ZN 50 + Šumava IV

Zrzavé novosti aneb staronové aktualizace a Jezevcovy pivně-kulinářské drby

(No. 50., jubilejní z 31. května LP 2018, včetně tradičního šumavského minideníčku)

Smutné oznámení: Královna Alžběta II. přišla o posledního corgiho, kterých chovala za svůj dlouhý život už přes tři desítky. Po Montym a Hollym, kteří odešli již dříve, musel být ve čtrnácti letech, uspán pembroke Willow. Královně zbývají už jenom dva kříženci, dorgiové … S koncem welshcorgiů u 92letého symbolu 20. století symbolicky celý tento věk definitivně končí. Klídek to určitě pořád nebyl, nicméně abychom hodně brzy na 20. století nevzpomínali jako na romantickou idylku. Kdy ještě existoval normální život, žili tady normální lidé práce, existovaly jistoty, a kdy ještě bílé bylo bílé a černé černé. Postmoderní bordel vše relativizuje.

Pivní moudrost a recept: „Ten, kdo pije pivo, dobře spí. Ten, kdo dobře spí, nehřeší. Ten, kdo nehřeší, se dostane do nebe. Amen“ (neznámý moudrý německý mnich). „Pijme pivo, dokud žijem, po smrti se nenapijem!“ (vzkaz moudrého Josefa Švejka abstinentům). Když už jubilujeme (leč neslavíme, neboť dnešní chaotická doba na oslavy, ani optimismus, opravdu příhodná není) - tož si dopřejme kompletní pivní meníčko. Pivní polévku, králíka na pivku s pivními rohlíky a jako závěrečnou tečku chlebíček z pivní čokolády. Kuchtíme pro cca čtyři standardní strávníky a za pomoci kvalitního pivka tmavého. Na pivní polévku potřebujeme: 4 krajíce tmavého chleba, 300 ml tmavého piva, 100 g anglické slaniny, 2 lžíce másla, 1 velkou cibuli, 4 stroužky česneku, 1 střední mrkev, 2 lžíce hladké mouky, 1 chilli papričku, 200 ml zeleninového či kuřecího vývaru, 100 g nastrouhané goudy, 200 g nastrouhaného čedaru, 250 ml smetany ke šlehání, sůl, pepř, worcester a k dochucení tabasco pro ustrašené zbabělce, pro ostatní pálivější ostřidlo (neextraktovou omáčku Killer Caynenne, Kilauea či nedostižnou Lethal Ingestion, mladí & bujaří experimentátoři mohou zaexperimentovat i s extrakty, třebas s legendární klasikou 357 Mad Dog). Příprava: Z chleba odkrojíme kůrky s částí střídky a nakrájíme na menší kostky. Střídku rozdrobíme a zalijeme pivem. V širší nádobě nasucho opečeme kostky chleba a odložíme na talíř. V hrnci necháme rozškvařit pokrájenou slaninu. Její opečené kousky vyjmeme děrovanou lžící, přidáme máslo a osmahneme na něm nadrobno nakrájenou cibulku, česnek a nahrubo nastrouhanou mrkev. Zaprášíme moukou a společně osmahneme, přisypeme pokrájenou chilli papričku, zalijeme vývarem. Rozmícháme, přilijeme pivo s chlebem a povaříme cca 20 minut. Do hrnce přidáme slaninu, smetanu, goudu a polovinu čedaru. Rozmícháme a polévku dochutíme solí, pepřem, worchestrem a ostřidlem. Polévku rozdělíme na porce a dozdobíme opečeným chlebem plus zbylým sýrem. Hlavním chodem jest králík na pivu. Nachystejme si: 1 vykuchaného a naporcovaného ušatce domácího, 2 cibule, 2 celerové stonky, 1 středně velkou mrkev, 150 g slaniny, hladkou mouku, 2 lžíce másla, 1 lžíci oleje, 300 ml kuřecího vývaru, 4 kuličky barevného pepře, 3 kuličky jalovce, 2 bobkové listy, 500 ml tmavého piva, 300 g malých krémových žampionů nebo směs drobných pevných hub, sůl a pepř. Jak na to? Cibuli nakrájíme nadrobno, celerové stonky a mrkev na plátky, slaninu na kostičky. V hrnci opečeme slaninu a na vypečeném tuku osmahneme cibuli, oloupané šalotky, celer a mrkev. Děrovanou naběračkou přesuneme vše do misky. Porce králíka poprášíme moukou, v hrnci necháme rozehřát lžíci másla a postupně porce masa opečeme z obou stran. Odkládáme tyto na talíř. Poté do hrnce nalijeme vývar a pomocí vařečky rozpustíme ve vývaru seškrabané přípečky, přilijeme pivko a vrátíme tam zeleninu i králíka. Přidáme koření a pod poklicí podusíme asi hodinku doměkka. Mezi tím na pánvi na rozehřátém zbytku másla opečeme překrájené houby, přidáme je do hrnce a vaříme ještě 20 minut. Po odpaření přebytečné tekutiny dochutíme solí a pepřem. Stylovou přílohu tvoří rohlíky z černého piva. Na tyto potřebujeme: 500 g polohrubé mouky, 1 kostku droždí, 125 ml horké vody, 125 ml černého piva, 100 ml babišova (řepkového) oleje, 1 lžičku soli, hladkou mouku na vál, 1 vejce na potření, hrubou sůl, sezamové semínko a kmín na posypání. Do mouky uděláme důlek, rozdrobíme droždí a zalijeme horkou vodou smíchanou s pivem. Přidáme olej, sůl a směs zpracujeme v těsto, které překryjeme utěrkou a na teplém místě necháme hodinu vykynout. Vykynuté rozválíme na válu na placku a nakrájíme na čtverce cca 7 x 7 cm. Čtverce zavineme, aby vznikly rohlíky (ingredience jsou rozpočítány na 18 kusů). Rohlíky přeneseme na plech, potřeme rozšlehaným vejcem a posypeme hrubou solí, sezamovým semínkem či kmínem. Dáme do předehřáté trouby a při 200°C pečeme dozlatova. Na závěr hodování sladká tečka v podobě chlebíčku z pivní čokolády. Ingredience: 100 g hořké čokolády, 150 g másla plus ždibec na vymazání, 50 g kakaa, 200 ml tmavého piva, 200 g hladké mouky, špetka soli, 1 lžička jedlé sody, 200 g tmavého třtinového cukru, 200 g zakysané smetany, 1 velké vejce, 250 ml smetany ke šlehání, 2 vanilkové cukry, 200 g ricotty, 3 lžíce kokosu. Postup: Troubu předehřejeme na 170°C, formu na chlebíček vymažeme máslem a vyložíme dvěma pruhy pečícího papíru. Z třetiny čokolády škrabkou nastrouháme hoblinky na ozdobení. V rendlíku rozpustíme máslo s kakaem, zbylou nalámanou čokoládu, přilijeme pivo, rozmícháme dohladka a odložíme zchladnout. Do mísy dáme prosátou mouku, sůl, sodu a cukr, přidáme vejce rozmíchané ve smetaně, přilijeme pivo s máslem a čokoládou a metlou promísíme. Těsto přelijeme do formy a pečeme ve vyhřáté troubě asi 45-55 minut. Po upečení necháme krátce zchladnout na mřížce, pak jej vyjmeme, zabalíme do alobalu a necháme vychladnout úplně. Šlehačku s vanilkovým cukrem vyšleháme dotuha, přimícháme ricottu a kokos, chlebíček vybalíme z alobalu a náležitě přizdobíme směsí šlehačky plus hoblinami čokolády. P.S. Doplňme excelentní recept obšlehnutý z PBA No. 73. Nutné je ovšem orig belgické pivo. Na grilovaný steak s pivní omáčkou potřeba jest: 1 láhev piva Bourgogne des Flandres (0,33 l), 4 hovězí plátky ze svíčkové, 8 šalotek, 15 cl hovězího vývaru, 50 g másla, 1 zarovnaná lžíce hladké mouky, 2 větvičky tymiánu, pepř a sůl plus olivový olej. Maso vyjmeme z chladničky půlhodinku předem, aby získalo pokojovou teplotu. Šalotku nasekáme nadrobno. Tymián odtrhneme ze stonků. Pánev rozpálíme na střední teplotu a šalotku s tymiánem orestujeme na polovině uvedeného množství másla. Prosejeme mouku na směs v pánvi a cca půlminutku mícháme. Opatrně přilijeme pivo (Bude pěnit!). Přidáme vývar a přivedeme k varu. Necháme vařit 20 minut, až se omáčka zredukuje zhruba na polovinu. Následně přidáme zbytek másla, zamícháme a dochutíme pepřem a solí. Steaky potřeme olivovým olejem (nebo máslem) a zprudka opečeme na grilovací pánvi. Asi minutku po každé straně. Snížíme teplotu a necháme dojít na požadovaný stupeň propečení (My volíme medium well. Prý buransky negurmánské, nicméně krev ani žvýkačkové maso fakt nemusíme). Osolíme a na talíři přelijeme omáčkou. Dobrou chuť! Хороший вкус! 好味道. Guter Geschmack! Bon appetite!

Kersko (BPH IX.) + Poděbrady (ZN 35.): Pivnici Hájenka (https://www.hajenka-kersko.cz) letos premiérově navštěvujeme v neděli 22. 4. Raději přijíždíme už o půl jedenácté, tedy půlhodiny před otevíračkou, neb čekáme peklo. Peklo se opravdu koná. Vlastně už není, ani kde zaparkovat. Pouhých pár minut po jedenácté, zahrada zahlcena desítkami dvounožců, čtyřnožců, kolařů i početných motorkářů. Teče Nymburk 11° a 13° Něžný Barbar. Jako vždycky. Novinkou na jídelníčku jsou líčka na líčkách a kančí talián. Kančí taliány syté, tmavé, chutné. Řádně se špekem. O.K. V doprovodu pálivého křenu, zelného salátu a hořčice. Ovšem není to štiplavá dijonská, jak bývalo dobrým zvykem, ale obyčejná plnotučná. Nevadí, soupravu možno doporučit. Vlastně jako samostatné jídlo. My ovšem hrdinsky jdeme ještě do jehněčího. Plec na rozmarýnu, špenát a variace knedlíků (bramborové nejlepší, houskový sem příliš nepásne). Chutné, porce obrovská. Přežranost & spokojenost. Zdravíme pí. šéfovou a ujišťujeme se, že provozují už také Bungalovy Kersko. Přímo u Labe. Otevřeno od 4. máje. Další info na inovovaných stránkách – bungalovy vizte https://hajenka-kersko-bungalovy.cz/.

Medvěd, Krakonoš a Štěpán (BPH X.): Telegraficky z pivní scény Pivovarského klubu Křižíkova 17° (https://www.pivovarskyklub.com). Březnová klubová seance (20. 3.) představila pivovar Trilobit z pražské Libně a Horácký pivovar Čechtín. Slezina dubnová (24. 4.) opět s klasickým programem, tedy opět prezentací dvou nových pivovarů. Jde o přeštický pivovar U Přeška a pivovar Chomout z Olomouce. V květnu (15. 5.), jak se stalo už karlínskou májovou tradicí, se domácími výtvory chlubí a tyto komentují šikovní domovařiči. Letos včetně ochutnávek i „pokračovacích“ piv, tedy výrobků původně domovarníků, kteří se ve svém pivovarském vývoji posunuli a začínají vařit profesionálně v létajících pivovarech.

Dětenice a Český Ráj (BPH XI.) + Rohozec (ZN 19.) + Neumann (ZN 19.) + Mostecký Kahan (ZN 28.) + Malá Skála (ZN 41.): Ve Šteklu jsme usedávali na svém místě po léta pravidelně a vždy spořádaně. A vcelku i rádi a natěšeně. To ještě mívali normálně otevřeno a přijatelné (i když vyšší, resp. hodně, hodně vysoké) ceny. To se jim ještě chtělo pracovat a restauraci provozovat. Čas minulý. Dnes je restaurace pro ně pouze a jen zbytečnou přítěží. Hruboskalský Hotel Štekl (https://www.hotel-stekl.cz) otevřel sezónu 30. března. Letos si opět BPH posezení pravděpodobně odpustí. Restaurace totiž otevírá i o víkendech až od 18 hodin a zase samozřejmě neopomněli přitužit ceny. Ne, že bychom na to neměli, ale už je to nejenom tragikomicky úsměvné, ale především nemravné. Toto podporovat nehodláme. Steak CZK 499, pečený králík CZK 399, kančí výpečky CZK 279, závin nebo creme brulee CZK 119, carpaccio CZK 219. K minimálnímu najezení jsou potřeba přitom porce minimálně dvě. A, že by to bylo kdovíjak extra chutné a extra speciální … Naprosto zbytečné serepetičky a často skutek utek. Ani čerstvé to obvykle přehnaně nebývalo. Na co si hrají? Tudíž o Velikonočním pondělku kolem zavřeného Štekla pouze nostalgicky přešlapujeme a pietně usedáme u venkovního stánku, který k hotelu přináleží. Ten občas otevřený, překvapivě, bývá. Dvě (pod)průměrné klobásy s rohlíkem (chleba není), malý, hodně chemický a děsivě nevytočený, měděně (ne)chutnající Skalák jedenáctka a nepoživatelná umělohmotná kola. Souprava za dvě kila. Nekupte to, v Českém Ráji! Na přilehlém parkovišti tradičně příjemně rozmlouváme s jeho provozovatelem panem N. a nejsme tudíž ani v nejmenším rozladěni. V Českém Ráji totiž normální hospoda či restaurace prostě a jednoduše není. Což pro nás není žádná novinka. A tak kolega ani přehnaně nenadává, že má zavřeno i prodejna masa poblíž Sobotky. Lidí se tu dnes pohybuje požehnaně, takže by mohli mít i tučné tržby. Raději proto zavřeli. Už se nedivíme ničemu - máme už dávno a definitivně vydivíno. Vůbec nás tak nepřekvapilo, že při minulé návštěvě v této prodejně masa (Havlíkův dvůr v Oseku) znuděná holčina očividně úplně poprvé slyší termín rib eye steak. Co prý to má být? Neochotně se jde zeptat dozadu. Slečna druhá to neslyšela také a umíněně plácá cosi o vždy přítomné kosti s různými druhy masa. Asi T-bone … Máme se prý podívat na obal, tam je údajně všechno napsáno a všechno popsáno. Děkujeme! Ale maso prý mívají dobré. I když si ho nechávají královsky zaplatit.

Bernardův kult (BPH XVII.): Bernard je už zase veřejně lynčován. Za slogan: „Bílé pivo na Bílou sobotu“. Někteří připouštějí, že slogan rasismus zesměšňuje, leč ajatolláhové politické (hyper)korektnosti varovně kvílí, že maločeský xenofob to pochopí úplně opačně. Čili konec vtipkování, konec srandy, konec jakékoli humoru. A i na Bílou sobotu pivko raději jen černé!

Stará Praha (BPH XIX.) + Žižkov (BPH XX. + XXV. + XXVIII. + LII.) + Praha (nejen) pivní (ZN 28.): Zoufale posledních pár homogenních oáz, včetně sociálního kapitálu i přediva přátelsky sousedských vztahů a podniků klubového charakteru, z (kdysi našeho) Žižkova rychle a nenávratně mizí. Vivat patriotismus! Vivat reconquista normálnosti! Žižkov 4.0 bude zase náš! (Nebo už 5.0? Raději zase 0.0!). Žižkov přitom vždycky zůstane hotovostní! Na Žižkově platíme normálními penězi, nikoli podvodnými kartami! Na Žižkově bude vždycky doma naše česká koruna! Hranice, celnice, akcízy, povolení k pobytu, ani víza a bumážky nejsou vůbec špatným nápadem (Což se netýká zdaleka, zdaleka pouze Žižkova, nýbrž celé naší vlasti. Musíme znovu převzít kontrolu nad vlastními hranicemi, aby k nám nepřicházeli ti, o které nestojíme). A není na místě inspirovat se třebas i rozhodnutím úřadů v Pekingu, které stanovily limit počtu cizinců (coby součásti bezpečnostních opatření), kteří mohou najednou pařit v jednom nočním baru? Přiznejme si, že naše vlast je na takovýto nápor turistů prostě a jednoduše malá. Pravidelně kvůli turistům kolabuje Adršpach. Jsou tady turnikety a policie zavírá i hranice. Nápor turistů opakovaně nezvládá Český Krumlov a chystá regulace vstupu. V Praze jsou turnikety u vstupu do Zlaté uličky. Co tahle regulovat vstup do centra? A v neposlední řadě, k nám, na žižkaperk. Konec konců nenastal zase už čas pro Žižkov samostatný? My jsme Žižkov! Žádná pražská havlérka! Století pod Prahou bohatě stačilo!

Pivní toulky Žižkovem (BPH XX. + XXV. + XXVIII. + LII. etc.) aneb co starého (každá změna je k horšímu) doma U sadu: Na žižkaperku, na škroupáku, zkrátka doma U sadu (https://www.usadu.cz) hned od začátku měsíce března pár dnů obtěžuje další Volba sládků. Velikonoční Zlatá 13 Master. Nějak předčasně, Velikonoce jsou přece až za měsíc. Zlatá 13 hrubě hořká a taková normální, přesněji nijace neosobitá. Nepříliš pitelná. Pokračují prodloužené víkendy s pořádným kusem flákoty, včetně vepřového T-bone (s vymazlenými omáčkami), filírovaného Flap steaku, hovězí směsky wok se zázvorem etc. nebo husí nožky sous vide. Předkrmovou novinkou jsou sýrové nugetky s jalapenoskami (nasekanými hodně nadrobno). Pálí o dost méně nežli jalapenosky smažené, které v repertoáru zůstávají. Zmizela definitivně ovšem letitá, a děsivě slaná, rozpečená bašta. Kolem 17. března zelené dny ve znamení Sv. Patrika, s žertovnými losy a vkusnými (i méně vkusnými) cenami za panáky Jamesona nebo korblíky Guinnesse. A s tradičními klobouky personálu. Šikovně upravenými do podoby papachy donských kozáků či vysokých pokrývek hlavy terakotových čínských vojáků. Sranda byla (Nicméně BPH by to na hlavě nechtěla nosit ani minutu). Blbne se jako už každý rok. Pozápadňování a odnárodňování (ne)vesele pokračuje a sílí. Včetně právě směšně tragikomického poklonkování před cizáckými svátky typu Saint Patrick's Day, nebo ještě mnohem horším a ještě komerčnějším Valentine's Day. Irsko a Irové jsou sympatičtí, nicméně je na místě otázka, zda hrdí Irové v Dublinu také poslušně a tupě slaví významné české dny a svátky? Také po Dublinu poskakuje průvod na český památný den? Co je nám na Žižkově do svatého Patrika? V čem je významný a důležitý? Pro našince, pro národ, pro naši vlast? Pro někoho možná slevou na tuctové kořalky …  Na rozdíl od výročí 15. března, o kterém se ovšem v médiích hlavní stoky zarytě (a zlověstně) mlčelo. Zase jsme protektorátem, tentokráte pod fanglí EU. Nové národní obrození je nezbytné! Kolem Patrika U sadu teče i zelený Primátor Saint Patrick's Day Evergreen. Což ve skutečnosti ale není žádné pivo na irské dny, nýbrž náchodské jarní pivo velikonoční. Ležák 12° (alc 5 %) je zelený nezdravě (prý s přísadou zeleného ječmene a likéru Čurakao, v originále Curaçao), chuti prapodivné a především tuze nedobré. Celkově nepitelný. Nepovedený, divný, zbytečný. Po něm nastupuje tradiční velikonoční zelený 14° Krasličák od Lobkowiczů. Červený už léta sadovští neberou. Nějak moc zeleného … O neděli 18. 3. částečně zbudována a v pondělí 19. 3. totálně otevřena zahrádka. I přes překvapivou sněhovou nadílku i v Praze od 17. 3. Březnové výkyvy teplot jsou brutálně šílené! Předposlední březnový víkend v akci kus masa přítomno též konfitované hovězí žebro v čerstvém chilli, medu a česneku s nakládanými cibulkami a hořčicí. Gigantická porce, dobré, přesněji dost dobré, nicméně jde o velmi veliké kusy. Minule tvořily hovězí žebra menší kousky a bylo to ještě lepší (Tahle z jednoho kusu bohatě zbylo i na polévku). Vydatná hovězí žebra jsou k mání trvaleji, třebas kolem půle dubna macerované v japonské marinádě. Velikonoční meníčko letos skromněji chudší. Jehněčí gulášovka, jehněčí kostky, králičí oud na dva způsoby. Namísto Raptora teče chvíli Apollo Galaxy a dubnovou Volbou sládků jest Master Belgický Saison. Po banánech (ne)chutnající brr. Saison by měl být silnější pale ale pro zkušené, barvy zlatožluté až měděné. Tahle hrůza má do piva hodně daleko a přehnaně na odbyt opravdu nejde. Daleko lépe dopadá volba květnová. Jde o Citru Excelent ležák (alc 4,7 %), s aromatickou chmelovou odrůdou Citra. Ve vůni má dominovat svěží chmelové aroma s ovocným, citrusovým charakterem. BPH osobně netestuje, neb ukázněně chroupe antibiotika. A pouze registrujeme též nástup Summer Ale (APA, alc 4,5 %) od Permona. Letní, místně už notoricky dobře známý i vcelku vždy úspěšný (I když Raptor je Raptor, léto neléto). Tipujeme, že letní sokolovák vydrží na čepu léto celé.

Pivní kuchaření a kapsaicin (BPH XXIV.): Při jarním gruntování jezevčí nory je poctivě a pečlivě oprášena sbírka skleniček a piksliček od kapsaicinových ostřidel, tj. pálivých omáček, dochucovadel, kečupů, hořčic, marmelád, dipů, chutney či cukrovinek. Což je příležitost pro sestavení Jezevcovy velké kapsaicinové hitparády. S bodováním 0-10 bodů (10+ je naprosté maximum). Jde samozřejmě o ryze subjektivní záležitost, kde se míchá vlastně nesrovnatelné … Zohledněna je chuť, pálivost, vizáž, barva, vůně, konzistence, balení, snadnost manipulace, možnosti i četnost používání, návykovost, dopady na jezevčí útroby, umělecký dojem i geist, cena nebo dostupnost. 10+ bodů: Lethal Ingestion od CaJohn´s (maximum s hvězdičkou díky nekomplikovaně jedovaté papričkovité chuti, i přes otravná negativa v podobě aktuální nedostupnosti a malého balení). 10 bodů: Melinda´s Naga Jolokia od Figueroa Brothers, Melinda's XXXtra Hot Habanero Pepper Sauce od Figueroa Brothers a Killer Cayenne od CaJohn´s. 9+ bodů: Hotsauce Barbados od Shamanic Fire (nepálí, ale moc zajímavě chutná a bleskurychle mizí), Thai Monkey od Captain Thom´s (také nepálí vůbec, nicméně zvláštní a těžce návyková, famózní třebas k ledvinkám, ptáčkům či krevetkám) a Calypso Hot Sauce od Hot-Headz! (ostrá pouze průměrně, leč nepřekonatelná ke kuličkám IKEA z rumunských koní). 9 bodů: prachobyčejná velká a praktická Sriracha Hot Chilli Sauce 740 ml, s kohoutem ve znaku od Huy Fong (k mání u každičkého Vietnamce, nepálí moc, nicméně poměr výkon + množství/cena je vynikající, šikne se vždy a do všeho), Kilauea od CaJohn´s, Grapefruit Pulp Habanero Pepper Sauce od Marie Sharp´s a dijonská hořčice (prý úplně obyčejná ve velkém balení od Amory) v kerské Pivnici Hájenka v roce 2016 (od roku 2017 tamtéž údajně identická hořčice už jenom za 6 bodů). 8 bodů: Krakatoa od CaJohn´s, Scorch od CaJohn´s, Aji Casero od Shamanic Fire, El Chamán 111 od Shamanic Fire, Who Dares Burns Naga Mustard Sauce od Hot-Headz! a Ketchup Habanero XXX od Shamanic Fire. 7 bodů: prachobyčejné Tabasco Red Pepper 350 ml od McIlhenny (jasně nic moc pálivého, k tomu typicky octově nakyslé, ale ve velké praktické nádobě působí impozantně, nemusí se jím šetřit a jde na všechno, klasická malá 57 ml flaštička bere bodů jen 6), Talon od CaJohn´s, XXXtra Hot Sauce Chile Habanero od El Yucateco, Habanero Pepper Sauce od Marie Sharp´s, Green Habanero Pepper Sauce od Marie Sharp´s, Hotsauce Habanero od Shamanic Fire, Dragonfire Beast Killer od Scovilla´s, Tabasco Habanero Pepper od McIlhenny a Trinidad Scorpion Ketchup od Chillifood. 6 bodů: Naga Jolokia Senfsauce od Shamanic Fire, Hot Sauce Chile Habanero od El Yucateco, Habanero Chilli Sauce od South Devon Chilli Farm, Crazy Jerry´s Mustard Gaz (extraktovka, leč spíše crazy), West Indian od Scovilla´s, Gold Island Pepper Sauce od Iguana, Ketchup Habanero od Shamanic Fire a Sriracha Chilli Sauce Extra Hot 136 ml od neidentifikovatelného výrobce (Aglob?, snad vietnamské znaky luštit neumíme a ani nehodláme). 5 bodů: Holy Jolokia od CaJohn´s, Nagalade od Cambridge Chilli Farm, Lemon Drop Sauce od Cambridge Chilli Farm, Aji Chilli Sauce od South Devon Chilli Farm, 357 Mad Dog Silver Edition (extraktovka, naprostá klasika své kategorie patřící výše, ovšem nám nadupané extraktovky už nedělají dobře a tyto nekonzumujeme), hořčice Moutarde de Dijon Fine et Forte 150 g od Amory a hořčice Dave´s Insanty Hurtin Habanero Mustard. 4 body: Heinz Hot kečup (nepálí ani trochu, ale snad nejpřežitelnější z tuctových kečupů), Harissa Ketchup od Marks & Spencer, Tabasco Chipotle od McIlhenny a hořčice Dijon Forte 130 g od Louit Fréres. 3 body: Cholula Hot Sauce Mini od Casa Cuervo, Amazon omáčka Habanero, Wasabi Green Tea od Blair´s Head, Drops malinový od Shamanic Fire a Tabasco Green Pepper od McIlhenny. 2 body: Habanero Hot Sauce od Marks & Spencer. 1 bod: Amazon hořčicová omáčka Habanero, Louisiana Cajun Hot Sauce od Encony, Hellmann´s Chilli Sauce, Hellmann´s kečup extra ostrý, Chilli-Chilli chutney od ChiLiLa, Chutney brusinky s chilli od ChiLila a Habanero Dip od ChiLiLa. 0 bodů: Chilli ostrá kořenící pasta od ChiLiLa, Chutney meruňky s papričkami Habanero od ChiLila a obdobné srágory a děsivé zpatlaniny nestojící ani za zaznamenání, z nichž mnohé by braly body minusové. Dodejme, že nechováme přílišnou důvěru k produktům s originálními názvy jako Mučíto, Pálíto apod. (a to jsme patrioti a na české produkty si opravdu potrpíme). Maďarskou štiplavou papriku či kozí rohy z našich končin máme rádi moc, ale Bhut Jolokia, Habenero, Carolina Reaper nebo Trinidad Moruga odkudsi z Podkrkonoší nebo od Kladna? Tam nám fakt nějak nepásnou. A hodnocení samotného koření pomocí stejné stupnice? 10 bodů: Chilli 7 Pot Jonah. 9+ bodů: Trinidad Moruga Scorpion a Carolina Reaper. 9 bodů: Chilli 7 Pot. 8 bodů: Naga Jolokia. 7 bodů: Bhut Jolokia. 6 bodů: Habanero a Kayenský pepř mletý. 5 bodů: Thor´s Superhot Chilli. 4 body: Scotch Bonnet a Pepř čtyřbarevný od Kotányi (včetně praktického mlýnku). 3 body: Chilli Powder (z nudlí Mama Oriental Style Instant Noodles Shrimp Flavour (Tymyum)), Jalapaňos od Kotányi (s mlýnkem) a Chilli s mořskou solí od Kotányi (s mlýnkem). 2 body: Chipotles mleté i drcené. 1 bod: Zelené kari. Čest pálivosti!

Náhražky a názvy piv (BPH XLIII.) + Novoměstský pivovar (ZN 10.): Po pár měsících ze Slavíkovky mizí tibetská hospoda. Nikdo nelituje (My raději pandu nežli dalajlámu). Opravdu nás všechny úžasně obohatila … Místo ní od konce dubna obohacuje rest skandinávský, se zaváděcí polívkou za kilo. A kuličkami (IKEA má jistě lepší, z východních šimlů). Kdyby raději obnovili starou žižkovskou Valdovu pivnici. Vlastně ale pro koho? Nás, starousedlíků tu už mnoho nepřežilo. Ani dalších normálních lidí. A globální náplava pobudů pivo nepije. A baští pizzy, pasty, donuty, burgry, tapasy, kebaby, falabely, humusy, škeble, žáby, pho, suši, kimči, trávu, listí, kořínky a zrní. Dobře jim tak! Nás bistromanie, pizzamanie, tapasmanie, mezemanie, kebabmanie nebere. A mrzí nás, že na žižkaperku neseženete českou jitrnici, zato tzv. suši si může poručit minimálně na dvaceti osmi místech. FT Jiřák žijí a jiřák samotný se stal snobským korzem pražské kavárny (Co chtít od Vinohrad? Žižkov přece začíná o kousek dále). K dispozici je už druhým rokem kavárenský Náměsíčník s podtitulem život na náměstí Jiřího z Poděbrad (www.namesicnik.cz). Plebejsky hospodský Řev Bořivojky nám ovšem seděl podstatně více. Jak pamětníci moc dobře vědí, právě Řev vyprovokoval vznik celé BPH.

Bizarnosti a (nejen) pivní prasárny (BPH LI.): Objevila se další plechovka Birellu edice Botanicals. Jablko se zázvorem a heřmánkem. Jaké zvěrstvo chemici namíchají příště? Kam se hrabe mýtický A230 či 234 novičok. Nevztahuje se na takovéto produkty úmluva o zákazu chemických zbraní? Pošlou spojenci krystalického Dobra chytré a krásné rakety (samozřejmě čistě humanitárně) na továrny na Birell, a to za překročení nepřekročitelné červené čáry?

Pivní trendy (BPH LX. + LXV.) aneb cool nebo vool (čti vůl)?: BPH se (ne)poučila o kulinářských trendech 2018 z Reflexu speciál. Prý má frčet kuchyň mexická. Ať si frčí, ale doma v Mexiku. Znalci také prý přísahají na kuchyň izraelskou a blízkovýchodní obecně. A samozřejmě úplně každý prý dneska chce ochutnat toho vždycky co nejvíce, a proto musí být podávány zásadně pidiporce. My to tedy nechceme! My máme rádi jednu pořádnou porci a jídla obvykle nesdílíme. Tyto vool trendy ještě přežijeme, daleko více nás vytáčí neuvěřitelně podlézavý rektální alpinismus tuzemských tzv. gastrocelebrit typu foodbloggerů, foodstylistů či kreativních kuchtíků apod. týpků. Jejich rádobysvětácké, ve skutečnosti lokajské, vzhlížení k tzv. velkému světu a okázalé ohrnování nosu nad naší kuchyní je směšně ubohé. Předhánějí se v tom, kterak poplivat národní kuchyni a všechno naše. A když už některý z nich nesměle špitne, že bychom se měli navrátit i k našim lokálním surovinám nebo našim sladkovodním rybám (kam se hrabe průmyslový losos), hned se kajícně omlouvá. Přece kuchyň asijská či australská mají být o něčem úplně jiném. A korektně sborově všichni rozumují o ohromném a úžasně fantastickém potenciálu kuchyně africké. Že se neodstěhují třebas do Somálska.

Pivko s deserty a nový časopis (BPH LXIV.): Časopis Pivo, Bier & Ale (www.pivobierale.cz) No. 72 vychází v březnu 18. Je samozřejmě a nezpochybnitelně fajn, že vyšlo, leč zrovna toto číslo je obsahově (relativně) skromnější. P.T. čtenář si přesto jistě vybere. Namátkou: degustace italských speciálních piv, velký přehled nositelů ocenění České a moravské Zlaté pivní koruny pro rok 2018 (zase si protivně rýpněme a zopakujme, že těch cen a ocenění je už nějak přehnaně a únavně moc a čeho jest moc, toho jest už příliš), zpráva o Znojemském městském pivovaru a Jarošovském pivovaru, povídání s výrobním ředitelem Pivovaru Protivín, pohledy do minulosti Staropramenu, zasvěcený pivní průvodce městem Namur a jeho okolím, rekapitulace aktuálních dat z dlouhodobé studie CVVM s názvem Pivo v české společnosti (zájemci vizte https://cvvm.soc.cas.cz/cz/tiskove-zpravy/ostatni/ostatni-ruzne/4512-pivo-v-ceske-spolecnosti-v-roce-2017), něco o sběratelství pivních cedulí, lekce z pivní dortologie aneb návod na pivní dort, info o třech kuchařkách (jednu kdysi představily i ZN) plus kniha o stovce nejlepších bavorských piv, pivní kviz nebo představení nového plniče plechovek. Editorial šéfredaktora avizuje coby hlavní téma osmého ročníku PBA chuť piva, které se má věnovat z různých úhlů pohledu. Pavel Borowiec připomíná, že právě hodnocení chuti představuje při posuzování piva absolutní základ. Za důležité považuje také, abychom dokázali přesně vymezit a popsat některé základní pojmy. Proto představované číslo přináší anketu o chmelení piva, včetně otázky na problematiku přehořčených piv. Tucet sládků odpovídá na půltucet otázek, včetně právě „přechmeleného“ piva z pohledu konzumenta. Řada z nich odsuzuje výběr piva stylem čím hořčí, tím lepší, s tím, že takový konzument se v restauraci prý nikdy moc nezdrží a sám se ochuzuje o část chuťového profilu piva. No, BPH to vidí malinko jinak. Že by chmelení snižovalo pitelnost? Není to naopak? To by musel být opravdu hodně veliký extrém a samozřejmě některé druhy piv si nemalé množství chmele i přímo vyžadují (Chmel ovšem bývá drahý, takže se vymýšlí různé konstrukce, kterak ušetřit a ještě konzumenta přesvědčit, že je to vlastně pro jeho dobro). Čili je nám nejsympatičtější odpověď sládka J. Veselého: „Já myslím, že přechmelení není největší nemocí české pivovarnické scény …“. BPH si to myslí také a má hořká piva tuze ráda. A je už alergická na oblíbené klišé „vyvážená hořkost“. Což přeloženo do normálního jazyka znamená, že pivo ve skutečnosti hořké není vůbec. A odtud je už pouhý krůček k veleobjevu amerických vědátorů. Tito vyzkoumali, že chmel je údajně v pivu zbytečný. Stačí prý máta a bazalka … Jak jsme protivně brblali nad číslem 72, tak naopak velebíme PBA No. 73 z května 18. Čtivě atraktivní, od začátku až do konce. V editorialu p. Borowiec dumá o sdílení piva, na což dále navazuje první část seriálu. Sdílení a sdílená ekonomika jsou dnes obludně zprofanované a nechutně módní pojmy, ale tady to snad i jisté opodstatnění má. Jde o to, že v pivotékách bývají k mání láhve či lahvičky i docela veliké a především finančně náročnější A tak si někteří tyto začínají kupovat společně a společně zakoupený poklad přímo v pivotéce rozlévají do sklenic a spolu i vychutnávají. Proč ne (Ovšem nic nového pod sluncem. Osobně jsme byli mnohokráte svědky sdílení chlastu v SSSR. Obvykle dvojice, a to i smíšené, vzájemně neznámých lidí spolu spořádaně odstála frontu v příslušných prodejnách a dohromady si zakoupili láhev vodky či koňaku. A venku ihned proběhlo sdílení. První pil/pila a druhý/druhá mu držel/držela na láhvi prst v polovici. Když k prstu nápoj klesl, láhev mu hbitě vyrval/vyrvala a dojel sám/sama). Následuje anketa ohledně plnosti ležáku z pohledu českých sládků (či komerčních chemiků typu JF), medailonek k 150 letému výročí úmrtí vědce (ve sféře kvasných výrob a cukrovarnictví) C. J. N. Ballinga (1805-68) z pera legendární pí. prof. G. Basařové, degustace doppelbocků nebo povídání o nové tváři značky Primátor. Primátorští nevěděli co s penězi a provedli kompletní inovaci designu láhví i etiket. Naprosto jednoznačně k horšímu. Nová lahve jsou neosobně kosmické a etikety amatérsky strohé (prý „složitá cesta k jednoduchosti“). Nevýrazné, nepřitažlivé a především všechno studeně odcizené a protivně nehezké. Brr. Proč si mnozí myslí, že lidé chtějí pořád nějaké změny? Nebo se potřebovala předvést nová PR posila od Lobkowiczů? Tam před časem proběhlo něco podobného. „Geniálně“ zrušili dlouho zavedené názvy piv a opravdu invenčně je nahradili termínem Premium. Někdy normální člověk prostě žasne (Snad nějaká manažerská superhlava - přesněji superparazit - Primátorské nesvede i ke změnám receptur a technologií. Aby byli cool a k tomu 4.0). Tradiční součástí naprosto všech čísel PBA jsou nějaké ceny, udělované už snad každý týden. Je tomu tak i nyní. Opakujeme, čeho je moc, toho je příliš. Už to ztrácí smysl, pořád nové a nové kategorie, nová a nová ocenění všelijakých institucí. Existuje u nás vůbec pivovar, který nikdy žádnou cenu nezískal? I za to by ovšem příslušnou cenu jistě zasloužil … Raději se začteme do přehledně interpretovaných výsledků tuzemského pivovarnictví a sladařství za rok 2017. Spotřeba 138 litrů na hlavu rozhodně nepotěší (Ani korektní kecy o zodpovědném pití. Bolestně chybí dorost). Jde o ostudné historické minimum, o 5 litrů méně nežli v roce 2016. Dozvědět se p.t. čtenář může leccos o pivovaru v Lutterbachu, včetně české stopy v alsaském pivovarnictví. Zajímavý je rozhovor s ředitelem soutěže Brussel´s Beer Chalenge, fotoreportáž z kompletně vypitého hradu Castel Mareccio, hezká pohádka o Únětickém pivovaru (kde se už nastálo vaří už i Únětice 10,7°), třístránka věnovaná sběratelství pivovarských tužek a propisek, luxusní recepty s belgickým pivkem, upoutávka na Průvodce proslulými delikatesami z masa a ryb a cizí publikaci o italském pivovarnictví, půvabné retro kapitoly z historie bednářství Plzeňského Prazdroje i reklama ohledně sanitace.

Antoš (BPH LXXI.): Oblíbený cyklohráček Praha-Slaný otevírá pátou sezonu. Letos jezdí v nepracovní dny od 24. 3. do 28. 10. V březnu je ještě kosa, zvlášť březen letošní. Duben vyzerá primově a na 15. 4. naplánována cesta do Slaného, k Antošovi. Na Netopýra, na držťky etc. Leč Jezevce sklátila rýmička. Která, jak známo, je skoro smrtelná (Pán Bůh moc dobře věděl, proč nechal ženy rodit. Aby alespoň z malé části zažily muka taková, jako když chlap trpí rýmičkou). Překrásné dny od 15. dubna až hluboko do května trapně prosmrkány, prokýchány, prohekány. A především sprostě pronadávány. Nakonec nejde jenom o rýmičku. Tuberácký kašlík je horší a budeme rádi, když na kole letos vůbec ještě vyjedeme. Snad jo.

MMX (BPH LXXII.) + Třebáň (ZN 16.) + Všeradice (ZN 17.): Návštěva Pivotelu MMX Lety u Dobřichovic (https://mmxpivo.com) 12. dubna fakticky otevírá cyklosezonu dva18. Před tím to byla jen krátká popojíždění po žižkaperku. Elefantem odjíždíme z hlaváku po desáté. Vlak hustě narvaný jako o víkendech, i když víkend není. Do vyhrazeného předního oddílu nasoukáno čtvero fortelných, i fortelně naložených, bicyklů. Zjišťujeme, kdo kde vystupujeme. Všichni náhodou jedeme až na konec. Vypadá to na pohodu, kdy nebude nutno se stroji manipulovat. Zatím (překvapivě) žádné kočárky. Poslední zastávka velké Prahy pohodu těžce naruší. Dvě maminy s kočárky. První kočárek skládá a zavěšuje děcko do vaku. Druhé hbitě uvolňujeme místo a bicykly přeskládáváme. Moc prostoru tu už fakt nezbývá. Maminy nejenže ani nezabučí, ale ještě působí nasupeně. Nemají totiž dostatečné soukromí k drbání. Soukromí druhých přitom nerespektují ani v nejmenším. Větší děcko nepřetržitě vříská, zuřivě mlátí do všeho a vším hází, plive, vylézá z kočáru a silně vyje, v čemž je liberálními maminami (které děti zásadně nevychovávají a ani jim nenastavují vůbec žádné mantinely) ještě vydatně podporováno. No, Beroun není tak daleko, snad to přežijeme. Na konečné stanici trpělivě čekáme, až kočárky vystoupí, abychom rozpletli klubko bicyklů a mohli též ukončit jízdu. Kočárky zůstávají pořád na místě. Slušně vybízíme maminy k vyjetí. Ukecanější z nich nám chlubivě začíná líčit fikaný plán. Oni na konečné nikdy nevystupují! Prý s kamarádkou s kočáry vždycky nastoupí v Praze, proberou vše podstatné a na konečné nevystoupí, nýbrž jedou zase hned stejným vlakem nazpět. A v Berouně k nim obvykle ještě přistoupí další dvě kamarádky, také s kočáry. Cestou do Prahy mohou klábosit už v kolektivu čtyř. První dvě v Praze vystoupí a nové se zase na otočku vrací nazpět, buď do Berouna, nebo Řevnic. Zprvu vše považujeme za žert, nicméně zjišťujeme, že z peronu se do soupravy (ze které všichni na konečné ještě nevystoupili) opravdu derou dvě další maminy s kočárky. A to hodně agresívně, se slovy: „My tam máme kamarádky a musíme si zabrat místo!“. Takže to opravdu není žádný žert! Celé dopoledne okupují celý přední oddíl narvaného Elefantu dvě, resp. čtyři vylízané kr…, kterým vlak slouží coby jesle a kavárna v jednom. Jezdí prostě sem a tam. No comment. Strasti dne díky neomalené drzosti ovšem nekončí. Cca o dvě a půl hodinky později. Asfaltka podél řeky v úseku od Let těsně na kraji Dobřichovic. Na asfaltu každých pár metrů zřetelný bílý symbol auta, kola a chodce. Tedy nejenom cyklostezka a stezka pro pěší, nýbrž i silnička pro vozy. Z jedné strany ploty, z druhé svah k vodě. Úsek rovný, naprosto přehledný, viditelnost výborná. Proti nepříliš rychle šlapajícímu Jezevci kráčí dvě zbohatlické maminy se širokými kočáry. Samozřejmě vedle sebe, schválně rozestoupené a rozevlátě kličkující tak, že okupují prakticky celou šíři asfaltu (mají přece právo na všechno). Dodejme, že při troše šikovnosti a ochoty se tady sice stěží, leč přesto vyhnou i dvě auta. Vidíme se na stovky metrů. Jezevec se blíží a nic. Dojíždí až těsně k nim a je nucen zastavit, neboť by musel projet doslova skrze ně. Na slova: „Pustíme mne projet?“ se maminy vztekle rozestupují a vytváří potřebný prostor k bezpečnému projetí. Ta škaredější zle vyštěkne: „Tak si teda jeďte, dyž musíte!“. Takovéto chvíle jsou opravdovým bobříkem sebeovládání. Tady se nenabízí reakce pouze verbální, nýbrž i fyzická. Přísloví, že ženu ani květinou … k dobrému a normálnímu životu opravdu už nevede. Naopak. Řezat každý den! (Reakce opravdu přišla, ale jen slovní). Náladu nezlepší ani brutálně vyvrácené dřevěné kryté posezení před zákrutou od vody v Dobřichovicích. Vyrvané, převrácené na výšku a vandalsky hozené do porostu. Proč? Aby uvolnilo místo parkujícímu autu (přesněji šunce), který tam okázale trůní. Další zážitky z cesty již příjemnější. Počasí na nízké datum královské, ovšem hned v Berouně překvapuje docela silný (leč teplý) protivítr, proti kterému lopotně bojujeme celou cestu. Frekventovanou silnici z Karlštejna na Třebaň, malý kousek za cedulí s koncem Karlštejna, přecházejí dva velcí žabáci. Mohutní a sympatičtí. Žádní zelení skokani, nýbrž velké hnědé ropuchy. Moc nespěchají. Jezevec pokládá bicykl a reguluje dopravu v obou směrech, nežli se oběma - i s menším postrkem - uráčí doskákat do trávy směr řeka. Snad je nenapadne se vracet nazpět. Na světě by bylo tak krásně, kdyby se tu nepřemnožil živočišný druh jménem člověk … (Česká kotlina je - k pohodovému žití v souladu s přírodou - dimenzována na počet obyvatel, jaký měla po třicetileté válce. Víc ani hnát!). V MMM před jednou docela plno. Vevnitř i na terase. Obsluha jiná nežli loni. Kmitají a vlastně i stíhají. I když, vzhledem k obsazenosti, to bleskové dnes není. Ani pohoda a ospalý klídek tu tentokráte přehnaně nepanují (Jakási skupina neustále přichází a odchází, přičemž se pořád titíž a titíž vzájemně loučí, ti sedící si neumí ani pořádně objednat a pořád objednávky, včetně již donesených jídel, neuvěřitelným způsobem mění a kombinují. Obsluha zůstává klidná a nad věcí, za což má náš obdiv). Nevadí. Není kam spěchat a alespoň tady nefouká. Na čepu standardní MMX desina a MMX dvanda, ze speciálů dneska černý ležák a APA. Desina objednána malá, přinesena velká (účtována malá, zaplacena velká). Nevadí. Pitelná, svěží, veselá. Dvanda hutnější. APA nás, diplomaticky řečeno, neoslovila. Do polotmava, nevýrazně mdlá, hodně divná, nechutná nám. Zato gulášek jest luxusně prvotřídní. Zatím guláš roku. Máme štěstí, neb dostáváme z polední nabídky poslední porci s avizovanými bramboráčky. Tyto křupavé, maso řádně prorostlé, omáčka poctivě hutná i s ostrými feferony. Po dochucení z vlastních zdrojů (Scorpion Moruga) nám už neschází vlastně vůbec nic (Snad jen lžíce na vyjedení omáčky. Zvládáme to vidličkou. Přesněji nezvládáme, pocintanou vestičku ostudně zapíráme u Berounky. Pod dobřichovickým mostem pro pěší, u modrého odpočívadla Vuelta, kde se líně zbůhdarma předlouho sluníme). Pa-rá-da! Kdo z Vás to má (jak pravil klasik)? Pýcha však předchází pád. Moudrosti předků platí. U Jezevce pár dnů nato propuká rýmička a chystá závěť. A přichází kašlík … Zbytek dubna a celý květen je, jak to slušně říci? V prdeli.

Nealko pivo a „pivo“ (ZN 14.), včetně Bertíkovy nezávislé hitparády (ZN 19.): Chronický kašlík si vyžádal užívání dryjáků, takže řada dnů na přelomu dubna a máje, a pak v půli máje, bylo trapně suchých. U sadu tudíž potupně konzumován flaškový nošovický Birell Zelený ječmen (alc max. 0,5 %). Nealkoležák pivo fakt připomíná a i náznaky mírné hořkosti lze vytušit. Pitelnosti ovšem nevyniká. Do „dokonalé chuti piva“ mu leccos schází a čekali jsme nápoj výraznější. Nebuďme nespravedliví, ve srovnání s hrůzami typu čepovaného Birellu Pomelo & Grep je hodně dobrý. O plechovkových děsech edice Botanicals píšeme v rubrice Pivní prasárny. Snad nebude nutno zalistovat starými díly BPH, resp. ZN a oprášit hodnocení nealkopiv. Matně vzpomínáme, že Postřižinský Střízlík byl vcelku i přežitelný. A Maisels nealko pšeničné světlé bývalo skoro lepší nežli mnohé pšenice alkoholické … Dej Bůh štěstí!

Železná Ruda (ZN 33.): Ultrakonzervativně-fosilní Jezevec navštěvuje pouze notoricky známá a dobře prověřená místa. Druhá půle května, tudíž tradice Šumavy, Rudy, Engadinu a Belvederu. A bohužel i ničemně proflákaných, děsivě a opravdu nesnesitelně se táhnoucích, totálně zbytečných hodin v Klatovech. Tradičním, předlouhém stopu při cestě tam, což je nutno bolestně přetrpět. Bývalé město karafiátů (už ani stonek), Černá věž, nechutně odporné mumie v katakombách, barokní lékárna U bílého jednorožce. A co více? Nic. Pivně k nežití. Krušky, géčka, tzv. plzně (Asahi Urquell). Ani omylem! Prapodivný pivovar-pivotéka Modrý Abbé už existenci ani nepředstírá. MBB (Malibu Beer Bar) otevírá až navečer. Na rynku, ani okolo, nekoupíte nikde noviny, zato svinstvo zvané kebab hned na čtyřech, možná dokonce pěti místech. Normální jídelna invenčně a nově v sobotu zavřená. Odevzdaně tudíž tradičně pochodujeme k nádraží a zpět. A ještě jednou. Nemají tady lavičky ani koše. Spásu nepřináší ani logo Bakaláře. Na penzionu zavřeném, pravděpodobně už napořád. Těšíme se alespoň na eurobír Stella, na který lákají obří plachty a plakáty Café-Baru & Pizzerie. Marně. Stellu Artois sice všude vehementně a nepřehlédnutelně propagují, leč v reálu nabízí pouze kyselé starouše. Včetně flaškových. Ničemné město. Fuck Klatovy! Never more! Konečně, notně zmoženi, dorážíme na Engadin. V Hotelu Engadin (www.engadin.cz), v údolí říčky Řezné, cca 2 km od Rudy, rádi zdravíme známou osádku. Vedení stejné. Letos ovšem nová tvář p. barmana (zkušeného to hospodského z Rudy). Je fajn. Stejně jako již od loňska známá pí. barmanka, která ho v pátek (poslední večer pobytu) střídá. Obdobně jako ochotná, schopná, milá i šikovná provozní pí. L, které odpouštíme i to, že fandí jakési Plzni. Leč nová pokojská fajn opravdu, ale opravdu není. Protivná, pozoruhodně neochotná, krajně nepříjemná už od pohledu. A nedoporučuje se od ní cokoli chtít, včetně toho, co by mělo být její samozřejmou povinností. Věříme, že příští rok už otravovat ovzduší tahle jedubaba nebude. Engadinští stále a vytrvale čepují Bernarda. 11° světlá opět nikterak úchvatná. Hořkost nepřirozená a nedobrá. Uznejme však, že byla obvykle přijatelně vytočená i snesitelně vychlazená. 12° polotmavou tradičně ani nezkoušíme, dámy 75-85+ však na ní mírně ujíždějí. Těšíme se na třetinkové stylové lahvičky Bohemia Ale, které známe z loňska. Bohužel vypity. Hned si objednáváme nové. Čtvrtý den pobytu konečně doráží třetinky Bernardu IPy (alc 5,6 %). Silné, hořké, lahodné. Hned je život o drtínek snesitelnější (Pobyty - coby doprovazeč máti - s geront clubem jsou totiž čím dál náročnější. Psychicky. Zvláště snídaně jsou gastronomií přímo zážitkovou. Přesněji hororovou. Kdo vymyslel zrušení normálních snídaní a přišel s debilním bufetem? K tomu prášky i umělý chrup povalující se po stolech plus permanentní historky o vších, ranní stolici, průjmech, zácpě, svrabu, všech možných i nemožných nemocích, včetně hodně detailního líčení podrobností úmrtí manželů hodujících dam. Podrobná historka o useknuté hlavě pomocí snowboardu při autonehodě byla také úchvatná. Dodala přírodnímu filé se šťouchaným bramborem a pórkem ty správné grády. Dobrou chuť!). Kontrolujeme samozřejmě pečlivě bobří kolonie, doupata i hrady kolem blízkého koupaliště. Leč zahlédnout se nám mazané bobříky nepodaří. Jiným prý ano. Železnorudský horský hotýlek & pivovárek Belveder (https://www.hotelbelveder.cz/belveder/pivovar.asp) pořád na svém místě. Trůní vysoko nad Rudou. Cesta po strmé sjezdovce tam a především zpět luxusně parádní. I v dešti. Ro-man-ti-ka! Výšlap nahoru následuje ihned po zhlédnutí nekonečné Ulice (Drogově návykové. MUDr. Nešpor by se usmál svým sedmdesátým šestým způsobem a zahlaholil by svůj známý monolog o puzení a bažení. A nutnosti těžkou závislost tvrdě léčit. Ambulantně či hospitalizací). Vnitřní i venkovní tabule Belviku letos hlásá: 11° světlá, 11° polotmavá, 12° světlá, 13° tmavá, 13° medová a 14° světlý speciál. Tmavý Grádl nezkoušíme (pár let je to už třináctka, v roce 2011 to bývala ještě dvanáctka - jak dokládají vyvěšená ocenění), polotmavé též není naše parketa. Čtrnáctka (loni varovně zvaná Bermudský trojúhelník) teprve zraje. Světlá jedenáctka Belveder, světlá dvanáctka Švejk (nejméně pitelný) a medová třináctka Pašerák se od sebe výrazněji neliší. Barvou, vůní ani chutí. Šumavským zvykem zůstávají pořád piva nehořká, sladká. Možná trochu paradoxně se nám nejméně sladký opět jeví i zdá medový Pašerák. I nejvíce pitelný. Bezkonkurenčně. Nakonec jsme se pěkně skamarádili a pobratřili. Nesmí chybět pochvala - Pašerák byl vždy perfektně vychlazený, což tady v letech minulých zvykem nebývávalo. A to, i když byl Jezevec letos úplně osamoceným hostem v hodně rozlehlém, leč horsky útulném restu (Sedáváme samozřejmě vždycky ve varně). Letos nevysedávaly ani učitelky a dohled nad tradičně ubytovanými školami v přírodě (Jezevec se ještě jednou omlouvá za neomluvitelné faux pas, kdy upřímně pochválil venku před Belvikem poskakující holky za tuze pěkné kostýmy na karneval. Hned mu bylo důrazně vysvětleno, že nejde o maškarní zábavu, nýbrž o Keltský večer. A holky byly malé Keltky. Slušelo jim to). Pohoda, klídek. Na což bedlivě dohlíží všetečný skřítek Pivníček (Der Kobold Pivnička) coby dobrý duch Belvederu. Neměl však dopustit zrušení pohledů s belvedérským pivovárkem. Na Belviku pořád drží jednotné ceny pivka. Malá koštují CZK 25. Loni to byla dvacka. Na Belviku to máme rádi. I nasládlý Pašerák sem přesně pásne. V sesterském Hotelu Grádl jsme na otevřený výčep nenarazili. Takže informujeme pouze o nových originálních lázních pod Grádlem. Jedná se o Kneippovy šlapací lázně na Grádelském potoce. Vodoléčebná otužovací procedura - nutno vidět, nelze popsat. V Rudě Železné opětovně chválíme íčko s muzeem. S lyžníky, kabinetem bobra, čápa či jelena. Doporučujeme. Registrujeme nový bytový dům s kavárnou. Nic pro nás. A hezké to taky není (A pan architekt zřejmě přehlédl, že v Rudě bývá i sníh. Bydlet bychom v tomto nepraktickém a nefunkčním paskvilu nechtěli ani gratis). Jinak těžce ospalá Ruda v době mimo sezónu ničím nepřekvapuje. Ani jsme to ostatně nečekali. Noviny se tady koupit pořád v pohodě dají a kebab je tu snad pouze jediný. Zatím. Na Kvildě pivovar, přesněji Pivnice u Galapetra opět nepřekvapivě zavřená (Mají ale už vyvěšenou otevírací dobu. Konečně!). V přilehlé pekárně testujeme kvildského Desateráka i Dvanácteráka. Oba světlí, nepříliš pitelní. V pivnici inzerují ještě Divočáka 13° a Galapetra 14°. Kašperskohorské pivko je o něčem docela, docela jiném. V Kašperkách otevíral 16. 7. LP 2016 Kašperskohorský pivovar. Sídlí přímo vedle Policie Modrava (kriminovela se točila tady). Stylový hospodský interiér, venkovní posez, příjemná obsluha. Pokrmy nemálo lákavé, včetně pivního menu. Jako už loni. Názvy piv podle místních lokalit. Letos aktuálně na čepu světlý výčepní Kašperk 10°, jantarový ležák Amálka 11°, tmavý speciál Cikánka 13° a bylinný Ale 13°. Kašperk je pořád supervýborná desina. Svěží, osvěžující, digestující, veselá. Skvěle pitelná a konečně i hořká. Dá se kousat. Mocně chválíme. Asi dnes nejlepší desítka, co známe (Únětice to už dávno, dávno nejsou). Původně jasné pivko pobytu. Bylinný Ale slušný, s kotvičníkem a kůrou stromu Lapacho. Jedinou vadou na kráse u jinak velice sympatického Kašperskohorského pivovaru je absence normálních www stránek. Ichtilní Facebook podporovat fakt nehodláme. Výtku opakujeme i u přeštického pivovaru U Přečka. Přímo na náměstí. Loni v květnu ještě otevřeno nebylo, čili premiérová návštěva. Vevnitř útulno (venku nikoli, díky nikdy nekončící brutální koloně aut). Šenkuje se Kilián 12°, tmavý Maurus 14°, Marlene IPA 15 °, pšenice Schönborn 12° a řezaný ležák Přeštický Strakáč 13° (Přeštičtí jsou na své prasátka oprávněně pyšní. Konečně i fotbalový klub nese jméno Přeštická svině). Kilián je světlý ležák plzeňského typu. Chutná famózně. Přepychový, hořký, řízný, digestuje. Pivko pobytu. Jako plzeň, nežli ji ukradli a zničili. Možná je Kilián o něco světlejší. Škoda, že nemáme více času. I jídla vypadají přenáramně lákavě. Dej Bůh štěstí! Gott segnen Sie!

Liptov V. (ZN 47): Snad majdanizace nezasáhla i milovaný Liptov. Stačí, když blbne Blava. Bratislavská kavárna cinká. Další barevný převrat a destabilizace financovaná Sorosem?

Pivní snob (ZN 42.): Nedílnou součástí nového národního obrození musí být nemalé úsilí o zachování českého piva, české pivní kultury a rázné zastavení umírání české hospody. Příslušník české hospody si přitom chce jenom tak normálně žít (a to mezi normálními lidmi a mezi svými), normálně pracovat a mít i svůj pověstný „klid na práci“. Nikoho neohrožuje, ovšem agresivní kavárna ho nenechá na pokoji - tolik, tolik mu už vzala. Podstata jeho životního stylu je smrtelně ohrožena. Kavárna všechno tradiční a všechno normální cíleně a soustavně ohrožuje, bestiálně pošlapává, bezohledně likviduje a sprostě ničí. A nekavárník je nucen tomu ještě tleskat a radostně juchat, kterak je nádherně obohacen a nevýslovně šťasten. Nenechme se zahnat k domácímu pití, nenechme se zavřít do domácího vězení, do arestu „chytrého“ a digitálního. České hospody jsou světovým kulturním dědictvím a musí opět ožít v plné síle, kráse i vážnosti a opět se stát úžasným fenoménem kulturním, vlasteneckými středisky, sociálním tmelem i nezastupitelnými centry politické a národní agitace. Pivo bylo, je i bude náš národní nápoj a poklad. K tomu mok navýsost společenský a politická levice by si měla uvědomit, že jde o nápoj i bytostně levicový. Navrátit náležitou úctu je nezbytné profesi a práci sládků, ale i hospodských a výčepních. Vezměme si příklad z našich moudrých předků, kteří na své pivo i své hospody, a s nimi spjatou kulturu, bývali jaksepatří hrdí. Oprávněně. Naše pivní kultura je neodmyslitelně spojená s pivem čepovaným a s českým ležákem. Naší typickou a nenahraditelnou institucí zůstává tradiční česká (i moravská) hospoda, pivnice či putyka. Naše hospoda je místem pro život, pro setkávání a stýkání se normálních lidí. Což někomu strašlivě vadí a snaží se to cíleně zlikvidovat. Rádoveltmanská kavárna pivo, českou hospodu a její kulturu odsuzuje a přehlíží coby primitivní, buranskou a provincionální. Přitom ale jde o ztělesnění našeho národního plebejství v tom nejlepším slova smyslu. Plebejství, které je dialekticky současně snobismem i naší pýchou. Bojujme za české hospody, bojujme za točené pivo! Chystané snížení DPH na točené pivo zdaleka nestačí! A není vůbec jisté, zda projde. To zase bude keců o populismu, nesystémovosti, alkoholismu …

Ozvěny Tour 2017 (ZN 46.) a Tour de Putyk 2018: V ČR je na spadnutí první soudní spor o zpřístupnění turisticky značené cesty, kterou svévolně zahradil majitel pozemku. Proti sobě stojí Klub českých turistů a Lesní správa Orlík, tedy rodina topkařského K. Schwarzenberga. Kníže & co. prostě (a sprostě) zakázal lůze vstup na panské … Spor o zavřený les se týká Rukávečské obory poblíž Milíska. Našince už ani do lesa nepustí, leč hordy cizáků nám sem vesele zve! Už se ale přitom nemůžeme dočkat právě Jižních Čech. Především normálního, homogenního obyvatelstva. Všech těch krásně normálních chlapíků a překrásně normálních ženských, hovořících naší krásnou mateřštinou. Kteří na Žižkově jsou už utlačovanou a zuřivě pronásledovanou menšinou a vlastně už pouze výjimkou a kuriózní raritou. Na Žižkově mnohde už češtinu prakticky neuslyšíte, to už je tady snad více i bratrů Slováků. Nejenom o víkendech, chcete-li slyšet naší mateřštinu, vydejte se raději třebas na makarskou riviéru nebo po thajských nevěstincích. Trpce pravdivá je scénka, kdy v nejmenované žižkovské sadovské pivnici se dlouholetého a domorodého štamgasta nevinně a spontánně otázal silně démonický Afrožižkovan (střídající čepovaného Guinnesse s lobkowiczským Démonem) - jako obvykle permanentně repující v jamajském rauši - odkud na Žižkov zavítal a jakým nářečím se vlastně dorozumívá. Místní být totiž nemůže. Neb vypadá podezřele normálně a je k tomu bílé pleti! Onoho štamgasta dotaz neurazil, pouze vykolejil a prohloubil letité deprese, přičemž musela vypomoci osvědčená ruská vodka. Spravedlivě dodejme, že onen exotický Afrožižkovan s jamajskými dredy má rád pivo a mluví i česky (Což je sice chvályhodné, nicméně mezi žižkovskými expanty, bohužel, naprosto výjimečné). Žižkaperk v posledních letech okupuje hafo cizinců, tzv. expantů, kteří se tu usadili při svém globálním kočování. A naši lidé, naše tradice, naše kultura, naše řeč a ani naše pivo je vůbec nezajímají. Postmoderní Žižkoff je sice rájem kosmopolitních flamendrů & globálních pobudů, ale peklem starousedlíků. Už je to tady k nežití. K tomu nás média hlavní stoky nutí korektně jásat, kterak jsme expanty, cizinci, globálními nomády etc. plus davy statisíců a statisíců turistů, úžasně obohaceni. A jak jsme z jinakosti, pestrosti a nikdy nekončícího karnevalu s otevřeným koncem všichni nevýslovně a ukrutně šťastni. Nejsme! Zlaté Malšice, zlatá Bechyně! Žádní početnější Afromalšičané, Indotáborité, Hnědobechyňáci. Ani mešitu tady (zatím) ještě nemají a ženské ještě nechodí zahalené (po žižkaperku už naprosto běžně ano). A všichni mluví česky. Obrana a záchrana českého jazyka - nejbohatšího z evropských jazyků - je nezbytnou součástí nového národního obrození. Jedním z klíčových úkolů dnešní doby se stává záchrana naší mateřštiny. Češtinu v současnosti neohrožuje němčina jako v dobách F. L. Heka (Věka), nýbrž cizorodá angličtina, které mnozí otrocky poklonkují a lokajsky slouží. Němčině se naši čačtí předkové ubránit dokázali a poněmčování stavěli fortelné hráze. Dnes je ohrožení ještě daleko fatálnější, poangličťování a westernizace brutálně sílí a pevných hrází je třeba více nežli kdy jindy. Uzákonění ochrany naší mateřštiny je proto nezbytné. I důraz na kvalitní výuku mateřštiny na školách. Protěžování výuky cizích jazyků vede i k tomu, že mnohé děti český jazyk zoufale nezvládají. Ne každý je jazykově nadaný a ne každý spojuje ústřední smysl svého života s tím, že bude tlumočníkem. Kosmopolitní kavárna, tzv. celebrity i velkoměstská tzv. honorace, včetně samozvaných pseudoelit - těžce zasažení směšným komplexem rádobysvětovosti - se přitom za český jazyk hluboce stydí. Ve svém nábožném vzhlížení k údajně mýtickému Západu (kdy tomuto mýtu nevěří dnes už ani samotný Západ) nehorázně protěžují angličtinu v rámci odnárodnění a přetrhání veškerých našich kořenů a zašlapání našich tradic. Pod pláštíkem údajné jazykové vstřícnosti se plíživě rozlézá hydra kosmopolitního odnárodnění.

Pel-mel ze zrzavého světa (aneb pár pivních drbů a frků, které p.t. čtenářstvu možná unikly): Nových minipivovárků požehnaně přibývá. Pecký v Peci už má fungovat. Počátkem léta se rozjíždí minipivovar v areálu královedvorského Safari či Pioneer v Žatci. Vrchlabský Hendrych uvařil k 55. výročí KRNAPu speciál H13 KRNAP ALE. S tóny lesa, borovice a svěžího vánku z Krkonoš. Koumáci z Brna vynalezli probiotické pivo, které prý zastaví průjem. Brno musí mít vždycky něco komicky specifického. Přes sto let (ne)stěhují nádraží o pár kroků a teď mají přestat vařit samoséry? Holt žít Brno je fakt špica. Dej Bůh štěstí! P.S. Na rynku v Přešticích zakoupen tlustší časopis The Best! Nejlepší světová piva a pivovary. 1. edice. Cena CZK 195. Druhý díl „pivní časopisecké bible“ má vyjít v září. Zatím jen listujeme a přitom nevylučujeme, že zřídíme od příštích ZN pravidelnou rubriku info o této tiskovině.