ZN 35 + Tour 15

Zrzavé novosti aneb staronové aktualizace a Jezevcovy pivně-kulinářské drby

(No. 35., prázdninové, včetně Tour de Putyk 2015, sice z 31. srpna LP 2015 - leč z důvodu … alibisticky odtajněny pro veřejnost na www až během roku 2016)

Pivní moudrost a recept: „Jelenovi pivo nelej“ (Jiří Stivín - sice to žádná moudrost není, leč věta má stejný význam, i když se řekne pozpátku). „Hlad přechlastáš, ale žízeň nepřežereš“ (lidové moudro). „Ten, kdo pivko pije, se sluncem se vodí … A ten, kdo do sebe vodu lije, k doktorovi chodí“ (moudro z Dikobrazu). Dneska si ukuchtíme kližku na zázvoru. Suroviny: 800 g kližky, 2 cibule, 400 ml černého piva, 50 g čerstvého zázvoru, 40 g hladké mouky, olej, 50 g másla, petrželka, sůl a pepř. Nadrobno nakrájíme cibuli. Kližku pokrájíme na větší kostky, osolíme, opepříme. Maso ze všech stran opečeme na pánvi na oleji, odložíme na pekáč. Ve výpeku orestujeme dohněda cibuli, zalijeme ji pivkem a necháme zredukovat cca na polovinu. Oloupaný zázvor nakrájíme na nudličky. K masu v pekáči přidáme orestovanou cibulku s pivkem a zasypeme nakrájeným zázvorem. Přiklopíme poklicí a pečeme velmi zvolna v troubě na 110°C po dobu 4 až 5 hodin. Občas maso zkontrolujeme a případně podlijeme pivem. Měkké maso vyjmeme, z másla a mouky připravíme světlou jíšku a touto zahustíme výpek. Podle potřeby přilijeme vodu či pivko. Dochutíme solí a pepřem. Hotové maso nakrájíme na menší plátky a podáváme se smetanovou bramborovou kaší s restovanou karotkou, přelité šťávou, ozdobené petrželkou. Chceme-li kuchtit o pár levelů méně obtížně, spokojme se s olomouckými tvarůžky v pivní marinádě. Potřeba na tyto jest: 400 g syrečků, 1 červená cibule, 1 žlutá cibule, 1 chilli paprička, 4 snítky plocholisté petrželky, 80 ml světlého pivka a 200 ml oleje. Cibuli pokrájíme na kostičky a chilli papričku na plátky. Petrželku omyjeme a nahrubo nasekáme. Tvarůžky narovnáme do hlubší nádoby a prosypáváme tyto cibulkou, chilli a petrželkou. Pivko nalijeme s olejem do kastrůlku, zahřejeme na 40°C a teplou tekutinou syrečky zalijeme. Necháme odstát při pokojové teplotě alespoň den. Kdyby se čirou náhodou v suchém letošku urodilo něco hub - hříbky v pivním těstíčku ala řetězec Albert. Ingredience: 250 g hřibů, sůl, hladká mouka, šťouchané brambory sypané pažitkou. Na těstíčko nachystejte: 100 g rozpuštěného másla, 2 vejce (oddělit bílky a žloutky), 250 g polohrubé mouky, 250 ml piva (světlé i tmavé, spíše světlé), sůl, mletý pepř, tuk na smažení. Houby očistit, pokrájet na plátky, mírně osolit a obalit v hladké mouce. Do vychladlého másla vyšlehat žloutky, mouku, přilít pivko, osolit, opepřit. Následně vmíchat tuhý sníh z bílků. V hluboké pánvi rozpálit dostatek tuku, aby hřiby mohly plavat. Pomocí vidliček kousky hub obalovat v těstíčku a opékat na pánvi. Odkládat na papírový ubrousek, k odsátí tuku. Servírovat a sežrat se štouchačkami. BPH těstíčková opravdu není, leč proč by ne ... Mahlzeit!         

Kersko (BPH IX.) + Poděbrady: Počátkem července nastaly, namísto obligátního Medarda-monzunu, nefalšované tropy. Elefantíkem 2.7. cílíme přímo na Libici. Zdravíme pí. průvodčí - drsnou chovatelku drsného Kavkazana, známou už z loňských cest. Bývalá bachařka a má na palubě pořádek. Ani fakani strachy skoro ani nepípnou. Tak je to správné, tak to má být. Žádná pseudohumanita. Kázeň, řád, pořádek, slušnost. Na soutoku s Cidlinou sraz s vysokým kolegou. Přišlapává od Kolína. Bufík Na soutoku jako vždy. Stará sestava, pohodička, klídek, kačeny (tentokráte krajně líné). Na čepu Zlatopramen 11° a Bernard 12°. Opékají se fajnové klobásky či přepychový pstroužek (o víkendech rybek více). Zlaťák dneska kyselejší, ovšem na Bernarda se šlape obtížně. Směr Lysá. Před Poděbrady, pod mostem, krátký neplánovaný stop v karavanovém bistru U Labe. Jedenáctka Krakonoš. Pění. Nic více. Tradiční krmení početné kolonky drze-roztomilých nutrií, mixnuté desítkami kačen i párkem labutí. Vodní králíci odhánějí dotěrné kačeny a na vrcholku potravního řetězce syčící labuťák, který odhání všechny. V Nymburce se trojmužné cyklokoloně ztrácí Šedý vlk, mířící po levém břehu na Sadskou, na nuda část jezera-pískáče. Zbytek výpravy se rozděluje před Kostomladským zdymadlem a dál už pokračuje Jezevec sólo. Na Ostrou, do vody. Sraz se Šedivákem až večer, U sadu. Povedený tropický čtvrtek. Co dělá Pivnice Hájenka (https://www.hajenka-kersko.cz)? Daří se. Jezevec bicyklmo od Lysé doráží 17. 7. už před půldvanáctou. Lidé ještě přijatelně. Pozdrav s personálem. Z hotovek vábí domácí bramborová kaše s holanďanem a míchaným salátem. Kdyby byl salát okurkový, jako měl minule Šedý vlk, byla by volba zcela jasná. Nyní bolestné váhání. Objednáno vepřové žebírko na hříbkách s rýží. Dobrá volba. Kvantitou a kvalitou jsou aktuálně hotovky z Hájenky srovnatelné i s hotovkami táborské Brusírny. A Brusírna je na hotovky pořád 1. liga (bohužel na ostatní už ani krajský přebor …). V Kersku na doražení držťkovka. Hustá, poctivá, leč nikoli tradiční. Tmavší, držťko-gulášo-myslivecká. Dobrá, ovšem na polévkovou baladu od Klepiše z Uhlířských Janovic nemá ani omylem. Spokojenost s nymburskou jedenáctkou, a na závěr i s polotmavým Něžným Barbarem. A další trasa? Přes kerské aleje a chvilku spočinout pod lipami, na nádherném místě u hřbitova, kde spočívají i ostatky Bohumila Hrabala. Božské místo. A už na Sadskou, na pískáč, na nuda část. Poté na Nymburk, nakrmit nutrie a Elefantíkem zpět na žižkaperk, k Sadu. Trasa No. 1.  27. srpna opět cyklosraz na Libici. V bufíku Na soutoku prubujeme, zde premiérově, krkovici. Ujde, leč rybka je rybka. Příště zase pstruha. Pár malých „zlaťáků“ a hbitě šlapeme ku Lysé. Podél vody. V Poděbradech poprvé registrujeme tabule Měšťanského pivovaru, s pivkem Poděbradský zdroj. S logem věže, takové zvláštní věže … (Ani nebudeme raději psát, co nám připomíná). Zahradní, přesněji venkovní, část restaurace v pivovaru se nachází na parkovišti. Vevnitř prostory upravené, stylové a překvapivě rozlehlé. Na čepu Poděbradský zdroj 11° a 12°. A ještě rohozecká „cool“ hrůza jménem X. Brr. Slečna výčepní sděluje, že vařit sami ještě nezačali. Nejsou peníze, všechno je strašně drahé … Takže si nechávají vařit v Kácově. Pivko typicky kácovské. Kácovské bývá někdy famózní, jindy ale příšerné. Toto je, bohužel, případ druhý. Kyselé, smradlavé, až smrduté. Hlavně jedenáctka. U sadu se dozvídáme, že poděbradská instituce není nová, funguje už přes rok. Příště pivko možná bude snesitelnější. Při dalším průjezdu zastavíme. P.S. Nutrie v Nymburku přežrané, kačeny žerou ovšem pořád.          

Dětenice a Český Ráj (BPH XI.) + Rohozec (ZN 19.) + Neumann (ZN 19.) + Mostecký Kahan (ZN 28.): 11. 7. ranní výjezd vozem na Hrubou Skálu. Zdravíme osádku Štekla chystající snídani a rezervujeme (svá) místa na oběd. Z Hrubé Skály bicyklmo na vyhlídky Na kapelníka a U lvíčka. A na Valdštejn. Cesta luxusní, jedeme brzy a zatím skoro nikde nikdo. Hospůdka Pod hradem, u Valdštejna, točí jedenáctku světlý Rohozec a řezané. Ujde. Dále sjezd, kolem skal, do Sedmihorek. A odtud, již v průvodu neúnosného hafa turistů, zpátky na Hrubou Skálu. Leč ouha a třikráte běda! Úzkou Myší díru se bicykly neprotáhnou (skoro se neprotáhnou ani prostorově výrazní bicyklisté). Plazíme se do kopce mimo cestu. Kolem poledne usedáme, na svých místech, v Hotelu Štekl (https://www.hotel-stekl.cz). Kolega před pár dny skučel díky žlučníkovému záchvatu, tudíž pouze dietně. Kuřecí vývar (s kapáním), domácí syrce ze Splzova a obligátní krupicovou kaši (kterou mají ve stálé nabídce kvůli němu). Jezevec parádně debušíruje - startuje pražmou se středomořskou zeleninkou, olivami a restovanými brambůrky, zakončuje předkrmovými kuřecími játry na bílém víně a majoránce, s toustíkem. Rybka báječná, jatýrka decentně šmakózní. Dvanáctka rohozecká světlá i třináctka tmavá vytočené. Hezká sobota. P.S. Pouze registrujeme (za pomoci Svijanovin) 26. slavnosti svijanského pivka, právě nedaleko probíhající. Na megaakce jsme nebyli nikdy a na svijanské už nejsme. Nicméně, užijte si to festovně. O neděli bicyklmo kolem hradčanského letiště. Tedy Ralsko-Hradčany (Víte, že Ralsko je čtvrtým největším městem v ČR? Za Prahou, Brnem a Ostravou. Největším nikoli počtem obyvatel - tam Ralsko drží primát ohledně nejnižší hustoty obyvatelstva -, nýbrž svou rozlohou. Zaujímá 170 km², taková Plzeň přitom disponuje rozlohou pouhých 167 km²). Frčíme nejen kolem letiště, nýbrž velkopansky i po ranveji. A odpoledne zase Štekl. Kančí guláš i srnčí na smetaně bohapustě sežráno, tož zbývá pomalu pečený bůček, s bramborovým knedlíkem, a raným zelíčkem. Solidní záležitost. Vskutku vymazlená. Stejně jako domácí sacher s domácí šlehačkou. Kolega-žlučníkář zůstává o krupičandě, leč zahřeší si už na sachříku se šlehačkou. 18. 7. usedáme krátce po poledni - na šteklovskou zahradu. Máme totiž s sebou dvounohého Myšáka a hlavně Myšáka-Báru, čtyřnohou. Nabídka velmi pestrá, v čele a kančím - pan L. je přesný střelec i dobrý myslivec. Tož kančí krkovička, s bramborovým knedlíkem a zelíčkem. Nedůvěřivý Myšák volí červené dle listu, mlsný Jezevec červené (protekčně) mění za rané zelené k vrabečkovi. Krkovička prorostlá, báječná. Zelíčko přepychové. Knedlíky moc nóbl. Prostorově i hmotnostně nejvýraznější člen výpravy dlabe kuřecí vývar a telecí gulášek – asketicky, s chlebíkem. Neasketicky se hodlá dorazit sachříkem. Který mu zabavuje Myšák, nedůvěřivě nípající se v citrónovém tiramisu. Jezevec dezertuje delikatesním carpacciem z kančí kýty, s rukolou a hoblinkami sýra s tajemným názvem. Pivka O.K. Gastrozážitek zpestřuje něco (hodně) přes čtyřicet na slunci a Bára-Tejbo Procházková pokousaná vosou. A nostalgické bilancování, že tři dvounožci váží celkem třistapadesát, a je jim stopadesát. Hrůzné! Do Štekla letmý nákuk i o tropické sobotě 8. 8., při několikadenním přerušení Tour. Pivka nevychlazená a nevytočená. Nejen personál vedrem zmožený. Jídelní nabídka ovšem překvapivě pestrá. Včetně candáta, nebo dokonce i hovězího guláše (tentokráte zde dokonce z kližky) pro ubytované. Ubytovaní sice my nejsme, ovšem protekční kulichové ano - tudíž kolega jde do guláše. S chlebem i karlovarským knedlíkem. Jezevec volí sekanou z jehněčího se šťouchaným bramborem a okurkovým salátem. Slušné. Na stole se ocitají ještě Pelikánovy syrce ze Splzova a pro kolegu kopečky domácí jahodové zmrzliny. Dusno přímo vražedné. 

Bernardův kult (BPH XVII.): Do schránky doputoval čtvrtletník Vlastní cestou, 2015, č. 3. Chodí pravidelně a zdarma. Tož děkujeme. A jak praví moudré úsloví: „Darovanému koni na chrup nehleď!“ Pan Bernard si na osobitosti zakládá. Což platí též i o čtvrtletníku. Škoda jenom, že tam kromě reklam (a pozvánky na Den Bernarda 14. října) o pivu není vůbec nic.         

Pivní toulky Žižkovem (BPH XX. + XXV. + XXVIII. + LII. etc.): Na žižkaperku, na škroupáku, u nás, zkrátka U sadu (https://www.usadu.cz) se tropy přežít v zásadě i dají (tedy v roli hosta, nebohá obsluha je na tom řádově hůře). O prázdninách, a při zahrádce, pochopitelně ustaly víkendové speciální gastroakce. Zase až s koncem léta, někdy v září. 6.7. naražen soudek z Mutějovic. Poddžbánský minipivovar (https://www.poddzbanskypivovar.cz), z Rakovnicka, nabídl speciál jantarovou 16°. Polotmavé pivko, jantarového typu. Drsnější mírná hořkost, ale nikoli úplně nepříjemná. Lihová pachuť pouze nepatrná. Celkem i ujde, leč jedno malé stačí. Podobnost s lobkowiczským, lihovým 13°, démonicky nevyzpytatelným (a nebezpečným) Démonem. Toho BPH nemusí vůbec (I když U sadu své věrné konzumenty trvale démonický Démon má, je totiž opečovávaný a obvykle i řádně vytočený). Koncem srpna doráží Poddžbánská 12°. Ležák BPH zkouší jako úplně první. Nemile nakyslá, se šlemem. Je to trubkami, nevytočením či pivkem samotným? Nezjišťujeme. Ovšem dle referencí pivko dobré, mírně nasládlé. Kyselost byla zřejmě trubková. V půli července namísto Raptora zaslali páni Matuškové Apollo Galaxy. Následně Californii a opět Apollo.  A Všeradičtí přivezli Všerada IPu 14°. V srpnu se navrací dokonce i samotný pan Raptor. Před startem Tour se objevují další dvě sošné posily letního personálu. Kupodivu, fialovo-oranžové vlasy (zdejší letošní dress code) ony cácorky nemají (jako ty tři nastoupivší dříve). Výčepní No. 1 sl. R. si zlomila kotník. Přejeme brzké uzdravení i návrat na plac. Nastupuje výpomoc, p. D. fakt každodenně sloužit nezvládá. Během a po jihočeské Tour teče nefiltrovaná desítka z Černé Hory. Letní záležitost. Pitelná, samozřejmě násobně lepší nežli kmenový desítkový Kozel, leč slabší a vodovější. Jako osmička by tato ČH byla skoro světová. Obrovským překvapením je Fastball APA od Matušky. Devítka! Stupňovitost: 9°. Obsah alkoholu: 3,8 %. Barva velmi, velmi, velmi světlá, vůně však velmi bohatá, ovocně parádní. Svěží. Chmeleno americkými chmely Citra, Columbus a Cascade, což má nápoji dávat pitelnost. Velmi, velmi lehké pivko. Na vedra jako dělané. Ovšem po třetím malém už v útrobách škrundá jako po dešťovce, ovocnost není už tak osvěžující (nýbrž přechází v kyselost) a pitelnost se vytrácí. Pro BPH je tohle pivko trochu úlet. Pokud bychom chtěli být moc zlí - skoro jako vypláchnuté sudy po Raptorovi. Leč nakonec, proč ne. Těsně před začátkem školního roku na sadovském čepu dva Matušky: Apollo + Fastball. Na závěr každodenního sezení jeden malý Fastball, i když to jde proti všem pivním přikázáním, doporučujícím jít vždycky nahoru, a nikoli dolů.    

Pražské cyklopivní trasy (BPH XXX.) + Hostivar (ZN 18.) + Jince (ZN 24.) + Liboc (ZN 24.) + Prosek (ZN 25.) + Malešice (ZN 28.) + LP (ZN 32.) + Kolčavka: Sobota, 4. 7., 14 P.M. Cykloteploměr se malátně potácí kolem čtyřicítky. My astmatičtí kardiaci sice máme přísný zákaz vycházení, ovšem Jezevec furiantsky osedlává tátoše Authora. Jezevec přioděn pouze minimálně. Půvabný (bývalý, za tzv. sexismus lumpenkavárnou a mediálními slouhy zlynčovaný p. ministr Ch., by pravil lahodný) pohled to sice rozhodně není, leč saharské horko je saharské horko. Kolega vyměkl a zkolaboval (nejen z horka, nýbrž i z příbuzenstva, a především ze stále nerozvedeného Myšáka), a tudíž se žádný tradiční výjezd do Českého Ráje protentokráte nekoná. Čili odpočinkový výšlap podél Rokytky. Pozitivní je, že nikde ani hnát, ani auto, ani MHD. Křižovatky i ulice nádherně prázdné, prázdnější a pustější ještě více, nežli za hluboké noci. První stop v Malešicích (https://www.malesickymikropivovar.cz). Hostů na zahrádce nula, stupňů snad padesát, nepřežitelno. Vevnitř p. výčepní a pí. servírka. Jinak nic. Deset píp vzorně připravených, včetně Zaříkávače chmele z produkce sokolovského Permona. Double IPA 17°. Permony nás neoslňují, takže alibisticky máme, na co svést silně alibistickou objednávku cvikovské osmičky Skláře. Žízeň ukázkově hasí, pivně dobře chutná, spokojenost značná. Další stop u rybníka Hořejšího (či Dolejšího?), u Hloubětína, u začátku cyklostezky. Spokojenost rychle končí. Okolí skoro perfektně upraveno, nedaleké nové bydlení se vyzývavě vydává za echt V.I.P. adresu. Ovšem u hráze se povalují desítky ... (autozcenzurováno). Přiopilí, přifetlí, vyzývavě agresivní (někteří přímo v amoku), sprostí, kopající a pořvávající sami na sebe i na okolí, močící i zvracející zcela bez zábran, kde je libo. Bezdomáči nejnižší sorty a obdobní etc. Kolem bezprizorní, agresivní psiska, včetně bojových plemen. Zanedbaní až hrůza. Hrůza z nich ale jde. Jaký pán, takový ... Odporné, hrůzné, pryč. Nezastavovat ani omylem. Zdraví a životu fakt nebezpečno. Když si nostalgicky vzpomeneme na pohodičku všude kolem Labe, na normální a pohodové návštěvníky pískače na Sadské či Ostré. Nebo na kolonku nutrií a dalšího zvířectva v Nymburce (které v pohodě krmí a hrdě opečovávají i chrání lidé - tedy skuteční lidé - s děckama, a to pleti bílé i opálenější). Jak dlouho by zvířátka asi přežila tady? Než by je někdo umlátil kvůli masu, kožichu, nebo z pouhopouhého plezíru? Hodinku, dvě? Maximálně pět minut. Nálada se pozvolna navrací na brutálně rozpálené a totálně prázdné, a vzorově předražené, cyklostezce podél Rokytky. Poblíž Balabenky, tam kde A2 přechází v A26 nečekaně objeven nový pivovárek. Dříve Restaurace a klub Večerní škola, kde zvali i na únětické. Nyní s nápisem restaurace a hudební klub Pivovar Kolčavka. Na tabuli nabídka několika pivek (vlastních?), včetně Märzenu (v červenci?). Chybí síla dneska zjišťovat více. Příště. Brzy. Romantické místo to sice není, ale uvidíme (Jak moudře pravil slepýš. Jalový pokus o humor. Teploměr atakuje pětačtyřicítku). Spásný chládek přináší až 303 m Žižkovského tunelu. Leč uvnitř nelidsky řve jakási bojůvka, slovansky to nezní. Vybírají zřejmě mýtné ... Na prostorově výrazného, a přívětivě opravdu nepůsobícího, a již i decentně omaskáčovaného, Jezevce si sice hlučná bojůvka netroufá, nicméně jisté obavy mnozí mít - zcela oprávněně - mohou (Už se moc těšíme na povinně přidělované uprchlíky. Běženec do každé rodiny = cool trendy hit a nadiktovaná povinnost dneška. Další fáze multi-kulti tažení, kterak namíchat evropský lid. Především odnárodnit). Kolčavské brzy nastává hned nazítří. O tropické neděli. Pekelná výheň vrcholí před nádražím Praha-Libeň, kdy teploměr na cyklocomputeru vytrvale šplhá až k padesátce (49,4°C). Hustý ... (P.S. Tehdy však ještě Jezevec netuší, jaké peklo nastane v srpnu. V červenci to byla vlastně sranda. V srpnu už sranda leckoho přešla). Začíná se snad i vařit voda v bidonu. Asfalt teče. Před zahradní hospodou & music klubem Modrá vopice už slastně osvěžujících, pouhých 47,9°C. Do nory Jezevec dojíždí (tedy dopotácívá se) vyčerpán. Ovšem zrevidovat libeňskou Kolčavku (www.pivovarkolcavka.cz) zvládl a chválí. Návštěvu lze rozhodně doporučit. Za každého počasí. Řemeslně pivko tu připravuje cca od října 2014 vrchní sládek p. D. Müller. Ve stálé nabídce figuruje ležácká světlá 11° (alc 4,5 %), libeňský ležák 12° (alc 5 %), Kolčavka černá 13° (alc 5,5 %), Pšenka bavorského typu (alc 5 %) a polotmavý speciál Czech IPA 15° (alc 6,5 %). Plus občasné speciály. Tentokráte červený Märzen 14°. Jedenáctka lehčí, jemně chmelená, poctivá, pitelná (Tekutiny doplňuje skvěle, leč hořkost chybí). Dvanáctka hodně světlá, nikoli moc hutná. Špatná není, ovšem od jedenáctky se nějak zásadněji neliší. Märzen sytý, leč jedno malé, ukázkové, na ukázku bohatě stačí. Pivka (přísně) hodnotíme mírně nadprůměrně, možná až skoro na úrovni Hostivaru. Což špatné určitě není. Jídelníček sice nikoli přehnaně rozsáhlý, ovšem vymazlený (a i o neděli jsou v denní nabídce zastoupeny hotovky). Vábí talián s křenem (bez špeku a prý tady hodně populární záležitost), smažený romadúrek na jehle, stejčík, kačenka, staročeská svíce. Ovšem ihned zaujme prasátkový bok s chilli a především hovězí krk na červeném víně s kořenovou zeleninou a hráškovým pyré. Obsluha perfektní a krk chválí i doporučuje. Dobře ví, proč. Na talíři žádné zbytečnosti typu tzv. oblohy. Jen maso se sósem a kaše. Nádherně hráškově, světle zelené, pyré vláčné, božsky chutné. Mana. Fantastické. Masíčko též, rozsýpá se, a na jazyku se přímo rozplývá. Chuťově připomene jazyk, leč je chutnější. Sosík poctivě silný, fakt silný, a červené víno (tedy jeho kyselost) patrná vůbec není. Kuchař jednoznačně umí. Pan kuchař. Delikatesa, zážitková gastronomie, opravdový chuťový šlágr - ostatně, jak bez přehánění konstatuje jídelní list. Bez většího dumání - jednoznačný adept na jídlo roku. A nakonec i prostředí, resp. okolí, není, na druhý pohled, až tak úděsné. Vevnitř to vypadá nefalšované útulně, a staromilsky rustikálně, možno posedět na předzahrádce, i na posezení ve dvoře. Stavíme se výhledově opět. Rádi.      

Únětice (BPH LVIII. + LXVIII.): O neděli 19. 7., něco po poledni, na cykloskok u Zvířátek (www.zviratka.eu). Pí. Hanka & p. Martin si užívají prodloužený víkend v Táboře a na place zaskakuje dredovaná holčina. Zaskakující o prázdninách tady každoročně. Na čepu úňky 10°  i 12° a ČH Borůvka. ČH Páter se zkazil a speciálnosti přijdou na řadu až zase od září. Únětická desítka letos už zdaleka není, co bývala. Světlejší, vodovější, méně hořká. Už jen lehce (nad)průměrná desina. Hořká dvanda se pořád dá kousat. Po pár okamžicích přilákává i obrovitého sršně, která ihned počíná v bucláčku plavat znak. Je to pivař, tudíž nutno pomoci. Vděčně se chytá podaného prstu a vděčně se otřepává po přenesení do křovíčka. Jelení hambáč trochu (dost) nedopečený, pidibuřtíček z udírny ujde. Dredařce pomáhá kamarádka, též vegetariánka. Obě holčiny se přiměřeně snaží, leč s masem jim to příliš nejde. Nevadí.  

Pivko s deserty a nový časopis (BPH LXIV.): Jubilejní - padesátý - červnový Pivo, Bier & Ale (www.pivobierale.cz) připutoval do jezevčí schránky 7. 7. (Nutno brzy uhradit opět roční předplatné. Být černým pasažérem by v případě PBA bylo nebetyčně ostudné). Celostránkový editorial p. šéfredaktora se točí kolem bilancování i plánů. První stránky věnovány soutěži „Sedmero divů českého pivovarnického světa“. Holt, nějací vítězové musí být v každém čísle. Přes to zřejmě vlak nejede. No comment. Následuje zpráva o degustaci německých piv stylu kellerbier, oslavné povídání o svijanské megaplechovce (nejen) „pro chlapy“, fotopovídání s ředitelem Pivovaru Velké Březno, trocha střípků z historie Pivovaru Velké Popovice, zasvěcené reference i doporučení z festivalu Zythos 2015, fotoreportáž z otevření (12. 6. 2015) Olivova pivovaru v Dolních Břežanech, který má v logu uveden rok 2013, poutavý delší cestopis „Jak jsem vařil pivo v Austrálii“, pozvánka na Pražský Oktoberfest (19. září v Žlutých lázních, s Oktoberfest Biery ze všech šesti mnichovských pivovarů & Erdingerem Weissbierem coby hostem), fotoreportáží z Pardubic, pokračováním seriálu „Jak se kdysi vozívalo pivo“, gastrorubrikou věnovanou Primátoru Weizenbier a (nejen) pro profíky 1. část Senzorického hodnocení při výrobě piva od p. V. Černohorského. Pro nás nejzajímavější necháváme na konec: „O flekovském guláši a dalších legendách“ (Skoro nás to k Flekům láká. Proč ale už k proslulému guláši neservírují cibulky? A to, že flekovské porce zvládnou dnes spořádat už jen Němci, je smutné. O hranolkách objednávaných ke svíčkové mladými Chorvaty či Italy nemluvě ...). Balzámem pro ultrakonzervativní jezevčí duši je zpověď p. L. Jakla, kterak už 20 roků je jeho pravidelné čtvrteční posezení v pivním baru Magister Kelley „pevným bodem vesmíru“. Tleskáme, smekáme. Kam se hrabe naše dekáda u Vyndanejch ... Červencový PBA No. 51 v editorialu informuje, že Belgie požádala o zařazení pivní kultury v Belgii na seznam kulturního dědictví UNESCO. A co pivní kultura u nás? No, comment. P.t. čtenářstvo se dále může dovědět, kterak uspět na European Beer Star 2015, něco o EBCU (European Beer Consumers Union), o slovenské pivní revoluci (trenčínském Pivovaru Lanius, kočovném pivovaru Padre Craft Brews či značce Ikkona etc.), o podzemí Plzeňského Prazdroje, o novém pivovaru U Dobřenských (na pražském Starém Městě) s povzbuzujícím pivkem Tribulus Ale 14° či Salvia Stout 14°, o novém Zámeckém pivovaru Český Rudolec, o tipech na návštěvu největších divů našeho pivovarnictví (včetně trojřadé aleje platanů javorolistých, vysazené LP 1872, u příjezdové cesty do Pivovaru Protivín), o dalším počinu neúnavného p. Krýsla (který tentokráte pomáhá budovat pivovar v kyperské Nikósii, za jehož zdmi se nachází demarkační čára OSN) či o 18. Mistrovství světa v koulení pivních sudů (koncem června v Chodové Plané). Nechybí degustační rubrika (ležáků z českých nezávislých pivovarů, s vítězem světlým Bakalářem), seriál o přepravě piva či knižní tipy (na středověkou kuchařku, kuchařku prvorepublikovou atd.), a na závěr popovídání s p. J. Veselým, zakladatelem létajícího pivovaru Falcon, s řadou smělých plánů i projektů. Dej Bůh štěstí! 

Antoš (BPH LXXI.): Konec kalendářních prázdnin - tož nejvyšší čas pro inspekci Slaného. Zase po roce. Víkendový Cyklohráček Okoř z Masaryčky startuje v 9:18. Včetně hrajvedoucí i hrajslečny v červeném. Jako loni. Fakanů naštěstí v cyklovagónu přijatelně. Příjemná cesta. Podivné město Slané v centru rozkopané, poblíž divadla nově registrujeme rest s logy Zichoveckého minipivovaru. A už věrný bílý tátoš brzdí u Antošovy krčmy s pivovarem (www.pivovarantos.cz). Pivní list obsahuje světlého Raracha 10°, Antošův světlý ležák 11,8°, Polotmavé 13°, Černé Poupě 12° (právě se vaří - škoda, bývá moc dobré), Tlustý netopýr 17° a letní (11-12°), resp. zimní (13-16°) speciály (Ale či Pšenky). Nealko pouze lahvové, a to jalový Birell. Rarach slušný, příkladně vychlazený, kvasinkový (Puntičkářsky si posteskněme nad menší hořkostí). Ležák mírně plnější, nicméně desítka je pitelnější. Letní Amber Ale svěží, polotmavý, se zřetelnými citruso-grepovými tóny. Všechna pivka veselá (Na zpáteční cestě je Jezevci neustále do zpěvu. Neustále se mu vrací chytlavý refrén hodně nekorektního megahitu hodně nekorektní bývalé skupiny Oi, Oi Hubert Macháně). Vosa na Antošově přívětivé zahrádce sice jen jediná, nicméně drze dotěrná. Nakonec krauluje v ležáku. Možno okusit i pivovici, pivní likér (cosi na způsob řídké medoviny) nebo Antošovu varní vodu, sycenou, s citronem. Jídelníček doznal změn (chybí kančí a už nedělají vlastně pivně-žitný chléb). Nabídkový list pořád nikoli přehnaně obsáhlý, ale pořád vybírat z čeho opravdu je. Třebas z pochutin k pivku selské klobásky se zelným salátkem (včetně lesních hub) nebo jihočeský Šmitec s topinkami. Pomazánku lze ovšem též i bůčkovou. Anebo Hebr (= hermelín v bramboráku). Láká hovězí guláš s bramboráčky, flank steaky, uzené koleno na černém pivku, uzená žebra či medové kačení stehýnko se sušenými švestkami, červeným zelím a bramborovými plackami. Především ale babiččina svíčková, s hovězím a karlovarským knedlíkem - vítěz ceny veřejnosti o nej svíčkovou na Czech Food Cupu 2010). Prý bez přehánění úchvatná. Je však moc horko, takže až někdy příště …  K tomu ještě právě probíhá gurmánský víkend s burgery etc. Hodně zajímavě vypadá Czech Burger (sladká houska, konfitovaný bůček, kyselé zelí, hořčice, smažená cibulka) i impozantní Toskánský Hot Dog (italská klobása, pancetta, salsa, sýr taleggio) či Fish and Chips. Vítězí ovšem grilovaná krkovička, s restovanou cibulkou a extra pikantním feferonovým salátem. Volba výborná. Zážitková gastronomie. Všechny smysly si užijí. Na prkénku servírována rustikální miska s krkovičkou řádně posypanou zlatavou křupající cibulkou. Vedle trůní ještě rustikálnější vanička s feferonovým salátem, trůnícím na salátovém loži. Feferonosalát osvěžující a opravdu pikantní. Pochvala. Pa-rá-da. Žhavý kandidát na jídlo roku. Jezevec má tisíc chutí dát si celou sestavu (za hodně kulantních CZK 180) ještě jednou. Asketicky však nezřízené obžerství v podobě repete zavrhne, do Prahy by už asi nedojel (a i zpátky vlakem by bylo potupné). Antoš prostě umí (Velkoryse přehlédněme i odpusťme, že místo prvního malého Raracha přinesen velký). Pivka nadprůměr, jídla bez přehánění excelentní, a to nejenom tentokráte. Pochvala též za stálou přítomnost jídelních listů na každém stole. Ceny vskutku přátelské, nepražské. Obsluha přátelská, komunikativní. Pohoda. 10°. Škoda, že Antoš není v Praze, nebo ještě lépe v Bechyni či Táboře. Na jihočeské Tour by se opravdu šikl. Cestou nazpět stojí za zaznamenání Pivoautomat v Libochovičkách (mezi Zákolany a Okoří). Pivoautomat na molu nad rybníkem. Dva kohouty, mraky vos a čtečka. Z levého kohoutu teče malinovka, z pravého pivko. Samozřejmě po zaplacení. Nikde však není uvedeno, kolik se platí, ani co je pivko zač. Jezevec hází desetikorunu a točí do kelímku (k nafasování vpravo od Pivoautomatu) voňavou malinovku. Na pivko je totiž řádně třeba projet občankou čtečkou. Jezevec originály dokladů na bicyklu zásadně nevozí. Letmý pohled přes sklo budovy obecního úřadu odhaluje sudy Podorlické sodovkárny a Pivovaru Kout. Dej Bůh štěstí!   

MMX (BPH LXXII.) + Třebáň (ZN 16.) + Všeradice (ZN 17.): 7. 7. bleskový velopřejezd Brd, ovšem pivně nula. Pohodovým dobříčským vláčkem na Rymaně, přes Mníšek na Skalku (po silnici to jde, po turistické značce ale vražda i bez bicyklu), a po Hřebenech na Černolice, Všenory, Dobřichovice. Nahoře v barokním areálu Skalka božsky nádherno. Čundrácký bufet nepřekvapivě zavřený. Překvapuje ovšem jediná cedule se zimní (!) pracovní dobou, tedy otevíračkou o pátcích a víkendech. To jsou pozadu, nebo naopak tolik napřed? (Nostalgicky vzpomínáme na rádobyvtipné průpovídky, hrdinně šeptem pronášené v totalitních dobách rudě-komanšských: „O zemi, kde zítra již znamená včera“ aneb „O zemi, kde již včera snědli, co měli na zítra“. Nebyl to náhodou hrdinský odboj? Renta by bodla. Škoda, měli jsme začít s odbojem někdy v roce 1990, jako drtivá většina hrdinných odbojářů, v čele s komedianty). Zpět na Skalku. Ze Skalky parádní trasou brzičko až u dobřichovického nádraží. V dnešním itineráři stojí, že cílem je pivovárek MMX. Leč únosně vyklimatizovaný Elefant je zkrátka neodolatelný - a přitom teploměr ukazuje „jen“ kolem čtyřicítky. Tudíž zbaběle zpět, domů na žižkaperk, domů k Sadu. Na Sádka. Mimochodem, dneska ukázkově skvěle vychlazeného. 16. 7. z dobříšského vláčku výstup v Mníšku. Nahoru, na Skalku. Na Skalce v pravé poledne. Čundrstánek poprvé otevřený. Zevnitř krajně nesympaticky a krajně nepříjemně čumí značně nemladá, značně korpulentní paní. Na zřetelný pozdrav se neobtěžuje ani sebeméně pokynout. Jdi se vycpat, babo … Čepuješ stejně jenom eurokozla. A flaškovou tzv. plzeň si také můžeš … Rychle odtud. O galaktické inteligenci svědčí i to, že aktuální provozní doba je viditelná pouze při otevřeném stánku. Takže kam? Po hřebenech zase do Všeradic? Anebo konečně vyzkoušet Hostomice? Ovšem den předtím při brouzdání strejdou Googlem odrazuje, že na stránkách hostomického pivovaru nemají uvedenou otevíračku. Ovšem lumpenkavárensky zato neopomněli plivnout na bývalé nájemce objektu - prý se tu dříve roztahovalo „JZD a obdobná verbež“. Raději no comment! Čili přes Stožec, opět raději do Všeradic. Zámecký pivovar a hostinec u paní Magdalény (https://www.zamecky-dvur.cz) nezklame. Na čepu vše jako minule. Všeradi 11° světlá, 11° polotmavá, 13° světlá a 14° IPA. IPA na úvod slastně božská. Na slunci cykloteploměr brutálně atakuje brutální třiapadesátku. Tekutiny bolestně absentují. Chlebnaté světlé jedenáctky též skvostné a v neposlední řadě skvostně vychlazené. Kam se hrabou Únětice. Jídelní list stále malý, MDR noviny se stále tisknou (Nějak dlouho - to půle července není ještě sezóna?). V denní nabídce zaujme segedín, a od minule vydatně líčíme na líčka na zázvoru a víně s cizrnovou kaší. Opětovně ovšem u ultrakonzervativního Jezevce vítězí hovězí steak (chuck roll) s fazolovými lusky, slaninkou, cibulkou a příjemnou houbovou omáčkou. Buďme nesmlouvavě, a puntičkářsky, tvrdí. Minule stejná sestava za 1 s hvězdičkou. Dnes „pouze“ za dobrou 2. Maso mírně tužší, česnek méně intenzívní. A na nás vše přehnaně slané. Spravedlivě dodejme, že jinde bychom byli unešeni, tady ale „pouze“ solidní spokojenost. Obsluha bezchybná, sympatická. Dojemně se holčina omlouvá, že nemají všeradická trika, ani jiné pivní suvenýry. Ani pro personál, neb ten chodí stylově okrojovaný. Jezevec by trika s logem Všerada hrdě na bicyklu nosil. Oděn je dnes v triku s logem Pivovarského dvoru Zvíkov. Triko pěkné, dlouhé, praktické i příjemné. Leč dělat reklamu kyselým patokům, které šenkovali minulý rok? Jezevci je stydno. Zvíkovské triko asi nemine osud textilií svijanských. Příjemné na nošení, leč už roztrhány na hadry. Jezevec by ve svijanském už nešel ani v pusté noci s košem. Howgh! 21. srpna z Berouna do MMX, a pak dál, dál, přes Dobřichovice, ku Praze. V Berouně poprvé na náměstí. Překvapivě pěkné. Vyhlášené řeznictví nezkoušíme - fronta i u venkovního okénka. Pivotel a pivovar MMX Lety (https://mmxpivo.com) s repertoárem tradičním: desítka, ležák, stout a čtvrtou - proměnlivou akvizicí - je Pšeničné MMX (12,6 % EPM, alc 5 %, barva 10 EBC, hořkost 26 MJH). Pšenice hutná. Desítka žízeň hasí, dobře vychlazená, leč hodně kvasinkového šmaku. Smaženou krkovičku s vařeným bramborem hodnotíme 1 minus. Žádné komplikace, žádné serepetičky. Maso fajnově prorostlé a k tomu jen brambor a poctivý kus citrónu. Zač minus? Přidat kousek znojemské okurky a nebylo by, co vytknout. Jako desert tlačenku - holou, bez ničeho. Dobrá, leč spíše mozaika (moc masa, krutě málo sulcu). Na terase něco dotěrných vos, leč s Jižními Čechami nesrovnatelně hmyzu méně. Pohoda, klídek. Obsluha milá, vstřícná, komunikativní. I když na účet mylně připočítává ještě předchozí objednávku. Vše rychle vyřešeno. Nevadí. 31. srpna cyklovyjížďka podél Kocáby, tedy Hadí řeky. Vlakem na Malou Hraštici, sjet na Nový Knín a údolím Kocáby až na Štěchovice, tedy v místním žargonu do Štekson City. Osady pořád silně romantické (osadníci však už pouze staří, mladí nejezdí), včetně legendární Askalony či Rewastonu. Osvěžovny však nepotkáváme téměř žádné, a když, tak staroušovské. Fuj. Sallon Kocába River ve Fort Rewaston zabedněný, obrostlý pavučinami. Až do Štěchovic nedojíždíme, neb se modrá značka jaksi ztrácí a nápisy na údajně soukromém pozemku jsou až komicky výhružné. Jezevec se s nějakým pošukem dnes hádat nehodlá. Hlavním důvodem je však otázka, kam pak ze Štekson City? Po velmi frekventované, zcela odkryté, silnici nutno na železného oře až do Davle. V tropickém vedru nelákavé. Tudíž opouštíme Kocábu a přes několik brodů náročně šplháme do Bojanovic. Na dobříšskou trať. Která má hezkou vlastnost, že některé vlakové zastávky jsou hodně vzdáleny od příslušných obci (A místní je vlastně skoro nevyužívají. Třebas v dešti jsou prakticky nedostupné - třebas lesní Klínec). Ze samotných Bojanovic nutno přes kopec a lesním sjezdem. Místní dáma (ženská obdoba Pepka Vyskoče) důrazně varuje před kňoury a chichotá se ještě dlouho. Cesta náročná, leč půvabná. Důstojné završení kalendářních prázdnin a asi jedna z posledních letošních větších cyklotúr.           

Tour de Putyk 2015: Prolog: Jihočeský stálý spolupracovník hlásí, že U zlatého lva na táborském rynku nelze pozřít už žádný Budvar. Kroužek odporný a nepoživatelný už tradičně, už léta. Letos však ještě odpornější a ještě nesnesitelněji čpící. A letos nelze požít už ani desítku. Vše nevytočené, nechutně smradlavé. O pivo se tu evidentně nikdo nestará. V nabídce jídel už nefiguruje ani předražený guláš. Pouze stopadesát pizz a obdobných euroshitů (Na jihočeském náměstí?!). 102. Tour de France, jako loni, na pendrek. Zoombie Froomovi fandit opravdu nelze, Contador unavený a double Giro-Tour je v háji. Těsně před odjezdem zpocený Jezevec zchvácen úpalem i letní rýmičkou a kašlíkem - to nám jihočeská Tour hezky začíná … Epilog: První týden pivně i gastronomicky katastrofální. Kyselí Platani, nedomrlí (a kyselí) Poutníci, bestiálně kyselí (nepoživatelní a smradlaví) starouši. Po pětici dnů kyselého utrpení zdravotně nezbytný návrat na žižkaperk, k Sadu, na Sádka (nekyselého). Týden druhý a týden třetí je především ve znamení přežití při rekordních teplotách. Přežíváme na ČH Páteru 11°, v Opařanech, na dohled léčebny … Nutno si však opět raději na víkend odskočit do přehřáté Prahy. Srážka se srnkou, vyděšenou hodinku před půlnocí kombajny, je varováním. Resumé: V dojezdné vzdálenosti už neexistuje podnik s přežitelným jídlem a pivkem dohromady. Někdo nutno pojíst a jinde (ve vzdálenost přes 10 km) zase doplnit tekutiny. V Bechyni již poživatelné pivko neseženeme. Máme rádi Jižní Čechy i Dobronicko, resp. šířeji Bechyňsko a Táborsko, nicméně začínají se vynořovat všetečné otázky, zda-li v Jižních Čechách nezačít hledat základnu jinou. V tomto regionu je totiž úroveň pohostinských služeb rok od roku zoufalejší. Letos z Tour info stručnější (a nestrukturovaně), neb pivně ani gastronomicky k zaznamenání toho ani moc není. Vagónování tří bicyklů i tří účastníků peletonu proběhlo úspěšně, cesta vypadá úspěšně až kousek před Benešov. Bod zlomu. Starý Passat hrozí v koloně, odevzdaně popojíždějící krokem, přehřátím. Nutno odstavit do lesa. Krutá polní cesta a tragikomické bloudění kolem Čerčan, Mrače, Soběhrd etc. (vyšperkované nízkými podjezdy, kam se auto s bicykly na střeše vejde stěží). Uzavírky, benešovskou aktuálně objet prostě nejde. Nevědí a neporadí ani místní, natož nablblá GPS navigace. Mapa někde dole v autě, které by bylo nutno celé vyložit. Nasranost vrcholí v Pyšelích. Na návsi povinné uklidnění s nasládlým Ferdinandem 12° (alc 5 %) i polotmavým speciálem 13° Sedmi kulemi (alc 5,5 %). Nasládlá dvanáctka Ferdinand se stává pivkem prvního týdne. Konkurence byla však opravdu nesmírně slabá. I jakási hotovka se v Pyšelích dokonce našla. Ani místní kuchař ovšem nedoporučuje (a to důrazně) hledat náhradní cestu k Táboru či na Milísko někudy přes Neveklov (anebo pokoušet D1). Čili potupný návrat ku Praze a jedeme raději po strakonické. Přes Orlík. Cesta nám zabrala přes sedm hodin. Base Camp Fort Dobronice i tradiční jezevčí lesní noro-chatka No. 6 O.K. (nebýt této chatky v hustém lese, už jsme základnu změnili). Okénko U Baby Jagy (aneb Jedová chýše) točí svijanského Máze a Géčko. Doyen Šedý vlk, v pominutí smyslů způsobeným úmornými vedry (v kombinaci s několikadenním půstem), opakovaně tvrdí, že Gambrinus není už tak špatný (?!). V nouzi opravdu krajní u Jagy silácky lemtáme siláckého flaškového svijanského Barona. Penzión U jezu dopenziónoval - zavřený, zlikvidovaný. Žádná škoda. Marešův umolousaný humusoidní stánek, se starouši etc., vynecháváme už roky. Never more! Novinkou je malý milý bufetík na naší straně Lužnice, hned u mostu. Prostředí sympatické, leč na čepu pravý Jihočech - Platan. Nesnesitelně kyselý. Útroby bolestně kvílí už po jediném malém. Nelze. Never more! Nahoře v Dobronicích jako obvykle. Hrůza, děs, běs. Géčko a stvůrná pizzerie s Pardálem. Zcela nepoužitelné zůstávají Rataje (Unter den Linden s Kozlem) i Stádlec (hospoda géčková, krmelec s Platanem a Kozlem), nově nikterak nelákají už ani Bernartice (Sokolovna zase se změnou, letos s Lobkowiczkým repertoárem, blížeji raději neidentifikovaným), Branice (zmizela venkovní pergola a namísto letitého Platana zvěrstvo násobné - Krušovice!) či Kluzákov (Pastouška v Čenkově s Kozlem a nově i nefiltr Géčkem). Město Bechyně nás vítá už o sobotě 25. 7. akcí roku - 43. Koloběžkovou Grand Prix. Bechyně aneb Kalouskov se posléze, v tropech, stává naším polední útočištěm. Kterým je, a to zcela nečekaně, na rynku starobylá Protivínka, jíž jsme léta okázale opovrhovali. Neb točí Platana 10°, Platana 11°, Kozla 11° a tzv. plzeň. Kamenná, vkusně zrekonstruovaná, Protivínka rozlehlá, včetně venkovních posezů (Nelze nepotkat p. Růžičku, který tady fakticky úřaduje. Jinak sídlí naproti a vlastní cykloservis. Poctivý, nefalšovaný Bechyňák. Zdravíme a těšíme se zase za rok). V Protivínce dobře vaří. Pestrý výběr poctivých, čistých (neušmudlaných, jako třebas na zaplivaném Růžku) hotovek i denních, resp. stálých minutek. Doporučujeme svíčkové řezy se šunkou a vejcem, s fritem, za CZK 135 (skoro jako za totáče). Veliký pravý bifťour za necelých CZK 200 či vídeňská roštěná za CZK 79 (Pak, že to s hovězím nejde. Mnohde hovězí vůbec nevedou). Hotovky hodnotíme na druhém místě, hned za táborskou Brusírnou. A ve stálé nabídce Protivínky též figuruje smažená krkovice za kilo. Osvěžující. Ve vedrech, kdy se dalo vyjíždět pouze ráno a až k večeru byla Protivínka naší předpolední záchranou. I s vosami a několika fešáckými sršáni. Čím však jídla zapít? Jedenáctku Platana fakt nemůžeme (Je dobře ošetřovaný a sklepy mají příkladné, leč ta strašlivá kyselost …), desítka (Platan-Schwarzenberg) se stává jedním z vítězů ankety „Humus pobytu“ (takové hnusné svinstvo je opravdu uměním uvařit, přesněji chemicky namíchat, obdobně jako desítku Rychtáře), Kozla nebrat. A nealko Lobkowicz nám kdysi též šmakovalo mnohem více, letos vůbec. Jezevec tak odhazuje poslední zbytky hrdosti a svatokrádežně porušuje slib, že se už nikdy nedotkne tzv. plzně. Potupně solidní jídla zapíjí malými tzv. plzněmi. Tzv. plzeň sice chuťově příšerná, unylá, ale není kyselá. Jiné řešení prostě není. Žádný plán B v tomhle počasí prostě neexistuje. Jde o přežití. Tož - tady se najíst na celý den a večer popít něco pivka v Opařanech, kde ale večer zase nemají nic k jídlu. Jinak Bechyně zklamala. Draka, Růžek či Panskou samozřejmě nepočítáme. Vynecháváme i pivnici Hermína na sídlišti. Prostředí pěkné, stylové, ale tankový Platan. A jako speciálnost tmavý Lobkowicz. Nelze. Bohužel už je taktéž nepoužitelné i Kino, tedy Kinobar, kde jsme se něco příjemně nasedávali. Minulost. Otevřeno už není denně (zavřeno hlavně o víkendech) a především zmizel svijanský Qasničák. Teče pouze Máz, Fanda a 450. Nelze. Never more! První týden znovutestujeme i loňské překvapení, dole, naproti Zářečí. Penzión Pod skalou (nebo Pod schody? Paměť vynechává. Věkem i horkem). Majitelé stejní, ovšem dcera se psy se už odstěhovala. Namísto ní jakási paní (silně podobná pí. G od Bejvalech Vyndanejch, včetně manýrů a možná i pestré historie) s fakany pubertálního věku, otráveně obsluhujícími. Pro nás změny jen a pouze k horšímu. S jídelníčkem se už nikterak neobtěžují a nabídku nutno pracně páčit. Jídla nebyla nic moc ani loni, ale nebyla alespoň drahá. Letos dost přitužili. Vrcholem se stává Katův šleh s fritem za CZK 110, což si neprozřetelně objednal nejvyšší člen našeho týmu. Šlichta ze školní jídelny v ceně maximálně okolo dvacky, porce miniaturní. Čirá zlodějna. A pivko? Loni repertoár Poutníků, letos pouze Poutník 12° a Platan 11°. Místní by prý nechodili, kdyby nebyl Platan … Mimo (krátkou) sezónu se tu žije výhradně z místních. Horší ovšem je, že Poutníka nestydatě mixují s Platanem a výsledkem je kyselý blivajz. Po několika návštěvách první týden definitivně pochybnou instituci škrtáme ze seznamu přežitelných a použitelných. Hanba! U Pichlů (https://www.penzionupichlu.cz) vlastně všechno jako loni. I když obsluha na zahrádce spíše pánská. Nepříliš rychlá a mladý pikolík šikovností a obratností nevyniká. Jídelní list i speciální nabídka nachlup stejná, jako bývala. Vaří se tu hodně slušně pořád. Na královském hovězím steaku (z pravé svíčkové) s grilovaným hermelínem a brusinkovou omáčkou zaznamenáváme jediný kaz díky koření na mase, chuťově se k sestavě nehodící. Maso samotné výtečné. Ovšem pikolík se na způsob úpravy sám neptá, nutno opakovaně (a silně) zdůraznit, že požadujeme medium a ještě kousek. Hlavně ne krvavé. Což kuchař zvládá dokonale. Přílohu ale Jezevec šťastně nezvolil. Šťouchaný brambor s cibulkou mdlý, dusivý. Což tahle kousek špeku? Dusivé brambory jsou ale pouhým puntičkářským detailem. Co je platná dobrá kuchyně, když není čím spláchnout? Na tabulích, a v bedekrech, pořád zvou na „exkluzivní budvarský kroužkovaný ležák“. Též stále na Budvar 11° (rozuměj stvůrný Pardál) a černý Budvar. Kroužek už léta strašidelný, leč z důvodů studijních se nutno jednou obětovat. Ani malý už neservírují v sympatickém bucláčku, nýbrž v nesympatické, a krajně nehezké, postmoderní kroucenině z nové kolekce skla. Produkt naprosto bez pěny. Hodně světlý. Nevypadá ani jako pivo. „Plusem“ je, že intenzívně nesmrdí a snad ani nečpí (Jezevec je však již téměř bez čichu. Vosy mají smysly lepší. Do všeho lezou, leč sklenici s kroužkem se vyhýbají uctivým obloukem. Což náhoda nebude. Ani vosy takové patoky nechtějí). Vůně nulová. Chuť také - nijace kyselá vodička. Nic více. Ani malé se vypít nedá, a to ani při velké žízni. Velice nepříjemnou změnou je, že v budvarské restauraci už nevedou BudvarFree. Ještě loni lahvový byl s přehledem suverénně nejlepším nápojem Pichlů. Letos Birelly a nealko Lobkowicz. Tož zkusíme Budvar černý. Snad by i ušel, kdyby byl vytočený a nebyl nakyslý. Další malé nelze a Jezevec po půlhodince musí tuze nedobrou kyselost zahnat něčím sladkým (Minišpička a minivětrník v cukrárně U Lososů kyselost na chvíli sráží). Oázou večerní se stává restaurace Na tahu, Opařany 26 (Taktéž nečekaně. Kdyby nám ještě loni někdo věštil, že budeme dychtivě jezdit do nikoli atraktivních Opařan, dali bychom ho hospitalizovat do zdejší léčebny). Konkrétně útulná zahrádka, ukrytá za domem, romanticky porostlá vínem, se silně neromantickou kulisou rušného píseckého tahu před budovou. Lobkowiczský repertoár. Na čepu Rychtář 10° (druhý „Humus pobytu“, obludně-zvěrská vodová chemie bez pěny, za kterou by se nemusely stydět ani asi již neexistující chemičky v Neratovicích či Litvínově), tradičně kyselý Platan 11°, též nechutně kyselé Lobkowiczské nealko pro šoféry (jsme „na tahu“) a spásný černohorský Páter 11°. A vždycky i nějaká pivní specialita - aktuálně kácovský Hubertus 12°. Kácov nevytočený, Páter slastný. Vychlazený, digestující, nekyselý. Tady trávíme tropické večery. Problémem je, že vaří od dopoledne pouze tak do čtyř P.M. Poté kuchař mizí. A obsluhující holčina servíruje jenom utopence, naložený hermelín a debilní pizzu z mikrovlnky. Utopenec kyselý, tzv. pizza nepřichází v úvahu, tudíž zbývá hermoš (Šedý vlk ho futruje minimálně desetkrát). Ještě je psaná klobása, kterou se Jezevci však poštěstilo ukořistit pouze jedinkrát (Vždycky jich dovezou jen pár, hned se sežerou a zase dlouho nejsou. Darmo mluvit). Jinak ale k obsluze žádné výhrady. Naopak. Spokojenost. Se všemi třemi holčinami, minimálně na dvě byl i moc hezký pohled. Sedí se tu překvapivě fajn (Ani místní lůza, resp. dementi na vycházce nejsou agresívní a příliš neobtěžují). I hanebně (a zcela neomluvitelně) zpackaný zápas Sparty (Naprosto nepochopitelně hrající totálně bez obrany i obránců. Tuhle kardinální pitomost na zápas roku vymyslel Hřebík nebo Ščasný?) proti hodně špatnému CSKA jsme tady fajnově přetrpěli. Nebýt „Tahu“ a Pátera, museli jsme odjet z Jižních Čech předčasně. Ovšem třetí týden nastává katastrofa. Černá Hora nestíhá a na Tahu dochází skoro na týden Páter. Místo něj Kozel 11°. A v pivní akci Kácov střídá tmavý Lobkowicz. Kyselý, nedobrý. Tuze nedobrý. Bez přehánění hnusný. Co dělat? Jsme v koncích. Oprašujeme Rejdu a druhou stranu řeky. Malšickou Rejdu opustil nenahraditelný p. Franta Douda před třemi roky. A Rejdu si posléze od obce pronajímá jeho nepříbuzný jmenovec. Mezitím zavřeno a posléze finančně náročná monstrózní rekonstrukce celého objektu se sokolovnou. Výsledek? Předloni a loni se tady zastavit nešlo. Hrůza. Pardál + pizzy, prefabrikované smaženosti, nebo večer (a o víkendech) k jídlu naprosto nic. Letos opatrně, a fatalisticky odevzdaně, nakukujeme ondyno po poledni. Bíle omítnutá budova navozuje tísnivý dojem nemocnice, sanatoria či léčebny. Hlavní sál hospody připomene naddimenzovanou pitevnu. Obrovité hajzlíky jako operační sály. Útulnost zmizela. Celek působí jako z hororu, neboť hostů vždy pomálu a v poloosvětleném prostoru se ztrácejí. Nejpříšernější je betonovo-kovová zahrádka, kam slunce doslova pere. Ani kousek stínu. Tůje i všechny stromy pokáceny. Děsivé. Vevnitř o krapet méně děsivě. Od oběda (pro pracovníky Hemy) zbyla pouze rajská. Ale, jó. Dala se. V polední nabídce ještě obligátní prefabrikované smaženosti. Fuj. Brr. Na čepu Budvar 10°, Pardál, nealko Budvar a tzv. plzeň. Desítka není pardálovská. Lehoulince nakysle-nasládlá vodička. Pár malých na žízeň se přežít dá, nicméně od pitelnosti dřívější budvarské desiny je toto vzdáleno na světelné roky. Točené nealko nemá gule. Chcanky. Brr. Dva večery tady však strávit musíme (nežli zavezou Pátera do Opařan). Večer přicházejí naši staří známí, štamgasti a sympaticky usedají přesně na svých místech („předseda“, „Labuda“ a ostatní). Zdravíme se, zase po třech letech. Jediné oživení vnáší mladičká obsluhující kočička ve sladce růžovoučkých krátkých kalhotkách. Mladičká, blboulinká, zkrátka a dobře okouzlující. A voní. První večer máme nebývalé štěstí. Kromě pizzy a utopence je k mání i vyhlášená Kosíkova tlačenka. Skutečná tlačenka (žádná mozaika, a s hodně sulcem, mastná) z Dobřejic. Potěšení. Druhý den však už zbývá pouze jediná porce, kterou Jezevec velkoryse přenechává hladovému starci Šedému vlku. Čili kyselý utopenec (Ptát se na jiná studená jídla typu ryb, hermoše, nebo dokonce na klobásu, párek či sekačku v regionu žádnou cenu nemá. Pouze pizzy a utopence. Tedy nikoli všude, někde k jídlu vůbec nic). Rejdu jsme již definitivně odepsali, letošní návštěvy ale ukázaly, že občasný azyl tady možná nalézt lze. Leč pouze občasný (Tři neděle jako dříve bychom tady už nepřežili). A alespoň jsme zase přidali něco nočních lesních sjezdů z Třebelic do naší Horní Lhoty Base Campu. Možná, že Jezevec načal už dokonce druhou stopadesátku. Dvě stě jich ale ještě určitě nebude. Párkrát jsme navštívili Tábor. Dole, Na brusírně stále bezkonkurenční hotovky. Kvalitou i kvantitou. Ovšem k pití nemají už opravdu vůbec nic (Kdeže je dražíčský Lipan, už třetím rokem bolestně chybějící). Tři alkoholické a jeden nealko Staroprameny vyjdou úplně nastejno. Odporně (až bestiálně) kyselí. Ani malé. Never more! Ke Lvu chodit cenu opravdu nemá. Ovšem nahoře, na pěší zóně, na Pražské nás bdělý jihočeský spolupracovník usazuje na předzahrádce bistra Stárkův dům. Na čepu točený cyder Johannes (suchý, alc 6,2 %, prý točený mimo Prahu pouze zde) a především pořád Chotovinský ležák 12°. Pivko pobytu. Ležák plzeňského typu, poctivý, hořký (přesněji hořko-nasládlý), nebezpečně silný, hutný. Skoro malvaz jako Lipany (Do magicky-nebezpečného Dražíče k páně Papulovi jsme letos, vlivem veder, nedojeli. Prostě to nešlo). Chotovinské (někdy zde z neznalosti jmenované jako chomutovské!) čepováno v originálních bucláčcích o originálním objemu 0,4 l. Vlastně jediné místo v Táboře, kde šenkují Chotoviny neustále. V bistru se i relativně obstojně vaří, včetně několika hotovek (i s krkovičkou). K Táboru a okolí dodejme, že 1. srpna LP 2015 otevřena nová rozhledna Hýlačka. S odkrytým schodištěm, ocelová (už nepůjde tak lehce zapálit, jako ta minulá), 136 schodů. Z Hýlačky lze, mimo jiné, politovat pár vypelichaných chcíplotin v  ZOO Větrovy (Každý má přece tzv. lidské právo provozovat cokoli, třebas na naprosto nevhodném místě tzv. ZOO. Darmo mluvit. Chudáci zvířátka). Malebná Třeboň nás letos fakt moc neoslnila. Atmosféra předbouřkově dusivá, všichni spěchají. Neklid. Většina dvounožců krajně nesympatická, kam se hrabou Homolkovi … Bistro U kapra nemá už polévku (je něco po 2 P.M.). Fronta dlouhá, účastníci fronty bez přehánění hrůzní (a většina si stejně objednává v rybím bufetu smažák) a hrůzně prudící. Kapr pánů z Růže, kapr po mlynářsku i rybí salát Pirát chutnají, ale vše nějak moc slané. Možná to bylo atmosférou, ale loni nás podnik U kapra nadchl nesrovnatelně více. Zklamáni nejsme, leč doporučovat sem cestu z Prahy (nebo i z Bechyně) bychom si už rozmysleli. Vychlazený Regent 11° jako každý Regent, tedy vodový, nedigestující. O chlup lepší je ve stánku na hrázi Rožmberka. Ještě krátké nahlédnutí k rybníku Dvořiště. Na hrázi stánek s Budvarem a Lomnickým Baštýřem (jsme u Lomnice nad Lužnicí). Ovšem už nezastavujeme. Druhý autovýlet se vydařil ještě méně. Přes Chýnov míříme do Pacova, do minipivovaru. V bláhově naivním očekávání, že na Vysočině to přeci nemůže být, ohledně pohostinských služeb, horší nežli na chudém Táborsku. Veliký omyl. Je. Mnohem. Vysočina ještě chudší (alespoň okraj, kam jsme neprozřetelně nakoukli). Pacov = katastrofa k nežití. Místní rodinný minipivovar otevírá až od 17. Jinde jeho pivka neprodávají. Je kolem 2 P.M. a máme smůlu. V tomto čase v bramborářském Pacově prostě žádná hospoda není. Jen snad pizzerie a čínský bufet. Nějaká zařízení sice v zoufalství testujeme, ale je to tak hrůzné, že raději ani nespecifikujeme. Rychle, a navždy, odtud. Never more! Loni Pivovarský dvůr Zvíkov (https://www.pivovar-zvikov.cz) překvapuje negativně tak, že uvažujeme, že opravdu už nikdy. Letos to tak strašlivé sice nebylo, ovšem jezdit sem z Prahy už opravdu cenu nemá. S nulovými očekáváními (v oblasti záporné nuly) na Zvíkov Jezevec přišlapává sólo zkraje druhého týdne Tour. V pondělí. Státní hrad, i přes prázdninový čas, v pondělí zavřený (No comment!). Takže i v pivovaru téměř nikdo. Jen mračna vos. Na stálém menu (jako loni, tedy překvapivě chudém a vesměs i dost předraženém) figuruje jihočeský kapr na kmíně. Známá obsluhující korpulentní dáma v černém doporučuje čerstvého pstruha, ráno přivezeného. Dobrá volba. Ale nějak moc obyčejné a příliš fádní. Pstruh upečený na kmíně, s vařeným bramborem. Jako pokrm v nemocnici. Přece jenom bychom čekali něco více … Coby dezert bůček na prkénku. Průměr, určitě lepší nežli loni, ale předtím bývával excelentní. A pecínek chleba už také neudrží chuť týden, jako dříve. Upřímně, nedá se jíst už ani za půl hodinky. Ovšem v komplexu se zato staví bazén. Od zvíkovského pivka nečekáme nic. Zlatá Labuť sice kyselá, a na druhou ani minimální chuť už opravdu není, leč poctivě uznejme, že loni to bylo mnohem, mnohem horší. Kyselá, nepoživatelná, příšerná. Nealkokvasnicové drží tvarohovitou pěnu, dá se, ale (ne)mírně nakyslé. Bývávalo o něčem jiném. Oba Raráčci standard. Kyselí, leč jde o pšenici, takže, proč ne. 15° Pale Ale není, což není pro nás vůbec žádná škoda. Místo toho 12° APA. O čemž nás, konspirativně, informuje dáma v černém. Ostatní obsluha o tom moc (tedy přesněji nic) neví, a psáno to nikde není. APA voňavá, na první ochutnání hořká, pak prázdná. Alespoň ale není kyselá a lezou (a plavou) do ní i vosy. Radlera s domácí citronádou nezkoušíme, kyselosti máme nad hlavu. Registrujeme nový Pivovarský stánek u silnice i nové podtácky z chráněné dílny, vyvedené ve třech barevných provedeních (ovšem CZK 110 za kus škudlil Jezevec nedává). Cesta na Zvíkov tradičně fajn, včetně tradičních prasátek v Květovské (pardon, Schwarzenbergské) oboře. Na Zvíkov se vracíme ještě, v rozšířené sestavě, při odjezdu. Benešovskou už neriskujeme. Bůček při druhé návštěvě nakrájený, leč solidní. Pivka jako minule. Zklamáním je aperitivní Královská Labuť 26° z ledové pípy. Je teplá. Cesta domů bez příhod i komplikací. Na Vítka z Prčice letos nedošlo, což nás nemrzí. Ani na Jindřichův Hradec, což nás mrzí ještě mnohem méně (I když nový minipivovar v Popelíně, nedaleko stavení páně VN …). Vivat Tour 2016! Aj, keď …  

Pel-mel ze zrzavého světa (aneb pár pivních drbů a frků, které p.t. čtenářstvu možná unikly): Beer Pong hrají dvoučlenné týmy. Každý startuje s deseti kelímky, se 100 ml piva. Kelímky postaví tým na svou stranu 2,4 m dlouhého stolu a uspořádají tyto do trojúhelníku. Míček hází do kelímků soupeře. Kelímek s míčkem se dává ze stolu pryč (při soutěžích se vylévá, při rekreačním provozování musí hráč svůj trefený kelímek vypít). Hráči mají vždy po dvou hodech. Trefí-li oba hráči týmu, mají hod navíc. Vítězí tým, který vyřadí všechny kelímky soupeře. Beer Pong pořádá i svá mistrovství Evropy i světa. Normované kelímky jsou obvykle německé, speciální stůl americký. Čeští profesionálové ze z  Plzeňska trénují třikrát týdně a na evropském mistrovství vyházeli 70. místo ze 144 týmů. Dej Bůh štěstí! Monopol vzkřísil Teplické pivo. Poslední várka piva Doubravan byla v Teplicích uvařena LP 1976. V roce 2007 byl pivovar zbourán. Ve stejné ulici se v dubnu LP 2015 začíná vařit v paláci Monopol (www.pivovarmonopol.cz). Původně lázeňské varieté Zum Schwan, poté nákupní centrum, v devadesátých vetešnictví … Manželé Schönbauerovi začali v roce 2014 rekonstrukci, s cílem vybudovat staročeskou restauraci s minipivovarem, kavárnou a hotelem - vše v prvorepublikovém stylu. Sládkuje žena pí. M. Valterová, která připomíná, že od dob Mezopotámie bylo vaření piva vždy doménou žen, až vlastně do dob průmyslové revoluce. Vaří klasický ležák dvanáctku, polotmavou jedenáctku Karlík, pšenici, ochucenou višeň a Ale 14 %. Dej Bůh štěstí! Snad jsou teplická pivka obdobně povedená jako první číslo prvního ročníku Novin teplického pivovaru - Monopol. Tleskáme. Kam se hrabou (nejen) Svijanoviny. P.S. (1) Hrstka nepivní polické nekorektnosti nemůže absentovat ani v létě. Zaujal „džouk“ z Blesku: Majitel francouzského hotýlku nalézá na zahrádce desetimetrové růže, třicetikilová rajčata a superobří, metrákové melouny. Telefonuje a říká: „Nemám nic proti tomu, aby tady zase byli ubytováni cyklisté z Tour de France. Ale, proboha, ať mi už nemočí na zahrádku“. Druhý „džouk“ je ještě nekorektnější a shazuje pinožení kolem výročí upálení Husa (Z mistra média dělají superstar, z jejíhož charisma ženy omdlévali a házely i spodničky na kazatelnu. Tohle si malý český umíněný kacíř opravdu nezaslouží). Kreslený vtip známého sprosťáka p. Urbana: Mistr Jan na hranici u kůlu. Kolem lačná lůzoidní sebranka, kat a flanďák. Ten se obrací na kata: „Odhlasovali jsme, že má být medium ...“. A poděkování (kdysi) hrdým Řekům. OXI (NE) dluhovému otroctví v referendu snad uspíší konec tyranie Eura, potažmo celé EU. Euro (a EU) je příčinou problémů. Pár dní nato je (nepřekvapivě) všechno jinak. Tzv. postmoderní levice je diagnózou. Chmurnou, bezútěšnou, trapnou. A nebezpečnou - zabíjející naší civilizaci. Nelevicová tzv. levice nepřekvapivě zase zrazuje a dělá z Řeků úplné … Nastupují osvědčené neoliberální recepty, které osvědčeně zruinovaly už kdekoho. Úspory (nikoli na bohatých) a rozdávání státního majetku. K růstu se ale nelze proškrtat. Utrpení z vyhnívání chiméry EU bude dlouhé, a hodně, hodně bolestné. Jak trefně glosuje kolega RV, v případě Řecka jsme svědky případu, „kdy pitvou bylo zjištěno, že příčinou smrti byla pitva“. P.S. (2) Bertík U sadu v reklamě k vidění na https://www.zlaskykcesku.cz/vid/cz/aAL7SzpOlI.