Zrzavé novosti 19

Zrzavé novosti aneb staronové aktualizace a Jezevcovy pivně-kulinářské drby

 (No. 19., poprázdninové, leč obsáhlejší, ze 30. září LP 2013)

Pivní moudrost a recept: První podzimní ZN uveďme světově: „When I read about the evils of drinking, I gave up reading“ (Henny Youngman, americko-britský komediant). Po našem: „Vždycky, když jsem četl, jaké zlo je pití, nechal jsem čtení“. Ještě Zappu: „Nemůžete být skutečným státem, pokud nemáte vlastní pivo a vlastní aerolinky“ (Frank Zappa, výstřední hudebník). Houbová sezóna je letos nevyzpytatelná. Nicméně občas lze zažít, že někde rostou jako divé. Při houbyboomu až nudně sklízíme koše tradičně na Zbirožsku. S výchozím bodem kdesi u Lhoty pod Radčem. V tamějším konzumu regenerujeme síly s přispěním slušného pečiva a přijatelné vysočiny a pivního salámu. Měkký, s kousky sýra. Pro všechny, co houby našli, nebo ještě najdou: Návod na houby v pivním těstíčku. Budete potřebovat: 500 g směsi lesních hub (namátkou bedla vysoká nebo křemenáč osikový či borový), 1 stroužek česneku, 2 vejce, šťávu z 1 citrónu, 100 g hladké mouky, 2 lžíce přepuštěného másla, sůl a mletý pepř, olej, 200 ml světlého pivka. Dobře očištěné plody lesa rozpůlíme. Citrónovou šťávu opepříme a smícháme s prolisovaným česnekem. Houby v ní marinujeme. Oddělíme žloutky od bílků, žloutky smícháme s pivkem, bílky osolíme a ušleháme z nich sníh. Tento opatrně smísíme s moukou a rozpuštěným máslem a se žloutky spojíme do hladkého těstíčka. Houby lehce poprášíme moukou, obalíme v těstíčku a hned je smažíme v rozpáleném oleji na pánvi ze všech stran. Usmažené vyjmeme a necháme na ubrousku okapat. Naservírujeme s dipem připraveným pomocí jogurtu, smetany, nasekaných bylinek, prolisovaného česneku, soli a pepře. Na dip: 300 g řeckého jogurtu, 200 g zakysané smetany, 3 lžíce oblíbených nasekaných bylinek a 1 stroužek česneku. Nejenom pro ty, kteří z lesa (nikoli LESa) zaznamenání hodný úlovek nedonesli, přihoďme náplast v podobě opulentní mísy s pečáky. Připravme: 4 kusy jelítek (BPH preferuje žemlová, nikoli kroupová, povětšinou přežitelná lze zakoupit po sedm dnů v týdnu např. v Kněžmosti. Do přípravny ovšem v zájmu zachování duševní rovnováhy  raději nikdy, ale opravdu nikdy, nenakukujte!), 4 kusy jitrniček, 1 kg malých brambor, 3 lžíce sádla, 1 palici česneku, svazek čerstvé majoránky či oregana, 1 kus vepřového ramínka, 1 kus vepřové panenky, 4 stroužky česneku, 2 šalotky, 3 snítky tymiánu, pepř, sůl a 0,5 l světlého piva (v originále doporučováno Starobrno). Postup: Z ramínka připravíme plát na roládu. Najemno nasekané čtyři stroužky česneku a šalotku smícháme se solí, petrželkou a lístky tymiánu. Směsí potřeme plát a položíme na něj vepřovou panenku. Maso pevně zabalíme, omotáme motouzem, osolíme, opepříme. Vložíme do vyhřáté trouby na 160° C. Pečeme asi dvě hodiny, přitom otáčíme a pilně podléváme pivem. Až maso zkaramelizuje, nakrájíme ho na plátky a přikryté v pekáčku odložíme stranou. Malé brambory i se slupkou překrojíme na půlky a vložíme do pekáče. Přidáme neoloupané stroužky česneku, sádlo a vše dobře osolíme. Pečeme v troubě předehřáté na 220° C do zlatova cca 20 minut. Na závěr přidáme čerstvou majoránku nebo oregano, jitrnice, jelita a na kolečka nakrájenou pečínku, aby se celá sestava v troubě dohřála. Podáváme samozřejmě s řádně ošetřovaným kvalitním a řízným pivkem.

Černá Hora (BPH I.): Sluší se opět po čase připomenout a vychválit Království. Královo černohorské moravské Království v Kubeličce (www.kralovstvi.com). Přijďte pobejt! Dej Bůh štěstí! Téměř kompletní černohorský repertoár na čepu a lahvičkách. Nejlepší slivovička v Praze. Pséky a jiné moravské speciálnosti, občas zabíjačka, kačeny nebo večery s cimbálem.

Svijany (BPH II.): Véčka v ól rajtu. V rámci možností. Pro zapomětlivé alzheimeriky - jde o (ne)vykřičený štampodnik jménem U (bejvalejch) vyndanejch, lokalizovaný na (ne)vykřičené adrese Krásova 13°. O dlouholetou a naprosto základní základnu ansáblu kolem BPH. Jednomužné jezevčí redakce (Bertík už jenom na pamětní desce) & dobrovolní i nedobrovolní spolupracovníci, resp. informátoři, kolegové, agenti, konfidenti, provokatéři, rezidenti, kacové, sajani etc. Jak komu libo a milo. Na čepu furt Konrad 10° (dá se, leč žádný zážitek), Máz (bez komentáře, prý ale občas i připomene staré časy, když ještě Svijany byly fajn), Qéčko, Kofola. Leč Qéčko je (přesněji bylo) pouze někdy. Zájem o něj velký není, ani nebyl. Žádný div. Kvalitní nikoli, spíše archivní. New hitem měsíce září se stává ryčná dechovka. Rockovým undergroundem otřásají pecky letité Moravanky. Na celou Krásovku. Občas v nočních hodinách dokonce před barem probíhají neformální kurzy, kterak zmáknout polku a obdobné dupárny. Underground forever! Čtvrtky od osmi obsluha nahoře bez - holá, přesněji poloholá. Roznáší (ne)mírně unylá mladá kozatka M. V korzetu. Sekačka furt není, svěží a peprné pepřenky naštěstí jo. Vrátil se původní nakládaný hermoš. Místní kolorit bytelně trvá, jistý pár už zase párem není. Na věky? Na věky trvá málo přes týden. Následně zase jako dvě růžové hrdličky. Dokolečka, dokola. Folklór. Coby obsluha se střídají dámy Grétka se Sylvou a p. Martin. Občas vypomůže Jirka či Vojta. Známá to jména. Malíř p. Máňa vykreslil další nápis a u vchodu nedokončené torzo motoru z Harleye. Máňa umí. A co Velký Vezír? P.S. Na mysl se stále neodbytněji vkrádá a navrací kacířská idea. Což ještě více U véček zredukovat svijanské? Šlo s kvalitou hopem dolů. Což přejít na rohozecké? Podskaláka desítku či Skaláka jedenáctku? Rohozecké je dneska jiný level. A cenově by nemuselo být ani (o moc) dražší.

Harrachov a zapadlí vlastenci (BPH V.): „Tam, kde teče Kamenice, tam kde teče Jizera, hodných lidí na tisíce, skoro žádný mizera. Jsou tu lidé dobří, pilní jako bobři. Velmi málo pobudů, tady asi pobudu. Padevět, ta dobrá duše, půjčil mi svůj bicykl. Cestou však mi praskla duše, leknutím jsem vykřikl. Když jsem kolo domů tlačil, po cestě i po poli, divit jsem se sotva stačil překrásnému okolí. Hory, doly, lesy, luka všude kam jen pohlédnu. Radostí mi srdce puká, postavím tu rozhlednu“ (Jára Cimrman: Tady pobudu). Dle výpovědí pamětníků Cimrman během toulek liptákovským okolím pomýšlel na vztyčení „věže, ne nepodobné té pařížské“. Na památku mistrovu neomezenému rozhledu a nehynoucí slávě byl tento Maják vztyčen roku 2013. Kdepak? Přece v Příchovicích. Právě obec Příchovice byla, podle řady znalců, předobrazem bájného Liptákova, a tedy i místem pobytu jednoho z největších Čechů. Základem obce Příchovice, na malebném i poklidném kopcovitém pomezí Jizerských hor a Krkonoš, se stalo historické stavení U Čápa. Příchovice 1, od roku 1654. A tak Areál U Čápa (https://ucapa.eu) se dnes přirozeně stává místem, kam směřují davy obdivovatelů Mistrova díla. Součástí je Muzeum Cimrmanovy doby, Maják Járy Cimrmana (celodřevěná rozhledna, včetně stožáru 23,7 m vysoká, zhlížející na Liptákovsko, kraj Cimrmanova stáří) i penzion či restaurace. Kde se, mimochodem, čepují Svijany. Vypravte se za Cimrmanem na Tanvaldsko.

Budvar (BPH VI.): Rozhovor s nestorem Budvaru a od roku 1991 jeho ředitelem patří k tomu nejzajímavějšímu ze srpnového čísla Pivo, Bier & Ale. Pan Ing. Jiří Boček se stal legendou. Legendou se všemi plusy, ale též minusy. Pan Boček je umíněný patriot a v tomto mu nutno držet palce. Též národní podniky jsou nám více než sympatické. Rozvor přibližuje jeden z nejsilnějších příběhů českého i světového pivovarnictví. To, co pan Boček říká vesměs působí sympaticky a mnohé lze plně podepsat. Ovšem chvála (samozřejmě nemůže chybět) na kultovní budějické Masné krámy i neustálé připomínání důrazu na značku a kvalitu trochu bledne ve stínu i osobních zkušeností. Kroužek je nepoživatelný už déle než rok, a to vlastně všude. Pardál je nechutné svinstvo a Masné krámy v poslední době nestojí ani za drek.  

Vzpomínky na Plzeň (BPH VIII.): Sobota, 7. září. Nadržené trio chtivých a dychtivých houbařů zaparkovává v ještě temném lese pár kilásků od Lhoty pod Radčem už před šestou. Vyplatilo se. Návrat na desátou a zvažujeme, co dál. Do Plzně je to kousek a Na Spilce prý dobře vaří. Leč jde o reference téhož nedůvěryhodného mladého nevycválaného motorkáře, jemuž stále nemůžeme přijít na jméno za doporučení návštěvy KD Hýskov. Never more (ZN poreferovali v č. 17)! Jezevec dlouhá léta dnešní tzv. Plzeň striktně odmítá pozřít, poté, co se kdysi v devadesátých nehorázně zkazila dokonce i na Malé Straně U hrocha. Ztráta pitelnosti je neodpustitelným smrtelným hříchem. Skutečně jedinou čestnou výjimku učinil před lety U sadu, kde cvičně otestoval jedno jediné malé nefiltrované v akci. Nic zázračného. Sotva slabý průměr. A ve srovnání s únětickými, zvíkovskými aj. ... Ovšem právě nazrála doba tzv. Plzni znovu dát šanci. Vjíždíme do pivovarského areálu, na jehož dvoře probíhá a zuří urputné klání vesnických hasičských sborů. Závody. Mizíme a ukrýváme se rozlehlých prostorách pivnice a restaurace Na Spilce. Impozantní prostory. První dojem slušný. Slušně a stylově působí též i  jídelní list. Ovšem nefiltrovanou Plzeň nevedou. Nefiltrované pivo Pilsner Urquell lze dostat jen v pivovarském šenku Na Parkánu, o kousek dále. Šenku přímo propojeném s Pivovarským muzeem. Zpět na Spilku. Točí filtrovanou Plzeň, nefiltrované Géčko, černého Kozla, Mastery 13° a 18°, Fénixe a Birella. Zkoušíme malý Urquell (alc 4,4 %). Fakt upřímně se snažíme k hodnocení přistupovat nezaujatě a bez předsudků. Zklamání zakrýt nelze. Přiteplalý, téměř bez pěny (zbytky mizí po necelé minutě), bez jiskry, vodový. Nahořklý nepatrně, patrnější je slabá nakyslost. Kam se poděla pověstná hořkost a pitelnost? Hodně mizerná tzv. Plzeň. Malé dopíjíme téměř s odporem (nedopité malé naší spolustolovnice zanecháváme coby bonus pro personál) a raději poroučíme Birella. Je vytočenější, studenější, chutnější a má větší říz, jiskru i pitelnost. Takže názory na dnešní tzv. Plzeň přehodnocovat určitě nebudeme. Bez debat. Roastbeef krájený na tenké plátky s cibulovou marmeládou a hořčičným dresinkem na tmavém toastu je chutný. Takové dvě jednohubky. S masem se rozhodně nepředali. Plátky jsou tenké velmi. Svíčková omáčka i maso průměrně stravitelné, houskové knedlíky však hypermarketové. V roli šlehačky prapodivná, nevábná, hrudkovitá hmota silně připomínající pomazánkové máslo. Puntičkářský kritik by se pozastavil též nad rohlíky k jinak velice dobré, a hutné, hovězí polévce. S rohlíky by šlo řezat nejenom sklo. Ošatka je měkčí nežli pečivo samotné. Nejlepší je zdejší doporučovaný hit - vepřové špalky pečené s cibulí a černým pivem, s křimickým kysaným zelím a červeným zelím, s bramborovými a chlupatými knedlíky s cibulkou. Vše údajně připravované dle staročeského receptu. Sympatická je též cena (CZK 139). Porce poctivá, špalky měkké (i když nechutně libové). K obsluze nelze mít výhrad. Dokonce bez problémů přináší porci salátu z gurmánského křimického zelí, který na jídelníčku samostatně nefiguruje. Celkový dojem ze Spilky: Čekali jsme to horší. Ovšem  pivko ve vlajkovém pivovarském podniku je krajně ubohé. Nicméně, a bohužel, to není žádná výjimka. V Masných krámech též Budvar vždy neoslňuje, diplomaticky řečeno. A svijanská hospoda v pivovaru je kapitolou sama pro sebe. Až zase pojedeme na Plzeň, tak si Spilku, Parkány nebo nejstarší pivnici v Plzni U Salzmannů rádi odpustíme. Zamíříme do jižní části, do Plzně-Černic. Do Pivovarského dvora Plzeň. Na Purkmistra. A co Groll nebo Lochota?   

Kersko (BPH IX.): Režisér Jiří Krejčík, herci nenáviděný a přezdívaný Barrandovský škrtič, byl též příležitostným hercem. V nezapomenutelných Slavnostech sněženek nezapomenutelně ztvárnil nenasytného žrouta pana Karla. Nezapomenutelná je také konverzace, která stojí za připomenutí: „Mistře, budeme dělat třicet štanglí salámu z divočáka. Přikoupili jsme čtyři kila hovězího na prát. Buďte tý lásky, dohlídněte na to, když se to bude dělat. A dohlídnete potom na uzení? Kamarádíte s tím míchačem vod Kořánů, ne? Prosíme vás, Mistře …“. „Přátelé, já vám vopravdu nevím, já bych vám to neradil. Já totiž všecko sežeru. Já když jdu z práce, tak celou hodinu nakupuju. Plnou tašku toho nesu. Deset deka salámu, deset támhletoho, patnáct deka slezský tlačenky, dvacet deka vobyčejný, trošku majonézy a kyselý ryby, ty já strašně rád. A jak já už to vidím za výkladem, tak na to dostanu tak strašnou chuť, že až z toho zeslábnu. A tak rychle nakoupím a jdu domů. A to nejdu, já utíkám. A doma to všechno sežerem. Díváme se na televizi a já pak šahám, šahám a žeru, až na stole nezbyde nic. Tak jsem to sežral, povídám, a dem spát. Ale o půlnoci se hlady probudím a zápasím se svým svědomím. A pak si řeknu: Hovno! Jdu do špajzky, uříznu půlku salámu a tu půlku žeru v posteli. Manželka ze spaní říká: Jen ať mi neumastíš peřiny, a spí dál. A já taky usnu. Ale za hodinu se zase probudím a už to nevydržím, vstanu a jdu sežrat tu druhou půlku salámu. A tak to jde až do rána. To pak snídám vepřový bůček. Jak vám říkám, přátelé: Nevím, nevím“. Jak to se štanglemi pro myslivce, i s točeňákem trampíků, dopadlo, každý si dobře pamatuje. Ne každý si ovšem zapamatoval, že v legendární žranici v neméně legendární kerské Hájence herecky zazářil další slavný a povahově netuctový režisér. František Vláčil mistrovsky ztvárnil stařičkého, třesoucího se, myslivce. Toho, co stařecky bryndá polévku a především neopakovatelně hypnotizuje a poté do sebe profesionálně převrátí malého prcka kořalky. Pamětníci pamatují veselé natáčení filmu tří režisérů. Skutečnému režiséru Menzelovi do toho Jiří Krejčík neustále kecal a zasahoval. František Vláčil byl decentní, ovšem celý štáb dostal přísný rozkaz držet ho daleko od chlastu. Idylické časy normalizace. Pivnice Hájenka Kersko (https://www.hajenka-kersko.cz) z filmu žije dodnes. Hřeší na popularitu až nestydatě. Od návštěvy rozhodně neodrazujeme, naopak, leč kulinářské zázraky rozhodně nečekejte. A ono to vlastně k Hájence tak nějak už i patří. Nymburská jedenáctka je obvykle akceptovatelná a z jídla špatně obvykle nebývá. V Kersku je hezky. Na podzim ještě otevřeno každodenně. 6. září v pátek vydařená cyklovyjížďka podél Labe, z Libice do Čelákovic-Jiřiny. Zlatým hřebem se opět stává krmení ochočených nutrií na kraji Nymburka. Nezklamalo tradičně ani bistro U přívozu, přímo na soutoku Cidliny a Labe. Makrela na grilu zalitá nefiltr Bernardem, resp. Zlatopramenem 11° slušná. Sympatické, příjemné a stylové rybářské bistro točí ještě tmavého Březňáka. Otevřeno bude za pěkného počasí ještě denně. Výhledově pouze víkendy.  

Medvěd, Krakonoš a Štěpán (BPH X.): Premiérové podzimní klubové setkání probíhá v karlínském Pivovarském klubu (https://www.pivovarskyklub.com) dne 24. měsíce září. Jako vždy a tradičně v úterý. A už tak trochu také tradičně je na programu představení dvou (skoro úplně) nově otevřených minipivovarů. Falkenštejn z Krásné Lípy a Glockner z Chabičovic u Českého Krumlova. Hned úvodem p. Aleš Dočkal pokorně opravuje, že Falkenštejn je název pivka. Pivovárek je Křinický (https://www.krinickypivovar.cz). Uvítává nebývale početnou suitu - pány spolumajitele (Jan Srb a Radim Burkoň), pana sládka Martina Melzera a známého pana Oldřicha Kozu ze známé Podskalské, coby vrchního sládka a vrchního dohlížitele. Od Gloknera dorazil majitel celého areálu p. Václav Cvach (též investor, ředitel etc.), sládek p. Martin Hrubeš a všem známý p. Jan Šuráň z Pivo Praha, coby dodavatel technologie. Zářijová klubová seakce se odehrává v pohodovém a přátelském duchu, je ale hektická a mírně zmatená. Vystoupení s mikrofonem i prezentace fotografií se rychle střídají a ne vždy je úplně a všem jasné, o kterém pivovaru se vlastně hovoří. A hlavně, jaké pivko se vlastně právě degustuje. Nevadí. Pořádek je pro blby, inteligent zvládá chaos. S přehledem. Jméno Kirnitzch-Brauhaus pivovar nese po čisté říčce pramenící 5 km od města Krásná Lípa. Křinice protéká pár metrů od pivovárku a ústí do Labe v Německu, kousek za hranicemi. Pivovarští se úzce identifikují s přeshraničním regionem Česko-Saské Švýcarsko, a to zdaleka nejenom pochopitelným sloganem „Pivo z Českého Švýcarska“. Název Falkenštejn zvolili pro srozumitelnost po obou stranách hranice. U nás jde o zámeček, v Německu o skalní útvar pro horolezce. Chtějí využívat hraniční polohy města Krásná Lípa (na pomezí Česko-Saského Švýcarska a Lužických hor) i navazovat na zdejší tradice pivovarnictví. Krásnolipský menší pivovar z 19. století zanikl po odsunu Němců. Poslední várky byly pod národní správou uvařeny v roce 1946, budova pivovaru pak zbourána roku 1960. Křiničtí usilují též o určitou návaznost na původní sortiment Brauerei Schönlinde. Jejich základní portfolio tvoří světlý ležák Falkenštejn 11° a Falkenštejn 14° tmavý. Alternuje polotmavý nebo řezaný ležák Falkenštejn 12°. Vaří i pšeničné pivo Falkenštejn 12° a pomýšlí na další druhy. Ochutnáváme světlé 11°. Nevýrazné. Dalším vzorkem je polotmavé a třetím 14° tmavé. Vše bez osobitosti. Nijaké, leč nezatracujeme úplně. Dodejme, že Křinický pivovar je sociálním podnikem, který zaměstnává tělesně i mentálně handicapované. A co Glokner? Bývalý statek kousek od Českého Krumlova se postupně proměnil v areál s hostinským pivovarem Glokner (https://www.villagegolfhotel.com), hotelem uprostřed golfového hřiště s wellness a pivními lázněmi Mladina. Původně to měla být agrofarma, leč vznikl golfový areál s restaurací a ubytováním. Hitem jsou pivní a mátové lázně, pojaté s důrazem na soukromí. Village golf hotel Svachův dvůr je od letoška doplněn o vlastní pivo. Pivovar zbudovala společnost Pivo Praha. Vařit 10. 5. začal sládek p. Hrubeš a 16. června 2013 se poprvé čepovalo. Pivovar je prozatím v záběhu a rozběhu, budoucně by měl zvládnout roční výstav 800 až 1 000 hl. Filozofií to má být „moderní pivovar“. Používají principy a suroviny nejen tuzemské, ale i zahraniční (včetně amerického chmele). Plány mají velkolepě smělé. Vedle gastronomických třebas v oblasti rozšíření vodní zábavy v lázních. Pivně hodlají vytvořit novou místní prémiovou značku piva, podávanou výhradně ve vlastních podnicích. Zatím v regionu nemovitosti nakupují. První otevřený Glokál se ale nachází už v Týně, otevření druhého (spojeného s pivotékou) je na spadnutí v Budějicích. Glokály chtějí provozovat a vlastnit výhradně ve svých budovách a má jít o dlouhodobý projekt. „Glokner - Pivo jako zvon“. Zvon mají v logu. Specialitou je sedmička Golfglok, servírovaná ve zvláštních sklenicích. Ani na skle se rozhodně nešetřilo. Kolekce pivního skla s logem pivovaru je reprezentativní. Vskutku reprezentativní. Degustujeme tři ukázky. Světlý ležák 12 zlatavé barvy. Světlé pivo českého typu (alc 5,2 %). Avizovanou výraznou hořkost moc neregistrujeme, nicméně špatné není. Ochutnáváme ještě sudové medové 13° a především polotmavou sedmičku. Pro cyklisty a golfisty. Golfglok (alc 2,3 %). Na sedmičku nezvykle hustá a kalná. Vyhlíží jako silná pšenice. Výborná, ba vynikající. Jasné pivko večera. Výborná je i mňamka v podobě ukázky bavorské Obatzdy. Topinky s osvěžující pivní pomazánkou z pivního sýra. Glokner nabízí ještě světlé výčepní Pale Ale 10, suché nefiltrované pivo anglického typu.  Dále polotmavý ležák 12 (alc 4,8 %), z kategorie typu českého piva, který je vařený v polotmavé formě od začátku výroby. Tmavý ležák 12 (alc 5 %) hodlají vařit ve speciálních periodách během roku.

Dětenice a Český Ráj (BPH XI.) + Rohozec + Neumann: 8. 9. Passatem přes 300 km, na kole směšných necelých 12 km. Proč tak málo? Počasí ještě přeje, leč prostorově výraznější (A kdo není?) spolubicyklista náležitě včas nenabil baterii městského elektrokola a tudíž musí osedlat KTM horáka. Ovšem horák šlape pouze a výhradně na lidský pohon. Navíc trasa kolem Branžeže je nečekaně náročná, pár kiláků nečekaně dokonce trapně bloudíme a tlačíme a neseme (a hrubě nadáváme) mimo cesty. Jinak sobota povedená. S obhlídkou zapomenutého pivovaru v Lobči, považovaném za industriální lahůdku. Výstavná obec Lobeč je situovaná na samém okraji CHKO Kokořínsko. Velkorysá budova parostrojního pivovaru úhledně a citlivě opravena. Zatím zvenku. Vevnitř zatím prázdno. Areál se však pomalu probouzí k životu. 14. září se v Lobči odehrával třetí happening v rámci pokusů o znovuoživení technické památky. Happening zařazený do programu Dnů evropského dědictví a akce Industriální stopy 2013. Letos snad dokonce s pokusným vařením pivka. Sledujte www.pivovarlobec.cz. Následuje krátký výšlap na Vrátenskou horu (498 m.n.m.) poblíž nedaleké obce Nosálov. Na vrcholku překvapivě ztepilá rozhledna s výškou věže 40 m a vyhlídkovým ochozem ve výšce 25 m. 125 úzkých točitých schůdků stojí za námahu. Na kraji protivně dlouhé dědiny jménem Dolní Krupá dlouhá léta jezdíme kolem Myslivecké restaurace. Říkalo, či říká, se tu U Karla. Nikdy nic moc. Spíše nic a ještě méně. Ještě loni s kyselou obsluhou z Východu a kyselým pivem Klášter. Letos pozorujeme poutače na Krakonoše, tudíž po krátkém váhání krátce výjimečně stavíme. Moc vábné to tady není. Vedle neonu Krakonoše straší tabule s logy Holby a všude  zbytky reklam, cedulí, ubrusů a tácků Kláštera. Typická prasárna. Točí pouze Krakonoše 11°. Tento přijatelný. Obsluhuje a točí dítě, hosté snědší. Pryč. Na Hrubou Skálu, do Hotelu Štekl. Sázka na jistotu. Štekl je rodinný tříhvězdičkový hotel v samotném srdci Českého Ráje, uprostřed lesů a pískovcových masívů. Skalák Premium 12° a tmavý Skalák speciál 13° ještě  silnější a ještě pitelnější nežli obvykle. Nezůstává u jediného. Pomalu pečená jehněčí kýta na česneku a rozmarýnu s hráškovým pyré a pečenou paprikou, omáčkou z portského vína a selskými bramborami snese vyšší měřítka. Účel skvěle plní též pečené kuře se šťouchanými bramborami doplněné salátem okurkovým se zakysanou smetanou, resp. salátem tomatovým. Tradiční creme brulée den předchozí sežrán! Skandál! Skandál v zárodku lehce zažehnán a vyžehlen výtečným a vydatným domácím sacherem. Natolik výtečným a lákavým, že dokonce spolustolovník neobvykle a naprosto výjimečně neporoučí obligátní krupicovou kaši a spokojeně dlabe sacher dort. Milá obsluha jako vždycky. Příjemný podnik. Nejen pro tento šlo do 15. září hlasovat na www.grandrestaurant.cz. Maurerův výběr. Milá pí. servírka nás varuje, že v sobotu 14. září nemáme jezdit. Svatba a zadáno. Stáří a hlava/mapa vykonává své. Na varování se kolektivně rozpomínáme až právě 14. a až za Boleslaví. Mladou. Naivní přání, že k večeru už snad bude Štekl otevřen samozřejmě rychle mizí. Naivně míříme po cca deseti letech zase otestovat hruboskalský Zámecký restaurant. O pár metrů vedle, přímo v zámkohradu. Školácká chyba. Prostředí dřívějšího areálu Orea kašírované, obsluha podivná, hosté příšerní, ba odpuzující. Tedy ti čtyři, z nichž jeden je cizozemec třetího (či dokonce čtvrtého?) pohlaví. Převoněný, afektovaný, hlučný a doplněný načinčanou navoněnou bílou fifinkou na vodítku. Nechutná kombinace. V normálním státě by se tohle odpudivé cosi volně pohybovat rozhodně nemělo. Jinak v rozlehlých prostorách pusto a prázdno. Zaprášeno. Nepříjemno. Není divu. Nabízí tzv. Plzeň a Svijanský Máz. Máz strašlivý. Teplý, kyselý, nepoživatelný. Jedno napití a nikdy více! Při vstupu registrujeme několikero tabulí zvoucí na pivovarský guláš. Není. Vlastně není skoro vůbec nic. Včetně knedlíků. Jehněčí kolínko, ani biftek samozřejmě neriskujeme. Vývar přinášejí po více jak dvaceti pěti minutách. Sice snad v echt porcelánu, leč krutě vařící a v objemu odpovídajícímu velkému panáku. Tzv. karpáčo přežitelné se zamhouřením všech očí, a skřípěním všech zubů, snad ještě je. Ovšem celkový dojem příšerný. Obdobně příšerný jako v podobně „stylové“ instituci U jelena, na Křivoklátě. Též se určitě vyhněte. Obloukem velikým. O den později, 15. 9. restaurace ve Šteklu už otevřená. Vynahrazujeme si včerejší fiasko a začínáme zostra. Játra restovaná na cibulce zalitá v kachním sádle jsou sytým hitem. Sytým a chutným. Oslní i servírování ve starodávně-nové sklence s patentním uzávěrem. Spokojenost též s pečenou jehněčí kýtou s domácím špekovým knedlíkem a červeným zelí (Jezevec už může zelí bez omezení a šestiměsíční zelný půst si gurmánsky velmi pilně vynahrazuje). Pochopitelně nechybí ani creme brulée a domácí sacher. Kolega jedlík podruhé neuvěřitelně neobjednává krupičandu! Co to? Nové myšlení? Štekl funguje denně do konce října. A v recepci prodává úpravné vlastní kalendáře. Další seance zde 22. 9., a to ve znamení bohapustého přežrání. Začíná se naprosto nevinně. Kuřecí kaldoun, domácí zvěřinová sekaná se šťouchaným bramborem + rajčatový salát (vše perfektní). Kolega den předtím neprozřetelně požil cosi havarovaného guláše v pivovarské hospodě ve Svijanech (a to guláš prý nejde zkazit?!) a tudíž léčí chuťové pohárky maďarským gulášem s domácím karlovarským knedlíkem. Natolik úspěšně, že poroučí gulášové repete. Jezevec se připojuje a nelituje. Lahodné. Sacher a creme brulée přicházejí na tabuli závěrem. Světlí a tmaví Skaláci špičkoví. P.S. Ví, ctěný p.t. čtenář, co jsou frncocháče? Frncochatý knedlík je výraz z Liberecka pro knedlík jinde známý coby chlupatý. Na vepřovou roládku naplněnou hovězím masem, s frncocháči a červeným zelíčkem si ještě děláme zálusk také. Ještě před dvaceti by se třetí večeře hravě zvládla, dnes už máme své odpito i odžráno. Příště. 22. září to na Hrubou Skálu bereme mírnou oklikou. Z hlavního města přes Špindl. Mimo sezónu za vidění stojí. Ceny na korzu ani nezkoumáme, budou jistě nehorázné. Jedeme přes Novou Paku a obhlížíme pivovar. Budova impozantní, opravená, vyvedená v bílo-zelené kombinaci. Přímo v pivovaru restaurace má být pouze na objednání a malá prodejna před vrátnicí je v neděli zavřená. Naproti Lidku ovšem premává hospoda U Stránských. Géčko 12° s odporem ignorujeme (moc si ho nedávají ani místní) a testujeme novopacké. Točí a servírují ho výtečně. Výčepní Brouček 10° (alc 4 %) dobrý, pitelný, silný, žádná vodička. U místních vede. Ještě mocnější je 13° Podkrkonošský světlý speciál (alc 6,3 %). Silný a nahořklý je též 13° tmavý Granát (alc 5 %, knihy udávají EPM 12 %). Ze světlých novopackých překvapení tuze milé. Dlouhatanánské příjemné doznívání, huňatý hořký chuťový ocas. Slušné. Zatím vlastně poznáme jen 12° Kumburáka (alc 5 %) z procházek pivním žižkovským Sadem. A po pravdě řečeno, Kumburák nás neoslnil. Což platí i o vývozním artiklu Pivovaru Nová Paka (www.novopackepivo.cz). Řádně a příjemně opiveni při další cestě pouze míjíme budovu Rodinného pivovaru Hendrych. Ve Vrchlabí. Tedy ono to přímo samotné Vrchlabí není, jde o jednu z přilehlých spádových částí. Příště zastavíme. Bude-li příště. Cesta sem je úmorná. 14. 9. v podvečer premiérová návštěva v Pivovarské restauraci v Pivovaru Malý Rohozec (www.pivorohozec.cz). Opakovaně jsme už stavěli u prodejničky s bufíkem (nižší cenové skupiny, což nevadí), leč v hospodě samotné jsme poprvé. Příjemné překvapení. Ve srovnání s pivovarskou hospodou ve Svijanech - nebe a dudy. Zde upraveno, čisto, prvorepublikový či ještě c.k. retrostyl a jistý glanc, příjemná atmosféra i příkladná a pivně gramotná obsluha. Chlapi mastí mariáš. Útulno. Sedmice rohozeckých na čepu + rohozecké limo. I malá pivka příkladně a důsledně podávají každé v jiném orig skle. Což potěší a bohužel samozřejmostí všude není (míníme například právě úděsnou restauraci v Pivovaru Svijany, kde si s tímto hlavu vždycky nelámou). Podskalák 10° (alc 4,2 %) je na desítku silný. Skaláci jsou obecně silní. Siláci a chlapáci. Skvěle naplňují rohozecký slogan: „Pivo z Českého Ráje“. Desítka drsná, chlapácká, dobrá. Skalák světlý 11° (alc 5,0 %) solidní. Prý nejvíce frčí. Skalák světlý 12° (alc 5,3 %) se od jedenáctky moc neliší. Zkoušíme i speciálního Skaláka tmavého 13° (alc 5,9 %). Kvitujeme. Tmavou třináctku aktuálně točí namísto Skaláka kvasničáka 11° (alc 5,0 %). Neznáme a snad brzy poznáme. Šenkují ještě siláka jedenáctku Skalák malina (alc 5,0 %), Skalák tmavý 10° a Skalák řezaný ležák 11° (alc 5,0 %). Neregistrujeme, že by točili pivně dobré nealko Skaláka (alc 0,5 %). Nabídka jídel pestrá a rozsáhlá. Škarohlíd by mohl utrousit, že možná až příliš. Vedle stálého jídelníčku ještě i večer denní nabídka na tabuli i papíře. Vybírat z čeho je. Tlačenka v hlubokém talíři minimálně ujde. Borůvkové kyňáry převydatné. Porce obří. Obrovské knedle v počtu čtyř. Zvědavě čekáme na roštěnku s omáčkou podávané na pánvi, s nivou, olivami a beraními rohy. K tomu vrchovatá rustikální miska, ba skoro mísa, speciál opečených brambor se speciál kořením. Souprava vypadá jako německý Eintopf. Přeplácaně, podezřele, až skoro bizarně. Škarohlíd by znovu zaglosoval, že nějak podobně vařili pejsek s kočičkou dort. Kupodivu výsledek dobrý. Ani ne přehnaně slané. Ovšem olivy jsou asi už fakt nadbytečné. Nezklamou ani závěrečné horké švestky s vanilkovou zmrzlinou, šlehačkou, nezbytnou trubičkou a ještě nezbytnějším zeleným sexy paraplíčkem. Rohozecká pivovarská hospoda se povedla. Stylový pivovarský šenk a knajpa v tom nejlepším slova smyslu. Ať žije Rohozec! Svijany - jděte se bodnout! Když tak jezdíváme na Hrubou Skálu, obvyklou dlouhou trasu a dlouhou mílí přes Kokořínsko, což zkusit další minipivovárek? První soukromý pivovar na Mělnicku. Mezi Mělníkem a Boleslaví. V Mělnickém Vtelnu, Rodinný pivovar Neumann. Sídlí v domě s pohnutou minulostí. Prvním záznamem je stížnost faráře (z LP 1756) mělnickému hejtmanovi na neblahé následky návštěv vtelenských věřících ve zdejší židovské palírně a kořalně. Namísto nedělních návštěv kostela se opilí usedlíci motají po obci. Objekt je od roku 1842 veden pod č.p. 93, s majitelem Marcusem Pickem. Jeho otec Izrael tu provozoval palírnu a výčep. Dalším majitelem je od roku 1889 pan Syrový, který LP 1920 hospodu pronajímá legionáři panu Zbrojovi. V roce 1934 je hospoda prodána rodině Krajů. Tito tuto provozují  do vyvlastnění v 50. letech, kdy se podnik stává součástí Jednoty. Dnešní tvář získává po opravě a přestavbě v roce 1972. Roku 1992 je v restituci navrácena rodině Krajů. Na staletí trvající rodinnou tradici podniku navazují Václav a Alena Neumannovi, kteří hospodu vlastní od roku 2009. V roce 2011 je přistavěn Rodinný pivovar Neumann. Premiéra propuká 17. 2. 2012, v den narozenin majitele. Základní sortiment tvoří čtyři pivka, která jsou na čepu vždy. Nejfrekventovanější je světlý ležák 11° Václav (alc 4,5 %). Na nás málo hořký, méně osobitý, leč přijatelný. 12° Karel je pšeničné kvasnicové. Tmavý speciál se jmenuje 13° Bivoj. 14° Adolf je světlý speciál. Troufnou si i na příležitostné speciály. Koštujeme zvláštní a povedené silné speciální tmavé pšeničné kvasnicové 13°. Chystají Svatováclavské. Informace ochotně podává hovorná ženuška za výčepem. Východní původ, východněji od Košic, nezapře, a ani nezapírá. Pivka mají točit výhradně zde, a ani do Prahy na přitoč nedodávají. Sotva stíhají navařit pro hospodu. Interiéry působí příjemně, v přijatelně mysliveckém stylu. K dispozici je velký sál a venkovní posezení s grilem. Inzerují dokonce osmimístný stylový Beerbus, který až osm osob přiváží (a odváží). Objednávky na 733 771 093. Zařízení působí sympaticky. Někdy zaskočíme na déle a prubneme též kuchyni. 

Pivní literatura (BPH XIV.): Nakladatelství Naše vojsko v létě (a nejenom v létě) nabízí sympatické slevy ve výprodeji. Sympatickou vojenskou kuchařku, ze které dýchne idyla c.k. mocnářství, namísto CZK 289 sympaticky účtují CZK 79. Což jde. Méně sympatické je už poštovné za nehorázných CZK 100. Leč knížka je to zajímavá, živá, čtivá a potěší. Ojediněle pojatá kuchařka se neomezuje pouze na návody k přípravě jídel, podle kterých se stravovali vojáci všech šarží. Včetně nejvyšších velitelů i nejprostších posledních kmánů. Publikace přináší v neposlední řadě mnohé informace z oblastí, které s vojenským stravováním souvisí. Například o výstroji, dodavatelích, polních kuchyních nebo náboženských ohledech. Text se zaměřuje především na slavné c.a k. časy, přináší ale též četné exkurze do historie starší i do současnosti. Knihu rádi doporučujeme. Nyní podrobněji: Vojenská kuchařka totiž kuchařská kniha c. a k. vojska se 178 recepty, mnohdy vyobrazeními a s odbočkami až do současnosti. Autoři Petr Havel (historik, spisovatel), Milan Hodík (grafik, spisovatel, švejkolog) a Pavel Landa (automechanik, muzikant, novinář, humorista). Praha, Naše vojsko 2004 a dotisk 2010. ISBN 80-206-0728-5. Stran 210, reprodukcí, vyobrazení a fotografií hojně (ovšem pokrmů nikoli). V úvodních pasážích „Proč a jak, aneb Návod k použití“ autorský kolektiv připomíná neměnnou konstantu všech armád i všech válek - totiž „vojákův žaludek“ (rec. publ., s. 10). Podtrhují jeho veledůležitost ve starověku po dnešek. Následně naznačují postup a obsah knihy, kde záměrně nejsou obsaženy obrázky jednotlivých pokrmů či nápojů. Doporučují pokrmy dle „příslušného receptu zhotovit a nechat se jejich vzhledem překvapit“ (tamtéž, s. 12). Kapitola „Co je dobré vědět, než začnete číst recepty“ začíná od starých Římanů a p.t. čtenář se může kupříkladu dozvědět, že markytánky nebyly obyčejné vojenské kurvy. Šlo o kantýnské a zásobovačky, kdy tuto významnou funkci zdaleka neplnily pouze ženy. Fešné markytánky oslavoval básník Heinrich Heine, spisovatelé Anatol France nebo u nás divadelník J. K. Tyl či pisatel Kuzma (vlastním jménem Josef Novotný). Hlavním obsahem publikace jsou samozřejmě recepty. Oddíl „Recepty“ je rozčleněn na „Polévky“, „Přílohy k masu“, „Omáčky (také křen) a saláty“, „Moučná jídla“, „Masité pokrmy“ a „Nápoje“. Mnohé návody tradiční vojenské kuchyně jsou netradiční a minimálně značně interesantní. Nicméně v případě vojenské stravy, zejména stravy připravované v poli, však samozřejmě „většinou nejde o žádné lukulské hody, navzdory tomu, že jejich vynálezce Lucius Licinius Lucullus byl voják, totiž římský vojevůdce“ (dtto, s. 32). Též příprava mnohých pokrmů je jiná, nežli bývá běžné v civilu a v dobách míru. Uváděné recepty se přesně řídí doporučeními příslušného oddělení c.k. ministerstva války. Některé recepty přesto působí lákavě a je u nich zcela na místě trefným vojenským příměrem popřát, „abyste mlaskali jak řemen vod mlátičky!“ (dtto, s. 12). Namátkou návody na admirálskou polévku (rybí vývar s rybími knedlíčky, humřím masem, s hříbky a rýží) nebo polévku Napoleon (kuřecí vývar s trojúhelníkovými taštičkami, naplněnými husími játry), příkrmy k masu připravované v poli (včetně nevojenského receptu vojnu připomínajícího na legendární omáčku ã la Marengo na s. 60 - 61) či na skopové maso nebo maso z mladých vepřů dušené s vodnicí. Ani některá jídla pojmenovaná po Garibaldim nevynikají právě skromností. Třeba krocaní stehno plněné telecí a kuřecí nádivkou, smíchanou se sekaným volským jazykem, lanýži a dušené v omáčce z rajských jablíček. Nemůže chybět pochopitelně ani skromnější, leč slavnější grenadýrmarš. Přitom granátnický pochod „ve služební knize L-16, oficiální příručce pro vaření v c. a k. vojsku, uveden není. Vyskytuje se pouze v návodné knize dr. Schörnera ...“ (rec. publ., s. 73). Vařené brambory se přelijí slaninou a smíchají s vařenými těstovinami (fleky nebo široké nudle). Někdy navíc obsahuje uzený bůček. Existují i komplikovanější verze grenadýra. Vynecháme-li těstoviny, blížíme se pokrmu zvanému Ritscher. Na způsob šouletu. Fazole nebo hrách s kroupami nebo rýží (blíže na s. 52 - 53). Pasáže pojmenované „Okolo vaření“ obsahují části „Služební předpisy“, „Ohledy náboženské“, „Stravování důstojníků“, „Polní kuchyně“, „Výstroj“, „Chléb a pekárny“, „Konzervy“ a „Dodavatelé“. P.t. čtenářstvo se dozvídá řadu zajímavostí a pikantérií. Praktické jsou rady určené důstojníkům, zvaným k tabuli Jeho Výsosti, ze 17. století. Šesté poučení dekretu zní: „Nechlastat jako dobytek, tedy tak, aby se spadlo ze židle, nebo nemohlo chodit rovně“ (tamtéž, s. 126). Neméně čtivé jsou  „Dodatky“. Přinášejí subkapitolky „Recepty odjinud“, „O vojenském stravování napsali, složili, nakreslili, vyšili a vyfotografovali“ a „Konec vojenských kuchařů?“. Poučit a inspirovat se lze namátkou z novodobého receptáře Ministerstva obrany USA vydaného na CD-ROM. Jihozápadní krevety a jamajský kuřecí sendvič jsou ovšem na přípravu i suroviny poněkud náročnější (vizte s. 166 - 167). Osvěžením jsou ukázky z děl světové literatury, vojenské kuplety, básně, průpovídky, fotografie etc. Nedílnou součástí vtipné a svižné práce jsou závěrečné rozsáhlejší „Prameny k receptům“, „Ostatní prameny“, resp. užitečný „Rejstřík receptů“. Dodejme, že pivo přitom v publikaci není zmiňováno takřka vůbec. S jeho využitím kniha uvádí pouhé dva recepty, nepočítáme-li využití pivního octa. Jednoduchá pivní polévka, která se připravuje „stejně jako vinná, jen se místo vína použije pivo. Pivo se uvede do varu, nechá se odpěnit, přidá se cukr a po čtvrt hodině vaření se vmíchá žloutek“ (rec. publ., s. 43). Druhý technologický návod je ovšem vydatnější. „Debrecínský ušlechtilý (označený v knize předpisů jako Noble) paprikáš. Čím více druhů masa, tím lépe. Velmi dobří jsou divocí králíci a k nim přimíchané veverky. Z masa se odstraní všechny kosti, šlachy, tuk a kůže. Maso se nakrájí na kostičky velikosti palce, osolí a nechá nějaký čas odležet. Odřezky se dají do kotlíku s vodou a kořenovou zeleninou a uvaří se z nich silná polévka. V kastrolu se rozpustí na drobné kostky nakrájená slanina, přidá se paprika a cibule. Načež se - jako u polního guláše - vloží maso ve vrstvách s kmínem a cibulí na tuk a nechá se péci. Jakmile dostane barvu a začne pouštět šťávu, zamíchá se, přilije se horká polévka a na 1 osobu polévková lžíce uherského vína (není-li, nahradí ho 3 lžíce piva), nechá se zakryté dusit až je měkké a vznikne hustá silná omáčka, k níž se neustále přilévá polévka a později i prosezená šťáva. Nakonec přijde na 1 osobu 1 lžíce kyselé smetany. Za stálého míchání se pokrm ještě několik minut vaří a pak se podává s bramborovými nočky nebo šiškami“ (dtto, s. 96). Dobrou chuť a nezapomínejte, že „Radecký, Radecký, to byl velkej pán, chleba rozdal vojákům a maso sežral sám“ (slova českých vojáků na začátek tria dodnes hraného a zejména v Rakousku velmi oblíbeného Pochodu Radeckého (Radetsky-Marsch), který v roce 1848 zkomponoval Johann Strauss, otec). Radetsky-Marsch je Jezevcova oblíbená skladba a tímto laskavě prosí a žádá věhlasné vídeňské filharmoniky o její zahrání na svém jezevčím funuse.

Strahováček (BPH XV.): Na Strahově BPH naposledy zavítala kolem Velikonoc. Další návštěva přichází až s nástupem chladného podzimu, 25. září. V Klášterním pivovaru Strahov (https://www.klasterni-pivovar.cz) pořád slušně kuchtí a vaří i dobré pivko. Klasikou a stálicí je pořád Sv. Norbert jantarový (13 %, alc 5,3 %). Dámský doprovod tradičně volí a chválí Sv. Norbert tmavý (14 %, alc 5,5 %), i když nejvíce se těší na vícehvězdičkovou Metaxu. Pánská část jantar prokládá průměrnou pšenicí (13 %, alc 5,3 %) a pro nás vrcholem zůstává silný Sv. Norbert IPA (16 %, alc 6,3 %). Nealko pivka jen lahvová - Bernard Free a Erdinger Weizen. V nabídce jídel bohužel už není lahodné husí stehno. Poctivý gulášek, vepřová panenka na pivě a zázvoru (se šťouchanými bramborami) i králík pečený na hořčici, se špenátem a bramborovým knedlíkem nezklamou. Nadprůměr, ovšem na druhé straně nic více. Úžasem na zadní část těla nepadáme. Známe i lepší a atraktivnější. Nejméně oslní pivovarské prkénko. Chutí i množstvím (srovnání s uzeninami třebas v Hostivaru dopadá jednoznačně, Strahov je zde popelkou). A na Strahově levno rozhodně není. Což není překvapivé. Přijdeme ale opět.

Pivní toulky Žižkovem (BPH XX. + XXV. + XXVIII. + LII. etc.): Hospoda U slovanské lípy se pyšní bohatou historií. Nejstarší na Žižkově. Ovšem ta poloha ... Na Husitské, která náleží k bezkonkurenčně nejhnusnějším pražským lokalitám vůbec, těsně nad pověstným vítkovským tunelem pro pěší. Hlučné bojůvky a gangy opálených (bohužel)usedlíků k návštěvám těchto končin nelákají a vybízejí k maximální ostražitosti. Vzpomeňte na film Pevnost Apačů v Bronxu (jako jeden z opravdu mála byl za Komančů nepřístupný až do 18 let). Maximálně tudy spěšně projet na bicyklu, s milým využitím cyklostezky od hlaváku nikam (na Krejcárku definitivně končí) po trase bývalé dráhy. Zkrátka zmiňovaný podnik nám do oka nikdy nepadl. Výjimečné návštěvy též rozhodně neoslnily. I když teklo třebas koutské. A pořád se to tu protivně měnilo, včetně debilních otevíraček. Nyní už nějaký čásek Lípa funguje solidně a vevnitř je upravená v pseudožižkovském retrostylu. Skoro by se dalo říci, že útulně. Obdobně jako U Vodoucha v Jagellonské. Obdobný je i repertoár jídel a pestrost položek na čepu. Při krátké inspekci ještě v srpnu točí Vsacan, Granát, Démon, Kumburák, Sklepní Černou Horu, Kornel Red Ale, Matušku, Břevnov a Kout. Jídla přijatelná, pivka též. Ovšem žádné pecky. Změny určitě k lepšímu, leč pravidelnými štamgasty se jistojistě nestaneme. Jako U Vodoucha. I když obě zařízení si svoje hosty zřejmě najít mohou. Čili vlastně mírná pochvala. Žižkovská Bořivojova ulice měří 1 250 metrů. Její úplný horní konec sice zasahuje do Vinohrad, což na věci (a žižkovském charakteru) ale zhola nic nemění. Měření provedeno cyklocomputerem Sigma 1609 podél modré levé parkovací čáry. Začátkem září po celé délce registrujeme dvacet různorodých provozoven s výčepem piva (hospod, restaurací, klubů, pizzerií, heren, nonstopů, bowlingů, vinoték, hotelů). Přímo na Bořivojce. Připočítáme-li okolí do padesáti metrů, přibude dalších cca patnáct podniků. Samozřejmě bez večerek a potravin s lahváči. Rozšíříme-li okruh okolí na cca sto metrů, přibývají další zařízení namátkou v Kubeličce (sedmice s výčepem) nebo kolem Vlkovky. Bořivojce se ne nadarmo přezdívá žižkovská Stodolní. Ovšem, kam se ubohá Stodolní hrabe. Chudá tetka z chacharovského vidlákova. V Bořivojce aktuálně připadá jeden výčep piva na 62,5 metru. Nicméně kajícně uznejme, že použitelných a lákavých podniků je tady, bohužel, méně nežli šafránu. A doporučit návštěvu může BPH pouze u jediného, maximálně snad u dvou. Leč výhradně pro odvážné geroje či masochisty! Většinou v Bořivojce jde o pajzly a pajzlíky, nezřídka krajně nechutné, nechutně špinavé, nechutné, ba prasácké, úrovně. Coby miniaturní zajímavost přidejme, že v Bořivojce, těsně před křížením s Kubeličkou, se zase změnil lokál. Pokolikáté? Nezařaditelné zařízení bývalo zapáchajícím bordelem s výčepem, poté jakási Seletérie, následně několik proměn,  pak chvíli trapný pokus o tzv. japonskou a korejskou restauraci. Nyní podnik U sýkorky (nebo U Sýkorky?). Tváří se jako rest se skromnou a nijak atraktivní nabídkou minutek a dvěma poledními hotovkami. Venku píší ledacos, ovšem jaká pivko točí nikoli. Zjišťovat to rozhodně nebudeme. Jednak nevydrží dlouho. A navíc ten, kdo v jídelníčku vesele napíše obalované „sirečky“ si slitování nezaslouží. V historickém okénku připomeňme, že na domě Bořivojova 816/104 se nachází pamětní deska literáta Jaroslava Seiferta, který se tady narodil LP 1901. V rozlehlé zahradě domu o devět let dříve vzniká biograf. Zahradní bio. Posléze letní kino Republika. Republiku si roku 1934 pronajímají bratři Čvančarové a zavádějí pravidelné programy. Trampské večery s kovbojkami či Veselé čtvrtky s americkými němými groteskami dvacátých let. Soboty bývaly vyhrazeny českým zvukovým filmům, neděle a pondělky zase snímkům dramatickým a romantickým. V Republice (která mívala dnes už jen stěží uvěřitelných 700 sedadel a přebohatý bufet) se naposledy promítalo koncem srpna 1939. Zařízení z kina naposledy posloužilo při stavění barikád při hře na povstání v květnu 1945. Po stopách pražských biografů se lze vydat v šestisetstránkové nelevné, leč velkolepě výpravné, publikaci Jaroslava a Miroslav Čvančarových Zaniklý svět stříbrných pláten. Po stopách pražských biografů. CZK 1 690 (se slevou u Kosmase za stále hodně brutálních CZK 1 437). Praha, Academia 2011. Škroupák, Pivnice U sadu, hlášení o stavu pivka v akci Procházky pivním sadem: Vedle stabilní nabídky (viz https://www.usadu.cz) dlouhé zářijové týdny ještě na čepu drze zaclání Samson 12°. Nevýrazná srágora. Proč to někdo vůbec pije (A U sadu je jich relativně dost)? Pití Samsona je kolaborací! Budějický Měšťanský pivovar naplnil své poslání. To jest, co nejvíce poškodit nenáviděný Budvar. Byl prodán Anheuser-Busch InBev. A mamut nepřekvapivě potvrdil - a ani příliš netají -, že opravdu, ale opravdu, nemá zájem v Českých Budějovicích provozovat žádný pivovar. Chce pouze exkluzivně vlastnit ochrannou značku Budweiser na celém světě. Což muselo být od začátku jasné každému, kdo má alespoň náznak mozku v hlavě. A není vlastizrádce, imperialistický kolaborant a podlý zaprodanec. Samsony nikdy! Avizovány na prázdniny byly Dalešice 11°. Z Akciového pivovaru Dalešice, z kraje Vysočina. Solidní světlý ležák. Solidně chmelená jedenáctka. Podněcující k dalšímu napití. Sympatické pivko. Ovšem k Sadu trestuhodně, a bohužel, vůbec nedoputovalo. Dalešice nestíhají (Mimochodem, Dalešice točívali ještě nedávno v Orebitské. Dalešic škoda je, podniku U Krkouna nikoli. Vedle jiných pivek je dobré dalešické prý k mání ve slušné hospodě naproti botanické zahradě pod Karlákem. Uvedené končiny BPH ale nenavštěvuje). Chuť si opakovaně spravujeme Sádkem 11°, i když ojediněle podezřele připomíná Kozla 10° ... Stane se. Koncem září nástup Rataje 12° od Rychtáře. No comment. 26. a 27. 9. U sadu, a nejen tam, oslavy narozenin váženého Arthura Guinnesse (1725 - 1803), který založil pivovar Guinness. Guinness teče U sadu pořád, takže pivně a gastronomicky nic nového. Jen hry, přívěsky, jiné drobnosti. Zajímavější akcí jsou 26. - 29. září Svatováclavské hody. Kachní kaldoun v kotlíku, kachní jatýrka, Václavova bašta (vepřové + uzené + jelítko + variace zelí a knedlíků), kačenka pečená na medu. Neopomeňme kachní stehno pečené dozlatova, bílé zelí se slaninou, bramborové lokše. Porce vypadá krásně, krásně i chutná. K tomu speciální Svatováclavské pšeničné pivo 13° z Černé Hory. Kalné, hutné. Leč Sádek 11° je lepší. V lokále jsou nově na jedné z velkých TV obrazovek promítány sadovské www stránky. S nabídkou a sadovskými novinkami, včetně pivního listu (Kde zůstal Sádek?). Šikovné a působivé. Působivé jsou hlavně lákavé fotky pokrmů. Nudíte-li se (a nemáte medvídka mývala), pak mrkněte na anglickou mutaci zdejšího jídelníčku. Dycinky neomylně pořád pobaví žižkovský steak coby Jewish Steak a inkvizičně-kacířské papání Jan Hus Fire. Vtipné, originální, žižkovské. U sadu neustále doporučujeme posnídat na vidličku. Něco ze snídaňové nabídky (včetně vydatné snídaně anglické), od 8 cca do 10, a nebo zvolit z denních hotovek. Bývají obvykle už chvilku po deváté. Takové poctivé koleno na pivku, se zelíčkem („Zelíčko je zelíčko“) a knedlíčkem, samozřejmě spláchnuté dochmelovanými Sádky není vůbec špatným startem do jinak nepříliš pěkného dne. Povedená záležitost. Ovšem pracovat se pak nechce. Ale, kdo dneska ještě dělá? Na to, že hodnota vzniká prací moc lidí při budování (ne)vyspělé kapitalistické společnosti už nevěří. O pár dnů později snídáme U sadu o poznání dietněji. Lososový krém plus vykostěné koleno z mladého býčka na zelenině a víně s mačkaným bramborem. Zase luxus. A zase se pracovat nechce. Práce neuteče. Není zajíc. Konec konců, natáhnout se po snídani je jistojistě zdravé. Howgh.  

Oktoberminifest (BPH XXIX + LV.): Oktoberminifest se už stal hezkou a chvályhodnou tradicí. Neodehrává se v gigantických, a odlidštěných, rozměrech na proslulé mnichovské Tereziánské louce, nýbrž v daleko komornějším prostředí. Na proslulé karlínské adrese Křižíkova 17°. V neméně proslulém Pivovarském klubu (https://www.pivovarskyklub.com). 5. ročník startuje o sobotě 21. 9., jako v Mnichově. Pokud jde o ceny, jsou stejné jako loňské. Tedy pouze v Karlíně. Litrový máz za CZK 185. Malé (tedy 0,5 l) po CZK 95. V Mnichově cena za máz dosahuje výše EUR 9,40 - 9,85. Jeden tuplák hosté poprvé letos nepořídili pod 9 EUR. V Karlíně teče světlý Paulaner Märzen (EPM 13,7 %, alc 6 %, 50,0 kcal/100 ml, kvašení spodní), Löwenbräu Märzen, polotmavý Hacker Pschor Märzen a novinkou je rozšíření festových piv o Spaten. Světlý Spaten Bräu Märzen. 23. - 25. 9. se v bavorském duchu nese též polední nabídka pokrmů. Inspirace z  bavorských restaurací přinášejí pokrmy jako Ochsenschwanzsuppe (polévka z volské oháňky), Rahmgeschnetzeltes von der Putte, Pommes/Nudeln (krůtí nudličky na smetaně se žampiony, hranolky/široké nudle), Sauerbraten mit Reibeknödel (marinovaná hovězí pečeně, bavorské bramborové knedlíky), Leberkäse mit Spiegelei und Kartoffelsalat (bavorská sekaná se sázeným vejcem, bavorský bramborový salát), Bratwurst mit Apfelkraut und Kartoffeln (bavorská grilovaná klobása, bavorské zelí s jablky, brambory) a Germknödel mit Mohn und Zucker (povidlový kynutý knedlík s mákem a cukrem). A k pivku (nejenom festovému) lze během celého Oktoberminifestu prubnout Rostbratwurst (grilovaná bavorská klobása se zelím a bavorskou hořčicí), Leberkäse, Currywurst mit Pommes (= kari klobása + hranolky), Obatzdu (pomazánka z pivního sýra s topinkami) a v roli sladké tečky Germknödel mit Mohn, Zucker und Butter (tedy již výše  zmíněný povidlový kynutý kyňár s mákem, cukrem a máslem). BPH je totálně přeuzeninovaná a tudíž 24. 9. raději poroučí lehčí balkánské karbanátečky. Rilski kjufteta s grilovanou zeleninou. Nezklamou (Příště se ale už teď těšíme na Dublin Coddle, se stoutem a klobáskou).  K tomu připíjíme dnes skutečně solidní kmenový Benedict z Břevnova. Nefiltrovaný světlý ležák. Mnichovská megachlastačka, s pořadovým číslem 180, trvala od 21. září do 6. října. Jisté bavorské pekařství upeklo pro slavnosti údajně největší perníkové srdce na světě. 60 centimetrů široké, vážící 1,6 kilogramu. Vyšlo na kulantních 50 EUR. Fajn.

Pražské cyklopivní trasy (BPH XXX.) + Hostivar (ZN 18.): Cykloexpedice Horní Počernice (tamo ze žižkaperku, resp. Masaryčky kolínským City Elefantem) - Úvaly - Žižkov 4. září s podvečerním posezem na pomezí Hostivaře a Horních Měcholup. V pivovárku s restaurací Hostivar. Paráda. Počasí přeje a na terase se sedí přepychově. Na trávníku řádí děcka, oteckové i pejskové. Využívají vtipné a originální žluté pytle na sezení nebo ležení či hraní s logem pivovaru. Funguje zahrádka-bufík s grilem. Paráda. Parádní je Šrolův kořeněný špek na prkénku, na hobliny krájený, s okurkou, hořčicí a beraními rohy. Ovšem fantastickým vrcholem se stává vykostěné pomalu pečené vepřové koleno potírané polotmavým ležákem a kořením. S hořčicí, křenem a feferony (přesněji kulaté feferonky a beraní rohy). Přílohy jsou ovšem zbytečné. Nejsou vlastně vůbec třeba. Kusy správně prorostlého kolena se přímo rozpadají a šmakují jako nejchutnější dort. Především kůžička je přímo božská. V chuti exoticky zaznívají nasládlé tóny jakoby kubánského rumu. Boží, boží. Recept je tajný (což je v pořádku), leč vše má být zásluhou pečlivého potírání pivkem. Takové koleno jsme ještě nejedli. Vážný adept na jídlo druhé poloviny roku 2013. Velmi vážný adept. Překonává dokonce i pověstný zvíkovský vyuzený bůček s domácím chlebem. A to je co říci. Také ostatní nabídka lákavá. Taliány, davelské párky, pivas, žebra, prasečí prorostlý řízeček se salátem, kančí gulášek. Stálý jídelní lístek je opravdu a nefalšovaně a jednoznačně jídelním listem pivovarským (překontrolujte, prosím, na https://www.pivovar-hostivar.cz/stale-menu). Laskominou je desert Hostivar ozdobený čokoládovým logem ve tvaru písmene H. Nenacházíme žádnou chybu. Připíjíme Hostivar 11 světlou jedenáctku a nejsme nespokojeni. Na čepu ještě světlá H13, polotmavá H12 a Hostivar Ale 15. A Bernard Free. V létě se rychle vypila H8 a pšenice. Nové speciály chystají na Vánoce a má se vařit též Svatomartinské. Vydržet. Rychlé poobědvání v Hostivaru 9. 9. vysokou laťku potvrzuje. Při pondělku sice ještě nedovezli řízky a párky, tudíž po jemné rajské polévce s bazalkou testujeme utopence (z opravdového špekáčku, leč chtělo by to ostřejší, paprikový nálev) a pivní sýr. Souprava na rozdělání obsahuje vedle pivní pěny (panáček-čusík pivka) též kousek rybičky. Postrádáme máslo a papriku, ale i bez těchto ingrediencí velmi dobré. Kolega pochrochtává nad kolenem. Jde o kolegu znalého golfového prostředí, který hrál též na hřišti naproti pivovárku. I golfový areál je zbudován v podobném stylu. Zřejmě mají obě zařízení ledacos společného. Mají.  

Náhražky a názvy piv (BPH XLIII.): Dejvické FT Kulaťák 21. 9. našlapané. Grilovaní hlavonožci kalamáry (porcička za kilo) přijatelní. Pivko nikde žádné. Chyba! Všude obtěžuje tzv. burčák. Farmářské trhy Jiřák, vedle či v rámci pravidelných střed, pátků a sobot, hostí a pořádají speciální akce. 13. - 14. září, od 8 ráno do 9 večer, se 25 údajně nefalšovaných italských farmářů z jihoitalského regionu Silento pokoušelo o festival specialit středomořské diety. Dieta to má být blahodárná (jak jinak) a založena je na rybách, těstovinách, ovoci, zelenině, olivovém oleji, sýrech, chlebu, vínu a mase kuřat a též králíků. Potraviny z čisté přírody regionu Silentu v polovině minulého století měl zpopularizovat jakýsi Američan Ancel Keys. Dobře mu tak. Leč, proč ne. Nicméně dejte pozor, aby přírodní bio produkty nebyly blátem maskované odpadky ráno přivezené z Lidlu. Za nehoráznou cenu. Jak se stalo zvykem na mnohých FT. Což tahle propagovat dietu žižkovskou? Založenou na zvíkovském bůčku a chlebu, pečeném kolenu z Hostivaru, třeboňském kapru a únětickém pivku. Vlastních produktů se Žižkovu bolestně nedostává. Chce to zbourat mnohé baráky a místo nich vysadit chmelnice. Obnovit rybníky. A odtrhnout se od Prahy. A samozřejmě vystoupit z hydry EU.        

Únětice (BPH LVIII. + LXVIII.): Roztocká hospůdka U zvířátek (www.zviratka.eu) přešla na standardní, poprázdninový, režim. Tj. zavřeno pouze v pondělí. Jinak od čtyř, o víkendech od poledne. 5. září šenkují Únětice 10° a 12° a černohorce Pátera 11° a Borůvku.  7. a 19. září dtto. 12. září zachycujeme na čepu k tomu dvě ukázky z Břevnova. Benedict 11,5° (alc 4,2 %) a Klášterní IPA 15,5° (alc 6,5 %). Obé jednoznačně solidní, leč nic převratně bombového. Raptor je Raptor. V nabídce mimořádně domácí mimořádný sulc. Vynikající. A žebra jsou stálicí jídelní nabídky stále. Potěší vždy, obdobně jako návykový jehněčí hambáč. Zvířátka hodláme na podzim a během kruté zimy pěšmo od Suchdola pravidelně navštěvovat alespoň jedenkrát týdně. Únětický pivovar (www.unetickypivovar.cz) od svého znovuzrození pečlivě dbá na to, aby se stal nedílnou součástí místního kulturního a sportovního společenského dění a náležitého vyžití. Stal se. Vše se daří i díky podpoře obce Únětice. Jednorázové i pravidelné akce pokračují i na podzim. 21. září propuká 35 km dlouhá podzimní  rodinná cyklovyjížďka na horských kolech po stopách Únětického pivka za účasti světového rekordmana. Akce „Do pedálu s rekordmanem“. Rekordmanem je p. Vladimíra Vidim, který ujel 805,74 km za 48 hodin na vysokém kole. 10. října pak s panem Vidimem půjde večer v pivovaru neformálně pokecat u pivka s promítáním. Zřejmě interesantní (a narvané) budou 5. - 6. 10. Bavorské dny v Únětickém pivovaru. Avizovány jsou bavorské pivní speciály z pivovaru Au-Halertau, bavorská pečená kolena, klobásy, preclíky a další speciálnosti z Bavoří. Na šestého se plánuje naražení bavorských speciálů ze Zámeckého pivovaru Au-Halertau samotným p. majitelem baronem Michael Freiherr Beck von Peccoz a speciality bavorské kuchyně a ryčná dechovka.

Pivko s deserty a nový časopis (BPH LXIV.): Srpnové číslo tiskoviny Pivo, Bier & Ale (www.pivobierale.cz), No. 7, ročník III., je možná o malý chloupek méně „atraktivní“ a čtivé. Ale vlastně možná, že ani nikoliv. Editorial p. šéfredaktora a vydavatele hrdě oznamuje, že měsíčník PBA se stal oficiálním mediálním partnerem World Beer Cup 2014. Tedy největší světové degustační soutěže, která se 7. a 8. dubna 2014 uskuteční v Colaradu, v Denveru. Vyhlášení výsledků „pivních olympijských her“ se odehraje 11. dubna. Obsahem čísla jsou upoutávky na Pivní slavnosti Jižního města (20. - 22. září); na dominikánský rum Cubaney či X. Černokostelecké vykulení (14. září) nebo na zářijový mnichovský megaveletrh Drinktec - celosvětově největší setkání zástupců ze sféry průmyslu zabývajícího se tekutou stravou a nápoji. Dále degustace německých ležáků typu pils z oblasti Unterfranken; představení small beers (resp. ginger beer a root beer); obrázkové stránky z historie o tradici spojené s rodem Pernštejnů; přehled pražských výčepů pivka z Chotěboře v rámci Pivního průvodce; povídání o nových produktech Pivovaru Rychtář (u příležitosti stoletého jubilea hlineckého pivovaru); čtivý rozhovor s fortelným mistrem bednářským panem Ladislavem Bešťákem; rozhovor s majitelem humnové sladovny a pivovaru Sessler Trnava; něco o chmelu nebo o šlechtění obilovin, a nebo pozvání do pivovaru Glokner. Škoda, že z textu se čtenář skoro vůbec nic  nedozvídá o jejich pivku. Na informace o sortimentu si tudíž nutno trpělivě posečkat na zářijovou klubovou pivní prezentaci v Karlíně, kde se právě Glokner představuje (detailněji referujeme výše). Pivnímu sklu z kolekce pivovaru Glokner se ostatně věnuje i pokračování seriálu o tajemstvích pivního skla. O rozhovoru s p. Bočkem z Budvaru se zmiňujeme jinde.  

Antoš (BPH LXXI.): Víkendový cyklováček Masaryčka - Slaný a nazpět je letos zakletý. I když nese romantické jméno Okoř. Ovšem v neděli 11. srpna se silně neromanticky odehrává výluka do Kladna a spoj startuje o pět minut dříve. Z hlaváku k tomu. Patrola BPH nestíhá a náhradně, namísto do Pivovaru Antoš, posmutněle odjíždí do Klánovic. Do lesa. Bez nedělní opulentní žranice, bez Tlustého Netopýra či Slánské Pšenky. Smutné. Štěstí zkoušíme znovu o sobotě 14. září. Znovu marně. Sobotní a nedělní výluky od Noutonic. Bez náhrady. Přepravujeme se k Okoři. Je kosa a tak raději šlapeme nazpět na Prahu. Antoš nám není přán.

Nealko pivo a „pivo“ (ZN 14.), včetně Bertíkovy nezávislé hitparády: Ze zásob vinohradské pivotéky Pivo a párek donášíme na testovací košt po lahvoni z Nové Paky a od Heroldů. Novopacké nealkoholické pivko nese půvabný název MotoBrouk (alc max. 0,5 %). Má být osvěžující, s kvalitní pěnou, výraznější hořkostí i výraznějším řízem. Je. Pivní, hořké, s předlouhým dozníváním. Dobré. Dobrý šmak. Pohodové. Jméno Střízlík známe z nealka Postřižinský Střízlík (nám docela chutná, jiné reference ho haní coby nepříliš pivní vodičku), a proto údiv vyvolává, že Střízlíka nabízí i Pivovar Herold. U jejich nealka Střízlík (alc max. 0,5 %) je vychvalována charakteristická chmelová hořkost, dobrý říz a plná chuť. My vnímáme spíše protivnou a nepříliš příjemnou pachuť. Oproti MotoBroukovi slabší a téměř propadák. Jaký je aktuální stav Bertíkovy nezávislé hitparády nealkoholických piv, ve které figuruje pestrý (a mnohdy těžko, ba úplně, (ne)porovnávatelný) mix lahváčů i čepovaných? 1. kategorie = fajnovosti: kvasnicový Zvíkov Nealko (jasný a bezkonkurenční vítěz), Maisel’s Weisse Alkoholfrei (jasné stříbro), Staropramen Nealko (ovšem jen čepovaný, podchlazený, v létě a k tomu pouze a výhradně jen Na Brusírně v Táboře). 2. kategorie = v pohodě se dají: Budvar Free, Lobkowicz Premium Nealko (a to produkty K-Brewery bytostně nesnášíme), Novopacký MotoBrouk (dělený bronz), Postřižinský Střízlík (nečekaně spolubronzový), Skalák Nealko (dělený bronz), Stella Artois NA (leč tato výhradně hodně, ale hodně moc podchlazená). 3. kategorie = dají se bez většího požitku: Bernard Free (čepovaný v Hostivaru by možná patřil o kategorii výše), Forman Nealko světlý, Chotěboř Patron, Primátor Nealko, Radegast Birell světlý. 4. kategorie = pouze občas přežitelné: Forman Nealko polotmavý, Konrad Pilot (i když někdo si ho pochvaluje a řadí hodně vysoko, možná verdikt vylepšíme), Litovel Free, Paulaner Hefe-Weißbier, Radegast Birell polotmavý, Střízlík Herold (skoro na sestup), Svijanský Vozka, Vyškovský Alkostop. 5. kategorie = nedají se, čiročiré hrůzy:  bezpohlavní Bavaria Premium Original, nepoživatelná nepovedená prapodivnost Karamalz Classic Alkoholfrei Malzdrink, veleodporná míchanice Steiger Radler citrón nealko tmavé.

Pivotéka Slavíkova + Korunní: Raptor od Matušky je pojem. India Pale Ale, EPM 15 %, alc 6,3 %. Luxusní hořkost, luxusní síla. Radost. Radost. Nakopne. Raptor. Vychutnáváme počátkem září v žižkovské pivotéce BeerGeek (https://beergeek.cz). Ve Slavíkovce. Mělo by konečně dojít už i na inspekci hned dvou pivoték v ulici Wilhelma Piecka (po novu, resp. po staru Korunní). Zvláště reference na stylový podnik Pivo a párek, Korunní č.p. 105 (naproti baráku bdělé Městské policie, skoro až u zmizelé Orionky), působí lákavě a svěže. Údajně s tóny prvorepublikového ducha přátelské osvěžovny s uzenkou (nejlepší má být ta, dělaná podle prvorepublikové receptury). Osvěžovny, která si na nic nehraje. Prostě pivko & párek. Za retroportálem do ulice sejdete po strmých schůdcích do suterénního krámku s pivotékou, včetně sedmi kohoutkových píp. Nabídka se obměňuje. Vzadu je pidijídelnička a ve dvorku zastřešená minizahrádka. Těšíme se na fajnového buřtíka. Otevírají od 10, o víkendech od 14. V létě provedena pouze prvotní rekognoskace terénu, mimo otevíračku. Koncem září se trefujeme. Očekávání jsou vcelku naplněna. Prostory malé až miniaturní, leč útulné a vcelku sympatické. Nabídka pivotéky skromnější, s výhradně tuzemskými produkty. Na čepu třebas Bakalář nebo tmavá Litovel. Testujeme polotmavý ležák nefiltrovaný 13° Urban Třebíč (alc 5,3 %). Nic moc. Nezaujal nikterak. Má jít o klasické české polotmavé plzeňského typu. Má být sladší. Což není. Chuťově připomíná kazící se ale. Světlý nefiltrovaný 12° Žamberecký Kanec je šmrncovní daleko více. Dobrý, ba skoro výborný. Kácovská desítka Hubertus 10° je hodně slaboulinká, vypít se dá. Sortiment uzenin, snad bez náhražek, možno prolustrovat za sklem lednice a pečlivě zvolit. Tismické uzeniny (známe a pravidelně moc rádi jíme jejich báječnou sekačku v housce, z přívěsu na FT Jiřák) či od Hudery (https://www.huderaasyn.cz). Rodinná firma Hudera a syn s.r.o. je, mimo jiné, držitelem českého rekordu o nejdelší klobásu. Rekordní papriková klobása byla dlouhá 150 m, vážila 96 kg a snědena byla na Pivovarských slavnostech Zlatopramen 13. 6. 2009. Jmenovala se Maxiklobása Zlatopramen. Tato k dispozici není, a tudíž zkoušíme doporučovanou uzenku dle receptury z roku 1924. Opravdu fajnová. Na doražení lahůdkový páreček. Též nezklamal. Pivo & párek je zkrátka pivo & párek. Nic víc, ale hlavně nic méně. Občas sem zaskočíme. Obsluhující pán se v pivku vyzná. Zakoupit možno vkusnou pohlednici s interiéry i exteriérem podniku. Nabízejí též portfolio lahvičkových limonád z Akciového pivovaru Dalešice a, coby stylové mlsání, sladové sušenky. Výrobce: Dalešické cukrářství s.r.o. Hmotnost: 100 g. Název: Sladovky (original nebo medové). Dalešické pivovarské máslové pečivo. Stříbrné original a zlaté s medem. Cena: CZK 55 za jeden balíček (což málo není). BPH sušenky, oplatky atd. nemusí, leč otestovat pečivo pivovarské patří k bontónu. Sušenky samotné vypadají jako odměny pro pejsky a chutnají slaně (original). Stolní společnost U V. si je chválí. K pivu prý dobré. Lepší nežli sladová Sládkova limonáda od starouše. Ta nám nejela. Přesněji byla více než hnusná.

Tour 2013 (ZN 18.): Totální a symbolickou tečkou za nebývale a mimořádně vydařenou letošní jihočeskou Tour se stává půldenní letmá exkurze do Tábora 11. září. Tentokráte žádná dvojčata nepadají v Novém Yorku, ani tady. I Brusírna stojí. Což je skvělé. Královna hotovek. Hotovky tu vaří nepřekonatelné, co do kvantity i kvality. Hovězí guláš „pálivák“ excelentní. Neskutečná poloviční porce za CZK 40 je větší nežli celé porce skoro všude jinde. Věříme pevně, že Na Brusírně budou stejně fajnoví v roce 2014 i dále. Ať žije Tour de Putyk 2014! Dej Bůh štěstí. P.S. Kdyby se někdo trapně vymlouval, že Brusírnu v Údolní ul. nemůže nalézt (což je prakticky nemožné), tak GPS souřadnice = N 49°24.56115', E 14°40.16763'.

Pel-mel ze zrzavého světa (aneb pár pivních drbů a frků, které p.t. čtenářstvu možná unikly): 20. a 21. září vypukl na Jiřáku XVII. ročník Vinohradského vinobraní. Proč ne Žižkovského? Víno = vůbec nic pro BPH. V Praze x násobně. Vinobraní, včetně parodií na burčáky, jakbysmet. „To zas bude v alejích nablito ...“. Tedy v kerských alejích obrazně, přesněji tady po celém okolí (A bylo). Pro nevinaře teklo pivko z pivovarů Slepý krtek a U Stočesů. Tyto se totiž staly nejoblíbenějšími pivovary letošního žižkovského Pivobraní.