LXI.: Super špeky

Bertíkova Pivní Hlídka LXI.: Super špek me kontra česká kuchyně anebo raději špeky špekonomie? 

Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé p.t. čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a široširého okolí. Dnešní díl je mírně rozverný. Jedná se o inspirativní čtení právě do časů (nejen) vánočního obžerství. A je tady i něco málo o pivku.  

Je opravdu typická česká kuchyně tolik nezdravá, těžká a nemoderní? A co vůbec je typická česká kuchyně a typické české jídlo? Vídeňský řízek, španělský ptáček, ruské vejce, maďarský guláš, tatarský biftek, talián, francouzská polévka? Možná svíčková ...

 Začněme však Amerikou. Filmový dokument (a úspěšný film) Super Size Me (USA, 2004, 100 min.) líčí, kterak se jistý exhibicionistický bílý odvážlivec Morgan Spurlock stravoval měsíc - pod lékařským dozorem - výhradně v typických amerických MacDonaldech. A dopadlo to špatně. Americký dobrovolník během experimentu tloustne a churaví.

Jak by však pokus dopadl, kdyby se jednalo o výhradní stravování v typicky českých podnicích veřejného stravování? Zajímavý experiment uskutečnil gastronomický dobrodruh a kulinářský samorost Luboš Bokštefl. Po celý měsíc se stravuje výhradně v typicky českých podnicích. Bufety, hospody, restaurace, jídelny. A striktně dodržuje přísný zákaz jakéhokoli domácího stravování a sportu. Všechno zapíjí českým pivem (bohužel ovšem někdy „pivem“) a vše probíhá pod bedlivým lékařským dohledem známého MUDr. Lukáše Pollerta.

A výsledek? Pro někoho možná překvapivý. Podle lékařské zprávy je L. Bokštefl po měsíci v českých hospodách o něco zdravější a ještě přitom zhubl o 6 kg! Čtyřtýdenní typicky česká „dietní“ hospodská kůra tak zdravotní stav ovlivní opačně než americké fastfoody. MUDr. Pollert konstatuje, že pravidelné pohostinské stravování (nutno dodat - české!) v cyklu snídaně - oběd - večeře je zdravější než prakticky nonstop stravování doma nebo v práci.

Poutavé deníkové zápisky dobrovolného dobrovolníka L. Bokštefla vycházejí coby Super špek me s podtitulem Putování dobrovolníka po hospodách, bufetech a masných jídelnách. (Praha, Plus 2010, 150 s. ISBN 978-80-259-0005-5). Dobrovolník se v knížce jmenuje Karel Gustav Božan a experiment Super špek me (test požívání typicky českých jídel a českých fastfůdů) uskutečňuje měsíc od uvedení české premiéry filmu Super Size Me. Haf.

Zápisky věrně líčí drsný začátek gastro-experimentu v kině Světozor (s klobáskou a Novopackým ležákem na úvod), přes proslulou klobásku ve stánku u Lucerny + plzeň, guláš U Pinkasů opět s plzní a plněné těsto jakési v gyrosárně ve Spálené. A následuje den druhý (ovar v masném bufetu v Kolíně, guláš s plzní ve Zruči, smažený řízek s plzní tamtéž a plus večer kápovské kvasnicové), třetí, čtvrtý, … jedenáctý … dvacátý … dvacátý sedmý, dvacátý osmý (strávený na Žižkově, včetně pivnice U sadu) a konečně konec v den dvacátý devátý.

Kapitoly se čtivým textem tištěným velkými bukvami jsou doplněny dokumentujícími fotografiemi a komentáři ke krmi, pitivu i pohostinským zařízením. Vprostřed knihy zaujme důležitá příloha rekapitulující veškerou konzumaci v jednotlivých dnech a lokalitách. Včetně pexesového výseku z mapy pochodu „kolem hospod a restaurací … pochodují dnem i nocí“. Nechybí ani vstupní a výstupní lékařská zpráva. Poučné a vhodné čtení nejenom pro pivaře a zastánce českých tradic. Sumář hovoří o přibližně celkem 124 vypitých pivek. Výběr není sice úplně nejhorší (nechybí ani speciály z pražských minipivovarů, kácovské, chýňské etc.), leč figuruje tady i nejméně devětkrát hrůzné Géčko (Krušovice naštěstí chybí). A když pomineme autorovu zjevnou sympatii k plzeňskému … Zřejmě nemá chuťovou paměť či je příliš mlád.

A jak vypadá ona typická česká kuchyně? Jaké má kořeny? A co má být, proboha, tzv. moderní česká kuchyně? Svíčková light? Většina naší populace ráda baští řízek, guláš, vepřo knedlo zelo, bramborový salát, svíčkovou a bohužel též prokletí jménem smažák. O původu řízku se dohaduje Rakousko a Itálie, guláš je asi z Maďarska, vepřová s knedlíkem je typická i pro Bavorsko, bramborový salát má východně-ruské kořeny (a překvapivě k nám doputoval až nedávno), snad svíčková by mohla být autentická ... A skutečně jsou typicky česká jídla tak přízemně-mastňácká, tučná a těžká, jak dokolečka dokola omílají lifestylové magazíny? Nebo je to pouhé klišé, jak přiznává třeba i samozvaný znalec a milovník jídla Pavel Maurer? Naši předkové se jistě necpali jen buřty s cibulí, bůčkem, koprovkou, kočovskými guláši či husou. Hutná, výživná a těžší jídla byla pro těžce fyzicky pracujícím, kteří je potřebovali. Přitom elegance, šmrnc a kvalitní kuchyně (i vegetariánská či „bio“) našim předkům jistě nechyběla. V požehnaných dobách rakouské monarchie se slušelo, aby každá bohatší vídeňská rodina měla českou kuchařku. Proč asi? Tradiční recepty, kvalitní místní suroviny. To je cesta i dnes.

Název dílu „vtipně“ zmiňuje též špekonomii. Pro úplnost a vlastně pouze na pouhý okraj: špekonomie není o špeku, nýbrž o špecích (nebo špekách?). S pivkem či špíčky jedlými má společného pramálo. I když … Špekonomie aneb Freakonomics je název českého (nepříliš povedeného) překladu bestselleru z per ekonoma S. D. Levita a spisovatele S. J. Dubnera (Praha, Alfa Publishing 2006, 160 s. ISBN 80-86851-53-2). Knížka vtipná a čtivá určitě je, ale též i nemálo povrchní, zavádějící a manipulativně-indoktrinační. I mírně provokativní.

Usiluje optikou standardního ekonoma nestandardně nazírat na řadu neekonomických (zdánlivě) oblastí i situací. Namátkou zmiňuje nároky na dokonalé rodičovství či ekonomiku drogového gangu, připomínající řadový podnik. A ptá se třebas, čím Ku-Klux-Klan připomíná realitní makléře. Čtěte, leč nenechte se ošálit od mazaných ekonomů a nepodlehněte iluzi, že vše je možné zredukovat na chladný kalkul nákladů a výnosů. A že existují návody na štěstí.

Rychle zpět do kuchyně a šťastného světa tlouštíků a možná i tlouštic. Dneska pátrají po kořenech štěstí nikoli pouze filosofové či psychologové, ale fušují sem právě i ekonomové.  Docházejí k závěru, že spokojenost se životem není ryze dědičná. A plyne z rozhodnutí, které každý sám činí. Pocit štěstí zřejmě částečně vrozený bude, lze jej však trošku ovlivnit. A pocit štěstí prý nejvíce z rozměrů lidské osobnosti ovlivňuje sklon k záporným emocím. Důležitá má být i volba životních cílů, náboženství a společenský život. A jedním ze závěrů je taktéž i to, že nadváha nemá vliv na štěstí mužů, leč občas snižuje štěstí žen. U podváhy zase naopak.

Obézní tedy často bývají šťastní. Nesmí však podlehnout nátlaku médií, která pracují i v žoldu průmyslu diet, jemuž jde výhradně a jen o prachy. Příkladem jsou „hrůzná“ varování o dramatickém šíření epidemie otylosti. Třebas typu, že v USA ročně umírá na obezitu stokrát více lidí než zahynulo při tzv. útocích 11. září 2001. Kdyby byli hubení, asi by žili věčně … A obezita má spolykat 12 % amerických nákladů na zdravotnictví. V USA nyní trpí obezitou či nadváhou 2/3 dospělých a 25 mil. dětí, přičemž za posledních 25 let se míra obezity mezi dospělými zdvojnásobila a mezi dětmi ztrojnásobila. Přitom právě v USA se o korpulentnosti dlouhá léta nemluvilo. Jakoby by nebyla. Další ze zhovadilostí politické (hyper)korektnosti.

Dnes už tloušťka v USA žádným tabu není, leč mnohdy přetrvává moralistický tón o nezodpovědnosti otylců. A tzv. vědecké studie varují, že i ten, kdo se s tlouštíky pouze přátelí, riskuje přibývání na váze. Otylost má být přenosná. Vrr. Tlouštíci přitom mohou žít dlouho a spokojeně. Nesmí ovšem uvěřit zkazkám o tom, kterak každý může mít tělo takové, jaké chce - pokud na tom bude tvrdě pracovat (a hlavně patřičně utrácet). Nicméně lidé v USA to mají těžké. Reklamní masáže fastfoodů, špatné stravování, důraz na kvantitu atd. a na druhé straně obdobná vymývání mozků ze strany byznysu diet či zakomplexovaných profesionálních hubeňourů. A tak tlouštíci reagují i vystavováním své odlišnosti na odiv. Dříve měla nejlepší příležitosti k uplatnění černá lesba na vozejku, dneska tlustá černá lesba na vozejku … Vrr.     

A co slibované drby o pivku? O blahodárných účincích piva moc dobře věděli již staří Egypťané. Léčili s ním nejenom záněty dásní a mnohé další obtíže. A což teprve starověcí Núbijci před více než 1 600 lety! Před pár desetiletími byly dokonce nalezeny stopy antibiotik v kosterních pozůstatcích. Z mnohem, mnohem starších časů nežli v roce 1928 A. Fleming objevil moderní antibiotika. S vysvětlením záhady přichází až letos antropolog G. Armelag. Za všechno může právě pivo! Při jeho výrobě použitá zrna obsahovala bakterii Streptomyces. A tato nápoj obohacovala o tetracyklin. Do piva se ovšem tento nedostal náhodou, neboť staří Núbijci prý velmi dobře znali jeho léčebné účinky. A prý moc dobře věděli, co činí. Haf.