Zrzavé novosti aneb staronové aktualizace a  Jezevcovy pivně-kulinářské drby

(No. 78., z konce roku úpadku hvězdné pěchoty u koryt, z 31. prosince LP 2023)

Pivní moudrost a recept: „Já hledal to správný slovo, a on si tě koupil za pivo“ (Publius Ovidius Naso). „Pro normálního člověka je jedna láhev piva tak akorát, dvě - hodně, tři - málo!“ (přísloví ze slovanské země). „Pijte pivo pomalu, ať duši blaží!“ (dtto). Dneska přidrzle vytěžíme sympatickou Chilli kuchařku od KBH anotovanou níže, v chillirubrice. Pivní chilli meníčko odstartuje pivní pomazánka ze syrečků. Přísady: 200 g olomouckých tvarůžků, 160 ml světlého piva (anebo případně vývaru), 1 lžička hladké nebo pálivé papriky, špetka drceného kmínu, čerstvě mletý pepř, chilli podle chuti & libosti. Postup: Dobře vyzrálé tvarůžky nastrouháme nebo pokrájíme na kostičky. V rendlíku zalijeme pro zjemnění chuti vývarem či půl na půl vývarem s pivem anebo stejným množství piva. Případné zbylé pivko vyžahneme. Přidáme koření podle gusta. Papriku, kmín, čerstvě namletý pepř a samozřejmě dostatek chilli. Přivedeme k varu a za občasného míchání několik minut povaříme, aby se syrečky úplně rozpustily. Když je směs hladká, nalijeme tuto do pečlivě vyčištěné sklenice a ponecháme vychladnout. Poté zavřeme a uchováváme v lednici. Podáváme na topinkách s čerstvou cibulí a hořčicí. Případně s kyselou okurkou, ředkvičkami apod. Při používání čistého nože vydrží pomazánka v lednici až dva týdny. Neb gulášků není nikdy dost, podělme se o recept na čtyři poctivé porce pivní guláše z kližky. Nachystáme sobě: 1 kg hovězí kližky, případně krku, 850 g cibule, 3 lžíce sádla, 5 stroužků česneku, 1 lžíci mleté pálivé papriky, 2 lžíce mleté sladké papriky, chilli dle gusta, ½ lžičky drceného kmínu, sůl a pepř, 140 g rajčatového protlaku, 500 ml piva (případně vody či vývaru), 1 lžíci sušené majoránky (anebo 2 hrsti čerstvé majoránky), čerstvé či naložené feferonky. Technologie přípravy: Cibuli pokrájíme nadrobno a na sádle asi 10 minut dozlatova restujeme. Přidáme na kostky pokrájené maso a zprudka opékáme asi 15 minut, aby se maso zatáhlo a pěkně opeklo. Nejprve možná pustí vodu, ale ta se po chvíli odpaří. Zasypeme nasekaným česnekem, oběma paprikami, chilli a kmínem a necháme už jen pár vteřin rozvonět, aby paprika nezhořkla. Vmícháme protlak, pořádnou lžičku soli a zalijeme pivem (vodu či vývarem) tak, aby bylo maso ponořené. Teplotu snížíme a pod pokličkou dusíme 2-3 hodiny. Přičemž záleží na kvalitě masa a na teplotě. Čím bude teplota nižší, a čím déle se bude maso vařit, tím bude gulášek fajnovější. Čas od času zkontrolujeme, zda maso nepotřebuje podlít. Na závěr naopak zahustíme nastrouhaným chlebem. Opepříme, ochutíme čerstvou či sušenou majoránkou a dle gusta vmícháme feferonky. Podáváme s chlebem a cibulí anebo houskovým knedlíkem. Pro zvýraznění chuti možno vmíchat prolisovaný česnek až do hotového horkého guláše. Finálový chod je pracnější, přičemž v něm mírně nevšední ingredience bábovky představují pivo, slanina a karamel. Vymazlená pivní bábovka se slaným karamelem a kandovanou slaninkou. Suroviny na bábovku: ½ kostka másla (125 g), ½ hrnku hnědého cukru, 2 lžíce holandského kakaa, 2 vejce, 1 lžička vanilkového extraktu, ¼ lžičky soli, 1 lžička mletého zázvoru, 2 lžičky skořice (nebo 2 lžíce perníkového koření), 1 kelímek kysané smetany, 2 hrnky hladké mouky (nejlépe půl na půl žitná s pšeničnou), 1 lžička kypřícího prášku, 1 hrnek černého piva (ideálně stoutu), 1 hrst rozinek v rumu anebo kandovaného zázvoru. Ingredience na slaný karamel: ½ hrnku cukru (100 g), 4 lžíce vody, 1/3 hrnku smetany na šlehání (100 ml), 2 lžíce másla, ¼ lžičky soli a špetka mletého chilli. Suroviny na slaninu: 4 plátky slaniny, 6 lžic hnědého cukru nebo javorového sirupu a mleté chilli. Postup prací: Změklé máslo utřeme s cukrem a postupně zapracujeme kakao, vejce, vanilku, sůl, zázvor a skořici (či perníkové koření), smetanu, mouku, kypřící prášek a pivo. Vmícháme rozinky nebo kandované ovoce (případně sekanou čokoládu). Vlijeme do máslem vymazané a hladkou moukou nebo strouhankou vysypané formy a při 180°C pečeme asi hodinku (anebo dokud není špejle zapíchnutá do těsta po vytažení suchá). Pokud by vršek bábovky příliš hnědnul, přikryjeme jej v troubě pečícím papírem. Necháme 10 minut vychladnout ve formě a vyklopíme. Mezitím necháme ve středně velkém hrnci rozpustit cukr s vodou. Zamícháme pouze na začátku, poté již nikoli. Jakmile směs zkaramelizuje do zlato-zrzavé barvy (tmavší karamel je už hořký), vmícháme smetanu. Směs bude prskat a asi se i trochu srazí - vaříme ale dál, po chvíli se změní v hladký sirup. Přidáme máslo a sůl s chilli podle chuti. Ještě chvilku povaříme a necháme vychladnout. Slaninu rozložíme na pečící papír, potřeme javorovým sirupem (nebo posypeme cukrem) a při 180°C pečeme cca 10 minut dozlatova. Plátky otočíme, potřeme sirupem či cukrem i z druhé strany a dopečeme dokřupava. Vychladlou bábovku přelijeme téměř studeným karamelem (kdyby byl moc tuhý, trochu jej zahřejeme) a posypeme nadrobenou slaninkou. 2024年新年有好胃口 (Dobrou chuť i v Novém roce 2024!). P.S. Varovné přísloví varuje: „Vede-li Vás starý, kulhavý, krákoravý havran, dojdete k mršině“.

Svijany (BPH II.): 16. 12. výjezd ke zbrojíři do T. Starý zbrojíř předstírá (Anebo přesírá?) střevní chřipku (čti sra…), takže plán B. Vánoční jarmark v Jičíně. Rok od roku chudší a dražší. Podvodní stánkaři čím dál drzejší. Kouzlo Vánoc a vánoční atmosféra = záporná nula. Z knihkupectví odvážíme kalendář. Tentokráte nikoli Český Ráj, nýbrž Prachovské skály. Při cestě nazpět tradiční nákup ve svijanské pivovarské prodejně. Především kalendář 2024. Tradičně s obnaženými děv(k)ami. Podobný jako roku 23. Čili pouhopouhý průměr. Holčiny nepřirozeně nakašírované a štětkoidní. Odvážíme i prosincové Svijanoviny. Barevně graficky vyvedené, obsahově jako obvykle. Prostorově výrazný kolega se (ne)vymlouvá na cukrovku a žádá teplou stravu v nově zrestaurované pivovarské restauraci. Kam se Jezevcovi však vůbec nechce. Ale, co, přemůžeme se. A ono to (překvapivě) jde. Až na poněkud těžkopádnější obsluhu. Přežijeme i ichtilní zlozvyk (který nás vytáčí a uráží), že normální nabídku nabízejí až od 16 hodin. Do té doby výhradně nabídka polední. Kde třeba není naprosto nic k pivku. Ani tláča. Darmo mluvit … Startujeme držkovkou a vývarem. Obé teplé a dá se. Překvapuje Svijanský Svátek. Kroužkovaný ležák. Za studena chmelený. Inspirovaný starými recepturami, podle nichž se kdysi vařilo pivko zavážené před zimou na nepřístupné horské chaty. „Výjimečný charakter tomuto zlatožlutému pivu s obsahem 5,0 procent alkoholu dává kroužkování, které v chuti a vůni mírně prozrazuje kvasnice a ve vzhledu pivu dává slabý zákal. Hotový Svátek se totiž po filtraci znovu zakvašuje rozkvašenou mladinou, tzv. kroužky, a po opětovném zakvašení plní do sudů, v nichž dokváší potřetí. Obsahuje velké množství živých pivovarských kvasinek, a tedy i vitamínů skupiny B a dalších tělu prospěšných přírodních látek. Stejně jako všechna ostatní svijanská piva je samozřejmě nepasterovaný“ (https://www.pivovarsvijany.cz/novinky-a-akce/restaurace-budou-cepovat). Svátek píše, leč není až tak výrazný. Nezůstává však u jednoho a ani pouze u polévky. Jezevec jde do jatýrek s fritem a tatarkou. Porce veliká. Hodnotíme za 2-. Kolega se obětovává pro kačenu pomalu upečenou na kmíně, s dvojími knedlíky a červeným zelí. Porce mamutí. Kolega se zbaběle vzdává brzy a Jezevec vše obžersky dojíždí. Dnes Svijany (nečekaně) bodují. Hlavně pivkem. 25. 12. všude zavřeno (kromě našeho Sadu). Projíždíme Kokořínskem, s povinným výšlapem na planinu v místě bývalé osady Strážov poblíž Mácháče. Všude polámané větve i celé stromy. Docela spoušť. Následně průjezd Českým Rájem. Hodně vody. Opravdu hodně. Celé laguny na polích. Hlavně kolem Turnova a Svijan. Takto rozlitou Jizeru jsme ještě neviděli.

Kersko (BPH IX.) + Poděbrady (ZN 35.): 17. 12. Týnou na Vánoční trhy Lysá. Oproti loňsku opět menší. Dokonce hlavní hala je úplně zavřená. Nechybí unaveně omšelý Dr. Cáb s Holbou a kořalkami. Vypalujeme červa 42 % třešňovicí. Poté kontrola jezera Sadská. Nová cesta od nuda plážičky není až tak brutální, jak to původně vypadalo. Danke Bohu, asfalt se nekoná. Bílý ostrov s kormorány pořád strašidelný. 21. 12. výjezd do Uhlířských Janovic. Do řeznictví a jídelny Klepiš. Těšíme se na skvělé koleno na pivku. Skvělé stále je, ovšem ještě skvělejší by bylo, kdyby bylo teplejší. K tomu feferonový salát. Neostrý, spíše připomíná salát těstovinový. Nevadí. Kolega bagruje koleno s rohlíky. Nejede nám nacmrndané polotmavé výčepní Milo 10 z Pivovaru Želiv. Objednáváme totiž světlou dvandu Haštal. Po nákupu v řeznictví dáváme druhé jídelní kolo. Zvěřinová tmavá sekačka (dosti suchá) a vcelku chutný rohlík. Dokonce s náznaky křupavosti. Odvážíme gothaj a polský točený salám. Obé vlastně nejlepší, co dnes známe. Ovšem za Komančů to bylo o něčem docela, docela jiném. Howgh!

Stará Praha (BPH XIX.) + Žižkov (BPH XX. + XXV. + XXVIII. + LII.) + Praha (nejen) pivní (ZN 28.): Na shromáždění LBD Praha 3 v říjnu 2023 se připomínalo i decentně slavilo 30 let bytového družstva. Delegáti obdrželi přiměřené občerstvení plus tašku upomínkových dárečků, včetně pozoruhodné turistické mapy SRZ (Svobodné republiky Žižkov). Kde je zaneseno mezinárodní letiště Jana Žižky z Trocnova na Vítkově. Nechybí ani Mezinárodní přístaviště Fešáka Huberta a ponorková základna Grog poblíž Štvanice na anektovaném území bývalého Karlína. Ze SRZ k těmto vede Habánův přístupový koridor. Vyznačeny jsou v neposlední řadě hraniční přechody. Např. u náměstí W. Churchilla se jedná o dolní hraniční přechod Checkpoint Žofie a horní hraniční přechod Ivánka kamaráda. V tašce trůnila taktéž knížečka Kolektiv: Žižkov a Vinohrady - 100 let ve Velké Praze: Historie a současnost Prahy 3 na srovnávacích fotografiích. Praha: Městská část Praha 3 2022. 112 s. ISBN 978-80-907308-8-5. V představení např. u Kosmase (https://www.kosmas.cz/knihy/516302/zizkov-a-vinohrady-100-let-ve-velke-praze/#pos=1369.5999755859375) je jako nakladatelství uvedeno Pompei. Anotace zní: „Před sto lety, 1. ledna 1922, vešel v platnost zákon o Velké Praze. Na jeho základě se k hlavnímu městu Československa přidružilo třicet osm obcí a osad v jeho okolí včetně Žižkova a Královských Vinohrad. V publikaci, kterou držíte v rukou, jsme se snažili představit na starých fotografiích místa, která si mnozí z nás ještě pamatují v jejich původní podobě. Můžeme si tak nostalgicky zavzpomínat na tramvaje v Husitské, vlaky u Ponce, garáže na Floře nebo třeba benzinovou pumpu nedaleko starého židovského hřbitova. Pro porovnání jsme připojili současné fotografie z roku 2022“ (tamtéž). Dodejme, že v tiráži knihy (ani nikde jinde) jméno nakladatelství Pompei nefiguruje. Jsou však uváděni autoři textů a výběru obrazového materiálu: E. Hájková, P. Trojan, archiv O. Janovského. Publikace vznikla u příležitosti 100 let vzniku Velké Prahy. Otevírá ji krátký úvod, jehož obsah shrnuje citovaná anotace. Následuje několik stran reprodukcí map katastru Prahy 3. Těžiště tvoří cca stovka stran, přesněji dvoustran. Vlevo je vždy umístěna barevná fotografie ze současnosti (konkrétně z léta a podzimku LP 2022), vpravo černobílá fotografie stejné lokality z časů dávno i relativně nedávno dávnějších. Na Žižkově bydlíme přes půlstoletí, takže mnohé ještě pamatujeme. Z pěkné knížky dýchá silná nostalgie. Nechceme působit přehnaně staromilsky a škarohlídsky, leč … Lokality na fotografiích vpravo nám vlastně ve všech případech připadají hezčí, příjemnější, útulnější a hlavně lidštější než v podobě současné. Proměnu domů, budov, silnic a parků etc. (snad) ještě rozdýcháme. Daleko, daleko strašidelnější je to s lidmi. Kolik procent dnešních obyvatel jsou cizinci? Raději nevědět. Obohaceni se opravdu necítíme.

Pivní toulky Žižkovem (BPH XX. + XXV. + XXVIII. + LII. etc.) aneb co starého (každá změna je k horšímu) doma U sadu: Na žižkaperku, na škroupáku, zkrátka doma U sadu (https://www.usadu.cz) nejškaredější měsíc roku odstartován listopadovou Volbou sádků. Kraftbier (alc 5,45 %, 12,2°, 30 IBU, 45 EBC). Altbier. Má být poctou tradičnímu pivnímu stylu Altbier s kořeny v německém Düsseldorfu. Toto v překladu staré pivo vařené stovky let ve střední Evropě se má vyznačovat tmavší barvou, mírnou nahořklostí doplněnou lehkými tóny praženého sladu. Má jít o nefiltrovaný, svrchně kvašený mok měděné barvy, jemně sladového šmaku s lehkými ovocnými tóny, příjemné hořkosti. Tolik avizo. Realita? Nic moc. Pitelnost zoufale chybí. Ochutnán U sadu též nový rum barbadoských korzárů a námořníků. Bumbu Original Barbados. Láhev s křížem i špunt vskutku impozantní. Chuťově neřeže, ale moc sladký. Vanilka, skořice, nové koření etc. Výčepákovi M. chuťově okamžitě připomene termix (Má pravdu). Nepříjemné to není, leč sladkost je až přespřílišná. První listopadový víkend ve znamení hustých steaků. Steak Haché z mletého hovězího, batátové hranolky, majonéza, grilovaná krkna chovu Duroc s feferonem, cibulí a česnekem, bagetky s bylinkovým máslem a jehněčí kotletky s pečeným česnekem a výpekovým sósem, mačkané brambory se sušenými rajčaty. Prvotřídní a lákavé maso. Jehněčí kotletky luxusní. Co luxusní, superluxusní. Božské. Jídlo podzimku (I cena byla velmi akceptovatelná). První den nabízen též hovězí steak Wagyu. Tento brzičko sežrán, tudíž od pátku nástup náhrady - hovězí Top Blade, restovaná zelenina, pečené brambory s rozmarýnem. Plus medaile z jelínka. Jelení medailonky obalené ve slanině, brusinková omáčka, zámecké brambory se šlupkou. 8. 11. naražen nový desítkový Podzimní Sádek z Kácova. Nakysle nahořklý nebo nahořkle nakyslý? Hořkost měděná. 9. 11. odšpuntováno Svatomartinské hodování. Program: poctivý husí kaldoun s domácími žemlovými knedlíčky, játrová paštika sadovského šéfkuchaře s červeným vínem a brandy, rozpečený toast, brusinky, pečená husa do zlatova v celku, bílé slaninové a červené zelí, perníkové knedlíky, špekové knedlíky a bramborové lokše, silný výpekový sós, Svatomartinské stehno z Barbarie pečené do zlatova, bílé slaninové a červené zelí, perníkové knedlíky, špekové knedlíky a bramborové lokše, silný výpekový sosík, halušky s trhaným husím masem s dušeným zelím a smaženou cibulkou, staročeské lívance se švestkovou klevelou a mátou. Ceny oproti loňsku téměř stejné. Což ovšem neplatí o pivku. Od začátku listopadu opětovně přitužilo a podražilo. Veškeré pivko o korunu. Malá i velká. Husí kaldoun vskutku poctivý i silný. Stehno z mutanta (husokachna) chutně vypečené plus výstavně vymazlené přílohy. Tyto zaslouží pochvalu největší. Domácí paštika tuze, tuze sytá a slaví zasloužený úspěch. Pan kuchař umí! Konec sadovských rozvozáků. Slavná flotila sadovských vlastních rozvozáků neslavně rozpuštěna již v říjnu. Proč? Ekonomické důvody. Veškeré rozvozy přebírá a pohlcuje zelený Bolt či modrý Wolt anebo růžová Foodora (dříve Dáme jídlo). Jací kurýři přitom přijíždívají (v autě, v parodii na auto, na kole, na elektrokole, na koloběžce, na elektrokoloběžce, na jednokolce, na skejtu, na skútru etc.) především u Bolta a Wolta, je často až dech vyrážející (A to nás hned tak něco nepřekvapí). Fakt zjevy. Exotiky až přehnaně. Našinců minimálně. Všechny barvy a mnozí neumí jediné slovo česky. Někteří ani anglicky. Raději no comment. Tento svět pro nás opravdu není. Tragikomických příhod (z natáčení) hafo. Kurýři zásadně nepoužívají hlavu (asi ani obsah hlavy nevlastní) a jsou totálně závislí na mobilu s GPS. Tudíž se stává, že karnevalová maškara s modrým či zeleným (či i růžovým) hranatým rancem předlouhé minuty nervózně přešlapuje na protějším rohu. Přičemž zuřivě dláská mobil. Cca 10 metrů od vchodu do hospody (kterou opravdu, ale opravdu přehlédnout nelze). Dovnitř se ovšem zeptat nejde. Personál musí vyjít ven a předat zásilku. Proč? Zjev umíněně trvá na svém, že GPS hospodu lokalizuje právě na místě, kde stojí on. Realita ho nezajímá vůbec. Kdybychom to opakovaně neviděli na vlastní oči, nevěřili bychom. Obohaceni touto jinakostí se necítíme. Naopak. 14. 11. nás vítá plakátek lákající na Schweppes Pink Tonic. Při zakoupení dvou kusů se nabízí dárek. Nerozbitná koktejlová sklenička. Ihned se nám všem vybavuje retro Pelíšky. Skleničku protekčně dostáváme i bez toníků. Vypadá jako skleněná. Ovšem je z plastu. Děkujeme! Máme radost téměř dětinskou (V háku sklenkou obdarováváme M.I.L.Fky). Okolo tragického data 17. listopadu probíhá další kolo prodlouženě víkendových sadovských stejků. Tentokráte ovšem bez jehněčího i krkovičky. Tož enem: královský steak z vepřové pečeně z chovu Duroc, sázené vejce, zelené fazolky se slaninou a česnekem, jelení medailonky obalené ve slanině, brusinková omáčka, zámecké brambory se šlupkou, hovězí Top Blade, na másle restovaná zelenina, pečené brambory s rozmarýnem, hovězí Rib Eye steak, grilované kukuřičné soudky, batátové hranolky, filírovaný steak z hovězí veverky, bramborovo-celerové pyré, silná omáčka z červeného vína. 20. listopadu nainstalován U sadu zimní vchod a dvojitá okna ve výčepu. Poslední listopadový víkend propukají posvícenské hody. Kačení. Bramborový lokš naplněný trhaným kachním masem a cibulovým konfitem + celá kachna pečená do zlatova plněná dušeným zelím, špekové knedlíky, silný výpekový sós + kachní stehno pečené do zlatova, dušené zelí, špekové knedlíky, bramborové lokše + pečené kachní stehno na jablkách, domácí bramborové placky + králičí stehno na česneku, smetanový špenát, perníkové knedlíky + posvícenské koláčky. Napěchovaný lokš sytý a chutný. Koláčky dtto. Až na samém konci listopadu naražena prosincová Volba sádků. Black IPA Půlnoční (alc 5,6 %). Prý čokoládová a hořká. Vůně grepovo-švestková, barva pěkná. Chuťově prázdné a po čokoládovosti ani nejmenší stopy. Košt nám stačí bohatě. Jistý úspěch však Půlnoční zaznamenává a je relativně brzy vyprodáno (Jsou ho také jen dva třícítkové soudky). Přechod listopadu v prosinec ve znamení ušákovité seance Mezi ušáky. Servírováno: domácí paštika z králičích jater, rozpečený toast, brusinky, pomalu tažené zaječí stehno na kořenové zelenině zjemněné smetanou, houskové knedlíky, králičí stehno pečené na česneku a slanině, smetanový špenát, bramboroví knedlíci, trhané králičí maso s dušeným zelím, dýňovými noky a vídeňskou cibulkou a staročeský jablečný štrůdl se šlehačkou. Mikuláš přináší hells speciality ze samotného pekla: Sýrové uhlíky s chilli, majonéza, grilovaná krkovice z plemene Duroc s feferonkou a sázeným vejcem na opečeném dřevorubeckém chlebu, malý zeleninový salátek, hovězí Biftek z pravé svíčkové, pepřová omáčka zjemněná smetanou, batátové hranolky, pečený bůček Luciferem na chilli a medu, mačkané brambory s restovanou cibulkou. Pátečníci zmizeli či vyhynuli. Řada týdnů účast tragicky tristní: Jezevec + 1 (+ chodítko), resp. posléze Jezevec only sólo. Možná před Vánoci se někdo připlazí? Alespoň kolínský Čahoun skoro pravidelně na chvilku nakoukává obvykle při pondělcích. 15. 12. plánovaná seance zpočátku vypadá na úplné zrušení naší pravidelné rezervačky. Nakonec se scházíme dokonce čtyři (dnes bez fraucimoru). O týden později zase čtyři, leč včetně hyperaktivního fraucimoru pro starší a (hodně) pokročilé. Lépe však již bylo. Ve všem. Vánoční sadovské menu zurčí od 22. 12. Tento rok bez kaštanů. Zato s pomalu taženou zaječí nohou na smetaně. A husokachnou či kubou. Nechybí vinná klobáska (protentokráte se zámeckými brambůrkami a bylinkovým máslem) a samozřejmě ani smažený kapřík se salátem a rybí polévka. Staročeská. Letos však spíše mrkvová nežli rybí. Chutná, ale mrkví se fakt nešetřilo. Takže je dosladka. Neva. Štědrodenní sadovské odpoledne a podvečer ve znamení kosmopolitního obludária vesměs bez češtiny. Což už trochu vadí. Vadí především neuvěřitelná neomalenost (velmi diplomaticky a kulantně řečeno) mnohých ze země … (raději autozcenzurováno). Vánoční pohoda a klídek se v náznacích dostavují až dny následné. Na Vánoce přilétá Cryonaut. Lednová Volba sládků. Moderní (pa)styl Cold IPA (alc 5,5 %, 40 IBU, 7 EBC). Připraven v kolaboraci s „cool“ minipivovarem Sibeeria. IPA, leč kvašená spodně. Bílá barva získaná díky přidání rýžových vloček. Bledá vizáž (trošku jako vlásky Daenerys Targaryenové, v úvodních dílech první série Hry o trůny hrubě šu…é khalem dothrackého klanu Drogem), vůně chemicky citrusová, chuťově zvláštní. Zmutovaný „cool“ bastard na druhou. Mladým to chutná. Sadovské Silvestrovské & Novoroční nonstop meníčko až od Silvestra. S čočkou, česnečkou, syrečkovým tatarákem, svíčkovou, kačenou a rostbeefem. K němuž aktuálně fialová kuchařinka I. ukuchtila citronovou majonézu. Podle jisté pranostiky by se na Nový rok nemělo jíst nic od ptáka, aby neulétlo z domu štěstí. Kachna se ovšem žere již tradičně. Na Nový rok se taktéž nemá nic půjčovat ani ze stavení vynášet, neb by to při hospodaření v příštím roce scházelo. Všem Sadovským PF 24! P.S. Rok 2023 se odehrával ve znamení pokroku (a zviditelnění) AI. Začínáme aktivně komunikovat s robotem Bing. Generativní AI využívající LLM. Jde z toho trochu (dost) hrůza. Podělme se. Volíme styl konverzace: Více kreativní. Formulujeme prompt podle reálných indicií: Prosím, napiš krátký (cca 20-30 řádků) vtipný příběh s výchovnou pointou ve stylu Jaroslava Haška. Téma Jiří B., počítačový odborník na dezinformace ve výslužbě, spisovatel vzpomínkových příběhů z minulosti, štamgast pivnice U sadu, fanoušek žluté rybky z akvária a vnadné paní poskakující na trampolíně. Děkuji. Ihned se začíná psát reakce: „Dobrý den, toto je Bing. Rád bych vám pomohl. Zkoušel jsem napsat krátký vtipný příběh s výchovnou pointou ve stylu Jaroslava Haška podle vašeho zadání. Doufám, že se vám bude líbit. Zde je můj pokus: Jiří B. byl počítačový odborník na dezinformace ve výslužbě, který se věnoval psaní vzpomínkových příběhů z minulosti. Jeho oblíbeným místem byla pivnice U sadu, kde rád popíjel pivo a povídal si s ostatními štamgasty. Mezi jeho záliby patřila také žlutá rybka z akvária, kterou si často prohlížel a obdivoval její pohyby. A samozřejmě nezapomínal ani na vnadnou paní, která každé ráno poskakovala na trampolíně před oknem jeho bytu. Jednoho dne se Jiří B. rozhodl, že napíše příběh o tom, jak se stal počítačovým odborníkem na dezinformace. Vzpomněl si na to, jak kdysi pracoval pro tajnou službu a jak mu bylo zadáno, aby vytvořil falešnou zprávu o tom, že Česko je napadeno mimozemšťany. Jiří B. se pustil do práce a s pomocí svých dovedností a programů vytvořil velmi přesvědčivou zprávu, kterou poslal do médií. Zpráva obsahovala i fotografie a videa, na kterých byly vidět létající talíře a zelení mužíčci. Jiří B. byl velmi pyšný na své dílo a čekal, jaká bude reakce veřejnosti. K jeho překvapení se ale zpráva nerozšířila tak, jak očekával. Místo toho se objevily další zprávy, které tvrdily, že se jedná o podvrh a že mimozemšťané neexistují. Jiří B. byl zmatený a zklamaný. Jak je to možné, že jeho mistrovské dílo bylo tak snadno odhaleno? Kdo stojí za tímto protiútokem? Jiří B. se rozhodl, že to zjistí. Začal pátrat po zdrojích, které zpochybňovaly jeho zprávu. Zjistil, že všechny vedly k jednomu webu, který se jmenoval "Pravda o mimozemšťanech". Jiří B. navštívil tento web a uviděl, že obsahuje spoustu informací a důkazů, které vyvracely jeho zprávu. Byl ohromen kvalitou a rozsahem tohoto webu. Kdo je jeho autor? Jiří B. se podíval na jméno autora a ztuhl. Bylo to jméno jeho souseda, který bydlel ve stejném domě jako on. Byl to ten samý soused, který každé ráno poskakoval na trampolíně s vnadnou paní. Jiří B. si uvědomil, že jeho soused je také počitačový odborník na dezinformace a že mu podrazil nohu. Jiří B. se cítil ponížený a zrazený. Jak mohl být tak hloupý, že si toho nevšiml dříve? Jak mohl být tak slepý, že si nevšiml, že jeho soused je jeho nepřítel? Jiří B. se rozhodl, že se pomstí. Vzal si svůj počítač a začal pracovat na nové zprávě, která by zdiskreditovala jeho souseda. Chtěl napsat, že jeho soused je ve skutečnosti mimozemšťan, který se snaží zakrýt pravdu o invazi. Jiří B. se snažil vytvořit co nejlepší zprávu, která by byla ještě přesvědčivější než ta předchozí. Ale jak pracoval, začal cítit, že něco není v pořádku. Začal mít pochybnosti o tom, co dělá. Bylo to správné? Bylo to férové? Bylo to vůbec smysluplné? Jiří B. si uvědomil, že se zapletl do hry, která nemá konce. Uvědomil si, že jeho práce je založena na lži a manipulaci. Uvědomil si, že jeho práce není nic jiného než dezinformace. A uvědomil si, že jeho práce není nic jiného než ztráta času. Jiří B. si řekl, že už toho má dost. Rozhodl se, že už nikdy nebude psát žádné zprávy o mimozemšťanech. Rozhodl se, že už nikdy nebude pracovat pro tajnou službu. Rozhodl se, že už nikdy nebude počítačovým odborníkem na dezinformace. Jiří B. zavřel svůj počítač a odnesl ho do sklepa. Pak se oblékl a vyšel z bytu. Šel do pivnice U sadu, kde si objednal pivo a začal si povídat s ostatními štamgasty. Pak se podíval na akvárium, kde plavala žlutá rybka. A pak se podíval z okna, kde viděl svého souseda, jak poskakuje na trampolíně s vnadnou paní. Jiří B. se usmál a pomyslel si, že to je hezký pohled. A že je to pravda. Výchovná pointa tohoto příběhu je, že není dobré šířit dezinformace a lži, protože to může vést k neštěstí a konfliktům. Je lepší žít v pravdě a harmonii, protože to přináší radost a klid. A je lepší věnovat se tomu, co nás baví a naplňuje, než tomu, co nás ničí a zneužívá.

Párování piv s pokrmy (BPH XXII. + LXIV. a další): Chvalořečíme a přímo blahoslavíme sadovskou kombinaci vymazlených jehněčích kotletek s pečeným česnekem a výpekovým sósem, mačkanými brambory se sušenými rajčaty s lahvinkou hořčáku Lefebvre 16° Hopus Belgian Strong Ale. Sexy souznění. Nečekaně miloučký start deštivého podzimního pátku. Silák Hopus má ovšem již několik měsíců (možná už i roků) jinou vinětu. Samozřejmě horší.

Pivní kuchaření a kapsaicin (BPH XXIV.) + velká kapsaicinová hitparáda (ZN 50.): Chilli je puzení. Chilli je bažení. Chilli je ohnivá vášeň. Chilli je návyková droga. A to droga nezhoubná, nýbrž prospěšná. Pro zdraví jedince (je to i lék) i celou společnost. Na knižním trhu lze vyhledat několik chilli kuchařek v českém jazyce. Namátkou přes námi oblíbeného Kosmase rychle vykoukne titul Pavlas, J.: Chilli kuchařka pro labužníky. Praha: Dona 2015. 208 s. ISBN 978-80-7322-181-2 (na kterém ohlasy oceňují např. návody na chilli omáčky). Anebo údajně přímo kultovní záležitost Enns, A., Buchcziková, N.: Red Hot Chilli kuchařka: Kultovní pokrmy, pestré svačinky, dipy a dobroty. Od mírných po ohnivé. Brno: CPress 2018. 96 s. ISBN 978-80-264-3831-1. Charakterizovaná takto: „Nechte se zlákat pikantností a zažehněte v sobě plamen lásky k chilli! Chilli koření dává pokrmům říz, to vám potvrdí každý správný milovník ostrých jídel. Chcete-li si ale pálivé tóny v jídle jaksepatří vychutnat, měli byste vědět, jak s pálivými papričkami správně nakládat - jak je vybírat, s čím je kombinovat, jak s nimi vařit a jak si je dopřávat. Tato knížka vám nabídne také pořádnou nálož receptů, kde se chilli perfektně snoubí s ostatními chutěmi. Budete ho pak moci zakomponovat do všech druhů pokrmů - od polévek, přes dipy a chutná hlavní jídla až po dezerty“ (anotace např. na https://www.albatrosmedia.cz/tituly/43946653/red-hot-chilli-kucharka/). Prověřenými chilli recepty z celého světa se p.t. zájemci mohou nechat inspirovat taktéž podle https://www.chillipikanterie.cz/chilli-recepty. Anebo mrkněte na https://www.seminka-chilli.cz/chilli-recepty/masna-jidla-s-chilli-paprickama. Seznamme blížeji s chilli kuchařkou, ze které pocházejí dnešní pivní recepty. S titulem Bičíková, K.: Chilli kuchařka: Vaříme z ostra! Brno: CPress 2022. 208 s. ISBN 978-80-264-3831-1. Pochvalně avizovanou: „Chilli kuchařka je vtipným průvodcem pěstováním, zpracováním a hlavně vařením s chilli papričkami, protože to zdaleka není jen o tom do jídla „hodit nějaké čili“ (a pak poslouchat kňourání citlivějších jazýčků, že se to nedá jíst). V knize najdete 80 originálních a lety ověřených receptů food editorky Kateřiny Bičíkové. Těšit se můžete na nejpopulárnější pálivé pokrmy z celého světa, i české kuchyně, ale myslí se i na vegetariány, alkoholiky i sladkomily“ (anotace např. na https://www.databazeknih.cz/?show=binfo). „… kromě geniálních pálivých omáček se můžete těšit na nejpopulárnější pálivé pokrmy z celého světa. Kuchařka potěší jako dárek, nebo si ji přidejte do své sbírky“ (https://www.chillipikanterie.cz/katalog/chilli-produkty/chilli-kucharka-varime-z-ostra-bicikova.html). S čímž lze souhlasit. Chilli kuchařka je zážitková.  Pěkná a pevná knížka je vítaným a vtipným průvodcem pikantními chilli podrobnostmi. Není jenom o vaření a chilli pokrmech, nýbrž se věnuje i pěstování a zpracování chilli papriček. Na spoustě receptů z různých koutů světa (zdaleka nejen z Asie) lze ocenit, že povětšinou nejde o obyčejné recepty, do kterých se prostě „hodí nějaké čili“. Druhým extrémem obdobných kuchařek je, že složité recepty obsahují mnoho vysoce exotických ingrediencí, jejichž shánění je krajně obtížné. Ba mnohdy nemožné. Takovéto návody se sice hezky čtou, nicméně jejich domácí realizace zůstává spíše v říši pohádek a zbožných přání. K čemuž poznamenejme, že k tomuto druhému extrému recenzovaná publikace sklouzává (místy) v míře ještě snad i přijatelné. Výhrady lze však vznášet k přílišné stručnosti, resp. zrychlenému popisu některých receptů. S tím, že všechny návody jsou popsány srozumitelně souhlasit ještě i jde. Ovšem, že uvedené platí i pro nekuchaře, je již minimálně diskutabilní. Značně. Na lákavé pokrmy přitom lákají povedené fotografie. Na úvod každičkého z receptů nechybí krátké povídání, s postřehy autorky-food blogerky, která si (sympaticky) na nic moc nehraje. Žádné hipsterské hogofogo top stropy ani jiné „cool“ (ve skutečnosti „vool“ - čti vůl) slovní průjmy a prudící exhibice. Představovanou chilli kuchařku otevírá autorčino Úvodní slovo. S telegraficky stručnými pasážemi Proč chilli?, Ďábelský kapsaicin, Scovilleho stupnice & záhadné SHU, Kolik & a jakého chilli do jídla dávat, Čerstvé versus sušené chilli, Kdy chilli do jídla dávat, Když to s chilli přeženeme …, Fungují recepty i bez chilli?, Dobrou chuť! S řadou užitečných rad a postřehů. Mimo jiné se dočtete, že: „Kapsaicin je rozpustný v tucích, proto je nejefektivnější chilli do jídla přidávat hned zkraje, když restujete cibuli nebo cokoli jiného na oleji …“ (s. 7 anot. publ.). Jinde autorka píše, že kapsaicin je rozpustný i v alkoholu. Při předávkování pomůže panák. Pěnivé pivo se prý neosvědčilo. Kapsaicin neutralizuje i v mléce obsažený kasein. Anebo se dozvídáme, že drtivá většina receptů dobře funguje i bez papriček, leč samozřejmě to není ono. I děcka si mohou postupně zvykat, přičemž pomalu „začnou rozumět všemu, co tato rostlinka se zázračnými plody do života přináší …“ (s. 8 anot. publ.). „Chilli je … životní filozofie“ (dtto). Pikantní paprička v jídle přináší radost a posiluje úctu k jídlu i dílu. Následuje krátký Medailonek představující autorku, plným jménem Kateřinu Bičíkovou Harudovou (Hezká baba. A snad umí i vařit). Knihu záměrně vydává pod dívčím jménem, pod kterým figuruje na Instagramu. Vstupní oddíl doplňuje užitečná kapitola Pěstování chilli. S dále členěnými subkapitolkami Klíčení semínek chilli papriček, Příprava semínek ke klíčení, Jak a kdy přesazovat sazenice, Péče o dospělé rostliny, Mšice. Opět srozumitelné a názorné rady, tipy, doporučení, varování. S vkusně vyvedenými fotografiemi. Těžiště obsahu tvoří devět nečíslovaných bloků s nečíslovanou osmdesátkou chilli receptů. Celou knihu uzavírá Rejstřík. Oddíl Chilli na věčné časy seznamuje s návody na chilli oleje (sečuánský, chilli česnekový), chilli omáčky (tekuté zlo, mangovo-ananasová, arašídová s kokosovým mlékem, uzená habanero, thajská sweet & sour) česnekovou chilli majonézu, domácí chilli hořčici a chilli marmelády (slaninovo-cibulovou či jahodový džem s chilli, bazalkou a rozmarýnem). Blok Prasárničky přináší receptíky na grilovaná křídla s domácí BBQ omáčkou, kuřecí popcorn, česnekové krevety, plněné jalapeños, pivní pomazánku se syrečky, hermelínovou česnekovou pomazánku, domácí sušenou panenku, domácí sušené maso a domácí pancettu (bez uzení). Vajíčkový oddíl příznačně nazvaný Co? Vajco zve na marinovaná plněná vajíčka, kachní ramen wannabe (se dvěma celostránkovými fotografiemi, které náleží k nejlákavějším v celé knize), blízkovýchodní pokrm shakshuka (o něco složitější lečo s volskými oky), nakládané vejce, turecká vejce çilbir, pálivá vejce Benedict a na vajíčkové kari. Následuje blok Hezky česky. Na co s chilli se těšit? Na nakládaný „hermál“, smažené sýrové tyčinky, pivní guláš z kližky, kaťák s bramboráčky, tátovi utopence, krůtu či kuře na paprice, uzenou zelňačku ze žeber, buřty na černém pivku a plněné cukety. Legendy v chilli vaření je pojmenování bloku přinášejícího světové pokrmy chilli con carne, pad thai s kuřetem (nebo tofu), vindaloo, indonéský hovězí rendang (rozpadající se šťavnaté hovězí ve zkaramelizované kokosové omáčce plné voňavého koření), kuřecí tikka masala & jogurtový naan, kuřecí kung-pao, peruánské kuře pollo a la brasa, mexické výpečky (tacos de carnitas) a glazovaná žebra do trouby i na gril. Oddíl Gluten Tag! odhaluje návody na pizzu diavola (přes noc kynutou), burgery s trhaným kuřecím masem, spaghetti alla puttanesca (s omáčkou pojmenovanou podle neapolské prostitutky), plněné knedlíčky gyoza, nudle biang biang s chilli olejíčkem (s impozantní fotografií), spaghetti aglio olio e peperoncino, těstoviny ala vodka, těstoviny s omáčkou z pečených paprik a masové kuličky v rajské s rukolou. Ohledně dýňové polévky s kokosovým mlékem, pečeného tofu teryaki, muhammary z pečených paprik a ořechů, rýžových nudlí s arašídovou omáčkou, kukuřičné polévky se sýrem, krémového dýňového kari, mexické grilované kukuřice (elote), řepného rizota s červeným vínem a gorgonzolou a cizrnového salátu s mangem mohou nejen nemasožravci vdechnout inspirace v oddílu Dost bylo masa. Předposlední část Čin, čin! seznamuje s návody na bloody Mary, chilli pivo Zlej Karel (domácí pivko s habaneros), melounovou margaritu, nápoj collins spicy smokey lemon, vzteklýho psa (vodka + malinový sirup + tabasco), svařené víno s pepřem, chilli & zázvorem a mexickou horkou čokoládu. Finálový blok nese název Sladký vykřičník a informuje o postupech na přípravu sametových čokolanýžů, francouzské čokopěny, nejkřupavějšího chilli popcornu se slaným karamelem, nepečeného limetkového cheesecake s mangem a bílou čokoládou, mangového sorbetu s habanero, jahodových chilli brownies, čoko-čo cheesecaku, čoko chilli cupcakes, rychlých sladko-pálivých kandovaných ořechů a konečně závěrečné pivní bábovky se slaným karamelem a kandovanou slaninkou. Upoutávku na Chilli kuchařku zakončeme Zlým Karlem. Autorka varuje, že vaření piva je obdobně těžce návykové jako chilli. Takže pro odvážlivce, hodlající spojit lásku k chilli s domovarnictvím: Jak si doma - podle návodu i fotografie výsledku na (s. 172-173 anot. publ.) - uvařit svrchně kvašeného Zlýho Karla? Úplná hračka to není. Chilli Karlík vyžaduje přípravu, investice, vybavení, čas a v neposlední řadě prostor i tolerantní spolubydlící. Na 9 l potřeba jest: 1,7 kg sladového výtažku Pale Ale, 11 l vody, 30 g chmele Premiant, 60 g chmele Žatecký poloraný červeňák, 3 velké papričky habaneros, varný hrnec alespoň 15 l, 11,5 kg kvasnic US-Safale 05 a kvasná nádoba s kvasnou zátkou (kolem 30 l). Technologický postup: Sladový výtažek vlijeme do 11 l teplé vody a za občasného míchání přivedeme k varu. Jakmile začne směs vřít, přisypeme všechen chmel Premiant. Za občasného míchání vaříme dál. Po 45 minutách přidáme polovinu žateckého chmele a vaříme dalších 30 minut. Poté vmícháme zbytek žateckého chmele a najemno nakrájené papričky habanero ve varném sáčku na koření nebo ve chmelové ponožce. Vaříme dále posledních 10 minut. Sáček s vyvařenými papričkami odstraníme. Hotovou mladinu je třeba zchladit na teplotu cca 25°C. Pokud nemáme ponorný chladič, je možné nechat várku vychladit v lednici, v zimě pak venku. Samozřejmostí přitom je utěsnění varné nádoby, aby nedošlo k infikaci díla zvenčí. Po dosažení teploty 25-30°C přelijeme nebo stočíme do kvasné nádoby. Malou zavařovací sklenici naplníme touto mladinou do poloviny. Do ní nasypeme dehydratované kvasnice US-Safale. Zavřeme, protřepeme a necháme asi 20 minut působit. Po uplynutí doby vlijeme kvasnice do kvasné nádoby, zavřeme víko, nasadíme kvasnou zátku naplněnou vodou a ponecháme týden stát při 20-25°C. Po týdnu pivo stáčíme do PET lahví, zazátkujeme a ponecháme minimálně 3 týdny ležet. Ideálně ve sklepě, koupelně nebo jiné místnosti s teplotou cca do 20°C. Dej Bůh štěstí! P.S. K peripetiím a možná i dokonce přímo podfukářským praktikám okolo papričky Pepper X chiliffilové & chillifilky vizte https://www.seminka-chilli.cz/pepper-x-82877.html?utm_source=pepperx.

Pražské cyklopivní trasy (BPH XXX.) + Hostivar H¹ (ZN 18.) + Hostivar H² (ZN 51.) + Spojovna H³ (ZN 65.) + Jince (ZN 24.) + Liboc (ZN 24.) + Prosek (ZN 25.) + Malešice (ZN 28.) + LP (ZN 32.) + Počernický pivovar (ZN 70.) + Kolčavka (ZN 35.) + Uhříněves (ZN 45.) + Kbely (ZN 55.) + Počerňák (ZN 60.): Za přečtení i zamyšlení stojí slova jineckého pivovarníka J. Janečka. „Vláda je nenažraná a inflace jí vyhovuje. Zdražovat nejde donekonečna. Někde se to prostě musí zastavit. Jedním z těch malovýrobců, kteří už toho mají dost, je minipivovar Malý Janek v Jincích na Příbramsku. Jeho majitel Jiří Janeček vyhlásil, že nebude zdražovat. Ani do Vánoc, ani v roce 2024. A basta! Navzdory premiéru Fialovi, jak uvedl pro ParlamentníListy.cz. A přidal k tomu pohled na daň z přidané hodnoty, která jde do nenasytné a vždy poloprázdné státní kasy“ (https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Pivovarnik-Janecek-Vlada-je-nenazrana-a-inflace-ji-vyhovuje-744400). Pivovarník říká: „Nemůžeme donekonečna zdražovat a tím sanovat neschopnost vlády v ČR. Náklady rostou, ale bohužel uměle. Vše se odvíjí od ceny energií – a tady vláda opět selhala na celé čáře. Energie je potřeba úplně na vše, co generuje daně. Vláda je neuvěřitelně nenažraná a inflace jí vyhovuje – a nechce a nebude s tím nic dělat. Jestli stál nějaký výrobek v roce 2020 například 100 korun, tak DPH činila 21 korun, a když dnes stojí 200 korun, tak DPH jsou 42 koruny. No, tak proč by stát něco dělali s inflací? Malé firmy a živnostníci pro ně nejsou důležité a ani je nechtějí, kvůli nemožností je ovládat a vydírat“ (tamtéž). Připomeňme, že politik a podnikatel J. Janeček byl zakladatelem iniciativy Chcípl PES. Býval členem ODS (2002-13) a taktéž poslancoval v Parlamentu ČR za Prahu.

Náhražky a názvy piv (BPH XLIII.) + Novoměstský pivovar-Bohemia Goos (ZN 10.): Metro Jiřák po nekonečných 292 dnech otevřeno začátkem listopadu. Potichu. Prorežimní média však dny následné zapěla ódy a chorály, kterak je vše prý překrásné, skvělé a údajně i rychle vybudované. Namísto normálních eskalátorů rychlých nesnesitelně pomalé. Sice všude cedule s informacemi, leč pro většinu lidí téměř nečitelné. Moc a moc údajů, malá písmena a nutno hledět pouze z určitých úhlů. Pověstnou třešinkou na nedobrém dortu je totální absence zastřešení východů. Architekt i projektant se zbláznili. Hned druhý den se tato superdebilita ukázala. Chčije jak z konve, není se kde schovat a po schodech se valí do vestibulu přívaly. Ve vestibulu voda stojí a lidé se brodí jako čápi. V dalších dnech jeden z eskalátorů nejezdil. Což až namrzne? Tohle by mělo být trestné! Debilita přitom polehčující okolností není. P.S. Počátkem prosince nečekaná sněhová kalamita. Napadlo a leží předlouho i po Praze. Ovšem právě kolem Jiřáku a přilehlých ulicích k vysílači nikdo neuklízí ani nesype. Závěje, ledovka, zmrazky. K čemu je ničemná radnice, starající se pouze a jen o dotace přisátým neziskovkám?

Bizarnosti a (nejen) pivní prasárny (BPH LI.): Zkoumáno je využití minirobotů - beerbotů pro zrychlení výroby piva. Mají pomoci např. se zkrácením kvašení či filtrace. Kde se tohleto zkoumá? Nepřekvapí, že v Brně. Brňáci se zkrátka rozhodli zkur… úplně všechno. Včetně piva. K čemuž zcela cíleně přispívají tzv. odborné studie navrhující odírat pořád více a více konzumenty alkoholu. Jakási samozvaná výzkumná neziskovka (tentokráte s pražským sídlem) PAQ Research volá po razantním zvýšení spotřební daně právě i u piva. Studie (https://www.paqresearch.cz/post/daneni-alkoholu) je vysloveně tendenční, neboť si pečlivě vybírá pouze takové údaje, které se jí hodí. K tomu, aby vykreslila co nejvíce negativně a nejděsivěji spotřebu alkoholu v ČR. Fet pokrokářským neziskovkářům samozřejmě nevadí, pivko ano. Cílem není pomoci rozpočtu, nýbrž likvidace pivovarnictví a především naší pivní i hospodské kultury. Zničit, destruovat, vykořenit, odnárodnit. O to liberálům jde. Braňme se!

Únětice (BPH LVIII. + LXVIII.) + Bubeneč (ZN 61.) + Perron (ZN 64.): Když není cyklosezóna, tož o Únětickém pivovárku a únětickém pivku alespoň knižně. „V našem kraji se pivo vaří odnepaměti. Už v pravěku jej lid únětické kultury popíjel ze zvoncovitých pohárů, které se dochovaly dodnes. Únětický pivovar byl založen už v roce 1710, o čemž svědčí letopočet vytesaný do kamenného sloupu. Ve století páry pivovar vzkvétal a zdejší pivo široko daleko proslulo svou chutí a řízem. Svého času jej hostinští dokonce vydávali za pravé plzeňské. Po druhé světové válce však jeho kádě na dlouhá léta vyschly. Naštěstí se v březnu 2010 pivovar dočkal svého znovuzrození a dnes je poctivé pivo z Únětic znovu oblíbené nejen v desítkách hospůdek blízkého okolí, ale i v Praze. Udělejte si k nám výlet, čeká vás pivovarský výčep s útulnou zahrádkou a rozmazlené pivo, čepované rovnou z tanku“ (https://unetickypivovar.cz/). S využitím původního pivního blogu Bertíkova Pivní Hlídka, konkrétně pokračování BPH 58 (Únětická minulost i naděje a staropražské výletní restaurace podruhé, dostupném na https://bertikovapivnihlidka.webnode.cz/bertikova-pivni-hlidka-6-/lviii-unetice/ anebo prostřednictvím starých stránek https://albertzesokolovce.estranky.cz/) a dílu BPH 68 (Staronové Únětice, (ne)resuscitovaný Podkováň a pivní moudra, dostupném na https://bertikovapivnihlidka.webnode.cz/bertikova-pivni-hlidka-7-/lxviii-uneticke-tece-/ nebo prostřednictvím starých stránek https://albertzesokolovce.estranky.cz/) oživme základní informace o obci Únětice a především Únětickém pivu, námi zvaném libozvučně a krátce úňky. Bertík (welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce) corgičí packou naťukal kolem roku 2010 následující povídání, které přepisujeme v mírně krácené a aktualizované podobě. Poblíž staroslavného Suchdola se nacházejí Únětice. S historií ještě daleko, daleko starší. Ostatně suchdolské děti předlouho chodívávaly právě do únětické školy (a do lysolajské měšťanky). Únětice prosluly hlavně objevem řady žárových hrobů z nejstarší doby bronzové, což dalo vzniknout názvu únětická kultura. Vznik obce samotné je datován do první třetiny 13. století. Ves je doložena roku LP 1233 a je příslušná ke kanovnictví Pražského kostela (kostela sv. Víta na Hradčanech). Již předtím tady ale stojí místní, později dokonce i farní, kostel. Po husitských válkách mají Únětice světské vlastníky, ale již před koncem 15. století se navracejí do majetku svatovítské kapituly. Což přetrvává až do dob relativně nedávných. Proslulé prý bývalo, později již takřka ovšem zcela pozapomenuté, únětické pivovarnictví. Pamětníci nicméně prý stále ještě vzpomínají na výborné světlé a občasný tmavý ležák. Bylo rozváženo též i do okolí (např. do známé hospody v Černém Vole), a to včetně smíchovského podniku U Holubů (kde prý bývávalo únětické tajně „podtáčeno“ coby pravé plzeňské). Zdejší pivovar, jeden z řady na Únětickém potoce, je zbudován LP 1710 a vaří se tu do roku 1949. V údolí potoka se nalézala hned trojice pivovárků: statenický (nejmenší z nich a nejdříve zaniklý, v roce 1897); tuchoměřický (jezuitský, s bohatou historií nejméně od roku 1615 a zrušený - coby již léta skomírající - LP 1925) a únětický. Podrobnosti, i s nostalgickými pohlednicemi, fotočkami či nákresy, lze načerpat z Encyklopedie pivovarů Čech, Moravy a Slezska. I. díl. Střední Čechy (Jákl, P., Praha: Libri 2004. 372 s. ISBN 80-7277-226-0). Historická svědectví o době své, ale i té naší vydávají taktéž zaniklé mlýny. S připomenutím půvabné knížečky Mlýny na Únětickém potoce od P. Jiráska (Vydal vlastním nákladem Petr Jirásek – Tuchoměřice. 2. vydání, 2009. 80 s. ISBN 978-80-254-4139-8). Zmínky o dobrém únětickém pivku vařeném únětickými kanovníky pocházejí ovšem už z roku 1557. A roku 1677 jsou Únětice spojeny se statkem Chrašťany u Rudné a Hostivic, kde se nachází správa celého panství. A pivovar byl jediným na panství. V polovině 18. století ročně vaří přes 1 800 hl. Ostatní pivovary v okolí byly menší. Ten úplně nejbližší, suchdolský (v objektu dnešního statku, cca 1648-1866), měl výstav zhruba čtvrtinový. LP 1842 je únětický pivovar rozšiřován a přestavován. Leč nikoli dosti modernizován a stále přetrvává minimální mechanizace. Nicméně na počátku 70. let 19. století produkuje ročně již 15 000 hl. Kapitula pivovar pronajímá a dlouhodobým nájemcem se stává sládek Alexandr Kottler. Prý zde působil neuvěřitelných 32 roků (1866-98). Svou produkcí se únětický pivovar pohybuje již na pomezí první stovky tehdy činných českých pivovarů a není tudíž nikterak nevýznamný. Kottlera v roce 1898 střídá sládek ze Všenor Josef Fiedler. S jeho rodem je spojena poslední etapa existence pivovaru. Dochází k dalším přestavbám, ba i modernizacím. Z roku 1897 se zachoval záznam o ročním výstavu 21 600 hl. Tímto se únětický pivovar stává třetím největším v tehdejším smíchovském okresu (po akcionářském pivovaru na Smíchově a hellmichovském hlubočepském zařízení). J. Fiedler zaznamenává ve výrobním roce 1907-08 výstav 21 149 hl. K číslům přispěl zánik pivovaru statenického i zrušení výroby v Roztokách. Zde se vařilo již od 17. století, a možná už i dříve. Původně šlo o pivovar šlechtický, v 19. století často pronajímaný a coby notně zastaralý zaniklý již před rokem 1890. Jeho budovy jsou však dnes citlivě zrekonstruovány a tvoří trojdílný objekt v předzámčí. Zpátky do Únětic. Sílící tlak konkurence působí problémy a stagnaci umocňuje I. světová válka i umístění mimo průmyslové město. Z Velké války se podnik už nikdy nevzpamatoval. Např. v posledním válečném roce 1916-17 uvařil jenom 2 026 hl. A to prachmizerné kvality a z náhražek ... Poválečná a prvorepubliková léta jsou sice o něco lepší, ale o staré zašlé slávě si mohou nechat jen zdát. Další rána přichází s Protektorátem a kolem roku 1942 je pivovar zakonzervován. Po smrti nájemce J. Fiedlera (1943) podnik přebírá jeho žena Olga a dcera Marie. A od roku 1938 zde sládkuje Karel Zeman. Roku 1945 je činnost pivovaru překvapivě rychle obnovena a je i technologicky modernizován. Rokem 1948 ovšem končí majetnictví Metropolitní kapituly u sv. Víta. A je sem dosazena správa ze smíchovského Staropramenu. A konkurence na provozu moc zájmu nemá. Ještě je sice začleněn do svazku Rakovnicko-kladenských pivovarů, ale v březnu 1949 definitivně výrobu (s finálním výstavem 375 hl) ukončuje. Do roku 1951 byl provozován coby sklad smíchovského pivovaru a jako sklad slouží dodnes. V současnosti se v budově pivovaru nachází sklad mlékárny a vinárna. To nejlepší na závěr: Únětičtí již léta usilují o obnovu tradice Únětické desítky. Tato bývala velmi oblíbená. Spolek pro obnovu únětické kultury připravil na 16. října 2010 již 8. ročník sedmikilometrového přespolního běhu Únětická 10º. Únětičtí dělají však mnohem více. Začali budovat novou kanalizaci a vedení plynu, což bude pro obnovení provozu pivovaru klíčové. A plánují, že zhruba za tři roky by provoz mohl být obnoven. Držme palce. Haf. O deset dílů BPH následně Bertík radostně vyštěkává: Připomeňme, že Únětický pivovar byl založen pravděpodobně roku 1710. Leč první ověřená zmínka o únětické výrobě pivka pochází již z roku 1557. Pivko se tady vařilo až do znárodnění v roce 1949. Druhá polovina 19. století přináší největší rozkvět, kdy místní parostrojní pivovar je dokonce třetím největším ve smíchovském okrese. Zbytky pivovaru před časem koupilo pár nadšených přátel, provedli rekonstrukci i jisté modernizační změny, leč s cílem maximálně zachovat duch místa. A navázat na slavnou tradici únětického, hlavně tradiční desítky. Výroba piva je po 62 letech obnovena na jaře LP 2011. 4. 4. 2011 začíná instalace technologií. 15. 5. 2011 je uvařena první várka. A 11. 6. 2011 v 11 hod. je naražen první sud v pivovaře. A tentýž den, ve 13 hod., je naražen i první sud v hospodě – a to U zvířátek v Roztokách. Začíná se vařit Únětická desítka a Únětická dvanáctka. Plánovány jsou občasné Únětické speciály, kdy p. sládek má zálusk především na tmavé, které by ale bylo hořké. Do vínku si noví provozovatelé dávají poslání, že hodlají vždy vařit poctivé a dobré české pivo. S dodržováním „zákona o čistotě piva“, s použitím klasických postupů, pouze z pivovarských surovin českého původu a v péči kvalitního a kvalifikovaného personálu. Na vlastenectví je tady dbáno příkladně. Vychází se přitom z tradic staročeského piva a záznamů o něm. Nicméně původní výrobní postupy piva z Únětic se nezachovaly. Nové Únětické pivo 10° i 12° je tradičním českým pivem bez přídavků, náhražek, konzervačních a stabilizačních látek. Nemá (a nesmí) jít o pivo EU, resp. o bezpohlavní globální prefabrikát. Osobitost a kvalita především. A tak je to správné, tak to má byť (jak říkal jistý tragikomický lampasák z Černých baronů). A je i správně hořké (jak říkáme my a hlavně, jak říká p. vrchní sládek). Cílem je i povznesení dříve oblíbené desítky, která se v posledních letech stává jakousi popelkou. Během 3-5 let mají únětičtí v plánu dosáhnout roční produkce kolem 10 tis. hl. výrazně hořkého piva. Část, na přání odběratelů, chtějí ale i pasterizovat. Podstatná je přitom hořkost jejich pivka. P. sládek má hořké i desítky tuze rád. I tímto jdou proti současným trendům – spotřebiteli prý hořké nechutná ... Anebo, že by to bylo tím, že chmel je drahý ...  Na otevření pivovaru se sešlo lidí i cyklistů hafo, do večera i počasí přálo vydatně. Lehce a rádi odpustíme mírné zmatky ve frontách. Atmosféra byla příjemná a pivní. Točily se nefiltrované 10° i 12°, opékaly domácí klobásky atd. Pivka? Osobitá, hořká a řízná. Moc dobrá. Šťavnatá, optimistická, dělají dobrou náladu. Desítka se může jevit někomu hořčí, nám však šmakuje snad ještě o chloupek více než dvanáctka. O žádnou vodičku se přitom nejedná a chmelový ocas je božský a nádherně dlouhatánský. Dvanáctka má být s tmavším zlatavým nádechem a plnotučná. Tmavost ani nezaznamenáváme, leč sílu a hořkost ano. Fajnovost. Plánován je Pivovarský výčep na humnech, kde se bude čepovat přímo z výroby. A k zakoupení má pivko být i v pěkných láhvích, s porcelánovou zátkou. A přítomno zde i něco jídla k pivku. S produkty a surovinami od regionálních dodavatelů. Otevřen měl být už 11. 6. 2011, nicméně zatím se ještě připravuje a upravuje - zase prý debilní normy debilní EU. Vrr. Stíháme ještě i naražení soudku s 12° v půvabné a útulné zahradní roztocké hospůdce U zvířátek, s černohorským sortimentem. Zúčastněn je tady i sympatický ředitel p. Š. Tkadlec a sympatický vrchní sládek p. V. Černohorský. V originálním textu BPH 68 chybně figuruje jméno p. zakladatele. Správně je Tkadlec (nikoli Kadlec). Tehdy ještě známý příliš nebyl. Z psího ráje se Bertík za chybku, které se tehdy dopustil, dodatečně omlouvá. Haf! Slavnost okamžiku umocňuje muzika a pivní křest nového člena místního klanu - kozy Máni. Únětický pivovar, povstalý jako bájný Fénix z popela, se stává kozím kmotrem. Na oplátku únětičtí dostali symbolické klíče od hospůdky. Dodejme, že 11. 6. 2011 ve 14 hod. byl naražen první sud ještě v restauraci Zahrádka na hřišti Tuchoměřice. V pivovaru probíhaly exkurze, divadelní merenda pro děcka i dospěláky, koncert v pivovarské stodole atd. Únětické pivko nebude chybět na řadě dalších akcí tady, i v okolí.  Čepovat se má v Úněticích, Statenicích, Černém Vole, Roztokách, Lysolajích, Liboci (U džbánu) anebo v Bubenči (Piraňa). Mrkněte na www. Pro neználky - jakpak do oněch Únětic? Z masaryčky dráhou do Roztok a 4,6 km údolím Tichého potoka. Anebo ze Suchdola pěšmo 3,3 km. Lenivci mohou z Dejvické od metra busem 355 dojet přímo do zastávky Únětice, obecní úřad. Dodejme, že do Únětic aktuálně zajíždí též linka 359 z pražského Suchdola, resp. Roztok. Únětickým nadšencům (ale nejenom jim) - Dej Bůh štěstí! Haf. Únětice a únětičtí si své pevné místo na tuzemském pivním trhu rychle nalezli. Dokonce jsou úňky někdy nahlíženy, a to především náplavou z Prahy 6 & co., coby záležitost kultovní (Což nás upřímně děsí. Noví eurolidé Dejvic, Břevnova, Letné apod., obdobně jako nového Karlína, naší krevní skupinou rozhodně nejsou. Diplomaticky řečeno). Autor těchto řádků se stal hrdým členem Přátel únětického pivovaru. Problémy ale byly, ne, že ne. Naše domovská žižkaperská pivnice U sadu náležela k prvním hospodám točícím únětické mimo oblast pod komínem. Výtoč malá rozhodně nebyla. Naopak. Což možná komusi v Úněticích (?) žárlivě vadilo … Nastaly komplikace s dodávkami, pruzení, rozmíška s přispěním ženského elementu a konec úněk U sadu. Což se stalo impulsem pro vznik vlastních sadovských piv řady Sádek. Původní Sádek se úňkám i podobal. Dneska je všechno jinak. Ale to je již úplně jiný příběh. Problémy s únětickým nastaly po smrti p. sládka s velkým P. Vladimír Černohorský (1941 - 2015) byl český sládek a výzkumník, který měl tuze rád hořká pivka. Za celoživotní přínos oboru byl v roce 2014 uveden do Síně slávy českého pivovarství a sladařství. Zdaleka nejen nám se po jeho odchodu zdály úňky jiné. Horší i méně hořké. Prý tomu tak ve skutečnosti ale nebylo. Funkce sládka přešla na Jana Lumberta, který společně se svým kolegou Martinem Masáčkem a vrchním sládkem V. Černohorským v máji roku 2011 uvařil vůbec první várku Únětického piva v obnoveném pivovaru. Chvíli jsme se úňkám raději vyhýbali, abychom si zbytečně nekazili iluze. V současnosti jsou úňky opět božsky fenomenální. Hořké, poctivé, léčivé. Věřme, že Únětice vydrží. Snad zvládnou i pokušení nadměrného růstu. Vzpomínáme na Svijany. Po comebacku skvělé, leč pivovar rostl, rostl a rostl, což kvalitě pivka nepřidává. Únětice nezanedbávají marketing, kterým však přehnaně neobtěžují. Únětický pivovar si zahrál, resp. podílel se i na potřeštěné komedii ze současnosti Dvě nevěsty a jedna svatba (ČR 2018. 89 min. Režie: T. Svoboda). Pořádají se pravidelně akce (gastro, pivní, kulturní, sportovní, osvětové), hojně navštěvované. Navštěvovaný hojně (na nás až moc, hlavně o víkendech) je i pivovárek samotný. Zakoupit lze vzpomínkové předměty (https://unetickypivovar.cz/stala-nabidka). Třebas pivní sklo (bucláček 0,3 l s logem pivovaru, námi vyšperkovaný U.S. řetízkem, je léta naším štamgastským pohárem U sadu), mapy (resp.  mapky, grátis bývala k mání malá, zelenobílá, sympatická a užitečná rozkládačka Na kole za únětickým pivem, s vyznačenými výčepy), magnetky, mariášky, tašky, fusekle, cyklodresy a kvalitní cyklodoplňky, pivovici, měšec s Úňcemi (pivkem krytá místní měna s kurzem 1 Úňce = 0,5 l Únětice 12°) a knihu. Knihou je titul Kvašan a Chmelík zasahují: Tajemství skřítků z únětického pivovaru. Pivně-pohádkovou publikaci zakupujeme v podletně rozverné náladě ve druhé půli srpna. Úňky 8°, 10° a 12° chutnají opětovně superfamózně. Včetně nachlazení. Testujeme i nový speciál Žitná polotmavá 11,5°. Necementuje jako pověstný(á) plnící Žitohola z novákovic Obory. Dokonce digestuje. Aperitivní pivovička umocňuje chuť na gulášek. Pivovarský guláš z hovězího krku s cibulí a Cvrčkovickým chlebovým rohlíkem. Nelze vytknout naprosto nic. Chutné maso se rozsýpá, spousty čerstvé ostré cibule, vymazlený knedlík skvěle saje, hutná omáčka luxusní. Gulášek roku. Do půvabné knížečky nejenom o únětických skřítcích se začítáme hned u stolu. Laskavý p.t. čtenář nechť promine bonusovou odbočku. Ohledně pivovarských bájí, zkazek ovšem i poučení (a hlavně chvály poctivé práce) nelze nepřipomenout starší dílko Nohejl, M.: Neslýchaná věc: Tři povídky o „učeném“ sládku Františku Ondřeji Poupětovi. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy 1957. 96 s. ISBN nemá. Představené kdysi v rámci pivní trojrecenze Pivo, historie, české země a společensko-ekonomické souvislosti in Marathon, 94, 2010, roč. 14, č. 2, s. 15-33. ISSN 1211-8591. Za oživení snad znovu stojí. Vydáno v edici Živé prameny, svazek č. 35. Určeno čtenářům od 11 let a prodáváno tehdy za Kčs 4,70. Bezmála stostránková půvabná knížečka je doplněna neméně půvabnými ilustracemi navozujícími idylickou (pro někoho) atmosféru přelomu 18. a 19. století. Na konci je opatřena vysvětlivkami několika starších výrazů. Formou téměř pohádkového vyprávění na dobrou noc připomíná - v budovatelském duchu 50. let – dobré skutky a potřebné reformy (zkrátka neslýchané věci!) jednoho učeného sládka. Ušlechtilejšího než Mirek Dušín. Takového hrdiny pozdně feudální práce. A líčí všelijaká protivenství a nástrahy škůdců poctivého lidského díla, kterým musel náš rek čelit. Ale především oslavuje fortel, zaujetí a práci samu. A dozvědět se přitom lze v neposlední řadě i něco o tom, jak to v pivovarech tehdy vypadalo a chodilo. Příběh první Utkání poutavě uvádí čtenáře do neveselé znehybněnosti sladovnictví v českých zemích na konci 18. století. „Původně se sladovnictvím myslila výroba sladu i piva zároveň, dnes je to prostě pivovarství ...“ (s. 6 odkaz. publ. 1957). Je to ale hlavně vyprávění o lidech, a především o jednom učeném sládkovi. Píše se rok 1791 a „v českém pivovarství, kdysi tak slavném, už přes sto padesát let „panuje a zle vládne ztrnulá nehybnost““ (dtto). A třebas do klatovské pivovarské šenkovny v pivovaře chodí popíjet místní honorace, neboť je to o něco vznešenější nežli obyčejný šenk. Všem vlastně chutnalo, „co bylo, protože dobrý truňk nepoznali ... Bývala ta piva někdy spíše podobná černé omáčce, kalná, kyselá, ztuchlá, vždycky nějak zvrhlá ... Poctivé pivovarské řemeslo z dob předbělohorských se už zapomnělo a nedělalo, v pivu už dávno nastal úpadek; a náprava? Od koho ji čekat?“ (s. 6-7 odkaz. publ. 1957).  A pokud již sládek nechtěl poslouchat úšklebky hostů, že se dneska zase pivo nedá pít - „vsypal příště do kotle prášek ze spálené třísky rakve nebo něco podle tehdejších pověr ještě osvědčenějšího, hodil tam třeba i třísku z šibenice, a obstaráno!“ (s. 7 odkaz. publ. 1957). Přes dobovou „osvícenskou duchovní vyspělost“ žily a bujely - v kdysi zdravém starobylém a poctivém řemesle sladovnickém – pověry a předsudky však houževnatě dál. Takto činil též i klatovský sládek Vondra, až panu purkmistru stále častěji začalo v hlavě strašit jméno Poupě. Sládek, „co si ho pan hrabě Taaffe - přece pozval do Nalžov!“ (s. 8 odkaz. publ. 1957). Ale hlavně novotář. Nikdo o něm neví mnoho, ani kde se vyučil. Jen, že pár dnů sládkoval ve Windischgrätzových pivovarech ve Štekni a v Tachově. Ale: „I tam ho držel majitel panství proti vůli svého úřednictva! Taky ale, sotvaže starý hrabě ... zemřel, milý pan Poupě letěl. I s tím svým teploměrem!“ (dtto). Stolní vašnostové se otřásají rozčilením nad učeným nástrojem bláznivého opovážlivce: „Nač má ten člověk prst? Odjakživa nám všem stačil na posuzování teploty prst ... Přece malé dítě pozná, je-li co horké nebo studené!“ (dtto). V pivovaře prý přestavuje kdeco. Lísky na hvozdě mají být z plechu, nikoli z proutí. Prý se i ušetří! Ale pivko uvařit dokáže náramné. „Uvařit prý dovede, ale proč ho odevšad ženou? Kdo ví, s kterým rohatým není ve spolku!“ (s. 10 odkaz. publ. 1957). Co s ptákem přelétavým, který si drze usmyslil, že napraví zaostalé české pivovarství? Jakýsi Posázavan, Šternberák ... Na sklonku podzimu LP 1792 má dotčený však oči jen pro pivovar v Jinonicích, kdesi u Prahy. Uprázdnilo se místo sládka, u mocného kníže pána, Josefa ze Schwarzenbergů. Leč obyčej praví, že o volné místo musí býti sveden zápas. Poupě a jinonický podstarší. „Zvítězí ten, kdo uvaří lepší várku piva“ (s. 13 odkaz. publ. 1957). Tudíž zápas nerovný - domácí proti cizákovi. Hrdý a čestný Poupě (líčen coby jiskrný fešák se vzdušnými licousky na jinak vyholené ušlechtilé tváři, doprovázený manželkou i rozmilou devítiletou Aninkou, nejstarší to dcerkou) však zaujme už při příjezdu. Ale Aninku zlomyslný hošík Bartík (synek hubeného, dlouhonosého, písaře) bombarduje kaštany a trapičsky se vysmívá očekávané potupné prohře jejího tatíčka. O tu je prý dobře postaráno. Aninka se nebojí a milovaného tatíčka neprodleně varuje před nepřízní a nepoctivou hrou. František Ondřej již sladuje po svém ... Avšak cítí se uražen, kdy „hlavní bolest mu působí znevážení práce, která měla být jediným spravedlivým rozhodčím“ (s. 19 odkaz. publ. 1957). „Musí být uražen lehkovážností, s níž ve svých myslích nakládají s pracovními úkony, kterých si on tolik váží. Nepřišel do Jinonic bojovat pouze o výhodné místo. Je to neslýchaná věc, ale jde mu skutečně o víc ... Chce dokázat, že ten, kdo o své práci více zná, bude ji také lépe vykonávat – v jejich případě uvaří lepší pivo“ (dtto).  Jak všechno dopadne? Večer František Ondřej ideově proškolí Aninku („Jde o důležitý lidový nápoj!“ (s. 19 odkaz. publ. 1957)) a ráno po zběžné obhlídce vaření konkurenta již o svém vítězství nepochybuje. „Nepotřebuje dlouho přihlížet a vidí chybu na chybě: rychlé vaření za teploty příliš vysoké, slad při várce nevyužitkovaný, přemíru droždí – pane podstarší! A vy všichni kolem! ... Styďte se!“ (s. 20 odkaz. publ. 1957). Sám k dílu přistupuje vyzbrojen přesnými vědomostmi, a teploměrem! Tento nedůvěřivě pozoruje samotný purkrabí a povýšeně si pomyslí: „Blázen!“ (s. 21 odkaz. publ. 1957). Podstarší skončil s várkou první. Je tak šikovný a rychlý, anebo má Poupě pravdu, když se pokojně usmívá? „Rychlý?  Sám asi ne. Spíš bylo moc rychlé to jeho pivo!“ (s. 23 odkaz. publ. 1957). Aninka však zůstává ustaraná a hlásí, že z várky si podstarší žádné pivko nenechal a dolil jím sudy. Bartíkova zlomyslná povídavost se hodí. Když skončil Poupě, leží jeho pivo zvlášť označené. Purkrabí chladně a překvapivě zjišťuje, že z přidělených surovin navařil o půl sudu více, nežli byla povinnost. Záblesk zlostného údivu v tváři nejvyššího úředníka panství důvtipnému Poupěti stačí. Hned ví, jak se věci mají. Podstaršímu jistě tajně podstrčil více sladu. A uhodí na Aninku, ví-li, o kolik více. Ta rdíc se hanbou, že nechtíc poslouchala za dveřmi, jen špitne: „O celé čtyři pytle, tatínku!“ (s. 24 odkaz. publ. 1957). Takové darebáctví a nečestnost! Pivko dostalo svůj čas ležet a nastává rozhodný den. Jinonický pivovar v podzimním jiskrném ránu ožívá dříve. Nikdo nemohl dospat. Chasa vítá dva černé kočáry z Prahy. A za chvíli již průvod, v čele s pražským vrchním direktorem Haszlingerem, kráčí ke sklepu s pivem. A po chvilce s plnými korbely do správní budovy. Ortel na sebe nenechá čekat dlouho. Direktor oznamuje, že jasným vítězem se stává „pan František Ondřej Poupě!“ (s. 26 odkaz. publ. 1957). „Tak pivo z méně sladu v hojnější míře vyrobené je shledáno lepší a silnější!“ (dtto). Direktor referuje knížeti do Vídně a brzy dochází rozhodnutí. Poupě je jmenován sládkem. František Ondřej je s rodinou načas zajištěn a nadto získává přízeň direktora i důvěru knížete. Místní však nového sládka brzy začínají litovat. Dostal se na místo přece proti vůli panského úřednictva. A to je „kasta, která cizího nestráví“ (s. 27 odkaz. publ. 1957). Poupětův soupeř zůstává dál podstarším, ač direktor knížete o přeložení žádal. „Scéna i hlavní osoby zůstávají tedy nezměněny a hra pokračuje ...“ (dtto). Klidný chod práce je brzy narušen a první výstup obnovené hry připadá opět všetečné Anince. To ona jako první zpozoruje, že na válečce, kde se přehazuje slad po máčení, hoří. Přivolaný tatínek vše rychle a ručně ještě stihne uhasit. Sládkovi již v pivovaře bydlí a František Ondřej provedl celou řadu úprav. Ovšem problémů a protivenství přibývá. Poupě úzkostlivě dbá svých zásad a postupů. Ale když škůdce úmyslně zkazí mladinku a várka musí být vylita, rozhněvaně žádá u purkrabího potrestání darebáka. Ten odhalen není, ale pouze varován. A sympatie uraženého zpupného úředníka vůči sládkovi se blíží k nule a očerňovací dopis do Vídně je brzy na cestě. „A Poupě chtěj nechtěj přijímá boj, jaký mu nachystávají“ (s. 29 odkaz. publ. 1957). Osobně hlídá, navěšuje všude zámky a líčí pasti. Nějaký čas takto může s jistým výsledkem pracovat. Darebákovi se však povede další zlovůle. „Zase mi tam něco hodili!“ (s. 30 odkaz. publ. 1957). Prudký Poupě si zoufá a divoce se prohrabává ve vlasech. Mezi tím v pivovaru vypuká již otevřený boj. „Skryté záškodnictví podstaršího a úřednictva se mění ve zjevné nepřátelství, už se s ním netají“ (s. 31 odkaz. publ. 1957). Hanba! „Práce má mít úctu, dobré snažení vážnost, dílo nedotknutelnost. Kdo smýšlí jinak, buď v opovržení!“ (dtto). Svévole a darebáctví obracejí vniveč veškerou Poupětovu snahu. Je sám proti hordě špinavců. Všechno uhlídat nedokáže. Pozbývá chladnokrevnosti i duševní rovnováhy. Ve Vídni vzniká nedůvěra v jeho způsobilost řídit samostatně pivovar. Za rok obdrží list oznamující, že je propuštěn. „Mohou ho propustit, ale plod jeho rozumnosti, znalost vaření dobrého piva, upřen mu být nesmí – nesmí!“ (s. 33 odkaz. publ. 1957). Hrdě, s planoucí ohnivostí, vchází do úřadovny direktora Haszlingera. Direktor upřímně lituje, že kníže pán uvěřil Poupětovu bezprostřednímu nadřízenému – jinonickému purkrabímu. Na důkaz přízně velkomyslně dovoluje Františku Ondřejovi uvařit ještě poslední várku, a to v nepřítomnosti škodícího podstaršího. Ten sice důrazně protestuje, leč stane se. Samozřejmě, že pivko je uznáno za výborné. A Poupětovy inovátorské výrobní metody za spolehlivé. František Ondřej Poupě září a jinonické úřednictvo zelená vzteky. Šťastný konec pohádky ale neočekávejte. Jeho Jasnost z Vídně se spravedlností nezaměstnávala. Nicméně „pracovní čest ... Poupě obhájil“ (s. 34 odkaz. publ. 1957). Ve druhém líčení z pohnutého života Poupětova, nazvaném Jinak, pracovitý sládek udatně i smutně čelí dalším protivenstvím, lidské zlobě, malosti a nepřejícnosti nejenom závistivých pivovarských. Leč mnohé nepříjemnosti způsobuje též jeho povaha. František Ondřej dráždí, je schopný a stále pomýšlí na obecné dobro. „Všechna potíž asi vězí v Poupěti samém. Kam se hnul, kde něco začal, všude způsobil odchylku od obvyklosti ...“ (s. 36 odkaz. publ. 1957). Sládka, s jeho rodinou, nalézáme při odjezdu z Jinonic. Dcerka Aninka přitom nepomýšlí na nic jiného, nežli jak by měl být po zásluze potrestán zpupný Bartík, synek nepříjemného jinonického panského písaře. A proto již na voze si „náhle chlapce změřila takovým pohledem, že přestal skákat, ustrnul a s otevřenými ústy, zaražený a dole na zemi malý, úplně spletený a zmatený, díval se na Aninku, hrdě na voze vzpřímenou“ (s. 38 odkaz. publ. 1957). Poupětovi osud zavál do pražského bytu na Perštýně v domě U tří zlatých koulí. Ze zoufalství nad nemožností vařit své pivko František Ondřej píše. Rukopis nese název Umění vaření piva přesněji Die Kunst des Bierbrauens. Neboť: „Čeština v té době žije jenom v chaloupkách. Ve městech je český jazyk považován skoro za mrtvý, a to i vlastenci uvědomělými a upřímnými, jakým byl beze sporu též sládek Poupě. Tam jsme to dopracovali za vlády Habsburků!“ (s. 42 odkaz. publ. 1957). Z nečinnosti a bídy však hrdý Poupě někdy již pozapomíná na dřívější laskavou vlídnost nejenom k Anince a občas dokonce zvýší hlas. Veliká nespravedlivost ho pořád krutě hryže. „Při propuštění z jinonického pivovaru Poupětovi ani nevrátili kauci. Tisíc zlatých!“ (s. 39 odkaz. publ. 1957). Proto nyní bezcílně utrácí čas tím, že po provinciální, maloměstské, Praze konce 18. století „chodí se svým rukopisem od čerta k ďáblu“ (dtto). Nemá peníze a dlouho marně hledá nakladatele své knihy. „Ale ne snad aby na ní vydělal, tak pošetilý není. Už ani nehledá nakladatele, který by vydal knihu svým nákladem, s tím už přestal. Snaží se již jen nalézt tiskaře, jenž by ji vytiskl za plat. Nemůže najít ani toho, protože potřebuje takového, který by málo hleděl na vlastní zisk“ (s. 41 odkaz. publ. 1957). Od rukopisu rozpačitě zdvihá oči a podivuje se též tiskař Barth. „Tohle si přejete vydat?“ (s. 42 odkaz. publ. 1957). „„Aby vám bylo jasno,“ vysvětluje Poupě, „neponouká mě k tomu žádná ješitnost, ani hmotný zisk nečekám. Vím, že v podnikání tomto spíše ztratím, a peněz mám velmi málo, jsem sládek bez místa. Ale sleduji prospěch našeho sladovnictví, které je ve velikém úpadku ...““ (dtto). Barth se nečekaně uvolí zpracovat rozpočet a pokusí se zjistit počet možných předplatitelů, když se dozvídá, že chudého Františka Ondřeje čeká doma pět děvčátek. S mírným pokroucením hlavy si však přečítá heslo, které sládek umístil na počátku knihy, prozrazující jeho tužbu nemalou. Motto totiž zní: „Toť za práci stojí, abych věděl, proč tu jsem a čím tu býti mám“ (s. 43 odkaz. publ. 1957). O tak neslýchanou věc Poupěti jde, a ještě na to i myslí! „Chce vědět, proč je na světě ještě (s. 44 odkaz. publ. 1957). Učený sládek František Ondřej Poupě přitom často učeně filozofuje: „Úkolem každého je, ..., aby se stal člověkem v nejušlechtilejším smyslu toho slova sám o sobě i v pospolitosti s jinými -- “ (dtto). Poupětovic rodina zakotvuje „mezi chudým, nejchudším lidem“ (s. 44 odkaz. publ. 1957). Oporu paní Poupětová nachází v dětech, předně u nejstarší a již rozumné Aninky, ale i Pepičky, Rézinky, Bětušky a nejmladší Žanynky. A taktéž pomoc i vlídné slovo u sousedky Halámkové. Ženy dávno již uvyklé nedostatku a dávno již s nouzí klidně smířené. I Poupě překonává vnitřní neklid, když spatřuje, že první díl „jeho „Umění vaření piva“ je tištěnou a sešitou, opravdovou knihou. Jeho poznatky, jeho nová metoda, jeho reformy a novoty jsou zachyceny v jasných, natrvalo vytištěných větách a nic už nerozptýlí ta pevně svázaná slova a nedá jim jiný význam ...“ (s. 46 odkaz. publ. 1957).  Nyní již pivko budeme vařit dobře! V Prager Oberpostamtzeitung se „všichni, kdož se na onen díl předplatili, vyzývají, aby sobě své předplatní lístky vyměnili za výtisky právě vydaného díla“ (s. 47 odkaz. publ. 1957).  Nastává léto a Poupě netrpělivě čeká na ohlas. A dočkal se. Pražští a vůkolní sládkové tehdy měli velice napilno. Rychle jsou svoláni k pravidelné výroční schůzi do velkého hostince na Starém Městě. Nevyřídí ještě ani všechnu potřebnou agendu a již ve všech koutech sálu zlostně vybuchuje: „„Poupě!“, „Poupě!“, „Poupě!“ ... „Papírový sládek!“ ... „Škůdce náš!“ (s. 48 odkaz. publ. 1957). Pan starší připomíná tu nestydatou a neslýchanou věc. Příslušník jejich řemesla, nepříslušný však do žádného cechovního obvodu, protože je bez místa, pouze bytující v Praze, si dovolil přijít s knihou a ještě tuto volně kdekomu i prodává! V knize se přitom „s otevřeností přímo děsivou pojednává o veškerých podrobnostech výroby sladu i piva“ (dtto). Vyzradil po staletí pečlivě střežená tajemství poctivého řemesla a sám se v nezdravém velikášství pasuje za reformátora ve vaření piva. Ač je to pouhý „darebný vychloubač ... dryáčník ... šejdíř a žvanil ... „Suďte ho sami ... „Ale jen soudit by bylo málo - “ ... „braňte se proti němu!““ (s. 49 odkaz. publ. 1957). A tak se i stalo. Příslušníci cechu všude povídají, „v jak hluboké neváženosti“ chovají jeho knížku i učení, a naplno a jasně, všechno, co učí označují za blud a švindl! Kolik zloby dopadá též na pana Bartha. A kniha se neprodává. V Praze si i vrabci na střechách cvrlikají o všech příkořích, které musel nynější jinonický sládek, coby podstarší, vytrpět pod Poupětem. Optejte se kancelisty z ředitelství schwarzenberských statků, pana Jedlitschky! Poupě prý přitom ani není pravým spisovatelem toho vykřičeného díla! Ale už se mu na to přišlo, ptáčkovi podvodnému! Knihkupci již nechtějí knihu brát ani do komise. „„Budete musit něco podniknout na obranu své cti“, hovoří rozpačitě pan Barth ..., „to byste se ke svým penězům nedostal““ (s. 52 odkaz. publ. 1957). Poupě je svými mučiteli téměř zlomen – jeho autorství je popíráno! „Srdce v kleštích, naznak, hlavu zvrácenou do polštářů, povídá o tom v noci své ženě, když se ho zeptala, proč nespí“ (s. 53 odkaz. publ. 1957). Ale už se František Ondřej pevně rozhodl. „Perem své dílo vytvořil, perem je bude obhajovat“ (s. 54). Článek vychází v „Pražských poštovských novinách“.  Jedná se o slova značně smělá, kterými František Ondřej všem pochybovačům nabízí k nahlédnutí rukopis vlastní rukou psaný. Vyzývá přitom každého, kdo se cítí jako spisovatel či spolupracovník díla, aby se v těchto listech veřejnosti přihlásil. Další neslýchaná věc! „Málokdy se tenkrát někdo ozýval takovým způsobem v novinách“ (s. 54 odkaz. publ. 1957). Veřejná bitva s neviditelným nepřítelem byla zahájena. Dotčený Poupě nechce zalézt a pouze trpně čekat. Bude bojovat. Ale: „Ach, moci jen vařit, jen vařit, jen vařit!“ (s. 55 odkaz. publ. 1957). Článek je ale dvojsečná zbraň. Prahou letí: „Chacha, pane, už jste to četl? ... Jakýsi spisovatel se brání nařčení - šílenec! Jen je sám rozšiřuje v kruhy, které by se o věci nedověděly. Chacha!“ (s. 55 odkaz. publ. 1957). Odborné dílo, plné nezvyklých rad, však nutně potřebuje čtenářovu důvěru. Nekalá historie kolem knihy ji přitom ale neumožňuje získat. A náhodný kolemjdoucí, kavalír se špacírkou a ve skořicovém fráčku, Poupětovi realisticky připomíná krutou pravdu: „Jsme v zemi, kde se lajdácky říká a poťouchle věří, že není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu ...“ (s. 57 odkaz. publ. 1957). A tak „Poupě se snad po prvé v životě cítí doopravdy, ale doopravdy umlčen“ (dtto). Naděje však neumírá docela. I když se nezaměstnaný sládek k veřejnosti obrací (zatím) marně. A i když se nedostatek v rodině mění v nouzi. Přitom by ke slušnému úspěchu stačilo, pokud by každý z pivovarů zakoupil sobě alespoň jeden z výtisků knihy! Poupětovi se stěhují do ještě skromnějšího bytu v Poštovské ulici, do domu s ironickým názvem „U zlatého slunce“. „A tam žije se svou rodinou muž, který se cele zasvětil nezištnému napravování zaostalého pivovarství - v bídě nejkrutější“ (s. 58 odkaz. publ. 1957). Opětovně se žádný happy end ještě nekoná. Do třetice o Poupětovi vypráví již optimistická, leč rozvleklejší, povídka Obrat. Velmi správně úvodem apeluje a připomíná, že: „Žádný sládek není pouhý sládek. Pečuje o důležitý nápoj, o poživatinu, jejíž zdravost je vážnou obecnou věcí, a tak zachovává nebo ohrožuje veřejné zdraví“ (s. 59 odkaz. publ. 1957). Slova jako tesaná pro dnešní chemiky pod nemilosrdnou kuratelou ziskuchtivého managementu! Stop europomyjím středního proudu! Již tehdy však přece jenom někteří osvícenější sládci sem tam něco zkusili uvařit podle Poupětova spisu a jeho odborných rad. A leckdy z toho vešlo i něco pivka tuze dobrého.  Plody postupně a pomalu začíná nést též Poupětova celoživotní osvětová práce, díky níž v Českém království v 18. století např. mizí piva ochucená různými bylinkami a dalšími příměsemi, často škodlivými lidskému zdraví. Předtím však ještě z kulis Poupětova životního dramatu musela vystoupit dobrotivá hraběcí Milost, oblečená v sukních. Krásné a vznešené paní se zase jednou zachtělo konat dobro. Komupak? Hraběnce Clam-Martinicové. A dokonce nepovolá nezaměstnaného a zchudlého sládka k sobě. Ó ne! „Její Milost napadlo něco jiného. Jede k Poupěti osobně. Vraníci, lokaj, Poštovská ulice vzhůru ...“ (s. 60 odkaz. publ. 1957). Jaká roztomilá děvčátka! Ale té bídy je nějak moc. Její Milost přitom vše přezkoumává letmým pohledem. „Její Milost zřejmě nekoná dobro po prvé“ (s. 61 odkaz. publ. 1957). Téměř přestává ovládat míru své rozpoutané šlechetnosti, když krásně melodickým hlasem milému panu Poupětovi sděluje, že si o něm opatřila zprávy. Poupětovic holčičky mohou na laskavé a sladké hraběnce oči nechat. Má přece dva pivovary. Ale když její Milost rychlým trhnutím rozvázala tkanici své rozkošné mošničky a na stole se ocitl balíček složených bankovek, děvčátka, maminka i tatínek ustrašeně ucouvli. Bezradný, leč stále hrdý Poupě jenom vydechl: „Doufal jsem v něco jiného ...“ (s. 63 odkaz. publ. 1957). Dobře ví, že však odmítnout nemůže. Paní Poupětová propuká v pláč. Vděku lačná hraběnka na chvíli zjihne. Ale zdá se, že její hra na city bude pokračovat. „Nelpíte-li na Praze,“ povídá zas najednou, dál se stavějíc, že je na odchodu, „ve Slaném je u mne místa dost, ano, paní Poupětová“ (dtto). Nevinně pozoruje jejich novou náhlou zmatenost. „Na panství – či v pivovaře? chtěl jste se zeptat, ale netroufáte si, viďte, pane Poupě?“ (s. 63 odkaz. publ. 1957). A pokračuje, moc dobře si vědoma udivenosti především dětí: „Chtěla bych Vás vidět ve Slaném ... protože tam asi budu měnit sládka“ (dtto). A ještě setrvává na podstavci okázalé dobrodějky, když se Františka Ondřeje na oko starostlivě dotazuje, zda nebude tamější pivovárek pro něj příliš malý. „Tak, tak – Vaše Milosti! To by bylo, co hledám! Možnost práce! ... Malý nemalý. Byl by to pivovar!“ (s. 64 odkaz. publ. 1957), nadšeně a opravdově ze sebe sype sládek. „Stane se mi potěšením, když budu moci pro vás pracovat“ (s. 65 odkaz. publ. 1957). Teprve až nyní paní Poupětová za všechny s upřímnou vroucností líbá bělounkou ručku šlechtičny. A tato, v jádru nikoli zlá žena, se „neudržela a zprudka políbila paní Poupětovou na tvář. Ale potom už věděla, že musí co nejrychleji pryč“ (dtto). Řetěz běd je přetržen. František Ondřej již ženě Anně ukazuje, kdeže Slaný leží. „„Jé!“- „Jé!“ - „Jéé!“ tleskají dívenky hned nadšeně“ (s. 66 odkaz. publ. 1957). Nestěhují se ovšem hned přímo do pivovaru, nějaký čas ještě pouze na pivovar hledí z domku, kde je usídlili. Ale bída je pryč, i dříví pálí panské. A „na zimu roku 1794 se Poupě uvazuje ve správu hraběcího podniku – čerta starého: od listopadu zas zkrátka vaří, vaří, vaří!“ (s. 67 odkaz. publ. 1957). Pivovárek je to menší než jinonický, „ale v malém bývá někdy všechno lepší“ (s. 67 odkaz. publ. 1957). I své pomocníky lépe ohlídá. Podstarší i omladina působí dojmem, že se chtějí něčemu naučit a František Ondřej hodlá z mladistvých chasníků nadělat dobré, řemeslem zaujaté sladovníky. Po čase vyškolí podstaršího a přímluvou u hraběnky ho usadí na jejím druhém pivovaře, ve Smečně. S chutí se tedy Poupě pouští do díla a neustále se sám poučuje o nových věcech. „Co všechno tedy už Poupě zas nedělá! Vaří, školí, spisuje – jen jedno ho při všem pořád trápí: nemá v rodině plné dcerek nástupce“ (s. 69 odkaz. publ. 1957). Dcerušky sice jsou obrovským blahem, ale v českém pivovarnictví je přece potřeba ještě tolik toho vykonat! Poupětovy dcerky zažívají ve Slaném šťastné dětství. I František Ondřej je vlastně šťasten. Přitom pilně studuje, nejenom fyziku či chemii. Jeho nejcennějším známým v Praze je profesor Renner. Poupě přichází s další neslýchanou věcí. V hlavě nyní nosí stále hutnotu a její přesné stanovení. Má již i název pro nové měřidlo, pro nový a stále citelněji absentující nový přístroj – pivní váhu. „Přijdu na to! – Už to skoro mám. Jednou se bude všechno měřit - je to základní lidské toužení, a moudré!“ (s. 74 odkaz. publ. 1957). Půjde o měření jako s teploměrem. Ale bez rtuti. Bude to mít stupnici, bude se to ponořovat ... „Hustoměr!“ (dtto).  Zaslepená práce Františka Ondřeje začíná přinášet skvělé výsledky. Ani krásná hraběnka nepodléhá nepěkným řečem o Poupětovi, které se jí zase kdosi pokouší nalhat. Ostatně jeho pivko se dobře pije! Oči sládka se stávají stále sebevědomějšími při jednáních s hraběnkou. Je totiž přece taktéž bohat - „tím, co ví a zná“ (s. 77 odkaz. publ. 1957). Při jedné z vizit hraběnka sděluje sládkovi radostnou novinku, že jeho pivo je žádáno v samotné Praze! V tom do sklepa strká hlavu nový učedník a haleká další radostnou zprávu: „Pane starý, hej . máte syna, kluka!“ (s. 79 publ. 1957). Poupě je omámen štěstím. Následník! Již nebude musit vyčítavě hledět na nejstarší Aninku, kterou hodlal učinit nástupcem, ale která stále více a více lnula k mamince a ženské práci. Radostně pokračuje v poctivém díle ve slánském pivovaru. Život však letí šíleně rychle, „a co zanedbáš nebo nevyužiješ, nikdy nedoženeš“ (s. 85 odkaz. publ. 1957). Slaný je sice Slaný a ta přijatelná vrchnost! Ovšem zlepšovatelskému úsilí páně sládkově přestává malý pivovárek postupně stačit. Není to domýšlivost, ani pýcha, ani neopatrnost, ale Poupě prostě nemůže jinak. A míří hodně vysoko. „Právě když ho to nejvíce bralo, vypsali konkurs na obsazení místa sládka při pivovaře v královském hlavním městě Brně!“ (s. 86 odkaz. publ. 1957). Leč všechno má ještě následky. „„Pane sládku, jste tu? –  Co jsem se to dověděla? Co jsem se to dověděla? Ano?“. Bičík v ruce, všecka rychlá, zamotávajíc se do jezdecké sukně, v hlase i tváři hněv, hraběnka, najednou jiná, nevlídná, docela zlá, nehezká …“ (s. 86 odkaz. publ. 1957). A ta, plná zlosti, že jedná za jejími zády, na místě sládkovi vztekle dává výpověď. František Ondřej Poupě hrdě přijímá. I když při neslibně vypadající brněnské vyhlídce je teď v pěkné bryndě. Za pár minut se však atmosféra zklidňuje a oba již nechtějí nic pokazit na nápravném vývoji. Kam se to ale Poupě cpe! Pozor, pane sládku! Opatrnost volí raději neměnit. A vzdělané šlechtě stále patří většina pivovarů. „A někde v městském pivovaře poslouchat penězi zpychlé nevzdělané obecní tatíky?“ (s. 85 odkaz. publ. 1957). A ví vůbec, co je to Brno? „Kolik sládků se tam potlačí? A kolik strýčkovských klik už možná vede o místo tichý voj mezi sebou?“ (s. 86 odkaz. publ. 1957). V Brně o konkurzu purkmistrovi Rauscherovi referuje magistrátní rada Czikann, referent v této věci. Brněnský starosta, s hlavou oteklou starostmi, vyslovuje vskutku neslýchanou věc: „Měl bych tentokrát jedno přání: žádné protekcionářství!“ (s. 89 odkaz. publ. 1957). Czikann je zmaten. Hotová záhada! Purkmistrovi se však neodporuje. Tudíž snaživě vykoktává: „Pak – pak – navrhuji, pane purkmistře ..., aby se to dalo uchazeči, který se vykazuje mimořádnými důkladnými vědomostmi theoretickými i výtečnou způsobilostí praktickou“ (dtto). Zde však radovi selhává hlas a znovu si, v plné hrůze, uvědomuje šílenost purkmistrova i svého počínání. Přesto těžce vyslovuje, že jeden takový tu je, navíc vybaven „velepochvalnými vysvědčeními“ i chvalnými vlastnostmi doloženými „vlastními tiskopisy o umění vaření piva“. Přesněji „jakýsi František Ondřej Poupě z Čech“ (s. 89 odkaz. publ. 1957). Poupě místo skutečně dostává! I paní hraběnku naplnilo pýchou, že do velkého brněnského pivovaru jde sládek právě její. „V den odjezdu Poupětových přijela do Slaného a s nenáročností pro svou osobu zúčastnila se jejich loučení s pivovarem, aby sláva toho stěhování byla ještě větší“ (s. 90 odkaz. publ. 1957). V moravském městě se rodině ihned zalíbilo. S děvčaty nebylo vůbec k vydržení, „co řečí pořád měla o tom co viděla“ (s. 91 odkaz. publ. 1957). I paní sládková si uvědomila, jak moc i ona sama povýšila. Pravda, v rozsáhlém závodě vše úplně v pořádku nebylo. Na Františka Ondřeje čeká další pořádný kus práce. Nepřekvapí, že se mu podařilo vyrobit „nejen pivo dobré, ale už napoprvé i silnější, než jaké tu vařil jeho předchůdce“ (dtto). Brněnský pivovar čile vzkvétá a Brňané jsou s jeho produkty spokojeni vskutku nadmíru. Spokojen je i purkmistr i rada Czikann a občas zavzpomínají na obsazování místa sládka. „A pověst toho piva se čile nese všemi směry s neméně pochvalnými řečmi o „učeném“ sládkovi. Už nejde lehce od úst posměch pro teploměr, pro pivní váhu, už se v českých a moravských pivovarech nedaří pověrám jako dříve. Poupětova pravda se z Brna šíří ...“ (s. 92 odkaz. publ. 1957). Poupětův synek zdravě prospívá a již od mala je veden ke svému nástupnickému poslání. František Ondřej zaboduje též „svým perem“, když u dalšího svého spisu má již veřejnost na své straně. „I český překlad své knihy uskutečňuje ...“ (s. 92 odkaz. publ. 1957). A to raději sám, a pro pouhých čtyřiačtyřicet předplatitelů. Poupě se v Brně dožívá taktéž splnění nejkrásnějšího snu všech průkopníků. A sice, „že nadanější a pokročilejší mezi sládky, poznavše konečně, že už nemohou setrvávat při starém „dobrém“ způsobu vaření, odhodlávají se ... k pouti, k putování za Poupětem do Brna!“ (s. 93 odkaz. publ. 1957). Laskavý Poupě pivní spolubratry přívětivě přijímá a radostně vyučuje. Takovýchto mužů se „vyskytuje poskrovnu v dějinách všeho průmyslu“ (dtto). František Ondřej Poupě roku 1798 otevírá v Brně první sladovnickou školu, čímž o sto let předstihl obdobné snahy v jiných zemích. Neslýchaná věc! Že by tedy opravdu nakonec pohádkový happy end, s vítězstvím lidského dobra a především poctivé lidské práce? Zazvonil však zvonec a pohádky je konec. Neboť brněnská idylka trvá pouhých sedm biblických tučných let a tak koncem roku 1805 tělo Františka Ondřeje končí v neoznačené obecní jámě. Jeho reformy však žijí dál. Práci čest! Nastal čas konečně se seznámit s všetečnými únětickými skřítky pivovarskými. Zalistujme recenzovaným titulem Kvašan a Chmelík zasahují: Tajemství skřítků z únětického pivovaru. Přední i zadní vnitřní strany obalu představují skřítky Únětického pivovaru. Zátka je plnič lahví a sudů, Bublina-mrzout má v popisu práce zrání piva, Hvozdoň suší slad ve hvozdu, kuchař Chmelík má na starosti vaření piva, účetní Ječmák-máček příjem a výrobu sladu a bělovousý Kvašan tomu všemu řediteluje. Koňskou divizi reprezentují Hnědačka a Čerňák. Postavami lidskými jsou tatínek Štěpán, maminka Lucie (blíže specifikovaní na https://unetickypivovar.cz/nasi-lide, jde o samotné pány majitele a (spolu)zakladatele) a jejich holky - Kačka s Kamilkou. Příběh je prostý. Maminka si přeje děti. Vrána přináší Kačku a posléze Kamilku. Tatínek chce ještě jedno. A tak si opatřují opuštěný Únětický pivovar. „Pohádka o vzkříšení únětického pivovaru vychází z příběhu, který se opravdu stal. Na podzim roku 2010 jsme společně s mojí paní Lucií poprvé navštívili bývalý pivovar v Úněticích. Přestože byl opuštěný, byla zde cítit jeho silná historie. Od prvního okamžiku jsme si představovali, jaké to zde asi bývalo v dobách, kdy se tu vařilo pivo. Najednou jsme měli pocit, že se stáváme součástí úchvatného příběhu, který ještě nemá skončit. Když do prázdného pivovaru poprvé vstoupily naše dcery Kačenka a Kamilka, byl v jejich očích náhle vidět pocit vzrušení, očekávání i obav. A právě v tom okamžiku začíná pohádkový příběh o pivovarnických skřítcích, kteří pomáhali únětický pivovar znovu přivést k životu. Štěpán Tkadlec“ (zadní přebal anot. publ.). Do příběhu vzkříšení slovem i příhodnými obrázky uvádí úvodní kapitola Nečekaný dárek. Desetiletá Kačka a osmiletá Kamila dostávají jako dárek bratříčka - zpustlý pivovar. Poprvé ustrašeně procházejí prázdným areálem, ze kterého sálá historie a zvědavá Kamilka zpozoruje mihnout se jakési světýlko u okna nahoře v jedné z rozlehlých místností. Kačka jí to nevěří. V kapitole Začala škola se Kamilka v únětické 3.B chlubí koupí pivovaru. To Kačka v 5.A usilovně přemýšlí, proč ji raději rodiče nekoupili Lukáše, se kterým plánuje svatbu. Ona, Lukáš nic ještě netuší. Do děje vstupují únětičtí skřítkové. „Na humnech v Únětickém pivovaru mezitím nastala panika“ (s. 20 anot. publ.). Takto začíná kapitola Panika. Skřítkové i jejich koníci z tajného skřítkovského pivovaru zahájili mimořádný sněm, neboť se u nich objevili noví lidé. Křičí, mávají končetinkami a šermují svými zákony a pravidly sepsanými v knihách Spilka I a Spilka II.  Šest skřítků projevilo šest odlišných názorů. Ovšem dohodli se, že se dohodnou. Všichni společně totiž „milovali začátky a konce sněmů“ (s. 29 anot. publ.). Rodiče i malé slečny se z okraje vesnice stěhují do pivovaru. Holky se zabydlují ve svých pokojících. Hned první večer Kamilka slyší nějaké zvuky, Kačka po chvíli také. Vyrážejí na dobrodružný průzkum. V kapitole Senzační objev se takto seznamují s pivovarskými skřítky. A slibují si, že objev nikomu neprozradí. Slib brzy poruší Kačka, které se skřítky pochlubí Lukášovi, jak prozrazuje kapitola Tajemství prozrazeno. Lukáš tajemství rozkecává po třídě. Co dál? je pojmenování kapitoly, ve které únětičtí skřítkové rozebírají nečekané noční setkání s lidskými dětmi. Někteří vidí ve spojení s lidmi příležitost, jiní se naopak lidí dosti obávají. Novému setkání s Kamilkou a Kačteřinou (jak překřtili Kačku) se však vyhnout nemohou. Decentně drastická kapitola Po uši v betonu líčí záchranu skřítka. Tatínek jednak nastražil po pivovaru pasti, protože stopy po skřítcích spojoval s přítomností myší (Kočičku mít nemohli, neboť Kamilka je na kočky alergická). Druhak celá humna, kde holky potkaly skřítky, pokryl betonem. Holky statečně vbíhají do čerstvého betonu a vytahují zalitého skřítka Bublinu.  Oplachují jej, suší a ukládají do krabice od bot vystlané školními sešity a čistými ponožkami. Chrápajícího Bublinu v dětském kočárku přináší kapitola Chudák Bublina. Bublina vypráví o zkáze a zmaru veškerého skřítkovského vybavení, jež po staletí používali, a které zůstalo zalito betonem. Děvčata vyráží zachránit ostatní skřítky. V kapitole Dobrodružství za svitu baterek pátrají na humnech, na hvozdu i kolem chladících kádí a ve chmelovaru. Marně. Pátračky se rozdělují. Kaččino martýrium ve stodole je obsahem hororové kapitoly Tápání v temnotách. Tři skřítky a oba koníky nalézá na starém valníku. Kačka je ale při hledání omráčena železným kolem kladky. Skřítkové s koníky Kačku úspěšně oživují. Kamilčino hledání přibližuje kapitola Na půdě. Kde nefunguje elektřina. Objevuje zbylé dva skřítky, bojácně ukryté v různých rozích. Všichni skřítkové se nakonec konečně scházejí v Katčině pokoji. Po hodině veselí obsazují celý domeček pro panenky a koníci uléhají pod postel. Kapitola Rekonstrukce se protahuje vypráví o komplikacích při rekonstrukci pivovaru. Na kterou byla najata stavební firma. Dostala na starost celý pivovar, včetně spilky. Oba rodiče ještě chodili do původní práce, takže kontrolu výsledků mohli provádět až večer. Vypadalo to ovšem tak, že se přes den pracovníci firmy moc nepřetrhnou. Plánovaný termín znovuotevření pivovaru v červnu se přitom neúprosně blížil. Skřítci se věnovali zabydlování domečku pro panenky a plánovali výrobu nových přístrojů na vaření skřítkovského piva. Skřítkové si „poprvé po třech staletích konečně odpočinuli“ (s. 67 anot. publ.). Nečinnost jim ale brzy začala vadit. „Skřítci totiž dělí svůj život jen na práci a odpočinek … Poslední dobou však nepracovali a odpočinek je tudíž velmi brzy přestal bavit. Nevěděli, co dělat, a byli čím dál smutnější …“ (dtto). Usilovně přemýšleli, zda mají zůstat v pivovaru, anebo raději odejít? Kamilka chce skřítky zabavit a tak jim citlivě vypráví dlouhou story svého plyšové medvěda Kamila - v nejdelší kapitole celé knihy Kamilova strastiplná pouť. Vystupuje tu zlý žralok (Kamilovi uhryzl ucho) i drahá panenka Barbie. Z umělé hmoty, tudíž plovoucí. Kamila zachraňuje. Jak se ocitli na širém moři? Loď s bednami plnými hraček plující z Jižní Ameriky ztroskotala. Kamila s Barbínou vylovil kapitán a vzal do záchranného člunu. Věnoval je své dceři, holčičce Barboře. Kamilovi se u ní moc nelíbilo. Barbína se pořád dívala na televizi na seriály o barbínách, začala být nafoukaná a dělat mu naschvály. Spícího Kamila pomalovala fixou a naházela na něj prach a pavučiny. Barbořina maminka se pak starého špinavého medvěda zbavila na burze použitých starých věcí. Štěpán s Lucií si na této burze vybírali kombinézu pro miminko (kterým byla Kamilka) a medvěda k této dostali zdarma. Poučný příběh o opuštěném a nalezeném Kamilovi se skřítkům zalíbil. Rozhodli se v pivovaru zůstat.  Změny chování obou holek, které nyní pořád něco někde kutili, přičemž přepečlivě zařizovali domeček pro panenky a jezdily po pivovaru s dětským kočárkem, do kterého mluvili, neušlo pozornosti rodičů. Jak prozrazuje kapitola Tlačenkový rozhovor. Na jehož konci plamenně promlouvá Kačka ke skřítkům. Tatínek u večeře totiž prohodil: „Kdybych tak mohl být jeden den doma … Viděl bych, co tady ti naši dělníci vlastně dělají“ (s. 81 anot. publ.). Kačka pověřuje skřítky úkolem. Ti získávají konečně pocit, „že budou k něčemu užiteční“ (dtto).  Plnění zadaného úkolu, „… zjistit, kdo a jak moc v pivovaru pracuje“ (s. 82 anot. publ.) popisuje kapitola Ďábelský plán. Skřítkové se porůznu po pivovaru poschovávali. A viděli věci … (Což připomene angažovanou, ale nenudící dvojku vinařské trilogie s plejádou hereckých hvězd - film Zralé víno (Československo 1981. 91 min. Režie: V. Vorlíček). Cyril Maruštík (F. Filipovský) sleduje vojenským kukrem využívání pracovní doby v pálavickém družstvu. Vše pečlivě zapisuje a předává komisnímu Čestmíru Semerádovi (J. Sovák). Podle ŠPIPRAMa pracovní nasazení sledovaných rozhodně nebylo 100%. Ohledně skřítků si nelze nevybavit kultovní muzikál Ať žijí duchové (Československo 1977. 80 min. Režie: O. Lipský)). Patnáct minut po odjezdu rodičů do práce a odchodu holek do školy přestali dělníci pracovat. Jeden spal v doneseném spacáku, jiný si v kuchyni vesele vařil, další cosi vyráběl z ukradených součástek atp. Skřítkové se zahálející dělníky rozhodli řádně vyděsit a současně vytrestat. Podařilo se. Podusili je rafinovaně a důkladně. Večer rodiče přivítala řada nastoupených roztřesených dělníků, kteří se omlouvali a prosili o odpuštění, že si místo práce na pivovaru užívali několikaměsíční placenou dovolenou. „… jen nás zbavte těch malých strašidelných mužíků“ (s. 86 anot. publ.). Holky tomu rozuměly, rodiče nikoli. „Bylo na čase rodiče s těmi „strašidelnými mužíky“ seznámit“ (tamtéž). Stává se tak v kapitole Představení na stole. Skřítkové holkám i rodičům v kabaretním představení v domě pro panenky zapěli a zatančili, přičemž pěkně představili svou pivovarskou funkci. Posledním byl Kvašan, který se prezentoval slovy: „Kvašan, toť jméno mé je a dělám tu prosím ředitele. Hlídám, aby všechno klapalo, nekecalo se a makalo“ (s. 91 anot. publ.). Nakonec nabídli rodině pomocnou ruku. Tatínek s maminkou se rychle se skřítky spřátelili. Očekávaně přes pivo. Všichni spolu našli společnou řeč. Není divu, že příslušná kapitola nese název Společná řeč. Je obsáhlejší, neboť skrze povídání skřítků nenuceně seznamuje s procesem výroby piva. Včetně názorného schématu. Pivovar lidský tímto získal v sobě ještě jeden malý s věrnými mini pracovníky. V kapitole Hanebná loupež zhrzený Lukáš (kterého štvalo, že ho Kačka přestala dobývat) nezvaně nahlédne do Kaččina tajného deníku. Kačka zuří. Hledání sládka přibližuje kapitola Kde je sládek? Pivovar byl nachystán, nová firma (pod skrytým dohledem skřítků) uvedla vše po čtyřech měsících od vyplašení nemakačenků konečně do pořádku. Leč hledal se pořád sládek, „který by dal pivu tu správnou chuť a tvář“ (s. 101 anot. publ.). Rodiče hledali různými cestami. Nepořídili, a tak se nakonec rozhodli „první zkušební várku uvařit sami. Bez lidských spolupracovníků, pouze se skřítky“ (dtto). Skřítkové přitom podali heroický výkon přímo nadskřítkovský. Na chuti pivka se všichni shodli, nicméně i na tom, že bez lidského sládka to ale do budoucna opravdu nepůjde. Na Štěpánova prorocká slova: „Však už si nás ten pravý sládek najde sám“ …“ (s. 103 anot. publ.) dochází však až o několik kapitol později.  Kapitola Koně představuje skřítkovskou kobylku Hnědačku a valacha Čerňáka. V čemž pokračuje kapitola Slavnost lípy. Obě vyprávějí příběhy ze skřítkovské historie i mytologie. Na scénu se v kapitole Jak chodí pštros? navrací Lukáš, který by se Kačce rád omluvil. Kačka se mu však důsledně vyhýbá. Příležitost se nabízí při slavnostním otevření pivovaru. Kamilka se spolužáky secvičuje divadelní scénku pro tuto příležitost. Skřítkové asistují a pomáhají. Den P (jako Pivovar) nastává 11. června. Atmosféru vykresluje kapitola Velký den. Navařena bylo i skromná várka domácího piva. Lidé i skřítkové se vyšňořili slavnostně. Na slavnost dorazil i Lukáš. Na představení v pivovarské stodole zve kapitolka Bimbo zasahuje. Kamilka hraje pštrosa, slona překvapivě Lukáš. Zaskočil za nemocného spolužáka. Na nastudování měl málo času, takže mu komicky nepadl kostým a v textu mohutně improvizoval. Nakonec se ale všichni moc dobře bavili. Jeden postarší pán dokonce radil s pivkem a diskutoval ohledně hořkosti. Pan sládek. Který poslechl „něco“, co mu našeptávalo, aby šel za Štěpánem a řekl, co si o jeho pivu skutečně myslí. „To „něco“ byli pochopitelně … skřítci. Oni už mají takový dar a jsou tvrdohlaví, takže jakmile si něco usmyslí, nikdo je nezastaví“ (s. 129 anot. publ.).  Pivovar získal sládka Vladimíra a pěkně se rozběhl. Skřítci o sládka všemožně pečovali, „ale dohodli se, že se raději neukážou ani jemu, ani nikomu z další lidí“ (s. 130 anot. publ.). Nechtěli se stát exponáty pro školní exkurze a báli se i případného vyhnání. Štěpán s tím nakonec souhlasil, ač nerad. Jak prozrazuje kapitola Štěpánovy plány. Spřádal plány, kterak skřítky využít v reklamě (např. s využitím sloganu „I malí skřítci umí vyrobit velké pivo!“ (s. 130 anot. publ.)), ale „zbytek rodiny mu to vše výslovně a důrazně zakázal“ (dtto). Sládek Vladimír žil prací. Skřítci si až stěžovali, že vůbec nechodí domů a pro ně je tak stále těžší se před ním skrývat. Někdy, když byl Vladimír hodně unavený (po ochutnávce), Zátka s Bublinou provokovali a bez skrývání před ním jezdili na konících. „V takových chvílích Vladimír jen říkával: „Pro dnešek to stačilo, už vidím skřítky …““ (s. 131 anot. publ.). Skřítci vaří společně s Vladimírem, který o nic přitom neví, a svými malými koníky rozváží soudky pivka ke skřítkům z okolí. O čemž pojednává kapitola Dobře naložený sládek. Tímto není míněn Vladimír, nýbrž jistý sládek z dávnějších časů. Z Kvašanova rozverně-osvětového vyprávění. Zmíněný lidský sládek používal skřítkovské pivo „jako takové koření a vylepšoval jim pivo lidské“ (s. 133 anot. publ.). „Potíž byla v tom, že sládek měl pivo rád až moc a jednou jsme ho v něm našli utopeného. Tak dlouho ochutnával, až se utopil. Byla to katastrofa. Pivo zkažené, sládek zkažený“ (dtto). Kačka si po telefonu píše s Lukášem. Kvašanovy pivovarské historky pokračují v kapitole Psí zuby. Pejsků se skřítkové bojí. Proto když jeden z lidských sládků pouštěl své štěkavé čtyřnožce po pivovaru, museli si zbudovat malé chodby ústící do podzemní místnosti, kde vařili své skřítkovské pivko. Chodby začaly využívat myšky, leč chytří skřítkové s nimi brzy uzavřeli spojenectví. Kvašanovo vyprávění slyšel a viděl i Vladimír, který však skřítkům přislíbil, že bude nadále dělat, že žádné skřítky nevidí. Velitel Kvašan stvrzuje vzájemnou spolupráci, přičemž vyslovuje podmínku: „Že totiž nebudete před pivovar dávat žádné umělohmotné skřítky z rodu trpaslíků“ (s. 137 anot. publ.). Knížečku zakončuje finální kapitola Dej Bůh štěstí. Přibližuje velikánské přátelství, vzniklé mezi skřítky a sládkem Vladimírem. Pivovar prosperoval a Kačka vzala na milost Lukáše, se kterým se tajně scházela (O čemž věděla Kamilka i na dvojici nasazený agent Hvozdoň). O skřítcích Kačka Lukášovi ale neřekla nic. „„Pověz mu to až po svatbě“, radila jí Kamila …“ (s. 139 anot. publ.). Lucka se Štěpánem si splnili svůj životní sen. Dej Bůh štěstí, pane starý! Na úplný závěr je vysloveno poděkování autora textu Josefa Rosena, který se následně krátce představuje. Spolu s autorkou velmi souznějících obrázků Monikou Houdkovou. Knihu lze doporučit malým, menším, větším i těm úplně největším (a nejstarším). Pobaví, potěší, poučí. V neposlední řadě může přispět k opětovnému probuzení nadšení z poctivé práce i nadšení z budování lepší budoucnosti. Včetně obnovení víry, že se vyplatí poctivě a tvrdě pracovat a být v něčem užitečném opravdu, ale opravdu dobrý. Bez práce koláče totiž opravdu nejsou.

Pivní trendy (BPH LX. + LXV.) aneb cool nebo vool (čti vůl)?: Nějak se nám těžce nepozdává pořadí prosincového tzv. testu světlých lahváčů-ležáků v hypermarketech, dostupného přes https://www.idnes.cz/ekonomika/test-a-spotrebitel/test-svetly-lezak-lahvovy-pivo.A231218_100730_test_ven. S vyústěním v podobě rady, že pokud si chcete pochutnat, jděte na točené, přitom plně souhlasíme. I s konstatováním, že i dobré pivko v obchodě stárne. Vlastně příliš neuspělo žádné z hodnocených piv. Na úplném chvostu se hanbí Únětice 12° (ovšem v PETce), předposlední je lahváč Pilsner Urquell a předpředposlední Budvar 33. O lahváčích, natož PETkách, si iluze neděláme žádné a ani je nikdy nepijeme. Ovšem chemické (euro)srágory, které se umístily před B33 jsou ještě daleko, daleko strašidelnější a strašnější.

Pivko s deserty a nový časopis (BPH LXIV.): Na jubilejní sté číslo Pivo, Bier & Ale (www.pivobierale.cz) čekáme až do samotného konce roku. Avizováno bylo dříve. Kdepak to vázne? Že by nestíhala zdecimovaná Česká pošta? Odstupte, pane R.! Nejenom kvůli poště! P.S. Nevěříme vlastním očím. Téměř devadesátiletá máti nezvládá fronty v Olšanské. Což je jediná žižkovská pošta pro cca 80 000 obyvatel. Tudíž jezdí ze Žižkova až na Suchdol. Novým zlepšením služeb pošty je, že suchdolská pobočka omezila provoz. Na pouhé tři dny v týdnu!

Litoměřice (ZN 37.) + Ctiněves (ZN 76.): 29. 12. výjezd bílou VW Týnou. Pěkně zatíženou. I s Myšákem (aneb trio (tragi)komických tlouštíků). Ještě před jedenáctou nadrženě zasedáme v litoměřickém Biskupském pivovaru U sv. Štěpána (https://www.biskupskypivovar.cz), který má drtivou většinu stolů rezervovaných. Zarezervováno máme také. Vánoční občerství kulminuje. Nakládaný hermoš (skvěle uleželý s pálivými sušenými minipapričkami) plus grilované kolínko na chlebu na rozjezd. Následuje španělák s rýží (není až tak světlý, jako minule), tmavá játra na roštu s fritem a tatarkou a hovězí nudličky se zeleninou a fritem. Jídla kolují. Nudličky jsou nejlepší. Jezevec splachuje Jelínkovou hruškovicí. Zbytek výpravy opulentně dezertuje malinami se zmrzlinou a šlehačkou plus vídeňskou kávičkou. Teče jedenáctka Děkan, dvanáctka Štěpán a polotmavá třináctka. Děkan na začátku, poté Štěpán. Není moc vytočený. Nedigestuje. Kuchyň dneska za dvě, pivka nejlépe za tři. Poté alibistická pidiprocházka u Píšťanského jezera. Nazpátek přes Ústí se zatopenou ulicí či náplavkou.

Pivní snob (ZN 42.): Časopisu Pivo, Bier & Ale (PBA) fandíme od jeho začátků, ovšem se současnými pivními organizacemi a tragikomicky snobáckými kluby nechceme míti nic. Vůbec nic. Ondyno po půli listopadu se k Sadu vetřela dvojka samozvaných machýrků v černém s pivními nápisy. Minimálně jeden byl sťatý či zkouřený (a zapomněl si umýt nejenom zbytek vlasů). Namísto pozdravu pyšně zahulákali: „Přišla Strana přátel piva!“. Čekali na potlesk vestoje. Tento se nedostavil, tak všechno hlasitě zopakovali a náležitě zdůraznili i před manažerem. Už toto bohatě stačilo. K Sadu chodilo a chodí skutečných celebrit i opravdových osobností hodně a takhle hovadské antré přitom neudělal nikdy nikdo (U sadu se podobně samolibě před lety chovával zdredovaný vrchní papaláš jisté strany mající ve vínku digitalizaci & fet (Anebo fet & digitalizaci?), který se neustále nápadně nenápadně díval, zda se na něj ostatní dívají a obdivují jej). (Ne)povedená dvojka se velkopansky roztáhla u baru a začala mlít hovna, hovna a zase jen hovna. O časopisu PBA, o Pavlovi B., o Marcele T. a především o tom, jací jsou oni sami pivní borci a pivní světáčtí mazáci. Všude byli, všechno pili, všechno znají a všechno vědí nejlépe. Dělalo se nám blivno. Never more!

Pel-mel ze zrzavého světa (aneb pár pivních drbů a frků, které p.t. čtenářstvu možná unikly): Pivovar Obec na předměstí Ballerd amerického Seattlu vaří pivka z českých surovin. Velké (neboli pintu 0,47 l) účtují USD 7. U.S. firma Berkeley Yeat finišuje práce na geneticky modifikovaných kvasinkách pro pivovarnictví. S cílem přidávání i omezování chutí, úspor a údajného tzv. pokroku. Paní Zadinová z HavloBrodu drží světový rekord - vymlaskla půllitr pivka bez použití rukou, pouze se sklenicí v zubech. Rekord činí 9,4 vteřiny. 12,28 sekundy je hodnota světového rekordu ostravaka ostravskeho p. Bureše. Za tuto dobu vyžahl půllitr piva visící hlavou dolů, zaklesnutý nárty na fošně. Dej Bůh štěstí, pane starý! P.S. Džouk: „Cože, ty snídáš pivo? Kdepak, drahá. To je chmelové smoothie“. PF 2024.