Bertíkova Pivní Hlídka IXL.: Třikrát s ... (Poupětem) a Lobkowiczská trápení

Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a široširého okolí. Dnešní pokračování trochu pohádkově znovu o skutcích učeného sládka F. O. Poupěte. A méně pohádkově o řádění K-Brewery.  

Základní informace o životě a reformách legendárního Františka Ondřeje Poupěte (1753-1805) rekapituluje BPH XXXVIII. Náhoda tomu chtěla, že Antikvariát Nika nabízel publikaci pro děti právě o této osobě. Autorem je Miloslav Nohejl a idylický textík nese název Neslýchaná věc. S podtitulem Tři povídky o „učeném“ sládku Františku Ondřejovi Poupětovi. 96 s. Vydáno 1957 v Praze, Státní nakladatelství dětské literatury, edice Živé prameny, svazek č. 35. ISBN nemá. Určeno čtenářům od 11 let a prodáváno tehdy za milých Kčs 4,70.

Půvabná knížečka je doplněna neméně půvabnými ilustracemi navozujícími idylickou (pro někoho) atmosféru přelomu 18. a 19. století.  A formou téměř pohádkového vyprávění na dobrou noc připomíná - v budovatelském duchu - dobré skutky a potřebné reformy (zkrátka neslýchané věci!) jednoho učeného a pracovitého sládka. Ušlechtilejšího než Mirek Dušín. Takového hrdiny pozdně feudální práce. A líčí protivenství a nástrahy škůdců poctivého díla, kterým musel náš rek čelit. Ale především oslavuje fortel, zaujetí a práci samu. A dozvědět se přitom lze v neposlední řadě i něco o tom, jak to v pivovarech tehdy vypadalo a chodilo.

Příběh první „Utkání“ uvádí do neveselé znehybněnosti sladovnictví v českých zemích na konci 18. století. A seznamuje s novotářem F. O., který však nikde moc dlouho nevydrží. Pár dnů sládkoval ve Windischgrätzových pivovarech ve Štekni a v Tachově. Ale - „I tam ho držel majitel panství proti vůli svého úřednictva! Taky ale, sotvaže starý hrabě ... zemřel, milý pan Poupě letěl. I s tím svým teploměrem!“ (s. 8). Co také s ptákem přelétavým, který si drze usmyslil, že napraví zaostalé české pivovarství? Jakýsi Posázavan, Šternberák ... Na sklonku podzimu 1792 se uprázdnilo místo sládka v Jinonicích, u kníže pána, Josefa ze Schwarzenbergů. Leč obyčej praví, že o volné místo musí býti sveden zápas. F. O a jinonický podstarší. „Zvítězí ten, kdo uvaří lepší várku piva“ (s. 13). Tudíž domácí proti cizákovi.

Hrdý a čestný F. O. Poupě (líčen coby jiskrný fešák se vzdušnými licousky na jinak vyholené ušlechtilé tváři, doprovázený manželkou i rozmilou devítiletou Aninkou, nejstarší to z pěti dcerek) zaujme už při příjezdu. Zvídavá Aninka rychle zjišťuje, jak se věci opravdu mají a tatíčka varuje před nepoctivou hrou. F. O. již sladuje po svém ...  Avšak cítí se velice uražen, kdy „hlavní bolest mu působí znevážení práce, která měla být jediným spravedlivým rozhodčím“ (s. 19). Večer ideově proškolí Aninku („Jde o důležitý lidový nápoj!“ - tamtéž) a ráno po obhlídce vaření konkurenta již o vítězství nepochybuje. I přes to, že purkrabí nečestně podstaršímu tajně podstrčil více sladu. Přesto F. O. navařil více a lépe. A tak slavně vítězí.  

Poupě je jmenován sládkem. Místní ho však brzy začínají litovat. Dostal se na místo proti vůli panského úřednictva. A jeho soupeř zůstává dál podstarším. Klidný chod práce je brzy narušen. Na válečce hoří, škůdce úmyslně zkazí mladinku. F. O. si ztěžuje u zpupného purkrabího, který uraženě píše očerňovací dopis do Vídně. A v pivovaře vypuká již otevřený boj. Svévole a darebáctví obracejí vniveč veškerou Poupětovu snahu. Je sám proti hordě. Vše uhlídat nedokáže. A ve Vídni vzniká nedůvěra v jeho způsobilost řídit samostatně pivovar. Za rok obdrží list oznamující, že je propuštěn. Jemu nakloněný direktor Haszlinger velkomyslně dovoluje Františku Ondřejovi uvařit na rozloučení ještě poslední várku, a to v nepřítomnosti škodícího podstaršího. Samozřejmě, že pivko je uznáno za výborné. A jeho výrobní metody za spolehlivé. Jinonické úřednictvo zelená vzteky. „Pracovní čest ... Poupě obhájil“ (s. 34).   

Ve druhém líčení nazvaném „Jinak“ F. O. opět dráždí. Je schopný a stále pomýšlí na obecné dobro. Po vyhazovu z Jinonic Poupětovi zakotvují na Perštýně v domě „U tří zlatých koulí“ a později v nuznějším bytě v domě „U zlatého slunce“. Ze zoufalství nad nemožností vařit F. O. píše. Rukopis nese název Umění vaření piva, přesněji německy Die Kunst des Bierbrauens. A teď bezcílně utrácí čas tím, že po Praze marně hledá nakladatele. Nakonec tiskař Barth získává předplatitele a text vydává. Nastává léto a zchudlý F. O. netrpělivě čeká na ohlas. Na výroční schůzi pražských a vůkolních sládků je však zlostně titulován a vypískán coby „Papírový sládek!“ ... „Škůdce náš!“ (s. 48). A jeho kniha označena za nestydatou a neslýchanou věc. Vyzradil pečlivě střežená tajemství poctivého řemesla a sám se v nezdravém velikášství pasuje za reformátora ve vaření piva. A příslušníci cechu se musí bránit ...

Všude povídají, „v jak hluboké neváženosti“ chovají jeho knížku i učení, a naplno a jasně, všechno, co učí označují za blud a švindl! A Poupě ani prý není pravým spisovatelem toho vykřičeného díla! F. O. se ale rozhodl bojovat. „Perem své dílo vytvořil, perem je bude obhajovat“ (s. 54). V„Pražských poštovských novinách“ nabízí k nahlédnutí rukopis a vyzývá každého, kdo se cítí jako spisovatel či spolupracovník díla, aby se v těchto listech veřejnosti přihlásil. Další neslýchaná věc! Článek je ovšem dvojsečná zbraň. Odborné dílo, plné nezvyklých rad, nutně potřebuje čtenářovu důvěru. Nekalá historie kolem knihy ji přitom ale neumožňuje získat. A každý věří, že na každém šprochu ... Nezaměstnaný sládek je zlomen.

A do třetice již optimistická povídka „Obrat“. Z kulis životního dramatu F. O. vystupuje dobrotivá hraběcí Milost v sukních. Krásné a vznešené paní se zase jednou zachtělo konat dobro. Komupak? Hraběnce Clam-Martinicové. Sama osobně rodinu navštíví, podaruje a laskavě  pozve F. O. sládkovat do svého slánského pivovárku. A karta se začíná obracet.   

Od listopadu 1794 šťastný Poupě zase vaří. O slánské pivko je zájem i v Praze. Přitom sepisuje, studuje, vychovává, dostává konečně i syna a vymýšlí „pivní váhu“ - předchůdkyni hustoměru. Provádí reformy, leč slánský pivovar mu začínat být těsný. Troufale se hlásí do  konkurzu v městském pivovaře v Brně. A - v konkurzu překvapivě nezmanipulovaném - místo sládka opravdu dostává! Velký pivovar čile vzkvétá a Brňané jsou s produkty spokojeni vskutku nadmíru. Věhlas se šíří též za hranice. F. O. vydává další odborný spis, kdy již má veřejnost na své straně. A roku 1798 zakládá první sladovnickou školu. Neslýchaná věc! Že by tedy opravdu nakonec pohádkový happy end, s vítězstvím lidského dobra a především poctivé práce? Brněnská idylka však trvá pouhých sedm biblických tučných let a tak koncem roku 1805 tělo F. O. končí v neoznačené obecní jámě. Jeho reformy však žijí dál. Práci čest! 

Ke značce Lobkowicz chováme vztah silně ambivalentní. Jejich pivka byla členy naší pivní družiny silně obávaná. Již klasickými se stala barvitá líčení týdenních démonických útrap po nemírné konzumaci Démona, kdy kolega doložitelně lezl po stropě. Lihová, řídká - fakt nemusíme. Ale tradice je tradice. Lobkowiczský pivovar ve Vysokém Chlumci udává založení 1466. A známe řadu pivařů, kteří tamější pivka oceňují. Přesněji však oceňovali. 

Od založení se pivovar stále nacházel v držení rodiny Lobkowiczů, vyjma let 1939-45. Roku 1948 je znárodněn a v roce 1992 opět navrácen roudnické větvi Lobkowiczů. Od roku 2009 je ze 100 % vlastněn společností K-Brewery. A tradiční chlumecké portfolio Princ, Vévoda, Baron, Kníže a Démon je podrobeno ekonomickému auditu. A výsledky?

Princ (světlá 10 %), Kníže (světlá 12 %), Baron (tmavá 12%) definitivně mizí. Vévoda (11 % světlý ležák, alc 4,5 %) bude produkován pro region a pár míst po Praze. A hlavním artiklem je 13 %  mahagonový ležák Démon (alc 5,2 %). Jde o pivko netradiční, polotmavé, s recepturou z I. republiky. Připomíná piva mnichovského typu, leč je ryze český. Původně byl určen pro ruský trh, ale stal se českým speciálem. Dnes však již nikoli značky Lobkowicz, leč pod značkou Pivovar Vysoký Chlumec. Značka Lobkowicz je vyhrazena pro vlajkový světlý ležák K-Brewery, který se přitom dělá v Protivíně. A jejich sedmá akvizice Pivovar Černá Hora se má zaměřovat na tmavý speciál. Nikoli však na Granát. Prý něco jiného ... Vrr.    

Další „dobrá“ zpráva. Nizozemský mamut Heineken musí šetřit. A tak zavírá Pivovar Louny. V Lounech ponechá sklad a značku Louny přenáší do Ústí. Což je idiotské, obdobně  jako Rallye Dakar v Jižní Americe. Heineken už zavřel pivovary v Kutné Hoře a Znojmě. Tak proč je - k.... - vůbec kupoval? Právě proto, aby je zlikvidoval. To je kapitalismus. Globální k tomu. Iluzemi o soukromém vlastníkovi, který nedělá nic jiného než zodpovědně zvelebuje svůj majetek a koná obecné dobro snad netrpí už ani členové pravdo-láskařského gangu. Vrr.