ZN 65 + Tour 21

Zrzavé novosti aneb staronové aktualizace a Jezevcovy pivně-kulinářské drby

(No. 65., podletně prázdninové, včetně Tour de Putyk 2021, z 31. srpna LP 2021)

Pivní moudrost a recept: „Už ani korunu do Bruselu nazmar a euru trvale nazdar!“ (M. Ševčík). „LÍPA - náš národní strom, PÍPA - náš národní stroj“ (vlastenecký slogan). „Kdo chce žít ve Střední Evropě, musí být maličko přiožralý“ (B. Hrabal). „... protože každý pořádný mužský v Kersku a jeho polesí od šesti hodin večer nemyslí na nic jiného než na krásnou cestu do hospody a na pivo ...“ (B. Hrabal). Lehkým, a to nejenom podletním, pokrmem se může stát plecko s jablky na světlém pivku. Suroviny: 600 g vepřové plece, 120 g cibule, 250 g jablek, 400 g brambor, 80 g sádla, kmín, sůl, pepř a 100 ml piva (v originále podle restaurace Rybník Sobášov Litovel Classic). Technologie: Na sádle orestujeme větší kostky vepřového, které jsme si předem nasolili a promasírovali s kmínem. Až se maso zatáhne, zbělá a začne chytat zlatavou barvu, přidáme na klínky nakrájenou cibuli a také tuto orestujeme. Poté zalijeme základ světlým pivem a necháme odvařit. Podlijeme vodou (či vývarem) a 90 minut zvolna dusíme. Když je maso skoro měkké, přidáme brambory nakrájené na kostky. Ke konci přihodíme jablka a dotáhneme. Pokrm chutná s čerstvou cibulkou a rajčatovým salátem. Nenáročný remoskový receptík inspiruje, kterak na kačenu s pivkem. Nakrájíme kilo cibule a dáme do remosky. Na cibuli položíme osolené a okmínované díly kachny. Podlijeme půlkou černého lahváče. Podle velikosti dílů ptáka dolijeme druhou polovinu pivka po 45 až 60 minutách pečení. Následně dopečeme doměkka. Obdobně lze připravit kuře anebo špekáčky. Coby výživný slaný desert ukuchtíme sobě pivní závin se zelím. Ingredience: 300 g hladké mouky, 100 g polohrubé mouky, 125 g tuku, 180 ml piva. Náplň: 250 g najemno pokrájeného kysaného zelí, 100 g nakrájených tvarůžků, 100 g na kostičky nakrájené slaniny, 1 vejce, sůl, pepř, kmín, strouhanku. Postup: Do mísy nasypeme oba druhy mouky, přidáme změklé máslo a pivko. Vypracujeme těsto, které ponecháme čtvrthodinku odpočívat a poté vyválíme plát. Těsto posypeme strouhankou a přidáme náplň smícháním všech ingrediencí. Zavineme, potřeme rozšlehaným vejcem a zasypeme kmínem. Povrch lehce propícháme vidličkou a pečeme asi 40 minut při 180°C.

Chýně (BPH III.) + Řeporyje (ZN 51.): Po čase, o neděli 15. srpna, zase z Cyklohráčku výlez už na Zličíně. U Strahovského rybníka v Chýni lapání bronzu a relax chůzí na boso po trávě. Přepych! Na chlup přesně na jedenáctou vjezd do Pivovarské krčmy (www.pivovarska-krcma.cz). Úřaduje sestava best of, včetně pana chiefa RK. Na čepu řeporyjská světlá desina, dvanáctkový ejlík a dvanda polotmavá. Desina i ejlík drží zdejší standard, tedy obé chýňsky, resp. řeporyjsky, typicky nakyslé. Prořídl notně stálý jídelní lístek, ovšem k mání specialitky sepsané na třech tabulích. Cílíme na vysoký roštěnec s fritem a fazolkami. Fazolky došly, tož nabídnuty přelivy. Liškový zní i vypadá dobře. Maso chutné, liškami pí. kuchařinka s velkým K nešetřila a oceňujeme tlusté poctivé hranoly. Žádní hubení hádci. Sedíme mimořádně venku, tudíž neflirtujeme ani vážně nerozmlouváme s obří piraňou, nýbrž se ocicmáváme s menším černým kočičákem. Přisedává žižkaperský malíř p. Máňa D., pracující v Chýni na kulisách. Drbeme nad gastrosituací po lockdownech a v horku sníme o octové ledové tříšti na tlačence. Máňa má fantazii značnou a rád experimentuje. Kdysi třebas bájil o teplém zavináči s mákem. Proti gustu ... Hezká je Máňova příhoda z bicyklu. Po mnoha letech si u kamaráda zapůjčil postarší stroj k vyjížďce. Nezvyklý na šlapání se jal do mírného kopečku tlačit. Tu za ním zaznělo rázné: „Do sedla!“. Máňa se vylekal, že byl v Jižních Čechách odhalen (Pointa spočívá v tom, že se takto jmenuje). Odhalen však nebyl, jen předjet starou babčou na kole, která mu ostře vyčinila s tím, že je potupné a neomluvitelné do takto malého brdku stroj tlačit.

Budvar (BPH VI.): 10. 7. Cyklohráček výchozí z masaryčky. Bez cateringu. Vlakvedoucí Lucka, která magneticky přitahuje dobrodružství, přísahá a slibuje, že tentokrát se pojede (snad) bez zádrhelů. Snad to vyšlo. Výstup totiž již v Ruzyni a přes obě Šárky a Nebušice cváláme na dejvický kulaťák. Otestovat Budvarku. Limitovaný speciál Bitter z Obory vypit. Čili kroužek. Slušný, dokonce velice slušný. Vychlazený, vytočený. Kvitujeme i úslužnou obsluhu. Před startem Tour se mátožně zmítáme v centru metropole. Kam zabrousíme (pokud není lockdown a nezmizí vlezlí turisté, dealeři drog a kosmopolitní sajrajt anywheres) zcela a naprosto výjimečně. Vlastně pouze párkrát do roka pro předpisy a léky na CHOPN. Nečekaně interesantně působí Lokálka ve Vodičkovce. V místech, kam jsme za gymnaziálních časů v hluboké a sladké totalitě nadšeně chodívali na grilované kuře s okurkou a echt colou. Tehdy se kuřata ještě dala. A jak fantasticky chutnala. Cestou tam budvarskému vábení Lokálky ještě odoláváme, leč při návratu (z mise, která úspěšná nebyla, neb pacošů v čekárně tuberácky chrchlalo a kuckalo přes deset) nesměle nahlížíme. Rychlohospoda, kde se všechno odehrává bleskurychle. Budvarský mekáč. Proč ne. Prubujeme kýžený Novákův Bitter z Obory. Co říci a neurazit? Čekali jsme něco osobitějšího, plnějšího i hořčejšího. Ochutnávky neželíme, leč druhé bychom si nedali. Lokálka nás ovšem čímsi oslovila a až zase ondyno pokvačíme k báječné a hodné plicařce (která přitom je i velkou fachmankou a má tuze hodné sestřičky), zaskočíme na jedno. Na kroužek anebo ještě lépe na B33. Ondyno přichází pozítří. Konečně s recepty, a pochvalou za výsledky spirometrie, se odměňujeme. Vychutnáváme třicet trojku. Tleskáme! Osobité sklo. CZK 39 za 0,4 l a hořký šmak. Kam se hrabe japonská tzv. plzeň. Po Bitteru z Obory připravil Budvar ALE pojmenovaný Opičí Ejl. Ve spolupráci s pivovarem Nachmelená opice. Opičí Ejl míří na pípy budvarských hospod i do regálů ve flaškách 0,33 l.

Kersko (BPH IX.) + Poděbrady (ZN 35.): 13. 7. Elefantem do pořád malebně uklidňujících lesoparkových Milovic. Slovansky bohatýrských. Byli jsme a vždycky velehrdi budeme Slované, tudíž se závistivě jezdíváme pokochat velkorysými prostory. Tady se nikdo a nic netísní. Nikdo nikam ani příliš nekvaltuje, neboť stalíca daleko a bátuška car vysoko. I čas tu plyne pomaleji. Cítit zřetelně je chandra, kterou přebije pouze vodka. Moře vodky. Rituální start tradičně v rodinném lokále U Jelínků. Obsluhující brigádnice se beze spěchu pohybuje jako loutka ve zpomaleného filmu. Neva. Nymburská jedenáctka světlá trošinku dost zavání žabincem. Neva. Bezdůvodně zkoušíme tmavé, které je nijaké. Neva. Není apetit na knedlíky s gulášem ani s čuftíky, tím méně na úchylné těstoviny, které sem opravdu nepásnou. Kromě obligátních smažeností zbývá kaše s roládou. Poměr cena/výkon přiměřený. Maso sice krajně neurčité a připomíná lančmít (roláda snad má býti kuřecí), nicméně kaše s máslem hafo. Kaše domácí a dobrá. Plus kopice podélně rozkrojených okurek. Výtečně kořeněných. Poklidně ucucáváme pod nymburskými slunečníky teplající nymburské a úlevně nasáváme ospale popolední milovickou atmosféru. Provinční, zápecnickou a hlavně neglobální. Slovansky trapnou fádnost obohacuje duo XXXXXL dam z kmene původně kočovného a indického. V cirkusově pestrých šatech, jedna pozoruhodně odbarvená. Postávají na chodníku vzdáleny od sebe dobrých čtyřicet metrů a svádějí slovní duel. První zpěvavě pokřikuje: „Dy-li-na, dy-li-na!“, druhá ječivě kontruje: „Pi-čo, pi-čo!“. Hlučná přestřelka za použití výhradně těchto dvou skvostných výrazů trvá několik dlouhých minut. Přitom se dámy přibližují. Nafackují si a poté ruku v ruce, za ryčného halekání mnoha dalších dylin a píč, ke kterým inovativně přibylo společně skandované „Móre kokot!“, svorně odcházejí somrovat k blízkému marketu. Všichni jsme jinakostí nevýslovně obohaceni. Lingvisticky, kulturně a vůbec. Moc a moc se těšíme na pestřejší multikulti EUropu, která se konečně zbaví bílých heterosexuálních páprdů i všech normálních ženských. Jezevec se nemůže dočkat, kterak v duhovém woke pirátostanu konečně odhodí zaprděné maloměšťácké předsudky (včetně bludu, že hodnoty pocházejí z práce), ubalí si první trávu, na fousech zamotá dredy a konečně si úředně nechá zapsat pohlaví jezevec. Vivat devadesátý devátý gender! Howgh! Pátek třináctého, konkrétně 13. srpna, skoro plným Elefantem lopotně dorážíme do Nymburka. Pod Katovnou už nesídlí nutrie, ale přibylo kačen. Hodně kačen. Jako z hororu Ptáci. Lávka pro pěší už stojí, nicméně dokončena zdaleka není. Přes dunu Písty a překvapivě pustý pískáč v Sadské (Je ještě brzy) míříme na obhlídku letoviska Kersko. Revizi zahajujeme na začátku Betonky, hlavní to zdejší avenue. Kiosek Kersko prosperuje a vzkvétá. Rozšiřuje se venkovní posez, hojně využívaný nejenom pány šoféry. Pí. L kšeftu prostě a jednoduše rozumí. Dříve šéfovala Hájenku, kterou pod novými provozovateli léta ostentativně ignorujeme. Svatokrádežně odstranili nymburské, zprznili tradici kančího etc. etc. V Kiosku samozřejmě Postřižinské z Nymburka teče. Skvěle vychlazené i skvěle ošetřené. Přikusujeme sekačku se salátem. Nabídka jídel i pochutin promyšlená a velkorysá, ale nikoli přehnaná. Funguje i kontaktní gril. Jednoznačná pochvala. Kolem Hájenky nostalgicky projíždíme a stavíme až U pramene. Podivuhodný je nový pivní list: Bernardi, Svijany, tzv. plzeň a Nymburk. Pokus o pivotéku? Provozovatel prý přitom závazky k dodavatelům nemá. Co dělá s nevytočeným? Kerskou revizi zakončujeme v areálu Bungalovy Kersko, provozovaném bývalým druhým šéfíkem Hájenky. Zdravíme se a klopíme nevytočenou nymburskou jedenáctku. S mírně trubkovým odérem. Kersko je prima.

Dětenice a Český Ráj (BPH XI.) + Rohozec (ZN 19.) + Neumann (ZN 19.) + Mostecký Kahan (ZN 28.) + Malá Skála (ZN 41.): 5. 7. zrealizován podvečerně-večerní žrací výjezd. Od žižkaperského Sadu bílou Týnou VW na Prezidentskou chatu v Jizerských horách. Nabízí Kozla, tzv. plzeň a Hendrycha 10°. Vodový Hendrych spíše kozlovský, nakysle nijaký a poctivé jídlo nesplachuje. Od Hendrycha jsme čekali více. Obsluhuje přehnané množství brigádníků, více zmatených nežli užitečných. Orgie obžerství zahajují na pivku pečené bůčky s kedlubnovým zelím. Bůček i zelí výteční, leč miniporce předkrmové. Servírovány přitom na obrovském talíři se zelenými zástřiky čímsi a hromadou těžce otravné rukoly. Kdyby namísto ichtilního lupení dávali více zelí a bůčku, mohlo by to s přehledem být hlavní - a nebeské - jídlo. Kolega si dopřává i Drdovu tlačenku. Sice mozaika, nikoli tlačenka, ale prý přijatelná. Jezevec pokračuje krknou sous-vide na zeleninovém lůžku s pečenými brambory. Ucházející a vcelku jedlé. S kritickou výhradou, že právě Jezevcova krkovička není pěkně placatá (jako u jiných stolů, které k objednávce inspirovaly), nýbrž do výšky a krychlovitá. Což je nešvar. Kolega vášnivě bagruje echt dukátové buchtičky s vanilkovým krémem. V hlubokém talíři, vypadají opravdu úžasně. Úžasné, hutné a chutné prý i opravdu jsou. Jezevec neumí posoudit, neb inkriminovaný pokrm nikdy neokusil a ani tuto potřebu stále ještě nemá. V Prezidentské (https://www.prezidentska.cz/cs/restaurace) stylovou krmi ukuchtit umí a vyplatí se sem zajet. I když to je, pravda, trochu z ruky. Nesedí se vevnitř ani venku špatně. Hovořit lze i o jisté útulnosti s atmosférou horské boudy. Večer je ještě mladý, tudíž z Jizerek přejíždíme do Ráje. Povinný nákuk do hogo-fogo restu hruboskalského Hotelu Štekl (https://www.hotel-stekl.cz). Jezevec se zaklel, že šteklovské podporovat nebude. Dneska výjimka, zase po letech. Vítá nás známá pí. I, obsluhuje ještě Z. Dvanáctka Rohozec tentokráte překvapivě vytočená, leč mohla být studenější. Prostorově výrazný kolega stále není full a z meníčka pro ubytované dostává protekčně úplně poslední řízeček s bramborem a okurkovým salátem. Krkovička to není, nicméně kvituje přípravu na sádle. Příjemně kafráme v prázdném sále, další hosté posedávají na terase. Chvályhodnou proměnou je rozšíření repertoáru venkovního stánku. Mimo párečků, klobás a prefabrikovaných smažeností začali nabízet gulášek, vrabce či koleno. Konečně! Má to úspěch. Výhledově se stavíme. Ráno anebo navečer, jinak je parkoviště brutálně přeplněné.

Stará Praha (BPH XIX.) + Žižkov (BPH XX. + XXV. + XXVIII. + LII.) + Praha (nejen) pivní (ZN 28.): Radniční noviny městské části Praha 3 (č. 7 + 8/ 2021) hýkají blahem nad množstvím cizinců na Trojce. S mottem: „Potřebujeme se navzájem“. Praha 3 se má připravit na život ve stále rozmanitější komunitě všech národností. Česko, včetně Prahy 3 prý potřebuje cizince. Čím více, tím prý lépe (Proč a v čem konkrétně, se samozřejmě nikde nedozvídáme. O posvátných liberálně-pokrokářských dogmatech se nediskutuje). K 1. 1. 2021 přitom podíl cizinců na Praze 3 měl oficiálně již tvořit zarážejících 28,3 %. V reálu bude ještě vyšší. Trojka tak patří mezi lokality s vůbec nejvyšším podílem osob s jinou nežli českou národností a počet cizinců se na Praze 3 každoročně pořád strmě navyšuje. Článek apeluje na integraci cizinců a hlavně na kultivované pěstování každodenních sousedských vztahů bez předsudků. Sluníčkové, korektní, progresivistické. Ale co našinci? Pro ně tady místo již není. Mezi řádky se skrývá naprosto jednoznačné poselství. Stejné jako je poselství oplzlé duhové provokace Prague Pride. Myslet si, že existují dvě pohlaví má být fikce, nelidské tmářství a projevem fašismu, rasismu, transfobie, homofofie, xenofobie a kdoví čeho ještě. Duté hlavy zachraňují svět máváním duhovou vlajkou. S jednoznačným cílem demonstrovat nadřazenost, ponížit a dehonestovat normálního člověka. Smyslem je ukázat lidem, že Praha se stala městem patřícím kosmopolitní tzv. elitě, bez výjimek a bez kompromisů. Normálním našincům se již bez obalu jasně sděluje: „Váš životní styl sem už nepatří. Vaše kultura sem už nepatří. Nastaly nové časy. Vy, obyčejní lidé, nemáte právo na vlastní svět. Nemáte právo na své soukromí. Bude se vám líbit tohle. Nebo cokoliv jiného, na co ukážeme“ (P. Hampl, Parlamentní listy, srpen 2021). Kdo? Pokrokářské neziskovky s mohutnou podporou korporací. Prague Pride se stal Prvním májem 21. století. Pokud pracujete pro nadnárodní korporaci, musíte se tam dobrovolně povinně ukázat. Nestačí mlčet, musíte aktivně bojovat za jediný správný woke názor. Mnozí si tímto kompenzují nenávist k naší zemi a léčí mindráky, že je zaměstnavatelé nevzali do ciziny, otrocky s nimi zacházejí a těžce je vykořisťují a odírají nejenom platově. Z našich daní akci podporuje pirátský magistrát a šokující je, že i Česká pošta. Nejtragičtějším zůstává děsivě servilní ochota, s jakou firmy naskakují na další a další projevy šíleností.

Pivní toulky Žižkovem (BPH XX. + XXV. + XXVIII. + LII. etc.) aneb co starého (každá změna je k horšímu) doma U sadu: Na žižkaperku, na škroupáku, zkrátka doma U sadu (https://www.usadu.cz) o prázdninách povětšinou bez podstatnějších změn a obtěžujících inovací. Danke bohu! I když na optimistickou perspektivu pivovarů Lobkowicz moc nesázíme a ani příliš nevěříme. Střídají se noví brigádníci a dokonce i několik mladých brigádnic. Jak dlouho vydrží? Mezi obsluhou stávající i minulou přibývá nových i staronových studentů. Včetně ekonomie. Držíme palce nejen při (kdysi v minulosti) náročném studiu. 8. 7. decentně splachujeme druhou dávku opičí vakcíny AZ. 9. 7. dtto, leč již méně decentně. Snad sanitární fašisté dají pokoj alespoň na zbyteček léta. Nedají. Do lidí se musí hustit pocit ohrožení permanentně. Delty, lambdy, lambdy plus, karantény, testy, uzávěry, omezení, registrace, formuláře, QR kódy. Každý den se (des)informace přitom mění. Spoléhat se nedá na nic a plánovat případné cesty a pobyty lze pouze obrysově a mlhavě. A propos: K zamyšlení je následující glosa: „Je zcela neuvěřitelné, že si slovutní páni lékaři nechají líbit tu děsivou degradaci stavu, způsobovanou očkováním na nádražích a v nákupních střediscích. Jak asi vypadá na těchto místech zjišťování rodinné a osobní anamnézy či kvalifikovaného souhlasu očkovaného?“ (https://viditelny-macek.cz/public/kapitola.phtml?kapitola=140786&menu=0). Kdo ještě věří naivně na lékařskou stavovskou čest? Prachy od farmaceutických mamutů nesmrdí ... Očkovat se mají tygříci a lvíčci v ZOO, výhledově i domácí mazlíčci. Když to farmaceutičtí giganti vyrobili, prodat se to musí. Na sadovském čepu se na celou řadu týdnů zabydluje Primátor 12° APA Sunny Ale. Hořčejší, nepříliš citrusový, ovšem prázdnější. Nějak jsme už přeapovaní. Prázdninové Volby Sádků v podobě polotmavého nefiltru Šariš Jánošíka (alc 4,7 %), resp. APy Vermont Pale Ale (alc 5,2 %) monitorujeme pouze na tabulích blízké plzeňské provozovny Spravovna. K Sadu nedorazily. Což lehce přežijeme. Kvůli jihočeské Tour de Putyk ve druhé půli července na plné dvě neděle ponecháváme sadovské štamgastské místo bezprizorní. Poslední červencový den si přiťukáváme na slavný návrat. Počátkem srpna přichází zdražení pivka. Nikoli poslední. Sadovské vedení informujeme o globální módě a invazi háesek. Dorazí japonsko-plzeňská těžká soda Viper na ukázku? Dorazila brzy. O počátcích háesek u nás, v souvislosti s hyperaktivním Pivovarem Obora, referujeme níže v rubrice Tour. Prazdroj na jaře uchystal mok Viper Hard Seltzer v příchutích limetka a brusinka. Se sloganem: „Viper Hard Seltzer: těžko se říká, lépe se pije“. Alc 4,0 %, 96 kcal. U Sadu koštujeme loček limetkového háeska a spíše z povinnosti zakupujeme lahvinku s příchutí cranberry. Limetkové ochutnavače ničím neoslovilo. Upřímně - vůbec ničím. Brusinkové lemtáme koncem srpna vychlazené. Brusinková chuť podivná, ale zvyknout se na ní dá. Oproti mandarinkovému háesku z Obory méně hřejivosti a alkohol zpočátku cítit moc není. Oborské chutnalo jako Vinea s vodkou. Plzeňské jako soda s trochu alpovky. Obora bere body i za balení v plechu. Vipery k mání v lahvičkách 330 ml od Frisca. Se šroubovacím korunkovým uzávěrem. Frisco má také být údajně tuze moderní a tuze osvěžující nápoj, původně snad i trošku pivní, později na bázi cideru. Prý především pro ženské. Hard Seltzery mají zase být těžce cool pro digitální mileniály. Dobře jim tak! Nevěřte nikomu pod padesát!

Pivní kuchaření a kapsaicin (BPH XXIV.) + velká kapsaicinová hitparáda (ZN 50.): I o prázdninách je třeba dělat si drobné radosti. Objednáno tudíž něco new pálivostí od J. Kosiny z Nové Paky (https://www.seminka-chilli.cz/kontakt-chilli-papricky-nova-paka/). Chipotle sice není úplně náš šálek čaje, nicméně z nudy prubujeme kremžskou hořčici uzenou právě s Chipotle. Má vynikat silnou až křenovou chutí, decentním palem a přírodním kouřovým aroma. Složení: kremžská hořčice s Chipotle, semeno bílé a hnědé hořčice, vinný ocet, voda, třtinový cukr, himalájská sůl, chipotle koření. Decentně pikantní, vyladěná. Šmak lahodně příjemný. Výborná kremžská. Řemeslně vyrobená. Dorazily též nudlové polévky Habanero Noodles a brutální Carolina Noodles coby nejpálivější chilli polévka. Čekají zatím neotevřené. Takže se soutěže na https://www.seminka-chilli.cz/soutez-o-5000-kc-s-nejpalivejsi-polevkou/?utm_source=5000 nezúčastníme. Nejvíce se těšíme na chilli omáčku Bhutlah Mučíto for Hellboy. Pálivé borůvky. Z jiného zdroje, nikoli za úplně zanedbatelný peníz, získán Kampot Pepper. Bílý, červený a černý. Se stylovým mlýnkem. O kampotském pepři až příště. Aktuálně hodnotíme v JKH (Jezevcova kapsaicinová hitparáda - p.t. chilifilové a p.t. chilifilky vizte odklik v menu) Lemon Chilli Pepper od Wiltshire Chilli Farm. Jedlý, leč na nás slaný. Vysoké hodnocení 7 bodů získává díky praktickému mlýnku, který se dá použít vícekrát. Pepřík zakoupen v prodejně 5semen (https://www.5semen.cz) na Floře. Vypravili jsme se za směskou Chilli 7 Pot Jonah, která není. Odnášíme pytlíček Habanera Red Savina. Mexico, SHU 350 000 - 500 000. Nekomplikované, nádherně jedovaté, návykově papričkové.

Pražské cyklopivní trasy (BPH XXX.) + Hostivar H¹ (ZN 18.) + Hostivar H² (ZN 51.) + Spojovna (ZN 51.) + Jince (ZN 24.) + Liboc (ZN 24.) + Prosek (ZN 25.) + Malešice (ZN 28.) + LP (ZN 32.) + Kolčavka (ZN 35.) + Uhříněves (ZN 45.) + Kbely (ZN 55.) + Počerňák (ZN 60.) + Spojovna H³: 15. 7. generálka na Tour de Putyk 21. Se Šedým vlkem metrem do Letňan a kolem letiště na Hloubětín a podél Rokytky až k Vltavě do Dejvic. Zastavujeme na oběd v Kbelském pivovaru (https://kbelskypivovar.cz/). Na čepu kbelská klasika: 11 pocestných, 12 pilotů, 13 havranů, 14 jepic, 15 sirén. Plus tradiční letní speciál 10 syslů. Prubujeme ležák Piloti a weizen Sysle. Tradiční spokojenost. Se vším. Syslíci prudce osvěžující a dávají už i malé. Piloti poctivě splachují poctivou krmi. Šedivák pomlaskává nad paprikovým luskem s rýží a Jezevec vychutnává marinovanou krknu na grilu s cibulovými kroužky a chipottle omáčkou. 4. 8. výlez z Elefantu v Hostivaři. Přes Záběhlice a Chodov do Kunratic. Premiérový nákuk do Spojovny (https://pivovarspojovna.cz). Zařízení spřízněného a silně podobného hostivařským Hostivarúm H¹ a H². Spojovna H³ leží na rozhraní Kunratic, Chodova a Šeberova. Zdejším heslem je: „Pivaři všech čtvrtí, spojte se!“. Tady se obyvatelé pražských čtvrtí mají scházet a probírat vše, co je spojuje. Místo strategické je, leč přitažlivé nikoli. Zahrádka úpravná, ale se zamčeným vstupem. Do venkovní části nutno přes restaurant. S kolem nelze. Jako v H². Nedomyšlené a hloupé. Takže pouze jedno bleskové u výčepu. Aktuální nabídka čítá Libušský Letňák 9 ALE (EPM 9,4 %, alc 3,2 %), Hostivar Spojovna 10 (spodně kvašené výčepní, EPM 10 %, alc 4,3 %), Kunratický Študák 11 ALE (EPM 11 %, alc 4,8 %), Kunratický Ležák 12 (EPM 12,1 %, alc 5 %), Šeberovský Fešák 14 Stout (EPM 14 %, alc 5,7 %) a Roztylský R.I.P.A.K. 14 IPA (EPM 14,2 %, alc 6,1 %). K pravidelnému portofoliu náleží ještě Chodovský Kravaťák 12 Witbier (EPM 12 %, alc 5,1 %) a taktéž Trautenberk 13 (spodně kvašený polotmavý speciál z partnerského pivovaru H⁴ v Malé Úpě, EPM 13 %, alc 5,3 %). Kravaťák a Trautenberk momentálně absentují. Nabízejí i petky, včetně akčního 4-packu v orig tašce z kvalitní tkaniny a samozřejmě, jak jinak, ze 100 % (možná 200 % či dokonce 1 000 %) recyklovaného materiálu. Další zachránci planety (Vařte pivo a nebojujte s počasím!). Výčep i kuchyně frčí a odsýpá. Všechno je však takové studené, odcizené, sterilní. Jako v mekáči McDrive (Kbely jsou přitom podobné, ovšem dýchne na Vás i závan domáckého a útulného. Ve Spojovně nikoli). Kunratický Ležák 12 avizován coby spodně kvašený, zlatavé barvy. Má mít vyšší říz a plnou chuť. Tři české chmely mají dávat výraznější hořkost. Na nás nedostatečně vychlazený a po nefalešné hořkosti pátráme. Marně. Kvasinkové (pa)chuti se zbavujeme až po dlouhých hodinách. H³ propadák asi není, nicméně štamgasty se asi nestaneme. V Kunraticích detektivní pátrání po hospůdce Studánka. Místní netuší. Až řidič MHD bafající na konečné u Šeberáku zabere. Aby ne. Přímo nad ním totiž je umístěna šipka. Směr Penzión a restaurace U studánky (https://www.ustudanky.eu). Návodných šipek ještě hafo. Penzión najít snadné opravdu není. Jako v Praze si nepřipadáte. Proč Studánku hledáme? Vedle kunratického Muflona šenkují také pivka z Novákovic Obory. Hlavně Žitoholu, devítku a občas i bájnou Srpěnu. Otevíračka však až od 4. Škoda. Počerňák (https://pivovarpocernak.cz) 11. srpna nedobyt. City Elefantem do Počernic Horních, s hezkou vidinou počernické jedenáctky na startu. Na lavičce před vchodem chrčivě chrápe krajně podezřelé individuum. Tátoše by bylo nutno ustájit nebezpečně blízko nevábné kreatury a ponechat pár desítek vteřin bez dozoru. Neriskujeme. Raději žíznivý sjezd k rybníku Eliška a hájy & luhy do Počernic. Dolních. Prolézáme hostavický poldr. V něm proraženy a vysekány obludně široké cesty a nové pěšiny. Vymýceny desítky stromů a stovky keřů. Prasárna. Dříve tu rejdila čile prasátka čtyřnohá, nyní obtěžuje havěť dvounohá. Vleze všude. Je po klidu i divokosti a originalitě poldru. Cedule prosící ponechat pejsky na vodítku ignorovány. Za půlhodinky šest hafanů na volno, slídících a plašících všechno živé daleko od páníků. Už sem jezdit nebudeme. Jistě projekt EU. Asfaltových cyklostezek není nikdy dost (Koneckonců nejen piráti a zelení neochvějně věří, že bohatství vzniká - vedle vyplňování tabulek žádostí o dotace a granty - právě šlapáním po předražených a zbytečných eurocyklostezkách). EU nám byl čert dlužen. Jediná záchrana = czexit. Čím dříve, tím lépe. Včera bylo pozdě. Prosecká Školička se sympaticky kníratým minipivovárkem Beznoska (https://www.skolicka.cz) letos premiérově navštívena až 19. 8. Zhoustl porost okolo jezírka, kolem pořád rejdí robotická UFO sekačka a rozšířilo se venkovní sezení. V pravé poledne pravý frmol. Obsluha kmitá, přičemž stíhá a je k tomu i příjemná. Tady vždycky. Z poledních hotovek jdeme do pečené krkny se zelím a houskovým knedlíkem. Jako Na staré v Želči. Což je obrovitá pochvala. Pitivo startuje KrIPL, pokračujeme Likvidátorem a finalizujeme Rybízovým Kolouškem.  KrIPL je světlá IPL dvanáctka. Spodně kvašený světlý ležák. Speciální várka typu India Pale Lager chmelená českými chmely a zároveň chmelem Uran. Pivo má být více aromatické nežli klasický ležák i více hořké. Náš dojem? Hutný, ba přímo plnící mok. Mírně docitrusova. Likvidátor je světlá čtrnáctka, spodně kvašené světlé silné pivo. Má jít o silnější, plnější a hořčejší variantu místně nejoblíbenějšího ležáku Beznoska. Likvidátor je silák, až dosladka. Světlá pšeničná třináctka Rybízový Koloušek je svrchně kvašené světlé silné pivo. Velmi specifické, s vůní banánů, rybízu a hřebíčku a malou hořkostí. Speciální várka s přidaným černým rybízem má mít krásně růžovou barvou a má být lehce nakyslá. Značnou specifičnost, malou hořkost a nikoli pouze lehkou nakyslost registrujeme, růžovou barvu a rybízové tóny nikoli. Dodejme, že na čepu aktuálně přítomni ještě tmavá dvanáctka Čertík Bertík, hořký čtrnáctkový ejl B-ejl, světlý desítkový ejlík Bezinkový Cykloejl a kmenová světlá dvanáctka Beznoska. Z Proseku výšlap na Ďáblice, Bohnice, Čimice a Chabry a průjezd-průchod tmavou Drahanskou roklí k Velké řece. V Chabrech nenalézáme prodejnu ryb a pochutin s pivkem od mladého pana Matušky. Vlastně ani moc nehledáme, ani se neptáme. Sjíždíme rychle a přímo.

Bizarnosti a (nejen) pivní prasárny (BPH LI.): V prázdninovém Reflexu (2021, č. 28, s. 43) nevěřícně zíráme na celostránkovou reklamu, kterak se pivovar Radegast vydal, v duchu pokrokářské záchrany planety, do boje o vodu. Neustále snižuje její spotřebu na výrobu. Svět ovšem spasí i tím, že v nošovických hospodách přechází na pisoáry, které se nesplachují. Sice smrdí, ale šetří. Pod heslem: „Na malou s velkou úsporou“. Apelováno je, aby vodou šetřil úplně každý, neboť „Každá kapka má smysl“. S nevšedním tipem, jak báječně ušetřit. Tip zní takto: Vypijete lahváče Radegastu, jdete se osprchovat a chce se Vám chcát. Nesmíte si odskočit na hajzlík, nýbrž se vychcat přímo ve sprše (ještě lépe ve vaně). „... dobře uděláte! Za rok tahle ušetříte klidně 4 308 l na vodném a stočném. Z této ušetřené vody může vzniknout 3 518 lahváčů Radegastu“. Před časem jsme se zájmem četli o domácnosti jisté hérečky, chlubící se tím, že u nich se - již prý samozřejmě - nesplachuje ani po velké potřebě. Úžasné!

Únětice (BPH LVIII. + LXVIII.) + Bubeneč (ZN 61.) + Perron (ZN 64.): 4. 7. Cyklohráčkem, s hrajvedoucí zrzečkou Kačenkou, drandíme do Středokluk. Na hlaváku zase zatažená roleta u normálních vnitrostátních pokladen. Den minulý otevřené byly. Ovšem pokladní měly k dispozici nový program, ze kterého byly nehraně zoufalé. Nešlo naťukat, že např. do Slaného chcete jet přes Podlešín a nikoli přes Kralupy. Pokud neznáte přesný odjezd vlaku či jeho číslo, máte peška. Dostane lístek, kde mezistanice již uvedeny jsou. Ale až když se vytiskne. Před tím to zadat nejde. Když pokladní lístek podá, vracíte jej, s tím, že jste chtěli po trase jiné. Pokladní zoufale ukazují monitory kupujícím a omlouvají se, že s tím vůbec nic nenadělají. Zase se bude nějaký IT autista prsit, kterak postoupila digitalizace a tzv. revoluce 4.0. Žádná úspora ani zlepšení to není, nýbrž právě naopak. Vyhozené prachy, přesněji prachy pro někoho. Minulé roky lístek zpáteční býval vytištěn na jednom papírku. Letos nově a inovativně na dvou, tam a zpátky. S kolem celkem lístky čtyři. Pro jednu osobu! Rezervace na kola bývala na lístku jednom, s označeným počtem kol. Nově každý stroj má svůj lístek. Dva bicykly = dva lístky. Deset bicyklů = deset lístků etc. Zase inovace, zase tzv. úspora a zase naprosto nepřekvapivě úplně na ho... Fuck digitalizace! Fuck inovace! Debilní inovací jsou i ony zavřené pokladny. Nutno vystát hada kroutícího se několik desítek metrů (bez přehánění) k přepážkám, přičemž opět agresivně úřaduje nevrlý slouha, který opravdu není nejostřejší tužkou v penále. Spíše působí jako figura z chráněné dílny. Opětovně se nestojí normálně, nýbrž zase jedna dlouhatánská fronta ke všem otevřeným přepážkám, ke kterým se sprintuje na povel onoho poskoka. Přepážky od sebe vzdáleny mnoho metrů. Upocený slouha se snaží frontu dirigovat. Oč je ve svém počínání neúspěšnější, o to více a agresivněji huláká. Tyjátru se zúčastnit nehodláme a jízdenky budeme zakupovat až ve vlaku. Případná přirážka za ušetřené nervy i čas rozhodně stojí. ČD samozřejmě pořád fandíme, ovšem hlava, která tuto organizaci prodeje lístků vymyslela, by fakt zasloužila. Jsou digiinovátoři debilní, anebo to dělají schválně? Co je horší? Konečně šlapeme na Úholičky, do vymazleného restu Na statku (https://www.nastatku.com/). Dneska již na čepu Únětice 12°. Není, co řešit. Meníčku pořád démonicky vévodí démonický Baby Tomahawk. Stejčík 600g+. Jezevec opět zbaběle vyměkl a alibisticky poroučí dietní dvěstěgramovou krknu na grilu s pikantní omáčkou, beraními rohy a bramborovými rösti. Dobrá volba, zvláště po dopapričkování z pohotovostní chilliklíčenky s Carolinou Reaper. Krkna ňamková, prorostlá, šťavnatá. Pikantní omáčka přijatelně lečová a prudce osvěžující. Bramborové karbanátečky drolivé, nicméně k soupravě vcelku pásnou. 11. 7. Cyklohráčkem z netradiční masaryčky, včetně nepříliš tradiční osádky, do Noutonic se strašidelným kostelem a hřbitovem. Zvažujeme test roztockého Perronu, jenž pivovarské posezení u nádraží měl otevírat začátkem prázdnin. Zatím je ovšem vše v přípravě a vaří se v Kunraticích. Což se dozvídáme Na statku od známé pí. Radky. Prubujeme Perron Hazy. Styl New England IPA aneb NEIPA - nejlepší džus z chmele. Pivko (alc 6,6 %, IBU 60) s chmelovým aroma a přiměřenou hořkostí má být plné chutí tropického ovoce jako pomeranč, mandarinky, ananas, mango anebo limety. Chuťově mok ovocný džus opravdu připomíná silně. Splachujeme úňkami dvandou. Pivo má chutnat jako pivo. Puntičkářské výhrady nevznášíme k delikatesním filátkům ze pstruha s kouzelně zelenkavou hráškovou omáčkou a opečenými brambůrky. Ani k tláče-mozaice na doražení. Na statku umí. Rádi přijedeme opět.

Pivní trendy (BPH LX. + LXV.) aneb cool nebo vool (čti vůl)?: Analytici i znalci varují, že vytíženost a tržby restaurací nejenom např. v centru Prahy se do situace před kovidem už sotva kdy vrátí. Chybí cizinci a mnozí z úřadů a firem stále pracují z domova. Jak reagují tuzemské restaurace a hospody? Vesměs zdražením. Ceny potravin či stavebních materiálů rostou o desítky procent a k tomu mnohého zoufalý nedostatek. Ceny nemovitostí se zbláznily úplně. Oficiální údaje o inflaci jsou k smíchu. Spíše k pláči. Bude hůř. Podstatně a brzy. Kdo zaplatí zelené fantasmagorie? Hádejte! Lejnová, Merkelová ani Soros nebo Gates to nebudou.

Jihoměstský pivovar (BPH LXIII.) + Richter (ZN 22.) + Vinohradský pivovar (ZN 29.) + Kunratický Muflon (ZN 47.) + Ossegg (ZN 53.) + Gwern: 25. 8. je poslední letní den konce druhých kovidových prázdnin. Bicyklujeme za corgim. Od metra Chodov, přes Kunratice na překvapivě úpravný a poklidný Vestec. Kolega má nového corgiho Edgara. Welsh corgi pembroke. Nádherný, hravý, lišácký. S ohonem. Na pět měsíců veliký a hlavně dlouhý. Corgiho šéfovi nepokrytě závidíme. Z Vestce krátké kufrování v Šeberově a sjezdík přes Rozkoš k Průhonicím. Cyklostezky slušné, ba místy luxusní, i když nikoli vždycky zcela jasně značené a občas přerušené výstavbou v okolí dálnic. Z Průhonic podél Botiče směr Petrovice a výšlap na Hostivař k H¹ a poté dole okolo H² z Měcholup Elefantem na hlavák a samozřejmě k Sadu. Nečekaně pěkná trasa. Pivní novosti jsme neočekávali ani neplánovali (Průhonický pivovar má být zavřený), ale ony přece přišly. Na kraji Průhonic trůní rest Hliněná bašta (https://www.hlinenabasta.cz). Má být vyhlášený. U něho zřízena občerstvovna pro cyklististy. Sympatický stánek Dřevěná bašta otevírající při hezkém počasí. S mimořádně úslužnou a vstřícnou obsluhou, příjemným posezením, rozlehlým hřištěm i ohništěm, kde lze sobě opéci za CZK 35 buřta. Vychutnáváme jihočeskou kulajdu s hříbky a zastřeným vejcem přinesenou z restaurace šikovně propojené se stánkem. Polévka skvělá, skvělá, skvělá. Přímo famózní. Mimořádně lákavé jsou i další drobničky, sladké i slané. Protentokrát s námahou odoláváme. Na čepu Ocelot a Gwern. Ocelot 13° je světlé silné z Pivovaru Hrádek Slavičín (https://www.pivovar-hradek.cz). Alc 5,5 %, IBU 30-32. Mírně vyšší hořkosti a plnosti. Potvrzujeme. Dobré pivko. Gwern IPA 13 je světlé svrchně kvašené (stupňovitost 13,2 %, alc 5,5 %, IBU 60). Proklatě hořké. Boží. Nád-he-ra! Pivko měsíce. Producentem je Rodinný pivovar Gwern Nupaky (https://www.gwern.cz). Nupaky jsou poblíž Průhonic, ovšem pivovarská prodejna otevírá až od 15. Škoda. Na nás pozdě. Samotný průhonický restaurant Hliněná bašta podporuje minipivovary na své Toulavé pípě. Strejda Google tvrdí, že aktuálně teče Pernštejn. Bašta hliněná i dřevěná se nám moc líbí. Snad se sem zase někdy dostaneme.

Antoš (BPH LXXI.): 3. 7. se po měsíčním odklonu navrací Cyklohráček na původní trať do Slaného přes Noutonice. První průjezd po staré trase sympaticky odsýpá se sympatickou hrajvedoucí Kačenkou i mile povídavou průvodčí Luckou v doprovodu (snad) bojfrenda. Nic nenasvědčuje dobrodružné epizodě. Výluka s rekonstrukcí trati začínala hned za výhybkou z noutonického nádražíčka. Stopka značící přísný zákaz vjezdu ovšem výhružně trčí pořád. Fíra vypadající převelice mladě striktně odmítá jet dále a osud vlaku se řeší telefonicky. Nelze pokračovat, dokud značka nebude řádně odstraněna. Opustit vlak je problematické vzhledem k místu zastavení a fíra to podle předpisů zapovídá. Trpělivě čekáme a černočerně žertujeme na téma katastrofických scénářů a přežití pouze nejsilnějších kusů v čele s alfa samci. Přijíždí signalistka ze Středokluk a značku s humorem pokládá. Chlapi na značku po dokončení oprav prostě a jednoduše zapomněli. Nabíráme zpoždění přes tři čtvrtě hodiny a zvažuje se ukončení jízdy, a obrat soupravy, již v Podlešíně. Dispečer nařizuje dojet až do Slaného. Prima. Takže Antošova krčma přece jen proběhne. Na Antoše (https://antosovakrcma.cz) jsme hodně, hodně natěšeni. Přímo dychtivě nadrženi. Usedáme na zahrádce těsně před dvanáctou a je skoro plno. Jindy přijíždíme ihned na jedenáctou a užíváme si klídku. Obsluha brigádnická, snaží se však. Usilovně. Útlá holčina působí bezbranně a vyděšeně. Sympatické je, že na viditelných místech není pokérovaná. Což je dnes výjimka. Plán zní smažený pikantní bůček. Hurrá do něj! 12 hodin konfitovaný bůček z mladého chrochtavce v trojobalu. Čtyři smějící se zlatavé kvádříky. Coby přílohu volíme šťouchačky. Vyladěnost, lahoda. K dokonalosti a naprosté bůčkové nirváně chybí mastnější a méně fádní brambory a ostrá francouzská hořčice v mističce namísto obyčejné a nasládlé. Pestrý Antošův pivní repertoár tento: Rarach 10°, Antošův ležák 11,8°, Polotmavá 13°, Sunny Ale 10° a Tlustý Netopýr 17°. Pijeme sestupně. Aperitivně startujeme Netopýrem, pokračujeme Antošem k Rarachovi a zakončujeme Sunnym. Netopýr klasika, Antošův ležák dneska mírně slabší a řidší, Rarach v normálu. Sunny Ale hořký a vodovější, neb jde o pouhou lehkou desinu. AA (Akce Antoš) úspěšně zopakována 7. 8. Aneb Cyklohráčkem za pečenými zadělávanými dršťkami s čertovskou klobásou, feferonkou a rozpečeným chlebem. Dršťky od lockdownu lze v Praze sehnat velmi obtížně. Cyklohráček frčí bez problémů, i když šéfuje známá firma Lucina. Zdravíme i hrajvedoucí Kaču. V Antošově krčmě notná chvíle váhání mezi naplánovanými dršťkami a víkendovou specialitkou v podobě kančích výpečků s brusinkovým zelím. Dršťky! Báječné. Lábuž. Aperitivem jasně Tlustý Netopýr, na žízeň Antošův ležák, na spláchnutí New Talus 14° NEIPA a na závěrečně zazdění Verry Merry Berry 10°. Pivní list čítá ještě Raracha, Polotmavou třináctku a desinu Sunny Ale. New Talus 14° je založen na aromatickém chmelu Talus a je skutečně zvláštní. Verry Merry Berry 10° = výstavní rybízový kyseláč. Nádherné barvy. Vymazlený. Antoš připravuje lepší kyseláče nežli Obora. 14. 8. opulentní sezení u Antoše opět završeno právě rybízovým kyseláčem Verry Merry Berry 10°. Pivní sortiment stejný jako minulý víkend. Tradiční aperitiv v podobě Tlustého netopýra samozřejmě nechybí, na žízeň a zapití dneska spolehlivě zafunguje Rarach. Rozplýváme se mlsně nad smaženým pivním karbanátkem z víkendové nabídky. S kaší a kyselou okurkou. Dva karboše fantasticky šťavnaté, chuti neobvyklé a uhrančivě výtečné. Kaše hrubší, připomínající šťouchačky. Ke karbošům pásne přesně jako pr... na hrnec. Předpolední poklidné sezení korunuje hospodská pastrami. Nakládané hovězí na pepři s pikantním dresinkem, kyselou zeleninou, podávané na rozpečeném chlebu. Kopec božského masa (žádné pergamenové suché pseudokarpáčo), hafo osvěžující zeleninky, včetně pálivých kulatých feferon. Skvělé, syté. Zážitková gastronomie. Srpnový víkend a kupodivu stále ještě neleje. Tož Cyklohráček je přímo povinností a slánský Antoš jakbysmet. 21. 8. drandíme s dream teamem. Vlakvedoucí Tomáš s hrajvedoucí Ájou. Pár minut před jedenáctou dorážíme k Antošovi. Těšíme se upřímně, že budeme prvními, a také co nejdéle, i jedinými hosty. Jak to my, nespolečenští jezevci, máme tuze rádi. Zahrádka i vnitřek ale narvané festovně. Téměř do posledního fleku. Hukot jako v úle. Zuří totiž druhý den pankáčského sletu Slánský valník v letním kinoteátru. Podnikavě zdatný Antoš otevíral o dvě hodinky dříve. První, co nás napadá, je legendární replika z legendární Knoflíkové války - „Kdybych to byl věděl, tak bych sem nechodil.“. Což dneska ovšem platí pro Slaný úplně celý. Rozladěně ustajujeme Tátoše na neobvyklém místě a mrzoutsky přisedáme k punkové družině. Zahrádku s cca padesáti (a to obsazenými) místy obhospodařuje jediná holčina. Přesněji mladá paní. Je neuvěřitelná. Doslova létá. Prohýbá se pod přívalem pitiva i pokrmů. Přitom zůstává nehraně příjemná a neustále se omlouvá za dnešní „očistec“. Zaslouží obdiv. Nicméně čeká se na všechno déle, což je pochopitelné. Pivní menu stejné jako týdny předešlé.  Aperitivujeme Netopýrem, pokračujeme Rarachem s Antošovým ležákem a dezertujeme kyseláčem Verry Merry Berry. K pivkům žádné výhrady vznášet nelze. Smažený bůček jako onehdy. Bůček mlsně zajídáme hospodskou pastrami. Opět chuťově výtečné, ale minulý týden bylo masa více. Dnes více osvěžujících kulatých feferon. I přes záhul kuchyně vysokou laťku s přehledem drží. Nakonec trávíme na zahrádce příjemné plné dvě hodinky. Nejdříve pokec se Slovákem o nejasnostech kovidových buzerací na Slovači. Kvůli poklesu cestovního ruchu mají krachovat četné hotely, penzióny, restaurace, hospody. Které vzápětí skupují skupiny (čti mafie). Čili permanentní zmatky kolem omezení a nařízení na Slovensku mohou být i záměrné. Následně s pankáči nostalgicky vzpomínáme na koncerty Visáče (Kterého mají za komerci a mají recht) či Plexis (v pátek večer ve Slaném hráli) před rokem 89 a na kazety s A64, HNF, Svobodnou Evropou (též na festu vystupující). Přítomní pankáči a pankerky jsou nepřehlédnutelní. Nejmladším je hodně přes třicet a věkový průměr kolem pětapadesáti+. Veteráni a senioři. U rozkydlých metrákových matron vysoké boty, číra a potrhané nátělníky Fuck the system! působí fakt bizarně. Parodická maškarní. Nakonec, proč ne. Občas se vrátit do mladších let neškodí. Nicméně elementární soudnost by přitom chybět neměla. Potvrzuje se, že tetování, které ve dvaceti či třiceti snad vypadá zajímavě, získává v padesáti zcela jiné dimenze. Tragikomicky směšné. Zajímavé na pankáčích a pankerkách je v neposledku i to, že pivko si objednávají málo. Preferují čaje, vody a melounové domácí limo. K jídlu, jak jinak, smažáky a saláty. Ani nikdo nehulí. Propálené kotle anebo woke zachránci planety?

MMX (BPH LXXII.) + Třebáň (ZN 16.) + Všeradice (ZN 17.) + Kytín (ZN 51.) + Řevnice (ZN 60.) + Radotín (ZN 64.): 6. 7. nástup do ranního Cyklohráčku s nejsilnější sestavou, včetně vlakvedoucího Tomáše a zkušené hrajslečny Ájy. Obdivujeme starého dobrého pracanta Brejlovce, který netradičně táhne čtyři pomalované vagónky soupravy. 4. 7. odpoledne se vysypala před Slaným kmenová lokomotiva a do Slaného pro Cyklohráček musela přijet nová. My 4. 7. cestovali Cyklohráčkem ráno a bylo to O.K. Odpoledne ovšem nastoupila průvodčí Lucka, na kterou se všelijaké zádrhele prý lepí. Ta Lucka, se kterou jsme 3. 7. uvízli u Noutonic, o čemž bonzácky referujeme o rubriku výše. Hlásit se to musí. Zmíněné epizody k Cyklohráčku patří. Neodmyslitelně. Cyklohráček je srdeční záležitost. Není to obyčejný spoj. Tady se nikam pospíchat nemá. Drtivá většina cestujících opravdu nikam nepospíchá, jsou vychovaní, slušní a chovají se klidně a nekonfliktně. Minimálně jednou do roka však zažíváme rozmíšku vlivem pokrokářské idiocie. Letos to vyšlo právě na 6. 7. Následující story, téměř se shodným průběhem, byla na stránkách BPH již opakovaně zaznamenána. Do cyklovagonu Cyklohráčku se nenastupuje snadno. Dříve měl cyklovagon dveře dvoje, dnes díky bufetu vepředu jediné. Úzké a schůdky jsou vysoko a vysoké. Což není kritika, nýbrž konstatování. Vyzdvihnout zejména těžké elektrokolo je pro mnohé obtížné, pro některé téměř nemožné. Naprostou samozřejmostí je tudíž pomoc ostatních cestujících či vlakového dream teamu. Leč ouha! Emancipované pomoc nemohou rozdýchat. Jako ona pomenší, nemladá štěkna. Od pohledu fanatická sufražetka z nouze i přesvědčení, která už po peroně vleče elektrobicykl s těmi největšími koly jen s obtížemi. Začíná obrovitý stroj cpát dovnitř. Marně. Vlakvedoucí okamžitě zezadu ochotně přiskakuje a přátelsky nabízí pomoc. Emancipované neštěstí se neobtěžuje odpovědět a uraženě se obrací zády. Těžký stroj s krajní námahou narve na první schůdek, kde se vzpříčí řídítka. Nemůže tam ani zpět. Zuřivě rumpluje sem a tam. Jezevec sedí uvnitř u vlezu. Empaticky tuší konflikt. Nechal by vzteklou babu podusit, ovšem odjezd se blíží a na nalodění netrpělivě čekají další zájemci. Tudíž vstává a se slovy „Rád Vám pomohu“ zaklíněný stroj uvolňuje, zvedá a vtahuje do vlaku. Feministce srší a stříká zloba s nenávistí nejenom z očí, nýbrž i z uší a pyšného rypáku. Agresivně vyštěkne: „Já bych to zvládla sama. Já se nikoho neprosila“. Přičemž schválně s gustem přejede přes Jezevcovu botu. Ke třem orig pruhům adidasu přibyl pruh čtvrtý (Nevadí, aneb jak marketingově perfektně vychvalují své padělané zboží asijští trhovci: „Čím víc pruhů, tím víc Adidas“). S vlakvedoucím na sebe chápavě pohlédneme a víme své. Jezevec v těchto situacích raději moudře ustoupí, neb zná a ctí poučku: „Hádat se s idiotem, je jako zápasit s prasetem v blátě. Za chvíli to tu svini začne bavit“. Výlez na Cibulce. Původní cíl je Prokopák. Trocha kufrování (mapu rozbalují zbabělci a navigací pohrdáme) a tak nakonec neplánovaný sjezd až na Plzeňskou a přes obludně odcizený postmoderní Anděl k Velké řece. Tudíž postup podél vody na Radotín. Užíváme si prázdninově krásného letního dopoledne a na chlup v pravé poledne usedáme na zahrádce prvního radotínského vzájemného pivovaru Horymír (https://pivovarhorymir.cz/). Pouze a jen k nutnému doplnění tekutin. Ne, že bychom úterní výpečky s přehledem nevdechnuli, leč hryže černé svědomí ze včerejška. Žrací výjezd s několika opulentními chody a mnohé kalhoty začínají být nebezpečně těsné. Výpečky přitom servírovány v hlubokém talíři, s bramborovými knedlíky a vídeňskou cibulkou. Ovšem bez - v jídelní nabídce uvedeného - nezbytného špenátu. Vedle kmenových světlých ležáků Horymír 11° a 13° svrchně připraveny speciály Ale 9° a 12°. Dvanda uvařena s černým bezem a proto nese název Bezový Ale. Nepříliš výrazný, přičemž kvitujeme absenci přehnané citrusovosti. Cyklodevítka překvapivě polotmavá. Experiment. Absence volume je značně cítit a prázdný mok je opět nevýrazný. A především nevyvážený. Zakončujeme tudíž jedenáctkou, se kterou jsme víceméně smířeni. Dojem z Horymíra jako minule. Neurazí ani nenadchne. Nebuďme nespravedliví, není to špatná zastávka. Je fajn, že se v Radotíně vaří.

Litoměřice (ZN 37.): Pivní tamtamy bubnují, že 24. 6. LP 2021 Litoměřice zahájily turistickou sezónu obnovením tradice výroby v měšťanském pivovaru. Obnovený Pivovar Litoměřice (https://www.pivovarlitomerice.cz) se stal rodinným podnikem jedné litoměřické familie a zatím vaří prý legendární jedenáctku Kalich a tmavého Černého orla. Litoměřice a okolí jsou pivně zaslíbené. Vedle litoměřických minipivovárků Labuť a Koliba se blizoučko nalézají Hákův parní pivovar Mlékojedy a Rodinný pivovar Knajzl Brňany. My ctíme a preferujeme litoměřický Biskupský pivovar u Sv. Štěpána (https://www.biskupskypivovar.cz). Kam dorážíme na Tátošovi z Roudnice 9. srpna. Na biskupském čepu svatá čtveřice: Vikář 10 (alc 3,9 %), Děkan 11 (alc 4,6 %), Štěpán 12 (alc 4,7 %) a polotmavý speciál 13 (alc 5,5 %). Vikář lehčí letní desina, Děkan a Štěpán decentně plnotučnější. Všechna řemeslná pivka jako vždycky málo hořká. Obsluha jako vždycky pozorná. Ze specialit dlabeme pašerácký plněný řízek s fritem. Obalený v domácí tatarce a strouhaném sýru. Nestěžujeme si. Litoměřice pořád sympatické, příjemné, přívětivé, s historií i současností. Palec nahoru. Z Litoměřic tradiční trasou přes pevnostní Terezín do Bohušovic nad Ohří. Opět se školácky necháváme nachytat odjezdovou tabulí před nádražím u stanice busů. Figurují na ní vlaky, které nejezdí a naopak jiné spoje chybí. Paní výpravčí sděluje, že tabule patří městu, které se s drahami nedohodlo. Tabule ČD - již se správnými spoji - jsou umístěny v hale a na druhém konci nádražní budovy u hospody. Za to, že jsou neznalí mateni roky si město Bohušovice koleduje o palec dolů. 12. srpna se zmást už nenecháváme. Elefantem do Ústí, podél Labe impozantní Portou Bohemica do Litoměřic. Následně do Terezína (je fakt působivé nasávat atmosféru ghetta z bicyklu) a na zpáteční Elefant z Bohušovic. V Litoměřicích usedáme, jak jinak, u Sv. Štěpána. Stav na čepu jako minule. Tentokráte vedle Děkana a Štěpána ovšem zkušebně připíjíme ještě polotmavý speciál. Z celého repertoáru je nejhořčí. Vdechujeme hovězí stejčík z grilu plus zelené fazolky se špíčkem. Hodnotíme za dvě. Puntičkářsky zkritizujme příliš dlouhé fazolky, méně špeku a především špalek masa. Nikoli ve tvaru pohodového stejku, nýbrž protivná kostka či kvádřík.

Liptov VII. (ZN 56.): Zářijový Liptov 21 rušíme stejně jako Liptov 20. Raději neriskovat žádné komplikace. Např. očkovaní v lednu totiž mohou mít problémy a jejich očkování může být v září již propadlé. Zaručit nikdo nemůže nic. Slováci přitom mění pokyny ze dne na den.

Tour de Putyk 2021: Zakronikován Jezevcův osobní rekord v délce nepřetržitého pobytu na base campu Fort Dobronice alias v Díře. Dva týdny v kuse. Předkovidová Tour bývala často i třítýdenní, ovšem vždy s jedním či více mezipřistáními v Praze. Na zotavenou. Letos přitom našlapáno kilásků pouze průměrně, přesněji spíše podprůměrně. Pročpak? Týden první zlobily větry (míněno počasí), týden druhý téměř každodenní deště. I nejméně tři větší buřiny se přehnaly. Danke bohu, bez drsného padání stromů jako loni. Nejvíce prudila neskutečná vlhkost. Nejenom přímo u Lužnice bylo jako v thajské džungli. Prádelna. Vedle obligátních výmluv na počasí nikoli nepodstatnou roli sehrála lenost a pohodlnost. U Šedého vlka též pokročilý věk, na který ovšem jezdí excelentně. Pobytu se zúčastnil i Čouhán, první týden s rodinkou (dokonce včetně tchýňky), týden následný dorazil na pár dnů s panem bratrem kantorem a sportsmanem, který s Dírou své zkušenosti již má. Druhým rokem přetrvávají kovidová omezení, spočívající v uzávěře Horní Lhoty campu. Nikdo to oficiálně sice už nevyžaduje a ani nikdo moc netuší, jak to s kovidem vlastně souvisí. V Horní Lhotě přebývají pouze tělocvikáři. Nikoho jiného tam neubytovávají. Možná, že právě toto bylo cílem a kovid nástrojem a výmluvou. Tudíž Jezevcova tradiční lesní chatka No. 6 zůstává smutně a tragicky osiřelá. Jako loni z lesa přesun k vodě, do Dolní Lhoty a chaty 7B. Společná terasa se Šedivákem, okupujícím sluj 7A. Mastňácké ubytování svádí a láká k dopolednímu povalování a popelení. K méně najetým kiláskům a faktické absenci nočních jízd přispělo v neposlední řadě nečekané zlepšení bufetu u dobronického mostu. Nebyl tudíž tlak jezdit za futráží ani na večerní seance daleko. Bufík kemp Dobronice upoceně živořil s prefabrikovanými hnusnými smaženostmi a nepoživatelně kyselým Platanem. Letos změna majitele a provozovatele. K lepšímu. Výrazně. Vzniklo stylové vodácké občerstvení a posezení. S kontaktním grilem. Vegetili jsme si vesele na grilovaných krkovičkách, klobáskách a sekačce. Operátorem grilu je Miro. Ukecený (snad) Slovák s moravským šišákem na hlavě. Plní současně funkci animátora-baviče. Ihned Jezevce překřtil přezdívkou Dědo Mráz, na kterou psal jeho účty. Vstřícná byla obsluhující sl. Ivetka a její kamarádka koloběžkářka z okolí. Pochvalu zaslouží pivotéka ve velké lednici, s akvizicemi tuzemskými i zahraničními. Chyběla pivka místní, v čele s Oborou či Kerasem. Miro a spol. čepují Kozla, tzv. plzeň a Birell pomelo-grep. Jezevec africkou a posléze japonskou tzv. plzeň léta striktně, a bez výjimky, odmítal z důvodů zcela zásadních. Nedat si ukradenou tzv. plzeň bylo autentické přesvědčení, ze kterého se časem však stala póza a demonstrace zajímavosti. Letos Jezevec ztrácí tvář definitivně. Image neimage tzv. plzeň si objednával. Oslnivá (a ani moc dobrá) pravděpodobně polská tzv. plzeň přitom fakt nebyla, nicméně alespoň s náznaky hořkosti. Která bolestně absentovala hlavně u Kerasů. Na druhém břehu funguje-nefunguje Penzion U jezu. Podle nálady šibala odkudsi ze severu Čech. Někdy otevře a občas dokonce i ukuchtí. Často se mu ale nechce. Na hostech mu nezáleží pranic. Uznat je nutné, že zájem o hosty ani v nejmenším nepředstírá. Pozoruhodné je i prostředí. Doupě. Přezdíváno U špindíry a návštěvu nelze doporučit ani nejotrlejším. Humus (Upřímné zděšení nezasvěcených bývá nehrané). Prý ovšem někdy, ale opravdu pouze někdy, natočí relativně slušné Radegasty. Nezkoušeli jsme osobně. Vedle funguje Marešovo občerstvení, jehož letitá igelitová umolousanost oproti Špindírovi se křišťálově leskne a v duchu se omlouváme za dřívější drsnější kritiky. U Mareše teče starouš, polotmavý Kácov a tzv. plzeň. Návštěvnost tu poklesla, neb protější bufík s Mirem je jinačí level. Všechno je o lidech. Snad jim elán vydrží a příští rok se uvidíme opět (Signály naznačují, že asi nikoli. Očekávání majitele prý byla jiná. Škoda). Pro úplnost uveďme, že v Dobronicích nahoře na návsi premává obecní knajpa s gambáčem. Hodně nepovedený a těžko pochopitelný záměr s nestvůrnou pizzerií je nejméně druhým rokem zavřený a pořád celý areál na prodej. Není divu. V našem base capu lesní okénko U baby Jagy cmrndá gambáč a tzv. plzeň. Vše ještě příšernější a strašidelnější nežli obvykle. Údajně. Jagu ignorujeme více než dekádu. Tragicky příšerné bylo dle referencí také pseudopivo v kempu Na staré papírně, kde končí holandští majitelé a shánějí kupce. V Ratajích Venca straší pořád s Kozlem a spadla jim tam jedna z mohutných starých lip před kostelem. Prakticky každodenně výjezd do Bechyně. U Draka jako vždycky (tedy na draka), z hospody Na Růžku je jídelna (o víkendech zavřená, neboť by měly tržby od turistů), kinobar se Svijany otevírá až v podvečer a dřepí se pouze na krajně nevábné pidizahrádce s vězeňským výhledem do zdi. Číman dole u vody, naproti Kalouskovu Zářečí, tedy podnik Pod skalou, fikaně otevírá od tří. Aby se vodáci (Tolik jsme jich celá léta neviděli, včetně vodáků pěších) nemohli naobědvat. Nebezpečně zarážející je i čtvero piv - Krakonoš, Poutník, Platan a tzv. plzeň. Jejich mix musí být bombový (Mixovalo se tady. Né, že né. Často, co pamatujeme. Brr). Rozlehlá Protivínka na rynku překvapivě zavřená a od 15. 1. k pronájmu. Další symptom vážných problémů Lobkowicze? Či konce? Cykloservisman a bechyňský pábitel p. Růžička, který v Protivínce vysedával téměř nepřetržitě, nuceně přesídlil do Špajzu. Hotel s restem Na Panské měl koupit jakýsi Pražák. Měl z toho udělat prý výborný Špajz. Vedle tzv. plzně a Kozla inzerují též Novákovic Žitoholu. Na Panskou jsme roky nechodili. Nebyl sebemenší důvod. Prosti iluzí ondyno odevzdaně usedáme na zahrádku. Již téměř prázdnou. Dámská polovina obsluhy po 11 minutách vztekle mrští na stůl zmuchlané papíry a zasyčí: „Něco asi už není. Vám řeknu ...“ a už se u stolu neukáže. Menu obsahuje 2 (slovy dva) silně neatraktivní pokrmy a stálý list položek šest, včetně salátových antijídel. Vybrat si, není co. Od vedlejšího stolu doléhá remcání číšníka, který se podrážděně dohaduje s hosty ohledně stornování ceny jídla. Vykřikuje, že během chvíle musel vyřizovat čtyři stížnosti. Nesmyslně dokola argumentuje, že o víkendu uvařili přes 400 porcí. Po dalších 13 minutách okázalého nezájmu afektovaně pobíhající a neustále brblající obsluhy Jezevec odchází. Středem. Dobře dělá. Kam tedy v Bechyni? Přece k Pichlům a do Kerase. U Pichlů (https://www.penzionupichlu.cz) se na předzahrádce sedí furt dobře a známá dámská směna obsluhy zůstává milá. Chlapci jsou o poznání odtažitější. Z čepu zmizela budvarská dvanda, takže zbyl kroužek a tmavé. Kroužek tudíž více vytočený a občas i řízný. Dá se, nežli zteplá. Na zapití ujde. Žádný pivní zázrak to však není. Na závěr obvykle dezertujeme tmavým a vyhlížíme gigantického sršáně z protějších lip. Letos nepřilétal, hlavně kvůli skoro nikdy neustávajícímu těžce otravnému větru. Pichlovská kuchyň pořád parádní. Grilovaný pstroužek příkladně vypražený, krkovička se špekovými fazolkami a šťouchačkami mistrovská, rituální játra na grilu s domácí tatarkou a opět šťouchačkami prudce návyková. Proběhl též obligátní prasečí stejčík Diego s červenými fazolemi, kukuřicí, feferony etc. Ale! Jezevec si v marnivé pýše u obsluhujícího panáčka, který inkriminovaný den viditelně nebyl naložen nejvstřícněji, vyžádal ostřejší verzi pokrmu. Furiantsky hodně ostrou. Dobře mu tak! Při jídle samotném pálivost patrná přehnaně nebyla, zato později. Vedle posypu chilli kořením kuchař škodolibě přikápl zřejmě i něco extraktu kapsaicinu. Ďábelské peklo decimuje útroby při trapném ploužení podél bechyňského letiště. Očistec. Šedivák získává náskok několika desítek minut na tradiční trase na borkovická blata a Mažice. Jezevec se s vypětím sil oklepává a hrdinně šlape dál. Za Březnicí registruje ucházející zadní kolo. Nikoli primitivní výměna duše na místě anebo garážový servis p. Růžičky? Kolo úplně měkké není. Vítězí potupný návrat do Bechyně. Stylová mažická Kovárna tak letos dobyta pouze Šedým vlkem. Vychvaluje až do nebes budvarskou desítku jako ze starých časů a ještě více hořký a pitelný B33. Nepadl ani Zvíkov. Čahoun s nadupaným bráchou referují, že bůček i Labutě přežitelní. Neprozkoumán zůstává Brandlín s Kunami. Zpět do Bechyně. Pivovar Keras (https://www.pivovarkeras.cz) upravil venkovní sezení ve dveře. Industriální charakter se vytratil díky zítce a zastřešení. Úpravnější i praktičtější to je, leč syrovost továrního dvora se nám zamlouvala více. Personál, pivka i jídla jako loni. Bezpohlavní desina prohání a ani ji nezkoušíme. Dvanda lepší, ovšem bolestně nehořká. Ještě nabízejí tmavé a řezané. Krmě bývá loterií. Jídelníčky se v Kerasu zásadně neupravují (takže i s kachnou, která je k mání pouze v zimě) a tak nezřídka více jak polovina položek zrovna není. Stálicí letos žebra. Jedlá a BBQ nasládlá tak akorát. Lepší volba nežli koleno (Jehněčí bylo naposled předloni). Aktuálně vepřová. Ovařená a ohřátá. Křupavá kůžička - to nejlepší - přítomna není. Prudce jedlá bývá davelská klobása či párečky. Příležitostně zapnou gril. Ugrilují krknu (Miro měl lepší), brie, camembert anebo sýrové tyčky. Někdy včetně salátů. Keras máme rádi i přes početné mouchy. Ovšem vodku by do lednice dávat mohli (kdyby tedy nějakou lednici na chlast měli). Plusové body udělujeme za fotbalové branky s míčkem na gumě v pisoárech. Chčijete a přitom skórujete do šibenice. K městu Bechyně doplňme, že předposlední červencový víkend proběhla 49. koloběžková Grand Prix. Loni se nejela zejména kvůli rozkopané strategické tepně města. Ztracené úplně jsou Bernartice. Ze starého velikého motorestu vznikly potraviny. Bernartice teď mají čtyři, vlastně pět prodejen téhož hned vedle sebe. Je to na palici, ale rozumět všemu nemusíme. Přes den funguje lobkowická terasa a večer hospoda na hřišti též s Lobkowiczi. Námi oblíbený krámek s potravinami a tiskem obsluhuje stále stejná figura. Ovšem krámek je úplně prázdný, jen ve dveřích trůní stroj na zmrzlinu. S poučením, že se prodává pokud je hezky. Podvakráte navštívena magická Dražíč (https://www.pivovar-lipan.cz). Podvakráte Jezevec zkušeně volí krknu smaženou na sádle. Loni ještě se šťouchačkami a okurkou. Nově bez okurky a s bramborem vařeným. Ujde. Bývávala ale šťavnatější i větší. Šedý vlk je hluboce frustrován, ba otřesen, brabcem se špenátem a bramborovými knedlíky v dietní light verzi. Maso tvoří libová nevábná drť bez chuti i zápachu. Špenát nikoli s česnekem, nýbrž debilní tráva v podobě špenátu listového. Knedlíky čtyři malé kvádříky provokativně trčící nastojato jako tyče ragbyových branek. Tuhé, suché, suché. Omastek ani výpek kuchař nezná či neuznává. Kuchyně (pod)průměrná. Přesto, že porce kyňárů ovocných i masových gigantické. Knedlíci již od pohledu dusiví a sušší. Nečekaně je (pod)průměrné i pivko. Pivní menu zahrnuje Lipan světlý výčepní, Lipan světlý a tmavý ležák, pšenici, polotmavý speciál a APu 11. Světlý ležák prapodivně nakyslý, řídký. Síly i pitelnosti chabé (Když si vzpomeneme na husté hutné mláto a obří sílu původních Lipánků, které kdysi vaříval starý p. Papula ...). Desina poslouží na zapití, ale na pochutnání to opravdu není. Žbluňká a dráždí žáhu. Testujeme pšenici. Zbytečné gesto. Neveselá a nechutná nám. Resumé: U posledního Kelta na Zbraslavi letos Lipani lepší, a i lépe ošetření, nežli přímo u zdroje, v Dražíči. Ze strany bechyňské přejděme na stranu malšickou, resp. táborskou. Naší dlouholetou oázou bývala malšická Rejda v kulturáku u stadionu. Za p. Doudy a p. Míly. Legendární Franta Douda odešel, Míla posléze zemřel. Na Rejdě na čas zavřeno. Přichází další Douda a s Rejdou to jde postupně z kopce. Nicméně posedět se ještě dalo, zvláště byla-li na place koketná pí. Líba z Bechyně. Nový provozovatel restauraci však pojmenoval po sobě a zavedl Bernardy. Nepitelné Bernardy, po kterých nám dobře ani příjemně nebývalo. Mladé obsluhující byly milé, o postarší paní to tvrdit nelze ani omylem. Loni jsme se několikráte z piety a nostalgie přemohli a trápili, letos jsme instituci U Michala vynechali úplně. Pohled na meníčko nás utvrdil, že o vůbec nic nepřicházíme. Žijí z poledních hotovek pro místní fabriku a poté zavírají. Nabídka jídel je … (Co napsat, když si lze vybírat třebas jen mezi chcíplým kuřetem na steroidech a kuskusem). Navečer otevírají pouze a jen z povinnosti. Pořád za veliký prd stojí i tragikomická parodie na vinárnu Pod věží. Která byla trestuhodně vedená, co - přes dvě dekády - pamatujeme. Malšickým to nevadí. Chlastají doma nebo u Vietnamce. S Malšicemi je konec. Bohužel asi definitivně. Pronikavě zhoršit se měla kuchyně v Čenkově. Kluzákov, který už Kluzáka snad ani není, točí starouše. Stačil jediný letmý průjezd okolo. Omšelé a uvadlé, přičemž přeslechnout nešlo velitelský tón obsluhující síly vyřizující objednávku na terase. Přátelsky hlas nezněl, spíše jako u tvrdého výslechu na gestapu. Nezastavovat ani v případě krajní nouze. Na závěr si necháváme Želeč, Oboru a Výčep, spojené Novákovic řemeslným pivkem z Obory. Želečská restaurace Na staré kraluje hotovkám. Fantazie. Třebas úchvatně prorostlé výpečky s trojím úžasným knedlíkem a dvojím báječným zelíčkem. Poctivé hutné omáčky, rajské anebo houbové, s osmi. Žebírka, bašty, božská jihočeská lepenice. Každý den několik famózních skvostů, včetně víkendů. Přípíjíme Žitoholou, která nám připadá méně futrující i méně žitná nežli obvykle. Nicméně pořád nedigestuje tak, jako oborská desítka či Ježibaba. O bájné Srpěně nemluvě. Pochvalu zaslouží také čilé dámy a fešné slečny Na staré obsluhující. I pan kuchař. V samotné Oboře (https://www.pivovarobora.cz) panovala atmosféra příjemnější oproti loňsku. Neutuchající spěch a kvalt sice přetrval, ale byl méně hektický a méně vypjatý. Je třeba mít na paměti, že se nacházíte přímo v provozu, který jede, jede a stále se rozrůstá. Tady se nefláká. Práce nekončí nikdy. Pracovníků přibylo, vedle čtyř dcer a paní domu. Pozdravili jsme se rádi i s mladou paní Renatou s téměř dvouletým statným juniorem. Vůbec nejklidněji v Oboře bylo, když právě odjel hyperaktivní vládce p. Martin. Letos měl čas a sílu utrousit s hosty místy i pár vět. Samozřejmě přitom nemohl chybět Babiš, který může za úplně všechno. Obora šenkovala šestici: 10° výčepní, 11° Žitohola, 12° Ježibaba, 10° Sour jahoda, 12° Sour malina, 10° Summer Ale. Hořká desina skvělá na prvotní doplnění tekutin, ležák Ježibaba silnější a nebezpečnější. Jahodový kyseláč barvy silně nejahodové, vodový, mdle slabý, s nepatrným jahodovým závanem. Volume chybějí. Chytlavějším ultrakyselým kyseláčem na závěr je malina. Barvy i chuti malinové. Na oborský čep se tradičně nevešla Srpěna. Mají ji totiž za chudou Popelku. Představují Srpěnu coby obyčejné pivo plzeňského typu. Ostatní produkty, svrchňáky i spodňáky, vychvalují za neobyčejnost. A v tom to právě je. V obyčejnosti je síla. Srpěna je tak obyčejným pivem plzeňského typu, že právě tím je neobyčejná. Krásná, svěží a nepřekonatelná. Tradiční český ležák. Hořká, šťavnatá, veselá, osvěžující a neodolatelně pitelná. Připomíná nám Plzeň (nikoli dnešní tzv. plzeň) před dávnými lety U hrocha. Věčný průkopník a inovátor p. Novák se vrhl na háesko. Inspiraci si přivezl z USA a ze školení o kvasinkách. Háeska mají být tuze módní a tuze cool u mileniálů nejen v Americe, ale i v Asii. K nám háeska tlačí Japonci z Asahi. Větří tučný kšeft. Oborské háesko Hard Seltzer Tangrine je alkoholický sycený ochucený nápoj. Premiérově získala těžká sodovka mandarinkovou chuť. Plněna do 0,5 l plechovek na oborské stáčecí lince. Na místě je upozornění, že nejde o pivo, spíše má blíže vinnému střiku. Každému háesko chutnat určitě nebude (Práskněme, že i nejstarší Novákovic pivařky se smíchem přiznávají, že těžká soda pro ně není). Na plechu stojí alc 5,7 %, první várka však má kolem 7 %. Jak nápoj charakterizuje sám p. Novák, je hřejivý. Naše hodnocení? Vinea s vodkou s nevtíravě zřetelným odérem mandarinkové kůry. Opravdu hřejivé. Výhledově vyzkoušíme vychlazené - plechovky jsme ztrestali teplejší (poněvač jsme byli smrtelně líní chladit v Lužnici). Osud háeska zůstává otevřený. Vrhli se na něj totiž celníci. Nastaly spory ohledně spotřební daně. Celníci nápoj berou jako destilát, čímž se prodejní cena značně zvyšuje. Nováci protestují s tím, že neprovozují palírnu nýbrž pivovar. Protestují marně. Zdaněno jako kořalka. Příběh oborského háeska přináší článek in Potravinářská revue, 2021, č. 4, s. 64-65. ISSN 1801-9102. P.S. Kampaň na údajný globální hit začíná. Před trojskou lávkou v srpnu registrujeme bilboard propagující hard seltzer. V dubnu Plzeňský Prazdroj připravil Viper Hard Seltzer v příchutích limetka či brusinka. V máji se přidává Staropramen produktem Wai Moment se třemi příchutěmi. Hlad po mýtické Srpěně konečně hasíme v táborském Výčepu (https://www.vyceptabor.cz). Výčepní oborský list je výstavní: 10° Výčepní, 11° Žitohola, 11° Srpěna, 12° Ježibaba, 17° IPA, 11° Bitter, 12° Sour malina. Myslivecký špek na chlebu jako marcipán. Salát z volské tlamy s anebo bez majonézy. S majonézou připomíná salát kemping. Zmizel oborský guláš, kdy nedostatečným substitutem teplého se stal sandwich s gothajem. Nevadí. Vadí, že jsme neusedli ve Výčepu vícekrát. K Táboru dodejme, že restaurace Beseda zklamala. Vlastní pivo aktuálně nebylo, táborská bašta nic moc a školní obsluhu hosté obtěžují. Bistro Stárkův dům, pořád s pivkem od hlavateckého Transformátora, bylo plné a vyjedené. Tudíž někdy příště. Vivat Tour 2022!

Ozvěny Tour 2021: Na 22. 8. předpovídán déšť a chlad, takže ráno Týnou VW na Zvíkov. Obhlídka hradu a tip ťop o jedenácté dřepíme uvnitř Pivovarského dvora Zvíkov. Jejich nepřátelské www stránky (https://pivovar-zvikov.cz/cs/pivovar-zvikov) nedoporučujeme.  Bez informací, nepřehledné. Vždycky nás spolehlivě nase... Na čepu Zlatá Labuť 11°, Labuť tmavá 13°, Zvíkovský Rarášek 11° malinový, ALE Best Bitter 12° a Královská Labuť 26°. Královská Labuť jako aperitiv solidní, ovšem - jako vždy - nechutně teplá. Registrujeme, že už nemají ledovou pípku, ze které bývala teplá ovšem také. Zlatá Labuť bez výrazu, jalová, protivně nakyslá, kdy na další chuť ani síla fakt není. Best Bitter kalný a smutný. Dopíjíme s námahou. Kolega startuje hovězím vývarem s nudlemi, kterými šetřili. Na Zvíkově jdeme vždy do prkénkového teplého uzeného bůčku. Ono toho na výběr ostatně moc není. Skoro nic. V hotovkách ani ve stálém krajně chudém listu. Dnes pseudobůček opět ichtilně nakrájený. S gramáží se rozhodně nepředali. Maso oschlé sice není, leč úplně libové. Jako mdlá panenka. Tohle a bůček? Haha. Obloha skromná, jen mistička naředěné sladko-hnusné hořčice a druhá s kousky chalapeňosek. Plus bochníček chleba. Bývával výborný. Domácí. Dávno tomu. Dnes rozpečená nepoživatelná nakyslá hrůza. Kolega končí horkými malinami se šlehačkou. Ještě minule pochvaloval pravou. Tentokráte se štítivě rýpe v nevábné vejmrdě. Malin poskrovnu. Platíme pětikolo a Zvíkov si pro letošek odškrtáváme. Velmi pravděpodobně i pro rok příští. P.S. Od návštěvy zvíkovského pivovaru jsme ani o moc více nečekali. A neboť jsme během akce potkali hned dva welsh corgi, v Praze a na Zvíkově, šlo vlastně o nedělní výlet zdařilý.

Pel-mel ze zrzavého světa (aneb pár pivních drbů a frků, které p.t. čtenářstvu možná unikly): Holba, Litovel a Zubr se od 1. října 2021 spojují do jedné akciovky Pivovary CZ Group. Oficiálním smyslem má být zvýšení konkurenceschopnosti všech tří značek, posílení jejich postavení na trhu a optimalizace procesů především v logistice a distribuci. Japonský holding Asahi, vlastnící i Plzeňský Prazdroj, investoval do (ne)olympiády Tokio 2020 kolem 135 milionů USD. Plány překazila pandemie a ztráty Asahi mají jít k miliardě korun. P.S. I v době relativně poklidné, přesněji před bouří (neboť volební podzim bude hustý a krušný) je na místě přípomínat si německé vojácké přísloví: „Krieg ist krieg und schnaps ist schnaps“.