ZN 40 + Tour 16

Zrzavé novosti aneb staronové aktualizace a Jezevcovy pivně-kulinářské drby

(No. 40., ryze i tuze prázdninové, včetně Tour 2016, z 31. srpna LP 2016)

Pivní moudrost a recept: „Obrovité kladivo dostalo chuť na pivo. Prej nemůže žít jen z vody, tak si vyšlo do hospody. Pozvali si struhák, ten byl chabrus na hák. A desítky hřebíky pro žižkovský Pepíky. Šlo s nimi i dláto, třeba bylo bláto. Přidali se pilníci, vyhlášení smilníci. Když se sešla banda, začala bejt sranda. Vrchní koukal jako trouba, když uslyšel mluvit šrouba. Roznášejte pivo, ať je tady živo. Za chvíli je štěně pryč, já jsem velkej pivapič“ (Přestávka v dílně, autor Jaroslav Müller alias Tlučhoř). Podzim se krutě blíží, přibalme tedy už podzimní recept, s podzimním kořením. Na vepřová játra s hruškami podušenými v pivku. Ingredience: 400 g vepřových jater, 2 kusy hrušek, 6 ks hřebíčku, čerstvý zázvor o velikosti 2 cm, 2 lžíce másla, 1 lžíce třtinového cukru, olivový olej, sůl, pepř, čerstvý tymián, krajíce chleba a 100 ml pšeničného piva. Hrušky umyjeme (loupat netřeba), nakrájíme na plátky a vykrájíme jadřince. Zázvor očistíme a nastrouháme. V pánvi rozehřejeme máslo, vložíme hrušky, přidáme cukr, zázvor, hřebíček a zalijeme pivkem. Pomalu podusíme, dokud hrušky nezměknou a tekutina se nezredukuje na hustší omáčku. Játra očistíme a pokrájíme na větší kusy. Na pánvi rozehřejeme olej a játra zprudka krátce orestujeme. Krajíce chleba nasucho opečeme, navršíme na ně játra, trochu osolíme. Přidáme hrušky, přičemž nešetříme omáčkou. Vše navrch řádně zasypeme snítky čerstvého tymiánu a čerstvě namletým pepřem.

Svijany (BPH II.) + Rohozec (ZN 19.): 21. srpna krátký stop v Pivní ambulanci v Rohozci. Stop se (ne)plánovaně prodlužuje, neb ohřátí párků pro kolegu trvá hodně přes dvacet minut (na čtvrthodinku jsme tady už trpělivě zvyklí, leč toto = rekord). Nicméně párky, jinak solidní, jsou uvnitř ledové. Jezevec je přesto klidný a relativně i spokojen - na čepu totiž naražena též Višňová dvanáctka. Malá se i dá. Chemický Ypsilon a Iks ovšem opravdu nelze.    

Budvar (BPH VI.): Budvarská restaurace Šumava, tedy U Šumavy (www.usumavy.cz), ve Štěpánské (skoro na rohu Ječné) bývala rozlehlá, známá i vlastně relativně vyhlášená. Hrdí se označením nejstarší hostinec na Praze 2. S jihočeským kolegou jsme sem kdysi občas chodívávali, včetně skromně bujaré oslavy jeho nejkulatějších kulatin. Budvarská desina i dvanáctka tady bývala vcelku obstojná, kroužek tady neměli - pokud pamatujeme - nikdy.  Šedý vlk ovšem přináší překvapivou informaci, že je restaurace přestavěna a šenkují hafo nejrůznějších piv. Už prý déle. Tož zkusmo prubneme zase po několika letech. Konkrétně v pravé poledne 11. 8., po návratu z náročné Tour. U příležitosti návštěvy inkriminovaného jihočeského kolegy v hlavním městě. Restaurace na svém místě, leč výčep i předek (i zadní sál s velkými stoly) mohutně přebudován. Ve stylu žižkovského Vodoucha, což taktéž nějaký čas bývala Budvarka. A Vodouch, k tomu další žižkovská hospoda U Slovanské lípy + Černokostelecký pivovar, jsou dozajista instituce spřátelené, zřejmě i se společnými majiteli. Ze Šumavy přitom máme obdobné pocity jako z Vodoucha. Své hosty si zřejmě najde, je asi dobře, že existují a fungují, leč náš šálek čaje to fakt není. Necítíme se ani u Vodoucha, ani na Šumavě, dobře ani útulně, a jejich prý staročeská kuchyně nás vlastně vždycky zklamala. A pivka nikdy moc nezaujala. Šumava též přebudována „do stylizované podoby časů Franze Josefa až do 80. let 20. století“. Dřevo, staré cedule, urputná - místy až křečovitě kýčovitá - snaha o pseudorustikálnost a upocenou autentičnost. Jako když pejsek s kočičkou vařili dort. Stará podoba restu byla pohodovější i útulnější, i přes neoddiskutovatelnou letitou ošuntělost. Značnou ošuntělost, zejména v zadním (kavárensky laděném) lokále. Teď si tu ale připadáme odcizeně a ztraceně jako někde na nádraží či u bazénu. Prostředí odcizeně studené, sterilní, rozlehlé a do centra, do Štěpánské, se moc nehodící. Genius loci čili „geist“ to tady rozhodně nemá! Leč názory mohou být možná i odlišné. Polední lístek neslaný nemastný, snad jen mírně předražená líčka či segedín připadají v úvahu. Snaživě povídavá servírka (s mlhavými znalostmi pivek) snaživě sděluje, že segedín je úžasný a není úplně libový, prý půl na půl. Libový segedín se totiž fakt nedá. Dáváme na ní a děláme velikou chybu. Porce jsme čekali větší, knedlíky se tam krčí čtyři pomenší a masa poskromnu. Zelí patrné není vůbec, je ho proklatě málo a rozmašírované na pidičásti. Maso odporně libové, lezoucí ještě odporněji do zubů. Chuť pokrmu nikoli segedínová, nýbrž překvapivě jako rajská s perníkem. Dosladka. Máme hlad, takže s brbláním dojídáme. Diplomaticky řečeno, čekali jsme více. Po druhé si U Šumavy segedín opravdu už nedáme. Přichází další hladový (a prostorově výraznější) kolega a poroučí plněné bramborové knedlíky. Je o něco spokojenější, prý nejsou ani moc suché, ani tradičně dusivé. K dispozici po celou dobu máme pouze skromný polední lístek s polévkami a hotovkami, do jiného nám není umožněno ani nahlédnout. Což spolustolovníci nesou nelibě, neb mají chuť ještě na cosi malého k pivku. To je opravdu takový nepřekonatelný problém dostat i do 15 hodiny třebas pouhou tlačenku? Asi ano. No comment. K nabídce piv: Částečně se obměňuje a čítá obvykle deset položek. Stále na čepu Budvar 12° a tzv. plzeň. K tomu vždy něco od minipivovarů. Žamberecký kanec, Kynšperský zajíc, Vycpaná vydra, pivka tmavá (Černá svině), Lobeč a další. Pochvalme, že všechna koštovaná malá naservírována v orig vkusném skle a správně ošetřena i natočena. Ochutnávku startuje Lobeč - dle cedule 11,6° (na stránkách Parostrojního pivovaru v Lobči u Mšena je uváděn údaj EPM 11,3 %). Ujde, mohutnější, leč kvasinkové a nepříliš pitelné. A nato, že má být chmeleno natřikrát, a ještě dochuceno Kazbekem, hořkosti moc nepobralo. Zdejší bombou, podle pí. servírky, má být dvanáctka, světlý ležák (alc 4,5 %), Vycpaná vydra z Kostelce nad Černými Lesy (Minipivovar Šnajdr). Slabý průměr, trochu (trochu dost) do kysela (spíše Kyselá Vydra), nehořká, nevýrazná. Pazdrát 11° (alc 4,7 %) z Chříče dojem nevylepšuje. Hodně nevýrazný, vodově jalový. Unešení nejsme ani z dvanáctky Zajíce. Zase nijaké, nevýrazné. Čili, jediné co alespoň trochu zaujalo, a mělo alespoň náznak osobitosti a „gulí“, byla Lobeč z Kokořínska. Ostatní pivka úplně strašlivá nebyla, nicméně jen (pod)průměrná, nijaká, až zbytečná. Což neznamená, že si nemohou své i pravidelné konzumenty nalézt. Což platí o celém podniku. Nová Šumava nás neurazila, leč hlavně ani v ničem nezaujala. A obdobně jako k Vodouchovi, sem určitě BPH pravidelně chodit nebude. Možná nakoukneme, ovšem nejdříve tak za rok. 

Kersko (BPH IX.) + Poděbrady (ZN 35.): 28. 6. Elefantem na Nymburk už brzy dopoledne. Po trase od Lysé mohutná policejní akce, desítky vozů, vrtulník, rojnice podél trati. Hledají ztracený brexit? (Nikoli, pouze těžce popáleného traťového dělníka, který se v šoku ukrýval v prasečáku). Přežrané nutrie v Nymburku ještě všechny nevstaly, a tak nezbývá, nežli naklopit jedno nymburské na navigaci. V okénku vcelku i sympaticky vyhlížející věžičky, s nápisem Stará rybárna, nabízejí Postřižinskou jedenáctku a Kozla dvanáctku. Malé nymburské (za CZK 18) uškodit snad přece nemůže … Leč dostatečným varováním měl být ukrajinský personál a především kozlovské sklo. Sice platíme za jedenáctku, nicméně v typicky hranatém kozlovském skle. Zmalovaná nemladá Ukrajinka nehraně dotčeně ujišťuje, že to jsou fakt pravé Postřižiny, tedy nymburské. Neopatrný Jezevec neopatrně podléhá a zhluboka se napíjí, a bohužel i polyká. Řezavá chemie, jako čpavek. Kozel. K tomu zkažený. Hnus, hnus, hnus. Dietní chyba. Žaludek a trávení jsou rozhozeny na celičký den. Ani tak už není dneska síla navštívit Hájenku. Raději se z toho vytrvale vyšlapat směrem na Lysou, na Čelákovice, Káraný … Úlevnou úlevu přináší až samoobslužný výčep káranské vody/sody před káranskou radnicí. Káranská soda má grády. Luxusní záležitost. A prvorepublikové (do regulace roku 1937) oblíbené říční & sluneční lázně i hospoda Grado je nedaleko. Dnešní podoba ovšem nepoužitelná - cedule s Kozlem! 7. 7. od Libice do Nymburka. Bistro Na soutoku již otevírá opět od 12. Zlaťák, Bernard, pstroužek na grilu (dnes velepstruh). Pohodu ruší jen neúměrně mnoho neúměrně hlučných, a protivných, dvounožců. Pivnice Hájenka (https://www.hajenka-kersko.cz) navštívena opět 11. 7. Hned na otevíračku, hned na jedenáctou. Ale i tak rychle skoro plno. Nymburská jedenáctka i polotmavá třináctka Něžný Barbar v pořádku. Na stálý lístek se navrátil jehněčí krk. Jehněčí krk pečený na česneku a tymiánu, se špenátem a špekovými knedlíky. Luxusní a delikatesní záležitost. Co do kvality i kvantity. Opravdu vynikající. Snad jen namísto špekového (poctivého, povedeného, leč z podstaty dusivého) příště poprosíme o knedlíček bramborový. Osádku Hájenky zdravíme! Projíždíme kerskou alejí č. 8, zvanou Nymburačka, kudy vedla stará cesta z Prahy na Svinibrod, dnešní Nymburk. Z infocedule hrabalovské naučné stezky se Jezevec dozvídá, že jezevčí páření se odborně jmenuje chrutí. Na doplnění vzdělání není nikdy pozdě! Cyklovýletík Lysá-Hájenka-Sadská-Lysá ruší, kromě třiačtyřiceti na cyklocomputerteploměru (leč, co je to oproti létu minulému), nekompromisně brutální úpravy nudistické části pískáče, tj. jezera Sadská. Byla tu proražena a doslova prorvána - stromy nestromy, keře nekeře - široká ohavná cyklodálnice a celé okolí obludně zplanýrováno, zbaveno stromů i veškerého travního porostu a zapískováno (Navezení hlíny a zatravnění má údajně nastat příští rok. A možná i oplocení a placení vstupného). Stvůrné a zrůdné! Útulná a příjemná zátočinka i loučka (s legendárním volejbalovým hřištěm pro sportovní naháče) jsou definitivně pryč. Tohle necitlivé zvěrstvo ze msty vymyslel kdosi místní, nebo jde o další z tisíců debilit a nesmyslů EU? P.S. Úspěšný brexit BPH oslavila. I tady se ukázalo, že rozumní a normální lidé žijí hlavně na venkově a v menších městech. Už bylo načase ukázat samozvaným městským pseudoliberálním pseudoelitám, že reprezentují jen malou část obyvatel. Normálních lidí je daleko více. Leč naivní naděje, že velkolepý brexit se stane poučením a varováním pro eurobossy i všemožné pokrokáře, naplněna ani v nejmenším zatím není. Po náležité sebereflexi ani nejmenší stopy. Dezorientovaní pokrokáři hystericky sepisují petice, „demokraticky“ trvají na zpětné změně pravidel a požadují hlasování nová. Nestoudně zpochybňují inteligenci těch, co volili odchod. Neměli prý ověřené informace, prý netušili, co odchod znamená, a samozřejmě podlehli rafinované putinovské propagandě … Zhnusení europokrokáři vyhrožují, že z nezávislé Británie, bez chomoutu EU, budou emigrovat - doufejme, že nikoli k nám. Papalášský euroestablishment (místo, aby se rychle pakoval) dětinsky natruc reaguje tak, že „hloupé a nevděčné“ Brity (kteří nepochopitelně pohrdli pokrokářským eurodobrem) je nutno potrestat a rychle od dobra odstřihnout. A jede se dál, jakoby se vůbec nic nestalo ... Musí přijít další brexity a návrat práv národních států rozhodovat o svých věcech. EU je už naprosto nereformovatelná, jediným řešením je co nejrychlejší czexit! I když nakrátko možná trochu zchudneme. Poslední přípravou na letošní Tour de Putyk se stává vyjížďka kolem Labe 21. 7. Lysá-Kersko-Sadská-Lysá. V Hájence nymburská jedenáct i černobílá třináct O.K. Jehněčí krk zase sežrán, tož z hotovek krkovička se špenátem a domácím bramborovým knedlíkem. Dobré, ba výborné, snad jenom ještě více česneku to chtělo. Letmá návštěva Hájenky vozmo uskutečněna o sobotě 13. srpna v půli odpoledne. Venku narváno enormně. Vevnitř máme vždy rezervaci. Paní šéfová doslova létá, leč dnešní zástupný personál (ne)stíhá jen s krajním vypětím. Stálý personál má dovolenou. Nymburské trochu splihlé, jehněčí krk v nabídce nefiguruje. Čili smažené řízečky z mladého divočáka naložené v tymiánu, se šťouchaným bramborem a kolega volí smažené panenkové řízečky s fritem. Porce obří. Brambory sušší, nicméně mistička dijonské hořčice vše posouvá na vyšší level. Na závěr domácí moučník, koláče grátis. Hájenka je prima, o víkendu raději ale ne. Repete řízečků z divočáka (+ dijonská) probíhá hned 16. 8. Bicyklmo od Nymburka, přes Sadskou. Kolem jedné opět fest narváno. Skoro víkendově. Vysoký spolubicyklista dlabe z meníčka, žampionovou polévku a pečenou krkovici se špenátem a knedlíkem bramborovým.

Dětenice a Český Ráj (BPH XI.) + Rohozec (ZN 19.) + Neumann (ZN 19.) + Mostecký Kahan (ZN 28.): Hruboskalský Hotel Štekl (https://www.hotel-stekl.cz) okázale ignorujeme. Jejich ceny jsou už nemravně nestoudné. Kvalitě ani kvantitě zdaleka neodpovídají. Snobárna a zlodějna. Namátkou úplně obyčejný, tuctový, smažený kuřecí řízek s bramborem za CZK 249, kousíček sacher dortu nebo malá mistička creme bruleé už za CZK 109. Nicméně kolega se koncem srpna ve Šteklu ze setrvačnosti nostalgicky zastavuje a na baru konzumuje mošt. Pí. Ivanka je už zase na place, leč zraněn je nově kuchař. Takže se prý vaří jen pro ubytované. 

Stará Praha (BPH XIX.) + Žižkov (BPH XX. + XXV. + XXVIII. + LII.) + Praha pivní (ZN 28.): Nepivní, zato notně nostalgický anti-multikulti postesk ohledně dnešního Žižkova. Domácký, přívětivě štamgastský a sousedský Žižkov, příjemný k normálnímu, poklidnému žití i normální práci, už není. Zbyl pouze obludně kosmopolitní Źižkoff, s krajně nebezpečnou Klinikou … Mezi jiřákem a Florou, ani v přilehlých ulicích, už není ani jedna trafika (kromě obrovské Koaly na hlavní, kde nelze parkovat bicykl). Zato prodejen kebabů lze na tomto úseku napočítat plných šest! Možná už i sedm … Skončila stará žižkovská hospoda U hroznu, nyní zde korejský restaurant. Prázdný. Místo další letité hospody U Žižky zase rest indický (Indický nebo indiánský? Vyjde to nastejno. Pořád prázdno). Na cca 100 m slavíkovky tři čínsko-vietnamská bistra, prakticky totožná.

Pivní toulky Žižkovem (BPH XX. + XXV. + XXVIII. + LII. etc.): Na žižkaperku, na škroupáku, zkrátka doma, U sadu (https://www.usadu.cz) se koncem června na čepu objevuje Rychtář Rataj. Prý sice čtyřikráte chmelený, leč opravdu nic pro BPH. S lihovými, a krutě nevyzpytatelnými, Rychtáři máme echt špatné zkušenosti. Rataje střídá v půli července peprně hořký Radegast. No, vypít se bez následků dá. Obyčejné pivo (což je ovšem pro euroRadegast neobyčejná pochvala!) a v ústech zůstává pocit rozžvýkané kuličky peře. Kupodivu, v případě nouze, by se snad i dalo (což je opět nebývalá pochvala). Během horka (a vlastně během celého, tuze únavného a krajně nekonformního, léta) namísto legendárního Raptora páni Matuškové zavážejí slabší Californii či Apollo Galaxy. Před tím doráží várka Summer Ale. Hodně, hodně navoněný, hodně, hodně, ovocný. Až moc. Skoro jako pšenice. K osvěžení lze ale doporučit, vedle známého a místně již dávno zavedeného, proslulého siláka Kasteel Rouge, též i mile roztomilou flaštičku belgického pivka višňového slabšího. St. Louis Premium Kriek Lambic, alc 3,2 %. Opravdu mile nakyslý a hlavně silně osvěžující lambik. Leč jedna (ani ne třetinková, pouhých 0,25 l) flaštička k napití a uhašení žízně nestačí. Takže nutno sáhnout hlouběji do kapsy pro dalších CZK 89 (Nicméně, jak s oblibou říkával presstitutkami, kavárnou a jinými povaleči tuze (ne)milovaný politik - dnes již v.v. - jistý JP: „Kdo z Vás to má?“). Po týdnu náročné Tour nutno si dát na den, na dva nezbytný sanitární oraz. Sad nás vítá nečekaným čepovaným La Trappe Quadrupel. 0,25 l za kulantních CZK 65. Vůně skoro až úžasná. Švestkovo-fíková. Velmi, velmi hřejivé. Neagresivně lihové. Veliký, ba převeliký silák (alc 10 %). Chutné, leč s pivem v českém pojetí to nemá nic společného. Jak se na čepu ocitl? Od půle prázdnin, skoro každodenně, zasedá večer U sadu skupina cizinců. Pokročilejšího věku, zkušených. Chlapíci chlapsky a hbitě do sebe lámou lahváčky právě La Trappe Quadrupel, které mohutně zapíjí Jamesonem. Parta hic. A tak šikovné vedení podniku bystře nabídlo i sudové. Chválíme. Prázdninově srpnovou volbou sládků je plzeňská APA 14° z Popovic. Což už je z podstaty nechutný globální galymatyáš. Samotná popovická APA přitom překvapivě není tak příšerná, jak očekáváme. Vůně sice trochu podivná, chuť také, ale pozřít by se snad i dala. Nicméně Matuška je samozřejmě úplně jiná liga a APA od Rebela, stále na sadovském čepu úspěšně přítomná, taktéž. Pochvalme Prazdroj alespoň za snahu. Prazdroj má prý koupit Agrofert. Český podnik samozřejmě patří do českých rukou. Stát by sice byl vlastník lepší, ale i tak může jít o krok správným směrem. Uvidíme. V půli srpna opět teče Summer Ale od pánů Matušků a před začátkem školního roku California a Champion. Což je pro nás novinka. Pale Ale, 13°, alc 5,5 %. Uvařeno s baseballovým týmem Kotlářka Praha, k oslavě jeho mistrovského titulu v roce 2015. Má to být fajn pitelný fajn ejl, nám ovšem nejede. Na BPH převoněný a především protivně řezavý až agresívní.  A proč je, k čertu uvařený i v roce 16? Zatím vlastně jediný Matuška, který nám nejel a přišel zbytečný a amatérský. Současně teče Ale od sokolovského Permona. 11° Easy Hopper (alc 4,7 %). Zase přehnaně a nepříliš sympaticky navoněný, nebojme se říci, že vlastně přímo nechutně naparfémovaný. Umělá citrusovost přebíjí hořkost i chuť. Hodně, hodně nevyvážené. Permon toho zkouší přehnaně moc. Až příliš. Méně bývá mnohdy více. V srpnu se U sadu změnila oblíbená mexická polévka ze stálé nabídky. Hustá i hutná je sice pořád, ovšem už méně červeně rajčatová a především už vůbec nepálí. A je tudíž daleko, daleko méně osvěžující. Změna, jako vždycky, pouze a jen k horšímu. Leč možná prý šlo pouze o dvě naprosto výjimečné situace a oblíbené mexiko má být zase takové, jako dříve. Uvidíme. Radost máme z originálních sadovských Žižkovských mariášek, které lze pořídit U sadu za CZK 150. Autor Pavel Vrána, ilustrace Veronika Mašková. Vkusné, povedené. Červené: eso = básník Seifert, král = 1. starosta Žižkova Hartig, filek, resp. dáma = malířka Toyen, spodek = básník Nezval, 10 = herec Heřmánek (vulgo Fešák Hubert), 9 = herec Nový, 8 = herec Marvan, 7 = režisér Herz. Kule: skladatel Ježek, vojevůdce Žižka, herečka a kartářka Kluková, herec a dabér Moravec, básník a spisovatel Vrána, moderátor, textař a muzikant Šíp, novinář a muzikolog Medek, fotograf Saudek. Zelené: spisovatel Foglar, herec a dabér Filipovský, herečka Vilhelmová, básník Šrámek, kameraman Ondříček, sochař Zoubek, zpěvák a karikaturista Vyčítal, režisér Troška. Žaludy: žaludské eso, tedy bájný Kočičák = spisovatel Hašek, dále v žaludech odshora - komik Burian, zpěvačka Přenosilová, spisovatel a buřič Sauer, spisovatel Žák, spisovatel Neff, herec Krampol a konečně grafik a malíř Boudník coby žaludská sedma. Tradičních 32 loupežníku stylově doplněno dvěma Žižolíky, s vyobrazením Pivnice U sadu. A samozřejmě neopomeňme nápis na obalu: Žižkov, hlavní město Prahy. Žižkov je Žižkov. Tedy přesněji býval … (Jak by asi mohla vypadat typická osmice pro kosmopolitní Žižkoff postmoderní? Hate Free sluníčkář z Kliniky, bezdomovec s krabičákem, lesbická genderová aktivistka, prodavač kebabu a falafelu, černošský (pardon, politicky korektně Afrožižkovský) dealer drog, provozovatel vietnamské večerky (ke kterým ani nelze říci mnoho negativního, snad jen, že jejich hustota je snad už více než dostačující) a konečně transvestita a registrovaný partner. Coby žolík černá vdova v burce. A vlajkou Žižkova je už ta tibetská …).             

Pivní kuchaření a kapsaicin (BPH XXIV.): Pálivosti lze objednávat i pomocí www.my-chilli.eu. Leč firma je pravděpodobně z Brna a především nabízí jakési míchanice. BPH zatím neotestovala. Kamennou prodejnu v Lucemburské ulici (https://www.5semen.cz) ovšem opakovaně už ano. Naposledy natěšeně odnášíme vážené chilli 7 Pot Chilli (SHU 1 400 000, země původu Trinidad a Tobago). Osvěžující i příjemná záležitost. Pálivá, leč rozhodně žádný krutý ďábel. Těšíme se na otevření pytlíčku s pár gramy Scorpion Moruga (SHU 2 009 231, Trinidad a Tobago). Má mít údajně jinačí grády … No, ostřejší je, leč čekali jsme sílu a vzrušení mnohem větší. Extrémně pálivé má být sušené hovězí Smokin´ Ghost od RusticJerky (www.rusticjerky.com). Během naší letní Tour urputně žvýkáme, a žvýkáme, a registrujeme pálivost mírně nadprůměrnou. Ani chuťově nikterak oslnivé. To hovězí tyčka pepřová nebo klasická (Beef Snack Peppered či Original od Jack Link´s) sice nepálí vůbec, ovšem osvěží, potěší i návykově chutná. Na bicykl jako dělané. Lepší než Jerky. Sušená masa zakupujeme v malém krámku u Ohrady, u nebezpečné Kliniky. Kterou tady, my Žižkováci, opravdu, ale opravdu nechceme! Nechceme žádné feťáky, žádné kočovníky, žádné mešity! Z marketu BPH získala pytlíček Chilli mix aneb sezónní směs chilli papriček z lokální farmy. Země původu: ČR. Obsahuje habanero tasmanian, scotch bonnet a pimiente de padron. Žlutooranžové habanero ostré na habanero nějak méně, největší červená paprika pimiente de padron je úplně obyčejná a nepálí vůbec, leč zelený svraštělý soudeček scotch bonnet ostrý jako romská břitva. Chutná. P.S. Neopatrný Jezevec při přesýpání 7 Pot Chilli slabě foukl a nečekaně zakašlal. Obláček Chilli se dostal i pod brýle. Záležitost pouze a jen pro opravdové SM labužníky. Vřele nedoporučujeme.        

Pražské cyklopivní trasy (BPH XXX.) + Hostivar (ZN 18.) + Jince (ZN 24.) + Liboc (ZN 24.) + Prosek (ZN 25.) + Malešice (ZN 28.) + LP (ZN 32.) + Kolčavka (ZN 35.):  Počernický pivovar má už (snad) fungovat relativně normálně. V restauraci Léta Páně 20. 7. v počínajícím odpoledni otestována Počernická jedenáctka. Přesněji neprozíravě učiněn pokus. Na tabuli inzerují i Počernickou pšenici a tmavou třináctku Barborku. Kromě tzv. plzně etc. Loni jsme tu okusili jakési světlé uvařené jinde, a chutné opravdu, ale opravdu nebylo. Naopak. Pocity dnešní? Krajně smíšené … Jezevec se usazuje přímo proti výčepu a pozoruje konání výčepáka. Pivka totiž pění nevídaně. Teče vlastně toliko jenom pěna. Malé se točí hodně přes 10 minut a odporně docmrndává snad nadevětkrát, nadesetkrát. Výsledkem je přiteplalá sifónová, tuze nedobrá, tupě nasládlá pěna. Pivo posoudit fakticky nelze. Snad jenom, že po hořkosti ani stopy, ani malého náznaku. Další už opravdu zkoušet, ani pokoušet, nebudeme. V podniku tradičně nepanuje příliš pohodová atmosféra. Personálu sice nepočítaně (uvnitř násobně převyšuje počet hostů, venku je to skoro fifty fifty - celý podnik je zaplněn odhadem z jedné pětiny), leč všichni pořád splašeně pobíhají, jsou těžce upocení a okázale působí strašlivě zaměstnaně a utahaně. A dodejme, že většina z nich i nepříjemně a krajně nevstřícně. Stejně jako při minulých, velmi krátkých, zastaveních máme dojem, že tu hosté příliš vítáni nejsou. K tomu máme i další reference, že se tu k hostům chovají příšerně přímo ukázkově. Počernické pivo, natož pak instituci Léta Páně, tudíž rozhodně nedoporučujeme.   

Náhražky a názvy piv (BPH XLIII.) + Novoměstský pivovar (ZN 10.): Fenoménu farmářských trhů BPH fandila a vlastně fandí pořád. I když v Praze je to nezřídka kavárenská těžká snobárna, mít vše farmářské a bio-eko. FT Jiřák (https://www.farmarsketrziste.cz/jirak) bývaly jednou za týden, pak dvakrát a nyní už probíhají čtyřikrát do týdne. I o prázdninách.   Původní idea se pomalu, leč jistě vytrácí. A permanentní FT už spíše obtěžují. Čeho je moc, toho je už příliš. A tomu, že skutečně pokaždé, a skutečně u každého stánku, jsou vždycky k mání kvalitní farmářské produkty, od skutečně českých lokálních maloproducentů, už dnes nevěří snad nikdo. Většina sortimentu z ciziny, leccos jako v hypermarketu, ale předražené.

Únětice (BPH LVIII. + LXVIII.): V Únětickém pivovaru (www.unetickypivovar.cz) to žije i o prázdninách. 6. 8. startuje Nultý ročník memoriálu Vladimíra Černohorského. Jde o náročný běh z Únětic do Kostelce nad Černými Lesy. V půli srpna, při tradičním Únětickém posvícení, naražen polotmavý žitný speciál 11,5°, uvařený sládkem J. Lumbertem. Do Roztok, ke Zvířátkám  (www.zviratka.eu) zajíždíme po dlouhé pauze zase 27. 8. Netradičně v sobotu, jen na krátké občerstvení v tropickém dni, hned po poledni. Buřtíky z udírny, v doprovodu feferonek, v kombinaci se syrečkovým koláčem, souzní se žitnými Úňkami. Za tenhle speciál by se nemusel stydět ani p. Černohorský. Jen mírně tmavší nežli světlé, řízné, pitelné, noblesní. Zase Úňky, jako dříve. Ovšem stávající desina jako dříve není. Bledá, řídká, méně hořká. To za p. Černohorského nebylo. Zvířátka ještě čepují dvandu a višňového Permona.   

Antoš (BPH LXXI.): Pivovar Antoš (www.pivovarantos.cz) s Pivovarskou krčmou, ve středu města, vábí a láká. Přímo neodolatelně. Pivovar Antoš provozuje firma Golem Slaný. LP 2010 obnovuje tradici vaření piva ve Slaném a pivko se prodává přímo v domě, v Antošově krčmě. Restaurační prostor firma posléze pronajímá panu kuchaři a nad restem vyrůstají apartmány. Pivovar Antoš vaří celkem 18 druhů piv a byl limitován nízkou výrobní kapacitou. LP 2015 tak vzniká na okraji Slaného malý průmyslový pivovar s výstavem až 6 tis. hl ročně (Jde o ten nový Pivovarský dvůr, který vaří a nabízí např. Tovární 10°? Výhledově prověříme). Ozývají se další restaurace i odběratelé z ciziny. Piva z obou provozoven úplně identická nejsou, použitá technologie je v detailech odlišná. Běžný konzument by rozdíly ale poznat prý neměl. Slánskému vábení Jezevec neodolává o neděli 28. 8. Zřejmě kvůli horku je Cyklohráček Okoř skoro úplně prázdný. Jezevec se svým věrným bicyklem sám okupuje celičký vagón a cesta velmi příjemně ubíhá v družném hovoru s brigádnicí-hrajslečnou. Nudí se i sympatická průvodčí, o hrajvedoucím (dnes překvapivě pohlaví mužského) nemluvě. Poděkování osádce patří i za rozdávané cyklomapky a další propriety. Cyklohráček je zkrátka bezva. Ve Slaném, na tradičním místě, v Antošově krčmě, rozšířili venkovní zahrádku. Sedí se tu příjemně, jako vždycky. Obsluha pozorná, milá, hovorná, pivně fundovaná. Jako vždycky. Na zahnání žízně desina Rarach bodne, potěší i osvěží. Premiérově zkoušíme Miláčka. Dvanáctkový ejlík s příměsí koriandru. Osvěžující, povedená i patřičně vyladěná záležitost. Chuťově hodně grepová. Chválíme. Pochvalu zaslouží, jako vždycky, famózní Tlustý netopýr. Sedmnáctka jak má být, sedmnáctka silná, sedmnáctka krajně nebezpečná (nejenom v tropickém dni). Na polotmavou třináctku, na Antošův ležák, ani na dvanáctkový Amber Ale už síly a kapacity nejsou. Léta plánujeme u Antoše okusit vyhlášenou (a cenami ověnčenou) domácí svíčkovou. V tomhle horku to ale opravdu nejde. Takže zase jako minule. Krkovičku s osmahnutou cibulkou a extra pálivým feferonovým salátem. Opět zážitková gastronomie, včetně rustikálního naservírování. Krkna báječná, fajn sálat ostře osvěžující. Báječně vyladěná symfonie. Novinkou je předkrmový vepřový a kachní konfit v kmíně s medvědím česnekem. Chutě by byly, ale to vedro. Čili dezertujeme lehčím italským špekem s domácím bílým chlebem, z mimořádné nabídky. Výborná volba. 50 g porce je na doražení přímo ideální, špíček přímo skvostný a s lehce osmahnutým bílým krajícem nádherně souznící. Podáván na tenkém kamenném prkénku, které se na přímém slunci mění v gril. Ohledně špeku je Antoš na 1.-2. místě. Spolu s litoměřickým Biskupským pivovarem a pražský Hostivar je až bronzový. S odstupem. Zopakujme, že hořce litujeme, že Antoš premává právě ve Slaném a ne blíže ku Praze. Zpáteční cesta ze Slaného, tentokráte do Kralup, je v brutálním horku také zážitková. Otevřený úsek Zvoleněves-Třebusice je obzvláště výživný (pro kardiaky a astmatiky Jezevcova typu tuplovaně). Pak už to ale jede samo, na Koleč, Tondovy Zákolany, Otvovice Hanky Z. (alias Lucky B.) a do Kralup. Nicméně trocha toho potu i fanfarónství k věci patří.           

MMX (BPH LXXII.) + Třebáň (ZN 16.) + Všeradice (ZN 17.): 29. 6. po poledni bicyklmo v Pivotelu MMX (https://mmxpivo.com). Na čepu desina (vlastně už jedenáctka), dvanda, pšenka a APA. Desina osvěží, APA vcelku potěší. Obsluha perfektní. K malému jídlu volíme hovězí gulášek. Pouze s pečivem, tj. s místně perfektním chlebem (a to Jezevec pečivo v podstatě vůbec nejí). Přepychový gulášek naservírován v hranaté misce, milou pozorností je přiložená lžíce. Jaký propastný rozdíl např. ve srovnání s Hostivarem! Tam si ondyno kolega poručil místní guláš, též jen s pečivem. Obdržel převeliký talíř s dvěma a půl pidikousky masa uprostřed a opravdu pouze minimem omáčky, přesněji kupičkou jakési kaše. Brali jsme to jako žert, resp. předkrm - leč mysleli to smrtelně vážně. Nestydí se ani trochu, o ceně raději ani nemluvě. To v MMX chutného masa dostatek, omáčka božská. V MMX, se Šedým vlkem, zasedáme opět 18. 7. Repertoár: výčepní MMX (tedy desina), dvanda, pšenka a jakýsi Ale (ten nezkoušíme). Desina (skoro jedenáctka) tekutiny doplňuje vcelku chutně, leč při dalších už začíná postupně chybět hořkost a tedy pitelnost. Což není kritika, nýbrž konstatování. Smažená krkovička s bramborem a okurkou podle očekávání. Spokojenost. Šedý vlk mlaská nad domácí bramborovou kaší. Ta vy-ni-ka-jí-cí. Doprovodná grilovaná uzená krkovička však pouze průměrná. Leč MMX nás opět potěšil. Přijedeme určitě zase. 8. 7. náročný přejezd Brd-Hřebenů od Mníšku, přes Skalku, Stožec, Jelení Palouky, do Všeradic. Do Zámeckého dvora, do Zámeckého pivovárku a Zámeckého hostince u paní Magdalény (https://www.zamecky-dvur.cz/pivovar). Tečou Všeradi: 11° světlý ležák, 11° polotmavý ležák a speciál 14° IPA. IPA průměrná, nepříliš výrazná. Světlá jedenáctka úderná, výživná, dá se kousat. Osvěžující, pitelná. Při minulé návštěvě jsme pouze (pod)průměrně hodnotili kuchyni i její repertoár, kde pokrmy ala Magdalena DR překvapivě absentovaly. Nyní ovšem již zbrusu nový jídelníček vzhledově (se stylovými deskami) a především obsahově - tedy s novými pokrmy. Zase mají i krkovičku. Tudíž krkovička na portském se šťouchaným bramborem. Pochvala. Opakovaně chválí i Šedý vlk. Za hotovku v podobě husarské rolády, s bramborovým knedlíkem a špenátem. Porce gigantická, knedlíčky domácí, maso fajnově prorostlé, špenát náležitě česnekový. Lze spokojeně konstatovat, že minulé hodnocení kuchyně jako pouze průměrné a fádní bereme zpět. Rádi. Zase Všeradice, tak jako dříve. Obsluha fešná i milá a švitořivá. A pan majitel kandiduje na senátora, uvařeno tudíž bylo i speciální pivko Senátor (které se však místně neprodává) a francouzská retro pivní dodávka z časů Fantomase je aktuálně vyzdobena obrázky kandidáta. Při zpáteční cestě zastavujeme v obci Hatě, u staré trampské hospody U Menclů alias Sallon Hatě. Léta tu má základnu (poblíž je lokalizován slavný srub El Torro) známý foglarovský kreslíř, muzikant a poslední romantik čili nestor tuzemského trampingu Marko Čermák, kterého kmet Šedý vlk osobně zná. Hospoda roky čepuje starouše, jak je ostatně krajově zvykem (starouš řádí i Na Čunčí na kytínských Rovinách nebo U zrzavýho paviána v Halounech, což jsou další vyhlášené brdské trampské osvěžovny), takže Jezevec nikdy při průjezdech nepociťoval sebemenší potřebu nahlédnout. K tomu Sallon Hatě otevírá obvykle až od 5, dneska však o něco dříve. Nakukujeme, neb výrazná tabule zve na výstavu obrazů právě Marko Čermáka. Později zjišťujeme, že jde o výstavu prodejní, a výstavu stálou (https://ahojahoj.szm.com/ahoj_info_December2011obrazymarkocermaka.htm). Už v chodbě nás vítá na zdi vymalované Bratrstvo kočičí pracky. Jedna z posledních, tradičních, starých trampských hospod. S výčepem a obrovským sálem, s pódiem, kytarami na zdi, pomníkem-totemem Markovi a cca dvacítkou jeho vodních krajinek po zdech. Marko fakt umí, obrazy nepostrádají atmosféru i dramatičnost. Samotný mistr byl údajně přítomen před dvěma dny. Aktuálně prožívá krušné zdravotní patálie, tak mu přejeme zotavení. Šedý vlk z piety zkouší desítkového starouše, leč celého nezvládá. Opečovávaný patřičně je, leč co je to platné - děsivě kyselá chemie. Vedle staroušů na víkend hospoda ovšem bere i jednoho ze Všeradů, tudíž Jezevec koštuje polotmavou jedenáctku. Ujde, nicméně světlá je docela o něčem jiném. 15. srpna vlakem na Dobříš. Nostalgicky vzpomínáme na starou, milou podobu nádraží Braník i ve Vraném. Jejich zrekonstruovaná (necitlivě) podoba, nově s oddělenými nástupišti, není hezká. Veškerá romantika je fuč. Z Dobříše novou (tedy novou pro cyklopatrolu BPH) lesní trasou nahoru na Stožec, kdy vynecháváme Knížecí studánky. Všeradickou alejí sjezd k Podbrdům a už natěšeně usedáme na nádvoří ve Všeradicích. Pohodu a klídek umocňuje mohutný černočerný hafan, vytrvale vybízející ke hře s tenisákem a přátelsky hosty mocně olizující (z čehož je viditelně vzrušený). Obsluha tradičně bezvadná i mile vstřícná. Vedle krojované, velmi vnadně oplácané, dívčiny, známé už z minula, obsluhuje dnes i výčepní. Pan výčepní. Světlá jedenáctka právě končí, stíháme tedy jen dvě malé. Další nám p. výčepní už dávat nechce, spodek přece točit nebude. Příkladné. Takže IPu a Vídeňský ležák. Ale jó … IPA výraznější, vídeň (není červená) s decentně žitným šmakem. Z lístku, ze staročeské rubriky, vítězí pečené kačení stehno, s variací knedlíků, a jablečno-koriandrovým červeným zelím. Zážitková gastronomie. Masitá nožka zlatavá, kůrčička excelentní, domácí knedlíci se smějí. Zelíčko? Chuťově velmi výrazná fantazie. Dáváme známku jedna. Kdyby bylo zelíčka o malinko více, obdobně jako vynikajícího sosu, tak to byla i jedna podtržená. Dezertujeme studeným bůčkem na prkénku. V doprovodu pouze mističky hořčice a kousků chleba. Za dvě. Bůček parametry má, ovšem kdyby bylo více druhů pečiva, k tomu ještě okurka, feferon či nakládaná cibulka. Nebo hořčice alespoň dijonská … Jsme nároční (a Všeradice bereme). P.S. Českým drahám fandíme a rádi vlaky (o prázdninách skoro denně) využíváme. Z principu máme rádi státní i národní podniky. A celkem se těšíváme i na „reklamní magazín národního dopravce“ s názvem ČD pro Vás. Zajímavé tipy na výlety, recepty, seriál o rozhlednách, loni o míchaných nápojích, skoro vždy i něco o pivku. Obvykle docela příjemné, neagresívní čtení či minimálně k prolistování. V č. 8/2016 však figuruje 1. díl kresleného seriálu pro děti. O tzv. rodině složené z Vency a Jakuba (jak jinak, oba velcí sympaťáci, milující hezké věci), kteří touží po malém pejskovi. To už i národní dopravce musí připívat k pokrokářské indoktrinaci (čti vymývání mozků), že naprosto normální rodinka musí být složena z Vency a Jakuba? Brr.

Litoměřice (ZN 37.): 4. 7. Elefantíkem dvouhodinová štreka až do Ústí nad Labem. Stále krajně nehezkého, neúpravného, nesympatického, špinavého, útočného (agresívní bezdomáči u nádraží jsou ještě špinavější, ještě smradlavější, ještě neomalenější i ještě ožralejší, nežli obdobné kreatury v Praze), s nebezpečnou nemalou částí obyvatelstva, nicméně přesto s docela hezkým okolím. Přehnaně si neslibujeme ani od testu hotelu s pivovarem Na Rychtě. Test se žádný nekoná, neb právě probíhá částečná rekonstrukce a jest tudíž zavřeno. Čili bleskurychle přes řeku a osedlat natěšeného tátoše. A šlapat podél Labe, proti proudu. Pod Střekovem, přes Brnou, Sebuzín, Libochovany a Velké Žernoseky, na dohled ikonického Radobýlu, na Litoměřice. Polabská stezka moc pěkná i pohodová, leč permanentně obtěžuje hustý autoprovoz na frekventovaném tahu na druhém břehu Labe. Litoměřice pořád hezké, čisté, úpravné, sympatické, veselé, přátelské, včetně sympatického a v neposlední řadě sympaticky homogenního obyvatelstva. Nelze samozřejmě neusednout v Biskupském pivovaru u sv. Štěpána (www.biskupskypivovar.cz). Zbudovali už i venkovní posez, ovšem rušná ulice k pohodě a klídku nepřidává. Obsluha pozorná, i když dívče pivně maličko zmatené - prý je na place úplně první den. Nevadí. Na čepu Děkan 11°, Štěpán 12° a polotmavý letní speciál 14°. Vikář 10° navařen není (A jak se dozvídáme o dva dny později, asi ani v dohlednu nebude. Prý překvapivě nešel na odbyt). Jedenáctka solidní, žízeň hasí i vcelku šmakuje. Dvanáctka říznější, ovšem méně pitelná a trochu trpká. Pivka poctivá, domácí, nicméně s hořkostí jsou na štíru. Nevadí, BPH to výjimečně přežije. Jídelní list, včetně obědového meníčka, nepříliš rozsáhlý, leč pečlivě volený i fundovaně kombinovaný a vyvážený. Z několika hodně lákavých položek vítězí tažená krkovička, a coby milý moučník špekové prkénko. Pomalu pečená krkovička s opečeným bramborem na rozmarýnu skvostná. Porce více než poctivá, masa dva větší kusy, brambůrek požehnaně. Nelze pranic vytknout. Prkénko stejně luxusní. S iberijským špíčkem, domácím chlebíkem, okurčičkami, kozími rohy a luxusně delikatesními nakládanými minicibulkami. Chuťově celý komplet hravě překonává krájený špek v Hostivaru. Kam se Hostivar hrabe. Flanďáci zkrátka umí jíst. Nešidí se. Pochvala. Vydržet. Přitom ceny jsou přátelské: krkna koštuje CZK 129, prkénko CZK 79. Litoměřice i Biskupský pivovárek jsou fajn. Po už plně otevřeném mostě pokračujeme na depresivně pochmurný Terezín (několik okruhů ghetem) a na sousední Bohušovice nad Ohří. A Elefantem domů, na žižkaperk, k Sadu. 6. 7. šlapeme k Litoměřicím od Roudnice nad Labem. Brutální protivítr, přímo cimrmanovský Vichr z hor. V Biskupském pivovárku zaslouženě prubujeme wiener schnitzel. Echt. Telecí, usmažený na přepuštěném másle, s domácím bramborovým salátem. Maso jako kolo od vozu, chutné, salát přepychový, tradiční český, tedy nekyselý. Jídlo opět za jedna. Vedle jedenáctky Děkana pro pořádek otestujeme i letní polotmavý speciál. Jantarový, jiskrný, kávové vůně i prvního šmaku. Poté prázdno v kombinaci s temnou sílou. Opravdu jen a pouze na výjimečné ochutnání. Ke každodenní konzumaci či doplňování tekutin určen není. Domů zase skrze pevnost Terezín a Bohušovice. 19. 8. opět Elefantem do Ústí (Bohužel, brzy za Kralupami do poklidné soupravy, jako uragán a tornádo, neomaleně vtrhnou jesle a školka - tři emancipované mladé maminy, se třemi napěchovanými kočárky a minimálně osmi nevychovanými dětičkami. Bohužel, jedou až nakonec, až do Ústí. Bohužel, s tímto hlučným ansámblem musel Jezevec cestovat už i minule. Ale ve směru opačném, do Kralup. Zase mají jízlivě uštěpačné poznámky, že si někdo vůbec dovoluje cestovat vlakem s kolem. Proč na tom kole nejede? A nelíbí se jim pranic ani to, že ve vyhrazeném prostoru, vedle bicyklů, už jeden kočárek je. Tento neomaleně vytlačují. Oni mají přece právo a celý vlak je přece pouze jejich! Liberálně vychovávaní (tedy přesněji nevychovávaní) fakani bez sebemenší korekce a napomenutí bez přestání lezou, řvou, vykonávají potřebu na nočnících (i mimo), zlostně buší a vztekle kopají do všeho a do všech. Na slušné připomenutí, že ve vlaku cestují i jiní, sborově maminy reagují rozhořčenými výkřiky, že děti mají přece právo si hrát. Ani uťáplý průvodčí je nikterak neusměrňuje a pavlači raději zbaběle beze slova ustupuje, žen se viditelně bojí (To paní průvodčí s velkým P. na trati z Prahy do Dobříše je jinačí pašák. A udrží si vždycky na palubě pořádek a klid. Do malého prostoru dispečersky diriguje bicykly i kočárky a vychovaným děckám i ráda ukáže plácačku. Tady nikdo nikoho nikdy nevystrkuje, nikdo neřve, nebouchá, nelítá, neleze, nesedí na nočníku, ani nemlátí hračkami, ani sprostě nepovykuje. Pí. průvodčí zdravíme a chválíme). To maminy od Kralup se bujaře, a neobvykle hlučně, fotí mobilem a přitom permanentně pomlouvají chlapy. Slovníkem hodně, hodně oplzlého dlaždiče. Hulákají tak, že je opravdu nelze neslyšet po celém vagóně. Všechny do jedné je už chlapi opustili, čemuž se ani v nejmenším opravdu nelze divit. Ta nejanimálnější hystericky deklamuje, že ten její bývalý č… jí nechal jenom proto, že si další dítě pořídila s jiným! Takový je to d…! A že mu to tedy náležitě oslazuje pomocí pravidelných naschválů, a udání, při půjčování (snad) jeho dcery. Tak namyšlené, sprosté a totální krávy se opravdu hned tak nevidí. Další cestující bicyklista už to nemůže vydržet a raději dobrovolně vystupuje o několik zastávek dříve, nežli zamýšlel a řádně si i zaplatil. Před tím na sebe machisticky mrkáme, kroutíme hlavami a v duchu zpochybňujeme úsloví „Ženu ani květinou neuhodíš“. Chlapi si ovšem za to můžou sami. Kdyby muži byli opravdovými chlapi, tak by dnes žádné pomatené feminismy, genderismy apod. pokrokářské fantasmagorie proti přírodě i proti člověku život nikomu neztrpčovaly a ani neohrožovaly už i samotnou podstatu západní civilizace. Jako pravý balzám na nervy přitom ve vlaku působí mladý romský zamilovaný párek, spořádaně stojící s kočárkem na chodbičce u dveří. V kočárku namísto děcka jim cinká několik desítek lahváčů. Cestují z Roudnice do Prackovic a celou cestu dychtivě naslouchají cinkotu a očividně se velice těší na řádnou prackovickou kalbu. Ještě douška k cestování vlakem s bicykly a kočárky. Všechno je to o lidech a obyčejné lidské slušnosti. Předposlední prázdninový týden na masaryčce, na trase do Kolína, před odjezdem. Ve vyhrazeném prostoru vepředu dva bicykly, přijíždějí ale kočárky, tudíž se odsunujeme ke dveřím a uvolňujeme jim místo. Se sympatickými maminkami se normální pozdravíme i normálně bavíme. Ovšem pak se přihrne babochlap, s ostře řezanými rysy, a kočárem dalším. Bez pozdravení, bez varování vztekle a agresívně najíždí na kola i zaparkované kočáry se slovy: „A já si mám sednout, jako kde?“. Na zdvořilé upozornění, že vepředu je už opravdu plno, ale že vzadu vlaku je ještě volno i větší prostor, zle vyštěkne na jednu z mamin, ať si tam tedy jde sama! Že má přece právo být vepředu, neboť vystupuje v Ostré, kde je dlouhý perón, a přece nepůjde zase přes celý perón zpátky (!). Její agresívní drzost je natolik neuvěřitelná, že jedna z mamin (cestujících ještě dále) místo rezignovaně uvolňuje a přejíždí také do chodbičky). Po tristní cestě už není v Ústí sebemenší chuti zase zkoušet pivovar Na Rychtě. Nasednout a uhánět na Litoměřice. V Biskupském pivovaru u sv. Štěpána dneska z pivní kazatelny teče Vikář 10°, speciál kvasnicový Děkan 11° a obligátní Štěpán 12°. Další speciály chystají na září. Pan sládek opět navařil desítku. Vikář pitelný, osvěžující, digestující, veselý, jemně nakysle-nahořklý a vůbec ne vodový. Výborná desina. Vlastně nejlepší zdejší pivko. Kvasnicový Děkan mohutnější, říznější, jako křen. Na BPH sice až přehnaně bublinkovatý, nicméně na další přesto chuť neztrácíme. Z hotovek volíme rádi sekačku s kaší a okurkou. Vše domácí, poctivé, přímo příkladně. Obyčejné, nicméně přesto (přesněji spíše právě proto) vynikající. Obsluha, dívčí i chlapecká, vzorná i vzorová. Koncem srpna Jezevec projíždí poslední úseky Labské cyklostezky a už může puntičkářsky odškrtnout celou trasu z Ústí do Prahy, resp. skoro až do Kolína. Kolem Roudnice, Mělníka, resp. podél Vltavy u Kralup a krásného parku Veltrusy se jezdí překvapivě fantasticky. Stezky i okolí parádní. Klid, rozlehlé prostory, kanály, Račice, zajímavá jízda těsně kolem obří elektrárny EMĚ. Doporučujeme. Ale pivně skoro čistá nula. Mezi Roudnicí a Kralupami, tj. na více jak padesáti kilometrech, nemá bicyklista možnost prakticky žádného občerstvení (Což vlastně platí též o úseku po proudu od Roudnice do Litoměřic. Z Litoměřic do Ústí je to o málo lepší). Několik stánků a hospod zde sice lokalizováno je, nicméně otevírají až v hodně pozdním odpoledni či pouze a jenom o víkendech. Srpen, prázdniny, něco po poledni, jasno, azuro, přes třicet ve stínu, nemálo žíznivých a hladových bicyklistů, včetně zahraničních by se také našlo - a všude zavřeno. Lidé se mají u nás asi ještě moc dobře, když je výdělek pranic nezajímá. Vrcholem je stánek ve dvoře v Hoříně. Lákavá loga Holby, otevřená vrata a dvě cedule s velikou šipkou a velikým nápisem OTEVŘENO. Jezevec opatrně nakukuje. Nevrlý strejda odkudsi útočně vybafne: „Co chcete? Máme přece zavřeno!“. Na vysvětlení, že sem byl pouze nasměrován cedulemi, strejda odfrkne: „Ty tam máme přece furt!“. Je vymalováno, poklizeno … Služby přímo fantastické. Na tabule lákající k návštěvě pohostinství vzdálených několik kilometrů od stezky Jezevec nereflektuje. Tabule totiž fikaně neudávají otevíračku, takže pět či sedm kiláků s nejistým výsledkem (a ještě na starouše či géčko) se zajíždět fakt nechce. Za pozornost stojí pouze informovaný převozník v Lužci a v dědině Dědibaby zahradní bistro U Matýska. Tady otevřeno, kromě pondělka, už od jedenácti. Mají mozek v hlavě a výdělek je zajímá. Bistro v zahradě rodinného domku jest domácké, vcelku i útulné (i když kýčovitě přeplácané). Vedle prefabrikovaných smažeností, jakýchsi burgerů a klobásy či syrců na grilu též několik položek domácích. Kotlíkový guláš, bohužel, právě došel a na TOP švestkové knedlíky chuť není. Takže dršťkovka. Hutná, hustá, dobrá (jenom trochu více koření, včetně majoránky by chtěla). Točí kempového Regenta, tedy „Pivo s příchutí dávných věků“. Desina na žízeň ujde, dvanáctka speciál Petra Voka je spíše polotmavá a pouze na ochutnání (které jsme si mohli klidně odpustit). Jinak máme z Matýska dojmy pozitivní a až tudy pojedeme někdy zase, zastavíme se. Ona stejně žádná jiná možnost ani není. P.S. Sebevědomí Jezevce fatálně utrpělo na stezce poblíž Dolních Beřkovic. Jezevec si to pyšně šlape jako Highway King a míjí malé děcko s těhotnou maminkou. Děcko uctivě pozdraví a obrátí se na maminku s nevinnou otázkou: „Pán má také miminko?“. Maminka trpělivě vysvětluje: „Ne, pán nemá miminko, pán je vyžranej“. A je vymalováno, poklizeno …                    

Tour de Putyk ročník 2016: Poslední červnový den cyklostop těsně před Zbraslavským mostem. Občerstvení U posledního Kelta hodně nečekaně inzeruje, vedle strakonických Dudáků, Lipany páně Papuly. Světlé a tmavé ležáky. Košt neproběhl, neb právě cídí trubky. Tudíž až přímo v magické Dražíči. Letos překvapuje mile. Lipany, spolu s chotovinským a budvarskou vodičkovou desinou z Rejdy, byly jedinými snesitelnými pivy během celé Tour. Platani, Poutníci, Krakonošové k pravidelnější konzumaci fakt nejsou a o globálním sajrajtu typu tzv. plzní, kozlů, staroušů, géček, krušek, mázů etc. nemluvě. Hned zkraje konstatujme, že letošní léto (až na povedené poslední dva srpnové týdny) bylo neskutečně vlhké, krajně nestabilní, odpudivě lepkavé a tuze nepohodlné. I loňské tropy byly přijatelnější a snesitelnější, neb byly alespoň stabilní. A bylo sucho. Letošní vlhkost navozovala dojem prádelny a pralesu jihovýchodní Asie. Táborsko přitom zase trošku upadlo a úroveň pohostinství a piv se nezvýšila. Nicméně, byli jsme připraveni na úplně to nejhorší, takže se větší zklamání ani nedostavuje. Dokonce překvapují překvapení i pozitivní. Nakonec též po stránce cyklistické lze letošní Tour vyhodnotit jako minimálně průměrnou. Především přibylo hned několikero tradičních nočních sjezdů třebeličákem přímo z malšické Rejdy. Pa-rá-dních, v několika případech dokonce přímo báječně tropických. Nyní podrobněji: Start Tour de Putyk 2016 netradiční, cesta totiž nikoli přes tradiční Tábor. Loňské otřesné zkušenosti s benešovským tahem varují. Činíme správně. Beznadějně stojí D1 i benešovská. Takže hned raději po strakonické a přes Orlík. Dorážíme do base capu Fort Dobronice v pohodě. Na Jezevce čeká jeho věrná lesní nora (stále vlhčí a vlhčí), tedy stará známá lesní chatka No. 6. Kromě hmyzu, myšek, hryzců do zpustlé Horní Lhoty base campu (kde běžně rostou i rozlišné houby), i do samotných chatek, zavítává letos pravidelně též mladá liška. Místně nazývaná modrá liška Pachlova, podle tělocvičného náčelníka. Tady je tedy všechno vcelku O.K. (i když věci v lesní chatce zůstávají po tři - necelé - týdny neustále mokré). Leč první večer přichází obrovský šok. Loňská večerní základna i oáza poslední záchrany, kterou byl pitelný a vcelku neškodný černohorský Páter - opařanská hospůdka s přívětivě útulnou zahrádkou Na tahu - zavřena. Zrušena. Majitel provozovnu uzavřel a přesunul se o pár metrů, do staré obrovské hospody, do krajně neútulné ratejny na rohu. Neútulné, ba přímo odpudivé, s odporným posezením přímo na rušné silnici. Především však zrušena poživatelná pivka a uskutečněn přechod na nelidsky kyselé starouše. Nelze! Never more! Opařany definitivně, opravdu definitivně škrtáme. Žíznivý a hladový Jezevec, z posledních zbytečků jezevčích sil, zoufale šlape na Bernartice. Sokolovna (už pár roků lobkowiczská, letos s jakýmsi nefiltr Platanem) má dnes dovolenou! Nezbývá, nežli opravdu poníženě dřepnout na rynku, v dalším podniku s Lobkowiczem. Platan 11° a platanský Granát. Platan se prý ale hodně zlepšil. No, nevěříme, ale uvidíme (Nic jiného nám totiž nezbývá). Na první napití kyselost u jedenáctky cítit není, ba možná i jistý náznak pivní hořkosti. Nicméně kyselost se po chvíli začne neodbytně ozývat ze žaludku. Pár hodin po konzumaci Platanů přetrvává silný pocit, že v žaludku leží nedobrá hrouda kyselé zmrzliny. A žáha pálí, a žáha pálí, a pálí … Nicméně poctivě uznejme, že loni byly Platany ještě horší a nestravitelné totálně. Letos ještě (ne)libě vnímáme billboardovou i táckovou, hojně frekventovanou a místně skoro všudypřítomnou, reklamu na „Plataning“ - cosi jako sport jménem gaučing, leč s konzumací „Opravdového Jihočecha“ Platana. Pokud jde o Granát, jeho test byl tragickým omylem.  Dopít je nad jezevčí síly. Never more! S jedenáctkou Platanem se potýkáme první týden ještě v bufíku u dobronického mostu na naší straně řeky. Provozovatel campu i bufíku pivko přitom cmrndá příkladně nechutně a toto je nestvůrně proměnlivé. Jedno se jakžtakž vypít dá, další je ovšem nutné hned vylít. Jeho kyselost je život ohrožující! Tudíž největší atrakcí těchto posezení z krajní nouze (bouřky a přívaly škodolibě hrozí právě v těch nejméně příhodných hodinách) se stává pětiměsíční hravé štěně majestátní a legendární tibetské dogy čtveřice zde kempujících. K samotným Dobronicím pro úplnost a pořádek dodejme, že na druhé straně mostu stále svá nechutná zvěrstva páchá umolousaný Marešův stánek. Jako v letech minulých nepoužitelný, jak z hlediska pití, tak i pokrmů. Penzión pořád zavřený a zřejmě tak už zůstane navždycky. Nahoře stále straší obludná pizzerie s obludným Pardálem a stará ušmudlaná hospoda s géčkem. Přímo v base campu lesní okénko u Jagy točí (snad) géčko či svijanského Máze - což vyjde nakonec nastejno. Nelze. Never more! Jako v letech minulých inzerována též nabídka lahvového ze Svijan: Kníže, Kněžna a Baron. Hned první večer Jezevec zkusmo žádá siláka Barona. Prodávající síla o žádném Baronovi nikdy pranic neslyšela, i když hned vedle okénkem nabídka s Baronem stále visí. Síla nakonec sice slibuje, že Barona přivezou, leč skutek (nepřekvapivě) utek. Ani náhodou. Čili noční posezení u Jagy, resp. ve staré dobré kajutě si Jezevec pro letošek úplně odpouští. Bez sebemenší lítosti. A nevěří, že zkušený matador starý Šedý vlk (z lenosti a škudlilství) páchá fatální chybu, když všech čtrnáct (bez přerušení!) večerů masochisticky tráví - naprosto nepochopitelně a zcela dobrovolně - ve vlhké díře, s flaškovými Knížaty! Se zaplacenou notně nevábnou večerní menzovní futráží, sestávající ve většině případů z krajně nechutných pseudotěstovin. Také je Šedý vlk posléze, a naprosto po zásluze, potrestán nejenom tradiční ponorkovou nemocí, nýbrž i urputnou střevní chřipkou. Dobře mu tak! Komu není rady … Podél Lužnice z povinnosti monitorujeme starouše v holandském, sousedním, prapodivném campu Na papírně, svijanskou jedenáctku v lokalitě Suchomelův mlýn, Country Club Bečice (stále bezútěšnější a vlhčí) s kozly a tzv. plzní. Legendární Lužničanka už dávno nefunguje a vedlejší tábořiště zkrášlují loga Samsona. Bechyně nás taktéž letos neokouzluje. Dokonce ani pábitele & cykloservismana p. Růžičku letos face to face nepotkáváme, už vlastně pořád jenom vysedává vzadu ve dvoře v blízké Protivínce. Kinobar se Svijany záměrně úplně vynecháváme, stejně jako zahrádku U Pichlů. Svijany, resp. Pardálem a nepoživatelně čpícím kroužkem si léto kazit opravdu nehodláme. V Protivínce vaří stejně jako loni a stejně jako loni točí strašidelnou desítku Schwarzenberga, kyselou jedenáctku Platana, nějaké kozly a tzv. plzeň. Čistě ze studijních důvodů malou tzv. plzeň zkraje pobytu poroučíme. Je otřesná a nepůsobí vůbec ani jako pivo. Nevytočená, teplá, bez pěny. Bez vůně, bez chuti, vlastně bez ničeho. Snad až bude mít Prazdroj nového vlastníka, začne si kvalitu snad i více hlídat. Je naprosto nepochopitelné, že takovýmto humusem krutě hazarduje se svou, ještě pro mnohé i vyhlášenou, tradiční značkou. Takže suma sumárum na bechyňské návsi nakonec letos nejvíce zaujalo činsko-vietnamské bistro a jejich návykově glutamátová (zkrátka neodolatelná pátá chuť umami) kačena se zeleninou a rýží. To jsou jihočeské konce! Dole u řeky zpočátku vypadá situace o chlup nadějněji. Penzión s hospodou Pod skalou v lednu přebral samotný vlastník, pronajímatelé (jejichž anabáze i peripetie líčily loňské a předloňské zprávy z Tour) skončili. Na čepu Platan 11°, Poutník 12° a překvapivý Krakonoš 12°. Pan majitel je číman, pro Krákoru si jezdívá do Trutnova a do Tismis pravidelně pro sekačku a tláču. Krakonoš potvrzuje nevyzpytatelnost. Podivně hořko-sladce-bylinný, a kdo není na Krákoru těžce navyklý, začne běhat. Rychle běhat. Takže návrat k Poutníkovi. Nakyslý, neveselý, splihlý, bez jiskry, bez pěny. Pálí žáha a žaludek běduje. Pouze na zapití, na velké vysedávání to opravdu není (A opět si klademe zapeklitou otázku, pročpak p. Dočkal z karlínského Pivoklubu neustále zarytě Poutníka velebí jako nejtypičtější a nejlepší český světlý ležák? Šmakoval by p. Dočkalovi i tento Poutník z bechyňského Zářečí?). Premiérově prubujeme tismickou tlačenku a jsme nemálo zklamáni. To tismiská sekaná, dobře nám známá z FT Jiřák, je z úplně jiných dimenzí. Bohužel, číman tuto nepodává samotnou, leč používá pouze jako náplň. Což o to, paprika naplněná tismickou sekačkou, v rajské, je skoro (na místní poměry, kde laťka opravdu vysoko není) i pochoutkou, ale je to vlastně škoda. Tismická sekačka je nejlepší samotná. Pod skalou jsme první týden odpoledne párkrát poseděli a nakonec jsme se mlčky shodli, že vlastně nemáme důvod během další části Tour sem jezdit. Leč buďme spravedliví, hospůdka použitelná je a doufejme, že alespoň takto bude fungovat i o létě příštím. Ve městě jménem Tábor byla loni na jídlo spásou známá Brusírna a na pití zase bistro Stárkův dvůr. S hutným, nebezpečně mocným, i chutným chotovinským ležákem. Chotoviny bistro točí pořád, nicméně ubylo míst na zahrádce a zkrátila se provozní doba. O víkendech nepochopitelně zavřeno a ve dny všední pouze do 16. Chotovinský ležák coby velký stále točí do orig přítulného bucláčku 0,4 l, malý ale už do standardního nehezkého skla 0,3 l. Testujeme cuketovou polévku s kari plus vepřenky s kaší. Obé žádný zázrak, nicméně bez větších připomínek. Chotoviny (spolu s Bernardem) točí nově stánek přímo uprostřed centrálního náměstí. Sedíme tu a pozorujeme protější Budvarku U Zlatého lva. A nostalgicky vzpomínáme. Ke Lvu jsme léta natěšeně zajížděli na kroužkovaný Budvar a vydatný gulášek. Letos raději ani nezkoušíme. V této kvaziBudvarce-pizzerii je totiž kroužek už dlouho ukázkově nepoživatelný. Odporný. A ke kuchyni se vyjadřovat už vůbec nebudeme. U stánku raději chotovinským splachujeme solidní nakládaný hermelín v rustikální skleničce. Ještě získáváme info, že Chotoviny občas točí v Aux Café. Což je táborský pokus o pivotéku. Proč ne, ovšem otevírají vždy až k večeru. Co Brusírna? Fungovala do zimy, poté zavřeno a v létě otevřeno, ale s novou posádkou. Namísto skvostných (co do kvantity i kvality) dřívějších hotovek i odpoledních fajnových krkoviček pouze prefabrikované smažené hrůzy. Vlastně nic jiného. Staroušovský kyselý sortiment zůstal. Brusírna je ztracená. Škoda. Mažeme ze seznamu. Letos krutě zklamaly i malebné Mažice, poblíž Borkovických blat. Na Kovárně, a hlavně před ní, se pořád sedí moc hezky. Romantika. Přesněji, sedělo by se. Budvarská desina je totiž, bez přehánění, strašlivá. Příšerná, zkysaná, nevytočená, smradlavá až čpící. Nejhorší tzv. pivo pobytu. Nutno vylít. Never more! Což platí i pro Kluzákov, tedy čenkovskou Pastoušku. Jejich kozly a tzv. plzeň by měly být úředně trestány. Pozoruhodně nepitelný je tu, jako už loni, dokonce i flaškový Birell. Nevychlazený, snad i zkažený. Hnus na kvadrát. A průměrná kuchyně (s debilními pizzami) pranic nezachraňuje. Never more! Konečně už k provozovnám přijatelnějším a mnohem přátelštějším. To nejlepší nakonec. Rejda žije! Staré dobré, poklidně štamgastské, časy se, alespoň částečně, navrátily do městysu Malšice. Na Rejdu. Červená Lhota (bar Na Lhotě) už uzavřený a na prodej. Pivo, tedy tzv. pivo v Malšicích točí ještě Vietnamec na návsi a zvláštní malšická vinárna. My ale máme zase Rejdu, u stadiónu s nádherným trávníkem. Na pivním repertoáru Rejdy pořád Budvar 10°, Pardál 11° nefiltr, tzv. plzeň a Budvar nealko (a možná občas i tmavý Budvar). Desina sice už líbezně nekoketuje s líbezným libovým květem jako za nejlepších dob Franty Doudy, nicméně je to přijatelná, miloučká a slaboučká, pivní vodička. Především ale není nikterak pardálová a je neškodlivá. Zdravotně nezávadná, což se o mnoha jiných pivech říci opravdu nedá. Musí se ovšem pít rychleji. Na doplnění tekutin skoro ideální a někdy dokonce i vcelku šmakuje a je nevídaně pitelná. Ondyno Jezevec dokonce při družném hovoru s místními přestává počítat a nakonec je z toho hezkých Sedmnáct (zastavení jara). Samozřejmě malých, velká už léta letoucí zásadně nepijeme. Na zrekonstruované Rejdě zase chlapi sedí na svých tradičních místech, včetně Míly, Labudy etc. U sportu v TV, u karet, s tradičním hecováním i tradičními hláškami. Tak je to správné, tak to má být! Večer dokonce někdy i náznaky malšické pohody ala idylka vesničky střediskové, jako za starých dobrých časů Doudy. K čemuž velmi výrazně přispívá sympatická, a vstřícná i šikovná, obsluhující pí. Líba z Bechyně. Střídá se s mladými dívčinami (z rodiny stávajícího páně provozovatele), doplněnými o ještě mladší, vykulenou brigádnicí. Všechny jsou sice až moc telecí (a pivko leckdy holčičím způsobem, skoro i roztomile, ucmrndávají), leč je alespoň, na co koukat. Lepší nežli divné OH Rio 16 (Jednak bylo toho sportu letošního léta přehnaně moc, včetně ještě podivnějšího a hodně, hodně nepovedeného ME ve Francii, kdy především mnohahodinová, a fakticky zbytečná, studia jsou už únavně obtěžující. Olympiáda už dávno přitom není svátkem sportu, spíše megaveletrhem. Prachy, byznys a zase prachy. Dlouhé, hodně dlouhé prachy. A cpát na OH golf nebo tenis? K salonnímu bontónu samozřejmě patří pokrytecky předstírat, že nikomu o peníze nejde, pouze a jenom o olympijské ideály. Co se týče dopování, tak jsou samozřejmě všichni křišťálově čistí, až na ďábelské Rusy. Z této pokryteckosti a účelovosti se dělá fyzicky nevolno. Je to přímo k poblití. A druhak, nalijme si čistého vína. Výkony našich olympioniků/pioniček silně zaostaly nad mediálně vybičovanými očekáváními. Na tu reálnou bídu, mnohde až propadák a zřetelný ústup z pozic - skoro ve všech sportech a disciplínách -, tam tolik komentátorů/torek, všelijakých tzv. expertů, funkcionářů, profesionálních bafuňářů a vyžírek, tzv. celebrit etc., cestovat opravdu nemuselo. Šlamperaj. Abychom nebyli neskromní a nepřiměřeně nabubřelí - borci s velkým B, jako pp. Krpálek, Dostál, Synek či Kulhavý zaslouží ocenění i absolutorium. Nezmínit nelze ani posledního tenisového mušketýra Štěpánka. Leč v hokeji propad trvá roky (jen legenda Jarda 68 je nesmrtelnou superstálicí), za tragikomické zoufalství trapné parodie na českomoravský fotbal se soudný fanda upřímně stydí, letní olympiáda nic moc. Co nám ještě zbyde? A proč to dříve šlo? Vedle tohoto jsme, a to zdaleka nejenom Jezevec či Šedý vlk s Čahounem, doslova alergičtí na tuzemské tzv. sportovní komentátorky. Sportu nerozumí, jsou (až na Inu) škaredě nepohledné a většina z nich neustále trapně přehrává, deklamuje a pitvoří se jako na hodně amatérském, a hodně špatném, divadle. Na jaké kraviny se přitom sportovců pipiny dychtivě ptají … „Jaký jste měl pocit, když jste trefil tyč?“. Hlas jí zpěvavě přeskakuje a ještě se k tomu celá třepe. Nicméně musí pořád všude strašit, aby to prý bylo tzv. genderově korektní a vyvážené. Jděte s korektním pokrokářstvím už konečně do … A kavárenského mudrlanta Bosáka už dávno měli zakázat přímo ze zákona. Jak vypustí svá rádobyvtipná pseudomoudra, okamžitě přepínáme či alespoň stahujeme zvuk). Na Rejdě se BPH už fatalisticky smířila i s obrovskými záchody jako operační sály. Jenom to stvůrně obludné betonové venkovní posezení - letos nově vyšperkované supervyasfaltovaným dvorem (kde místní omladina každovečerně bruslí a obdobně stylově rejdí i dovádí) - je fakt brutální. Otevřené, rozpálené jako pec a útulné jako parkoviště. Ono to vlastně i parkoviště nakonec, a především, je. Nicméně zrekonstruovaný je už i zbytek zahrady, kde možná za čas vyraší i něco zeleně či dokonce kýžených stromů. Polední kuchyň na Rejdě tvořena obvykle zvládnutelnými hotovkami, večery bývají slabší (hlavně tradičně víkendové). Co zbylo od oběda, nebo výživný umakartový smažák, průmyslový utopenec (imbecilní prefabrikovanou pseudopizzu nepočítáme). Přežít se to dá. Už ani místní se nijak nepodivují, proč nynější p. šéf (též Douda, leč pouhá shoda jmen, s legendárním Frantou přízeň fakt žádná není), daleko častěji nepřiveze tlačenku a klobásu od Kosíka. Z nedalekých Dobřejic. Obé tuze vyhlášené, obé kvalitní a především návykově chutné. Na Rejdě dostupné ovšem maximálně jednou za měsíc a hned to chlapi ten samý večer nadšeně zdlábnou. Kdyby to bylo denně, zdlábli by to rádi také. Leč není. Pořád a vytrvale pouze jednou do měsíce. No, nemusíme všemu rozumět. A zopakujme, že na Rejdě jsou úplně nejlepším bonusem večerně-noční návraty do base campu (v žargonu do díry). S legendárními lesními sjezdy legendárním třebeličákem (na kterém se dokonce v srpnu alibisticky pokoušejí o opravný asfaltový postřik, už hodně, hodně, hodně potřebný), s neméně legendární Řepovou zatáčkou v jeho polovině. Užíváme si. Užíváme si i návštěv Dražíče. Letos Dražíč přijatelný též po stránce jídla a vlastně i obsluhy a atmosféry. Kdyby Dražíč nebyl lokalizován tak nešťastně úplně stranou, byli bychom tady i častěji. Šenkují se Lipany světlý výčepní (alc 4,3 %), světlý ležák (alc 5,2 %) a tmavý ležák (alc 5 %). K tomu speciály. První týden Lipan APA 11°, týden následný pšenice 11°. Výčepní je mocná a pitelná desina, ležák ještě mocnější a hutnější. Stále jako mláto, dají se kousat. Ovšem ležák býval ještě mocněji silnější a daleko hustší, hutnější i výživnější. Překvapivě lehoučký je Lipan APA. Hodně letní, citrusový a jeden úplně stačí. Pšenice registrujeme, nezkoušíme. Jezevec si v Dražíči dává výlučně krkovičky. Smažené s bramborem. Prvotřídní, kvalitně prorostlé. Chválu zaslouží i poctivá dršťkovka, správné konzistence, pálivosti i chuti. Leč talíře jsou jako z michelinské restaurace, a na kaviár. Sem se nehodí a na dršťkovku už vůbec ne. Šedý vlk testuje plněné knedlíky. Porce vydatná, trochu sušší. Sympatický je první týden výčepák ze Smíchova, studená dámská dvojice týden následný již o poznání odtažitější a spruzenější. Chotovinský čtyřhvězdičkový Hotel Gold, dle zasvěcených referencí, čepuje permanentně Chotoviny. A má je mít daleko vytočenější i mnohem, mnohem lépe ošetřované, nežli jedna z chotovinských hospod. Hotel nepatří do majetku pána chotovinského panství s pivovarem, nového pána z Východu, nýbrž jednomu z místních (velko)podnikavců. Areál hotelu je relativně nový a vcelku i působí příjemně a snad i útulně, včetně restaurace. Na čepu, bohužel, ale straší hrůzné kozly a tzv. plzeň, a k tomu dneska pouze Chotovinský ležák 13° polotmavý. V orig skle 0,4 l. Světlý, ani žádný speciál, tentokráte není. Na polotmavé pivko mok vůbec špatný není (mocný i pitelný), leč světlé je samozřejmě světlé. Jídelní list atraktivní. Kolega-domorodec zkušeně volí líčka na chotovinském ležáku s kaší a zeleninkou (CZK 190) a nemá námitek. Jezevec startuje růžovoučkými řezy ze hřbetu  mladého divočáka, v doprovodu pyré ze zapečené červené řepy (potěší vzhledově i chuťově) a trhaného špenátu (za CZK 249). Spokojenost, téměř zážitková gastronomie. Což lze konstatovat i o moučníku v podobě zadělávaných drštěk s pikantní klobásou, koštujících CZK 109 (se čtverým druhem pečiva). Srovnáme-li chotovinský Gold s hruboskalským Šteklem, mohou se šteklovští jít zahrabat i klouzat. V Goldu gastronabídka atraktivnější i pestřejší, kvalita i celková úroveň přitom minimálně stejná, vlastně vyšší. A porce dvojnásobné a ceny skoro poloviční. Hotel Štekl už k našim favoritům nepatří. Poměr cena/výkon je tam letos zcela nepřijatelný a mnohé ceny nestoudně nehorázné. Přitom mnohé z hrubě předražených pokrmů nic moc, odpovídala by cena maximálně třetinová. Na co si to ve Šteklu hrají? Tradiční autovýlet (s netradiční osádkou) do Třeboně letos uskutečněn bez Jezevce. Jezevec vynechává i Sedlec-Prčici (minipivovar Vítek za námahu a cestu, upřímně, vlastně ani nestojí) a letos vůbec nedošlo už ani na tradiční Zvíkov. Nic moc nás tam už netáhne, kyselá zvíkovská pivka už vůbec ne. Předloni i loni byla prachmizerná - samozřejmě posuzováno naprosto laickým pohledem BPH typu „chutná/nechutná“, „je/není nám po něm špatně“. Prostě léta nám Labutě dost chutnaly (hořce) a seděly, několik let nám však Labutě hrubě nechutnají a připadají nechutně kyselé. Na čemž se nezávisle shodujeme s několika kolegy. Provozovatelé Pivovarského dvora Zvíkov v samotné instituci pořád něco zvelebují, přistavují, dostavují, rozšiřují. A zakládají si přitom na kvalitě (Což je samozřejmě fajn. Leč opakovaně jsme kvalitou a ošetřením piva byli dost zklamáni právě na Zvíkově. Proč třeba aperitivní Královská Labuť teče z atraktivní ledové pípky, když nám tuto obvykle přinesou teplou jako …). Dodávají pouze do několika vybraných restaurací, kde se o jejich pivko umějí údajně adekvátně postarat. Mají provozovat vlastní restauraci v Petrovicích, zvíkovské má téci na Smíchově U Buldoka, ve Zlých časech a repertoár Pivovarského dvora je v Praze možné okusit taktéž ve vršovickém restu Pod lipami BPH tak ovšem činit nehodlá a ani nebude. Dej Bůh štěstí a na zdraví! Vivat Tour 2017! P.S. Předposledního srpna zastavujeme U posledního Kelta. Papulův Lipan světlý ležák teče. Mocně mohutný, dá se kousat, dává sílu, veselý. Snad ještě lepší než v Dražíči. Místně slaví značný úspěch. U posledního Kelta otevírají už dopoledne, dá se tam i něco pojíst, poklidně posedět. Vzorový podnik na cyklostezce. Lipan na Zbraslavi je důstojnou tečkou za Tour 16 (Ovšem teplé ramínko v přechvalovaném řeznictví U Dolejších v Davli je propadák, suché).              

Pel-mel ze zrzavého světa (aneb pár pivních drbů a frků, které p.t. čtenářstvu možná unikly): Floridský pivovar Saltwater Brewery přichází s jedlými držáky šesti plechovek piva. Namísto plastových kroužků, jde o prudce jedlé držáky z pšenice a ječmenu. Plechovku vypít, držáky sežrat coby svačinku. Belgickými Bruggami povede podzemní pivovod. Spojí pivovar v centru se stáčírnou na okraji města a má ulevit turistické metropoli od kamionové dopravy. Místní pivo maes má být od léta t.r. pivovodem distribuováno rychlostí 4 000 litrů za hodinu. Minipivovar z jihobrazilské Curitiby vaří Jana Kubise. Zařízení vzniklo LP 2010 a nese český název Dům. Přitom majitelé nemají český původ, leč českého pivka si údajně náramně váží. Tož místo španělského casa, zvolili český název dům. Začali s vařením amerického Johna Wayneho, striktně po americkém stylu. Nyní je na řadě ležák plzeňského typu Jan Kubis. Sice bez háčku, zato s alc 5,3 %. Má být chmelený daleko více nežli naše česká pivka. A královský barevný ležák inkriminovaného pivovaru nese název Karel IV. Investovat lze do Pivovaru Zvíkov, který hodlá pomocí dluhopisů vybrat 3 miliony. Dluhopis má být čtyřletý, s úrokovou sazbou 6,5 % ročně. Minimálně nutno zainvestovat pětikilo. Každý z investorů bude moci zdarma odebrat pivo v hodnotě 1 % investovaných peněz každoročně. Ještě tak, aby Zlatá Labuť byla zase alespoň trochu k pití … To akcie PLG (Pivovary Lobkowicz Group) se už neobchodují na burze. Neb valná hromada chce vytěsnit minoritní akcionáře. Dej Bůh štěstí!