XXXVII.: Města

Bertíkova Pivní Hlídka XXXVII.: Města slavná pivem v Českém království

Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a okolí. Dnešní historické pokračování přináší výlet do středověkých měst Českého království. Těch nejvíce proslulých pivovarnictvím a pivkem. 

České pivovarnictví a krčmy jsme opustili (BPH XXXVI.) v dobách středověkého rozmachu. A jaká, že byla ve středověku města pivkem proslulá? A jak si vedly předchůdci dnes slavných českých pivovarů? O tom pojednává 32. a 33. kapitola knihy Jaroslava Nováka Večerníčka Dějiny piva. Od zrození po konec středověku (Praha, Computer Press 2009).

V Plzni se pivko začalo vařit po založení města v roce 1295. „Král Václav II. udělil všem 260 plzeňským měšťanům právo várečné. Nejstarší pivovar se sladovnou je v Plzni doložen v roce 1307. Vařili se várky tzv. červeného piva z pšenice a bílého z ječmene“ (s. 124). Pivo se tady, obdobně jako jinde, vařilo „po řadě“ neboli „na střídu“ - tj. každý měšťan si vařil pro sebe a pivo si odvážel domů, kde ho také čepoval. Vařilo se dvakrát, výjimečně čtyřikrát do roku. A to ve společných pivovarech, a pomocí najatých sládků. O kvalitě tehdejšího plzeňského se dochovaly pouze kusé, a to velmi rozporné, zprávy. Nějaký čas zřejmě bývalo kvalitní, neboť se vozilo až na Moravu do Horního Slavkova. Jindy však jeho chuť budila až veřejné pohoršení. Bakalář Ondřej Klatovský ho odsuzuje příkrými slovy: „Plzeňští, máte pivo, když ho svini v zadek nalejete, čtrnáct dní ještě kvičí“ (tamtéž).

Nejen v Plzni se tehdy pivo vařilo svrchním kvašením. Pivo kvasilo za tepla a rychle, za 5 až 6 dnů při teplotě 20-25º bylo hotové. Ale výsledky bývaly rozdílné. Vše se mění v polovině 19. století. V Bavorsku se již používá spodní kvašení. Probíhá po delší dobu, při 15º C a kvasinky po prokvašení sedají ke dnu. A když roku 1839 plzeňští měšťané budují nový pivovar zvou z Bavorska sládka Josefa Grolla. Jenže namísto bavorského ležáku vzniká pivko jiné a první várka uvařená roku 1842 všechny překvapila skvělou chutí. Ležák vzbudil nadšení a rychle se šíří. Ale to je už jiná historie a dnes už, bohužel, také už jenom historie.  

K dalším legendám náleží pivo budějovické. Počátky pivovarnictví sahají k založení královského města v roce 1265. A pivko tu od počátku přinášelo tuze dobré zisky. Např. měšťan Zachariáš si jako jeden z prvních pivovarníků pomohl natolik, že kolem roku 1300 zakládá vlastním nákladem špitál. Právo mílové (zákaz provozování řemesel a otevírání krčem v okruhu jedné míle od města) Budějovice získávají roku 1351 při návštěvě Karla IV. a Václav IV. roku 1410 výnosné městské právo rozšiřuje na zákaz činnosti venkovských sladoven a pivovarů. Pivovarníků přibývá a přibývá i sporů okolo práva mílového. Vaření piva bylo výnosné a tak ho, navzdory městským právům, vařili též Rožmberkové a okolní kláštery. Roku 1464 dokonce budějovický rychtář vede trestnou výpravu a ničí v okruhu jedné míle sladovny, pivovarnická zařízení a krčmy. Rožmberkové i církev jsou ale mocní ... Leč podle rázného českého rychtáře Ondřeje Puklice se od té doby Budějovicím říká České.

Spory pokračují, přeměřuje se a mění míle, právováreční měšťané se vzdávají části práv (1495) a město přebírá vaření piva bílého, pšeničného. Měšťané si podrží vaření  piva z ječného sladu. Město roku 1495 staví první pivovar na pšeničné. A pře mezi městem a měšťany nekončí. Městský monopol však není narušen ani povolením dovozu piva, které se ale mohlo importovat pouze z daleké Svídnice v pruském Slezsku. V Budějovicích fungovalo  několik městských varen pro potřeby měšťanů. Do piva se tady přidával jalovec a sůl, kvůli trvanlivosti. Toto ječné pivo bývalo silné a obsahovalo přes 10 % alkoholu (odpovídalo dnešnímu cca 23º). Ovšem budějovické pivo se tehdy ještě zdaleka netěšilo takové pověsti jako dnes a zaostávalo hlavně za pivkem rakovnickým. Pro připomenutí: Prazdroj udává své  založení 1842 (jako Měšťanský pivovar v Plzni), Budvar (coby Český akciový pivovar v Český Budějovicích) 1895 a budějovický První měšťanský pivovar 1795 (od 1847 Samson). 

  Nejslavnější pivo v Českém království se od středověku do 17. století vařilo nejspíš v Rakovníku. Král Jan Lucemburský stvrzuje městská privilegia roku 1319. První písemná zmínka o vaření piva tady pochází z roku 1341. A Pivovar Rakovník uvádí coby rok založení 1454. A téhož roku rakovničtí stvrzují svá práva a získávají právo mílové, zajišťující monopol na vaření piva ve městě a okolí. Vedle umu pivovarníků se o úspěch zasloužily příznivé přírodní podmínky. Vynikající rakovnický chmel (který přijížděli kupovat i pyšní měšťané žatečtí), místní sladovnický ječmen a dobrá voda. Kvalita byla oceněna císařskými majestáty. Rakovnické rád popíjel císař Maxmilián i Rudolf II., „kteří Rakovnickým vždy stranili při sporech o dodávkách piva do Prahy“ (s. 128). Roku 1588 byl Rakovník povýšen na královské město. Tady bývala kvalita pivka nadevše a nesmělo se ani vařit pivo „popeněžní“, též zvané freyberk. Jednalo se o slabší pivo nevalné chuti, které nepoctiví šenkýři mohli přidávat do pivka kvalitního. V době rozkvětu bylo v Rakovníku osm pivovarů, kde vařilo 121 várečníků.

Vyhlášenými se staly neustálé stížnosti pražských pivovarníků, kteří přicházeli o zisky díky povolení vozit rakovnické pivo do měst pražských. Povolení vydal Ferdinand I. a stanovil též úlevy při výběru posudného (cla). Spory o dovoz do Prahy naplno propukají roku 1578, kdy pražští purkmistři a konšelé vydávají zákaz dovážení a prodeje rakovnických piv. Rakovničtí to ovšem nerespektují a pivní vozba do Prahy neustává. Císař Rudolf přitom sliboval pomoc obou stranám, ale dlouho zůstalo jen u slibů. Pokračuje válka korupce a řetěz odvolání. Řešení nepřináší ani císařský dekret z roku 1579 a boj „piva proti pivu“ trvá dále. Pivo mělo takovou důležitost, že o něm musel rozhodovat samotný císař. Ten však nerozhodl.

Celé 16. století bylo pro rakovnické pivovarníky příznivé. Rakovničtí se úspěšně vypořádali s konkurencí vyrůstající na panských statcích (včetně Krušovic) a i s pivovarem křivoklátským, všetatským či senomatským. Nemálo peněz však museli platit za různé poplatky při vývozu piva do Prahy či za průjezd Novým Strašecím. Zlaté časy ale trvaly do začátku 17. století. „Válka třicetiletá zahubila veškerá řemesla a ožebračila celý národ“ (s. 130). Bylo málo surovin, várky byly omezeny a klesala i kvalita piva. Včetně rakovnického. A Pražané si stále více stěžují na jeho lehkost. A zase přichází zákaz dovozu do Prahy. Upadá též vážený cech sladovnický. Dochází k dalším změnám, kdy např. císař Leopold roku 1705 schvaluje ustanovení (Rakovnických a Berounských) „ustanoviti toliko jednoho sládka v každém jednom městě, jako jedinou odpovědnou osobu za kvalitu piva“ (s. 131). A i když pivovarská živnost stále slušně vynášela, úpadek rakovnického pivovarnictví pokračoval.     

V době gotické býval baštou pivovarnictví středočeského Český Brod. Masivní expanze však nebyla způsobena výjimečnou kvalitou, nýbrž žízní a nedostatkem piva v blízké  Kutné Hoře. Velké žíly zde byly objeveny v polovině 13. století. Ale stříbro tu dolovali a mince razili již Slavníkovci v 10. století. A vařili pivo. V letech 1307-08 se Kutná Hora stává městem královským, s právy várečnými. Vrcholné období zažívá od poloviny 15. století. Několik desítek místních pivovarů však žízni horníků nestačilo a pivko sem bylo přiváženo z řady míst. Spotřebu piva zvyšovaly též časté pobyty panovníků a pánů z celého království. Tradice dnešního Pivovaru Kutná Hora (se značkou Dačický) se pak datuje od roku 1573.  

     Jedno z nejhorších piv se prý vařívalo v Litoměřicích. Místní měli právo výběru z nákladů projíždějících lodí a tedy i přístup k mnoha pivům. Negativní dopad mělo i založení vinic a specializace na víno. V 17. století ale kvalita piva dostihla víno a pivovarnictví sehrálo roli v blahobytu města v barokní éře. Moravská piva si nezadala s českými. K nejznámějším patřilo pivo z Moravské Třebové. A probíhal i lítý a dlouhý boj o jeho čepování v Olomouci.

A co středověká Praha? Pila se pivka místní a též i přespolní, někde až z daleké ciziny. Od 14. století šlo okusit piva ze Žitavy, Svídnice (Schweidnitz) či Turnova. A v Praze se vařilo pivo staré silné a mladé, zvané patoky. Ze pšenice pak husté, bílé a dobově populární pražské „popeněžní“ pivo. Jeho kvalita byla ovšem značně proměnlivá. Z ječmene se vařila tmavá, červená, „stará“ piva. Jednalo se o „vaření nastaro“ či „na hořko“. Stará piva byla déle uležená a více chmelená. A v Praze šlo popít i slavné ležáky rakovnické, slánské či žateckého Samce, kterého pro jeho sílu pili kojící ženy. V březnu se běžně vaříval tzv. Marec neboli březňák. Bylo to kvalitní silné hutné pivo, které muselo vydržet až do podzimku. Haf.