ZN 41 + Liptov IV

Zrzavé novosti aneb staronové aktualizace a Jezevcovy pivně-kulinářské drby

(No. 41., včetně již tradičního liptovského deníku, z 31. října LP 2016)

Varování: Zopakujme, že celá BPH (Bertíkova Pivní Hlídka, resp. Bertíkův Pivní Průvodce) od samého počátku, včetně ZN (Zrzavých novostí a všech aktualizací) přináší postřehy a názory opravdu ryze subjektivní a opravdu pouze laické. Postřehy jsou nejenže čím dál více infantilní a nostalgicky staromilské, ale především tradičně politicky nekorektní a genderově silně nevyvážené. Opravdu nefandíme korektnímu pokrokářství ani v nejmenším a opravdu nemáme rádi kavárnu coby společenský fenomén, resp. přesněji tragikomický politický kýč. 

Vyjádření soustrasti: Počátkem podzimu musela být na skotském zámku Balmoral uspána věrná kamarádka a společnice britské královny Alžběty II. - třináctiletá fenka Holly. Šlo patrně o vůbec nejznámějšího a nejpopulárnějšího corgiho na celém světě. Královně tedy už dělá společnost jen welsh corgi pembroke Willow a kříženci (dorgiové) Vulcan a Candy.    

Pivní moudrost a recept: Protentokráte odstartujeme antipivní agitkou, kterou je ovšem a samozřejmě nutno brát s patřičnou nemalou nadsázkou. „Předci pili medovinu, jež prý zdraví prospívá. Těžko dnes už hledat vinu, proč skončili u piva. V Čechách rostly pivovary, Češi švarní junáci - přišli o své vznosné tvary, tím, že pili po práci. U Tygra i U Kalicha dodnes pijí na zdraví, formují svá mužná břicha, což však slečny nebaví. Tak v nás vzrůstá pocit viny a nutí nás ke slibu: Trochu méně chmeloviny a trochu víc pohybu!“ (Miloslav Švandrlík). Přidejme slova - pro mnohé - tuzemského klasika: „Pokrok je dobrej na to, aby lidi byli lidi, ale na chleba a máslo a pivo je pokrok učiněnej mor, to se na tohle musí jít s technikou sakra pomalu“ (B. Hrabal). Douška k pokroku a pseudopokroku: Množí se úvahy, i zaručené zprávy, o digitálních pivovarech 4.0, které už nepotřebují žádného živého sládka, nýbrž pouze programátory a operátory. Obdobně, jako se z mnoha kuchařů stali operátoři mikrovlnné trouby. Doufejme, že tento trend k nám brzy nedorazí - ostatně celá propagandistická kampaň ohledně tzv. revoluce 4.0, smart factory etc. silně připomíná obrovskou bublinu tzv. nové ekonomiky i tzv. nové ekonomie 90. let. Po které dnes už neštěkne ani čuba. Dej Bůh štěstí a na zdraví! Kolega Čahoun už nějaký ten pátek pravidelně od Kolína přátelům dodává čerstvé králíky a v září dokonce přivezl domácí husu. Děkujeme. Takže podzimním receptem bude Svatováclavská husa. Poctivá česká husička. 6,20 kg. Přichystejme si: 1 husu, pekáč, vodu, sůl, kmín, mletou sladkou papriku, sušený česnek, čerstvě pomletý pepř, alobal a černé pivko. Rozmraženou (či samozřejmě lépe čerstvou) husu opláchneme a důkladně do ní vetřeme sůl z vnější i vnitřní strany. Nejlépe večer před pečením a poté nechat do rána uležet. Ráno husu rozpůlit, aby se lépe propekla a aby nebyla moc veliká. Následně ptáka okořenit česnekem, paprikou, pepřem a kmínem. Husu vložme na pekáč, či na plech, a podlijme černým pivem a vodou. Celou husu přiklopme alobalem, který na několika místech propíchneme. Vložme do trouby na nejvyšší stupeň a nechme v klidu péci. Po jedné hodině pečení alobal zvedněme a započněme husičku polévat výpečkem, a v neposlední řadě taktéž pivkem. Takto trpělivě čiňme další hodinku a půl. Polévejme zhruba po čtvrthodince. Alobal ponechme přiklopený na husičce. V dalším časovém úseku stáhněme troubu (ideálně prý plynovou) na minimum a dopékejme pozvolna ještě další dvě hodiny. Husu přitom občas polejme výpekem a zbytkem černého pivka. Husa by po 4,5 hodinách pečení měla být výtečně zlatá, šťavnatá a voňavá. Přílohy? Zelí a knedlíci dle chuti. Servírovat pěkně zalité výpekem a jasně s dobrým pivkem.

Svijany (BPH II.) + Rohozec (ZN 19.): 23. 10. míříme k našemu zbrojíři a zastavujeme na ohřívaný párek v rohozecké Pivní ambulanci. Překvapivě zavřené okénko a vstup pouze dveřmi. Ještě překvapivější je, že v prodejně přímo v areálu pivovaru už netočí pivo! Točené není. Nová paní, trochu pomalejší, sděluje, že prý až zase někdy na jaře. Točené pouze v protější restauraci. Překvapivá novinka. Tradičních místních hostů tu opět posedává hned několikero, jako skoro pořád, a musí si vystačit s lahváčem. Párek ujde (a kolega zakupuje ještě výživnou játrovou paštiku a vepřovku ve skle), ale nějak tomu nerozumíme. Rohozecký pivovar celý moc pěkně opraven, tržby a zisky má nemalé (tedy přesněji jsou to zisky Svijan) a nemůže pár korun investovat do Pivní ambulance, resp. své prodejny? Ta už léta ostudná. A nově už přes zimu ani netočí rohozecké! Ze zvyku ještě zdravíme známé dámy v pivovarské prodejně svijanské. S tradičním dotazem na kalendář. Důvěrně se dozvídáme, že prý je už nafocen, a to přímo na zámku. Vše ostatní ovšem zatím tajné, včetně toho, kdy bude k mání.       

Chýně (BPH III.): Do Formanky, přesněji Pivovarské krčmy (www.pivovarska-krcma.cz) v Chýni v poklidu přišlapáváme 1. září. Kolem 1:30 P.M. Meníčka vyexpedována a pro dnešek doprodána, takže těžký klídek, pohodička. Kočičáci i starý jezevčík vše znuděně a líně hlídají. Smažená krkovička tady nezklame. Ani obyčejný brambor, úplně obyčejně uvařený (Někdy však zvolíme i bramborový salát). Ovšem kousek okurky by se k řízku jistojistě šikl … Na čepu desina, dvanáct polotmavá a dvanáctka Ale. Desina méně studená a více nakyslá nežli obvykle. Chutná ejlově a zpočátku se nám zdá, že dokonce jde o Ale. Ale nejde. Chýni Ale zkoušíme vzápětí. Dvanáctka Ale plnotučnější a ještě citrusovější (Po pravdě tentokráte nám chýňská pivka, v čele s desítkou, nesedla. Osvěžující nakyslost dneska až tolik osvěžující nebyla, spíše až přehnaná. Leč na krčmu v Chýni určitě nezanevřeme). Nahlížíme i do Pivovarského dvora, se zahrádkou + kioskem. Tam nás to ale obvykle nikdy moc netáhne.  

Kersko (BPH IX.) + Poděbrady (ZN 35.): Pivnice Hájenka (https://www.hajenka-kersko.cz) si v říjnu (10. až 20.) vybírá zaslouženou celozávodní dovolenou. Poté otevřeno standardně bez pondělků, v listopadu už i bez úterků. O neděli 9. 10. půlhodinku po poledni nakukujeme. Narváno, narváno, narváno náramně a pí. šéfová kmitá kdesi vzadu. Jedeme dále, do Ráje. 

Medvěd, Krakonoš a Štěpán (BPH X.): Pivovarský klub Křižíkova 17° (https://www.pivovarskyklub.com) v září prodlužuje klubové prázdniny, neb se p. Dočkalovi nepodařilo zajistit adekvátní program. Prý se nikdy nestalo, aby tolik pivovarů, které přislíbily účast, nakonec odřeklo. Klubový podzim začíná až seancí říjnovou. BPH účast zvažuje. Důvodem není jen obligátní lenost a čím dál silnější nechuť vylézat z nory a slézat kamsi ze žižkaperku, nýbrž i vysoce pravděpodobná možnost osobního setkání s veleváženým p. šéfredaktorem časopisu PBA. Který nám pořád nedochází. I přes dávno zaplacené předplatné. Na emaily i další urgence se p. Borowiec zásadně neobtěžuje jakkoli reagovat. Tudíž osobní setkání by nemuselo dopadnout dobře. Jezevec by se asi už neudržel a toto sprosté (a to už tradičně a opakovaně, už léta minulá BPH zažívala obdobné anabáze) jednání vůči předplatitelům by náležitě okomentoval. Na hrubý pytel hrubá záplata! Říjnové klubové setkání tudíž probíhá 18. 10. raději bez účasti zástupce BPH. I když představované pivovary Revolta ze Žďáru nad Sázavou a hlavně Maloskalský pivovar docela lákají. 31. 10. Pivoklub navštíven za účelem zakoupení chybějících čísel Pivo, Bier & Ale. Sehnány č. 59, 61 a 62. No. 58 a 60 tedy pořád chybí. Náladu si spravujeme Maloskalským nefiltrovaným světlým ležákem. Výtečně vychlazený, jako křen. Čepován coby 871. pivko od otevření LP 2005.          

Dětenice a Český Ráj (BPH XI.) + Rohozec (ZN 19.) + Neumann (ZN 19.) + Mostecký Kahan (ZN 28.) + Malá Skála + dnes výjimečně vlastně i Litoměřice (ZN 37.): Hruboskalský Hotel Štekl (https://www.hotel-stekl.cz, www stránky ovšem v říjnu nefunkční) v září okázale míjíme a ještě okázaleji ignorujeme. Ono se tady stejně už pro příchozí moc nevaří. Přesněji nevařilo, v říjnu už pravděpodobně zase ano - ovšem otevřeno až od 18 hodin, včetně víkendů. A brzy se jistojistě šteklovští uloží k půlročnímu zimnímu spánku. Čehož ani v nejmenším nelitujeme. Při cestě k rohozecké Pivní ambulanci dostáváme 18. 9. moudrý nápad, umocněný a podpořený zvací cedulí, na pilotní průzkum pivovárku na Malé Skále. Maloskalsko navštěvujeme v Ráji nepoměrně řidčeji nežli Hruboskalsko. Což je možná i chyba. Maloskalský pivovar funguje snad už od loňska a je situován přímo u silnice, v bývalé horolezecké restauraci Pod Pantheonem. Zřetelné problémy zřejmě nastávají s parkováním, pokud je plněji. Dneska je pošmourno, takže to jde. Vevnitř čisto, světlo, útulno, vzdušno, prostorné, stylové, nekýčovité. Sedět se dá i na půdě-terase, s pěkným výhledem. Kvitujeme, chválíme. Pivní menu, proměnlivé (a dle referencí inspirované archívy a dobovými recepty dřívějšího pivovaru na Malé Skále) tvoří Maloskalský ležák 12° (alc 5,2 %), medový speciál tmavá 13° a vídeňská 10° polotmavá. Ležák těžce solidní, od medového tmavého jsme čekali více medové chuti. Přesněji, med není patrný vůbec. Nabídka jídel nikterak rozsáhlá, leč vybrat si z čeho určitě je. Kolega testuje z atraktivních pochutin k pivku vepřenky, Jezevec dietně volí filet ze pstruha s grilovanou zeleninkou. K vepřenkám vzneseny výtky pouze ohledně absence hořčice, namísto které je cibulka a okurkově chutnající kus patizonu. Filet ze pstruha (tři kusy) přímo luxusní. Decentní zeleninka příhodná, neb Jezevcův žaludek je (ne)mírně rozhašen po dlouhé cestě z Liptova. Takže lákavé guláše, krkovičky nebo žebra ponecháváme na příště. Příště plánujeme v dohlednu a brzy. Malá Skála překvapuje pozitivně. A potěšuje. I když na objednanou krmi se čekalo poněkud déle. O první říjnové neděli vozmo tradičně míříme do Ráje, tradičně dlouhatánskou trasou přes koko (Kokořínským dolem a kolem Bezdězu). Ovšem šoféra (dneska v náhradním voze Rapid) se daří přesvědčit o malé zajížďce. Přes Litoměřice, se získáním potřebných info v Hotelu Labe, přes Ústí, Děčín (líbí se nám a plánujeme na příští rok návštěvu tamějšího pivovárku i podrobnější obeznámení s okolím, včetně průzkumu cyklistického) a Hřensko. Až na čáru, přesněji až za čáru, otáčíme se až pár metrů v rajchu. Soutěsky Česko-saského Švýcarska jsou sice parádní, leč zaparkovat kolem Hřenska fakticky nelze. Stovky a stovky německých aut. Tuzemců minimálně. Němci parkují i odcházejí tuze spořádaně a poklidně, ovšem je jich opravdu požehnaně. Do Hřenska nutno vyrazit brzy ráno a na místě být nejpozději v osm či maximálně v devět. Jinak je to bez šance. Čili zase zpátky, zase přes koko … (Dneska výjimečně bez jakékoli pivní zastávky, na příští den má totiž hypochondrický Jezevec naplánovány kontrolní odběry. Čili maličko šidí).    

Pivní literatura (BPH XIV.): V září vychází třetí díl průvodce po historických pražských hospodách Kde pijí můzy. Aneb průvodce po pražských kavárnách, pivnicích a salonech za múzami českých umělců. Autor Lukáš Berný. Díl 1: U Zlatého tygra (1. vydání. Praha, Sanch 2014. ISBN 978-80-905389-2-4). Díl 2: Ze Starého na Nové město. Jelínkova plzeňská pivnice - Knoblochův Salon U Modré štiky - U Vejvodů (Praha, Sanch 2015. ISBN  978-80-905389-4-8). Díl 3: Pražské šelmy. Kočky a medvídci (Praha, Sanch 2016. ISBN  978-80-905389-5-5).

Pivní toulky Žižkovem (BPH XX. + XXV. + XXVIII. + LII. etc.): Na žižkaperku, na škroupáku, zkrátka doma U sadu (https://www.usadu.cz) hned úplně zkraje měsíce září slaví na sadovský čep návrat - po roce - Beskydský pivovárek. S Beskydskou 14° IPA. Avizováno coby hořké. V reálu moc hořké, ani nijak výrazné a zapamatovatelné ovšem pivko není. O týden nato doráží další materiál z Beskyd, další IPA, Sv. Václav. Degustace probíhá jen z povinnosti a pouze malý vzorek. Tato IPA tmavší, skoro polotmavá a chuťově výraznější. Šťavnatá, voňavá. Překvapivě nepříliš povedený, a ještě překvapivěji až podezřele amatérský, Matuškův Champion byl už dávno vystřídán již klasickým Apollem Galaxy. Zase Matuška, takový, jaký má být. I když Raptor je samozřejmě Raptor. Bez diskuzí. Kdy se zase vrátí nastálo? Kdy nastává konečně 10. září. Raptor je jasná No. 1. Bezkonkurenčně. Těsně před odjezdem na Liptov se U sadu nečekaně objevuje slovenský Jantár 12°. Polotmavé z produkce Pivovaru Velký Šariš (dle plakátu), resp. Topvaru (dle uzávěru sudu). Ono to až tak nečekané ovšem samozřejmě není. Jde o Plzeňský Jantár. O zářijovou volbu sládků, tedy pokračování akce Plzeňského Prazdroje, pod který mají snad i Šariš, resp. Topvar snad i patřit (Nebo je to, či snad teprve bude, právě naopak? Akvizice SABMilleru, za odhadovaných cca 7 mld. EUR, mají být na prodej. Prodávat se, mezi nimi, má Prazdroj i Topvar). Na Topvar a Šariš si počkáme raději až na samotnou Slovač. V polovině září U sadu teče Ale z Lužin. Lužiny už U sadu před pár týdny asistovaly, snad dokonce i přímo tento samý Ale. Průměrný, hodně, hodně průměrný. Nějak jsme už přeejlovaní a zaejlovaní. A nad Raptora stejně není.  Z produkce havlobrodského Rebela koncem září doputovalo několik (posléze vícero) soudků opravdové zvláštnosti. Košer piva, nad jehož výrobou bděl opravdový rabín, který, mimo jiné, dohlížel, zda se při vaření nevyskytuje v blízkosti žena (Moudré nařízení). Šlo prý o unikátní objednávku a objednavatelé všechno neodebrali. Pod jakým názvem šenkovat? Žižkovský Kosher Golem? Pro neznalé: Kolem Sadu celoročně proudí davy turistů, včetně ortodoxních Židů, k Žižkovské věži a v neposlední řadě na starý židovský hřbitov, u kterého věž vyrostla. A možná právě tady se dosud nalézá i mýtický Golem. Z kosher piva se vyklubává hutný pšeničný ležák (alc 5 %), U sadu pojmenovaný Rebel Košer. Má být ultrasvětlý. Světlý je, ultra nikoli. Zato voňavý - takto intenzívně vonící pivo snad BPH ještě netestovala. Je cítit dobře na půl metru (A to Jezevec s věčnou rýmou a astmatem prakticky čich postrádá). Pšenice jsou plná ústa, dá se kousat i žvýkat. Pšeničné mejdlíčko. Mělo by se ale asi podávat teplejší. Pšenice BPH moc nemusí, leč tuhle zvládáme i s chutí. Ovšem jedno dětské úplně a zcela, na ukázku, postačí. Úplně si odpouštíme test sadovské novinky v podobě prý tradičního amerického nealkoholického softdrinku jménem Tribe, s označením root bier. Hlava Indiána a především prapodivná barva jsou krajně podezřelé. Míchanice s lékořicovou barvou a pravděpodobně i lékořicovou (ne)chutí. K míchání s různými kořalkami a likéry, včetně Baileys (Což si moc představit nedovedeme, resp. řadíme do kategorií bizarních prasáren. A upřímně, škoda Baileys). Leč vlastně, proč ne. Třebas je to opravdu kdesi, a pro někoho, softdrink oblíbený. Na svátek sv. Václava plzeňští nabízeli nefiltrovanou tzv. plzeň. Sadovský management rozumně odmítá. V minulosti opakovaně místně příliš nezabodovala. Opravdu nic zázračného, očekávání byla mnohem, mnohem větší. Takže je šenkován pouze Gambrinus 12° první chmel, 0,4 l za CZK 44. Géčko se marketinkově snaží a snad už údajně dokonce nemá být ani tak příšerné jako dříve. Malý loček koštujeme a fakt to až taková hrůza není, dokonce snad i náznakově digestuje. Leč čerstvé a svěží? Spíše v ústech nepříjemně řeže. Na Géčko zatím názory měnit určitě nebudeme. Jak kdosi trefně zaglosoval v nejmenovaném časopise - parafrázujme: „Z TV reklamy na fantastické géčko nevěřím údajnému sládkovi ani ty jeho fousy“ (Falešně nazrzlé, amatérsky přilepené, a jak těchto reklam přibývá, údajný sládek se jeví čím dál tím protivněji nesnesitelný. Spíše nežli sládka připomíná potrhlého a snaživého fízla. Tyhle reklamy se nepovedly, jsou protivné a přímo zlé). Plzeňskou sládkovou volbou na měsíc listopad je Radegast hořký živel se šesti druhy chmele. S atraktivním plakátem včetně tornáda (nebo snad húlavy?) nad (snad ještě českou či moravskou) chmelnicí. Bez vůně, leč opravdu i hořčí, s dlouhým výrazným dozníváním. Ze všech sládkových voleb měsíce zatím bezkonkurenčně nejpitelnější. Prodáván za cenu tzv. plzně. Svatováclavské hodování (27.-30. 9.) zahrnuje kačenu minimálně na patero způsobů. BPH zrovna v době konání však mlsně konzumuje fortelnou husičku domácí. Svatováclavská kachní gastroakce nastartovává, přesněji předznamenává, poprázdninové poletní pokračování sadovských speciálních prodlouženě-víkendových (čtvrtek-neděle) nabídek. Premiérově třebas s jitrnicí a jelítkem či kachními jatýrky. Víkend následný mletý bifteček z divočáka nebo flák krkovice s cibulí a žampióny, s lepenicí. Ke konci října přichází na řadu tataráček z lososa (Decentní s čerstvým koprem. Výborný. Kdyby bylo kopru více a kdyby souprava obsahovala ještě i kapary, byl by dokonce výtečný), krůtí medajle či protivně libové karé na grilu. Na úplný závěr měsíce husí jatýrka či bohatýrský flank steak, konkrétně flank steak na grilu s pepřovým kořením, rozmarýnové parisien brambory, rajčatová salsa s koriandrem. Přitom vesele pokračuje už chvályhodně zavedená pěkná tradice nedělních (a to pouze výhradně nedělních) výtečných rostbeefů, rozšířená o víkendovou obědovou nabídku plněných knedlíků. Nemizí ani letní gaspacho, smažený karfiól a nově k předkrmovému zobnutí i něco kozího syrce ve slanině na grilu. Návyková dvouhubka, dva (někdy i tři) toustíky a vždy dvě kolečka-bochánky kozího sýra se ždibcem slaninky. Doplněné o delikatesně pikantní brusinkovou marmeládu, přesněji dip. Co vybrat? Náklady obětované příležitosti jsou neúnosně veliké - něco si těžce vybereme a ihned vzápětí litujeme, že jsme nezvolili to neodolatelně lákavé a tolik vonící, co se zrovna na potvoru v pekáčku nese k vedlejšímu stolu … (Nebylo to daleko jednodušší, příjemnější a hlavně daleko, daleko pohodlnější, když přes týden v dřívějších provozovnách býval guláš a v neděli řízek? Žádné vybírání, žádná volba. Vše jasné, vše dané, všechno bezproblémové. A vlastně byli i všichni spokojeni). Z kraje října šenkován nefiltrovaný Zemský ležák světlý 12° (alc 4,8 %). Aromatický, přesněji hodně navoněný, překvapivě jako pšenice, v chuti však trochu (dost) vodový a prázdný. Přehnaný úspěch místně nezaznamenává, jeden z kmenových (a pivně gramotných) štamgastů dokonce shrnuje: „Tohle fakt nedám!“. BPH se tak příšerný sice nezdá, leč uchváceni nejsme. Zemské pivko přitom má být řemeslné a má navracet tradici rukodělného piva do Braníka. Včetně speciálů. Instituce sídlí v Dominikánském dvoře a snad ještě sama ani nevaří. Nebo už to neplatí? Se zajímavými Zemskými logy (mají i vkusné sklo, leč na pivka malá pouze číše, nikoli oblíbené bucláčky) se BPH již nějaký ten pátek setkává U Kurelů. V Kubeličce a na celém Žižkově byli Kurelové opravdu vyhlášení. V nejhorším smyslu. Sice stará hospoda s historií, leč prasárna a zlodějna nejhrubšího zrna (Kuchyň dle svědectví nejočitějších bývala bez přehánění více než děsivá, včetně hygieny). S nelidskými kruškami, posléze géčkem. Kurely měl koupit nějaký Amík a podnik zgruntu zadaptoval. Zavedl nová piva a hambáče. Nicméně noví Kurelové působí hodně, hodně podivně, odcizeně a totálně nelákavě. Chladně a útulně asi jako patologie. Včetně toho, že mají často zavřeno. Agentům BPH se někdy zdá, že skoro pořád. A když je otevřeno, vevnitř mrtvolné prázdno. Ve druhé půlce října doráží na sadovský čep extra hořké Beskydy (silnější ejl, s deklarovanými 13°, chuťově nadmíru ovocný, extrahořký ovšem rozhodně nikoli) a už i jakési Svatomartinské od Lobkowiczů. Koncem října peripetie se Sádkem. Po pár dnech (snad) zažehnány. Sadovská zahrádka byla plánována tradičně až do 28. října. Definitivně rozebrána však už kolem 23. Konec zahrádky i zimní varianta vstupu signalizují, že je zase rok v háji. Dej Bůh štěstí! P.S. Žižkovské hospody, zřejmě i v přípravě na EET, s příchodem podzimu přitužily ceny. Nepřehlédnutelně. Vedle pivka (některého) podražila, odhadem cca o 10 %, jídla. U sadu to ještě akceptovatelné - s ohledem na kvalitu i kvantitu – je, ovšem třebas v Království obyčejné hotovky za CZK 129 se nám zdají už přespříliš. Jezevec, ač sám vlastně ekonom, se musí jen nevěřícně usmívat nad stesky analytiků a expertů (samozřejmě vždy patřičně nezávislých) ohledně údajně nízké inflace. Všichni se dokonce máme bát deflace! Statistická kouzla s indexy a koši jsou neuvěřitelná, přičemž nejsou započítávány ani ceny nemovitostí (které se např. v Praze už zbláznily dočista). Neoddiskutovatelnou realitou přitom je, že téměř všechno, co Jezevec kupuje, zřetelně podražilo. Včetně sféry potravin (kde brzy zbydou už jenom řetězce, s likvidačními nákupními cenami, a Asiaté, s minimální cenou práce, kteří státu neplatí nic a jednatele, neznajícího český jazyk, mívají obvykle v Hanoji), pivka i pokrmů.              

Pražské cyklopivní trasy (BPH XXX.) + Hostivar (ZN 18.) + Jince (ZN 24.) + Liboc (ZN 24.) + Prosek (ZN 25.) + Malešice (ZN 28.) + LP (ZN 32.) + Kolčavka (ZN 35.): V minulém (a vlastně nejenom minulém) pokračování jsme vřele nedoporučovali počernickou restauraci Léta Páně, včetně počernického pivka. Osobně opravdu mnoho pozitivního o tomto zařízení říci nemůžeme. Leč příloha oranžového Práva 7. 10. LP 2016 kuchyni Léta Páně chválí až skoro podezřele (až na přesoleného a mdle nevýrazného candáta), včetně výborného počernického piva. Je fakt, že k objednávce jídel se BPH v Léta Páně nikdy neodhodlala. Atmosféra, protivná obsluha a především nikdy nám nechutnající pivo vždycky spolehlivě od tohoto počínání odradily. Což samozřejmě nevylučuje, že mohou vařit dobře, možná i ještě lépe. Dodejme, že v celém dolnopočernickém pivovarském areálu se mají nalézat restaurace hned tři. Léta Páně je situována do zámeckého parku. Při posledním poletním cykloprůjezdu Počernicemi odhalujeme fungující velkou pivovarskou restauraci, i s terasou, situovanou hned nad Léta Páně, směrem k silnici. Tepe to tu opravdu mohutně a vypadá i vcelku útulně a snad i příjemně. Včetně pestré nabídky dolnopočernických piv. Příští rok určitě otestujeme řádněji.

Únětice (BPH LVIII. + LXVIII.): Tradici, leč tradici opravdu nikoli zcela pravidelnou, čtvrtků startujeme U zvířátek (www.zviratka.eu) hned 1. září. Ještě zbývá něco málo posvícenských žitných Únětic 11,5°. Minule nám řízné žito šmakovalo více (Tohle je fakt spodek, které nám pí. Hanka točí jen a pouze na výslovné vyžádání, takže žádná kritika. Naopak). Pokračujeme Úněticemi 10° i 12°. Dají se, vlastně dnes i docela dobré. Leč bývaly delikatesnější, hořčí, hutnější, veselejší, živější … (To je už stará obehraná písnička. Hlavně ta bledost, vodovost a nakyslost desítky nám radost nepřináší, hodně se propadla). Náladu vylepšujeme vskutku skvostně naloženým blaťáckým zlatem. Do sladka, osvěžující, syté, milé i na pohled. Prvotřídní jsou matesy, stylově doplněné tvarůžkovým koláčem. Báječná sestava. Cykločást výpravy odjíždí dříve (Ulici je samozřejmě nutno dnes stihnout načas) a hladoví pěšáci posléze konzumují ještě žebra. Pan Martin točí ještě něco z repertoáru Černé Hory (asi borůvku) a zase nějakou voňavost typu APA, IPA etc. Na voňavé ejly si p. Martin náramně potrpí a má aktuálně slabost zejména pro pivovar Permon. Čili Permon Summer Ale.  Na únětické si v září a říjnu vybíráme oddechový čas. Pouze pasivně registrujeme, coby řádně registrování Přátelé únětického piva, akce v Únětickém pivovaru (www.unetickypivovar.cz). Žije to tam. Což je chvályhodné. Leč letmý pohled na aktuální stálý jídelní list v mrzoutském a od přírody silně pesimistickém Jezevci přehnané nadšení nějak nevyvolává. Co by si měl vlastně objednat? Nakládaný romadúr za CZK 99? Není už to kapku přehnané?   

Antoš (BPH LXXI.): Pivovar Antoš (www.pivovarantos.cz), přesněji Antošovu krčmu máme rádi. Nikdy nás nezklamala ani v nejmenším. Ani pivně, ani krmí, ani obsluhou. Naopak. O neděli 25. 9. v cyklohráčku Okoř zdravíme od minulé jízdy známou hrajslečnu, která má dnes dokonce i pánského kolegu - hrajjinocha. Cesta ubíhá poklidně, příjemně, pohodově. V krčmě usedáme venku hned na otevíračku, o jedenácté. A zdravíme také již známou sl. servírku. A zase chválíme fortelné stojany na bicykly s nápisem Dej Bůh štěstí! Už vlastně léta u Antoše líčíme na vyhlášenou babiččinu svíčkovou (ověnčenou i cenami), ale nikdy jsme ji neokusili. Snad to vyjde dnes … Leč speciální víkendová gurmánská nabídka obsahuje i tygří krevety na grilu, s česnekem a chilli, s domácím bílým chlebem. Nelze odolat, svíce se zase už odkládá. Krevety = mistrovská volba, zážitková gastronomie. Pětice kompletních potvor na kamenném tálu, mistička s chilli a česnekem, lákavé opečený a voňavý chléb. Jezevec neumí přesně dle etikety konzumovat ústřice, škeble, raky, langusty, krevety apod. - takže samozřejmě rukama (nechybí mistička s citrónovou vodou a řádné klubko ubrousků) a sežere skoro úplně všechno. Zbyla jen malinkatá kupička skeletů. Výborné, ovšem pouze na rozdráždění. Takže druhým chodem je tradiční extra ostrý feferonkový salát. Bez připomínek. Skvělý. Jezevec dokonce uvažuje o chodu třetím (svíčková?), leč hned k sousednímu stolu okázale znuděně usedají dva postarší bicyklisté. Tragikomicky směšně doslova a do písmene napresovaní v papouškovsky-klaunovském cyklodresu (k tomu svijanském, i když k nim by pasoval více trikot s tibetskými vlajkami) a dozajista pražští kavárenští pseudofilozofové. Neuvěřitelně namachrovaní, hluční, okázale pohrdající sl. servírkou, restaurací, pivem, celým nekavárenským světem, malým Českem i Slaným, promyšleně dávající na odiv svou domnělou pseudointelektuální převahu. Nevychovaní, lidskoprávní pokrokáři a sluníčkářští vítači všeho zlého a všech jinakých. Nepoděkují ani náznakem za podaný pivní list, který protekčně má na stole pouze Jezevec. Berou to jako samozřejmost, oni jsou přece ta vyvolená havlistická (pseudo)elita, které musí ostatní (ti malí, neinformovaní, nevzdělaní, nepokrokářští, protievropští, národovečtí etc.) přece povinně prokazovat úctu, sloužit jim a bezmezně je stále obdivovat. Nevychovanost se ještě přežít dá, kavárenské bláboly, obludné moralizování & postmodernistické kecy a trapné stesky, kterak údajně nelidsky trpěli, opravdu ale už ne. Tímto si Jezevec krásnou (i když ráno vydatně chladnou) neděli opravdu kazit nenechá. Třetí chod je fuč, zaplatit a raději tradá na Prahu. Předtím stíhá prověřit i aktuální pivní list. Rarach, Antošův ležák 11,8°, Polotmavá 13°, Slánská pšenka, Miláček 12° a best hit Tlustý netopýr 17°. Černé Poupě bude navařeno až zase na zimu. Dnes sestupně. Skvostný Netopýr (Bude zase někdy jeho silnější bratřík dvacítka Nezmar?), IPA Miláček s koriandrem a na závěr poctivá desina Rarach. Vyjasňuje se i otázka dalšího slánského pivovaru. Majitel Antoše (ovšem bez krčmy) nově vaří i na Pražské ulici, kde lze pivko též zakoupit, ale nikoli točené. Pouze výrobna, žádná hospoda. A instituce další, prý vcelku i stylová Továrna restaurant se nachází kdesi u Hotelu Atlas, poblíž nádraží. Minipivovar s několika druhy vlastních piv měla jmenovaná restaurace otevírat 14. 9. LP 2016. Vaří tam sládek, který provozuje Létající pivovar Falcon. S Antošem tedy nemá nic společného. Konkurence? Vlastně prý ale ani moc ne. Pivně jejich nabídka (Továrenská 10°, Kruták 12°, tmavý Salzberg 12°, Protektor IPA 15° a něco sezonních piv) Antošovi prý konkurovat nemůže. Kuchyň tamo údajně bývá proměnlivá. Slaňáci tam prý hojně chodívají za jídlem a občas se něco uvařit nepovede. Takže do Slaného vždy pořád jen za Antošovem. Možná dokonce ještě letos prubneme poslední jízdu Cyklohráčku 29. října. Až do Zlonic. Nakonec neprubujeme, neb poslední dva říjnové víkendy je z Hostivice výluka. Cyklohráček jede, ovšem z Hostivice dále už pouze autobusy. Dokonce historickými. Leč vlak je vlak.      

MMX (BPH LXXII.) + Třebáň (ZN 16.) + Všeradice (ZN 17.): 7. září, překrásný den, horký, leč už v ledasčem i nemálo podzimní, pohodově šlapeme od Řevnice do Prahy, do Chuchle. Chuchle Velké. Tradiční stop ve starém známém Pivotelu MMX Lety u Dobřichovic (https://mmxpivo.com), kam se vždycky těšíváme. Hlavně na jídlo a fajnovou obsluhu. Dneska čepují výčepní světlé, ležák, pšenici a Amber Ale. Výčepní (desina, skoro jedenáctka) jako vždycky, kvasinková, nehořká, leč přesto ucházející, ležák říznější. V pivech problém není. S obsluhou, tradičně všímavou, taktéž ne. Nastává však zádrhel s kuchyní. Na terase hned vedle poposedává osmice zralejších žen, v Pivotelu ubytovaných. Z nějaké právní či účetní firmy, nikoli z vedoucích postů, asi na firemním školení či teambuldingu. Při objednávání nápojů i jídel (které mají ale nasmlouvané pevně dopředu) vyvádějí hotové psí kusy, neustále něco mění, doplňují, diví se a dotazují na dětsky úsměvné banality (typu „Ta zelná polévka je se zelím?“, „Mohla bych dostat tu domácí okurkovou limonádu, ale prosím úplně bez okurky, třeba s malinami, anebo si mám dát tu malinovou“?). Prostě slípky, bez šéfa, bez názoru, bez dozoru … Ovšem nelze nepřeslechnout, že z dnešní kuchyně (v čele se saláty a na pohled dost upraženými, až spálenými, smažáky) dámy úplně unešené nejsou. Prý včera to bylo mnohem chutnější, méně oschlé, atraktivnější, méně octové atd. Což je varování. Které se naplňuje. Jezevec přijíždí s naprosto konkrétní představou. Ze stálé nabídky to bude 150 g smažená krkovička, vařený brambor, kyselá okurka. Za CZK 145. Pokud na denním meníčku nebude figurovat opravdová bomba. Na meníčku zelná polévka, jakási kuřecí noha, obludné antijídlo v podobě salátu a vepřový řízek smažený na sádle s lehkým bramborovým salátem (100 g, za CZK něco přes 80). Plus speciální nabídka na tabuli: tlačenkový salát v octové zálivce a domácí škvarková pomazánka, chléb. Tlačenkový salát je jasná volba. Řízek nutno prověřit. Na dotaz, zda řízek je z krkovičky, mladá servírka hbitě odbíhá ochotně se optat. Přichází s odpovědí, že to krkovička není, nýbrž obyčejná kotleta. Není, co řešit. Kotleta je suchá. Takže krkovička (Byla by sice chuť na lehký bramborový salát, leč Jezevec nechce být jako dámy vedle a raději vůbec nic nehodlá komplikovat). Čili zřetelně objednána krkovička, tak jak stojí psáno ve stálém listu. Nejprve donesen tlačenkový salát. Osvěžující, chutný, decentní octová zálivka šmak nezabíjí. Pochvalu zaslouží též dvojí pečivo. Po malé chvíli se přichází optat jiná servírka, zda Jezevec už dostal řízek. Odpovídá, že nikoli. A zřetelně připomíná, že objednával nikoli řízek z meníčka, nýbrž krkovičku s bramborem a okurkou. Celý proces se vzápětí zmatečně opakuje s jinou servírkou. Za další chvilku je pokrm donesen, s omluvou za čekání (Které se nekonalo. Od objednávky neúměrně času neuběhlo). Pokrm naservírován na obyčejném talíři, nikoli korýtku, jak tady bývá u položek ze stálé nabídky obvyklé. Vařené brambory trochu (dost) tvrdé, což velkoryse ještě pomíjíme. Namísto okurky (na kterou byl Jezevec vysloveně natěšený) něco oschlého umělohmotného čehosi (tzv. salátu) s kapkou čehosi (tzv. dresinku). Nechutně vypadajícího a hnusného. Maso? Pomenší kousek (150 g ani náhodou), velmi, velmi tenký, skrz který je téměř vidět. Na povrchu jakési lupínky čehosi, invenčně (čti debilně) přidané do obalu. Sezam? U smažené krkovičky nikdy žádné lupínky nebývaly, a fakt tam nemají co dělat (Raději kdyby maso potřeli česnekem). Hlavní problém je v tom, že o žádnou krkovičku prostě a jednoduše nejde. Kuchař vzal suchý řízek bez chuti, z meníčka, namísto bramborového salátu přihodil tvrdý brambor a okurku invenčně zaměnil za umělohmotnou zrůdnost. Jezevec je hořce zklamán a cítí se ošizen. Jak by rozhořčeně zvolal Mirek Dušín: „Nečestné a nesportovní!“ (Ušlechtilé Rychlé šípy se svými ještě ušlechtilejšími a rytířskými kamarády Mirkem Dušínem, Jarkou Metelkou, Jindrou Hojerem, Červenáčkem a Rychlonožkou přitom nemají dialektický protiklad jen v populárním Bratrstvu kočičí pracky, s Dlouhým Bidlem, ekologickým chovatelem Štětináčem a Bohoušem, nýbrž i v klubu Rychlé pípy ve složení Mirek Rumín, Jarka Vochmelka, Jindra Vožer, Gruzíňáček a Rychlopivko). Od infantilního pokusu o vtip pro žáky první obecné zpět do MMX. Při placení je nepřekvapivě naúčtována objednaná krkovička za CZK 145. Jídlo samotné sice k vrácení určitě nebylo, leč mají tohle tady zapotřebí? Nespokojenost je Jezevec při placení rozhodnutý důrazně zmínit, nicméně akt placení probíhá zase u někoho úplně jiného. A vysvětlovat opět řízkovou anabázi se už z lenosti nechce (Resp. maso i absence okurky měly být samozřejmě reklamovány ihned po přinesení a ochutnání, nikoli po úplném sežrání). Resumé: Tentokráte MMX přináší i (přežitelné) zklamání. Věřme, že šlo pouze o mimořádný exces, který se příští rok opakovat nebude. Dodejme, že kuchyně nijak přetížena a zahlcena objednávkami nebyla. V prostorách pro několik set hostů se jich krčilo nebývale málo, maximálně pětadvacet.        

Ozvěny Tour 2016 (ZN 40.): 2. září LP 2016 poklidná projížďka, podél řeky, od nádraží Krč k Vranému a nazpět. Nelze se nezastavit, těsně před Zbraslaví, U posledního Kelta. Tady si hostů i výdělku váží a každodenně otevírají už od 10. Papulův dražíčský Lipan světlý veselý i výživný. Dává sílu, mocný. Dá se kousat. Dnes ovšem u Kelta hodláme kousat i cosi jiného. Nabídka překvapivě pestrá i atraktivní. Před a hlavně o víkendu taktéž grilují. Probujeme českou farmářskou krkovičku s česnekem a tymiánem. Výtečná, ba skoro skvělá. Cena kolem CZK 120 je naprosto přiměřená. Dále grilují filet z candáta se zeleninou, kdy však cena CZK 219 se nám na zahradní bistro bez obsluhy zdá už poměrně značná. Což platí též o českém hovězím steaku za bezmála CZK 250, který však aktuálně absentuje. Možná, že ale candáta i hovězí tady ještě letos stihneme a výše vyslovený názor změníme. U Kelta se sedí pěkně, letní večery tady musí být parádní. A holky, slečny i mladé paní či dámičky zkušenější bývají po Lipanech vláčné … U posledního Kelta mají pro hosty i odpočinkovou loučku (možná by někteří uvítali i loučku rozptylovou), s lehátky a stolečky. Pěkné, šikovné, úpravné. Na výživného lipánka se U Kelta rádi zastavujeme ještě 27. září, na odpočinkovém výšlapu po trase Radotín-Zbraslav-Vršovice-žižkaperk. Na spláchnutí mile chutného ovárkového kolínka z řeznictví s jídelnou na zbraslavském rynku. Konečně zase jídelna jako za starých dobrých časů. Na pokorné přání ochotná paní šikovně loví kůži a tlusté. Hledá a nalézá. Samá kůže a samé prorostlé! Jezevec je nadšen i z okurky. V této jídelně se nám líbí o hodně více, nežli v relativně nedalekém řeznictví davelském, řeznictví vyhlášeném, a to U Dolejších. Tam také mají cosi jako teplý úsek. Ovšem je to tam hodně divně a zmateně zorganizované, obsluha i zákazníci musí přebíhat, paní za pultem jsou nepříjemně a úsečně neochotné, okurku k jídlu neznají (i když na pultech je sklenic okurek hned několikero vystavených) a jejich pečené ramínko bylo děsivě suché, slané a tuze nedobré. I když uzeniny a maso od Dolejších jsou hodně známé a prý i proslulé (A jejich sekačka vypadala lákavě, i když tismická je tismická ….). K masným jídelnám pamětnicky a nostalgicky dodejme, že jedna z nejlepších (vůbec nejlepší z nejlepších bývala v totalitních časech na rohu Myslíkovky) ještě předloni fungovala poblíž horního ústí Žižkovského tunelu. Vuřťák (za necelých třicet kaček) tu býval skvostný, jedinečný a nepřekonatelný. Lžíce v něm stála a famózně pálil feferonkami. Pa-rá-da! Další jídelna léta letoucí těžce premávala v zadní části rozlehlého řeznictví na Vinohradské, poblíž starého skleňáku Flora. Tam to ovšem bývalo protivné a nepříjemné. Slečna či paní za pultem se masa očividně a okázale štítila, paní za pokladnou byla vždycky (a to bez výjimky) hodně nervózní a krajně nevrlá a sortiment? Staré, oschlé, nevábné, předražené. A Jezevec nikdy úplně nepochopil, zda to, co svítí (červené světýlko u položky na tabuli) je, anebo není. To se totiž pravidelně měnívalo. Někdy rozsvícené světlo znamenalo, že položka je a jindy zase, že tato už není. Takže jste přišli k pultu a vzhlédli nahoru. Obsluha na Vás přitom začala řvát, co si dáte. Po objednávce rozmrzele vyštěkla, že to přece není, neb to nesvítí. Příští návštěvu Vás zase sjela, že nechápe, proč si objednáváte něco, co svítí. Takže je jasné, že to přece není. Čili jsme si tyto návštěvy raději odpouštěli. Loni (či ještě letos) bylo řeznictví zavřené a vypadalo to, že skončilo úplně, jako mnoho obdobných provozoven. Leč ve stejných prostorách se objevilo jiné (Pražské?), velkoryse zrekonstruované. S obsluhou ve slušivých uniformách, s čapkami. Vypadají jako letušky. Už na zákazníky neřvou a dokonce i sem tam zdraví. Takže pokrok. Teplý úsek na staromilce Jezevce vypadá sice přehnaně moderně, ale martýrium se světýlky už nutné není. Něco se dokonce tady sníst občas i dá. Třebas pečené koleno. 23 deka, prorostlé, s hořčicí a okurkou a normálním (a dokonce i poživatelným) rohlíkem, vše za CZK 47, ušlo. Vcelku se přežít dá i místní buřtguláš. Nicméně už za CZK 49 a nepálivý. Takový dámský, bez gulí. Proč tady ale obvykle nemívají ovar, pochopitelné moc není. A pozor na vinohradského taliána - chuťově solidní, ale opravdu miniaturní. Pár kroků vedle je prodejna ryb z Německa. Sleďové saláty (namátkou Bismarck či Goteborg) jsou vydatné. Pro mlsné mají i račí ocásky. Leč za hubičku saláty opravdu tedy nejsou. Diplomaticky řečeno ceny evropské, nediplomaticky přehnané. Zpět ke Zbraslavi, ke Keltovi. V nabídce jídel dneska figuruje dokonce smažený třeboňský kapřík s bramborovým salátem za CZK 99. Lákavé, nicméně před málo okamžiky proběhlo kolínko a na žižkaperku už netrpělivě voní upečená obří husička. Někdy příště. Přesněji až v roce 17. Tato osvěžující cyklovyjížďka byla totiž letošní labutí písní a rozlučkou s tuze vydařenou cyklosezonou (I když úplně poslední cyklovýšlap probíhá o slunném nedělním popoledni ve druhé půli října). Pozorný jihočeský spolupracovník BPH bděle hlásí, že v Miličíně v restu U dvou javorů (kam jsme kdysi jezdili na Svijany, když ještě stály za cestu i napití) šenkují nová pivka, s netradičním názvem. Ježibaby desinu a jedenáctku prý na stálo a mimořádně též dvanáctku kvasnicovou. Poctivé, dobré. Z Pivovaru Obora. Obora? Obora přece spadá pod, nám hodně důvěrně známé a hodně blízké, Malšice. Jak to, že nám taková bomba unikla? Ostudné, ostudné. Pivovar Obora (www.pivovarobora.cz) je pivovárek rodinný a má být součástí farmy rodiny Novákových. Založen LP 2015 a inzeruje překvapivě široký sortiment. K dostání například v Táboře v Aux Café a v Želči, v Muzeu a obrazárně špejcharu Želeč. Už se těšíme na Tour de Putyk 2017. Do Želče. Www gastromapy jisté (samozvané) skorocelebrity a gourmeta mezi 10 nej tuzemských podniků řadí Elektru z Bechyně. Vila Elektra v Bechyni je penzión, provozující kavárnu s terasou a velmi pravděpodobně vařící pouze a jen pro ubytované. Nic pro BPH.     

Liptov IV.: Motto: „Kurzy šitia při Kadi. Zašijme sa U Kašiaka“. Zase babí září a tedy samozřejmě - coby účastníci zájezdu - zase s Bajajou na Liptov. Tradice je tradice. Slovensko opět nezklamalo. Naopak. Osvěžilo, potěšilo, nabilo. A počasí bylo nádherně fantastické. Taková vedra i azuro ani místní v září dlouho, dlouho nepamatují. Veliký dík Tatranošovi. Slováci eurofondy nasměrovali do silnic a dálnic. Na rozdíl od ČR, kde rostou pouze rozhledny (kopce ani výhledu přitom netřeba) a nehorázně předražené luxusní cyklostezky. Na slovenských dálnicích je čisto a v neposlední řadě nechybí velkorysá odpočívadla pro lidi. Opravdu pro lidi, nikoli pro kšeft. U nás ovšem ŘSD úplně všechno pronajalo a výsledkem je hanebná, a ostudná, hrůza. Mnohametrové fronty před nechutně páchnoucím hajzlíkem u pumpy, špína, nepořádek, motoresty a občerstvení nezřídka zavřená (i během víkendových odpolední). O očistci jménem D1 nemluvě. Pokud je na Slovensku nějaká uzavírka, tak jen a pouze na nezbytnou dobu. Samozřejmě se tam pořád pracuje. Českou specialitou je uzavřít a dlouho, dlouho nepracovat. Oblíbenou novinkou jsou množící se silně alibistické cedule „Technologická přestávka“. I Jezevec, ve stavebnictví naprostý laik (několikaleté předstírání studia na stavárně se nepočítá), však tuší, že při pouhé výměně svodidel takové přestávky nutné fakt nejsou. Skoro nová svodidla se nesmyslně mění za úplně nová. Peníze je potřeba utratit. A pracovat rychle? Odpoledne, nebo dokonce o víkendech? Proč? Šlamperaj a idiotské soutěže o nejnižší cenu. Další nepřehlédnutelností jsou nová auta na Slovensku. I když mnohdy lacinější. Leč takové zflikované staré šunky, jako brázdí silnice u nás, tam opravdu nespatříte. Ani v nejchudších dědinách. Na Slovensku se totiž techničáky automaticky nedávají a ani se tu nelze vymlouvat, že řídil někdo jiný, nebo že průkaz nemáte u sebe. Platí a ctí se tady autority, panuje řád i pořádek, kázeň. Slováci i Sloveny jsou hrdí, nespěchají, nestresují se. A ta čistota, bez vandalských sprejerů ... Postřeh poslední: Pokud v dolinách či na túře v hore někoho potkáte, a dotyční nejenže nepozdraví, ale ani na zřetelný pozdrav ostentativně neodpoví a nasupeně čumí, lze se klidně vsadit, že jsou z ČR. Nevychovanost, neomalenost a samá tzv. práva … Celý pobyt byl letošně pojat, a především zrealizován, čistě odpočinkově, hlavně klidně, především v minerálních bazénech a kádích. Letos taktéž bez velkého poznávání piv. S uklidňujícími večery v Občerstvení při Kadi, s BSP (Brigádou socialistické práce) pod vedením súdruha Kašiaka. Slavo Kašiaka. Jako loni. Naštěstí se při Kadi nezměnilo nic. Jak slastně uklidňující! A ty návraty dolinou při padající tmě, především kolem úplňku. Famózně fantastické! (Nejenom hory lze Slovensku opravdu závidět. S tzv. horami tuzemským vskutku nesrovnatelné. Na Slovensku to je jiný level. Má to geist). Ani drzí medvědi přitom neruší ani nevadí, i když jistá pravidla je nutné respektovat (Přímo do Jána nějací kontejneroví huňáči přitom opravdu pravidelně chodívají, kdy dokonce samotný Jezevec jednoho bručouna cítil a slyšel hodně nebezpečně blízko, těsně u Malé Staničovské jaskyně). Připomeňme, že Kaďa je celoročně i celodenně a celonočně otevřené minerální koupaliště s pramenem v Liptovském Sv. Jánu. V nádherné Jánské dolině. Občerstvení je samozřejmě pořád extrémně stylové, napěchované artefakty ze socialistických časů. Obrazy, prezidenti (Havla tu ovšem a samozřejmě nehledejte a ani v nevhodném žertu nezmiňujte), vlaječky, cedule, nápisy etc. Sedí se u funkčních starosvětských šicích strojů, proto ony kurzy šití … Ovšem „Manipulácia s inventarom a zariadenim je na vlastné riziko!!!“. K tomu „Virtuálny alkohol zdarma“. Atmosféra rodinná, pohodová, přátelská, slovanská, pořád plná politicky zcela nekorektních vtipů a vyprávění. Atmosféra nefalšovaně hospodská. Nikoli kavárenská. V krčmě U Kadi to pro kavárnu, pseudointelektuály a popletené sluníčkáře, naštěstí, opravdu, ale opravdu není. Migranty, tetku Merkelovou, kosmopolity, retardované altruisty, feminismus, postmodernu, multi-kulti pomatené šílenosti, pseudohumanismus, pravdo-láskářství a jiné korektně pokrokářské bludy, nebezpečná zvěrstva a obludnosti proti přírodě i proti člověku tady opravdu nepěstují a opravdu rádi nemají. U Kadi jsou totiž lidé normální, lidé se zdravým rozumem i slovenskou hrdostí. Proto se U Kadi cítíme fajn. Zdravíme! Pivně pořád Topvar 11°. Jasné (světlé), tmavé a řezané. Malá po EUR 0,60, velká za EUR 1. Ale jó … Vytočená, ošetřená, studená. Světlé se dá. Vlastně i pravidelně. Ani už blížeji nepátráme komu, resp. pod koho, vlastně Topvar nebo Šariš aktuálně patří. Kozel, Radegast i tzv. plzeň se přitom vyrábějí dávno přímo na Slovači a chystají se prý další vlastnické změny … (Koupí Plzeňský Prazdroj p. Babiš nebo snad nejbohatší Polák Kulczyk? Nebo Číňani? Český pivovar samozřejmě patří do českých rukou, nejlépe státních. K prodeji má být určen ostatně i slovenský Topvar a další aktivity SABMilleru v Polsku, Maďarsku či Rumunsku). Registrujeme přitom, že Kozly a tzv. plzně z Tater Nízkých (a prý i Vysokých) oproti dřívějšku viditelně vytlačuje Zlatý Bažant. Na naší základně, v Penziónu Horec, čepují Zlatý Bažant 10°. Vodový, nakyslý a předražený - malý za EUR 1. To Bažant Retro 73 je daleko zajímavější. Rádi vyplázneme za malého R73 EUR 1,30 (velké koštuje 1,50) v Reštaurácii Espresso Jasná. Chutí. Nasládle a takto nějak Bažanty (snad) pamatujeme v dobách, kdy šlo o pivko luxusní a fajnové (Pozitivní dojem z R73 může být ale zkreslen tím, že ke konzumaci dochází ihned po náročném několikahodinovém pěším sestupu z Chopku). A nejlepší pivko pobytu? Areál Borová Sihoť, Šariš 12°. Malý EUR 0,90, velký EUR 1,50. Ušel i Šariš 10° v Goralskom dvore v Haligovcích. A kajícně přiznejme, že při horké cestě tam mocně bodnul dokonce i plechovkový Radegast na benzince na Horní Bečvě. Pobyt se plně vydařil. Kaďa, Važecká jaskyňa, Východná, Liptovská Mara (vskutku parádní projížďka lodí), Chopok, pltě na Dunajci, již tradiční nákuk na přečerpávací elektrárnu Čierny Váh etc. Nedošlo však na milý pivovárek Liptovar v Mikuláši. Až příští září. P.S. (1) Jen kdyby zrušili ichtilní švédské stoly u snídaní. Hrůza hrůz. Rádobyneviditelná strkání másel, sýrů, pečiva, salámů, párků, ovoce, ale nezřídka i pomazánek či míchaných vajíček (!) přímo do kapes je naším národním zlozvykem (Kolega přidává tragikomický postřeh z Řecka. Tam si našinci každé ráno nadrženě narvali plné kapsy mastnými salámy, takže měli kalhoty úplně promaštěné. A při východu z jídelny pravidelně čekávaly drzé řecké kočky, které na kapsy s uzeninami lačně skákaly a dorážely. Poznat Čecháčka v hotelovém komplexu po ránu bylo tuze snadné. Mastné kalhoty a na nich visící kočka). Jezevci je vždy u švédských stolů stydno a smutno. Každý nechť dostane nandaný svůj příděl a hotovo. Lenivému personálu se ovšem nandávat na talířky nechce. Škoda. P.S. (2) O národní povaze a připosrané vyčůranosti vypovídá též odběr Pražského deníku na žižkovských ulicích. Visí tu kasičky na 10 CZK + průhledný obal s novinami. Jezevec je jeden z mála, kdo desetikačky poctivě za tisk hází. Jiní se tímto fikaně neobtěžují a obvykle si k tomu nevezmou výtisk jeden, ale několik či nejlépe všechny. Nebo ostatní potrhají a rozhází kolem. Mnozí si k tomu urvou rovnou i celou kasičku. Vrcholem byla voňavá paninka, na pohled žádná socka, která Jezevce házejícího desetikačku do otvoru vlídně kárala a poučovala: „Tam házet nic nemusíte. Nebuďte hloupej! Je to přece otevřené a klidně si naberte, kolik toho unesete“. Za tohle bolševik fakt nemůže. To jsou geny.  

Pel-mel ze zrzavého světa (aneb pár pivních drbů a frků, které p.t. čtenářstvu možná unikly): Letošní dobrá úroda chmele i pokles cen vstupů vedla Prazdroj ke zdražování. Že to nedává smysl? Nedává, nicméně zdražovalo se. Prazdroj se chystá na EET (a na svůj prodej). A zdražoval údajně prý letos proto, že nezdražoval loni. Neprůstřelná logika. Dej Bůh štěstí a na zdraví!  V okurkové sezóně média vyštrachala, že k nejkurióznějším výčepům piva náleží starobylá krčma v Mannheimu. Namísto půllitrů či tupláků čepují pivko na váhu. Jedna porce váží 400 g. S tím jak přibývá minipivovarů, mírně přibývá i sládků-žen. Paní sládková působí v pivovaru Kocour, v minipivovaru Kolčavka, v teplickém Monopolu, v pivovaru Purkmistr a možná i jinde. Nic proti, leč nepokrokářsky a politicky nekorektně konstatujme, že sládkování je samozřejmě typicky mužské povolání a slabší pohlaví zde bylo, je i vždycky i bude spíše abnormální kuriozitou. Vůbec nic na tom nemění, že ženy mívají údajně prý lepší cit pro chutě a, že prý tolik obvykle nechlastají. Ostatně, je to vůbec nějaká výhoda? (Stejně jako ženám opravdu, ale opravdu nepřísluší soudcování mužského fotbalu. Potom, jaké zvěrstvo pomezní madam spáchala v poslední minutě nastavení duelu Brna se Spartou, se nelze ani v nejmenším divit výzvě rozladěného sparťanského gólmana & jeho spoluhráče, nabádající ženy k návratu k plotně. Mainstreamová média se za genderově nekorektní a údajně sexistická slova na ně lačně vrhla a slétla jako supi na mršinu. Za vyslovený názor dostávají dokonce od klubu ponižující trest! BPH výzvu plně podporuje a drží všechny palce DJT, aby v USA vyhrál. Modleme se, aby nebyl zvolen obludně umělohmotný marketingový produkt jménem Killary. To by nastaly globální orgie politické korektnosti a svět by se propadl do ještě bezútěšnějšího chaosu. STOP politické korektnosti! Navraťme se konečně zase k normálnosti a ke zdravému rozumu! STOP pokryteckosti a korektnímu pokrokářství! Chceme věci zase nazývat jejich pravými jmény!). Dobroserové z EU & samozvaní aktivisté z chobotnice neziskovek a všelijací tzv. experti hodlají dále projektovat, řídit a údajně vylepšovat naše životy. Po kuřácích se vrhají i na pivaře. Chystají na ně bič. Na konferenci v Praze koncem října si vysnili, že do pěti let musí být uzákoněn zákaz reklamy, zvýšení daně a platby za alkohol pouze bezhotovostně! Věřme, že do pěti let už nebude existovat EU v této podobě. A řešení současného tureckého lídra hydru neziskovek dekretem dostat pod státní kontrolu, není od věci. Kolik problémů už neziskovky způsobily a kolik nás všechny jejich aktivistický parazitismus už stál. Nechte nás být, nechte nás žít! O Vaše pokrokářská dobra nestojíme! P.S. Britští Woof & Brew představili nealkopivko pro pejsky. Čtyřbalení vychází na CZK 420. Díky tomuto moku má být Váš pejsek za psí hvězdu při jejich vzájemném očichávání zadků. A tak je tekutina pojmenována Bottom Sniffer (Čichač zadků). Ještě, že se toho nedožil Bertík …