LXV.: Trendy a mapy

Bertíkova Pivní Hlídka LXV.: Žhavé české (nejen) pivní statistiky a další (nejen) pivní mapy 

Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé p.t. čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova jeho okolí. Tentokráte pel-mel o poučných mapkách a o proměnách Čecháčků ve vztahu k jídlu a pití. Ale i univerzálních vzorcích spotřeby pivka.

O velmi zdařilém produktu - mapě s brožurou Pivovary České republiky (Praha, Kartografie Praha 2009. ISBN 978-80-7393-067-7) jsme referovali v BPH XL. A za pár měsíců i o tom, že byla bleskurychle rozebrána, což vlastně platí taktéž o 2. vydání (Praha, Kartografie Praha 2010. ISBN 978-80-7393-098-1). S mírnými inovacemi, včetně přehledu současných pivovarů v ČR aktualizovanému k 1. 4. 2010. Haf. Získali jsme i tuto mapu 1 : 500 000 coby Breweries of the Czech Republic/Brauereinen in der Tschechischen Republic (Praha, Kartografie Praha 2010. ISBN 978-80-7393-144-5). S ilustracemi a popisem vybraných pivovarů i pivovárků. Deklarována ovšem coby Not For Sale (neprodejné). 

 V únoru na nás za výlohou oblíbeného knihkupectví naproti stadiónu Ivánka Horníka - tedy žižkovské Viktorky vykouklo hned mapek několik. V prvé řadě Praha - pivovary a tradiční restaurace (Praha, Kartografie Praha 2011. ISBN 978-80-7393-161-2). Pivovary a vybrané restaurace s popisem a na straně druhé mapa 1 : 10 000. Rejstříky ulic, schéma dopravy či ilustrace objektů. Je tu i dejvická Budvarka či žižkovský Sad. Pro každého pivaře a (nejenom) Pražáka je tato mapka naprostou nezbytností. Chválíme též cenu - milých CZK 69.

Dodejme, že jsme zakoupili i Technické památky České republiky (Praha, Kartografie Praha 2011. ISBN 978-80-7393-099-8). Přináší nejzajímavější technické památky (včetně pivovarů), popisy vybraných památek a mapu 1 : 500 000 s ilustracemi. A neodolali jsme ani Podzemí České republiky (Praha, Kartografie Praha 2009. ISBN 978-80-7393-085-1). S popisy vybraných lokalit, ilustrovanou mapou 1 : 500 000, resp. seznamem přístupných podzemí ČR. Bohužel jen přístupných. Cestu ke Štěchovickému pokladu vyznačit zapomněli.  

Nedávno ČSÚ zveřejnil dlouhodobé trendy ve spotřebě potravin. Dokumentují výrazné proměny naší kuchyně za posledních pár desítek roků. Zda je to vždycky k lepšímu, zůstává ovšem velkou otázkou. Média neopomněla samozřejmě patřičně halasně vybubnovat, že „místo vynucené skromnosti nastoupila radost z luxusu i nepřeberného množství surovin“. Tedy, jak u koho. Mrzoutsky zapšklý staromilec by si možná posteskl, že dříve sice opravdu nemíval řezník či sámoška (a nebyla vietnamská) několik desítek druhů salámů či sýrů. Leč většina nebyla náhražková. Super- a hyperzrůdnosti dneska sice desítky druhů nabízí, leč mnohdy se žrát nedá ani jeden jediný. Radostně konzumuje odpadky a v dnešní ČR není vodítkem (a zárukou kvality) mnohdy ani vyšší cena. Vše jsou šidítka, podvod a hlavně kšeft. A v neposlední řadě nutno zopakovat, že Češi jsou přímo posedlí množstevním nakupováním. Nákupy ve stylu „co nejvíc za co nejméně“ jsou smutným českým národním sportem. Vrr.  

Je fakt, že surovin přibylo, sortiment se rozšířil a paleta možností samozřejmě též. A kdo opravdu hledá, kvalitu si i najde. Leč jásat, že si dneska třebas jahody lze koupit po celý rok je zpozdilé a tragikomické. To přece nejsou skutečné jahody, ty přece rostou v hlíně a uzrávají jednou za rok. S tím se udělat nedá fakticky nic. A o kolik, že se zvýšila spotřeba těch legendárních mandarinek, právě kvůli kterým mnozí cinkali klíči? Dost už lamentování a nemístné agitace. A dejme prostor přesným statistikám. Nicméně přitom nezapomínejme na přesný výrok W. Churchilla: „Věřím jenom té statistice, kterou si sám zfalšuji“. Vrr. Haf.

Za posledních šedesát let došlo u nás k výraznému poklesu spotřeby chleba, mléka a tradiční české zeleniny. Zájem naopak roste o sýry, jogurty a drůbež. Pivo ovšem máme rádi pořád. Např. u spotřeby masa v kg na obyvatele a rok ČSÚ udává hodnoty: u drůbeže v roce 1948 - 4,9 a v roce 2009 - 24,8, u hovězího - 13,1, resp. 9,4 a u vepřového - 13,6, resp. 40,9. Chleba jsme v roce 1948 průměrně snědli 70,7 kg a v roce 2009 43,4 kg. U pivka jsou udávány hodnoty 76,2 l v roce 1948 a 150,7 l  roku 2009 (s absolutním maximem 163,5 l).

Interpretovat údaje lze i tak, že žijeme v tzv. rozmařilé době. Stabilně klesá spotřeba potravin, které bývají spojovány se skromností až chudobou  (chléb, mléko či brambory). A dlouhodobě roste spotřeba tzv. lepšího jídla a pití (maso, balená voda, sýry, alkohol, rajčata, papriky apod.). U některých položek už došlo k nasycení konzumentských tužeb. A tak vrchol spotřeby masa nastal před 30 lety a od té doby mírně klesá či stagnuje. Tzv. rozmařilá doba dle grafů trvá cca 10 let, postupně se začíná i prosazovat fenomén náročného jedlíkovství etc.  

Vzorce konzumace piva v České republice v roce 2010 je zpráva Centra pro výzkum veřejného mínění AV ČSAV (https://www.cvvm.cas.cz/upl/zpravy/101074s_OR101215a.pdf). V září 2010 byly zopakovány některé „pivní“ otázky, které jsou součástí dlouhodobého projektu Hospody a pivo v české společnosti, probíhajícího od roku 2004. Tisková zpráva shrnuje základní výsledky např. o podílu konzumentů pivka v dospělé české populaci. Tento se dlouhodobě výrazně nemění a činí kolem 90 % u mužů a 50 - 60 % u žen. O poměrně univerzálních vzorcích konzumace piva svědčí i to, že podíly se nijak významně neliší ani podle věku, vzdělání či příjmu. V roce 2010 se neprojevil trend pozorovatelný od roku 2004 v podobě poklesu konzumentů pivka ve sledované skupině nejmladších (zde 18 - 30 let).

Další výsledky se týkají množství a frekvence. Množství konzumace je vyčísleno prostřednictvím průměrného počtu půllitrů za týden. V uplynulých letech se tento u mužů pohybuje kolem 8,1 a u žen kolem 2,3 půllitrů. Nejvíce v průměru vypijí muži ve starším středním věku (45 - 59 let), a to cca 10 půllitrů týdně. Frekvence konzumace je ukazatel, napovídající, zda je pivko nápojem běžným či svátečním pitím. Dlouhodobě vychází, že muži si pivko dávají v průměru přibližně čtyřikrát týdně a ženy přibližně dvakrát týdně. Poslední informace se týkají piva nealkoholického. I tyto výsledky potvrzují, že nealkoholické pivo není pro Čechy samozřejmou náhradou piva běžného. V situaci, kdy si nelze dát pivo normální (např. kvůli řízení) si nealko-variantu poručí v roce 2010 jen 53 % mužů a 26 % žen.          

           Další zpráva nese jméno K některým aspektům výběru piva českými konzumenty v roce 2010 (https://www.cvvm.cas.cz/upl/zpravy/101075s_OR101215b.pdf). Zpracována opět v kontextu dlouhodobého projektu jeho autorem J. Vinopalem. Ohledně výběru značky výzkum dokazuje dosavadní trendy, že preference jsou u českých konzumentů dlouhodobě poměrně vyprofilované, což je zvláště patrné u mužů. Podíl mužů, kteří pijí produkty pouze z konkrétních pivovarů se pohybuje kolem 80 %, u žen pak kolem 50 %.

A jak jsme na tom s pivním konzervatismem? Jedná se zde o postoj při setkání s neznámým pivkem. Jde o to, zda si např. při dovolené objednáme místní produkt či dáme přednost známému pivu od velkého producenta. 25 % mužů by rozhodně a 28 % spíše zůstalo u známého piva z velkého pivovaru a 29 % by spíše, resp. 10 % rozhodně ochutnalo neznámé pivko místní. U žen jde o poměr příklonu ke známému, resp. neznámému pivu 45 % : 44 %.

Otázky se týkaly též role vybraných aspektů - jako cena a chuť - při výběru. Tradičním nejdůležitějším kritériem výběru piva zůstává chuť. Dále se v minulosti  umisťovala značka, zvyk, stupňovitost a až teprve potom cena a reklama. Pro většinu českých mužů i žen (62 %, resp. 47 %) v roce 2010 při výběru hraje chuť důležitější roli než cena. Pro cca 1/3 mužů a 2/5 žen jde o kritéria rovnocenná a jenom u 7 % mužů (a 13 % žen) má cena při volbě váhu větší.

I výzkumy 2010 potvrzují univerzální vzorce konzumace piva v české společnosti. Nicméně samozřejmě existuje provázanost spotřeby piva s ekonomickými aspekty a projevuje se i v subjektivních odpovědích na otázky průzkumu. Např. u obou pohlaví s růstem příjmu na osobu domácnosti roste preference chuti, u nižších příjmových kategorií nabývá na síle cena.

Výsledky potvrzují stále pozitivní vztah české společnosti k tradičnímu produktu, kterým pivko bezesporu je a i zůstává. A většina z Čechů (a Moravanů i Slezanů) je na pivko i náležitě hrdá. A to i přes mírný pokles průměrné roční spotřeby na osobu. Haf.         

P.S. Mrkněte též na úvahu Jiřího Vinopala „Instituce hospody v české společnosti“ na https://www.cvvm.cas.cz/upl/nase_spolecnost/100027s_Vinopal-hospody.pdf. A máte-li možnost, nahlédněte i do knihy Hospody a pivo v české společnosti (Praha, Academia 1999).