ZN 18 + Tour 13

Zrzavé novosti aneb staronové aktualizace a Jezevcovy pivně-kulinářské drby

 (No. 18., z 31. srpna LP 2013, košaté i košilaté, neboť včetně Tour de Putyk 2013)

Pivní moudrost a recept: „Kdyby lidstva dobrodinec Pivo býval nezplodil, nestálo by věru za to, by se člověk narodil“ (pivní pořekadlo). Nejen letní recept na škvarkové pivní bochánky. Suroviny: 500 g hladké mouky, 0,3 l světlého piva (originál doporučuje Zlatopramen 11°, BPH by volila pečlivěji), 4 žloutky, 1 lžíce krupicového cukru, sůl, hrubozrnná sůl na posypání, 1 kostka droždí, 250 ml (= hrnek) mléka, 3 - 4 lžíce vepřového sádla, 400 g vepřových škvarků. Hladkou mouku smísíme s větší špetkou soli. V míse, nebo na dřevěném válu, v ní uděláme důlek a do něj vyklepneme čtyři žloutky. Přidáme cukr, rozdrobené droždí, vlažné mléko, rozpuštěné sádlo a vše zpracujeme v těsto. Škvarky překrájíme na drobnější hrudky, přidáme do těsta spolu s pivem a těsto pořádně uhněteme. Necháme hodinu vykynout na přibližně dvojnásobný objem. Z těsta tvarujeme ploché bochánky velikosti dlaně, potíráme sádlem a sypeme solí. Pečeme v předehřáté troubě při 180° C do růžova asi 20 minut. Přihoďme prostý návod na prosté sýrové topinky. Zvládne (skoro) každý. Připravme: 2,5 dl světlé Holby, 100 g nastrouhaného tvrdého sýra, 1 kávovou lžičku másla, špetku papriky, bílý chléb. Na mírném ohni rozpustíme máslo, přidáme pivo, sýr a papriku. Směs mícháme do úplného zhoustnutí. Krajíčky chleba osmažíme a natřeme pomazánkou. Prudce zapečeme v troubě. Jde o jeden z více jak padesáti receptů inspirovaných českou kuchyní, které přináší Holba pivní kuchařka na pivních táccích. Dobrý nápad. A Holba Hanušovice vaří dobré pivo.    

Svijany (BPH II.): Svijany mají další jedenáctku. Doboha, proč? Vedle Máze a Fanouše se od konce roku začne vařit pivo 450. Zatím pracovní název nápoje, představeného na 24. ročníku Slavností svijanského piva (letos 13. července), připomíná výročí 450 let pivovaru připadající na příští rok. Chuť nové jedenáctky by eventuálně mohla být doladěna na základě přání konzumentů. Nicméně prý 90 % těch, co pivko na slavnostech otestovali, doporučují už nic neměnit. Nebylo by ale na místě, namísto novinek, soustředit se na návrat ke kvalitě? Ke kvalitnímu nejenom Mázu? A marketingové oblbování ohledně vyladění podle přání pivařů ... Kdo chce, ať si věří. Moc dobře víme, co je zač „Pardál, jeden z nás“. Zrůdnější než eurobíry (Možná, že to většinový tuzemský konzument opravdu ale takhle chce. Což je hrůza ještě mnohem větší). Nehodlají náhodou Svijany, obdobně jako Budvar, ještě dravěji konkurovat Gambáči tím, že vyrukují s ještě větším humusem nežli je Géčko samotné a ještě děsivější Pardály? Nevyležené, drsné, chemické, stahující. Hořké, ovšem nikoli chmelově. Zločin proti lidskosti i přírodě. Never more! Možná nebude tak zle. Šéfsládek p. Petr Menšík ujišťuje, že „... zkusili uvařit to nejtradičnější pivo, které lze“. Plné chlebové chuti, intenzívní hořkosti. Uvidíme. Zázraky nečekáme, naopak. Pokračuje bitva Pivovar Svijany versus spotřebitelský magazín dTest. Pivovar podal žalobu. Za to, že v testu svijanský speciál ostudně propadl. Měl obsahovat jedovaté mykotoxiny. Tmavá Kněžna měla obsahovat mykotoxinů příliš (ZN se o kauze zmiňovali). Svijanští argumentují svými průkaznými testy a hodlají se do krve soudit. Což o to, dobré jméno je třeba hájit. Leč milí svijanští, ruku na srdce, nechcete alespoň stejné úsilí věnovat i kvalitě? Jak BPH Svijany dlouho chválila a velebila, tak dnes je pije pouze výjimečně a pouze z nouze. Bohužel. (Nakonec i loňský Jezevcův ledvinový kamínek byl výsledkem dlouhodobé konzumace neprůtočného, cementujícího, Knížete a posléze Qéčka. S pravděpodobností hraničí s jistotou). Daň za přílišnou velikost a přílišný růst pivovaru. Minimálně u Máze technologické postupy nezřídka srdceryvně a usedavě pláčou. Co prázdninový čas u Véček? Krásova 13°, štamlokál U (bejvalejch) vyndanejch stojí, funguje, personál, osazenstvo i kmenové štamgaststvo stejné. Naštěstí. Stejný je kolorit & bytelný žižkovský folklór. Stejná jsou pivka: Konrad 10°, Máz, Kněžna, Qéčko. Zpět, vlastně nejsou. Kněžnu nikdo nepil (ani není divu), tudíž na léto vystřídána na čepu Kofolou. Ani Qéčko moc nejde. A když se moc netočí, není dobré. A když není dobré, nikdo si ho nedá. A tak dokolečka dokola. Výsledek: Qéčko zkyslé, čpící. Hustě frčí Máz, neboť je v dlouhodobé akci. Půllitr za CZK 21. A tuzemský pivař, jak známo, si zakládá především na co nejnižší ceně a před kvalitou preferuje vychlemtané množství. Což není znakem jeho konzervatismu, nýbrž něčeho docela, docela jiného (Jak velmi správně podotýká p. Borowiec v trefném šéfredaktorském editorialu červencového čísla PBA). Změny též v nabídce jídel. Sekačka na léto zmizela úplně a p. vedoucí dovalil jiné hermelíny. Jinak naložené. Jiný, divný a menší, je i sýr samotný. Stálicí jsou osvěžující peprné pepřenky. Véčka se snaží přilákat další hosty ovšem jinak. Striptýzová roznáška sice po Praze frčela někdy před patnácti lety, leč Vyndaný obsluhu nahoře bez zavádějí od konce srpna 2013. Pravidelně, ve čtvrtek od osmi do půlnoci. První seance nahoře bez úspěch slavila a nemravů i mravů dorazilo hojně. A co Velký Vezír?

Chýně (BPH III.): Desítku světlou, dvanáctku polotmavou a dvanáctku Ale šenkuje 21. srpna chýňská Pivovarská krčma (https://www.pivovarskakrcmachyne.cz). Ale ejlovitý, ale po česku. Osvěžuje. Desítka kvalitní jako obvykle. Tudíž více než dobrá. Nikterak nevadí, že je jiná nežli únětická. Nezklamal kravský steak na prkénku s nivou, ani poctiví a mastní vrabčáci s moravským zelím a mixem domácích knedlíků. Coby desert, jako obvykle, skvělé domácí uzené masíčko. Z Chýně kolmo ke Zvířátkům. Ale to je už jiný příběh, tedy rubrika. Howgh. 

Harrachov a zapadlí vlastenci (BPH V.): Na samotný konec měsíce srpna dvoudenní podletní dostaveníčko (s důchodci) ve Vysokém nad Jizerou. V Hotelu Větrov. Větrov z Raisových Zapadlých vlastenců. Vysoké bývá nazýváno „městem nejkrásnějších zim“. „Ve Vysokym je půl roku zima a půl roku zejma“. Město byla založeno LP 1352, nazváno je podle polohy v Krkonošském podhůří ve výšce cca 700 m.n.m. Proslulo proslulým špičatým červeným zelím (křehké a špičaté díky větrům), vousatým ochotnickém spolkem Krakonoš s divadelní budovou (s nejstarším nepřetržitě hrajícím ochotnickým divadlem v Čechách, s tradicí od roku 1786), spolkovým životem, lyžařstvím, Ústavem chirurgie ruky a plastické chirurgie (otevřeném roku 1975) a nově i vyhlášeným Krakonošovým pekařstvím s non-stop prodejním okénkem. Vysocké pečivo z parní pekárny. Dodejme, že pro Vysočáky se v minulosti vžil výraz nemráti a pro Vysoké označení Nemrátov. „Vysockej nemrát“ podle toho, že prý Vysočáci návštěvy tradičně vítali slovy „Co nám nesete a kdy už zase pudete?“. Hotel Větrov je jednou z Kramářových okázalých vil, přesněji vil manželů Kramářových. Objekt v maloruském stylu stále monumentální. Tzv. Plzeň a Géčko na čepu nikoli. Brr. Samozřejmě nezkoušíme ani omylem, reakce otrlých (a vesměs i trpně smířených) konzumentů jsou však nepřehlédnutelné. I zadarmo drahé. Jídlo podprůměrné, kvalitou i kvantitou. Šetří na všem. Převeliká škoda, že tak krásný objekt s geniem loci, na tak krásném místě, neprovozuje někdo s profesionální ctí. Typická šlamperaj. Historická odbočka - příběh Kramářových vil: První československý premiér a vůdce národa Karel Kramář se ve Vysokém narodil 27. prosince 1860 v rodině stavebního podnikatele a byl solidně hmotně zajištěn. Ve Vysokém žil do 16 let, dále se vzdělával na významných evropských univerzitách. Poslancem rakouského parlamentu se stává za mladočechy (v roce 1891), stejně jako poslancem českého zemského sněmu (od roku 1894) a poté až do konce života  poslancem československého parlamentu. Jeho celoživotní láskou bylo Rusku. Kramář se stal tvůrcem koncepce novoslovanství. Za 1. republiky náležel k nemilovaným odpůrcům „politiky Hradu“. Naděžda Nikolajevna se narodila v Rusku, v bohaté rodině Chludovových, 30. září 1862. Ještě před dovršením osmnáctin se provdala za Alexeje Alexejeviče Abrikosova. Šlo hlavně o spojení dvou podnikatelských dynastií. Abrikosovi po celém Rusku vlastnili řadu továren na cukrovinky, Chludovovi textilky díky nímž náleželi k ekonomické elitě. Manželům se rychle narodili čtyři děti. Koncem dubna 1890 do moskevského salonu manželů Abrikosových vstupuje Karel Kramář. Mezi uhrančivým a charismatickým mladým českým politikem a decentně vyzývavou krásnou paní domu vzplanula jiskra. Brzy propuká požár. Kramář byl od mala přímo posedlý politikou a i díky podmanivému hlasu se stal jednou z nejzářivějších řečnických hvězd vídeňského parlamentu. Naplnění vztahu nebylo nikterak  jednoduché. Po mnohých peripetiích se z paní Abrikosové paní Kramářová stává až po dlouhých deseti letech. Abrikosov bránil rozvodu a blokoval například vydání pasu. Společný život Karla a Naděždy začíná na podzim 1893 a na veřejnosti se spolu ukazují od roku 1897. Ve Vídni Naděžda zažívá nelehké postavení konkubíny v cizině. Ani Kramářova matka není vztahem syna ke vdané Rusce nadšena a nikdy se s tím nesmíří. Na prvním setkání Naděždu vítá logickou otázkou: „A copak ste to mohla udělat dětem, copak může máme vopustit děti?“. Sobecká Naděžda ji stroze uzemňuje: „Nejdříve jsem já“ a s tchýní se odmítá stýkat. Svatba se nakonec koná. Na Krymu 30. září 1900, na den nevěstiných osmatřicetin. Karel toužil po synovi, ale z manželství děti nevzešli. Naděžda se ani nestarala o chod domácnosti (na to měla hospodyně a pomocnice), ani si nevybudovala český společenský salon, jak si původně přál Kramář. Vášnivě ovšem propadla budování okázalých sídel. První z honosných vil vyrostla na Krymu, na Barbo, v období 1905-08. Návrhy na luxusní vilu v antikizujícím, řecko-iónském stylu vypracoval architekt Jan Kotěra. Šlo o elegantní letní sídlo manželů Kramářových, kde si cítili uvolněni a byli šťastni. V únoru 1918 je objekt zabaven bolševiky, kteří zde zřizují zotavovnu pro politické pracovníky. Nejznámější vila Kramářových stojí v Praze. Na pozemku na baště sv. máří Magdalény, který byl Kramářovi odprodán na jaře 1911. Ze spolupráce s vídeňským architektem Friedrichem Ohmannem a paní Kramářovou se zrodila stylově nezařaditelná budova. Novobarokního vnějšku s interiéry silně inspirovanými byzantskými a ruskými slohy. Sídlo, kde hlavní důraz je kladen na okázalost, má 56 místností. Budovat se začíná roku 1912, manželé se sem stěhují 15. května 1915. Za pouhých šest dní je  Kramář za protirakouský odboj zatčen a odsouzen k trestu smrti. Amnestován je po dvou letech věznění a domů se vrací 10. července 1917. Politický kapitál ambiciózní Kramář brzy zúročuje. 14. listopadu předsedá první schůzi Revolučního národního shromáždění, kde je vyhlášena republika a Masaryk aklamací zvolen presidentem. Stejně formálně je zvolena první vláda, jejímž předsedou se stává právě Karel Kramář. Československým premiérem je však necelých osm měsíců. První komunální volby v novém státě 15. 6. 1919 vyhrávají socialistické strany. Kabinet je rekonstruován a Kramář je de facto odvolán. V roce 1918 je uznávaným druhým mužem ve státě, o rok později téměř pan Nikdo. Propad hořce, bolestně a plni emocí nesou oba manželé. Od roku 1922 se pražská Kramářova vila stává místem společenského dění ruských uprchlíků a charity na jejich podporu. Středobodem Naděždiných charitativních aktivit je Jednota pro pohřbívání ruských pravoslavných občanů a ochranu jejich hrobů v Československu. Díky Naděždě vzniká na Olšanech kaple v historizujícím pskovsko-novgorodském stylu. Vysvěcena je 22. listopadu 1925. Kramářovy továrny ve 20. letech prosperují. Milující Karel se snaží ženě nahradit „ztracený ráj“ na Barbo novým letním sídlem. Honosným, možná až megalomanským a v mnoha ohledech předimenzovaným. Kramářův ruský hrad vyrůstá ve Vysokém v letech 1927-30. Charakterizován bývá coby syntéza „gotického hradu, byzantského paláce a ruské dači“. Architektem je ruský profesor V. A. Brandt, který výrazně neodporoval vrtochům a monumentálním náladám paní zadavatelky. Naděžda Nikolajevna je hlavní autorkou sídla, kde bezdětný pár disponoval 78 místnostmi. Hrubá stavba je dokončena v prosinci 1929 a v létě 1930 se Kramářovi mohou nastěhovat. A brzy opět přichází pohroma. 13. října 1930 při procházce postihuje Naděždu mrtvice, která zanechává trvalé následky. V roce 1931 sílí zdravotní problémy Karla. A náklady na vilu už dosahují pěti miliónů korun. Od roku 1932 Karel Kramář přežívá díky úvěrové velkorysosti Jaroslava Preisse, šéfa Živnobanky. Hospodářská krize a Naděždino velikášství přivedly Kramáře téměř až na mizinu. Naděžda Nikolajevna umírá 3. prosince 1936. V rodinné hrobce ve Vysokém paní Kramářovou odmítli pohřbít kvůli pravoslavnému vyznání. Spočinula tak na Olšanech. Karel Kramář zemřel 26. května 1937. Roku 1927 byla ve Vysokém, na rodném domě č. 10, odhalena Kramářova busta. Před Němci byla ukryta tak dobře, že dodnes nebyla nalezena. Pouze její podstavec, a to roku 2010. Bývalá vysocká Kramářova vila se roku 1950 stává zotavovnou ROH. Zahrada dříve bývala honosnější a park nebyl tolik zpustlý. V období 1983-89 proběhla nepříliš citlivá rekonstrukce. Dnes hotel vlastní jakási společnost, která jiné hotel pronajímá a třetí zase provozuje. Bez komentáře. Podle toho to vypadá. Tolik ohledně Kramářova ruského hradu ve Vysokém, dnes Hotelu Větrov. Na vysockém rynku, honosněji na Náměstí Dr. Karla Kramáře, hned čtyři nálevny. Géčkové a krušovické zvěrstvo, svijansko-plzeňský podnik a Rebelka. Penzión-pizza-gril Rebelka. Točí Hanušovice. Světlý a polotmavý Šerák 11°. Obě Holby nezklamaly. Naopak. Je to pivo. Vedle Šeráka do podniku láká pohledná obsluha. Mladá rajcovní baculinka s rajcovně-frivolní květinou ve vlasech. Rajcovně narvaná v přiléhavém malém triku a přiléhavých těsných elasťácích. Že má holčina trošku nadváhu nikterak nevadí. Právě naopak. Očarovaný Jezevec se nechává svést na košt lahváče z nejstaršího slovenského pivovaru Steiger. Starého 540 let. Nealkoholické tmavé Steiger Radler citrón. Černý citrón a nealko k tomu. Pivně vypadá, pivně pění. Pít se ovšem nedá. Překombinované. Umělý citrón vše limonádově přebíjí. Po pivní chuti ani stopička. Letmá zastávka v Pasekách. Vše na svých místech. Kvitujeme a koncem jara 2014 snad opět dorazíme. Do Alberta. Kam jinam. Penzión Na Buďárce (www.budarka.cz) točí černohorského Tase 10°, Lobkowicz 12° a tmavého Merlina. Pivní gramotnost nemladé odkvetlé ženštiny za čepem v oblasti záporných čísel. Piva dělí na desítky a dvanáctky, maximálně ještě na světlá a černá. Po objednávce světlé desítky upozorňuje, že je asi černé, neboť se jmenuje Černá Hora (!). Neuvěřitelné. Paní nezná ani cenu malého. Cosi blekotá, že zítra mají akci pro hodně moc lidí. Nechápeme. Cedulka na pípě hlásající stezku pivních znalců působí dost komicky. Brigádnice Nikča před rokem (vizte ZN 6.) také pivku nerozuměla, ale alespoň byla fešná. Hlavně mladá. Telecí je telecí.      

Budvar (BPH VI.): Rubriku zřejmě zrušíme. Na protest proti tomu, co spáchali s kroužkem. Máme odposlechnuto, že budvarští vinu za děsivou (ne)kvalitu kroužku házejí na hospodské. Nezacházejí prý s ním tak, jak mají. Něco na tom být může. Ovšem, že by - cca před dvěma lety - se najednou hospodští změnili v Budvarce, U lva, U Pichlů i v Masných krámech? Něco tady neštymuje. Kroužek se prý dnes dá jen přímo v pivovaru. Masné krámy zejí prázdnotou.

Kersko (BPH IX.): Podél Labe na velocipédu pohodově šlapeme 22. srpna. Z Lysé. Letos premiérové zastavení v Kersku. Pivnice Hájenka Kersko (https://www.hajenka-kersko.cz) o sezóně, vedle stálých a notně omšelých stabilních položek meníčka, nabízí něco hotovek. Přesněji dodejme, že jídelní list úplně identický jako léta minulá i hodně minulá není, přibyly např. mufloní kostky. Na výsledku to nemění zhola nic. Kersko, aleje v kerském lese a Hájenku samotnou máme rádi. Rádi do Kerska přijíždíme. A přijíždět budeme nadále. Celoročně. Cítíme se v Kersku příjemně. Točený Nymburk 11° snesitelný. V létě občas točí ještě Něžného Barbara (speciál EPM 13 %, alc 5,3 %), se kterým si netykáme. V lahvičkách roznáší nikterak nepovedeného, celkem i pivního, nealko Postřižinského Střízlíka. Obsluha příjemná a hovorná. Ovšem kuchyň je tu, už léta letoucí mdle a trestuhodně průměrná. Sotva průměrná. Jídla obvykle nejsou přímo na reklamaci, ani velikost obvykle přehnaně neurazí, leč kvalitou a chutí silně připomínají školní jídelny. Kuchař moc vařit neumí, nebo se mu prostě nechce. Hostů má Hájenka v sezóně dostatek a hřeší na popularitu z filmu. Lidé si nejčastěji poroučejí kančí se šípkovou nebo se zelím. Omáčky ještě snad ujdou, knedlíky prefabrikované, tvrdé a umělé, maso bez chuti a zápachu. Jako ve škole - celková známka nejvýše tři mínus. A to ještě z protekce. Pro BPH nic překvapivého, leč kolega-kmet Šedý vlk se v Hájence zastavuje poprvé a z jídla je zklamán. Vzhledem k prostředí a tradici očekával něco fajnovějšího. Hrachovka s uzeným a vejcem za CZK 85 fakt nestojí. Pouhá hmota. Za CZK 120 ostatně nestojí ani Jezevcova obligátní šípková. Když vzpomínáme na hotovky v táborské Brusírně ... I poloviční porce (za CZK 40) větší nežli tady plná. Kvalita a chuť naprosto, naprosto nesrovnatelná. Opět se potvrzuje, že vše je o lidech. Nejsilnějším zážitkem se tak nepřekvapivě stává krmení kolonie krotkých nutrií v Nymburce. Ta za vidění fakt stojí.                  

Dětenice a Český Ráj (BPH XI.): 17. 8. Passatem 300 km, na kole 30 km. Kolmo planinou s duby na místě zaniklé vsi Strážov, pod Velkou Bukovou (474 m.n.m.), poblíž Břehyňského rybníka. Na dohled Bezdězu. Naše oblíbená lokalita, málo navštěvovaná, vhodné též pro pěší procházky. Předtím zastavení na ohřátou klobásku (nic zázračného, od tzv. domácích uzenin jsme očekávali více) a pivko v kiosku-pivnici-pivovarské prodejničce v malorohozeckém pivovaru. Podskalák 10° je přijatelná a osvěžující chlapská desítka. Tvrdší drsnější chuti, resp. hořkosti. Na famózní hořké Únětice zdaleka nemá, ovšem je pivnější nežli nakyslý Svijanský Máz nebo vodový a nasládlý Konrad 10°. Podletní večer na terase hruboskalského Hotelu Štekl srkáme Skaláka Premium 12° a tmavý speciál 13°. Konzumaci otevírají restovaná játra na cibulce zalitá v kachním sádle. Hutná. Žádné experimenty a tudíž pokračujeme hanger steaky s jarním salátem, kozím sýrem a pečenými cherry rajčátky, v doprovodu a souznění s pečenými brambůrky & česnekovým dipem. Myšácký fraucimor mlsně bagruje vepřového brabce s domácími bramborovými špalíčky a se zelím. Následuje domácí zmrzlina (jahodová či jablkovo-skořicová), creme brulée a ani krupičanda přece nemůže chybět. Povedená sobota. 

Pivní toulky Žižkovem (BPH XX. + XXV. + XXVIII. + LII. etc.): Copak zavál teplý srpen  na sadovský čep? Na žižkaperku, U sadu (https://www.usadu.cz) se prázdninově pozdrželi po několik týdnů nasládlí Permoni. Třináctka a posléze dvanáctka. Nám nesedli, leč na odbyt šli. Koncem měsíce teče světlý ležák Samson 12° (alc 5,1 %). Hodně slabý podprůměr. Samsoni jsou tradičně nijaká piva bez osobitosti. Cvičně zkoušíme malé. I nevýrazný Regent má proti Samsonu charakter. Nejlepší je pěkný půlpůllitr s logem. Obsah zaostává. Na skle hrdě stojí Samson 1795 Original Czech Lager. Slabota. Samsoni nemůžou šmakovat už proto, že tradičně podivný pivovar, tedy Společnost budějovický měšťanský pivovar, v roce 2012 skoupil koncern Anheuser Busch. Zrada. Se Samsonem získává známku Budweiser Bier. Zrada ještě neodpustitelnější. Samson právo na historickou značku Budweiser Bürgebeaü vysoudil v roce 1998. A jak známo, o právo používat označení Budweiser se drzí američtí balíci (drzí jako mandelinka, též imperialistická) od Anheuser Buschů soudili s konkurenčním budějovickým Budvarem celá dlouhá léta. U sadu tudíž o prázdninách číslem 1 jasně a lehce zůstává unikátní nefiltrovaný Sádek 11°. Unikátní v tom, že ho okusíte výhradně a pouze tady. První lobkowiczská tanková nálevna v Praze, Kopyto na spodním začátku žižkovské Stodolní, tedy Bořivojky, už není. Skončila. Definitivně. Agónie trvala několik krátkých roků. Komu bude chybět? Nikomu. Od 16. 8. se v rozlehlých sklepních prostorách s posezením ve vnitrobloku pokouší přežít Plzeňská restaurace Kopyto. Zase jedna tzv. tankovna. Nic pro nás. 

Pražské cyklopivní trasy (BPH XXX.) + Hostivar: O hostivařském minipivovaru víme od jara. Leč až v létě, 24. srpna, vykonána premiérová inspekce. Na velocipédu. Idea zbudovat akciový pivovar Hostivar (www.pivovar-hostivar.cz) konkrétní podobu získává na prvním setkání akcionářů 5. září 2011. Rok 2011 je tudíž uváděn, coby rok založení. První várka pivka byla ovšem uvařena na jaře 2013. Objekt je lokalizován na Praze 15, na hranici katastrů Hostivaře a Horních Měcholup. Jméno nese po obci Hostivař - Gostivar. Letopisci míní, že po člověku zde žijícím, který „hostům vařil, nebo je chránil“. Prosklená přízemní budova pivovaru s restaurací zaujme. Velkorysá, designová. Možná se nabízí i srovnání s větším Pivotelem MMX. Zajímavé, úpravné, světlé, čisté, nové. Dřevo navozuje pocit útulnosti. Potěší dvoje venkovní posezení a trávník, resp. výběh pro děcka a pejsky. Spodní část zahrady finálně dokončena ještě není. Nevadí. Připomíná nám to tady restaurant Šárka u Džbánu, kam jsme léta rádi chodívali s Bertíkem. Škoda, že už s námi není. Líbilo by se mu tady. Pejskům se tady líbí a je jich tu hafo. Jsou vítáni. Stejně jako cyklisté. Pohoda. Pivek čepují čtvero. Hostivar 11 je světlá jedenáctka. Jemné chmelové vůně, vyššího řízu, nižší hořkosti. Má být skvěle pitelná. Dobrá je, pitelná vlastně také. Pro někoho možná, že i skvěle. Světlá 13 je speciál zlatavé barvy. Má vykazovat výraznou hořkost. Po pravdě, moc rozdílů od jedenáctky neregistrujeme. Ovšem zklamáni nejsme. Zkoušíme i polotmavé H12. Granátově červené díky přídavku karamelového sladu. Neopomíjíme ani Hostivar Ale 15. Svrchně kvašený, s vůní po citrusech. H15 je síla. Dobrá. Pivka sice nejsou úplné bomby typu hořkých Únětic či skvostů od Matušky, leč nezklamou. Hodnotíme relativně vysoko. V nabídce figuruje i troje nealko (Bernard) a flašková specialita od Zubra. Ochucené pivo (alc 2,0 %) s příchutí yuzu (co to je?) a limetky. Nemusíme všechno. Ocenit nutno, že na každém stole zůstává jídelníček plus nápojový list se stručným povídáním o pivech i pivovárku. Naštěstí přibývá rozumných podniků nepraktikujících rozšířený protivný a debilní nešvar jídelníček po první objednávce vyrvat hostům z ruky a pečlivě ukrýt. Hostivarský jídelní list stálý rozumně nepřeplácaný. Atraktivní. Doplněn neméně atraktivní nabídkou menu. Namátkou lákají jídla k pivku - špek, tatarák, talián, utopenec, pivní sýr s rybičkou a pivní pěnou etc. Obsluha profesionální, rychlá a přitom přátelská. Není ani sebemenší problém s brusinkovou omáčkou, kterou hypochondr Jezevec naléhavě prosí naservírovat zvlášť (Warfarizovaní srdcaři mají s brusinkami zacházet opatrně. Jako se zelím, špenátem nebo brokolicí. Ovšem nic se nemá přehánět). Na začátek hovězí flank steak na grilu v doprovodu amerických brambor a inkriminovaného sósu. K pokrmu žádné připomínky. Na doražení delikatesní špíček. Šrolův kořeněný špek na prkénku, na hobliny krájený, s okurkou, hořčicí a beraními rohy je skvělý. Dosahuje parametrů zvíkovského bůčku. Spokojenost. Hostivar = příjemná záležitost. Návštěvu rádi opakujeme 29. 8. Opět spokojenost. Neurazí talián, tlačenky ani plněné bramborové knedlíky se zelím a vídeňskou cibulkou kolegy velocipedisty. Uzeniny a maso berou davelské. Prima.   

Náhražky a názvy piv (BPH XLIII.): Farmářské trhy už zevšedněly. Na Jiřáku FT frčí furt, prázdniny, neprázdniny. Třikrát do týdne. Skoro moc a nic nového. FT na Kubánském náměstí navštíveny 24. 8. neplánovaně. Téměř nikdo tady před polednem už není a téměř nic (už) nemají. Zaujme jen stánek na způsob rybářské bašty. Střihoun peče pár posledních filetů sumce, několikero pstruhů a nabírá ještě poslední půlporci sumčích hranolek. Ujdou, ovšem třeboňská Šupina to samozřejmě není. Je neodpustitelné, že jeden ze stánků točí Géčko. To má být farmářský produkt, resp. rukodělné pivko?  Neděle 18. srpna je dnem Restaurant Day. Jí se od Nového Yorku až po Tokio. Ve 200 městech ve 30 zemích. Stranou nezůstává ani Praha. Už podruhé. Restaurant Day Prague probíhá v zelené proluce vršovické Krymské ulice. Na principu pop-up restaurací, vzniklého ve Finsku. Jednodenní restauratéři se o své výtvory a recepty hrdě dělí s kolemjdoucími. Účastnit se může každý, kdo sebere odvahu. Akci oživují divadla, výstavy, promítání či dílny v duchu filozofie pop-up událostí. S cílem rozproudit život na nečekaných místech. Takovým počinům BPH vcelku někdy i drží palce (i když „sluníčkový“, resp. pravdoláskařský étos z toho nezřídka čouhá na hony a silně odpuzuje). Na rozdíl od akcí jiných, od nehorázných provokací duhových úchylů, které Prahu nestoudně a nechutně zaneřádily stejný víkend. BPH fandí tradičním vztahům a podporuje heslo „Tradiční rodiny, nikoli hominy!“. Car Vladimír Vladimírovič Putin přijal správný zákon. Tahle na ně.

Josef Groll (BPH LVI.): Tvůrce piva plzeňského typu se narodil v německém Vilshofenu před 200 lety. 21. srpna 1813. Bavorský sládek se učil vařit pivo v rodinném pivovaru a v říjnu LP 1842 uvařil v Plzni první várku později proslaveného ležáku. Pilsener či pils.

Únětice (BPH LVIII. + LXVIII.): Roztocká oáza, hospůdka U zvířátek (www.zviratka.eu), ještě během srpna zavírala nejen v pondělí, ale též v úterý. Přejme Zvířátkovským během prázdnin prodloužené volno. Obvykle v Táboře. V půli srpna si léto protahují na týden celý a v Roztokách slouží vegetariánská brigádnice. Známe z loňska. Sympatická etnoděva. Na jehněčí burgřík si ale musíme 14. 8. týden počkat. Na čepu obé Únětice, ČH Páter a Borůvka a Malinový Skalák. 21. 8. už všichni na svých postech. Pivní sestava dtto. Novinky na čepu odstartuje až v září chotovinské. Přijedeme. Jehněčí hamburgery, matesy, pepřenky, žebírka i domácí koláč samozřejmě proběhl. S úspěchem. Příjemné zážitky si odnášíme a odvážíme taktéž při návštěvě 28. 8. a při krátkém nákuku v sobotním popoledni poslední srpnový den. V sobotu hojně cyklistů a klíčovou atrakcí na zahrádce je drzé drobné kotě skákající přímo do talířů. Nevychované, ale je s ním zábava a legrace. Cizinci ze Západu si kočky fotí coby exotickou zvířenu s nefalšovaným nadšením. Dupající králíky jakbysmet. Zvířátka. Únětický pivovar (www.unetickypivovar.cz), jako každý půlrok, hlásí mírnou obměnu jídelníčku. Bohužel, aktuální inovace mírně horšímu. Ne, že by stávající pokrmy nebyly zajímavé, ba atraktivní a obvykle chutné, leč zmizely námi nejoblíbenější položky. Pryč jsou delikatesní hovězí líčka, báječně křupavý pečený ocásek a především ojedinělá hovězí žebra. Nově zařazen mufloní steak s višňovou omáčkou a rozmarýnovým bramborem nebo hovězí pupek pomalu pečený v cibulovo-česnekovém základu. S křenem a rozpečeným chlebem. Cyklopatrola BPH dojíždí 12. 8. do Únětic odpoledne. Sošná obsluha příjemná nejenom na pohled, nicméně tentokráte na nás s jídlem pozapomněli. Žalobnicky požalujme, že půlhodiny po objednávce sličná kozatka přiznává, že pupek už není. I když tento před chvílí přistává na vedlejší stůl, který si objednává dobrou čtvrthodinku po nás. Nevadí. Volba padá na muflona, kolega poroučí kačení nožku, s červeným zelím s jablky a špenátovým knedlíkem. Muflon slušná, měkká zvěřina (opravdová, ne ta, jenž štěkala či mňoukala), příhodně doplněná pikantně nasládlými višněmi. Leč dílo celkově nijak výjimečné. A levné tedy není. Kolegovo stehno tentokráte tužší (zřejmě pamětnický kus), zelí a knedlíky prvotřídní. Řízná desítka vynikající jako vždy. Lahváč Vyškovského Alkostopu by však potřeboval vychladit vydatněji. Chuťově i vizuálně potěšil tvarohový dort s únětickým pivem a jahodovým přelivem. Únětičtí o sobotě 17. 8. páchají Únětické posvícení. K oslavě vysvěcení kostela Nanebevzetí P. Marie dne 17. srpna LP 1783. Lidová veselice se zpěvy a muzikou v pivovaru, hrané pohádky v pivovarské stodole, taneční zábava, turnaj v líném tenise v Sokolovně, promenádní koncert v hospodě U Lasíků, klání v pečení koláčů Únětická vařečka. V pivovaru s nabídkou husích a kachních stehen, muflona, panenky v pepřovce, tradiční svíčkové, krkovičky, nebo (nejen) pro pejzaté bankéře se šouletem s cibulkou. Avizována byla i hovězí oháňka na žitném pivku. Přitom je narážen speciál 11,5° žitné polotmavé. Žito se během posledního půlstoletí zpracovávalo na slad k výrobě piva pouze velmi vzácně. Většinou k přípravě sezónního tzv. letního piva (Sommerbier). Což se stalo inspirací pro vrchního sládka p. Černohorského. Připravil letní žitné polotmavé tak, aby v kvalitě a charakteru bylo blízké českému ležáckému pivaři. Žitné pivo se dneska sezónně vaří v Rakousku (Schremser Brauerai) a Německu (Paulaner). U nás zcela výjimečně. Speciálek za výjezd na úněticko bezesporu stojí, ovšem v pivovárku bude, jako už tradičně, návštěvníků strašlivě moc a moc. A opravdu sobota přinesla nával nelidský. Čili nutno na věc mazaně vyzrát. Usednout na velocipéd v neděli hned po ránu a trpělivě u brány, coby první host, vyčekat otevření o jedenácté. Stalo se. Žitné pivko excelentní. Na polotmavé je docela světlé, jen o málo tmavší nežli desítka či dvanáctka. Osvěžující, řízné, hořké. O chlup trpčí a hrubší chuti díky žitnému sladu. Příjemně hrubší. Pivka báječná, ale smažená krkovička se šťouchaným bramborem pouze přijatelná. Což je na Únětice žalostně málo. Brambory i maso mírně dusí, krkovičky dva kusy, leč tenké (skoro průhledné). Protivně suché a především nechutně friťákové. Šouletu je brutální nálož a dusí nemírně. Což se čekat dalo. Nepíše se to lehce, a možná, že má BPH prostě jen smůlu, leč rýpneme si. Kvalita pokrmů v Úněticích minimálně neroste. Laťka byla, a přiznejme, že stále  je vysoko. Leč klesla. P.S. Kolem půl dvanácté se přímo před pivovarem pohybuje nemálo policejních uniforem. Policejní mikrobus i osobák. Lustrují řidiče parkující před vraty, kde nikoho a nic neohrožují. Bedlivou pozornost věnují zejména stavu lékárniček. Velká policejní akce. Prudí. Lačně nahlížejí do dvora, lačni polapit cyklistu po požití jedné desítky. Možná, že na jeho zadržení povolají i vrtulník. „Pomáhat a chránit!“. Motto policie se o chvíli předtím, kolem půl desáté, na obludné křižovatce U Bulhara realizuje ovšem jinak. Střídavě po silnici a po chodníku se tu potácí opilá a notně zfetovaná notně agresivní olezlá kreatura. Záměrně brzdí provoz a kolemjdoucím oplzle nadává a vyhrožuje zabitím. Chce se prát. Kolem projíždí policejní mikrobus. Státní policie. Nehouká. Kreaturu osádka nemůže nevidět. Feťák autu dokonce z vozovky hrozí. Jezevec mává a ukazuje na potácejícího se. Řidič dělá, že ve voze není a poté pokrčí rameny. Ani nepřibrzdí. Zkrátka „Pomáhat a chránit“. Policie nepomáhá ani nechrání ani o kousek výše. Na náměstí Antonína Zápotockého (dnes po novu Winstona Churchilla) již trvale na lavičkách, trávníku i asfaltu bivakuje nebezpečná skupina. Smrduté hadry rozložené všude, válejí se všude, zaneřádili a zničili fontánku. Řvou, dělají bordel. Použité jehly, krabice s vínem. Parčík už není možné normálními lidmi využívat. Hnus. A nic. Chce to domobranu a všechny odtud vypráskat. Kam? Do věznic, kde by museli tvrdě makat. Jiné řešení pro ty, kteří nedisponují alespoň základními kulturními a pracovními návyky není.       

Pivko s deserty a nový časopis (BPH LXIV.): Prázdninové, přesněji ještě červencové, číslo PBA nabralo prázdninové zpoždění. Do schránky doputovalo 19. srpna. No. 6. měsíčníku Pivo, Bier & Ale (www.pivobierale.cz) přináší pozvánky na desátý ročník Černokosteleckého vykulení, který proběhne 14. září (více na www.pivovarkostelec.cz), na největší britskou pivní událost, na Great British Beer Festival (startuje v londýnské hale Olympia 13. srpna) či rekapitulaci důvodů, proč rozhodně musíte navštívit hornobavorský Erding (především kvůli pšenici ze soukromého starého pivovaru Erdinger). Nechybějí rubriky degustací (ve světlých výčepních vítězí žatecké a propadá Kristián od Eggenbergu), historie (střípky o pivovaru Hlinsko nebo ohlédnutí za vypitými hanušovickými Holbami), pivních stylů (historicky už překonaný steinbier), gastronomie (se třemi tipy na letní hovězí klasiky pro chlapy, resp. představením kuchařky Muži sobě. Vydalo nakladatelství Rebe books Zuzany Humpolcové  v roce 2013. www.muzivari.cz), výčepních zařízení, diskuze a fotoreportáže. Nezklame ani tradičně chytrý editorial chytrého p. Pavla Borowiece. Nějak moc se ale zastává CKT a HGB. Zmiňme i nevšední příběh piva Jihoměšťan. Inspirativní je průvodce deseti nejzajímavějšími pivovarskými hotely v Čechách a na Moravě. Ovšem, kde je Pivovarský dvůr Zvíkov? Co to?          

MMX (BPH LXXII.) + Třebáň (ZN 16.) + Všeradice (ZN 17.): Cyklovýlet 15. 8. podél Berounky startuje od berounského nádraží. Nakukujeme do neatraktivního dvora sběrných surovostí, kde bydlí Berounský Medvěd. Hezký den si nehodláme pokazit hned na začátku a tudíž raději nic nezkoušíme. I když reference referují, že p. majitel povedený personál vyhodil a začal vařit sám. A Medvědi mají zase být prý snad přežitelní. Raději otestujeme jindy. Další zástavkou je hospoda v Třebani. Zadní. Vedle kmenového starouše Ve mlejně točí Bobra. Nesprávně na tabulích stojí, že Bobr je název minipivovaru. Správně je, že Bobr = 11° světlé. Jiné třebaňští zatím neuvařili. Desítka se má jmenovat Mlynář a černé bude na Vánoce. Bobři se sice na Berounce nikdy nevyskytovali, nicméně alespoň malé okusit je povinností. Značně kyselé a jedno dětské úplně postačí. Kyselejší než starouš. Moc se tenhleten Bobr nepovedl. Začátky bývají těžké. Spravit a vylepšit si šmak frčíme na terasu designového Pivotelu MMX. Lety u Dobřichovic. Monumentální industriální chrám piva. Tymiánové krůtí stehýnko po staročesku se šťouchaným bramborem úžasné. Zážitková gastronomie. Sós i měkké masíčko famózní. Fantazie. Výčepní pivo MMX (dříve 10°) standardní. Málo hořké a nepříliš výrazné. Na stolech nově nechybějí ani podrobnější data. Tedy: 10,8° EPM, alc 4,4 %, barva 16 EBC, hořkost 20 MJH. U ležáku světlého: 12,5° EPM, alc 5,0 %, 18 EBC, 33 MJH. Stout: 13,5° EPM, alc 5,2 %, 100 EBC, 45 MJH. Od 8. 8. vaří novou pšenici: 12,1° EPM, alc 4,9 %, 12 EBC, 25 MJH. Dobrá pšenice. Osvěží řízně. Objednat možno též německé nealko pivko Jever Fun v lahvičce. Není dobré. Nedobře kyselé. Nepivní. Zcela. V nabídce figuruje též chmelový nápoj. Desítka s přídavkem ovocného sirupu podle výběru. Výběr je impozantní. V MMX o víkendech grilují, provozují pivní a jiné akce. Přijeďte. MMX stojí za návštěvu. Nejen jednu. Ovšem, proč z jídelníčku zmizela unikátní nabídka pokrmu pro pejsky? P.S. Nedá nám pořád spát, zda-li Třebaň nebo Třebáň? Na štítech institucí zaznamenáváme výlučně krátké a. Na cedulích začátku i konce Zadní Třebaně registrujeme též krátká a. Ovšem na protějším břehu Berounky, na silnici z Karlštejna, začátek obce Hlásná Třebaň hrdě označuje cedule Hlásná Třebáň. O pár stovek metrů dále restaurace U Máni už zase píše Třebaň. Opravdový rébus.

Pivotéka Slavíkova: BeerGeek (https://beergeek.cz) ve Slavíkovce o vakacích navštěvovala BPH málo. Pobyty či výjezdy mimo domovský Žižkov. Dobře však registrujeme, že po Punk IPA se šenkuje další skvost od BrewDog, a sice 5 A.M. Saint. Iconoclastic Amber Ale. Na konci srpna vychutnáváme Abbey Ale St. Bernardus Prior 8. 99/100 at ratebeer. Malý nezávislý pivovar stojí na trapistické cestě ve Watau. Kdysi tady vařili pivo podle originální trapistické receptury, ta v průběhu doby ale doznala podstatných změn. Prior 8 je svrchně kvašený mok hnědé barvy, sladově nasládlého aroma a sladkokyselé chuti. Nasládlého doznávání s náznaky chmelu i podtóny tmavého sladu. Tolik učené spisy. Náš komentář: belgická síla (alc 7,8 %), pitelná síla. Zkoušíme i Summer Red Ale Sv. Norbert. Ze Strahova.         

Tour de Putyk 2013: Kolikátý vypukl ročník jihočeského cykloputování Tour de Putyk? Že by už kulatě dvacátý? Nebo k jubilejní dvacítce ještě něco málo chybí? Rok, dva, tři? No, v divokých letech devadesátých jsme to přesněji neevidovali a první sezóny v base campu Fort Dobronice moc bicyklové nebyly. Bujaré ano (I když třebas jeden rok Jezevec týdny striktně nesměl, ani nemohl, šlápnout na pravou packu. Tudíž jezdíval úplně všude na kole nebo skákal po jedné o berlích. I na plížení plazením opakovaně došlo. Následek válečného zranění. Krvavé mise v týlu zákeřného nepřítele v Jindřichově Hradci. Mission imposible. Šrouby a dráty v kotníku. Ještě, že stará dobrá poctivá Poldi ocel nerezne. Tedy nekoroduje. Alespoň zatím). Dřívější slečinkovské bydlení v mastňáckých bungalovech, rádobysnobské grilovačky a lesní párty, rozjuchané noční veselice („Jede, jede mašinka ...“), všudypřítomný (vlezlý i vdavekchtivý) fraucimor, školou či školkou povinná drobotina, která už odpromovala ... Stop vzpomínání a bilancování. Neveselého bilancování. Začněme od konce. Tour de Putyk 2013 se vydařila. Stala se dokonce jednou z nejvydařenějších vůbec. Po stránce cyklistické, pivní i gurmánské. Program bohatý a bohatýrský. Na velocipédu najeto přes 900 km. Dvojciferně přibylo nočních (či večerních) šestikilometrových adrenalinových lesních sjezdů z Třebeličáku. Dvoustovka je už hodně, hodně blízko. Letos sjezdy ještě i v kombinaci z výšlapem (resp. tlačením) ze Sezimáku, od Pracova. Paráda a pohoda. „Kéž jsou všechny bytosti šťastny“ (znalci reálií Tábora, včetně části Větrovy dobře vědí, oč jde). Počasí přálo, někdy až přespříliš. 29,5° C hodinku po půlnoci v temném lese u řeky bylo příjemné a přežitelné, 49,5° C (a teploměr na cyklocomputeru by vesele stoupal dál, kdyby nebyl rychle přemístěn do úplného stínu) v popoledním Čenkově s tekoucím asfaltem už méně. A při jedné z bouřek, při brutálních náporech větru, šlo při zběsilém nočním cykloúprku z bechyňského kinobaru skoro o ústa. Stromy padaly i létaly i jindy. Start Tour de Putyk byl už druhým rokem dvojnásob netradiční. V sobotu, namísto dřívější nástupní neděle. Tudíž už den před dojezdem její známější francouzské jmenovkyně. Letos stoleté. Letos konečně zase po letech šlo na Tour de France koukat. Věřme, že se nebude opakovat pokrytecké a únavné šílení s tzv. dopingem a pořadí se zase nebude debilně měnit (V systému, kde je všechno na prodej, není žádným divem, že sportovci berou a zobou. Musí. To je kapitalismus. Globální kapitalismus). Zásadní přesuny na naší Tour už nejsou prováděny za pomoci ČD, nýbrž velkopansky vozem. Letos ale též i dráha nezřídka příkladně využita. Spartánská lesní chatka No. 6, danke bohu, pořád stejná. Stejně jezevčí. Jinde, nežli právě v šestce, norovat už skoro patnáct sezón nelze.

Malšická strana Lužnice: Město kacířů zásadnější pivní proměny nehlásí. Na hlavním táborském rynku, v pizzerii a Budvarce v jednom, U zlatého lva s obavami zkoušíme kroužek. Snad je to opravdu Budvar kroužkovaný ležák a žádný nefiltrovaný kvasnicový Pardál Echt. Je to ovšem úplně jedno, dopít se nedá ani malý. Hrůza. Děs, běs. Kroužek je strašlivý. Smrdí až čpí, plný pachutí, pravděpodobně zkyslý. Havarovaný. K tomu teplý, nevytočený, nekroužkující, náznak pěny okamžitě mizí. Suverénně druhé nejhorší pivko pobytu (Blatenská desítka ve Vlastiboři byla ještě nechutnější). O několik tříd výše se s přehledem nachází i čepovaný Budvar nealko. Nakonec to nejlepší, co U lva točí je Budvar 10°. Náležitě studená, vcelku pitelná slaboulinká desítka. Neškodná vodička. Nicméně k líbezné chuti lipového květu z dřívějška má na míle daleko. Blahořečme ale všechny svaté za to, že to není žádný Pardál. Chata Harrachovka je proslulá a známá. Především mezi vodáctvem. Posazena je na pravém břehu Lužnice příhodně, stylově a malebně. Nicméně narvaná skoro neustále. Pseudojídlo z mikrovlny. Točené Svijany nic nezachraňují. Nezastavovat. Vždyť hospoda Na Brusírně je odtud pouhých 2,5 km. Zastavit se smysl nemá ani na Pintovce. Pintovka = táborský lesopark. S amfiteátrem a restaurací. Pintovka bývala kdysi (v devadesátých před povodněmi LP 2002) naším tradičním startovním bodem první den Tour. Sem jsme sjížděli od nádraží a odtud startovali na Fort Dobronice. Tehdy se na Pintovce solidně jedlo a pivko se ještě převážně dalo. Další dlouhá léta humus. Změny každým rokem. Zásadně k horšímu. Snad tu úřadoval, poučoval, nadával a řval dokonce sám všeználek Zdeněk Pohlreich. Gastronom narozený 10. 4. 1957. Moc toho ale nezmohl, resp. nadlouho nezměnil. Dle referencí místních Pintovku pořád vynechat. Leč hůl nad Pintovkou definitivně ještě nelámeme. Podnikem Tour 2013 se jednoznačně stává táborské zařízení Na Brusírně. Jeden z trvalých opěrných bodů a základen pro seance polední i večerní. Uklidňující poloha přímo u vody, u jezu. Velkorysé venkovní posezení, s výběhy pro caparty i hafany, hracím koutem a parkingem pro bicykly. Příhodná otevíračka (ve dny všední od 10). Na hřišti, které je součástí, borci pravidelně mydlí nohec. O sobotách živá muzika. Stylová. Atmosféra sympatická. Sympatická a čile čiperná obsluha. Minulým rokem stávající provozovatelé začínali 1. srpna a drží se pořád. Spokojených hostů mají nemálo. Proč? Hotovky vaří prostě báječné. Navíc obrovské porce. Je možné objednávat porce poloviční za jednotnou cenu CZK 40. Jsou neuvěřitelné, neboť se neliší od porcí normálních v jiných restauracích (A jsou větší nežli namátkou plná porce hotovek U Pichlů. A chutnější). Žádná z hotovek nezklamala. Vše vymazlené. Každodenně nějaké domácí gulášky (poctivé, vydatné, zahuštěné, fajnově kořeněné - na rozdíl od vodových, mdlých, neokořeněných omáček bez chuti, které jsou v kraji běžné), cikánka, ve které stojí lžíce, vepřové na řadu chutných způsobů, karboše, něco těstovin, zelíčka atd. Luxus a paráda. Od 14 nastupuje doba minutek. Krkoviček a žebírek na grilu, kuřecího a smažeností na několikero způsobů. Kvalitou i kvantitou bez přehánění vynikající. Laskominy. Prorostlé krkovičky návykové. Třebas v chilli marinádě + gigantická nálož výborných hranolek (BPH hranolky konzumuje výhradně v Jižních Čechách, dříve pouze Na Rejdě, dneska pouze Na Brusírně). Čepuje se dražíčský světlý Lipan 12°, starouš 10°, starouš 11° a starouš nealko. Lipánek dobrý a především mocný, hutný, silný. Ovšem dříve p. Papula Lipany vařil ještě silnější, hutnější a mocnější. I dnes je to ale vydatné mláto. Chutné, leč žízeň příliš nehasící. A na Lipany se jezdívá těžce. Chce se po nich spát. Nezbytné tekutiny tudíž doplňovány točeným nealko Staropramenem. Říkají mu Pito. Překvapuje. Skoro bomba. Pitelný, pivní, řízný, nekyselý, ledový. Spokojenost. Pro pořádek testujeme také jedenáctku starouše. Má to být klasické, filtrované, světlé. Je trochu tmavší a kupodivu kyselé méně, než u staroušů očekáváme. Ale nealko je jasně a jednoznačně lepší. Jediným úletem Na Brusírně se stává neprozřetelná ochutnávka nového nealkoholického nápoje jménem Sládkova sladová limonáda. Jablková. Leze nám krkem, očima i ušima. Nechutná. Leč Brusírně samozřejmě udělujeme letošní zlato. Vydržet! Tour de Putyk 2013 fakticky startuje 20. 7. v městysu Malšice, při první i poslední zkoušce reinkarnované Rejdy. Hořká deziluze. Inkriminovanou sobotu v malšickém sportovní areálku navíc zuří soutěž v požárním útoku. Nejrychleji zaútočili zarputilí hasiči z Chýnova. Restaurace Na Rejdě zdaleka není tím, co bývala za p. Franty Doudy. V poledne dvě, tři hodně chudé hotovky, večer rozmrazený odporný langoš a odporná kvazipizza. Brr. Točený Budvar 10° je prachsprostý hnusný chemický Pardál. Brr. Never more! Další malšické provozovny (Červená Lhota, Vinárna a vietnamské géčkové hnízdo) nestojí ani za uplivnutí. Obec Čenkov, alias Kluzákov (podle místního (velko)podnikatele, který místně skoupil skoro všechno, majitele pozemků, realit, penziónu, fotovoltaických zvěrstev etc.), penzión Na Pastoušce. Roky minulé jsme podnik okázale a pyšně ignorovali a objížděli obloukem. Letos vlastně příjemné překvapení. V největších vedrech se poněkolikráte stává naší polední i večerní oázou. Nutno dodat, že někdy jinam dojet ve čtyřicetistupňových peklech zkrátka ani nešlo. Na čepu tzv. Plzeň, Géčko a v nouzi opatrně (a v malém) použitelný Kozel 11°. I Kozel přitom jasně zastiňuje kroužkovaný Budvar. Kam jste to, drazí budějičtí, dopracovali? Kluzákov nabízí též flaškové Birelly, světlého a polotmavého. Kuchyň přijatelná, řízky zde zapamatovatelné. Smažený řízek z pečeně se šťouchaným bramborem s mladou cibulkou, trhanými saláty a smaženou cibulkou hodně slušný. Též steak z hovězího v pepřovém koření s opečenými rozmarýnovými bramborami a marmeládou z červené cibule je za CZK 259 akceptovatelný. Marmeláda z cibule zážitková. Připomíná a chutná jako zelí. Skvělé. Upřímně řečeno, čenkovský steak se plně vyrovnává předraženému steaku z orig steak restu na Lipně, který byl jednou tak drahý (referujeme níže). Hodně solidní je domácí játrová paštika s provensálským kořením a mandlemi s brusinkovou omáčkou a teplou bagetkou. Vydatná, sytá. Za těžce tropických večerů těžce odkládáme hrdost a poroučíme dokonce cosi z domácí pícky. Pizza tyčinky s omáčkou z modrého sýra. Alespoň jsou čerstvé a voňavé. Osvěží. Nicméně stále dokola se musíme ptát, zda pizzerie patří do jihočeských vesnic? Samozřejmě, nepatří. Co Dobronice? Hrůza, ale poctivě uznejme, že hrůza o chlup menší nežli loni. V domácím base campu lesní okénko U baby Jagy lákavé opětovně není. Žádná změna. Naopak. Unuděná menzovní obsluha též krajně nelákavá. Šmudlíci a šejdíři. Prohnaní. Pokoušejí se točit desítku Herolda a Svijanského Máze. Cmrndají způsobem strašlivým a výsledek tomu odpovídá. Nechutné, leč výjimečně i bez větší zdravotní úhony v omezeném množství přežitelné. Daleko nechutnější a daleko nebezpečnější je umolousaný Marešův bufík za mostem, tedy už na bechyňské straně toku. Hnus. Snad jen orosený plechovkáč Lobkowicz Premium Nealko. Otevírejte však raději sami a raději daleko od bufíku. U Mareše jsme se první den školácky napálili s naloženým romadúrem. Pan prezident Velký Jezevec Zeman by jedovatě glosoval, že míra naší naivity přesáhla obvyklou mez. Dobře nám tak! Kvazisýr za nehorázných sedm pětek! Tvrdý, že ukousnout, ani ukrojit nelze. K tomu totálně bez chuti. Hnus. Letí do koše. Never more! Pro masochisty dodejme, že točí starouše (desítku a nefiltr), tzv. Plzeň a nečekaně černohorský míchaný nápoj Refresh - limetka s pomerančem (alc 2,2 %). Penzión U jezu, loni zavřený, letos otevřený. Na to, že přežije do příštího léta si nevsadíme. Není divu. Slunečníky Svijan, čepuje se tzv. Plzeň, Géčko a Kozel 11°. Inzerují i čepovaného Birella. Ten však není, prý až někdy o prázdninách. Což je divné, neboť dotaz vznášíme 21. července (!). Pán, evidentně nikoli od fochu, zřejmě míní prázdniny zimní. Není ani Birell lahvový. Chybí též kuchař. Prý se vaří, ovšem kuchař se ožral a kdesi vyspává. Kdy se vzbudí a vydá klíče od kuchyně pán neví. Sbohem. Never more! Nicméně hodnověrná svědectví praví, že se U jezu opravdu vaří a kupodivu dokonce nikterak děsivě. Nevěříme. Nezkoušíme. Nahoře, na dobronické návsi, straší pořád obludná světská pizzerie. Odporné a předražené produkty (prý k jídlu) ještě vyšperkovává stvůrný Pardál. Je nám blivno už při pouhopouhém průjezdu okolo. Jezdíme raději jinudy, resp. až za úplné tmy, kdy je už zavřeno a zhasnuto. Totéž platí o sousedním venkovském výčepu Géčka. Fuj. V Dráchově bývala restaurace s velkým R. Se specialitami. Specialitami s velkým S (kapřík na šalvěji býval božský). Bývala. Už řádku roků se nájemci střídají, mění, odcházejí. Dlouho Dráchov úplně vynecháváme. Nejsme sami, vodácký kemp tradičně pustý. Tradičně komárů jako na Kamčatce. Letos projíždíme vozmo a přibrzďujeme. Jmenuje se to U malýho Sama. Vaří a dle cedule čepují Budvar 10°, Pardál 11° a Budvar 12°. Podnik navenek nepůsobí úplně nejhůře a snad nedosahuje vyhlášených „kvalit“ blízkého příkladně příšerného a příkladně odpuzujícího penzionu Ve mlejně. Sama tudíž testujeme i kolmo. V reálu točí pouze málo ošetřovanou desítku Budvar. Zvládnout se dá, žádné potěšení nepřináší. Nejpodstatnější je, že to není žádný Pardál. Naštěstí. Nealko Budvar v plechu má symbolicky vychlazený obal, teplý obsah při třiatřiceti ve stínu je nechutný. Specialita dráchovský guláš s domácím chlebem neoslní. Řídký, polévkový, v chuti dominuje (až moc) majoránka. Jinak bída. Chléb ujde, leč domácí na 100 % není. Pečený bůček a vepřová spolubicyklistů průměr. Obsluhující slečna krajně specifická, vyjadřuje se jako cizinka z Východu, leč dozvídáme se, že přišla z Krkonoš. Nejen při návštěvě toalet zjišťujeme, že v podniku se už hodně, hodně dlouho neuklízelo. Místy to (ne)pěkně páchne. Platíme a shodujeme se na tom, že k Samovi už nezajedeme. Ani napřesrok. Ondyno furiantsky přerušujeme cyklovýjezd na borkovická blata u zadaptovaného restu ve Vlastiboři. V sokolovně či kulturáku. Navnaděni logy Dudáka. Vedle starouše, tzv. Plzně a jakéhosi radlera čepují Strakonice. Klostermanna a desítku. Není to Švanda světlé výčepní, nýbrž údajně fungl nová Blatenská desítka (Dudák 10° Blatenský Kohout?). To jsme si dali! Zrůdnější nežli Gambrinus a Pardál dohromady. Strakonický Pardál. Chemická hořkost, odporný šlem, zvířecí drsnost, děsivě vysušuje. Zvěrstvo. Dělá se špatně ihned po prvním malinkatém ločku. Vítěz ankety o svinstvo pobytu. Dopití byť jen malého je krajním ohrožením života. Výroba, držení a prodej by měly být trestným činem. Obecného ohrožení. Jinak kolem blat moc hezky, leč pivně nula. Mažická Kovárna pořád infikována Pardálem.

Bechyňská strana Lužnice: Bechyňka v červnu oslavila 110. výročí. První elektrifikovaná trať v Rakousko-Uhersko. Tábor - Bechyně. Elektrifikovaná samotným Františkem Křižíkem. Už několik let nevozí tradiční souprava, nýbrž převážně žlutá Regionova. Sice pohodlnější, leč méně romantická. Jezdí ovšem spolehlivě. Využíváme rádi, včetně přesunů s bicyklem. Ke koloritu města páně Kalouska, tedy města Bechyně, neodmyslitelně poslední červencovou sobotu náleží koloběžková Grand Prix. 27. 7. 2013 propuká 41. ročník. Na start recesistického závodu se staví 84 nejrůznějších hybatel a odstrkovadel. Piloti a celé osádky tradičně rozverné a roztodivné. Netradiční úbory tvoří nedílnou součást akce. Nechybí Marfuša z Mrazíka, Alibaba, rocker skupiny AC blesk DC se stylovou českou zmijovkou nebo na koloběžku upravený, a příkladně vytuněný, červený originální Trabant. Populární domácí stroj z Bechyně. Soutěží se v několika kategoriích po celý den. V nelidském vedru fandí stovky diváků. Závodníci koloběžkiády na trase musí v Zářečí vymlasknout půllitr piva („piva“, Géčka či starouše), na náměstí mléko a k tomu nafouknout balónek, dokud nepraskne. Start a cíl je, jako pokaždé, U draka. Hotel a rest U draka je čím dál příšernější. Čepují cosi z repertoáru K-Brewery. Moc místních sem už ani nepáchne. Jedna z nejhorších z celkem devatenácti bechyňských osvěžoven. Použitelných a přežitelných je maximálně pět, možná čtyři. Jinak herny, nonstopy, pajzly s Géčkem či Kozlem (kozlí invaze je na Táborsku stále patrnější, Svijany ustupují), rákosnické večerky. Od Draka se dokonce rozváží po Bechyni pizza. Prý nefalšovaná hrůza. I kuchař musel nakonec vzít roha. Zvedal se mu kufr. A vznikla konkurence. Též jsme jejích služeb využili. Leč, pěkně po pořádku. Kino je jedním z atributů, které dělají město městem. Kino bechyňské nepřežije bez nutné digitalizace. Bechyňští mudrlanti ovšem peníze zatím dali, namísto digitalizace, na dokončení rekonstrukce náměstí. A k tomu někteří z vedení chtějí promítání z kina přesunout do malého sálu kulturáku. Jiní si nesmyslnost (nakonec i ekonomickou) zániku kina přece jen uvědomují. Držme bechyňskému kinu palce. Snad i příštím rokem bude funkční. Samozřejmě včetně sympatické, a už kultovní, hospůdky-kinobaru. S rockovou atmosférou a rockovou obsluhou. Otec & syn. Se stejnými štamgasty jako loni. S nevšední kravatovou výzdobu, minizahrádkou a především se čtveřicí stolků pod svijanskými megaslunečníky před budovou kina. S výhledem na bechyňské korzo. Příjemné posezení. Točí se Máz, Fanda a Qéčko. V láhvi nealko Vozka. Přikusuje se doma výtečně naložený hermoš, doma vyuzená návyková ptačí stehna, přijatelné utopence a klobásky. K dispozici je vozík se zmrzlinami, včetně příchutě Dinosaurus. Na stolcích letáčky o rozvozu cca dvou desítek druhů pizz a několika dalších pokrmů. S dopravou po Bechyni zdarma. Děsivá a děsná pizzamánie zasáhla už také Bechyni. Obludné. Nicméně místní tento rozvoz chválí. Druhý týden neodoláváme. Voláme. Po čtvrthodince úhledná slečinka vyskakuje z autíčka a mile přicupitává s krabicí. Moravská pizza (pomodoro, sýr, šunka, klobása, cibule, tvarůžky) je fakt netradiční. Chuťově zajímavá, čerstvá z pece. Za tropických večerů syrečková pizza přichází opakovaně k duhu. Že budeme v jihočeském městě chválit pizzu, to jsme opravdu tedy nečekali. V letech minulých námi hojně navštěvovaný, a vesměs značně chválený, penzión U Pichlů, jsme roku tohoto využívali daleko méně. Jednak hotovky Na Brusírně byly o něčem docela jiném, druhak kroužek se pít fakticky nedal, a především, za třetí, bylo rozžhavené bechyňské náměstí za saharských veder nebezpečné a nestravitelné. Pstruh v kořeněném župánku, doprovázený třebas bramboráky, správně vypražený. Candát s citrónovo-koprovou omáčkou s rýží luxusní. Minutková kuchyň výborná (skoro) jako dříve. Kroužkovaný budvar však bez jiskry, kysele trpký, bez pěny, bez života. Smrdí a čpí ovšem méně než v Táboře U lva. Se sebezapřením a odporem se v Bechyni jeden malý vypít dá. V Táboře nelze. Nicméně U Pichlů raději doplňujeme tekutiny pomocí třetinkových lahviček Budvar Free. Teče též černý Budvar (přijatelný) a Budvar 11° Echt. Nesprávný název pro Pardála. Zvěrstvo. Dále telegraficky - jen jsme projížděli a rozumně nezastavovali. Hostinec U lípy v Ratajích s cedulí Samsona, na čepu Kozel 11°. S nabídkou langoše. Brr. Ještě loni svijanská hospoda Sokolovna v Bernarticích s novými provozovateli. Nyní s Kozlem. Nabízí prefabrikované pizzy Gladiator. Brr. V malé Branici funkční už hospody dvě, těsně vedle sebe. V nově zrekonstruovaném hotelu s Kozlem, ta stará s Platanem a coby specialitu inzeruje Démona. Brr. Rychle pryč. Rychle sjet oborou na Zvíkov. To je jiný svět. Pivovarský dvůr Zvíkov stále špičkový. Domácí vyuzený bůček na prkénku s pecínkem domácího chleba (CZK 95) pořád nepřekonatelný. Skvělý. Jako dort. Vychutnáváme letos opakovaně. Nepřejí se. Sacher s pravou šlehačkou potěší. Osvědčený repertoár pivek ustálený. Zlatá Labuť světlá, tmavá, Rarášek zázvorový a malinový, 15° Pale Ale, 20° Stout, 26° Královská Labuť, pšeničný Radler s domácí citrónovou limonádou a točené báječné nealko Zvíkov. Obsluha milá. Počasí vydařené, projížďka lodí vydařená, pivovárek i hrad vydařený. Zvíkov je Zvíkov.  

Daleké okolí: 20. 7. příjezd logisticky zvládnut na podtrženou jedničku. Drobné komplikace hravě překonány. Benešovská (nepřekvapivě) zase stojí a poskoky popojíždí až k Miličínu. Nabíráme zpoždění a tudíž odpadá plánovaný bájný bůček na bájném Zvíkově. Bleskové provizorní zanorování v lesní chatce č. 6, přičemž ani nesundáváme stroj ze střechy. A ihned uháníme směr Lipno. Snobská obec Lipno noblesní, holandská marína jako v Saint-Tropez. Ceny též. Nad obcí se skromně tyčí kopeček Kramolín s pidisjezdovkou a atraktivní stezkou v korunách stromů. Atrakci vynecháváme a raději usedáme na velocipédy. Cyklostezky okolo Lipna světové, jede se opravdu přepychově. Od hráze do Frymburka a zpět. S možností využití přívozů. Paráda. Luxus. Na milionářském korzu střediska Lipno usedáme na terasu H & M Steak Restaurantu. Údajně vyhlášeného, v němž se v zimě čekává na rezervaci i celý týden. Uvidíme. Na čepu Budvar 12°, v lahvičkách Budvar Free a tzv. Plzeň. Na rozjezd domácí škvarky. Vydatné, zdařilé. Když steak podnik, tedy pořádný steak. Hovězí svíčková (250 g za CZK 449, bez příloh) z Nového Zélandu, plemeno Hereford. Inzerují též české biohovězí a šíleně drahé hovězí (prý) japonské. Přílohy volíme v podobě hranolek a jemného bramborového pyré. Pyré zklamává na celé čáře. Porcička malinká a nemálo připomíná šťouchané brambory. Chuť nijaká, až mdlá. Tedy až na přesolenost. Doprovodné krémové omáčky s tasmánským pepřem, resp. domácí Jack Daniels nejsou naservírovány zvlášť, ale nejenom maso je jimi protivně přelito. Pepřová omáčka nijak zvláštní a nijak výjimečná. Zklamání. Maso vcelku slušné (ale zase vysoký špalek), leč od jídla v ceně šesti stovek jsme čekali více. Daleko více. Další inspekce podniknuta další týden do již středočeského dvojměstečka Sedlec-Prčice. Do pivovárku Vítek z Prčice. Na nikoli příliš atraktivním místě. Zase, jako loni, jsme v pivovárku skoro úplně sami. Kde jsou hosté? Zajdou alespoň místní? Teoretická nabídka piv je pozoruhodně rozvětvená, možná až přehnaně. Ovšem v reálu na čepu dvě, tři položky. Dnes pšenice a černé. Světlé vypito. Vítek z Prčice 12 % bavorské pšeničné bílé má být zakalené, až bílé barvy, perlivé osvěžující, výrazné ovocné chuti po banánech, málo hořké chlebnaté chuti. Charakteristika sedí. Spokojenost. Dodejme, že má jít o pivo vysoké šlechty z období 1169 - 1611. K tomuto jsme již mírně skeptičtí. Vítek z Prčice 12 % české černé má být vyrobeno z kvalitního českého sladu s ječmenem. Vysoká plná chuť, jemná hořkost, nádherně černá barva kontrastující s bílou pěnou. Inspirace z 19. století nebo v období 1169 - 1611 svrchně kvašeným. Subjektivní dojem: chuť kávová, ovšem s nepříjemnými náznaky kyselosti. Pěně též k dokonalé bělobě pěkných pár odstínů chybí. Sotva průměr. Což lze říci i o lahvovém nealku Bohemia Regent Renegát. A vlastně jen průměrný je též pivní sýr, naložený hermelín a kapr na černém pivu. Porce kapra i přílohy sice středověce velkorysé, leč namísto kvantity by prčičtí mohli ještě přidat na kvalitě. Taková lečovitá cikánka, rybí chuť zahlušující. Průměrné, nic více. Pokud bychom měli pivka, kuchyni a vůbec všechno v blízkých minipivovárcích přirovnat k fotbalovým ligám. Zvíkov = Champion League (nepřechvalme, spíše Evropská liga), Vimperk naše první liga, Prčice česká druhá až třetí liga, jindřichohradecký Černý orel divize, Lipan okresní přebor (pivem mnohem výše, jinak ovšem na okamžitý sestup a vyloučení i z přeboru), instituce Pánů z Růže je mimo stupnice a hodnocení veškeré. Zámek Červená Lhota vypadá na pohlednicích romanticky a majestátně. Zblízka už to úplně ono není. Malebný je, nicméně překvapivě malý. I most je překvapivě krátký. Celek působí jako nakašírované kýčovité ateliérové kulisy. Nabídka piv a jídel v okolí za nejmenší zmínku nestojí. Kýče a odpornosti u stánků násobně jakbysmet. Zastávku tady absolvovat a přežít lze (s povinnou procházkou kolem jezírka), leč na celodenní výlet je to proklatě málo. Pachatelé se, jak známo, vracívají rádi na místo činu. Oběti nakonec také. Těžkotonážní dialektik by zafilozofoval, zda pachatel není obětí a oběť pachatelem. Nepátrejme po tom. Nechme legendy žít vlastním životem. A příslušné legendy opravdu svým vlastním životem žijí a časem náležitě košatí a bují. Po čtrnácti letech se Jezevec nakonec odhodlává. Dospívá k rozhodnutí navštívit Jindřichův Hradec. Opatrně, s doprovodem, vozmo a pouze krátce nakouknout. Samozřejmě pouze za světla. Nádavkem s pochybnou informací, že v Hradci před nedávnem, na Vídeňské ulici, měl začít vařit nějaký  pivovárek. Minipivovar Pánů z Růže, mající zásobovat především hospodu Na Růžku. Nu což, jsme otrlí gardoví kozáci a hrdinsky nebezpečný průzkum podnikneme. Nakonec se z jednoho minipivovárku vyklubávají hned dva. Jeden je neopakovatelně svérázný. Nepředbíhejme. Zaparkováváme dole, na náměstí Míru. Přímo před námi nápis zvoucí do pivovaru. V Grand hotelu Černý orel. Jde o vlastně vůbec nejstarší nepřetržitě fungující hostinec ve městě. První písemná zmínka pochází již z roku 1486. Novou kapitolu v bohaté historii hotelu s restaurací a wellness centrem má na svědomí místní podnikatel p. Ladislav Ayrer, který komplex před třemi roky zakoupil. A započal velkorysou přestavbu a modernizaci. V první etapě spustil minipivovar. Přímo v hotelu. Vaří od počátku července. Vrchním sládkem je dobře známý p. Josef Krýsl, sládkem Grandu p. Tomáš Urban. Dodejme, že v Jindřichově Hradci se poblíž zámku pivko vařívalo dlouho. Provoz pivovaru, Černínského a poté státního, skončil v roce 1967. Podnikatel Ayrer po převzetí rozšířil název Grand hotel o dovětek Černý orel. Toto označení bylo používáno v období 1667 - 1940. Roku 1940 dochází k přejmenování na Grand hotel Schneider. Proběhla i anketa ohledně názvů nových piv. Dvanáctka se jmenuje Vajgar a jedenáctka Salamon. Vajgar, to jasná věc (zdejší rybník). Ondřej Salamon byl jedním z bývalých majitelů hotelu a někdejšího hostince, který dům zakupuje LP 1583. Kromě dvou klíčových piv chtějí nabízet speciály. Například pivo irského typu pojmenované Heniker. Svrchně kvašená patnáctka. Jan Heniker získává pro tento dům LP 1700 právo vařit pivo. Práva ovšem nikdy nikdo nevyužil, to až po plných 313 letech právě pan Ayrer. Dále plánují pšenici pro tradiční Porcinkuli, která připadá na první srpnovou neděli. Koštujeme Vajgara a Henikera. Salamon dnes neteče a pšenice teprve zraje. Vajgar má plnější chuť, je však trpčí. Ucházejícný. Lepší průměr. Heniker říznější, takové česko-irské pivko. Chutná. Guláše i smažený kapr slušní, leč úplně obyčejní a nikterak zapamatovatelní. Kavárenské prostředí restaurace, obsluha (včetně číšnice pí. nebo sl. Alexandry) i jídelní list působí vcelku sympaticky a vcelku mile. Jihočeských pokrmů ovšem pramálo, vlastně žádné. A kolem jedné popoledni není už nic z hotovek a překvapivě není možné objednat ani řadu položek ze stálé nabídky. Knedlíků zbývá už pouhopouhá jedna jediná porce, z ryb pouze smažený kapr, bramboráky s romadúrem též nejsou. Není toho nějak podezřele moc. Černému orlu držíme palce, nicméně neupoutal ani nezaujal tak, abychom měli nutkání se sem vracet. Jako na Zvíkov nebo do Vimperka. Dodejme, že Pivovar Černý orel, i s hotelem, už jeden existuje. V Kroměříži, kde otevíral roku 2009. Posíleni z Grandu odhodlaně vyrážíme na pěší průzkum. Známý podnik Bílá paní pořád točí neslané nemastné budvary, hned vedle před starobylým úhledným stavením hyzdí pohled i atmosféru obří žluté slunečníky Svijan. Bez větších problémů, zádrhelů a hlavně bez většího ohrožení brzy nalézáme  snad již nefungující špeluňku U F. Ovšem možná ?! Jisté tady není nic. Neon superpajzlu stále na místě. Never more! Tady a v blízkém okolí před čtrnácti lety … Jedním z výsledků jsou šrouby a dráty v Jezevcově kotníku. Never more! Maloměstští patrioté a obyvatelstvo celkově v Hradci je pořád notně specifické, nadprůměrně maloměstské a především nadprůměrně pyšné (na co?). V neposlední řadě vesměs nepříliš přátelské a nepříliš pohostinné. Nezřídka těžce agresivní. Samozřejmě, že to neplatí úplně o všech, ale jiné vlastně neznáme. V Grandu samotném u stolu hlasitě krká a neomaleně plive přímo na koberec trojice tupých kulturistických vepřů, očividně místních. Bez přehánění páchnou (smrdí) a chovají se, jako by celý podnik patřil jim. Odpuzují. V zámeckém parku už brzy odpoledne agresivně haleká opilý notorik. Vyhledává konflikt, ale neudrží se na nohou. Polehává, kde se dá. Ani holohlaví kuchaři, resp. číšníci vyzývavě zevlující před liduprázdnými lokály svou vizáží a nepříliš oduševnělým výrazem ke vstupu nelákají. Ostentativně dávají najevo, že o hosty nikterak nestojí. Never more! Ve srovnání s Krumlovem či Třeboní je Hradec pralesní ligou. Cizák se tady dobře ani bezpečně necítí. Co pivovar Pánů z Růže? Dle blížeji neověřených zpráv má vařit sládek p. Marcel Hofman. Desítku Jindřich, jména ostatní produktů se mají nalézat ve fázi hledání. A pivovar v hospodě Na Růžku má zásobovat nově zrekonstruovanou restauraci U Kryzánků. Realita? Cosi naznačují už specifické reakce místních, včetně p. provozního u Orla. Na dotazy ohledně minipivovaru se útrpně ušklíbají. S tím, že vědí, leč nenavštěvují. Vídeňská ulice se nachází mimo centrum. Jde o nehezkou výpadovku na Wien. Nehezké špinavé prostředí, nehezké špinavé okolí. Zde je lokalizován nehezký podnik Na Růžku. Přesněji hospoda je na pravé straně budovy, v části levé pokojíky Night Clubu 2001. Vchod do hospody i bordelu je tentýž. Club otevírá od čtyř. Na chodníku u silnice křídou na černé tabuli bíle načmáráno Jindřich 10 a Vítek 12. Vedle značky zákazu zastavení. Zákaz drze po pražsku nerespektujeme a vybíháme se optat, kdepak se nalézá pivovárek. Je za deset čtyři a holky v práci ještě nejsou. V místnosti s biliárem a barem není vůbec nikdo. Kromě pána a paní kolem baru. Oba zřejmě patří k inventáři. Pán působí dojmem bosse, vajdy, majitele, provozovatele a vyhazovače v jednom. Nejočividněji připomíná nesmlouvavého vyhazovače s bohatou praxí. Oba opálení, politicky korektně řečeno. Indočeši. Paní oděná v triku s logem minipivovaru ochotně sděluje, že pivo se vaří právě zde a prodává též právě zde. Jinde pouze v zařízení Na patnáctém poledníku (Pro neznalé - přeskakování patnáctého poledníku je zdejší atrakcí. Čára se nalézá za pseudobazilikou (opsáno z desky na této sakrální stavbě) v centru. V Jindřichově Hradci je toho ostatně hodně pseudo). Zaskočený Jezevec pivko (a vše) odmítá, trapně blekotaje o zákazu zastavení a nutnosti přeparkování. Zbabělá výmluva. Nikterak nezastíráme, že (rádi) trpíme předsudky a v tomto prostředí plasticky vidíme tasené břitvy, blýskající se mačety a dopadající násady od krumpáčů. Neozbrojený Jezevec volí ústup. Never more! Možná jsme krajně nespravedliví a ohledně Jindřichova Hradce osobně zaujatí. Možná, že pivko tady vaří slušné. A holky mají přítulné. A možná, že je tady mnohem bezpečněji nežli na Žižkově. Místo a prostředí je ale překvapivé. Pivovar v bordelu. Proč ne. Jindřichův Hradec genius loci nesporně má, za exkurzi odvážným stojí. Ostatně existuje dlouho - letos údajně grandiózním ohňostrojem v červenci oslavil 720 let od první písemné zmínky o městě. Na viděnou v Jindřichově Hradci. Ovšem zase za čtrnáct let. BPH dříve ne. K dispozici je letos použitelný vůz, včetně (vesměs) použitelného šoféra, a tudíž hurá na skok na Třeboň. Město historické, úpravné i vesměs vydařeně upravené, sympatické, pohostinné, veselé, svěží, světlé, přívětivé. Převyšuje Jindřichův Hradec ve všech myslitelných ohledech. V některých Třeboň zastiňuje i Krumlov. Promenáda kolem rybníku Svět stojí za to. Když Třeboň, tak samozřejmě Šupina & Šupinka. V minulosti úroveň dvou sousedících podniků mírně či dokonce nemírně kolísala, nicméně letos jsme spokojeni. Dost spokojeni. Šupina je sázka na jistotu. Příjemné prostředí. Bezchybná a profesionální obsluha. Ceny úměrné kvalitě. Na rozjezd samozřejmě nemohou chybět kapří hranolky podle tradiční receptury (CZK 175), zdejší specialita nejznámější. Fajnové. Doplněné jen příhodným kopro-česnekovým dipem. Hodláme prubnout co nejširší spektrum nabídky, tudíž třímužná sestava volí různě. Salátek z candáta s koprem a opečenou bagetou, kapří mlíčí pečené na bylinkovém másle, kapří filet s brusinkovým chutney, sumec na česneku a tymiánu se šťouchaným bramborem, kapr podle Petra Voka v kabátku z česneku a papriky s bramborem vařeným ve slupce. Vše delikatesní. Zážitková gastronomie. Coby desert jemná krémová rybí polévka. Na račí maso na bílém víně, štiku, candáta, lína, úhoře, další lákavé úpravy třeboňského kapříka či ananasové kousky v mátovém cukru se zakysanou smetanou by ještě chuť byla. Žaludek ale velí stop. Zase příště. Čepuje se tzv. Plzeň a světlá dvanáctka Regent. Tmavý Regent a světlý i polotmavý Birell je k mání v láhvích. Regent světlý ležák Premium (alc 5,0 %) tvoří vlajkovou loď pivovaru. Neurazí, ale ani nenadchne. Což vlastně platí o všech produktech třeboňského rodinného pivovaru Bohemia Regent. Hodně jdou na vývoz. U nás jsou to taková pivka do kempu. Vodovější, méně výrazná, méně hořká, ale neublíží. Je správné, že Šupina stylově točí Regent, když úhledně opravený pivovar stojí pouhých pár desítek metrů vedle. A k rybám se možná i vcelku hodí. Nepřebije jejich chuť. Návštěvu Šupiny & Šupinky doporučujeme. Mrkněte i do nedaleké stylové pivovarské prodejny. Nemile překvapí, že jediným povídáním o třeboňském pivku je pouze malý, úzký, přeložený zelený letáček. Kuriózně není k mání zadarmo. Chtějí za něj plných CZK 5. Na tom zbohatnou. I když česká obscese brát cokoli zadarmo po tuctech je pověstná. Třeboň je fajn. 

Pel-mel ze zrzavého světa (aneb pár pivních drbů a frků, které p.t. čtenářstvu možná unikly): 27. července v Třeboni tekl Regent přímo z kašny. Kašnu na nádvoří třeboňského pivovaru nechal majitel rodinného pivovaru Bohemia Regent p. Ferdinand Stasek obnovit na základě dochovaných historických materiálů. Přímo z kašny bylo pivko točeno ku příležitosti 12. ročníku Pivovarských slavností. Pět druhů Regenta z kašny bylo hlavní atrakcí programu. Pivní suvenýry se umístily na páté příčce žebříčku nejtypičtějších českých suvenýrů, co si od nás cizinci odvážejí. V průzkumu agentury CzechTourism zvítězila slivovice. Stříbro bral český křišťál, bronz český granát. Bramborová medaile zbyla na trapnou Becherovku. V osadě Útěchvosty na Kutnohorsku si nechává expremiér s chlapáckýma gulema Mirek Topolánek stavět domeček. Co domeček, pořádné stavení. Údajně nejméně za patnáct mega. Má na to. Působí a radí v energetice a letos, se svou ženuškou, vstoupil do firmy, jejímž prostřednictvím začal na Kutnohorsku dokonce vařit pivo. Zatím podle původní receptury pro firmu desítku a dvanáctku vaří v Chotěboři. Mok Kutnohorská desítka, prý průměrný, má na etiketě uvedeno Pivovar Dačický. Ovšem značku Dačický pořád vlastní obr Heineken. A ten ji dát zadarmo nechce. Soudní řízení probíhá. Právě otevírat má ve Zlíně nový pivovar Čechmánek, včetně restaurace. V duchu české symboliky hodlá vařit čtyři druhy piva. Tři Lvi a jednu Lvici. Desítku jako Lva bronzového, jedenáctku coby stříbrného a dvanáctku jako Lva zlatého. Lvice bude lehčí pivečko pro dámy. Hlavním pivovarníkem je hokejový brankář a sportsman v.v. Roman Čechmánek. Pivko vaří už i volarský Hotel Bobík. Vedle konopných lázní přibyla pivnice s vlastním pivem. Pro které hledají a vymýšlejí název, nicméně Volarský Bobík se jasně nabízí. Aktuálně by v České republice mělo fungovat okolo 177 minipivovarů. Tento počet někdy začátkem srpna uvádí méně i více bulvární tisk. V ekonomickém okénku na ČT 24 dne 23. 8. expert p. Jan Šuráň upřesňuje, že počet minipivovarů se blíží číslu 250.  A stále jich přibývá. Je kam růst. V 19. století jich vařilo přes tisíc. Slušné. Dej Bůh štěstí!