XIX.: Stará Praha

Bertíkova Pivní Hlídka XIX.: Stará Praha aneb dobře (nejenom pivně) již bylo

Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a okolí. Dnes netradičně, nostalgicky a trochu více na historickou notu. Ale o pivku se zmíníme taktéž. Povětšinou o tom z časů, bohužel, zmizelých.

Nostalgickým závanem časů minulých dýchá výpravná kniha Zdeňka Míky Zábava a slavnosti staré Prahy od konce 18. do počátku 20. století (Praha, nakladatelství Ostrov ve spolupráci s Muzeem hlavního města Prahy 2008, 352 s.). Jde o monografii formátu A4, plnobarevného tisku, čítající 352 stran a plných 624 vyobrazení. Půvabné reprodukce, plakáty, grafiky, obrázky a fota nadchnou a rozněžní nejenom staromilce a advokáty ancine regime.

Autorem práce je historik, který v muzeu pracuje od roku 1961 a v období 1977-2000 zastával funkci ředitele. Připravil zde stálé expozice, velké výstavy o dějinách Prahy i řadu muzejních výstav. A právě úspěšná výstava v roce 2005 Jak se Praha bavila se stala inspirací pro vznik publikace. K zakoupení je v běžné sítí a s výraznou slevou v muzeu na Florenci. Samotné Muzeum hlavního města Prahy (https://www.muzeumprahy.cz) rozhodně za návštěvu stojí, a to nejen díky neskutečnému modelu Prahy od Antonína Langweila. Ale třeba i kvůli sousedství karlínského Pivovarského klubu a výčepu broumovského Opata (viz BPH XIII.).

Kniha fundovaně, poutavě i vtipně seznamuje se zábavou a slavnostmi našich předků od konce 18. století do počátku 20. století. Tehdy se z poklidného provinciálního města stává moderní průmyslové velkoměsto. Tehdy také Pražané začali více využívat svůj volný čas k zábavě. Movitější Pražané totiž dříve v létě jenom spořádaně nešpacírovali Stromovkou a v zimě si pod petrolejkou nepředčítávali z kratochvilných kalendářů. Různé druhy zábavy překvapí pestrostí, ale i pohodovým, a většinou neagresivním, charakterem. A nefalšovaným nadšením a vlastenectvím i roztomilou naivitou. Opojení konzumem tehdy nebylo tak fatální. Kšeft byl kšeftem i tehdy a i peníze stále figurovaly až na prvním místě. Ale obvykle s mírou, noblesou, méně kořistnicky a s hrdostí na svůj stav a vykonané či předvedené dílo. Naši předkové se bavit uměli, a nikoli zábavu pouze pasivně konzumovali, jako je tomu povětšinou dnes. Publikace nastavuje nemilosrdné zrcadlo našim současným zábavám a dalším aktivitám.

Obsah napovídají názvy šestnácti tématických okruhů, resp. kapitol: Vycházka a výlety Pražanů; Korunovační a jiné oficiální slavnosti a oslavy; Předvádění technických novinek; Národní slavnosti; Humor a satira; Hospody, hostince, vinárny a kavárny; Hry, karty, sázky a loterie; Plesy a taneční zábavy; Poutě a jiné lidové slavnosti; Atrakce, cirkusy a Divadlo varieté; Divadla a arény; Hudba v Praze; Zpěvní síně, šantány a kabarety; Tělovýchova a sport; Velké reprezentační výstavy na přelomu 19. a 20. století; Vznik české kinematografie a nejstarší biografy. Práci otevírá několikastránkový, všeobecně stravitelný, Úvod a zakončuje Seznam vyobrazení a reprezentativní Seznam nejdůležitější použité literatury.

K nejoblíbenějším formám zábavy, kratochvíle a společenského života náležely výlety a procházky za pražské hradby, návštěvy divadel, koncertů, ale i nespočtu tanečních zábav, masopustů či poutí a jarmarků. A v neposlední řadě posezení ve stovkách rozličných hostinců, hospod, restaurací, vináren a kaváren, což byla zábava povětšinou mužská. Staropražské „Hospody, hostince, vinárny a kavárny“ mapuje šestá kapitola představované publikace.

V Praze fungovávaly desítky pivovárků, vyhlášené byly zájezdní hostince, předznamenávající novodobé hotely i hostince a hospody. Těch bylo před rokem 1848 přes 180 a rychle jich přibývalo. K vyhlášeným podnikům,  náležel např. v roce 1907 hostinec U Pinkasů, pivnice U Schnellů, Brejškova restaurace ve Spálené a Choděrova na Ferdinandce, hospoda U Ježíška ve Spálené, proslulé šenkovny a zpěvní síně při pražských pivovarech atd. Velmi populární byly zahradní restaurace po celém městě a okolí či oblíbené laciné jídelny. 

Ne všechny pražské podniky se přitom těšívávaly vždy dobré pověsti. Z literatury i filmů jsou známé divoké tančírny U Lišky (za Rudolfinem), U Denice či U Virlů na Karlově náměstí, zapadák U Lojzíčka v Dlouhé, pochybné krčmy v Josefově a na Františku, Jedová chýše poblíž kostela sv. Apolináře, U Dejlů v Rybné, nebo třeba legendární kořalna Batalion na nároží Platnéřské a Mikulášské, naproti podniku U zelené žáby. Rázovité figurky, včetně žižkovského pepictva, ale i proslulé pražské galerky ožívají v textech např. K. L. Kukly.

Významné místo dříve zaujímaly pivnice a šenky právovárečných a nákladnických domů (sladoven) pražských měšťanů. Konzumováno zde bylo pivko uvařené majitelem domu a současně členem sladovnického cechu, od roku 1859 členem společenstva sládků a majitelů starých pivovarů. Věděli jste, že roku 1784 produkovalo v Praze pivo 129 těchto malých pivovarů? Z toho se 68 nacházelo na Starém Městě, 45 na Novém Městě a 15 na Malé Straně. Pivovary byly součástí klášterů křižovníků na Starém Městě, augustiniánů na Malé Straně u sv. Tomáše a premonstrátů na Strahově. Jejich počet ale rychle klesal: roku 1788 na 89, 1828 na 51, 1850 na 40, 1878 na 32, 1899 na 22 a v roce 1914 na 9.  K patnáctce nejznámějších na Starém Městě druhé poloviny 19. století patřily podniky U Celestýnů, U Čečelických, U Halánků, U Kleeblatů, U Klouzarů, U Koulů, U Křižovníků, U Nedvídků, U Modré štiky, U Petráčků, U Sladkých, U Šturmů, U Voštipů, U Zlaté štiky a U Zeleného stromu.

Konkurenci přineslo založení akciového měšťanského pivovaru v Plzni roku 1842. Kvalitní, již spodně kvašené a silně chmelené pivo se začalo v Praze točit U Pinkasů v roce 1843. Po roce 1874 se začalo točit i pivko z Ringhoferova pivovaru ve Velkých Popovicích. Snahy o modernizaci projevovaly pivovary Františka Wanky a U Primasů na rohu Štěpánské. K podstatnějším proměnám došlo koncem 60. let 19. století, kdy byly opuštěny středověké receptury a zakládány velké akciové pivovary. Starým chyběl kapitál a mnohde i prostor. V roce 1869 byla zrušena tzv. propinace (přednostní právo vaření a prodeje piva šlechtickými velkostatky) a ve stejném roce vzniká moderní akciový měšťanský pivovar na Smíchově. Velká sladovna je vybudována roku 1871 v Podbabě a později v Košířích. Proměny byly podmíněny technologickým přechodem na spodní kvašení a na konci 19. století zavedením chladírenských strojů, které nahradily tradiční ledování na Vltavě. Vyšší kvalita piva umožnila počátkem 20. století otevření prvních stáčíren piva lahvového.

Další akciové pivovary byly založeny na Královských Vinohradech (1893), v Holešovicích (1898) a v Braníku (Společenský pivovar pražských sládků, 1900). Vyhlášené byly i pivovary v Libni, Nuslích, Vršovicích či Na Libušince pod Vyšehradem. Nejlépe si vedl smíchovský pivovar, který se brzy zařadil k největším v Čechách. K zániku starých právovárečných domů přispěly také brutální asanace a přestavby na Starém i Novém Městě. V předvečer I. SV, roku 1914, jich zbývalo posledních sedm na Novém Městě (U Bachorů, Černý pivovar, U Primasů, U Šenfloků, U Bucků, U Rozvařilů a U Fleků) a dva na Malé Straně (U Karabinských a U sv. Tomáše). Dodnes přežila výroba pouze U Fleků.

Ponoření do pražské minulosti je pohodovým odpočinkem i slastným únikem od stresující a přespříliš dynamické, postmoderní reality. Ale taktéž silnou inspirací a námětem k hlubšímu zamyšlení. Opravdu vždy platí, že současnost je tou nejlepší dobou, ke které nevyhnutelně vedla „zaostalá“ minulost?  Trochu více zdravého tradicionalismu a národního patriotismu by neškodilo ani zde. Nekritická idealizace všeho minulého na místě samozřejmě není. Leč opravdovou konzervativní revolucí by však bylo možná možné obnovit mnohé a navázat na staré dobré časy i staré dobré pořádky. Zdaleka nejenom v oblasti zábavy a pivka.

Ostatně, co nás čeká naznačují podmínky pro užití evropské ochranné známky České pivo. První láhve s touto známkou se mají na pultech objevit v polovině dubna. Pivo se musí vyrábět v ČR, dvoufázovým kvašením, s objemovými procenty alkoholu 2,6 - 6 %. Musí obsahovat minimálně 15 % českého chmele (ležáky 30 %) a nejméně 80 % sladu musí být ze schválených odrůd ječmene, který od nás již pocházet nemusí. Nicméně pivo přitom může být naředěno vodou. Pivo se navaří na vyšší stupňovitost a počítač je rozředí vodou na dvanáctku či desítku (ve světě běžný postup, známý coby HBG). Odporné. Tradiční české pivko se však podle všech receptur vařilo od počátku na konečnou stupňovitost. A ředění vodou bylo nemyslitelné. Ve středověku se za to usekávaly ruce. Škoda, že tomu není i dnes. Vrr.