ZN 33 + Belveder

Zrzavé novosti aneb staronové aktualizace a Jezevcovy pivně-kulinářské drby

(No. 33., včetně šumavsko-bavorského plukovního deníku, z 31. máje LP 2015)

Pivní moudrost a recept: „Domů nejdem - dvanáct sic! Dále pijem pivo ze Sušic! Mezi dragouny je vždycky živo, když jim dívky točej z Klatov pivo! V kartách vyhráváš jistotně víc, když mok trunčíš z Horažďovic! Do žil vjede síla nová, „chmel“ když piješ z Bezděkova! Lásky tajná síla vězí v pivě pivovaru Březí! Vytrunčíme všechny sudy, ze Železné jež jsou Rudy!“ (úryvek básně). Na čtyři porce echt plzeňského guláše nachystejte: 750 g hovězího předního, 3 velké cibule, 3 lžíce vepřového sádla, 2 vrchovaté lžičky dobré mleté papriky, 2 lžíce (50 g) rajčatového protlaku, 1 lžičku soli, 1 lžičku drceného kmínu, 1 lžičku majoránky, 1 stroužek silného českého česneku, 2 lžíce hladké mouky, čerstvě mletý pepř, 100 ml světlého piva (Prazdroj nebrat, zvolte pivko více kvalitní přímo ze z Plzně nebo plzeňska), 4 párky, 2 natvrdo vařená vejce. Na dvou lžících sádla zpěňte a trpělivě opečte nadrobno nakrájenou cibuli dozlatova. K cibuli přidejte maso nakrájené na kostky a sůl. Zprudka trpělivě restujte, dokud maso nezezlátne ze všech stran. K opečenému masu přidejte protlak a další minutu restujte. Dokud protlak z červené barvy nezrezne. Zasypte paprikou, kmínem a pepřem. Rychle promíchejte a podlijte trochou vody, aby maso bylo z poloviny ponořené. Maso duste pod pokličkou téměř doměkka. Těsně před dokončením je třeba guláš zahustit. Ideálně jíškou, minimálně zaprášit maso přes cedník moukou. Nemíchat, přikrýt pokličkou. Nechat zvolna 15 minut propařit, pak teprve rozmíchat. K téměř hotovému guláši přilijte pivko, dochuťte rozemletou majoránkou a rozetřeným česnekem. Následně ještě krátce poduste. Párky nařízněte a na zbylé lžíci sádla je opečte. Gulášek rozdělte na talíře a dozdobte opečeným párkem, kouskem vařeného vejce a čerstvou cibulí. Naservírujte s houskovým knedlíkem nebo dobrým pečivem. Dobrý guláš = kumšt. Bez práce a bez fortelu není guláše. Přidejme ještě něco onačejšího - a to kotletky pánů z Pernštejna v pivní omáčce (bezostyšně plagiátorsky obšlehnuto z PBA No. 49). Pro dvě porce připravte čtyři asi stogramové vepřové kotletky. Jemně nakrojte na okraji, aby se nekroutily. Osolte, opepřete, pokmínujte. Nakrájejte něco cibule a něco hub. Na pánvi rozpusťte oříšek másla a zprudka kotletky orestujte. Poté vyjměte z pánve a nechte odležet, Do pánve vložte cibulku, nechte zesklovatět a přihoďte houby. Vše restujte a ochuťte solí, pepřem a kmínem. Orestovanou směs zalijte 1 dl 19 % originálního tmavého piva Porter a přidejte nazpět kotletky. Celou sestavu cca 5 minu poduste pod pokličkou. Spojení chutě hub a pivka má být interesantní. Příloha? Brambory na jakkoli.        

Kersko (BPH IX.): 24. 5. tradiční návštěva tradiční veletržní výstavy Natura Viva. V Lysé. Jsme zkušení lysaři. Letos, kvůli šumavskému angažmá, areálem neprocházíme den první, nýbrž až den poslední. Pivně géčko, Radegast, Černá Hora a Nymburk. Kde zůstala Holba?  

Medvěd, Krakonoš a Štěpán (BPH X.): Květnová klubová seance Pivoklubu Křižíkova 17° (https://www.pivovarskyklub.com) proběhla 19. 5. ve znamení malé přehlídky a degustace piv z rukou domavařičů čili homebrewerů. Klubové setkání organizačně zajišťoval p. K. Nečada a vzorky odborně hodnotil p. J. Šuráň. Pan Dočkal dlel na zasloužené dovolené, BPH dtto.

Dětenice a Český Ráj (BPH XI.) + Rohozec (ZN 19.) + Neumann (ZN 19.) + Mostecký Kahan (ZN 28.): Hruboskalský Hotel Štekl (https://www.hotel-stekl.cz) 3. máje, přesně v poledne, zažívá nevídané a netušené. Jezevec spořádaně pije vodu (mírně bublinkovatou) a odevzdaně se nípe v domácích sýrech páně Pelikána ze splzovské farmy. Syrcích domácích,  neochucených, bezpohlavních. Kolega si neomaleně opulentně dopřává kuřecího vývaru, sachru s vídní (a tuplovanou šlehačkou) a především pečené kačeny, s domácím karlovarským knedlíkem a červeným zelím. Káča (vyžádány výslovně prsa) upečena echt parádně, kůžička vypadá božsky excelentně. Prsa obrovská, kachna byla malým pštrosem. Důvod Jezevcovy útrpné, sadomasochistické (přímo BDSM) askeze, včetně celodenní (!) absence pivka? Pondělní ranní kontrolní odběr červené tělní tekutiny. Cílem je dosažení vynikajících až výtečných hodnot (úkol splněn na 90 %). Ihned po odběru ovšem rychlý úprk, přesněji výšlap k Sadu. Ranní Matuška je ranní Matuška. 10. května konečně vykonána premiérová inspekce kostecké hradní restaurace, a částečně i vysvětlena záhada kosteckého piva. Ceduli zvoucí na kostecké registrujeme už řadu roků, leč nikdy jsme nenalezli odvahu k prověření. Především zkušenosti z blízkého Hotelu Helikar jsou tristní a bez přehánění příšerné. Tudíž už dlouhá léta kolem hradu Kost (= sídla rodu Lecterů aneb mrkněte na film Hanibal - zrození) pouze projíždíme. Tentokráte vstupujeme i do dobově vyzdobené restaurace a prostorné zahrádky u nádvoří hradu Kost (www.restauracekost.cz). Jmenuje se to tu U draka. Rest, bufetová okénka i pískovcový gril. Prostorné, úpravné, stylové, pěkné. Atrakce pro děcka typu kuželek etc. Nabídka jídel celkem pestrá (guláš, borůvkové knedlíky, halušky, masa, koleno aj.) za ceny  rozumné (na rozdíl od Štekla). A co poutače „Vaříme vlastní Kostecké pivo“? Šenkuje se Kostecký hlt 10° a Kostecký kat 12°. Pochvalme, že už nic jiného - žádné doprovodné europomyje. Hlt slušný, hořce příjemný. Překvapivě pivní. Kata osobně nezkoušíme, leč p. Láďa ze Štekla (který Kost navštěvuje s rodinkou o několik dnů dříve) zodpovědně hlásí, že dvanáctka jest plnotučná. Ovšem ani jemu se nepodařilo zjistit, kde se pivko vlastně vaří. Odpovědí je, že 200 km odtud. Má to být snad kdesi na Moravě. Což tahle Hanušovice, Šeráka kostecké trochu připomíná ... Nicméně p. Láďovi, a o pár dnů nato i Jezevcovi, se na spiklenecký dotaz, zda-li pivko nevaří v Dětenicích, dostává nachlup stejné odpovědi. Hodně dotčeného odseknutí, že v Dětenicích ani náhodou. Dětenice na Kosti dobrý zvuk rozhodně nemají. Areál U draku výhledově prověříme pečlivěji, včetně jídel. Pískovcový gril láká, leč nabídka obsahuje „pouze“ uzeného lososa, grilovanou klobásku, kuřecí a vepřový steak (nikoli z krkovice) a z ryb halibuta a vlka. Kde je hovězí a krkovice, kde jsou normální české ryby? Proč u českého rybníka grilují mořské všelijaké vlky, ďasy, halibuty, pražmy či lososy? Neb italský majitel to sem prostě navozí. Výlet tradičně zakončujeme jako jediní hosté restu Hotelu Štekl. Tedy, na zahradě ještě pár cizokrajných dvounožců dřepí. Rohozec světlý i tmavý O.K. Kolegův dozlatova pečený bůček s červeným zelím a frncochatým (krajová verze chlupatého) či karlovarským knedlíkem vyhlíží i chutná solidně. Jezevec složitě volí jehněčí ragů s karlovarským knedlíkem a též spokojenost. Omáčka silná, výtečná. Na dojezd sachřík s vídní, resp. dietní (až postní) kachní játra zalité v sádle, servírovaná v mile rustikální sklence s vymazleně chytrým uzavíráním. A rychle na hokej, na Jardu Jágra. Kdo neskáče, není Čech! 30. máje cyklovýjezdík okolo Branžeže, celé dva okruhy. Kolega „baterkář“ drze ujíždí Jezevci „pumpičkáři“. Cyklisté se dneska už striktně rozdělují - „baterkáři“ ovšem šidí, neb mají elektropomocníka. Mirek Dušín by rozhořčeně zvolal: „Nečestné a nesportovní!“. Hotel Štekl, tedy hotelová restaurace zadána. U stánku obědvá dokonce i pí. majitelová pí. Z. Tudíž jedno malé rohozecké (nevytočená jedenáctka), lepivá klobáska, fidorka a pančovaný mošt.        

Pivní toulky Žižkovem (BPH XX. + XXV. + XXVIII. + LII. etc.): 2. máje LP 15 oslavila krásné, už patnácté (!), narozeniny bábinka Muffinka. Nejstarší (a už, bohužel, i dnes jediná) corgice na našem žižkaperku. Muffinka pravidelně špacíruje jiřákem během FT. Samozřejmě, že Muffinka = orig welsh corgi pembroke, červená s bílými znaky. Mufinka je jen o pár týdnů mladší, nežli byl Bertík ... BPH upřímně gratuluje. Na žižkaperku, na škroupáku, v našem štamlokále U sadu (https://www.usadu.cz) počátkem máje naražen Matuška Apollo Galaxy. 13°, alc 5,5 %, AIPA (?). Letní a snad i vyvážené. Slabší a méně bombovité nežli famózní Raptor. Nicméně povedené. Matuškovi připravili u příležitosti osvobození jednorázovou várku Osvoboditele. Dle pivovaru má jít o Strong Pale Ale, snad něco mezi IPA a APA (?). 14°, alc 5,7 %, 50 EBU/IBU. Zajímavý a chutný počin. V naší hitparádě repertoáru Matušků řadíme Osvoboditele dokonce možná na 2.-3. místo, za Raptora. Osvoboditel šťavnatý, dobře pitelný, veselý. Znatelně slabší nežli Raptor či dokonce Gold Raketa. Osvěžující, svěží. Barvy zlatavé, světlejší. Voňavosti ovocné, dosladka, ovšem vůně celkově méně intenzívní. V chuti registrujeme výrazné citrusové (grepové) tóny s notně patrným nádechem hořko-trpkosti (pryskyřičnosti?). Příjemná chuť. Hodně příjemná. Doznívání dlouhé, mírně trpčeji chmelové. Příjemné. Dobré pivko. Chválíme. Chválíme i to, že pivovar Osvoboditele uvařil k příležitosti 70. výročí osvobození Československa sovětskými a americkými vojsky. Tedy nejen americkými! U sadu se doplňuje personál, zejména kvůli zahrádce. Nejenom doplňuje, nýbrž i rotuje a obměňuje čili mění. Kampak zmizela sl. Zdenka a ještěrka sl. Erika (Coby téměř sadovský inventář, Vrátí se počtvrté?)? Kde je nepostradatelný p. Šemík? Na sadovský čep se po dobu skupin hokejového MS navracejí Letiny. 12° + L.Í.P.A., o kterých BPH referovala. Pořád jdou na odbyt relativně slušně. My rozmazlení zmlsanci, kterým mnohdy není už dost dobrý ani Matuška, hodnotíme uvedené akvizice coby průměr. Leč  slušný. Během Jezevcova šumavského týdne na čepu rotuje další várka Letin a něco Matuškovic Apolla. K tomu desítka nepasterizovaná jménem Patron. Žízeň hasí, ale taková obyčejná (možná až mírně vodová, leč dešťovka to není), ničím uchvacující. Což není míněno pouze jako výtka, možná právě naopak. Leč nějaký chemický ocásek tam asi přítomen bude. Sadovské hardcore jádro má ovšem hned jasno - Kozel desina je určitě lepší. BPH posoudit nemůže. Kozla se v Praze nenapijeme ani z (nejapného) žertu. Máme zmatek. Patrona dělá Chotěboř, ovšem nealko. Na Slovači vaří Patrónský pivovar, leč desítku nikoli. Co je vlastně Patron zač? Už víme, vařen v nové instituci, tedy novém pivovárku ve městě Sušice. U sadu získán letáček-pozvánka na Pivní slavnosti 2015 (12.-13. 6.) na hřišti SK Újezd Praha 4. Kulturní program, pivní soutěže, lítá sportovní klání. Pivně sice akci zajišťují Pivovary Lobkowicz, ale hlavním šlágrem je vystoupení sadovského p. Standy & Stanley´s Old Boys. P.S. (vloženo dodatečně 2. 6.). 2. 6. odhalena mistrná mystifikace s Patronem. Patron = Gambrinus. Mystifikace musela stát hodně. Byla mistrně připravená. Souhlasíme. I BPH se nechala napálit a Sušici (vlastně Čepicím?) lehce uvěřila.     

Párování piv s pokrmy (BPH XXII. + LXIV. a další): Beer Times informují o Českém pivním festivalu 7.-23. 5. (www.ceskypivnifestival.cz). Návštěvníky si jistě nachází. BPH mezi ně určitě patřit nebude. Na festivalu, mimo jiné, probíhají akce párování piva s jídlem. Tedy piva ... Krušovic. Tudíž info by mělo náležet do rubriky Bizarnosti a (nejen) pivní prasárny. Doporučovány prý jsou kombinace: Krušovice černé & kvalitní hořká čokoláda s kávovým zrnem, Krušovice Mušketýr & paštiková kanapka s karamelizovanou šalotkou, Krušovice pšeničné & kanapka s marinovaným lososem, bylinkovým máslem a kapkou limetky či Krušovice dvanáctka & lehce kmínová kanapka se zlatým sýrem Romadůr. Royal Brewery Krušovice navařil i Festivalovou 10 i 12. Poctivé, ryzí, osvěžující, výborně pitelné, s příjemným dozníváním. Podle reklam. V reálu eurohnusy vhodné maximálně do Lidlu. Fuj.

Pražské cyklopivní trasy (BPH XXX.) + Hostivar (ZN 18.) + Jince (ZN 24.) + Liboc (ZN 24.) + Prosek (ZN 25.) + Malešice (ZN 28.) + LP (ZN 32.): Letos premiérově na Proseku, u Beznosky, v útulné Školičce (www.skolicka.cz). Něco po poledni, na 8. máje. Venku jinak uspořádané stoly a přesunutý, resp. zazděný, pravý vchod. Stoly podivné, velikosti sice stolů pingpongových, leč míst k sezení u nich nepochopitelně málo. A sedět se u nich moc nedá. Změny k horšímu. Což platí též o jídelníčku i o obsluze. Ze stálé nabídky zmizel biftek s chilli papričkami a vlastně veškeré hovězí. Prý málo šlo. Pryč je, bohužel, i ukázkový domácí bůček a nabídka pochutin k pivku celkově prořídla. Speciální nabídka zve na jakési Ibérico Abanco, což má býti seříznutá část žeber z černého prasátka. V reálu ovšem není, resp. přesněji maso prý ještě nerozmrzlo. Co zbývá? Marinovaná krkovička s cibulovým přelivem. Nijak oslnivá, ale přiznejme, že špatná nikoli. Máme ovšem raději propečenější. Obsluha se na propečení  opravdu neptá, a ani moc nestíhá. Vlastně se stíhat ani moc nesnaží. Pokud jde o příjemnost a profesionalitu, tak se s loňskou fajn obsluhou srovnávat nedá. Venku panuje nervózní neklid. U dvou stolů bujaře haleká grupa cizokrajných důchodců. Přiopilých a chlastem brunátných. Podle květin cosi slavících. Halekají a jódlují. Heidi Heido ... Vitální báby nezmlknou ani při žraní. Vypadají jako typičtí Němci (nekorektně řečeno brunátní vepři), nicméně asi severní taliáni. Němčina to není. Do toho snad ještě i přežitelné řádění rozjívených děcek a vše korunuje motorkářský magor, túrující nadupanou (a tuplovaně smradlavou) mašinu přesně 11 minut, necelé 3 metry od jednoho ze stolů. Což je nepřežitelné, a na přes držku. Pivko? Aktuální pivní menu zahrnuje: Beznosku (světlá dvanáctka), Klíčáka (polotmavá jedenáctka), Likvidátora (světlá čtrnáctka), B-ejla (hořký ejl patnáctka), Kolouška (světlá pšenice třináctka) a Tmavého kolouška (tmavá třináctka). Startujeme Likvidátorem a pokračujeme Klíčákem. Likvidátor má být spodně kvašený a má jít o silnější, plnější a hořčí variantu kmenového ležáku Beznoska. Údajně nebezpečný Likvidátor zraje dva měsíce. Pitelností ovšem nevyniká. Hořkost nepatrná, ale značnou a nebezpečnou silou disponuje. Klíčák je spodně kvašený, lehký, karamelový. Méně hořký (prakticky vůbec) a má se dobře pít. Vcelku snad i ujde, leč na další už chuť není. Klíčák ani v nejmenším nedigestuje, a ani v nejmenším krkovici nesplachuje. Přidáme-li, že o 4 650 metrů dále (u plotu kbelského letiště) Jezevcův vytuněný tátoš se stává nepojízdným kvůlivá proražené duši i plášti, konstatujeme, že výlet  nic moc. Ještě, že odpočívající vstřícná autohlídka VP (= tuzemské Military Police) potupně tlačícího (líného, byť jen provizorně na místě cokoli opravovat) Jezevce náležitě naviguje na nejbližší M Rajská zahrada. Přes bio-, resp. medvědí dálniční přechod. Zkrátka Beznoskovic Školička nás loni oslovovala více. Rodinný podnik založený LP 1995 se dneska nepředvedl. Změny k horšímu. Snad nevydařená návštěva byla výjimkou. Bicyklmo 29. 5. do Malešic, do  mikropivovaru (https://www.malesickymikropivovar.cz), na zahrádku. Konečně zprovozněna. Útulně přívětivá, i když se ještě dodělává. Slunečníky, tácky i tabule Krombacher. Vtipný plakát vítá vše poháněné vlastní silou - velocipédy i šlapací či parní vzducholodě. A vábí na cyklonápoje „co dodají páru“. Nabízí i „parking pro Vašeho miláčka“. Parking ještě úplně vyřešen není, ale zahrádka se nám líbí. Malešický originál, extra hořký Ale 82 (N°4), z MMX je sice psaný, nicméně není. Škoda. Tudíž jen Malešický originál 12°, z Kácova. Ale jó, leč rozhodně žádný úžas. Následuje Sklář 8° ze Cvikova (osmičku pro skláře dělá i harrachovský Novosad). Pro cyklisty. Slabé, leč pivní. Žízeň hasí. Pochvala. Potštejn připravil APA Clock 12°. Vůně bohatě pestrá, lákává. První lok prázdný a vodový, vzápětí silná hořkost. Dlouhé doznívání. Zase voda a zase hořkost. Divné. Nápoj působí jako variace na Raptora naředěná vodou, přesněji pivní střik. A pálí po něm žáha. Nechválíme. Na čepu i Krombacher Weizen a namátkou i Angry Beer 20° či Kynšperský Zajoch 12°. Chválíme obsluhu a vkusné orig sklo. Ovšem jsme už doslova alergičtí na terminály, na které obsluha cokoli pracně naťukává. Toto není pokrok, nýbrž debilní buzerace. Na stolech mají ležet lístky. Je přehled, placení probíhá rychle. A vůbec. A platit se má penězi, ne kartami. My si hotovost sebrat nikdy nenecháme.  

Bizarnosti a (nejen) pivní prasárny (BPH LI.): „Buřt je cigaretou budoucnosti“. Toto katastroficko-realisticky deklaruje jistý německý velkouzenář. Naznačuje, že konzumace masa brzy bude nemilosrdně ostrakizovaná, jako je dnes kouření. Německý výraz Wurst má přitom širší význam, označuje i salám či uzeninu. Šéf  marketingu nejmenované, leč proslulé a staré, uzenářské firmy přišel s vizí konce civilizace v roce 2050, kdy svět zaniká bezbřehou konzumací masa. A inkriminovaná firma již údajně i přesedlala na vegetariánskou produkci. Pořád nabízí párky, buřty či salámy, ale neplní je už masem. Pro německé spotřebitele jde asi o novinku, tuzemec je na absenci masa v uzeninách už dávno zvyklý. Nicméně pozor, aby se hesla o buřtech a cigaretách nechytili samozvaní věrozvěsti eurodobra. Další křížové tažení ...

Únětice (BPH LVIII. + LXVIII.): Po čase v plánu zase navštívit Prahu 6 a přilehlé okolí, konkrétně roztocká Zvířátka. Ovšem koncem máje Praha 6 zůstává zamořeným územím. Pitná voda není ani pitná, a skoro ani užitková. Epidemie. Raději zůstáváme na Praze 3. Kdo za to může? Prý nikdo. Prý slepá přípojka, desítky let stará, nezanesená v mapách. Blahoslavení chudí duchem ... Není náhodou na vině privatizace? Proč má pražská voda patřit jakýmsi prý Francouzům? Ziskovost (tedy miliardy) z vody odtékají do zahraničí, na opravy a revize sítě ale prostředky nejsou. Privatizace jako lék na všechno je obdobný mýtický nesmysl jako tzv. boj s korupcí. Už někdo spočítal, kolik stál, a jaké škody napáchal, tento „boj“? Hodnoty nevytváří audity, ani etické kodexy, ani multikulturální idiocie, ani kvóty pro tzv. menšiny.     

Pivko s deserty a nový časopis (BPH LXIV.): Květnové číslo (No. 49, ročník V.) Pivo, Bier & Ale (www.pivobierale.cz) doputovalo do jezevčí schránky ještě v květnu. Dlouhé měsíce jsme na stránkách BPH, resp. ZN bohapustě nadávali, že předplacené výtisky nechodí. Až nakonec p. šéfredaktor zjednává nápravu a od té doby vše O.K. (Možná i více, neb možná už nám předplatné skončilo a časopisy stále chodí. V případě PBA ovšem černými pasažéry býti opravdu nehodláme a neprodleně samozřejmě uhradíme). Co p.t. čtenářstvo v májovém PBA nalézá? Vyhlášení nové ankety Sedmero divů českého pivovarnického světa. Inu, v každém čísle anketa a soutěž asi být musí. Asi nějaká PR poučka ... Pivovary Lobkowicz přicházejí s vlastním konceptem pivnic - mají Šnyt (v Praze, Prostějově a v Ústí nad Orlicí. Děkujeme, nepřijdeme). Pardubický Porter slaví 125 let. Dále reportáž z festivalu Zythos 2015, tradiční rubrika degustací (tentokráte německých ležáků ve stylu pils/pilsner), čtivě-fundovaný podrobný cestopis J. Šuráně Japonské pivní střípky, fotoreportáž o pivovaru ve švédském městě Skelleftea, 3. část seriálu Jak se kdysi vozívalo pivo (dnes zajímavě o železnici), upoutávka na pivního průvodce Kolína nad Rýnem, pozvánka do pražské restaurace U Zajíce (v domě U Zlatého melounu vedle Staromáku), gastrorubrička z kuchyně anglické (cibulový dip, pulci či žáby v díře, yorkshirské minipudinky etc.), představení nymburské sladovny, reklamy, pozvánky a poslední slovo (Moje velká pivní revoluce) Vítka Malinovského. Kdysi i nám známého, v dřevních dobách, kdy postpubertální Jezevec pečlivě střádal navštívené koncerty Jasné Páky/Hudby Prahy. Nastřádal 142-143 zářezů. Od roku 1989 však never more!

Železná Ruda, přesněji Belveder: Ryzí týden na ryzí Šumavě se vydařil. Vlastně i pivně.

Účastník zájezdu (ÚZ), den prvý: Trasa Strašnická - Hotel Engadin, na okraji Železné Rudy. Hotel pojmenován podle sjezdovky kolem roku 1970. Krátká sjezdovka (rovnoběžná se stejně krátkými sjezdovkami belvedérskými) pojmenována podle švýcarské lokality - části Alp. Engadin = ve starém jazyce zahrada Innu. Cesta vede přes město Klatovy. Dříve město karafiátů, dneska v okolí (a zdaleka nejenom tady) samá smrdutá eurobabišova řepka. Klatovy urbanisticky vcelku i přijatelné. Na úpravném rynku mastňácky navštěvujeme pověstné katakomby s mumifikovanými jezuity, měšťany i vojáky. Registrujeme též pověstnou barokní lékárnu a především v místním „íčku“ získáváme brožuru Pivní stezky plzeňským krajem. Chválíme. Chválíme též další nesčetné mapky, letáky etc. o plzeňském kraji. Kraji bohatém a kraji informačně příkladně pokrytém. Leč nic moc nového se z brožurky nedozvídáme. Pivně město Klatovy ovšem katastrofa, pivní apokalypsa, k nežití. Všude hrůzná infikace hrůzným géčkem a hrůznou tzv. plzní (a to i tam, kde stydlivě probleskují neóny svijanské, což je hrůza skoro stejná). Brr. Ve městě je sice situováno, na nepříliš vábném místě, Pivní studio Modrý Abbé (podle J. Dobrovského). Nicméně už v „íčku“ nám příjemná ženština smutně oznamuje, že už něco přes rok vlastní pivko Abbé nevaří (kdosi skončil a náhrada se nenašla) a, že žádné pivní zázraky v Klatovech, bohužel, očekávat rozhodně nemáme. I Klatovské pivní slavnosti (5. a 6. 6.), zvoucí na 100 druhů piv, nic místního nabídnout nemohou. O poznání veseleji informátorka informuje, že nedaleko (5 km) v Bezděkově se už ale vařit pivo začalo. Abbého nalézáme a dáváme informátorce plně za pravdu. Otevřeno až navečer, zavíračka v sobotu (Je sobota). Točí koutské a protivínské. Tudíž největším zážitkem přejezdu zůstává socha dvou přeštických čuníků v Přešticích. A základna Engadin? Dorážíme na mač s Kanadou. Ani Jarda Jágr na javorové listy nestačil. Engadin točí jedenáctku Bernard. V sezóně prý i polotmavé. V  lahvích k mání dva druhy Bernarda nealko. Dříve prý býval též i Ale (Na baru přitom trůní bernardovské certifikáty tzv. kvality). V nouzi, a na zapití, Bernard ujde. Nicméně na názoru, že PR velkohubého majitele S. Bernarda (který vlastně prý už majitelem ani není) násobně (o stovky světelných let) převyšuje kvalitu piv nic BPH měnit nehodlá. Naopak. Smutek ze semifinálové nevýhry rychle zaháníme rychlovýstupem po sjezdovce a prvním otestováním Belvederu. Sjezdovka sice krátká, nicméně strmostí černočerná. Reference na železnorudské pivko nemáme nejlepší, leč Belveder překvapivě potěšil. Před hotelem pozorujeme vůz se svůdným sloganem Pomáhat a chránit. Osádce nekompromisně velí dáma. Policie Modrava?          

ÚZ, den druhý: Obhlídka Železné Rudy. Ruda o poznání méně světácká nežli Špindl nebo Harrachov. Nás těší, že je daleko méně globální (až na nový globálně mimořádně odpudivý kasino-hotel v Alžbětíně, pár metrů od hraniční čáry). I když přiznejme, že Ruda je poněkud ušmudlaná a viditelně chudší. Což nám nevadí. V neděli dopoledne Ruda totálně liduprázdná. Což nám též nijak nevadí. Pustá, ospalá, což platí i pro návštěvy ostatní. Ostatně, sezóna fakt ještě (či už) není. Z posledních sil, a hodně posmutněle, poblikávají nevkusné neony několika umolousaných (a hodně, hodně neatraktivních) tragikomických bordelů a kasin. „Vyladit motory“ bychom si tady určitě nenechali. Ani grátis. Rákosnických tržišť ubylo a část přesídlila do kamenných obchodů. Sortiment ovšem stejný, tedy stejně „kvalitní“ a stejně „umělecký“ (I když nám se leckterý trpaslík líbí). Leč o žádný kšeft se nikdo, z bílých ani žlutých, nesnaží. Ani v nejmenším. Zaujme, že šumavské pidimuzeum, kromě tradičního pondělí, nepochopitelně zavřené i v neděli. Muzeum nese, jak jinak, Klostermannovo jméno. Prý tu žil. Asi ano, nicméně takových míst (chat, domů, muzeí, ulic) během týdne potkáváme tolik, že by šumavský p. spisovatel musel žít dodnes. Kráčíme k nádraží Železná Ruda-Alžbětín/Bayerisch Eisenstein. Nádražní budova impozantní. Snad i delší nežli pražské hlavní nádraží. Přesně uprostřed vede volně průchozí hranice. V neslovanské, nepřekvapivě výstavnější, části nepřekvapivě příkladně zařízené infocentrum. V části slovanské, též nepřekvapivě, trůní asijský obchůdek s kýči a odpadky. V patře hned nad ním rest Elizabeth, s logy Budvaru. Asijský obchůdek odrazuje, raději pryč. Odpolední výlet na Pancíř parádní. Lanovkou s Hoffmanek až do výše 1214 m.n.m. Rozhledna s chatou (z roku 1923) vzhledná, leč zaplevelena géčkem a tzv. plzní. Rychle pěšmo dolů. Směr Belveder, neboli místně Belvik. Belveder nebo Belvedér? Na některých tiskovinách nalézáme Belvedér, na jiných (včetně pivního průvodce) či originální cedule oznamující vjezd (a výjezd) do části Rudy stojí Belveder - což máme i fotograficky pečlivě zadokumentováno. Tedy Belveder. Horský Hotel Belveder (www.hotelbelveder.cz) leží kilometr od centra Rudy, ovšem jde o krušný kilometr. Do vršku. Použijete-li zkratky s křížovou cestou, snadno a rychle se vžijete do pocitů Pána Ježíše krušně vynášejícího svůj kříž na Golgotu. Součástí hotelu se LP 2007 stává minipivovar, navazující po cca 45 letech na tradici železnorudského pivovaru. Měšťanského či panského? Pravděpodobně měšťanského. Belveder je uváděn coby nejvýše položený pivovar ve střední Evropě. Což už neplatí - Luční s Paroháči je výše. Na belvederském čepu po celý týden Abel 10°, 11° polotmavý Belgrad (někde je přisuzováno Belgradu 12°), 13° světlý medový Pašerák, 12° tmavý Grádl (někde uváděn coby 13°) a 12° vídeňský ležák. Infoletáček avizuje repertoár celkem deseti piv. Vše nefiltrované, nepasterizované. A spodně kvašené, žádné pšenice či IPy (zatím) nevaří. V minulosti šlo okusit speciály jako dvanáctku Sněhuláka, devítku Kojence nebo šestnáctku Kata. Vařit v Belviku mají taktéž světlé 11° Belveder či světlou dvanáctku Švejk. Od roku 2008 Belveder pořádá soutěž Pohádkové pivo roku. Odborná komise posuzuje v různých kategoriích produkty několika desítek malých pivovarů. Nejprodávanější akvizicí Belvederu je Abel, pojmenovaný podle historické postavy majitele skláren (Georg Christoph Abele), resp. sklářské dynastie Abelů. Jde o poctivou, dokonce snad i plnotučnou (prý má kolem 5 Volume), desinu. Mírně nezvyklého šmaku. Žízeň hasící, pitelnou, v útrobách nijakou paseku nedělající. Pivko pobytu. Ovšem na nás málo hořká. Pašerák - coby vlajková loď pivovárku - má medový nádech pouze nepatrný a příjemný. V decentním Pašeráku dřímá temná síla. Dobrý speciál. Polotmavý Belgrád nám moc (vůbec) nejede, jako ostatně většina polotmavých. Tmavé překvapí tím, že není sladké. Lepší než polotmavé, leč jedno malé na ukázku stačí. Něco málo z historie železnorudského pivovarnictví čerpáme z publikace Pošumavské pivovary (Cihlář, T., vydal Tomáš Cihlář, Pačejov 170 v roce 2011, vydání druhé, ISBN 978-80-254-9718-0). Podtitul knihy, zakoupené v muzeu v Kašperských Horách za CZK 399, zní Po stopách starých pivovarů a pivovárků západního Pošumaví aneb od Albrechtic až do Žichovic. U hesla Železná Ruda (Eisenstein, Markt Eisenstein, Městys Železná Ruda, Böhmisch Eisenstein) stojí, že obec vyrostla při obchodní stezce a dolech na železnou rudu v 16. století. Ohledně pivovarnictví T. Cihlář klade zásadní otázku, zda-li v Rudě existovaly pivovary dva nebo jeden? Některé prameny totiž vzpomínají pivovar panský-statkový a pivovar měšťanský. Cihlář se kloní k existenci pivovaru jediného, původně panského, později měšťanského. Připomínán bývá rok založení 1787. Panský pivovar Hohenzollernové mají prodat někdy na přelomu 60. a 70. let 19. století a pivovar se stává měšťanským. LP 1898 je přeměněn na strojní. V roce 1922 se místa sládka ujímá Vilém Rudolf Gradl, který posléze vystavěl Berghotel Gradl - Hotel Grádl. Současně se stavbou hotelu dokončuje LP 1931 stavbu malého pivovárku a díky výborné vodě zde vaří uznávané pivko. Pravděpodobně vaří pouze pro potřebu hotelu. Po válce se ještě  produkuje v bývalém pivovaru měšťanském, s důrazem na desítku a pivo lahvové. Zastaralost zařízení však vede k zastavení výroby piva v roce 1962, kdy zásobování odběratelů přebírají pivovary v Plzni a v Koutě na Šumavě. A LP 2007 znovuobnovuje tradici rudského piva Belveder. Železnorudské se čepuje pouze v Belvederu a Grádlu. Dolů do Rudy dodávat nechtějí, aby měli lidé důvod šplhat nahoru. Jako občasnou přítoč dodávají kamsi do Plzně. Praha je pro ně strašlivě daleko. Douška k Belvederu. Sedí se tu pěkně. V útulné varně, na baru či v rozlehlé (přímo obrovské) jídelně v country stylu. Obsluha snaživá, vstřícná i komunikativní. Leč stálý jídelníček chudý. Žádné hovězí, žádné ryby, žádná krkovička. Pouze fádní a nudné kuřecí a libové vepřové. Ani pochutiny k pivku nijak neoslňují. Připomeňme však, že jde o čas mimo sezónu a i Belveder (nebo Grádl) v této době žije prakticky pouze ze škol a školek v přírodě.

ÚZ, den třetí: Vrcholem pobytu (na němž Jezevec je s naprostým přehledem nejmladším účastníkem, a to včetně šoféra Míry) se stává pondělní návštěva Bavorska. Pivně ovšem nula, přesněji nula nula nic. Ne, že by možnosti nebyly, leč rychlé busové přejezdy a testování nových pivek Jezevci dohromady moc nesednou. Tudíž info pouhé turistické. Velký Javor aneb Große Arber je nejvyšším vrškem (1456 m.n.m.) česko-bavorských pohraničních hor. Kabinkou pod vrchol. Vrcholové partie rozlehlé a hodnotné. Výhledy k sežrání. Obtěžují pouze dvě ohromné koule, coby zařízení paktu NATO. Odtud imperialisté dohlédli (a stále dohlížejí) až do Moskvy. Plac je vybrán nesmírně pečlivě, žádné pohoří v přímém směru výhledu nebrání. Zaznamenáváme horskou chatu Eisensteiner Hütt´n s nabídkou Bier aus der 1. Dampfbierbrauerei Zwiesel. Točené světlé, tmavé, pšeničné - ceny za půllitr od EUR 2,90 (světlé) po 3,90 (tmavé). Plus bavorský speciál Dampfbier v rustikálních láhvích. Další pivní menu (Paulaner aj.) letmo registrujeme při procházce kolem Velkého javorského jezera, resp. následně v Neuschönau, s nabídkou jen flaškového. Nevadí, stezka korunami stromů (nejdelší na světě) - s vrcholem v podobě 44 m impozantní stromové věže - za vidění stojí. Komplex se nalézá v Neuschönau, v Národním parku Bavorský les, v centru Národního parku Luzný. Za návštěvu stojí též rozlehlý zoopark (mrkněte aspoň na přesného tetřeva), nicméně k návštěvě dachse (jezevec) by bylo potřeba nejméně dvou až tří dalších hodin. Příště. Bavorsko ve všech směrech úpravnější, pouze turistická značení máme daleko vychytanější. Největší rozdíl je ale  v lidech. V Česku je z deseti vzorků nejméně devět vrcholně nesympatických, v Bavořích je tomu naopak. Žádný stres a spěch. Pohoda, slušnost, ohleduplnost, pořádek. Pozdraví, usmějí se. Snesitelní a milí jsou tu dokonce i důchodci. Jó, Bavorsko ... Večer na otočku v Belvederu.   

ÚZ, den čtvrtý: Nastaly deště. Výjezd do Dobré Vody u Hartmanic. Prohlídka muzea rabína Adlera a protější katolické farnosti se skleněným oltářem. Novým a divným. Nelíbí se nám ani skleněná křížová cesta. Ještě méně se nám zamlouvá déšť. Odpolední výlet do Velhartic, včetně letního příbytku Wericha vynecháváme. Fakt nemusíme. Tudíž výšlap na Hotel Grádl, kde aktuálně točí pouze polotmavou jedenáctku Belgrad. Hotel Grádl je sesterským podnikem Belvederu. Leží proti sobě, na vršcích nad Rudou. Vzdušnou čarou to daleko není. Nevzdušně se projdete festovně. Grádl vyveden v prvorepublikově-ruském stylu, i s věžičkou. Připomíná počiny pí. Naděždy Kramářové ve Vysokém nad Jizerou. Tištěný průvodce avizuje malé pivovarské muzeum, s pivovarskými artefakty právě v Hotelu Grádl. Nepříliš pivně gramotná obsluha nám uvedené zatajuje. Ovšem vstřícně vychází ven a ukazuje místo, kde prý kdysi stával pivovárek. Sestup do Rudy a výstup na Belveder. Na Abela a Pašeráka. Prší. Nevadí.

ÚZ, den pátý: Prší. Počasí skoro jako z Krále Šumavy. Jen Jiřinka Švorcová chybí. Ačkoli ... Osobní volno vyplněno usilovným nicneděláním, prokládaným malými Bernardy. Odpoledne vyjíždíme do Kašperek. Pivně Kašperské Hory o chlup vyspělejší ve srovnání s Klatovy. V místním muzeu zaujmou jezevci (vycpávat jezevce je minimálně nevkusné) a překvapivě i dva obrovití supi. Zatoulanci, kteří zahynuli při přeletu a byli na Kašperku nalezeni LP 1915.  

ÚZ, den šestý: Z tisku se dozvídáme, že Plzeňský kraj zvítězil ve srovnávacím výzkumu agentury Datank Nejlepší místo k životu 2014. A to na základě 54 kritérií ze všech oblastí života. Nakonec, proč ne. Sebekriticky přiznejme, že v Praze to stojí za raz dva tři. A lépe už bylo. V anketě o největší osobnost Plzeňského kraje (v celé historii) soutěžilo 36 osobností v 6 kategoriích. Absolutní zlato vybojoval E. Škoda (podnikatel), stříbro - pro nás, cizáky, zcela překvapivě - V. Koza (lékař) a bronz M. Straka (hokej). Čtvrtý byl J. Skupa, pátý rebel J. S. Kozina a šestý J. J. Ryba. A až 4. místo v kategorii Autoři počinů nadčasových bral J. Groll. Dodejme, že za poslední rok v Plzeňském kraji vzniklo 13 minipivovarů. Mimo jiné, Akciový pivovar Letiny, Bezděkovský pivovar, Blahovar (Plzeň), Pidipivovárek U Pujiče (Lazny), Pod lípou (Kyšice), Pivovar Příšov, Hotel Gurmán (Horšovský Týn) nebo U Švelchů v Sušici. Dej Bůh štěstí! Čtvrteční celodenní program startuje vycházka k Jezerní slati. Mezi Kvildou Horskou a Kvildou. Průměrná roční teplota na slati činí 2° C a rekordem je naměření minus 41,6° C dne 30. 1. 1987. Hurá na Kvildu, i když zkušenosti s místním pivovárkem (pekárnou & pivovarem) máme smíšené. Selfíčko s jezevcem lesním v místním „íčku“ dělá Jezevcovi radost až dětinskou (Selfíčkovou mánií intelektuál Jezevec pohrdá. Toto selfíčko je jeho úplně první. Nešlo odolat). Pivovarská restaurace zavřená. Otevírá pouze o víkendech. Mží, až prší, urputně a vytrvale. Šumava. Leč pekárno-cukrárno-bufet suchý i útulný. Na jedné z barových stoliček se rozvaluje kočičák-štamgast. Čepují desinu Desaterák a dvandu Dvanácterák. Chválíme obé. Zejména dvanáctka se dá kousat. K nakousnutí jsou i výstavní koláče, čerstvé dorty a rozlišné pečivo. Gigantický větrník, obří povidloň a spousta dalších. Některé názvy slyšíme poprvé. Tentokráte Kvilda nezklamala. Hezký je i sestup podél Vydry, z Antýglu, na Čenkovu pilu. Krátký nákuk na Turnerovu chatu. Dostupnou výhradně pro pěší. I bicyklisté sem mají přísný zákaz. Na jídlo (stehýnka divokých kachen) není čas, na pivko (Bernardy, Klostermann apod.) zase chuť. Navíc vevnitř zásadně neobsluhují u baru, nýbrž jen u stolů. Tedy aspoň zamávat Vydrýskovi ve výběhu. Leč Vydrýska není vidět. Zjišťujeme, že Vydrýsek dovršil patnáctý rok a pevnému zdraví se už netěší. Ještě loni se tady proháněl, nyní dožívá v klídku. Ve výběhu bydlí mladý páreček, aktuálně jsou ale vydry kdesi skryté.

ÚZ, den sedmý: Dopoledne výšlap k dříve nepřístupnému jezeru Laka. Na Nové Hůrce přináší zklamání Penzion s restaurací Pod Hůreckým vrchem. Slibují starošumavská jídla ve stylovém prostředí. Čepují k tomu géčko a tzv. plzeň. Ani nevstupujeme. Fujtajbl. Odpoledne do Rudy. Na stezku Utajená obrana, s překvapivými bunkry. Míříme k nádraží v Alžbětíně, leč nakonec se Ferdinandovým údolím prošlapáváme až na čáru. Ilegálně překračujeme hranice na 5 minut. Chválíme pěkná značení, pěkné stezky i poučná povídání na informačních tabulích. Nikoli jednostranně formulovaná. Bývalá PS (Pohraniční stráž) si uznání zaslouží.  V Rudě opakovaně navštěvujeme řeznictví a uzenářství s jídelnou Šnebergr. Cedulek hafo, leč mnohé v reálu není (např. salám Pivní koule). Z gothaje nadšeni opravdu tedy nejsme. Suchá, prapodivná mozaika jakási (S opravdovým gothajem od uhlířsko-janovického Klepiše se tento srovnávat nedá ani omylem). Nicméně hutná tlačenka vcelku ujde. V jídelní části nabídka hodně skromná, a ani nečepují pivko. Čekali jsme od Šnebergrů více. A to má jít o rodinnou firmu, s více jak šedesátiletou tradicí. Chlubí se řemeslným zpracováním (opravdového) masa a její produkty jsou certifikovány coby Šumava - originální produkt. Jako železnorudské pivo.    Po celodenních 25 km dorážíme do jasného cíle - na Belvik. Abel i Pašerák potěší i osvěží.  

ÚZ, den osmý: Přes Domažlice, na Prahu. K Sadu. Náměstí domažlické pořád parádní, i když dnes nemůžeme narazit na koutské. Během pár let se má pivko ale zase vařit i v Domažlicích.

Pel-mel ze zrzavého světa (aneb pár pivních drbů a frků, které p.t. čtenářstvu možná unikly): Plechovka piva Precious, z produkce japonského pivovaru Suntory, obsahuje 5 % alkoholu a k tomu celičké 2 gramy kolagenu. Kolagen je v Japonsku považován za významný zdroj krásy. Pití pivka tudíž údajně vylepšuje vzhled samotného konzumenta. Samozřejmě vedle toho, že když se mnohý dvounožec napije, stávají se tímto krásnější ostatní dvounožci (i celý svět) okolo. První pivo v plechovce představuje pivovar v New Jersey 24. 1. 1935. Roku 1951 se k výrobě plechovek začíná, namísto těžší oceli, používat hliník. A v roce 1974 se objevuje plechovka ze dvou dílů. Válcová nádobka a horní víčko s odtrhávacím uzávěrem. Plech je zcela určitě lepší nežli plast, namátkou třebas proto, že nepropouští světlo. Nicméně nejlepším obalem zůstává, a navěky zůstane, starý dobrý sud. Ó, sude na nebesích ... Věděli jste, že bodrý nádražák p. V. Cibich, který považoval za čest státi se LP 1906 tváří pivovaru ve Velkém Březně, údajně za propůjčení tváře obdržel doživotní rentu 30 litrů pivka týdně? Během války je ovšem na etiketách nahrazen modrookým blonďákem s výrazněji řezanými árijskými rysy. Údajně kvůli nevhodnému rasovému profilu svému či manželky. Ve sčítacích protokolech celá rodina Cibichů přitom uváděla náboženství římsko-katolické. Leč slovanský Katzenkopf, resp. obtloustlý ladovský Švejk zkrátka tehdy nefrčel. Dej Bůh štěstí! P.S. (1) Už zase šibalové zkouší privatizaci torza státních podniků. Lesy, pošta, Budvar etc. Dříve chemik Kalousek, nyní lidumilný miliardář Babiš. Místo, aby se učil řádně česky, hodlá se státními podniky spekulovat na burze a zalátat díry rozpočtu. Hodlá vytvořit prasopsa. Napůl státní, napůl privátní. Jednorázový příjem z prodeje lukrativních firem přece nikdy nemůže nahradit vlastnictví trvalé. Proboha, to je tak těžké pochopit, že jde o další prachsprostou krádež (?!). P.S. (2) Kemel na závěr: Letí dva ufoni a hledí na Zeměkouli. Jeden z milých ufounků podotýká: „Odstranit lidský faktor, byla by galaxie úžasným místem pro život“. Svatá pravda.