XXXI.: Štamgasti

Bertíkova Pivní Hlídka XXXI.: Štamgasti staropražských hospod a sladové víno pravolevým pohledem

Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a okolí. Další díl připomene staropražské výčepy se slavnými pivonauty a taktéž pivo zasazuje do kontextu politického spektra i dnešní chmurné reality. 

Kmenoví hosté byli, jsou a budou. Naštěstí. Štamgasti, a to samozřejmě nejen (staro) pražských pohostinských zařízení rozlišných typů, si během pravidelného a častého docházení do svých oblíbených lokálů osvojili řadu zvyklostí, kterými mnozí prosluli. Stejně tak získali i mnohá privilegia, kdy právě své zvyky leckdy štamgasti považovali za ony výsady, uznané obsluhou i ostatními návštěvníky. Pravidelní hosté např. zasedávali na „svých“ židlích kolem „svých“ stolů. Takovému stolu se ve staré české Praze říkávalo štamtyš (což podle oblíbené legendy prý pohotově vymyslel Jaroslav Vrchlický). Tedy německým slovem der Stammtisch přepsaným do české podoby. Obdobně tomu bylo i u označení štamgast, tedy kmenový host.

I toto se lze dočíst v informačně velmi bohaté studii Zlatá doba štamgastů pražských hospod (Brno, Host 2003, 232 s.). Autor Karel Altman příslovečnou zlatou dobu rozkvětu hostinských podniků všech typů zasazuje do idylických časů trvajících od počátku 19. století do meziválečných let. Věrně popisuje věrné hosty staropražských restaurací, hostinců, pivnic, vináren, kaváren, výčepů i krčem a sprostých kořalen. Jde o čtení notně nostalgické, vcelku zábavné a kratochvilné, ale i poučné a inspirativní. „Neboť krčma byla odedávna magickým místem přinejmenším pro mnohé z těch, kteří do ní směřovali uspokojit své potřeby a tužby, k nimž ovšem patřilo vedle chuti občerstvit se jídlem a pitím též přání pobavit se a poveselit. Úspěšné naplnění těchto požadavků pak činilo z Pražanů štamgasty, tedy nikoli pouhé občasné návštěvníky, ale hosty pravidelné a současně též časté, stálé neboli kmenové“ (s. 5).

Pronikání do podstaty jevu štamgastenství realizuje autor velmi pečlivě a velmi podrobně, včetně zasazení do společensko-historického kontextu. Kniha vznikla na základě mnohaletého studia rozmanitých dobových pramenů i dokumentů z dob pozdějších, kdy se na největší slávu staropražských štamgastů již jenom vzpomínalo. Vychází z etnografického a historického odborného bádání, nicméně je psána jazykem srozumitelným prakticky všem. Po stručném představujícím Úvodu následuje osmnáct kapitol, završených závěrem nazvaným „Konec starých časů“ a podrobným seznamem pramenů. Na každé stránce jsou přítomny zajímavé dobové fotografie, ilustrace či reprodukce inzerátů, reklam, dokumentů atd. A po okrajích vždy další doplňující a vysvětlující informace. Orientace je sice usnadněna, ale čtení nepostupuje příliš rychle a knihu rozhodně nelze „udělat“ na jeden zátah. Což ani není cílem.

Jednotlivé kapitoly nesou výstižná pojmenování „Praha plná hospod“, „Nebyl host jako host“, „Zvyk je železná košile“, „Na večerní nebo na noční?“, „Vyprovázení, flámy, tahy a jiná ponocování“, „Všichni na svá místa!“, „Každý jen tu svou má za jedinou ...“, „Nebylo dobře štamgastu samotnému“, „Kamarádi z mokré čtvrti“, „Národy a sněmovny, zkrátka jedna rodina“, „Báječní muži s pípou (o ženách nemluvě)“, „Hostinský musel být autoritou ...“, „... ale o hosty se muselo bojovat“, „Udržet si věrné hosty šenkýře něco stálo“, „Vítejte v naší hospodě“, „Grobiáni“, „Tátové a jejich děti“ a „Věrnost až za hrob“.          

V Praze, a v jiných městech, mívala krčma, šenk či hostinec od středověku více funkcí než na vesnici. Také se tady zastavovali formani či uzavíraly smlouvy, včetně závěrečného litkupu. Neboli počastování nápojem, nejčastěji pivkem, které platil kupující. Kniha uvádí do světa hostinských zařízení počínaje středověkem. Od lidových krčem, zájezdních hostinců až po zařízení noblesnější. A do světa jejich hostů. Kmenovými hosty patřičného podniku se přitom stávali Pražané všech stavů, tříd a profesí, od aristokratů a bohatých měšťanů až po nejposlednější nádeníky. Nicméně štamgastenství bylo nejvíce vlastní člověku z širokých lidových, dolních a středních vrstev. A na tyto se text zaměřuje nejvíce. Privilegia štamgasta si ovšem mohl plně užívat i kníže ve šlechtickém kasinu, obdobně jako lotras v nočním brlohu.

K pravověrným kmenovým pivomilům náleželi tradičně studenti (coby štamgastenští čekatelé), mnozí herci (U Fleků Karel Šimanovský, celoživotní bonviván František Ferdinand Šamberk s družinou leckde, třebas U Pinkasů, kde sedával i Jindřich Mošna) či spisovatelé (Jan Neruda U Ježíška ve Spálené, Ignát Hermann nebo samozřejmě Jaroslav Hašek nejen na Žižkově a na Vinohradech). Publikace podrobně popisuje zvyky známých i méně známých štamgastů, spojené často přímo s rituály. Neopomíjí ani choulostivé historky i hrdinské činy, kterými se však udatní rekové mnohdy ani příliš nechlubili. Ale o nich zase až někdy příště.

Rozlišováním příznivců různých politických stran podle jídelníčku proslul již před lety náš p. prezident. S oblibou zeleninový salát demaskuje coby „úchylku a levicové antijídlo“ (s tím antijídlem má ostatně úplnou pravdu - poznámka Bertíka), za „čistě pravicový“ označil např. čokoládový krém. V. Klaus se opakovaně nechal slyšet, že znakem levicovosti je voda v PETplastu, batůžek, zeleninový salát a snowboard. S příklady se lze setkat v receptech pro snoby M. Macka (třeba sekaná pojídaná vestoje z mastného papíru versus humři servírovaní na orig porcelánu). Kam ovšem zařadit pro západní pokleslý konzum tak typický hamburger?

Voliči různých stran skutečně jedí a pijí odlišně. Což potvrzuje dlouhodobý průzkum agentury Median o životním stylu představený letos koncem července. Zvyky se neliší jenom v restauracích či kuchyni doma. Rozdíly jsou patrné též v bydlení, sportování či organizování času atd. Neberte však statistiku smrtelně vážně. Stále totiž platí to, co o „přesných součtech nepřesných čísel“ prohlásil W. Churchill: „Věřím pouze té statistice, kterou si sám zfalšuji“.

Rozdíly dnes pramení i z toho, že pravicoví voliči bývají mladší a bohatší. Levičáci méně mlsají. 30 % komunistů uvedlo, že vůbec nejí zmrzlinu (ani Sibirku). Nejvíce ji pojídají liberálové (86 %). Jakoby též i pivní a klobásová kultura byla obecně bližší levici. Střídmé stravování a objevování nového zas pravici. Mluví se o „komunistické normě v gastronomii“, kdy levicoví sympatizanté jedí tak, jak byli zvyklí před rokem 1989. Vyžadují dobré jídlo hlavně v domácí kuchyni a v restauraci nejsou až tak nároční. Gurmáni nechyběli ani tehdy, ale často restauraci považovali za „domácí“ kuchyni. Komunisté se hlásí i k vegetariánství (5 %, kdy průměr činí 2 %). Je to dáno anarchistickými sklony či cenou masa? Nejvíce odpůrců vegetariánství mají lidovci. Zelení se nejvíc zajímají o biopotraviny a alternativní stravování.

Roste konzumace vína na hlavu (2003: 15 l, dnes: 17 l). Dříve bylo víno považováno za nápoj pravicový, teď je oblíbené již nezávisle na orientaci. Z pravičáků bílé nejraději voliči ODS (39 %), červené preferují příznivci zelených - 37 % (zelení jsou u nás pravicoví, což je  unikát). Nejvíce vínka vyžahnou sociální demokraté, kteří celkově chlastají úplně nejvíce. Výrazně vedou i v pití piva, pije ho 64 % (což je ale číslo poněkud nízké - poznámka Bertíka). Nejvíce abstinetů (32 %) hlásí lidovci. Průzkumy britské marketingové instituce konstatují, že ČR opět obhájila prvenství ve spotřebě piva na hlavu (2008: 161 l, 2009: asi 160 l). Za Čechy se tradičně zařadili Irové, Rakušané a Němci. Celkově ale spotřeba piva v Evropě stále klesá.

„Dost bylo piva! Dělejme sladové víno“. I takto zoufale se pokušejí menší výrobci čelit cílené likvidaci tradičního českého pivovarnictví, ale i tradičního sklářství. Od ledna je přichystáno zvýšení spotřební daně o třetinu. A to může být pro mnohé opravdu totálně likvidační. Pouhým přejmenováním piva na sladové víno by však mohlo dojít ke zlevnění pro konečné konzumenty o 2,50 až 3 Kč (podle stupňovitosti) na půllitr. Mělo by totiž nulovou spotřební daň jako ostatní vína v tuzemsku. Propagační kampaň na záchranu inicioval p. Jiří Fusek, prezident Českého svazu malých nezávislých pivovarů a místopředseda Českého svazu pivovarů a sladoven (a snad ještě, díkybohu, též i spolumajitel Pivovaru Černá Hora). Ze zoufalství chce požádat patentové úřady, aby se pivo mohlo označovat jako sladové víno.

Nejde jen o geniální recesi, nýbrž o poukázání na absurditu a tragičnost. Pivovarníci vyjednávají na ministerstvu financí, ale proti jsou vlivné lobby a tudíž i všemocné směrnice EU. Další důvod, proč tlačit na vystoupení ČR z tohoto hrůzného chomoutu. Prý víno musí být z hroznů, ale co víno rýžové? Držet palce pivovarským nestačí. Minimálně bychom měli  hlasitě volat: „Dost bylo těch, kteří škodí tradičním českým oborům!“. A nejenom volat. Haf.