XXVII.: Postřehy

Bertíkova Pivní Hlídka XXVII.: Jihočeské pivní postřehy 2009 podruhé a pivka z plastu

Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a široširého okolí. Dnes znovu o páníkově cyklo-pivním jihočeském putování. A o tzv. pivech z plastu. Moc optimistické čtení to ale není. A bude hůř. 

Předchozímu dílu by více slušel smutnější, leč bohužel přiléhavější název Neveselá jihočeská pivní nahlédnutí. V oblasti kvality pivka, pivní kultury a gastronomie vůbec je to - v námi mapované oblasti Táborska a Písecka - rok od roku horší a horší. Snesitelných hospod zase bolestně ubylo. Jižní Čechy milujeme pořád. Malebnost, rozmanitost, lidskost krajiny. Ani prostor tu nechybí tak citelně, jak jinde. A obyvatelstvo je přívětivé a hlavně homogenní.  Nicméně pomalu už nebudeme mít kam vůbec zamířit. Čestné výjimky dvou oáz s výčepem kroužkovaného budvárku situaci částečně zachraňují. Ale nebýt úžasného Zvíkova ... Vrr.

Proč to někde jde, a jinde nikoli? Zopakujme budvarské Desatero Pivních Přikázání, které má být neoddiskutovatelnou vizitkou poctivého českého piva. Neupravíš. Nesmícháš. Neošálíš. Neudusíš. Nezaměníš. Nepřibarvíš. Neošidíš. Nepřevezeš. Nezředíš. Neurychlíš.

Opravdu musí platit snad pouze pro kroužkovaný Budvar? V Bechyni je U Pichlů za 27. V Táboře U zlatého lva za 29. Zde od půle srpna s novou grafikou jídelníčku. Nabídka českých pokrmů trošku chudší, ceny mírně přitužily. Zřejmě díky krizi. To ví každý, že když je hostů méně a jsou méně solventní, tak se musí ihned zdražit. Pivovarský gulášek již za 139 CZK však stojí. Excelentní, mocný, hustý, s maďarskou paprikou. A nikoli přehnaně italský.   

O řadě zařízení přímo na Lužnici jsme se minule nezmínili. Záměrně. Mnohé jsme odepsali již dávněji. Otřesné nejenom z pivního hlediska. Upřímně litujeme současné vodáky i tzv. vodáky. Vezměme to, pohledem pivního cyklisty, z Týna proti proudu. V Tejně fakticky nic použitelného. Pak to po břehu úplně neznáme, nicméně povodně 2002 spláchly nejen Židovu strouhu. Takže si iluze neděláme. Bechyňské Zářečí překrásné, malebné. S děsivými Krušovicemi. Odstup, satane! Chtělo by to exorcistu i deratizátora. Obdobně smýšlí kolega pivař z Chotovin-Rzavé u Tábora. V obou chotovinských pohostinstvích výhradně Krušovice. Jinak daleko nic. To je na trestní stíhání. Zpátky do Bechyně. Na druhé straně Zářečí sice starobylá Kovárna s Platanem, ale ta je zavřená snad neustále. Vodácký výčep po povodních chybí. Pohled na zámek a most však za oběti stojí. Neopomeňte vyhlídku Vojty Náprstka!

Řeka čarokrásná. Následují tábořiště Lišky a Říhovky nemající pro pivaře, gurmány ani cyklisty sebemenší význam. Motorest Kameňák nahoře obdobně. V Dobronicích je lepší  nezastavovat, neboť ani ruiny gotického hradu nevynahradí hrůzná občerstvení. Svijany v otlemeném penziónu U jezu poslouží pouze v akutním ohrožení života. Jeden Máz a rychle odtud. V „holandském“ kempu Na papírně je to ještě bezútěšnější. Bečický Country Sallon předloni, loni i letos jedním slovem humus. A na kvadrát. V Lužničance to stálo za pendrek vždy a sledovat pivní proměny smysl nemá. Logo kempového Regenta a zase opravy. Chaty i kempy přitom zpustlé, poloprázdné. Zarostlé a smradlavé více než je obvyklé. Neudržované.

Romantické Příběnice vyhlížejí skoro solidně, nicméně pouze s G a Plzní. Děkujeme, nechceme. A obyčejně platívá, že úroveň jídla bývá přímo úměrná kvalitě pivka. Výjimky potvrzují pravidlo. Na druhém břehu, před Táborem, Harrachovka. Nevíme. V Táboře se něco najde i přímo u vody. Ale lesní Pintovku již léta nebrat. Každý rok noví snad majitelé, nové „pivo“ i pokrmy. Pořád horší. Nově s velebilboardem Budvaru. Vyplatí se výšlap na centrální Žižkovo náměstí, především kvůli kroužkovanému budvárku. U řeky Na Brusírně sice Lipan, leč ve smrtelném objetí Staropramenu. Vedle U Beranů Bernard. Snad pitelný. Svijanský Máz v restauraci Na rybníčku na Klokotech. A Svijany ještě za řekou kdesi v Čelkovicích.  

V Sezimáči otravují G i Krušovice. Snad proti Benešově vile hotýlek se Starobrnem. Kozí hrádek dobyt a zneuctěn Pardálem. Mažická Kovárna taktéž. Planou a Soběslav tradičně vynecháváme, neboť s kolem tam jde o kejhák. Dráchov s vyhlášeně veleodporným hotelem. Leč býval tu gurmánsky podnik U Pekárnů. Pivka až tak fenomenální nebyla, především rybí krmě však ano. Loni již coby U bocmana se Slováky. O poznání slabší, ale za jednu návštěvu to ještě stálo. Letos zase objekt na prodej, inzerují G, jídla skoro žádná a otevíračku od 11. Na tabuli ale stojí načmáráno a polosmazáno, že snad dnes (to je kdy ?) se otevírá od 16. Konec.

Podél vody tedy skoro nic. Po silnicích to o mnoho lepší není. Namátkou: ve Slapech u Tábora platanský penzión Bobin v konečné přestavbě a nový L.E.V. s G. Malšice s Rejdou sice pořád základnou, ale pivka již na samé hranici snesitelnosti. Čenkovská Pastouška letos bez Lipana. Zato s horším jídlem, ale stále „domácími“ pizzami. Fuj. Sudoměřice u Bechyně jsou proslulé pábitelským parčíkem. Návsí Z. W. Fixleyho. Fiktivního to všeuměla. Žižka drží ptáka (se zobáčkem) pevně v ruce a pořád stříká. Přísně vědecky poházené kostky, gigantická oční bulva či artefakt se zaskleným lejnem. Pěkné. Ale co pivko? Ratejnovitý Hotel Fontána býval děs a běs. Pokud fungoval. Loni sice s logem Svijan, letos včetně bojovného G. Pryč.     

Písecká strana a směr na Milevsko to nikterak nevylepší. Stádlec a Rataje zamořené Géčkem. Sepekov jakbysmet. Opařany s Krušovicemi a Platanem, který za cestu nestojí. A v Branici je přímo ukázkově úděsný. Tudíž již zbývá pouze bernartická Sokolovna se Svijany. Nebo Dražíč se smutným a silným Lipanem. A tak raději šlapat vytrvale až na bájný Zvíkov. Nemá smyslu se ale mořit přes Podolsko, neboť Los Tlapos v Křenovicích jsou taktéž v pánu.

A na obdobnou - pesimistickou - notu z oblasti plastových piv. Obvykle však tzv. piv. Nejsme snad jediní, kteří k pivkům v PETkách přistupují apriori s nedůvěrou. Diplomaticky řečeno. Přesněji považují toto za nechutné zvěrstvo, které se ve slušné společnosti nepěstuje. Ono z PETek nechutná vlastně pořádně nic. Brr. A nikdo nám nenamluví, že se to nepozná. Jistě, zisky výrobců a řetězců se násobí a pro mnohé konzumenty je to i ulehčení přepravy. Mimo jiné však nenávratně mizí pivní kultura poctivých džbánků na pivo. Čepované přitom nikdy ničím nenahradíš. Přinejhorším sklo a hůře plechovky. Leč odporný plast? Na milost lze vzít pouze speciálky minipivovarů, třebas berounského či chýňského. Čestné výjimky.

Čeští „pivaři“ se vesele smiřují i s tím, že ačkoli mnohé pivo nese na PETce etiketu českého výrobce, tak zcela české není. Prazdroj nezakrývá, že značky Klasik a Primus, které prodává v plastu, se stáčí v Maďarsku. A tam se taktéž „vaří“. Prazdroj nemá v Česku stáčecí linku na plastové lahve a využívá pivovar Dreher v Budapešti. Obdobné to je se Starobrnem a Zlatopramenem, distribuovanými v plastových 1,5 l maxilahvích Heinekenem. Zlatopramen se vyrobí v Ústí, doveze se do slovenského Hurbanova, kde je stáčen do plastu. A putuje zpět, třeba zase do Ústí. Firmě se to vyplácí, ale selský rozum říká, že to v pořádku není. A všichni na to doplácíme. Nejen z hlediska trvalé udržitelnosti. Vrr. Starobrno se licenčně vyrábí přímo na Slovensku. Sládek se dušuje, že jsou naprosto stejná. Zlatý voči! I když možná ano, ale obě hnusná. Prazdroj se vyrábí v Polsku a Rusku, Gambrinus na Slovensku a Kozel v Maďarsku. Hrůza. A Budvar kdysi nemíval stáčírnu na plechovky a plechovkovávalo se v Rakousku.

Cílová klientela plasťáků stejně ale nepozná, odkud tekutina je a je jí to i srdečně fuk. Rozhoduje cena. O kvalitě se mluvit nedá. Pivní Tricatel. A netýká se zdaleka jen piv. Takže vaření „českého“ piva v zahraničí ani moc nevadí. Ani licence, přesuny nebo sestěhovávání.  Stella se kuchtí ve Staropramenu, kde se vaří i Braník. Hostan ze zrušeného znojemského pivovaru Heineken přesunul do Starobrna atd. Průzkumy ukazují, že PET jsou vnímány coby příležitostné obaly pro laciné, méně kvalitní, pivo. Nemýlí se. A můžeme si za to sami. Vrr. 

Letos se opět nepřekvapivě přemnožili žraví plzáci španělští. Chybí predátor a tudíž invazím zuřiví čeští zahrádkáři čelit sami musí. Vedle poctivého ručního sběru s předhozením ježkovi, kachnám či slepicím, existují solné lázně. A chemie. Jeden z osvědčených receptů je přitom vzít slimáky na pivo. Mají ho tuze rádi, láká je pivní vůně. Zahrabaný kelímek s pivkem bude brzy plný a přiláká i četné šviháky z okolí. Ti se utopí nebo otráví alkoholem. Příšernější smrt než utonutí v Krušovicích či Géčku si lze představit přitom jen těžko. Co na to profesionální humanisté a popletení ochránci čehokoli? A co Kocáb? Když už si do svých skromných haciend nechtěl nastěhovat oblíbené feťáky z Milady, tak alespoň plzáky. Haf.