ZN 46 + Tour 17

Zrzavé novosti aneb staronové aktualizace a Jezevcovy pivně-kulinářské drby

(No. 46., zase prázdninové, včetně reportu o Tour de Putyk 17, zase těžce politicky nekorektní - zato tradicionální & národovecké & maloměšťácky provincionální & populistické & machisticky šovinistické s ostrou příměsí sexismu, z 27. srpna LP 2017)

Pivní moudrost a recept: „Inteligentní člověk se musí občas opít, aby přežil s blázny okolo“ (E. Hemingway). „Krasavec bílý měsíc si strčil dva prsty do krku. Takový fešák. A zvrací! Úsměvy, rady do života, vyčichlé pivo, smutek, špiritus a saze z řas“ (V. Hrabě). „Sport mám rád proto, že nezvykle chutná a nejde ničím nahradit podobně jako pivo“ (O. Pavel). „Po pivu se teprve člověk cítí, jak by se měl cítit před pivem“ (S. Leacock). „Dostaneš-li žízeň, podrž pivu přízeň“ (neznámý autor). Prázdninově, letně, rozverně, zopakujme dětsky infantilní džouk, který je přitom krutě aktuální: „Pane vrchní, okamžitě mi doneste dvojitý jahodový bubble tea, s biokrekrem, a okurkovým dipem“. „A, osmnáct Ti už bylo, mladej?“ „Ano“. „Tak si dej pivo a neser!“ (Podělme se s očitým zážitkem z nejmenované žižkovské sadovské pivnice: K barpultu se jako ničivá tsunami přivalí, přičemž jednoho pána přezíravě předběhne a sprostě odstrčí, krátce přistřižená snad slečna. Kolem pětadvaceti. Kavárensky WEIRD arogantní, s tragikomicky hypertrofovaným sebevědomím, fatálně nesympatická, nepříliš upravená, zato silně nehezká. Jistě z pokrokářské politické neziskovky a zaručeně uvědoměle radikální genderová feministka. Velkopansky okázale si poroučí jakousi superspeciální kávu. Ihned. Zdůrazňuje ihned, nezajímá ji nikterak, že obsluha právě pracovně hovoří do telefonu, vyřizuje předchozí objednávky a má k tomu roztočená pivka, včetně pěnících petek. Dodejme, že je to v době největšího frmolu. Ona má přece právo na všechno a to nejpozději ihned. Kávu chce ihned přes ulici, s sebou, a k tomu se vehementně dožaduje jakéhosi speciálního uzávěru na kelímek. Který má být ve světových kavárnách přece naprostou samozřejmostí. Dostává odpověď, že speciální uzávěry podnik nemá, neb je zde pivnice a nikoli kavárna. Miléniové stvoření nevěřícně kroutí hlavou a rezolutně tedy vyžaduje namísto toho jakousi sračkoidní palimonádu typu bubble tea z výše uvedeného vtipu. Poté chvíli prudí a nakonec se rozhoduje pro limo obyčejné, čepované, do kelímku. Po načepování a podání kelímku se zle osopí, že přece jasně chtěla tamhletu vodu, a to jasně z tamhleté lednice. Trpělivá obsluha jí trpělivě podává láhev. Nemilá osůbka nemile vyštěkne, že samozřejmě platí kartou. Je přinesen tudíž terminál a ukazuje se, že platba je odmítnuta. Stvoření sjede obsluhu, že mají divné zařízení. Nicméně pracně loví kartu další. Opět je platba odmítnuta. Osůbka se opět spratkovitě utrhuje na personál, s tím, že: „Tyto boty přece tolik nestály? No, né?“. Personál trvá na zaplacení a kabaretní scénka končí tím, že postmoderně obludná cool kreatura notně uraženě odfuní se slovy: „No, tak to teda máte smůlu!“. Není, co dodat. Snad jen, že moudrost „Ženu ani květinou …“ opravdu nemusí platit vždycky. Naopak). Po povážlivě dlouhé době prubněme recept na pivní sladkost. Na dolnopočernický pivní koláč Barborka potřebujeme: 0,25 l tmavé třináctky Barborka, 400 g cukru, 100 g kakaa, 250 g másla, 250 g hladké mouky, 2 vejce, 100 ml jogurtu a dvě polévkové lžíce jedlé sody. Technologický postup: Kakao, máslo, pivko a cukr dáme do kastrůlku a zahřejeme, až se cukr rozpustí. V míse si vyšleháme vejce s jogurtem a ve druhé misce smísíme mouku s jedlou sodou. Všechno smícháme, vyšleháme do řídkého těstíčka, vlijeme do formy a pečeme 45 minut v troubě předehřáté na 165°C. Zůstaňme u receptů dolnopočernických a netradičních. Na pivní fondue si přichystejme: 300 ml černého pivka, 200 ml smetany (minimálně 30%), 300 ml plnotučného mléka, 350 g syrců - mix (niva, hermelín, ementál, pivas), čerstvé bylinky (tymián, šalvěj, hladkolistá petržel, libeček), rozlišné druhy pečiva k namáčení, pepř, olivový olej. Pivko přivedeme k varu, přidáme nastrouhané sýry a krátce zavaříme. Přidáme mléko a vaříme do úplného rozpuštění sýrů. Zjemníme smetanou, dochutíme bylinkami, pepřem, soliti netřeba. Pečivo pokrájíme na hranolky, pokapeme extra panenským olivovým olejem a dáme zapéct do trouby. Rozpuštěné sýry přelijeme do předehřáté misky a podáváme, tj. hranolky pečiva namáčíme do omáčky. Coby bonus dejme recept Rudy Pivrnce (alias Petra Urbana) na Pivrncovu pivní polévku se slaninkou a čedarem. Připravme si: 0,6 l světlé desítky, 100 g slaniny, 100 g nastrouhaného čedaru, 1 l hovězího vývaru, 6 vajec, 0,5 l zakysané smetany, ½ lžičky cukru, pepř, sůl, pažitku. V nepřilnavém hrnci osmažíme slaninu pokrájenou na kostky. Přilijeme pivo a vývar a necháme přejít varem. Vejce rozmícháme se smetanou a vše vešleháme do polévky. Už dále nevaříme. Servírujeme na talíři a dozdobíme nastrouhaným čedarem a posekanou pažitkou. Lenoši a chemici mohou namísto poctivého vývaru použít bujon, kostku zalít horkou vodou.

Chýně (BPH III.): Cyklohráčkem Praha-Slaný 2. 7. zase jen na Hostivici. Překvapivě nikoli z hlaváku, nýbrž z masaryčky. Úplně naposledy přes Negrelliho viadukt. Na dva dlouhé roky. V chýňské Formance-krčmě (www.pivovarska-krcma.cz) úřaduje echt nejsilnější sestava,  p. šéf RK & rázná kuchařinka pí. L. Leč domácí bramborový salát zase není! Tudíž smaženou krkovičku s bramborem. Pivní menu stejné jako poslední dva víkendy. Chýně 10° světlá, Chýně 12° polotmavá a Chýně bezová 11°.  Světlá desina mírně a vcelku příjemně nakyslá, osvěžující. Obří piraňa v akvárku na svém místě. Venku skotačí dvě hyperaktivní koťátka. I přes zatažené nebe klidná pohoda. 8. 7. Cyklohráčkem už z hlaváku, se známou hrajslečnou Ájou, do Zličína. V chýňské krčmě úřaduje sestava B. Leč se salátem. Smažená krkna je jasná věc, bez připomínek. Na čepu Chýně 10° světlá, Chýně 12° polotmavá a Chýně pšeničná 11°. Nakyslost desiny balancuje na hraně mezi příjemnou nakyslostí a protivnou kyselostí. Spíše už za hranou. V akvárku ubylo rybiček a piraňa je vypasenější. Při návratu defekt v Hostivici. Akátový trn proráží rusko-čínskou duši. Výlet až tak famózní nebyl. Nevadí. Víkend další, 16. 7. Cyklohráčkem na Cibulku, na Daleje a Prokopák. Opět drsně uchází cykloduše, před zastávkou Holyně. Duše nikoli už čínská, nýbrž prý německy precizní fungl nová Schwalbe. Na nic už není spoleh. Hanba. Němci, styďte se! 13. 8. nedělní výšlap kupodivu bez píchnutí. Cyklohráčkem na Zličín a zase do Chýně. Jezevec se těší na smaženou krkovičku se salátem (či bramborem) jako malé děcko. Nicméně elitní pí. kuchařinka L. nabízí poslední pár porcí opravdové speciality. 200 g koňský biftek se slaninou, vejcem a smaženými brambory. Za CZK 185. Nelze odmítnout. Úžasné. Zážitek. Masíčko měkké, šťavnaté, chutné a vůbec ne sladké, jako někdy konina bývá. Obří pochvala. Tady jídlo roku. Na čepu desina, tradičně chýňsky přijatelně nakyslá, dvanda polotmavá a prima dvanáctkový ejlík. Osvěžující. Luxusní oběd. V Chýni zase 17. 8. Teče Chýně 10° světlá, Chýně 12° světlá, Chýně 12° polotmavá. Desina obligátní, zde nepříliš frekventovaná světlá dvanáctka je její plnotučnější, baculatější a opět mírně nakyslá sestřička. Smažená krkna s bramborem je samozřejmou i velmi milou povinností. Šedý vlk zálibně pomlaskává nad poslední (extra)porcí znojemské z meníčka. 27. 8. plán A jasně velí směr Slaný, směr Antošova krčma, skromnější záložní plán B počítá s výstupem už na Zličíně či Hostivici a nedělním obědem v Krčmě chýňské. Nastává plán C, tedy nic. Cyklohráčku se nechce! Pár minut před pravidelným odjezdem 9:07 naskakuje zpoždění 15 minut. Poté 40 a následně 80 a …? Souprava je sice po půlhodince přitažena a přistavena, leč umíněně nejede a použitelná lokomotiva chybí. Od známého fajn hrajtýmu se dozvídáme, že Cyklohráček chvíli trucoval už v sobotu a v neděli kapituluje definitivně. Čeká se na lokomotivu z Libně, jistého není ale nic. Vypadá to nejméně na dvě hodinky skluzu. Po hodince a půl se Jezevec s osádkou loučí a tlačí potupně zpět na žižkaperk. Nevadí. Není každý den posvícení a chvilkový půst namísto opulentního obžerství neuškodí. Cyklohráček máme rádi, máme rádi i České dráhy. Neuskutečněný výlet berme jako symbolickou tečku za vydařenou cyklosezonou i za prázdninami (i když tečku nikoli snad ještě definitivní). Čili i ZN No. 46 jsou datovány 27. 8. a nikoli jako tradičně 31. srpna. Ukecané jsou už beztak dost.

Budvar (BPH VI.): České tankové pivo, včetně Budvaru, proniká do Evropy. A s ním se šíří i něco české pivní kultury. Což je dobře. Budvar má třebas už pět restaurací s tankovým v Anglii. Rakouští restauratéři zase tvrdí, že Budvar má celkově lepší zvuk v cizině, nežli doma. V Rakousku je Budvar silně prémiovou značkou, co do pověsti, i co do ceny. Dodat je nutné, že rakouský pivař bývá ale trošku odlišný. Nepije vůbec desítky a pravidelně pivko střídá s vínem či střiky. Exportní úspěchy jsou hezké. Leč proč se Kroužkovaný Budvar u nás nedá obvykle pít? Otázka pro nového ředitele. Vážený pane řediteli, marketing opravdu není všechno. A gambrinusoidního Pardála si laskavě už strčte za klobouk (lépe i jinam). Nicméně zůstává fantastické, že příští léto (skoro) jistě Budvar ponese hrdý název národní podnik a oslaví krásné čtvrtstoletí od prvních pokusů od rozkradení. Pardon, korektně od privatizace. P.S. Pochvalu zaslouží i Vaše reklamy na Budvar Free. Obrázek sladce fešné dvounohé kočičky v lechtivé košilce s nápisem: „Tahle vypadá průměrná Češka. Tak k čemu alkohol?“. Vtipné, nekorektní a v pokrokářském žargonu sexistické. Tak je to správné, tak to má být!

Vzpomínky na Plzeň (BPH VIII.): Po několika letech zase udělána výjimka a ochutnána tzv. plzeň. U Lužnice, U baby Jagy, plechovka 0,5 l. Studená sice byla, ale očekávání byla větší.

Kersko (BPH IX.) + Poděbrady (ZN 35.): 6. 7. s oblíbenými (Bez ironie!) Českými drahami, oblíbeným Elefantem, na historickou Libici, kde máme na soutoku sraz s vysokým kolegou. Leč tento tentokráte nepřijíždí od Býchor jako obvykle na velikém bicyklu, nýbrž zbohatlicky automobilovým vozem. K tomu hned s celou rodinkou (potenciální tchýňka BŠ, Danke Bohu, nepřijela). Těšíme se na poklidné posezení a rozšaftný pokec v oblíbeném zařízení Na soutoku čili U přívozu. Boha jeho, dnes je jakoby víkend, neb jde o státní svátek! Na to jsme zapomněli jako na smrt! O víkendech totiž polabské trasy, včetně Elefantů, tímto směrem, zásadně a rozumně nevyužíváme. Neb jde o těžce brutální masakr pro těžce závislé masochisty. Zaslouženě krutý trest přichází hned na masaryčce. Kočárků a rozjívených děcek požehnaně (u mnoha nejde o přirozené sympatické rošťáctví, nýbrž zcela na místě je označení nevychovaný spratek). Chudí se stádně jedou smočit a zevlovat na Ostrou a pak zase stádně táhnou zpět. Dětský zvěřinec je nesnesitelně hlučný. Všichni se chovají, jako by jim všechno samozřejmě patřilo a jakoby se nacházeli u sebe doma, ve svém obýváku. I lůza na dávkách (kterou nic, ani nikdo ničím nenutí k sebemenší práci) či nová lůza hypotéková ctí a striktně dodržuje, že sebezlobivější fakan se (post)moderně nikdy nijak nenapomíná, ani nikdy nijak neokřikuje. Ať si dělá vždycky, co chce, neb přece nelze omezovat jeho vždycky naprosto výjimečnou osobnost (Ono je to také, v neposlední řadě, pohodlnější). Podle toho to vypadá a dopadá (Vsuvka: Jezevec opravdu nechce být za každou cenu a vždy „laudator temporis acti“, nicméně posteskům se ubránit nelze. Při hojném cestování vlakem s bicyklem, chca/nechca, přijdete do styku s mnoha a mnoha kočárky a mnoha a mnoha maminami. Můžete pozorovat, můžete srovnávat. Optimistické to není. Maminy starší a zkušené (a dodejme i inteligentnější), nebo když cestuje s dětmi babička, se děckám obvykle věnují, ukazují jim krajinu, snaží se s nimi hrát a přitom je zabavit i poučit. Samozřejmě je stále usměrňují a korigují. A přesně jim nastavují nezbytná pravidla. Postmoderní generace pseudoliberálních unuděných mamin s tupě prázdnými výrazy však permanentně čučí do mobilu a děcka nechávají dělat si, cokoli chtějí. Výskat, křičet, dupat, kopat, házet vším, válet se a koulet po špinavé zemi ve vagonech, všude pobíhat, a to i mimo kupé, dotěrně obtěžovat všechny. Už se ani nedivíme, že malé dítko může za jízdy z vlaku vypadnout a nikomu vůbec nechybí. Studené digitální kr… totiž se svými dětmi neudržují už ani kontakt oční (Necestují-li osamoceně, tak hustým slovníkem opilého dlaždiče sprostě halekají se spolucestujícími předstíranými kamarádkami. Pokud se ale tato byť jen na okamžik vzdálí z doslechu, stane se ihned terčem nejhorších pomluv). Zkuste je sebeslušněji napomenout. Jako sršáni se na Vás sesypou klišé, že „My máme právo“ a „Děti mají právo si hrát“. Jen práva, povinnosti ani ohledy žádné. Pak už nezbývá, nežli na hrubý pytel, hrubá záplata …). Následně je vše korunováno výpravou celé dědiny (stíháme napočítat osmadvacet dvounožců všeho věku, několikero obstarožních kol, jeden prázdný kočárek a domácí zvířenu) přemisťující se z Nymburka do Poděbrad. Elefant je už poloprázdný, kromě předních oddílů s kolaři a zbývajícími kočárky. Burani ovšem naprosto neomylně ignorují prázdné oddíly a přes celé nástupiště se hrnou právě sem a poté se zase všichni obtížně a velmi hlučně soukají úzkou uličkou zpátky. Zcela vyplňují zbytek vozu a rozjařeně hulákají. Očividně mají obrovskou radost, mnozí z nich vlak asi ještě neviděli. Naštěstí to není do Poděbrad daleko. V Libici vypadáváme z vlaku totálně zdecimovaní. Dobře nám tak! Utrpení bez konce. Nečekáme, že U přívozu budeme sami, nicméně realita v 11:45 předčí nejčernější chmury. Nejde ani pořádně projet. Kol desítky, lidí snad stovky a fronta dlouhá třicet metrů. Never more! Rychle pryč (i když mají dnes i kapříka). Plníme společenské povinnosti, chválíme přírůstek do rodinky kolegy a už chvatně šlapeme na Poděbrady. Frekvence stezky dneska těžce neúnosná. V Poděbradském pivovaru naprosto očekávaně přeplněno. Rychle na Nymburk. Na jeho začátku stop u sportovního areálu, s venkovním posezením a bufíkem jménem Veslák. Zalézáme dovnitř a v relativním klidu cucáme perfektně vychlazené světlé Postřižiny. Mají též tmavé. Snad i přežitelná je údajně domácí tlačenka (ovšem zase spíše nechutně libová mozaika, jak se skoro všude už stalo těžko pochopitelnou dnešní praxí) a veterán Šedý vlk hbitě žvýká grilovaný hermoš. V Nymburku nelidsky brutálně přeplněno i kolem loučky s kachnami a festovně přežranými nutriemi, takže rychle raději hurá na Lysou. Na stezce k litolskému mostu konečně relativně klid, pouze zavilí (post)bicyklisté sledující místo krajiny computery a veliké mobily. Nakonec beze ztráty kytičky přežíváme i hektické zpáteční martyrium Elefantem z Lysé. Vlak úplně plný sice není, nicméně skoro všichni na všech zastávkách umíněně nastupují pouze prvními dveřmi (a to jich dublovaný Elefant má fakt hodně) a těžce se rvou skrze vyhrazený oddíl pro kočárky a kola. A nadávají, že je tam plno a nemohou projít. Oni to nedělají schválně, nicméně je blbost (ruku v ruce s leností udělat pár kroků navíc) polehčující okolností? Rozhodně není. Starý mudrc Malthus měl svatou pravdu. Jádro mnoha a mnoha problémů a krizí tkví v tom, že lidí je zkrátka moc. Neúnosně a brutálně. Lidstvo jako živočišný druh se zkrátka přemnožilo. O kvalitě populace  raději ani nemluvě. 14. srpna podél Labe výšlap netradičně opačným směrem. Elefantem do Nymburka (Raději už brzy dopoledne. Nebeská slast! Žádné kočárky. Žádné maminy znuděně bloumající a popojíždějící, místo péče o domácnost a výchovy děcek, zbůhdarma sem a tam), nakrmit mrkvičkou malé i velké nutrie pod Katovnou a po levém břehu na Kersko, do Pivnice Hájenka (https://www.hajenka-kersko.cz). Nymburská jedenáctka v pořádku, pěkně studená, hotovková skopová kýta na česneku s bramborovým knedlíkem též (tedy O.K., nikoli studená). Trasa chutě zopakována 23. 8. V Hájence futráž v podobě meníčkového hovězího s bramborem a mrkví (chutnou, umně zadělávanou), resp. obřích kapustových karbanátků (zčásti však i masových) s výbornou domácí kaší a osvěžujícím zelným salátem. Spokojenost.

Dětenice a Český Ráj (BPH XI.) + Rohozec (ZN 19.) + Neumann (ZN 19.) + Mostecký Kahan (ZN 28.) + Malá Skála (ZN 41.): Od Českého Ráje si BPH dává od poloviny května technickou přestávku. Už bylo na čase, po tolika letech. Nějak nám už leze i ušima. Raději už ani blíže nesledujeme nepochopitelné podnikatelské eskapády a vskutku nevšední invence hruboskalského Hotelu Štekl (https://www.hotel-stekl.cz). Už se ničemu nedivíme, máme definitivně vydivíno. Od prostorově výraznějšího kolegy, který na Ráj nezanevřel, získáváme info, že většina pokrmů ve Šteklu je už kolem čtyř stovek. A pikantní drby ohledně personálu.

Pivní literatura (BPH XIV.): Od samotného p. šéfa Pivovaru Obora zakoupeno za CZ 100 nové vydání přehledového atlásku Pivo a Pivovary Čech, Moravy a Slezska. Český Krumlov: MCU 2017. 224 stran. Edice „to nej …“. Avizuje 412 pivovarů a minipivovarů. Na úvod se lze dočíst něco základního o pivku, konkrétně střípky o jeho výrobě, o druzích piva a pivních stylech, o historii piva, o prospěšnosti piva pro lidské zdraví, o jeho čepování, o poznání dobrého piva, o jeho současnosti doma i ve světě či o domácím vaření. A v neposlední řadě o pivku v české kultuře a českém umění. Přidáno je několik pivních receptů. Hlavní část knihy přináší orientační přehled pivovarů po krajích, s mapkami a u většiny z nich i s fotografiemi a telegrafickou charakteristikou. Obsažena je taktéž stránka věnovaná právě Pivovaru Obora a v seznamu těch jihočeských nechybí už ani velmi blízký Pivovar Transformátor z Hlavatců. Sympatická, užitečná, milá pomůcka, odkazující i na několikero pivních stránek, namátkou www.visit.pivo.cz, www.ceskepivo-ceskezlato.cz nebo www.pivovary.info. Závěrem důrazně připomeňme význam naší pivní kultury, která je neodmyslitelně spojená s pivem čepovaným. Naše jsou a vždycky budou tradicionalistické pivnice a hospody, nikoli pokrokářské kavárny! Námětem pro politiky a strany, které opravdu hájí národní zájmy, by mělo – vedle úsilí o zakotvení českého národa přímo do ústavy – bojovat i za ústavní zakotvení ochrany naší tradiční kultury, do které čepované pivo i české hospody patří. Ruku v ruce s podporou naší hospodské pivní kultury, která samozřejmě patří i na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Nelze nežli znovu podtrhnout varovný apel manželů L. & Š. Tkadlecových (pánů majitelů Únětického pivovaru), který rozesílali v jednom z pravidelných hlášení Přátelům únětického pivka: „Nedopusťme,  aby nám, ať už někdo z domova nebo ze zahraničí, sebral tradiční atmosféru české hospody. Byla by to věčná škoda a pravděpodobně nevratná ztráta“.

Bernardův kult (BPH XVII.): V časopise Vlastní cestou, 2017, č. 3, s. 3 (vydavatel Rodinný pivovar Bernard. ISSN nemá) S. Bernard správně varuje před tím, kterak se plíživě stáváme „překorektní“. Připomíná hysterické reakce na poslední kampaně pivovaru Bernard. Ten, jak známo, rád provokuje a jeho PR bývá neotřelé. A někdy jsou jeho provokace zcela na místě. Jak už minulé ZN informovaly. Tedy pro připomenutí ještě jednou. Ke konceptu Rotující pípy začal Bernard používat vizuály - krásné dívky ve stylu „pin-up“, kdy každá z krasavic různé pleti reprezentuje jeden pivní druh. Původně šlo o propagaci pouze v restauracích a pubech, ale v roce 2015 byla tato zveřejněna už i na Facebooku. Od té doby se pivovar Bernard, včetně spolumajitele S. Bernarda, stal terčem nenávistných útoků feministických a obdobně korektně pokrokářských skupin i jednotlivců. Což umocnilo, že od května 2017 jsou „pin-upky“ na billboardech. Povedené, vkusné, nápaditě výstižné a snadno zapamatovatelné billboardy se světlým, polotmavým či tmavým, vyšperkované roztomilými „pin-up-girls“, si od genderových maniaků vysloužily přívlastky sexistické, šovinistické a neopomněli náležitě zdůraznit ani rasistické. Hezké holky se prostě v reklamách ukazovat nesmějí, neb dle fanatických pošuků má jít o společenskou degradaci žen a narušování genderové rovnosti. Představitelé pivovaru si jako pádnou odpověď začali dělat legraci sami ze sebe. Na billboardy umístili tři motivy atraktivních „pin-upek“, kterým ovšem propůjčil svou mužně zarostlou tvář samotný S. Bernard. Tudíž prémiový ležák propaguje s pořádným afrem na hlavě, ve žlutých, kraťounkých sexy šatičkách. Koketně špulí zadeček (i s podvazky), v krátké sukénce, a to na „Pivo s koulema“. Aby podtrhli vyznění své odpovědi zhnuseným feministkám/feministům přidali též slogany „Za vším hledej ženu“ či „Pivo dobré …(majitel magor)“. Vše korektně doplněno označením Feminist Edition. Ať se ošklivky, o které nikdo neopře ani kolo, chytnou za nosánek! Tímto však Bernard rozzuřil korektní pokrokáře násobně a tito se začali předhánět, kdo zareaguje ostřeji a agresivněji. Nahrazením obličeje ženského mužským má totiž údajně ještě více anonymizovat ženské tělo a degradovat ženu na pouhopouhý objekt. To už není jen odpudivé pokrytectví, to je už vážná diagnóza. Nemocní pokrokářští fanatici se vždy berou smrtelně vážně a nadhled i humor jsou jim naprosto cizí. Běžte se léčit a nechte normální chlapi a normální ženské na pokoji. Přestaňte konečně škodit!

Pivní toulky Žižkovem (BPH XX. + XXV. + XXVIII. + LII. etc.): Na žižkaperku, na škroupáku, zkrátka doma U sadu (https://www.usadu.cz) s nástupem prázdnin se po delším čase na čep navrací belgický chutný silák (alc 8 %) Kasteel Rouge. 0,25 l za baťovských už CZK 99. Samozřejmě, že tento božský mok je k mání stále i v lahvičkách, ve kterých nám chutná, překvapivě, už tradičně mnohem více. Lahvový (0,33 l za CZK 89) nám připadá plnější. Konzervanty? A co parta kvadrupeláků, kvůli které loni byl několik měsíců čepován belgický silák dokonce ještě větší, konkrétně La Trappe Quadrupel? Občas pořád zajdou a navykli si na lahvový tmavý Primátor 24°. Žádní žabaři to nejsou. K Sadu 4.0 dorazila chiméra digitální revoluce a akceptovány jsou módní bitcoiny & litecoiny, dle aktuálních (a silně volatilních) kurzů. Nicméně podtrhněme a zdůrazněme, že BPH je principálně a zásadně proti úchylnému plánu vybudování bezhotovostní společnosti. Normální lidé platí normálními penězi, nikoli nenormálními a podvodnými kartami! Žižkov byl a vždycky bude hotovostní zónu, kde samozřejmě vždy platí stará a dobrá česká koruna! Žádné zlověstně zločinné Euro! Ještě tak maximálně platit zlatem! Howgh! Po čase se, na place, coby brigádnice, zase objevuje nyní již mladá mamina E. (Její pátý či už dokonce šestý sadovský comeback). V půli července Raptora střídá lehčí Fastball. Matuškovic APA 9° (alc 3,8 %). Má šmrnc, je pitelný. Lehčí, ba přímo lehký, ejlík. Na žhavé léto pásne jako pr… na hrnec. Od konce července vytrvale čepován letní Permon Summer Ale. Na sadovském čepu neteče poprvé. Permon toho dělá hodně. Až moc. Během srpna dochází i na  Matuškovic APA třináctku El Dorado (alc 5,5 %), s hlavní rolí chmele El Dorado. Šťavnaté, hodně rozevláté, hodně ovocné, hodně tropické. Skoro příliš. Raptor je Raptor. Sládkovou volbou měsíce července jest Master divoký ležák, za studena chmelený Kazbekem (alc 4,6 %, hořkosti pouze 28 IBU). Má být drsnější s citrusovými tóny. Krajně podezřelá je už bledá barva, hořkost či drsnost jsou pak v chuti nerozpoznatelné. Nějaké chemické citrusy tam budou, nicméně to celé (ne)chutná jako jarové mydlinky. Blivajz! Což pravděpodobně bude i na srpen avizovaný Master Altbier. Naprosto nepřekvapivě je. Tuplovaný blivajz! Strašlivý. Před půlí srpna dost nečekaně k Sadu zavítává litoměřický Štěpán 12°. Biskupský pivovar U sv. Štěpána. Úspěch na žižkaperku Štěpán slaví. Nicméně plně souhlasíme s hodnocením, že je trochu prázdný. Napijete se, naladí a potěší Vás správně chmelová hořkost a čekáte a čekáte. A ono nic nepřichází. BPH z litoměřického pivovárku preferuje desítku nebo kvasnicovou jedenáctku. Jsou výraznější a i pitelnější. Štěpána střídá pár dnů před koncem letních prázdnin hořký ležák (12°, alc 5 %, IBU 37,9) z mladého Přátelského pivovaru Malešov. Výborný, opravdu hořký, silný. Plný, pitelný, chutný. Má pasovat k uzeným a dušeným masům či rybám, ke kořeněným pokrmům, k drůbeži, mušlím a dalším plodům moře, k vepřovému, ke klobásám a k Chedaru. Hlavně je dobrý. Malešov už U sadu hostoval a nás tehdy snad ani moc neoslovil. Nyní ano. Je vařen opravdu v Malešově, nebo v Pivovarském dvoře či jde o Břevnov? Zase už teče bájný Raptor.

Pražské cyklopivní trasy (BPH XXX.) + Hostivar (ZN 18.) + Jince (ZN 24.) + Liboc (ZN 24.) + Prosek (ZN 25.) + Malešice (ZN 28.) + LP (ZN 32.) + Kolčavka (ZN 35.) + Uhříněves (ZN 45.): 3. 7. výjezd k Beznoskovi, do prosecké Školičky (www.skolicka.cz). Zahrada úpravně, resp. parčíkově dokončena a jezírko tady opravdu je. I s rybami a občas prý dokonce přilétnou nefalšované kačenky. Na jídlo volba padá na studený rostbeef, s tatarkou (málo výraznou, spíše mdlá majolka) a domácím chlebem (skvělým). Dobré, leč U sadu je rostbeef o pár levelů jinde a výše. Kolega z meníčka volí kuřecí stehenní steak (na pohled skoro jako fajnová krkovice) s fazolkami na slanině. Chválí. Pivní menu zas tuze rozmanité. Kmenový Beznoska 12°, čtrnáctkový ale B-ejl, pšeničný ležák, Bezový Koloušek (nějak se s bezovým protrhl pytel, viz nedávno Chýně), tmavá třináctka Čertik Bertik, dvanáctkový Vídeňák, MagBez a slabší (co do síly) Equinox Ejl. Začínáme Beznoskou, průměr kvasinkové chuti, bez výraznější hořkosti a tudíž i pitelnosti. B-ejl je fádní, hodně nudný a trochu vodový. MagBez ujde, včetně hořkosti. Supersilný Likvidátor byl, dle ověřených výpovědí, vypit v době největších veder. Rychlostí vyšší, než běhával Bolt. Školička zůstává fajn, včetně obsluhy. Ta, jako vždycky nejhůře za jedna. Tentokráte jsme ale pivky samotnými byli oslněni o drtínek méně. Navíc popolední ospalý klídek brutálně narušuje parta taliánských výrostků. Temperamentní opálení chlapci ústa nezavřeli ani na okamžik. Mleli, mleli, mleli a všichni děsivě křičeli, přímo nelidsky řvali. V Itálii to nevadí (ani nám), na klidném Proseku-Klíčově to vadí, ruší a nas… 12. 7. se Šedým vlkem vyrážíme směr Hostivar (www.pivovar-hostivar.cz). Opatrně, neb hrozí (a odpoledne i reálně přichází) déšť. Projíždíme kolem H2, nicméně usazujeme se nahoře v H1. Šedivák se, ve stařeckém vrtochu, nad H2 hloupě ofrňuje, okolí venkovního posedu se mu prý nezdá náležitě dodělané, ani prý náležitě útulné. Nedbá důrazného varování, že H1 není už dávno poklidnou a útulnou pivovarskou restaurací, nýbrž hlučnou zónou a otevřeným rejdištěm pro maminy s malými křiklouny, případně pro okázale manažerské pseudopracovní schůzky práci předstírajících floutků. A že tu už dávno, dávno nefrčí pivo ani bůčky, nýbrž limonády, vody, saláty a mateřské mléko z prsu. Dobře mu tak! Nudících se zbohatlických mamin a děsivě řvoucích dětiček opět desítky. Všichni se naprosto nenuceně chovají jako doma, jako na své zahradě. Pochcané a postrané plíny přímo na stůl, dudlíky klidně i na vedlejší. Ohledy na druhé? Pročpak? Takže opět nucená lekce z kojení, řvaní, dupání, vztekání, přebalování, slintání, blinkání a samozřejmě prdíků. I kmet Šedivák rychle otáčí o 180° a uznává, že příště už vždycky pouze a jenom do snad mnohem více pivního i pivovarského H2. Pivní menu v H1 standardní: H11 světlá, H12 polotmavá, H13 světlá a H15 Ale. Zkoušíme H11, H13 i H15. Slušný standard. Z denního meníčka volíme grilovanou krkovici. Namísto hranolek ovšem domácí kaši (změna jde provést bez problémů). Kaše i krkna výborné. Spokojenost i s obsluhou. Obstojné jsou závěrečné hoblinky Šrolova špeku, kde však namísto avizovaných feferonek naservírovány poněkud tvrdší a především nijak nepálící nudné rajčiny. Z H1 odjíždíme nikoli čerství a odpočatí, nýbrž místo hlav máme pátrací balóny. Klid, ticho, ani hospodskou atmosféru tady opravdu už nehledejte! Což není kritika, nýbrž konstatování faktu. H1 už není žádnou pivovarskou hospodou, nýbrž dětským hřištěm s uřvanými jeslemi (Lhostejno, zda na terase nebo vevnitř. Ani tam to lepší nebývá. Děcka neustále běhají, křičí, rejdí a hlučně skotačí na šlapadlech či odrážedlech). Zahradní pivovarská restaurace Pivovaru Uhříněves (https://www.upiva.cz/) 25. 8. zadána pro svatební veselí. Což komplikuje ustájení bicyklů. Vevnitř je to ale též útulné a na tátoše na parkovišti bedlivě dohlížíme okénkem. Jde o vůbec nejstarší restauraci v Uhříněvsi znovuotevřenou 2. 4. LP 2016. Pivní menu na www stránkách (Alois 11, 13, 14, Porter 16, pšenice 11 a Blondie Golden Ale) neodpovídá realitě napsané na tabuli poblíž výčepu. Světlý ležák speciál 14° chybí a namísto Blondie teče Lodž IPA 14°. Startujeme Aloisem 11, světlým ležákem 11°, klasickým s lehce vyšší hořkostí a střední plností. Má být dobře pitelný. Opravdu je. Hutnější, kvasinkového ocásku. A poměrně silný. Lodž je povedené pití, voňavé, svěží, hořké. Z denní nabídky Šedivák volí masové nudličky z roštěnce, panenky a krůty s domácími bramboráčky. Hodnotí za 2 minus. Není to úplně špatné, leč kapku fádně lečovité a bramboráčky jsou spíše nekřupavé placky. Někdo to tak rád, my nikoli. Jezevcova grilovaná krkovice na houbovém ragú s rozpečeným chlebem je famózní. Podtržená velká jednička. Houbové ragú je plné hlav a úchvatně báječné. Uhříněves vůbec není marný, co do pivka, jídel i profesionální obsluhy. Jezdili bychom častěji, nebýt lokalizace u příšerné říčanské. Kolony a kolony aut. Úděsné.

Bizarnosti a (nejen) pivní prasárny (BPH LI.): Jednou z nejnechutnějších pivních prasáren je teplé pivo. Pseudoučené kecy o přechlazenosti si nechte pro jiné a nešetřete na chlazení!

Jihoměstský pivovar (BPH LXIII.) + Richter (ZN 22.) + Vinohradský pivovar (ZN 29.): O Vinohradském pivovaru se ZN dlouho nezmínili. Je bezesporu dobře, že se na blízkých Vinohradech vaří, leč upřímně, nějak jsme si s touto institucí do oka nepadli. V čemž nás obhlídky i návštěvy utvrdily. Místo, prostředí ani nabídka nás moc neláká a přehnaně netáhne. Nicméně své hosty pivovárek asi i má. Čili jen pro pořádek konstatujme, že naproti žižkovské nemocnici, v multi-kulti Žižkavárně točí - coby Local Beer - Vinohradskou 11°. Pochvalme, že studenou a říznou. Na nás ale trochu nakyslou. Nicméně jedna malá občas snad neuškodí.

Únětice (BPH LVIII. + LXVIII.): Při návratu z cyklovyjížďky 3. 7. umíněně míříme na žižkaperk přes jeden z hezky upravených - po tisícileté vodě, která Karlínu očividně nemálo prospěla - karlínských parků k žižkovskému tunelu. Poblíž Invalidovny, přímo v Kaizlových sadech (revitalizovaných LP 2010), nečekaně registrujeme novou občerstvovací budku s typicky únětickými logy. Sympatická mladá cool osádka nás informuje, že skutečně úňky 10° i 12° točí, a to ve verzi filtr i nefiltr. Na otázku, zda jsou studené a alespoň minimálně vytočené, jen s chápavým úsměvem prohodí, že uvidíme … Dostáváme speciální kelímky s odměrkou (zálohu CZK 50 velkoryse odpouštějí) s malou desinou. První lok působí jako direkt kladivem, jako kopanec či trk statného bejka, úňky v útrobách explodují. Fantasticky studené, báječně hořké, fantasticky řízné. Jako damescénská šavle. Prostě báseň. Se Šedým vlkem se mlčky shodujeme, že lepší Únětice jsme nepili. Ani v pivovaru samotném, neřkuli U zvířátek (Kde nám poslední léta, upřímně a poctivě, už nejedou a bývají silně nedomrlé a v neposlední řadě protivně přiteplalé, ba přímo odporně teplé). Smekáme a registrujeme tento karlínský podnik. Už tedy neplatí ono notoricky známé i hluboce pravdivé (a mnoha trpkými zkušenostmi podložené): „Karlínu se vyhni …“? V Roztokách U zvířátek (www.zviratka.eu) usedáme 17. 8. po několikaměsíční pauze. Na pultě nové vitríny na koláče či chleby a úpravy se odehrávají i vzadu místnosti. Jinak vše vypadá při starém. Včetně nemazlivého kočičáka. Tečou Úňky 10° a 12°, ČH Páter 11° a dvě sokolovské akvizice Permona - višňový a silný exot Mozaic Ale. Z nostalgie startujeme únětickou nefiltrovanou desinou. Neděláme dobře. Šlem, pachuť, nevytočenost, žádná jiskra, žádná veselost, žádná pěna, žádná hořkost, nic. Zoufale nedobrá voda. K tomu, a to především, je nechutně teplá, což po cca 40 km v horku nepotěší. Z čirého zoufalství Jezevec neprozřetelně zkouší Višňového Permona, což je hrůza ještě větší. Chemicky uměle višňová je barva i vůně, v chuti nic jiného nežli trpkou pachuť však zaznamenat nejde. Nepovedené pivo a k tomu zase děsivě teplé. Starý Šedivák přechází na Pátera, což je dobrá idea. Tento je bezkonkurenčně nejlepší a trestuhodná nevychlazenost mu vadí relativně nejméně. Nicméně zklamáni a notně roztrpčeni Zvířátka opouštíme, neb mastné matesy či lákavý chléb s bůčkem (o vydatné syrečkové pomazánce nemluvě) teplým pivem spláchnout opravdu nelze. Rychle do Sedlce na Elefantíka, rychle nahoru na žižkaperk, rychle domů, k Sadu. Sádek je studený! Božská úleva! Hravě splachuje úchvatně excelentní nakládané syrečky. Boží! Ke Zvířátkům zamíříme teprve s příchodem chladného podzimu. Dříve nikoli, nevychlazená piva se v teple fakt nedají. Škoda. Dodejme, že Únětický pivovar (www.unetickypivovar.cz) pořádal 5. 8. pochod Memoriálu Vladimíra Černohorského. 9,5 km od bubenečského Slamníku, přes lysolajskou Břetislavku, starosuchdolského Křena, do samotného pivovaru v Úňkách. Tam dochází v 17:00 k odhalení památníku p. Černohorského. Dej Bůh štěstí! Jízdní hlídka BPH by se akce i zúčastnila, kdyby to nebylo v době naší Tour.

Pivní trendy (BPH LX. + LXV.) aneb cool nebo vool (čti vůl)?: Časopis EURO (mimochodem, maniakálně prounijní shit aneb fanatické korektní pokrokářství ruku v ruce s elitářsky namyšleným neumětelstvím) opět coby přílohu koncem června přináší relativně tlustého gastronomického průvodce 2017 TOP restaurace. Silně odpuzuje partner publikace, kterým je společnost Veolia, která nás všechny už léta nestydatě okrádá (Máme, co jsme (ne)chtěli! Kdo naši vodu v podstatě daroval cizákům, zasloužil by náležitý trest). Publikace samotná je vyhotovena zručně, vkusně i úhledně. Už ani nežehráme nad tím, že velevážení hodnotící u restaurací hodnotí podrobně a zasvěceně skoro vše, včetně pokrmů, vín, limonád nebo vody kohoutkové i nekohoutkové, jen vytrvale a umíněně ignorují pivo. Různorodých podniků je tu představeno na několik desítek, zmínku o pivku lopotně nacházíme vlastně pouze u jediného. V pozvánce do zájezdního hostince Na Štěpáně poblíž Mělníka stojí, že krmi možno zapít i ležákem z Lobče. A vedlejší celou stranu zdobí reklama na nový, náležitě moderní, koncept značkové restaurace Original pivnice Budvarka v Budějicích. Hosty má moderní interiér silně zaujmout, mimo jiné kónickými polosloupy připomínajícími sklenice s přetékající pěnou, výčepem inspirovaným černým sudem, osvětlením ala pivní přepravky, koženými opěrkami lavic ve tvaru láhví nebo výplněmi stěn s geometrickými kompozicemi pivních tácků a dalšími moderními vytuněnými vychytávkami. Vše designové, vše cool. Jistě se na tom leckdo vyřádil a leckdo asi i pěkně nakapsoval. Ze tří barevných fotografií na nás dýchne všelico, jenom ne útulnost a jenom ne pohoda. Sklo, světlo, zima, studeno, průvan, odcizenost. Brr. V takovémto prostředí bychom sedět nechtěli ani minutu. Sem přesně pásne i několik let staré nové budvarské sklo. Nám se zoufale nelíbí. Studené, cizí, nepřátelské. Brr.

Pivko s deserty a nový časopis (BPH LXIV.): Časopis Pivo, Bier & Ale (www.pivobierale.cz) čítá už úctyhodných 67 čísel. Číslo červnové přináší opět zajímavé i poučné počtení. Referuje o šestém prestižním Festivalu minipivovarů na Zemanově hradě. Seznamuje s výsledky degustace českých jedenáctek (S jasným vítězem Platanem. Profesionální degustátoři jsou profíci, komu čest, tomu čest, ale vážně Vám děsivě kyselý Platan až tak chutná? Opravdu byste si na Platana zašli?) a německých piv stylu kellerbier. Dále nabízí úvahu ohledně světlých stránek světlých výčepních piv inspirovanou Slavkovskou desítkou nebo rozhovor s ministrem zemědělství (Nejenom ohledně nevyužitého exportního potenciálu českého piva. Stávající ministr náš šálek čaje sice fakt není, leč alespoň přiopile nevykřikuje, že stát nemá vařit pivo …). Přináší i reportáž o noblese teplického Monopolu, popovídání s únětickým sládkem (Který preferuje nefiltrovanou desinu. BPH také, nejlépe tu z počátků fungování pivovaru). Obsahuje i první díl „Příběhů tisíce a jedné chuti piva“ z pera p. šéfredaktora, fotoreportáž z už 20. mistrovství světa v koulení pivních sudů, tipy na knížky nebo sběratelství pivních otevíráků, představuje společnost Destila a taktéž referuje o pivním svátku v Austrálii a zve do dvanácti míst, kde lze s pivem nejenom usínat, nýbrž také vstávat.

Antoš (BPH LXXI.): Pivovar Antoš (www.pivovarantos.cz), přesněji Antošova krčma (https://antosovakrcma.cz) v novém jídelníčku nabízí luxusně skvostné pečené hovězí dršťky s klobásou, chilli papričkou, rozpečený chléb, a to s poznámkou, že tento pokrm připravuje výhradně pouze p. šéfkuchař. Z tatarákového menu namátkou zaujme i tartar z Jarošovského pivního sýra s koriandrem, římským kmínem a chilli plus rozpečený chléb. Velice lákavé. S Tlustým netopýrem jistě symfonická báseň. Dostaneme se ještě letos do Slaného? Snad ano.

MMX (BPH LXXII.) + Třebáň (ZN 16.) + Všeradice (ZN 17.): 4. 7. Elefantem do Radotína a na Zbraslav, na cyklostezku, do pohodové a poklidné instituce U posledního Kelta. Na čepu Dudáci a samozřejmě nechybějí dražíčské Papulovic Lipany. Světlý a tmavý 12°. Světlý jako mláto. Hustý, hutný, vlastně se dá jíst lžící. Zasytí, zaplní. Nicméně grilovaný pstružek, čerstvý z lahovických sádek, fajnově naplněný bylinkami, se do impozantního jezevčího břichu ještě směstná. Pstruh lahodný. Skvělá je i bramboračka, kterou se nadšeně sytí spolubicyklista Šedý vlk. Pochvalu zaslouží taktéž chleba. A opět personál. Provozovna příkladná. Na cestě zpět v Braníku věnujeme opatrnou pozornost zahradní, skryté i zastrčené, občerstvovně se sympatickým jménem Sparta (Přesněji, bohužel, kdysi sympatickým. To, co spáchali se Spartou fotbalovou dnes je trestuhodně ostudné. Pravověrní sparťané se hluboce stydí. Za trenéra, za mnohé hráče, draze a nesmyslně pořízené a neskutečně přeplácené nikoli kvůli výkonům, umu či bojovnosti, nýbrž v trapné iluzi světovosti a okázalé exotiky, za majitele … Na to slušná a korektní slova, bohužel, neexistují. Sparťané snad budou muset držet palce čínské slávince). V osvěžovně inzerují Ale Lobkowicze, dvanáctku Cvikov, cosi z Chýně, branickou pšeničnou Mouchu a další akvizice na čepu. Podezřele moc na pomenší boudu. Všechno navíc ukryto pod zlověstně jedovatými zelenými logy Rychtáře. Od jediného obsazeného stolu se agresivně ozývá v kulometném rytmu silně nesympatická cizí hatmatilka. Na sparťany to nevypadá, na agresivní podnapilost ano. Nevstupujeme. Začátkem července konečně (alespoň na čas) zase Elefanty jezdí z Prahy až do Berouna normálně celou trasu. Nutno rychle využít! 13. 7. do Berouna a klasicky kolem třebaňského (klasicky obvykle kyselého) Bobra (klasicky nezastavujeme, bobři přece na Berounce v historii nikdy nežili) na Dobřichovice, do Let, Pivotelu MMX (https://mmxpivo.com). Překvapivě úplná záplava kol. Na čepu standardně desina a dvanáctka MMX a dva speciály. Dneska pšenice a Altbier. Nemusíme. Desina solidní, kvasinková, ale my raději piva hořká. Více osvěží a jsou i pitelnější. Leč na zdejší MMX světlou jsme už zvyklí, takže vlastně spokojenost. Dvanda plnotučnější, leč ještě méně výrazná. Návrat k desině. Ke krmi profesionálně zkušeně prubujeme konfitovanou krkovici, listový špenát a chlupaté knedlíky. Jako minule prvotřídní. Lahoda. Samozřejmě požehnaně ostrého česneku. Spokojen je i šetrně lakotný Šedý vlk, a to se smaženým řízkem (kýta) s kaší za CZK 89. I s knedlíčkovou polévkou, netradiční tmavé (magi?) barvy. Na terase MMX je dobře. 16. 8. vlakem na Dobříš. V soupravě (krátká žlutá Regionova) cestuje už z hlaváku čtvero kol a tři kočárky, z toho jeden složený. Vejdeme se do vyhrazeného prostoru v pohodě, všichni jsme sympatičtí, všichni jsme milí, usměvaví a cesta vypadá prima. Na první stanici první zádrhel, nevrlí namyšlení cyklisté další (na pozdrav ani na nabídku k opření kola se neobtěžují nikterak reagovat, ani nezabučí) a hlavně silně nervózní zjevně nebohatá mamina s kočárem. Vlastně ani neví, kam jede a dává k tomu okázale najevo, jak cestováním vlakem, včetně cestujících, pohrdá. Pan průvodčí po ní žádá lístek. Žena se na něj oboří, kdeže jaký lístek měla vzít. Pan průvodčí trpělivě vysvětluje, že na nádraží (včetně Vršovic) bývají pokladny a tam se lístky normálně zakupují. Žena odsekne, že vlakem přece ona nikdy nejezdí. Pan průvodčí ji velmi neprozřetelně odpouští přirážku (což žena bere jako naprostou samozřejmost a jeho automatickou povinnost) a vydává požadovaný lístek do zastávky Klínec. Odlehlou lesně-skalní zastávku dobře známe a pro kočárky vhodná rozhodně není. Což ostatně ženština posléze zjišťuje a cestuje o dvě stanice dále. Samozřejmě grátis. Situace se vyhrocuje v Modřanech-zastávce, kde se vjezdu do vlaku vehementně dožaduje devět (!) plných kočárků, v kombinaci s dalšími děcky na vodítkách. Výprava známých, které se prostě hromadně rozhodli, že prostě hromadně pojedou - samozřejmě že jedním vlakem - z Modřan do Skochovic (kde má být jakési brouzdaliště pro malý potěr) a příštím vlakem zase hromadně zpátky. Každý má dneska přece právo na všechno. Že současná přeprava devíti kočárů může způsobovat problémy nejen jim, je ženštinám zjevně zcela, ale zcela fuk. Mají přece právo. Vztekle se dožadují prostoru, který zoufale chybí. Průvodčí odevzdaně rezignuje, mizí a začíná úřadovat až později, když celý cirkusový ansámbl soupravu konečně opustí. Je to neuvěřitelné, ale nakonec se vše do vlaku nějak vtěsnalo. Leč kočárky na sobě a protáhnout se nikam, včetně dveří nebo WC, opravdu nedalo. Cesta náročná a nikoli odpočinková, ani vyhlídková. Následuje přejezd Hřebenů, z Dobříše Bekovkou na Klondajk a nadrženě do Všeradic. Všeradice ale skoro totálně vypité. Jen jedenáctky Všeradi světlí a polotmaví (Na Protinožce 12° nebo Senátora 12° snad nenatrefíme nikdy. I když v lístku permanentně figurují. Existují vůbec? Jako paní Columbová …). Světlý Všerad hodně, hodně světlý, skoro až bílý. Zdá se velice slaboučký, maximálně tak osmička-devítka. Chuťově připomíná lehoučký ejlík, a to i mírnou natrpklostí. Jako by pan sládek nestíhal a rychlé pivko ukuchtil v časovém presu. Leč výsledek až tak strašlivý není a v tradičním horku nám to snad i chutná. Je to však světlý Všerad trochu onačejší. Z denní nabídky Šedivák po dlouhém váhání volí medaile z panenky s kukuřičným zrnem na slanině. Oprávněné obavy z toho, že všechno bude mdle suché, naplněny sice úplně nejsou, nicméně jde o ryze a trapně dámské jídlo. Zajímavá kombinace pro jemné dámičky. Těm je podřízen jídelníček celý. Samá kuřata, panenky, saláty (To není ani zdravá výživa, to je pokrokářsky debilně-ichtilní pseudojídlo. Magdaléna DR by hořce zaplakala). Není si, co vybrat. Všechna normální jídla, která jsme si dávali (a že bývala výborná), zrušili. Pro normální chlapy, i normální ženské, vlastně vůbec nic (Ostatně chlapi už skoro vymřeli, většina dnešních tzv. mužů jsou uboze trapné parodie, tragikomicky zoufalé loutky, nechající se dobrovolně šikanovat a stále více utiskovat stále emancipovanějšími a stále maniakálnějšími feministkami a obdobnými …). Ani guláš už nedělají. Místo fortelného kačeního hnátu libová prsíčka pro ufňukané slečinky. I Jezevcova krkovice je k uzoufání a k pláči zženštělá. Protivně sladká, na portském, se suchými dietními šťouchačkami bez špeku či škvarků. Škvarky mají přitom vcelku i solidní, o čemž svědčí dezertové bramborové placky se škvarkovým zelím. Nejlepší číslo dne. Se Všeradicemi, resp. Zámeckým hostincem U paní Magdalény (https://www.zamecky-dvur.cz/hostinec) to ale jde z kopce. Stane se z něj holčičí klub modrých punčoch, správné výživy a vegetariánů, obdobně jako se z Hostivaru, tedy z H1 pivovarské restaurace, staly uřvané jesle & dětské rejdiště? Alespoň obsluha je ve Všeradicích pořád sličná, přívětivá a povídavá (Proč ale už není stylově okrojovaná? A proč už léta chybí stylový jídelní list s poučným povídáním? Šetří?). Mírné rozčarování mírně rozhání stádo ochočených daňků (s mohutně oparoženým alfa samcem) při zpáteční cestě u plotu v Hodyni.

Kočky (ZN 30.): V rámci několikadenní sanitárně-technické pauzy v Tour de Putyk 2017 (kvůli rozmarům rozmarného léta) odhalujeme, že U dvou koček (https://udvoukocek.cz) je 25. 7. součástí obědového meníčka smažená krkovička s bramborovým salátem za sympatických - na centrum stěží věřitelných - CZK 95. Obsluha rychlejší blesku. Tři dámy mají vše výtečně zorganizované. Od usednutí, přes konzumaci jídla (doneseno okamžitě) a dvou malých koček, až po zaplacení (včetně účtenky EET) neuteče více jak 9 minut a 40 sekund. Neuvěřitelně rychlé. Krkovička v pořádku, slušný standard, mírně tenčí, nicméně avizovaných 150 g to asi ještě i dává. Salát lehčí, letní a ani na kvantitě v kuchyni nešetřili. Spokojenost. S pivem je to už slabší. Světlá Kočka prázdná. Nehořká vodová variace na dřívější Plzně. Pouze a jen na zapití. Spíše z povinnosti testujeme ještě Kočku černou a je to už naprosto zbytečné. Ještě prázdnější a ještě vodovější. Alespoň lze ocenit, že obě Kočky náznakově kroužkují a hlavně nejsou teplé. Ostatně nic více jsme ani nečekali. Na pivo bychom ke Kočkám posedět nešli, nicméně coby bleskurychlá jídelna v samotném centru občas poslouží. Prostředí přiměřeně starobylé, nápisy a kresby na zdi slibují, že se z dívek náhle stanou fešné kočky. Po džbánku Prazdroje (Těch džbánků by muselo dnes fakt být požehnaně. Obsluhující trojka sympatická, schopná a vlastně i svým způsobem milá. Leč k uzoufání nepohledná). Takže vlastně jediným vážnějším kazem je to, co s úžasem pozorujeme u vedlejšího stolu. Objednány dvě tzv. plzně, z nichž jedna přinesena v plzeňském půllitru, ale půllitr druhý zdobí nepřehlédnutelné zelené logo Rychtáře. Což je v tradiční plzeňské hospodě (plus s vlastním pivem) nepochopitelný a naprosto ničím neomluvitelný eklhaft. Fujtajbl! P.S. Původní plán zněl tento oběd premiérově otestovat nějaký, pro BPH, nový pražský minipivovárek. Vytipovaný Bubeneč ovšem otevírá vždy až ve 4 PM a Pivovar Loď nás hned na začátku rozlítil svými stránkami. Opravdu se nebudeme nikde přihlašovat, ani se opravdu nebudeme nikdy nikde registrovat, pouze kvůli tomu abychom vypátrali, od kolika otevírají, a co právě kuchtí. S trochou trpělivosti a jistou námahou uvedené sice nakonec lze zjistit i bez kreténské registrace, ale proboha, co je to za postmoderní debilitu nemít obyčejné a přehledné www stránky? Fuck Facebook! Never more!

Litoměřice (ZN 37.): 22. 8. vyjížďka podél Vltavy a posléze Labe. Z Kralup na Roudnici. S koncem ale už v Hněvicích, deset kiláků před cílem. Bez možnosti občerstvení po celé, padesátikilometrové, trase, Cyklotrase jinak snad atraktivní. Tedy pokud nepočítáme u starého mostu na Nelahozeves starou velkou omšelou hospodu U Libuše s kozly a tzv. plzní. To raději zhyneme žízní! Tvář ztratit nehodláme a image je nutno zachovat si za všech okolností! V záloze máme Matýska. Bistro U Matýska v zahradě u domu na okraji vsi Dědibaby. Branka zavřená, ale nezamčená. Otevřeno mají mít už tři čtvrtě hodiny (je 11:45), leč nikde nikdo. Pusto. Vstupujeme na zahradu a ťukáme na zatažené okénko. Nic. Tudíž čepovaného Regenta musíme oželet. Doporučujeme převoz u Lužce. Pan převozník tradičně rustikálně sympatický.

Tour de Putyk 2017: Začněme resumé: Letošní Tour pivně & gastronomicky silně nadprůměrná, cyklisticky nadprůměrná. Tedy spokojenost. Legendární jihočeská Tour de Putyk 2017 odstartována 22. 7. Ročník dvaadvacet, třiadvacet? Raději už pár roků nepočítáme (I když, zopakujme a přiznejme, první léta až tak cyklistická nebývala, spíše rozverně pobytová v Dolní Lhotě, a to i s veselým fraucimorem). Zahájení letos notně hektické a krajně únavné. Není k dispozici vůz přímo z Prahy a k tomu další tradiční účastník expedice Šedý vlk odjezd v poslední chvíli zbaběle o šest dnů odkládá, neb blije jako Amina (školácká dietní chyba aneb přiotrávení zapařenými, předsmaženými industriálními pseudožampióny). Na horkém peroně hlavního nádraží ráno těžce brutální masakr. Kol desítky, vedro, zmatky, hysterie, nadávky, z několika míst je slyšet i pláč. Tradičně našlapaný budějický vlak nakonec vyjíždí skoro na čas a cestu vesele zpestřuje, že hned několikery dveře nejdou otevírat zevnitř a vystupující se musí namáhavě prodírat, ba procpat, do jiných vagónů. V Táboře rychle předána bagáž jihočeskému spolupracovníku BPH a hurá na Bechyňku. Leč zrada. Oproti jízdnímu řádu na internetu v reálu změna. O prázdninových víkendech je většina Bechyněk historických. Některé kola neberou vůbec (spoje s Elinkou), u jiných je zase nutno se do historických vagonů pracně vyšplhat a nasoukat (což oceňují samotné maminy s kočáry). Tenhle spoj (s Bobinkou) kola sice teoreticky bere, nicméně pí. průvodčí je dneska zapařená, nevrlá, hádavá a spruzená přes míru a buzeruje a prudí a prudí. Kecy o pověšení a o hácích (na které se Jezevcův naložený Tátoš fakt nevejde), kecy o kolech obecně, kecy o taškách na kolech, kecy o správném nastudování jízdních řádů, kecy o pasažérech, kteří si dovolí (!) cestovat vlakem. Jezevec sice nervy a glanc úplně neztrácí, leč do prd… prudící babu za chvíli s vervou posílá. Ta se uraženě stahuje a vzdychá. Na další stanici si komplexy agresivně léčí na jiném bicyklistovi, který ji flegmaticky okázale ignoruje. Pak už dá konečně pokoj a po zbytek jízdy odevzdaně sedí, ždímá pot a vzdychá, vzdychá a vzdychá. Tuhle notně postarší malou, zavalitou, převelice zakyslou krátce střiženou bloncku dobře známe (a nejenom my). Na Bechyňce jezdívá občas a je strašlivě a strašidelně náladová. Na cestující zásadně štěká. Ať jde dělat něco jiného! V Třebelicích (535 m.n.m.) nás vítá nová úhledná cedule Naučné stezky Bechyňka, mapující a zahrnující všechny zastávky. Náročné martýrium končí šťastně a už je tu stará a zpustlá Horní Lhota base campu Fort Dobronice a samozřejmě tradiční Jezevcova lesní noro-chatka No. 6. Jako loni, jako předloni, jako předpředloni, jako předpředpředloni etc. etc. etc. Naštěstí změn minimálně, pouze letos absentuje jedna matrace (neb zde údajně byla ubytována beznohá, která vyžadovala nižší rošt). Přítomen je tradiční myšák, přesněji hryzec, který nenuceně rejdí ráno a dopoledne po chatce a po týdnu se mstí mohutně prokousaným vojenským batohem značky Bergen (údajně nezničitelným). Hlodavec se mstí za nedostupné, leč pronikavě vonící, potraviny zavěšené u stropu. Věšet je letos nutné fakt všechno. I prázdný bágl. Ani tradiční věšení však nepomáhá. Další myši jsou totiž letos přímo cirkusové a předvádějí neuvěřitelné akrobatické kousky. Lezou po stěnách, skáčou do zavěšené tašky a vykousanou dírou zase dolů na podlahu. V noci drze přebíhají i přes spícího Jezevce, v jehož spacáku si čile a vytrvale budují hnízdo se zásobami (prokousaný spacák izraelského letectva tak zůstává v díře, vozit ho zpět už cenu nemá). Lesní okénko U baby Jagy ubožejší a zoufalejší nežli loni. Dva druhy točeného géčka a plechovková tzv. plzeň. To, co léta inzerují na tabulích, samozřejmě nemají. Nikdo se tomu už ani nediví. Nakládaný hermoš upoceně průmyslový, nedozrálý, tvrdý. Upoceně hodně, hodně (pod)průměrný. Pouze v případě opravdového ohrožení života. Leč jinak situace celkově, vskutku překvapivě, co do jídla i pivka doznala pronikavých zlepšení, ke kterým se níže dostaneme. A na četných místech je mnohem lepší i asfalt, takže je jízda často přímo požitkem. Příští rok nový koberec údajně dokonce prý pokryje též sedmikilometrový lesní úsek od Třebelic až k dobronickému mostu. Nicméně i letos hezkých pár tradičních, a už vysoce rituálních i ritualizovaných, nočních sjezdů přibylo. Vždycky s povinnou zastávkou přesně v polovině, ve slavné Řepa´s Curve. A teprve letos se pan profesor dozvídá, že jím nezaviněná autonehoda v roce 1993 vedla k pojmenování této zatáčky coby Řepova, a že se toto označení stalo už místně běžným a dostalo se dokonce i do map, a to nejen orientačních běžců. Pan profesor je rád a spokojeně šlape od Jezu na bicyklu, se svým hafíkem, do blízkých Č. Dodejme, že od další slavné nehody uplynulo let čtrnáct. Tehdy kousek před Táborem do auta převážejícího Šedého vlka narazil šíleně jedoucí řidič, který střet nepřežil. V druhém voze byla zranění jen lehká, neb šlo o těžký americký offroad. Jeho zbytky pak po několik týdnů coby varovné memento zdobily parkoviště base campu Fort Dobronice. U dobronického mostu (coby občerstvení U kempu) od loňska premává stánek s děsivě, až neuvěřitelně, kyselým Platanem. Protější Marešův pořád těžce umolousaný a pořád těžce neútulný bufet, k tomu vyšperkovaný parkujícími auty, pořád s obludnými starouši etc. (A pohlednicemi, ke kterým samozřejmě nemají známky. Mladičké brigádnice, převelice otrávené a neméně protivné, patrně vůbec ani netuší, k čemu pohlednice a známky jsou. Prý „Jaké známky“? Dobře nám tak, sem cenu chodit nemá. Ani omylem). Překvapivě, po dvou letech, znovu zprovozněn penzion U jezu, včetně hospody. Nový provozovatel rychle získává přezdívku Číman 2, přesnější by ale byl Šejdíř. Dokonce i uvaří (pokud se všichni kolektivně bohapustě neožerou jako dogy, což bývá pravidlem a svatou povinností o sobotách). Pochvalme, že připravuje nejenom obligátní prefabrikované smaženosti. Bizarně dekadentně působí nabídka ve dni, který byl tento rok vůbec nejteplejší. Ve stínu skoro čtyřicet a servíruje se pečená kačena a výpečky. Nakonec, proč ne. Točí Kozla a dvanáctku extra hořký Radegast. V krajní nouzi je jeden malý i přežitelný. Chutný nikoli. Nahoře na dobronické návsi chátravě dožívá géčková knajpa i pardálová úděsná a kýčovitě odpudivá pizzerie. Příšernost! V Ratajích by se to sedělo pod lipami hezky a fajnově. Kdyby měli poživatelné pivo. U cesty pořád tabule s logem Samsona a nápisem Pivo: Kozel. Na hospodě samotné pořád tabule s logem Kozla a napůl smazaným nápisem Gambrinus. Točí ale pořád jen Kozla. Jedno pivo a k jídlu jen langoš a pizza (Provozovatel V. je už léta líný a ničemný mimořádně. No comment!). Zcela nepoužitelná je i stylová hospoda u rybníka v Borovanech. Eurostarouš. Tuhle stranu letos okázale ignorujeme a vynecháváme nehezké Opařany i nevábné Bernartice. Výjimkou je výlet na Zvíkov. Po stránce sportovní vydařený, po stránce pivní & gastronomické povedený už daleko méně. Dobře nám tak! Ani jsme ale více nečekali. V Bernarticích překvapuje zavřený motorest, resp. stará zavedená restaurace Na Rychtě. Objekt na prodej. Možná nemovitost koupí vietnamec, který se už zmocnil sousední bývalé samoobsluhy. Podnik Na Kopečku pořád s Platany a Sokolovnu též okupuje Lobkowicz. Teče desina z Chlumce a dvanáctka Platan. Obsluhuje fešně milá sladká holčina. Leč chemická desina (snad Princ?) nenadchla. Ale byla alespoň studená. K jídlu pouze a výhradně umělohmotný utopenec. Už se ničemu nedivíme (Pořád stejně trapná písnička. Na dotaz, proč v mnoha hospodách nemají mnohdy vůbec, ale vůbec nic k jídlu, a to ani studeného, přicházívá tradiční kolovrátková odpověď, že si nikdo nic nedává. Ovšem i letmé rozhovory s hosty potvrzují, že si jídlo nedávají proto, že tam žádné nikdy nemají … Prostě neschopnost, lenost a ničemnost). V Branici pouze registrujeme loga Platana a při průjezdu rukávečskou oborou u Květova, náležející k panství Schwarzenberg, pečlivě monitorujeme četné zákazy vstupu, kdy kníže & co. sprostě zneužívá prasečího moru k tomu, aby konečně zcela zabránil vstupu obyčejným lidem do lesů (Podvodné cedule veterinární správy přitom už museli sundat. Neopomněli ovšem zbourat a poškodit turistická značení. Inspirativní je pohled na starý schwarzenberský erb. V jeho jedné části - doplněné na erb LP 1599 - krkavec (či havran) klove hlavu machometána. Předkové dnešního knížete udatně Evropu chránili a ubránili, dnešní kníže sem tyto naopak nadšeně zve. Už ani šlechta není, co bývala …). Pivovarský dvůr Zvíkov stojí. To je tak všechno pozitivního. Venkovní posez částečně zaigelitován. Jídelní list opět zchudl o pokrmy pro chlapy a k pivu a opět se tzv. cool proměnil k horšímu (více salátů či kuřat). Hotovky dělají pořád asi jen z povinnosti a ceny nastavují tak, aby vyloženě odpuzovaly. Vrcholem dne jsou tzv. halušky za CZK 150. Samozřejmě si je nedáváme, pouze s odporem monitorujeme. Porce miniaturní a hodně, hodně, hodně nevábná. Krajně. S haluškami to mnoho společného fakt nemá a takováto hmota by nepotěšila ani v menzách. Ani ve špitále či útulcích by to leckdo nežral, o bezdomovcích ve vývařovnách nemluvě. Druhá hotovka koštuje CZK 170, jakýsi hodně mdlý a nedomrlý plátek. Brr. My cílíme na bůček. Už je za CZK 135, což samozřejmě jde. Nicméně už bez pecínku chleba (Ten už se tady nedělá. Od vidění léta známá obsluhující korpulentní dáma v černém pouze utrousí: „Už se nikomu nechce dělat“. Co dodat?). Bůček samotný servírován na nikoli prkénku kulatém, nýbrž obdélníkovém. Což nevadí. Vadí však, že je naporcován na kousky. Některé jsou i mírně prorostlé (Výslovně opakovaně při objednávce prosíme o bůček nikoli nechutně libový). Leč většina oschlá, krajně tuhá, tvrdá. Na zdejším prkénkovém bůčku, vcelku podávaném, bývala výtečná jeho šťavnatost a křehkost. Nyní mdle suché kousky, které má kuchař nakrájené bůhví, jak dlouho. Namísto beraních rohů, okurek a feferonek jen čtvero malinkých kaparových papriček. Inovativně mistička s jakousi podivnou majolkou, přesněji snad sweet omáčkou. Která se k bůčku hodí asi jako rýže ke svíčkové. Kdo tohle vymyslel? (Obsluha dotaz nekomentuje). Chleba tvrdý, oschlý, kyselý. Hnusný. Dorážíme se domácími škvarky. Když pomineme odporné pečivo i to, že škvarky naservírovány ledově zmražené a totálně nenamazatelné (použitelné až za čtvrthodinku), konstatujeme, že vlastně šlo o nejlepší číslo zvíkovského sortimentu. Neláká nás totiž ani zvěřina za skoro čtyři stovky bez přílohy (dobře už známe z minula zdejší malé porce tuhé a nijaké flákoty) a už vůbec ne nové bifteky za CZK 425. Tady je riskovat opravdu nehodláme. I tak jsme tu skoro pět stovek vyhodili z okna. Zvíkovský dvůr doporučit nelze. Vyhněte se mu, jak můžete. Pro úplnost k pivu. Kompletní nabídka, tedy Zlaté Labutě, Rarášci, Královská Labuť, Stout, Ale, kvasnicové nealko, asi k dispozici je. Bližšími informacemi o pivech se už ale neobtěžují. Ty na stolech chybí a brigádnice přehnaně pivně gramotné nejsou. Zlatá Labuť není už léta hořká, nýbrž otravně kyselá. Což platí i letos. Jsme připraveni a tak ani moc nežehráme. Kyselost zaháníme aperitivní Královskou Labutí 26°, která dobrá je. Ovšem, ač z ledové pípy, zase a tradičně podávána protivně teplá. Zvíkovský minipivovar nezklamal - upřímně, čekali jsme to ještě horší. Náladu si spravujeme v revíru pánů Papulových, v Dražíči, v minipivovaru Lipan. Dražíč pořád magicky mysteriózní. Lipany pořád hutné, i když mnohem, mnohem slabší, nežli kdysi bývávaly. Na čepu Lipan výčepní, Lipan ležák světlý a tmavý a Lipan pšeničný 11°. Desina pitelná, osvěžující, veselá, hustá, hutná. Ležák ještě hutnější, standardně jako mláto. Smažená krkovička s bramborem O.K (citelně sice absentuje okurka, nicméně alespoň prskli na dobré brambory svěže jarní cibulku). Letos s Lipanem spokojenost. Tábor a Bechyně neoslňují. Diplomaticky řečeno. Táborská Brusírna už druhým rokem nepoužitelná, ani nenakukujeme, reference bohatě stačí. Stárkův dům (kde prý ještě i na jaře stabilně točili Chotoviny) už coby bistro nefunguje, pouze dřevěné okénko ve zdi. Hořce bolestné zklamání, zvláště, když teploměr cyklocomputeru hravě atakuje na slunci krutou padesátku. Záchranou je rozhicovaný bufet na hlavním táborském rynku. S Bernardy a jednou pípou speciálů. Loni vždy chotovinský ležák, letos aktuálně Žitohola z Obory. Záchrana života. V posledním okamžiku. Po několika letech odevzdaně usedáme v protější budvarské - dříve restauraci, řadu roků už prapodivné pizzerii, s ještě prapodivnější multi-kulti klientelou silně připomínající mafiánské struktury - U zlatého lva. Skoro kompletní budvarský repertoár. Desina ještě i ujde, nicméně pokaždé načepována v odlišném skle. A přinesena tuplovaně, brigádníci jsou hodně mimo. K tomu pomalí jako zpomalený film. Opatrně zkoušíme i kroužek. Bezpohlavní voda, zcela bez pěny (ani náznak), zcela bez chuti i bez zápachu. Což je vlastně pokrok, obvykle tady kroužek čpí a nechutně smrdí. Jediné plus je, že je studený. Vlastně jsme ani více nečekali. Což lze konstatovat i o budvarském guláši za CZK 169. Porce poctivá, leč půlka vajíčka krajně podezřelá a houskové knedlíky nechutně rozblemcané. V tropickém žáru už není pražádná síla zkoumat restauraci Beseda, s podzemním pivovarským muzeem a snad už i minipivovarem. Rychle pryč! Což platí taktéž o Bechyni, která od loňska zase upadla. 44. ročník Koloběžkové Grand Prix Bechyně proběhl 30. 7. bez nás. Svijanský Kinobar koncem července zavřený z technických důvodů - ucpaná kanalizace. Srpnový stav už ani neřešíme. Hospoda Na růžku o víkendech nově zavřená. Což vůbec nemrzí, stálo to tam dlouhá léta za vyliž p... (Což platí i o dalších podnicích. Tudíž i letošní reference z prvé ruky ohledně ubytování a stravy U draka též pozitivy opravdu nepřekypují). Smutně vyklizena a uzavřena je cykloprodejna pábitele p. Růžičky, která je nyní k pronájmu. Sousední cykloservis + opravna v garáži má snad fungovat. Zdali tomu tak opravdu je, netušíme. Ani zdali p. Růžička pořád vytrvale vysedává vzadu dole v Protivínce. Spíše z povinnosti testujeme podnik U Pichlů. Kuchyň jako léta minulá. Vaří pořád stejně a pořád dost dobře. Hovězí vývar a hlavně pstruh v kořeněném kabátku má úroveň. Křupe i šmakuje. Pochvalu zaslouží i bramboráčky. Ale to pivo … Na čepu už dlouhé roky Budvar 11° (= Pardál), Budvar tmavý a coby specialita exkluzivní Budvar kroužkovaný. Masochisticky kroužek zase po čase zkoušíme. Exkluzivní? Absolutně bez pěny, bez života, bez jiskry, těžce mdlý, nechutná zrzavá voda. K tomu děsivě teplá. Kroužek u Lva hodnotíme za 4, neb byl alespoň studený, U Pichlů je to exkluzivně za čistou 5. Děsivé, odporné, nedopitelné. Už se ani nedivíme, proč v budvarském podniku nemají lahvový Budvar Free a odevzdaně pstruha zapíjíme flaškovým nealkem Lobkowicz Premium. Nabízejí též Birell. Dole u Lužnice, v Zářečí, zaznamenáváme, že hospoda v Zářečí už existenci ani nepředstírá. Na druhém břehu však funguje penzion Pod skalou, s hospodou, přezdívanou námi U Čímana. Zdali je pořád přítomen i samotný Číman 1, letos nezjišťujeme. Šenkují furt Poutníka, dvanáctku Krakonoše a pro místní jedenáctku Platana. Krákora v orig skle, studený a chutná opravdu jako krkonošský Krákora. Tj. nevyzpytatelně nebezpečně. Kuchyň nic moc, vlastně spíše nic a na místní poměry předražená. Jedna malá zastávka nám tu bohatě postačí. Takže to negativní už máme za sebou a nyní veseleji a trochu optimističtěji. Řadu večerů poklidně, a to zcela osamoceně či se Šedým vlkem, trávíme tradičně Na Rejdě v Malšicích, staré a dobré to naší základně. Na čepu Budvar 10°, Pardál, Budvar nealko a hodně nečekaně nově Bernard 12° namísto tzv. plzně. Desina vodová, neškodlivá, na doplnění tekutin ujde. Ujde i studené nealko. Bernard je novinkou od kraje léta, prý docela frčí (a především je o tři kačky levnější, nežli byla tzv. plzeň). Nám nechutná. Nevytočený, nakyslý, nedobrý. Večer Rejda nabízí zbytky od oběda (ne vždycky ale zbydou) či prefabrikované smaženosti, úděsnou umělohmotnou pizzu či parodii na utopence (která též nebývá denně). Uzeniny i tlačenku od firmy Petr Kosík Dobřejice stále a tradičně pan provozovatel Tomáš Douda umíněně ignoruje, a to i přes firemní prodejnu vzdálenou cca 200 m vzdušnou čarou. Dřívější provozovatel p. František Douda (pouhá shoda jmen) byl onačejší liga - zdravíme (potkáváme se v Želči, kam si přijel FD profesionálně zarybařit). Ovšem Rejda vaří desítky obědů přes poledne. Prý sem z Kluzákova (tj. čenkovské Pastoušky) přešla pí. M a ta údajně vařit umí. Hotovky neoslní, nicméně ani neurazí a cena CZK 80 za menu s polévkou potěší i neškudlila. Večery jsou tu ospale poklidné, štamgasti se rozplynuli a skoro úplně vypařili. Někdo umřel (p. Míla), jiní chodívají k vietnamcovi na Kozla, další se nuceně přesunuli na betonovou zahrádku-parkoviště kvůli zákazu kouření, další zajdou sami a pouze občas, a to často až pozdě večer. Karty se už nemažou, fotbaly kolektivně už nesledují. Mírně depresivní. Malšice už moc nežijí. I když pořád šmrncovně příjemná pí. Líba se vytrvale pořád snaží a pořád zkušeně kolem chlapů (tedy toho hodně, hodně mála, co ještě zbylo) koketně krouží a atmosféru řádově vylepšuje. Dodejme, že i druhá směna, tedy především mladá sl. Petra je fajn, snaží se a ani dědkovsky-infantilní srandu nezkazí. Pod Malšice katastrálně spadá Obora, kde sídlí farma pana Nováka (resp. velké rodiny Novákových), a to včetně vlastní chmelnice a Pivovaru Obora, založeného LP 2015. Což je objev letošní Tour. Sympatické rodině Nováků i sympatickému pivovárku upřímně fandíme. Dej Bůh štěstí! Rodinný pivovar Obora (www.pivovarobora.cz), Obora 4, pošta Malšice je zajímavý. Lokalizovaný mimo hlavní trasy i tahy, leč přitom navazující na zdejší tradici pěstování chmele (vhodná půda) i na pivovar kdysi v Želči. Středisková obec Želeč je blíže nežli Malšice a Obora fakticky patří na stranu Želče, administrativně to jsou však právě Malšice. Vlastní pivovar je umístěn v prostorných hangárech bývalého JZD a stále se upravuje. Jedna hala je dosud otevřená, bez průčelí a tady je i něco dřevěných fortelných stolů, k tomu veliké sáně, staré vozy, lavice, šicí stroj, hamaka, vyhřívaná veliká lůžka a malý výčep. Vedle se prodávají petky a sudy. Zvláštní, prostorné, vzdušné, útulné s nefalšovaně rodinnou atmosférou. Pro příchozí fungují denně mimo neděle od 8 do 18. Většina zájemců sem jezdívá pro sudy či petky, ale najde se i místní, ba dokonce i přespolní, který rád usedne na čepované. U přespolních to jsou v prvé řadě cyklisté, neboť Obora je dost daleko odevšad a dost mimo všeho. Nejde o hospodu ani restauraci, nýbrž jen o prodej piva, včetně možnosti ochutnat čepované ze tří pípek. Při první návštěvě samotný p. šéf točí 11° ležák plzeňského typu (hořčí, digestující, výborný, velmi pitelný, pro nás vůbec to nejlepší, co jsme z repertoáru Obory okusili) a lehký letní jedenáctkový ejlík (pitelný, osvěžující, fajnový). Při dalších posezeních koštujeme desítku beze jména (ostatní piva mívají vzletná jména i příběh). Desinu dobrou a poctivou. Mírně nakyslou, leč osvěžující. Zaujme i ještě lehčí, ještě letnější, skoro desítkový, Ale meruňkový (aneb „Na Moravěnku za chmelem, ALE nikoli za meruňkami“) a aktuální verze světlé 12° Ježibaby (která je díky popletené várce sladu skoro až polotmavá). Vše poctivé, fortelné, čisté. Samozřejmě žádné příměsi, žádná chemie. Vkusné sklo s logy v čele s bucláčky, sběratelsky zajímavé pestré tácky. Pivko točí a vaří celá rodina, obvykle nám šenkuje velmi milá, velmi sympatická i velmi pracovitá sl. zemědělská Ing. Renata N. (figurující coby majitelka pivovaru), kolem se pořád točí švitořivá malá čertice Rozárka N. i další děcka a na svých místech trůní a dohlíží babička i přítulná, a slastně lenivá, postarší labradorka. Autenticky domácké, útulné, poklidné. Stres se nepěstuje. Každého, kdo přichází s dobrými úmysly, opravdu rádi vidí a rádi přivítají. Nehovořte raději však přehnaně pochvalně o p. prezidentovi, ani o p. Babišovi. Ti tu v kurzu zrovna nejsou (Ponechme stranou, zda oprávněně). Nádherně slastné v Oboře (i celých Jižních Čechách) je, že jsou tady všichni normální. Normální chlapi, normální ženské, normální děcka, normální příchozí. Nikdo si na nic nehraje (O to drtivěji, přímo bestiálně, působí návrat na žižkaperk. O prázdninových víkendech na žižkaperku na normální lidi skoro už nenatrefíte. Normální lidé jsou pronásledovanou menšinou a nijak nechráněnou. Naopak. Dle šílených fantasmagorií maniakálních korektních pokrokářů mají normální chlapi a normální ženské totiž být toxičtí. Opravdu všichni chcete v tomto stupňujícím se liberálním teroru a zvráceném šílenství se vzýváním úchylných pahodnot žít a stále více trpět? Braňme se!). Obora vaří i devítku a další pivka, včetně lehčích i středních ejlů. Polotmavá ani tmavá pivka hlava rodu v oblibě totiž nemá. Zajímavostí je, že si pěstují vlastní chmel (Žatecký poloraný červeňák, Sládek, Kazbek a Rubín). Slad berou z Kounic. Dodávají do několika hospod a restaurací či pivoték (pravidelně do Želče, kde mají i muzeum-galerii, na zámek Mitrowicz u Týna, kamsi do Plané, někdy do táborské pivotéky) a do polosoukromých chlapských výčepů pod komínem typu Maršovské úřadovny. Kmenovými pivky jsou hlavně Žitohola a dvanáctka Ježibaba. Žitohola (alc 4,5 %) je světlá jedenáctka s 5 % žitného sladu. Příjemná, fortelná, výživná, leč těžší, nepříliš průtočná a dosti útroby plnící. A na lačno v žaludku studící. Stále je na čepu v Želči ve Staré hospodě (alias obecní restauraci Na staré). Spolu s Kozlem a tzv. plzní. Želeč jsme v letech minulých rádi vůbec neměli a rádi tudy nejezdili. Je daleko, jsou tu protivné kopce na všechny strany a ves (skoro městys) se nám zdála neútulná a nepěkná. Včetně rozlehlého areálu s hospodou (s děsivými logy Gambrinusu) přímo na návsi, k tomu do vršku a ještě za všech čtyř stran obklopeného silnicemi. Letos jsme názor poopravili, ba diametrálně změnili. Obec Želeč je bohatá, a to mimo jiné díky blízké skládce. A vlastně je i docela pěkná. A hospodu mají opravenou i udržovanou a vedenou příkladně. Tedy příkladně od letošního března. Hospoda s restaurací se dvěma vchody v průchozím areálu, s pecí na pizzu, zmrzlinou, venkovní předzahrádkou pod slunečníky (stále Gambrinus, který ale už netočí) a neustále přítomnými nefalšovanými štamgasty. Obsluhují místní holčiny a mladé paní, milé, které mají znamenitý přehled o želečském dění i místních vztazích plus chlapík nám známý z táborské Brusírny v době jejích nejlepších časů. Každý den, včetně víkendu, vaří pět šest hotovek. Kvantitou impozantních a ani kvalita obvykle nikterak nezaostává. Guláš či svíce standardně s osmi, gigantická táborská bašta, převeliká žebírka, oslňující je pečená králičí noha se špenátem a žemlovými knedlíky. Okusili jsme i bosáky etc. Poctivé, chutné, omáčky hutné (nikoli vodové, jak bývá na Táborsku, třebas v Malšicích Na Rejdě, nedobrým místním zvykem a dávnou tradicí). S cenou kolem devadesáti. Pak, že to nejde. Věřme, že to i vydrží. Odpoledne možno dostati pizzy z pece, včetně hodně, hodně neitalské pizzy Kosíka s uzenou krkovicí. Kosíkova (řezník Petr Kosík z Dobřejic) krkovice a vyhlášená tlačenka ostatně figuruje i ve stálé studené nabídce, spolu s XXL klobásou a gothajem (skoro tak dobrým, jako za komančsky rudého totáče). Studená krkovice Kosíkova bývá doplněna kozím rohem, okurkou, hořčicí, fakt pálivou feferonkou a opravdu festovně pálivým nastrouhaným křenem. Obrovská pochvala. V Želči a v Oboře se sedí fajn, jen ty náročné dlouhé návraty … Naprosto nečekanou bombou je minipivovárek pouze čtyři kiláky od Želče, v Hlavatcích. Kde bychom tedy pivovar opravdu nečekali ani zázrakem. Pivovar Transformátor Hlavatce č. p. 9 zahájil provoz 28. 10. LP 2016. Jde o rodinný první poloautomatický minipivovar p. Josefa Boháče. Vařit má polotmavého Diktátora 10° a světlé Transformátory 11° a 13°. Pravidelněji zatím nikam nedodává, jenom sem tam nějaké petky přes plot. Prý vařívá obvykle ve čtvrtek a máme na stavení u transformátoru zazvonit a prý uvidíme. Letos jsme se žádný čtvrtek k Hlavatcům nepřiblížili. Takže napřesrok. Určitě. A těšíme se i do Obory. Vivat Tour 2018!

Pel-mel ze zrzavého světa (aneb pár pivních drbů a frků, které p.t. čtenářstvu možná unikly): Alchymista a astronom Tycho De Brahe údajně choval jako mazlíčka ochočeného losa. Tohoto měl zapůjčit jistému šlechtici, aby los bavil hosty při slavnostní večeři. Los se však nezřízeně opil pivem a umírá po pádu ze schodů. Kaufland se hrdě prsí vlastní K-Classic značkou piv Bruncvík. Podle bájného rytíře uvařil Protivín. V užitečné i přehledné mapce minipivovarů a restauračních pivovarů v ČR, uveřejněné týdeníkem Ekonom, je těchto uváděno 340. V Praze 33, v kraji Středočeském 37. Historicky úplně první karlínské pivo bylo v létě uvařeno k dvoustému výročí čtvrti Karlína. Jedenáctka Křižík pochází z plánovaného prvního karlínského pivovaru projektu Přístav 186 00. Zatím nemají v Karlíně prostory a tak vaří v Kunraticích. V městečku Lajitas v západním Texasu ctí zajímavou tradici. Za starosty si volí kozly závislé na pivu. Prvním byl v roce 1988 zvolen Clay Henry. Denně udělal až 40 piv. Láhev držel v čelistech a šikovně jí nakláněl, aby mohl nasávat. Funkci převzal roku 1992 Clay Henry junior, který při bitce svého otce zabil. Dalším se stává Clay Henry III. a v roce 2014 nastoupil do funkce Clay Moore Henry, který má zatím být prudérně otravným abstinentem. Tradice hezká a v neposlední řadě i nadějně poučná pro nastávající volby. Raději bujaře opivené kozlíky, nežli slizké roboty s charismatem láhve od okurek! Dej Bůh štěstí!  P.S. Pěkné vyznání lásky učinil atletický mistr světa PAB: „Když potkáte na ulici tu pravou, tak prostě nějak víte, že je to ona. A já tahle potkal pivo. Stálo přede mnou na baru a já si říkal, proč ne. Na první ochutnání jsem to věděl. Právě jsem se zamiloval. Naštěstí to byla láska opětovaná“. Dodejme, že onen francouzský půlkař je přitom vyfocen s láhví jakéhosi moku s podivnými, snad japonskými, znaky na etiketě. Kdyby potkal české pivko čepované …