Zrzavé novosti aneb staronové aktualizace a Jezevcovy pivně-kulinářské drby

(No. 57., zápecnické, neb v podzimně-zimní slotě příliš neopouštíme nevětraný pelech, z 31. prosince LP 2019)

Pivní moudrost a recept: „Ústa zcela spokojeného muže jsou naplněna pivem“ (staré egyptské moudro). „Změníte-li ve slově LÁSKA čtyři písmena a jedno vynecháte, dostanete slovo PIVO“ (lidový pivní aforismus). Vánočně přibalme několik přisprostlých pivních sloganů na jedno téma, za což se musíme dotčeným pivovarům předem omluvit. Jde o průpovídky historické, které dnes již nemusí platit. Třebas takový kyselý Platánek - nás po něm pouze pálívá žáha. Hospodské průpovídky zní: „Kdo pije Platan, sere jak satan“. „Kdo pije Nektar, posere hektar“ anebo „Dáš si pivo značky Nektar a pohnojíš tím celý hektar“. „Krušovice totožné jsou s hnůjem, dostanu vždy po nich průjem“. „Tohle by Vás nenapadlo - Ostravar, toť projímadlo“. Příprava zajíce na pivku vyžaduje sobě chutě opatřiti: 1 zajíčka, 500 ml světlého piva, 500 ml tmavého piva, 300 g cibule, 200 g slaniny, 500 ml masového vývaru, 100 ml smetany na šlehání, sůl, mletý pepř, mletý zázvor a 2 lžíce másla. Kterak na přípravu divokého ušatce? Celého zajíčka vložíme do pekáče a řádně zasypeme cibulí nakrájenou na kolečka. Zalijeme pivkem a trpělivě ponecháme několik dní odležet. Občas obrátíme. Následně ušáčka vyjmeme, naporcujeme, prošpikujeme slaninkou, osolíme, opepříme, ozázvorujeme. Rozehřejeme máslo a zprudka na něm maso opečeme. Podlijeme vývarem a trpělivě pečeme v troubě doměkka. Během pečení podléváme a obracíme. Ke konci pečení přidáme smetánku. I když nemusíme autora následujícího receptu, a především nesnášíme cosi ala cosi jiného, učiňme výjimku. Husokuř podle Ládi Hrušky. Ingredience: celé kuře, 2 jablka, flaštička černého pivka, 1 dl vody, 1 balíček kysaného zelí, sůl a kmín. Technologický postup: Domácího kura prokmínujeme a ze všech stran osolíme. Vložíme na něj jablka pokrájená na čtvrtiny. Na dno hrnce dáme kysané zelí, zalijeme černým pivkem a trochu vody a na vše položíme ptáka. Pečeme na 180ºC asi tak ¾ hodinky. Dozlatova. Každých deset minut poléváme výpekem. P.S. „Po pivu jsem dostal hlad, tak jsem si objednal alergen 9, ale měl jsem chuť i na alergen 7“ (V. Klaus ml.). Dneska těžce prudí s alergeny, zítra budou chtít povinně i u jídel uvádět uhlíkovou stopu. Jak dlouho si pokrokářskou buzeraci ještě necháme líbit? Pokrokáři všech kosmopolitních Kaváren, běžte do prd…!

Černá Hora (BPH I.): Královo Království (www.kralovstvi.com) žije. A uspořádalo zase tradiční Vánoce předem, přesně o měsíc dříve. Malíř p. Máňa stále páchá originální poutače na tabule U mariánského vobrazu. Koncem listopadu zaujala malba s kuchaři zahloubanými do spisu Darwina. S nápisem: „Naše kuchyně je evoluční nástroj - selektuje slabé jedince“.

Svijany (BPH II.): Decentně hanbatý Svijanský kalendář 2020 byl letos k mání již kolem Mikuláše. Zakupujeme ve svijanské prodejně 7. 12. K tomu i velké plechovky pro RR. A odnášíme si Svijanoviny z listopadu 2019. S povídáním s judistou L Krpálkem, u kterého Pivovar Svijany figuruje coby dlouholetý partner. A tradiční zprávy, poznámky, vánoční tipy. 

Budvar (BPH VI.): Národní pivovar Budvar máme rádi. Především proto, že zůstává národním. Na podzim časopisy zaplavily celostránkové inzeráty na limitovanou 300 hl edici čepovaného pivka Sedm spolčených. Za tímto nehořkým (IBU 24) ležákem (alc 4,9 %), s novým chmelem Mimosa, má stát sedm sládků. Z Budvaru, od Antoše, z Cobolisu, ze Zichovce, z Permonu, z Potštejna od ze Zvíkova. Sládci se sešli na poli Výzkumného ústavu chmelařského v Žatci a vybrali z nově šlechtěných odrůd chmele Mimosu. Má mít specifické ovocné aroma a připomínat víno. Pivo sbližuje. Konzumenty i jeho tvůrce. Dej Bůh štěstí!

Vzpomínky na Plzeň (BPH VIII.): Kolega z Proseka slavil v listopadu grandiózní kulatiny. Neb má rád plzeňské, uspořádali jsme posezení s tzv. plzní, a to kompromisně na půli cesty mezi Žižkovem a Prosekem. Na Palmovce v restauraci U Jagušky, kterou lstivě doporučil kmetský Šedý vlk. Testovací návštěva O.K. Relativně vyhovující prostředí, vstřícná obsluha. Vcelku chutná hotovka. I japonská plzeň přežita bez větší úhony. Vlastní akce 20. 11. se vydařila rozpačitě méně. Tzv. plzeň se průměrně i dala a průměrně přijatelný byl též gábl a obsluha, leč měli jsme nehorázného peška na hovadoidy u vedlejších stolů. Neustále nelidsky řvali a hýkali natolik brutálně, že nebylo slyšet vlastního slova. P.S. Plzeňský magistrát chce uctít památku K. Gotta a přejmenovat pivo na Gottbrinus. Dětský vtip? Nebo to není vtip?

Medvěd, Krakonoš a Štěpán (BPH X.): Karlínský Pivovarský klub Křižíkova 17° (https://www.pivovarskyklub.com) během novemberového klubového večera 12. 11. představil kultovní písní proslavený Jarošovský pivovar a k němu přibalil i Znojemský městský pivovar. Tradičně v Karlíně proběhl tradiční Svatomartinský žrací husí víkend i sladká krocaní večeře v US stylu ke Dni díkuvzdání. Na stůl přichází pečená krůta s nádivkou, na talíři nesmí chybět trocha zeleniny s kukuřicí, sladké brambory, bramborová kaše, jablečná a brusinková omáčka. Večeře se nikdy neobejde bez dýňového koláče neboli Pumpkin pie na závěr. US zážitek lze vylepšit i ochutnáním typických amerických cocktailů - Mannhattan a Martini Dry Cocktail. Má to být jediný den v roce, kdy se v Pivovarském klubu mixuje … Tradice jsou to tuze pěkné, chválíme. Kdo akce ještě neabsolvoval, můžeme je upřímně doporučit. Na základě dřívějších osobních zkušeností. Prosincová klubové seance 10. 12. prezentovala p. Zykmunda, svérázného to majitele a sládka svérázného pivovaru Křikloun. I s housličkami.

Dětenice a Český Ráj (BPH XI.) + Rohozec (ZN 19.) + Neumann (ZN 19.) + Mostecký Kahan (ZN 28.) + Malá Skála (ZN 41.): Hruboskalský Hotel Štekl (https://www.hotel-stekl.cz) se zase uložil k zimnímu spánku. Dlouhému. Má otevírat někdy v dubnu. Povýšenou lenost rafinovaně maskují údajnou rekonstrukcí. Upřímně, kdyby již neotevřeli nikdy, naříkat nebudeme. Jde totiž o učebnicový příklad toho, když někomu spadne bez přičinění něco hodnotného do klína. Rypák až do nebe a skutek utek. Český ráj je v tomhle snad prokletý. Vlastně žádný normální podnik tady nefunguje. A to sem jezdíváme již celé dekády. Přímo zakletý je Hotel Helikar na Kosti. Tedy bývalý - a bez přehánění příšerný - Helikar (Kde jsme si opravdu užili své. Zájemci vizte hodně staré díly BPH), dnes již nějakou dobu Hotel Podkost. Příšernost a nepochopitelná ničemnost však zůstává. Hotel se vyznačuje především tím, že je vlastně skoro pořád zavřený. A především nikdy neotevírat velký sál. Co kdyby z toho byly nějaké tržby … No, nemusíme rozumět všemu. 7. 12. tradiční autovýjezd po Ráji. Sháníme jitrnice a jelita. Bohužel již nefunguje slavné řeznictví U Bejrů v Kněžmosti. Jejich jitrničky a žemlová jelítka byla fantastická. A vlastně i ta kroupová. Dneska se musíme spokojit s tzv. farmářskou prodejničkou v jednom z nákupních středisek v Boleslavi. Nabízejí jitrničky obyčejné i slovenské. Bezlepkové, rýžové. Jsou přitom lepší nežli ty obyčejné, neboť jsou alespoň trochu kořeněné. Ovšem na kněžmostské nemají. Schade.  Ze stejné prodejničky v Bolce si těsně před Vánoci - coby náhražku již neexistujícího echt polského salámu - odvážíme kabanos. Výtečný. Se špekem. Nicméně špek Mangalicu nemají ani tady. Schade.

Pivní literatura (BPH XIV.): Dnešní knižní tip není sice přímo pivní, leč lze jej doporučit i pivařům. Samozřejmě především žižkovským. Pozornost nechť p.t. čtenářstvo věnujte knize Čvančara, J., Čvančara, M.: Městská část Praha 3 v proměnách času. Praha: Městská část Praha 3 2019. 364 s. ISBN 978-80-907308-2-3. Nejenom žižkovským vlastencům a hrdým patriotům je určena výpravná publikace věnovaná dějinám Žižkova, Vinohrad a Jarova od pravěku po současnost. Zakoupit tuto je možné v „íčku“ na náměstí Jiřího z Poděbrad (přesněji Milešovská 1) za zvýhodněnou cenu CZK 500 (v běžné distribuci stojí CZK 700). V sále Galerie Toyen, lokalizované tamtéž, proběhl 23. 10. 2019 slavnostní křest. Za přítomnosti porevolučních starostů a starostek Prahy 3. „„Praha 3 v proměnách času“ bratří Čvančarů je komplexním průvodcem po současném území naší městské části. Mapuje historii od dob osídlení Keltů až po dnešní dobu. Obsahuje bohatý materiál o nejvýznamnějších událostech a osobnostech, které svým dílem přesahují pomyslné hranice třetí městské části. Na 364 stranách přináší nesmírně podrobný obraz původně „proletářské“ čtvrti, takovou knižní mapu s mnoha dosud neznámými zajímavostmi. Knížka ukazuje mimo jiné vývoj naší čtvrti, která se z chudé periferie proměnila do hrdého města. Pozoruhodným mozaikovým způsobem sleduje, jak každá ulice, dům či blok tvoří dějiny Prahy 3, včetně bohatého obrazového materiálu, sesbíraného kolektivem žižkovských patriotů“ (https://www.praha3.cz/radnicni-noviny/praha-3-v-promenach-casu-je-zatim-nejvetsi-knihou-o-nasi-ctvrti-n894364.htm). Nežli blížeji seznámíme s anotovanou publikací, připomeňme další tituly o Žižkově, některé představené taktéž i na stránkách straších dílů BPH. Odborník na fotosyntézu, rostlinný fyziolog, Z. Šesták má značnou zálibu v psaní a taktéž ve výtvarném umění. Vedle řady vědeckých pojednání, knížky o loutkářství, resp. o Kašpárkovi je autorem poučně-populární žižkovské trilogie. Čtenářsky úspěšné i atraktivní tituly Jak žil Žižkov před sto lety (Praha: Academia 2005, dotisk 2006. 344 s. ISBN 80-200-1305-9) a Jak hřešil Žižkov před sto lety (Praha: Academia 2006. 305 s. ISBN 80-200-1449-7) završuje knížka Jak se ze Žižkova stalo velké město 1865-1914 (Praha: Academia 2008. 496 s. ISBN 978-80-200-1599-0). Genia loci starého Žižkova rozhodně neopomíjí ani výpravná publikace Míka, Z.: Zábava a slavnosti staré Prahy. Praha: Ostrov 2008. 352 s. ISBN 978-80-86289-61-8. K oblíbeným cílům výletů našich prapředků totiž náležely i lokality žižkovské (Vyšinka, Sklenářka) nebo vinohradské (Cikánka), resp. příslušné usedlosti a zahrady (Kanálka aj.). A především početné restaurace a hospody. S žižkovským prostředím je neodmyslitelně spojena právě kultura hospod. Nikoli cizorodých a cizáckých kaváren, jejichž brutální kosmopolitní invazi je vystaven postmoderní Žižkoff. Specifický a přirozený svět hostinců, hospod, hospůdek, pivnic a výčepů býval tradičně spojována s mužským dělnickým prostředím, samozřejmě nikoli pouze a jenom se žižkovským. Pro mnohé proletáře bývala hospoda druhým domovem a k rodině se mnohdy přicházeli vlastně jenom najíst a vyspat. Hospodám se rozhodně nevyhýbala ani dělnická mládež. Návštěvy nebyly učňům obvykle (na rozdíl od gymnazistů) zakazovány a pracující mládež mohla pivko a vínko popíjet již od patnácti. Hospoda tradičně sloužila coby komunikační medium a plnila též funkce zábavní. Dělnická hospoda byla stavěna do protikladu kaváren, navštěvovaných především středními vrstvami. A mezi nimi existovala velmi výrazná společenská přehrada. S čímž, mimo jiné, fundovaně seznamuje náhled do sociálních a kulturních dějin pražského dělnického prostředí období 1918-38 ve studii Holubec, S.: Lidé periferie: Sociální postavení a každodennost pražského dělnictva v meziválečné době. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni 2009. 329 s. ISBN 978-80-7043-834-3. Práce přibližuje sociální existenci a každodennost pražského dělnictva v době, kdy se Praha rychle mění v moderní velkoměsto. A je místem s největší koncentrací dělníků. A právě Žižkov býval proletářským městem i čtvrtí. K serióznějším knižním materiálům o Žižkovu náleží taktéž text Praha 3, minulost a současnost (Kolektiv autorů. Praha: Panorama 1988. 133 s. ISBN nemá). O 20 roků později vychází dílo Praha 3 křížem krážem (Kolektiv autorů. Praha: MILPO 2008. 175 s. ISBN 978-80-87040-12-6). V létě 2010 je žižkovskou radnicí distribuována brožurka Praha 3 a její místa: Průvodce městskou částí a v roce 2014 bedekr Průvodce Prahou 3 aneb Žižkov s kouskem Vinohrad. Opomenout rozhodně nelze publikaci Nová kniha o Praze 3 (Augusta, P. (ed.). Praha: MILPO 1998. 182 s. ISBN 80-86098-04-4), navazující na titul Kniha o Praze 3 (Augusta, P. Praha: MILPO 1994. 138 s. ISBN 80-901749-0-6). Další tipy na nejrůznější literaturu o Žižkově a o Praze 3 nalézá zájemce na posledním dvoulistu knihy (kde jsou vyobrazeny titulní strany třiceti dvou tiskovin), resp. o pár listů dříve v seznamu pramenů a literatury v závěru anotované publikace bratří Čvančarů. Pánů Jaroslava a Miroslava. Těmto rozeným (a kovaným i mnohými větry ošlehaným) Žižkovákům osud jejich Žižkova nikdy nebyl lhostejný. Stále na specifický Žižkov zůstávají hrdí. Sice bývá mnohdy tradováno, že „Žižkovákem se člověk nerodí, nýbrž stává …“, nicméně domorodec je domorodec a náplava vždycky zůstane náplavou. Bratry celý život provází film, neboť rodina podnikala v kinematografii. Jejich otec a strýc vlastnili po Praze několik biografů a půjčovnu filmů. Film prožíval zlaté období především ve 30. letech, kdy na Žižkově hrálo dvanáct kin. M. Čvančara následně pracoval u státního filmu nebo v Národním filmovém archivu. Je autorem článků z oblasti literatury faktu, dějin kinematografie nebo dějin českých a amerických. J. Čvančara vystřídal celou řadu profesí, např. působil na Střední škole technické a v poslední době v ÚSTRku. Jde o hudebníka country skupiny Taxmeni, badatele a publicistu, se zaměřením především na odboj v době nacistické okupace. Je autorem např. monumentální trilogie Někomu život, někomu smrt: Československý odboj a nacistická okupační moc 1939-1941, 1941-1943, 1943-1945 (Praha: Laguna. I. díl 2002, 352 s., ISBN 978-80-86274-80-5. II. díl 2003, 252 s., ISBN 978-80-86274-81-2. III. díl 2007. 412 s., ISBN 978-80-86274-77-5). Bratři Čvančarové spolu vydali i knihu Zaniklý svět stříbrných pláten: Po stopách pražských biografů (Praha: Academia 2011. 650 s. ISBN 978-80-200-1969-1) aj. Dodejme, že městskou část Praha 3 netvoří jen Žižkov, leč představovaná kniha je především o Žižkově. Žižkov je holt Žižkov. Vinohrady bývaly odlišné. Což dokumentují vzpomínky na kouzlo periferie a na proměny Žižkova např. J. Krampola. Třeba na to, jak se s kamarádem, ve 14 letech, zmazali desertním vínem jako psi. Krampolova máma druhý den potkala matku kamaráda a ihned ji za tepla referuje, jak přišel večer Jirka ožralej. Druhá máti způsobně odvětila, že z jejich synka byl též mírně cítit alkohol (a to kamarád Pavel usnul ve sklepě v bedně na papír). Rozdíl v mentalitě je patrný. Krampolovic bydleli v žižkovské Kubeličce, kdežto kamarád sice o pouhé tři ulice dále, ale již na noblesních Královských Vinohradech ... Anotovaná publikace je sympatická a bezesporu unikátní. Nejde pouze o hodnotný dárek, na který bude jenom v knihovničce pozvolna usedat prach. Lze se k ní pořád vracet. Nostalgicky zalistovat a připomínat si dávno zmizelá místa, události, domy i lidi. Osoby slavné, známé i méně známé, ale i úplně obyčejné, zcela neznámé. A jejich „mikropříběhy“. Kniha umožňuje nejenom vzpomínat na „staré, dobré časy“, ale přitom stále i něco nového – a snad i inspirativního – objevovat. Pozorně sledovat proměny Žižkova, které vždy k lepšímu nebyly. Titul ztělesňuje značné množství práce a času, ale v neposlední řadě i znalostí a zkušeností. Profesionálně zpracovaná publikace – věnovaná občanům městské části Praha 3 – překvapivě postrádá jakýkoli úvod a okamžitě čtenáře přitažlivým způsobem vtahuje do historie oddílem Dávné časy. S kapitolami Prvopočátky osídlení, Období Karla IV. – zakládání vinic, Období husitství, Bitva na Vítkově, Třicetiletá válka, Vznik hřbitovů a církevních staveb, Vývoj usedlostí, Průmyslové stavby a Povýšení Žižkova na město. Každý oddíl, resp. kapitolu otevírá stručný, nicméně výstižný a obvykle i informačně hodnotný, text. Těžiště tvoří stovky černobílých a posléze i barevných fotografií a reprodukcí. Nejenom staveb nebo lokalit, nýbrž i desítek osob spjatých se Žižkovem (včetně slavných návštěvníků), dokumentů, dalších reálií etc. Výstižně vybraných a vybavených srozumitelnými popiskami, které na většině stran publikace plní funkci vlastního textu. Výsledný celek je přitom poutavý i přehledný. Další oddíl nese název Žižkov městem a přináší pasáže Velký rozvoj, Rozvoj průmyslu a obchodu, Rozvoj dopravní infrastruktury, Vznik spolků a společenských organizací, resp. První kina a divadla.  Třetí se jmenuje 1914-1938 a zahrnuje kapitoly První světová válka, Součástí Velké Prahy, Rozmach stavebnictví, Žižkovský sport a spolkový život, Umění a společenský život, Praha XI v 30. letech 20. století.  Temné časy připomíná oddíl s pasážemi Žižkov v odboji 1938-1941, Žižkov v odboji 1942-1943, Žižkov v odboji 1944-1945 a Poválečné naděje. Následuje oddíl Na cestě k reálnému socialismu s částmi Návraty, V režii KSČ, Společnost 50. a 60. let, Stavební proměny a Pražské jaro 1968. Oddíl předposlední Mezi totalitou a demokracií obsahuje pasáže Normalizace, Umělci v období normalizace, Asanace, Veřejné stavby a Tisíce všedních životů. Poslední oddíl Z nehybnosti do současnosti pak části 1990-1999, 2000-2009, 2010-2019, Praha 3 domovem, resp. Praha 3 - dobré místo pro život. Knihu završuje telegrafický Závěr, jmenný rejstřík, literatura a představení autorů. Autoři nevynechali žádnou podstatnější etapu z naší české historie. Kterou komentují do roku 1948 relativně střízlivě a vcelku i vyváženě, bez kavárenských výlevů a hysterických emocí. Neuchylují se přehnaně ani k přepisování a falšování dějin. Ani zcela nemístně neidealizují první republiku, ani nedávají úplné rovnítko mezi nacistickou okupaci a léty reálného socialismu, i když přehnanými sympatiemi k tomuto rozhodně netrpí. A zprofanovanými termíny jako totalita nešetří. Taktéž uštěpačné glosy ohledně údajných „let temna“ 1948-89 si mohli odpustit. Autoři to snad nemají zapotřebí a jenom to zbytečně devalvuje celé dílo. Co říci namátkou na větu ze s. 230 ohledně doby před rokem 1989: „Sehnat vyhovující byt byl nadlidský úkol“? Dnes to nadlidský úkol není, samozřejmě pro toho, kdo má pořádných pár milionů na jakýkoli prostor na Žižkově, kde ceny nemovitostí jsou astronomické. Přesněji nemravně šílené. Hodně trapně a přímo uboze působí otřepaná klišé o každodenních frontách na ovoce nebo toaletní papír. Nechybí pravdoláskařská moralizování o svobodě myšlení či klišé o svobodě v srdíčku. Opakovaně je zdůrazňováno, kterak nebozí a nesvobodní lidé museli žít dvojím životem. S názory na veřejnosti a jinými v soukromí. A dnes snad nemusí normální lidé své normální názory – neodpovídají-li nadiktované jediné „Pravdě“ v duchu pokrokářské tzv. liberální demokracie – mnohdy skrývat? Co následuje za pravdivá slova namátkou o EU, o migraci, o klimatické Gretě a tvrdém ekobyznysu za ní etc.? Z mnohých nepohodlných se stává MUKL (= muž určený ke kariérní likvidaci), mediálně lynčovaný a … Pochválit lze naopak autory za patrné soustředění na protiněmecký odboj, kdy se pozorný čtenář může seznámit s mnoha drobnými příhodami obyvatel Žižkova, kteří museli přežít pod nacistickým aparátem a tlakem. V tomto ohledu je anotovaná kniha opravdu silná a opravdu profesionální. Opomenuta samozřejmě není legendární operace Anthropoid, která se významně dotkla též Žižkova a na kterou se odborně specializuje jeden z autorů publikace. Kniha zachycuje i „temnou normalizační asanaci“, které podlehla řada pavlačových domů. Brutální bourání starých domů měla ukončit až VLSR (= Velká Listopadová Sametová). Taktéž autor anotace smutně nostalgicky nahlíží na starou pavlačovou žižkovskou zástavbu s neopakovatelnou sousedskou atmosférou i lidskou pospolitostí. V duchu legendárního seriálu Byl jednou jeden dům. Seriálová Bagounova ulice musela být na Žižkově (obdobně jako je právě Žižkov předobrazem působiště Rychlých Šípů). Ovšem přiznejme, že podmínky ve staré žižkovské zástavbě nebyly zrovna optimální a upřímně, kdo z halasných kritiků „temné normalizační asanace“ by takto chtěl sám bydlet? Nicméně citlivěji se přistupovat nejenom mohlo, ale v určitých aspektech jistě i mělo. Po válce však bývá každý generálem … Po roce 1989 mělo skončit období „nehybnosti“ a měla se začít psát nová etapa i Žižkova. Skvělá, úžasně báječná a samozřejmě voňavě tzv. svobodná. Poslední kapitoly líčí naprostou idylku po roce 1989. Všechno správné a krásné se sametově & pravdoláskařsky dokončilo, prosadilo, vybudovalo, zateplilo, privatizovalo, zkvalitnělo, zpřístupnělo, revitalizovalo, osvěžilo, ozelenilo (A přitom nenávratně zničilo, a především trestuhodně rozkradlo). Když se z pracoviště autor anotace již nemůže zahledět na krásný Pražský hrad (nýbrž musí civět na odcizené obludnosti s visačkou Deloitte, přičemž obdobná zrůdnost vyrůstá už i u Viktorky) anebo, když vidí poloprázdná, ohavně děsivá monstra na Olšanské (s vizáží strašidelné věznice), nostalgicky zavzpomíná na ona „temná léta nehybnosti“. Kdy žádná developerská mafie nemohla zastavět úplně každičký kousek prázdného prostoru. A oni ještě drze papouškují, že Praha prý nezastavěla všechny proluky ani brownfieldy. Což ponechat i něco k životu? Třebas jako parčík, sad, louku nebo rybníček? Z toho ovšem tučné profity nekoukají … Hrůzostrašné a vyloženě ošklivé má být taktéž Centrum Nového Žižkova s věžemi kolem sta metrů. To si potrhlí architekti a architektky svoje mindráky nemohou léčit jinak? Přitom vytěžování všech volných prostor ve stabilizované zástavbě je silně krátkozraké a hodně hloupé. Nenávratně ničí jedinečnou identitu Prahy, která je největší hodnotou i kapitálem. Poslední pasáže publikace připomínají předvolební agitky. Ovšem nedivme, titul vydává Městská část Praha 3 a tak jí trochu prchavé chvály nezáviďme a dopřejme. Vesměs se to v knize bez větší úhony přežít i dá a tuto lze jednoznačně doporučit. I výše kriticky zmíněné k dnešní době prostě patří a anotovanou publikaci by měl každý opravdový Žižkovák mít pěkně po ruce. Nicméně BPH, bohužel, opravdu nesdílí optimismus vyjádřený v samotném závěru anotovaného díla. Totiž víru „v žižkovský patriotismus, v lidi, kteří jsou hrdi na to, že pocházejí z pozoruhodné čtvrti, spojené s nejstarším osídlením a se vším důležitým, co městskou část Praha 3 učinilo samostatnou a svébytnou“ (s. 350 anot. publ.). Češtinu na postmoderním Žižkově již mnohde prakticky vůbec neuslyšíte. Kdo tedy má být oním subjektem a nositelem zmíněné hrdosti?

Bernardův kult (BPH XVII.): Stále a pořád nám do schránky chodí časopis Vlastní cestou. Naposledy doputovalo č. 4/2019. Děkujeme. Náš šálek čaje to sice úplně není, nicméně originálnost se S. Bernardovi upřít jistojistě nedá. Ani hodně povedené a vtipné reklamy. Na poslední straně čísla trůní populární bruselský čůrající chlapeček. Jednou rukou drží pindíka, druhou láhev Bernard Bohemia Ale. Se sloganem: „Správný Belgičan má mít český přízvuk“.

Stará Praha (BPH XIX.) + Žižkov (BPH XX. + XXV. + XXVIII. + LII.) + Praha (nejen) pivní (ZN 28.): Normální Žižkov nenávratně mizí. Mizí i normální obchody pro normální chlapi a normální ženské. Samé změny a vždycky jednoznačně k horšímu. Skončilo výtečné Babišovo vinohradské řeznictví u Flory. Je z něho Liborovo řeznictví nabízející „Budějcké uzeniny“. Teplý úsek sice zůstal zachován, leč už to není ono. Zdaleka není. Karboš suchý, nijaký, pseudobramborový salát je podobný pochoutkovému a nestojí za nic atd. atd. Celkově slabota, jako v bufíku na Olšanské. Babiš vše dotoval a vařilo se z kvalitního masa. Kvalitně. Běžte se vycpat! P.S. Situace na žižkaperku připomíná moravský džouk: V kavárenské Praze bylo otevřeno první veganské řeznictví. V normálním zbytku země se to jmenuje květinářství.

Pivní toulky Žižkovem (BPH XX. + XXV. + XXVIII. + LII. etc.) aneb co starého (každá změna je k horšímu) doma U sadu: Na žižkaperku, na škroupáku, zkrátka doma U sadu (https://www.usadu.cz) šumný ruch neustává. Bohužel. Ani s demontáží letní zahrádky proběhlé 3. 11. Předposlední víkend říjnový prubujeme filírovaný irský flap steak s domácí Jack Daniels omáčkou. Omáčka je překvapivě hodně tužší konzistence a mocně připomíná marmeládu. Ale, jó … (Nejlepší stejně byly široké belgické farmářské hranolky. Opravdu bramborové). Listopadovou Volbou sládků jest ležák Master Sametový. Barva 17, stupňovitost 11. K 30. výročí VLSR, přesněji VLSP (= velký listopadový sametový podvod). Nic pro BPH. Koštujeme bledý mok s maximálním odporem a jen si úplně zbytečně kazíme chuť. Nevyleželý, svíravě nepříjemná chemická pseudohořkost. Gambrinusoidní pachuť. Fujtajlbl. Svatomartinské hody letos bez kaldounu. Zato s celým ptákem. Pečená 4,5 kilová husička do zlatova v celku, bílé slaninové zelíčko a červené zelíčko s brusinkami, houskoví a špekoví knedlíci za CZK 1790. Pro menší nenažrance k mání husí játra restovaná na grilu se slaninkou a červeným vínem, baby brambůrky ve slupce, dále svatomartinské stehno z Barbarie upečené na kmíně, bílé slaninové zelí a červené zelí s brusinkami, houskové a špekové knedlíky anebo husí prso pečené v sádle s jablky, bílé slaninové zelí, houskové a špekové knedlíky a lívance s lesním ovocem a karamelem. Prso velice chutné a šťavnaté. A bylo k němu zelí obé. Prima, primisima. Správně živená husička musí mít červené oči, a to chce samozřejmě i červené zelí, nejlépe s brusinkami nebo hrozinkami. Pro pořádek a anály dodejme, že tekl tuctový Svatomartinský lobkowiczský speciál. Za moc nestál. A Matuškovic Raptora na čepu opět provizorně střídá Matuškovic Californie. Na necelý týden. 16. 11., v době, kdy pražská Kavárna na absurdní seanci na (S)letné tragikomicky vyvolá duchy, na škroupák je naplánovaná (od 14 do 22) tzv. Sousedská. Na (S)letné byla nejpatrnější zoufalá vyprázdněnost a bezradnost frustrovaných „věčných petentů pana Vaňka“. Na to, jak mainstreamová média šturmovala - debakl & kýč davokracie. V listopadu došla munice, prudit a otravovat však hodlají dál. V prosinci prudí otravně zase. Kavárenští chvilkaři coby nikým nevolený uliční výbor TOP 09 se samozvaně pasují „na hlídacího psa a zahradníka demokracie“. Drze úkolují strany i občany. Vlastně požadují vyměnit občany, kteří musí volit a tancovat tak, jak píská Kavárna a její hlásná trouba ČT. To jsou jejich „nepřekročitelné čáry“. Otevřeně vyzývají ke státnímu převratu a zneplatnění řádných voleb. Absurdní paradoxy pana Vaňka - Letná 89 skandovala požadavek svobodných voleb, Letná 19 huláká ultimáta ohledně zrušení svobodných voleb. Nedopadají totiž, jak si tzv. lepšolidé přejí! Opět se přitom jasně potvrdilo, že nejvíce lži a nenávisti v sobě nosí pouliční bojůvky sekty Pravda & Láska. Jak to dopadlo na škroupáku? Především si aktivisté fatálně spletli datum, havlovský škroupák se nekonal 16. 11., nýbrž 10. 12. Takže se tu odehrával trapný pokus o kvaziblešák a zoufale šmírácký happening s parodiemi na komická vystoupení či muziku. Jeden, maximálně dva stánky, a především minimálně píplů. Hrstka okolojdoucích a profesionálních čumilů. Obligátně nechybí hejno dotěrných feťáků & páchnoucích bezďáků. Nikdo přitom netuší, co má vlastně být účelem a smyslem celé akce. Snad aktivisticky přesvědčovat, kterak jsme si žili před rokem 1989 špatně? Ti, kdož to pamatují a nelžou si do kapsy, nechť posoudí sami. Patronů měla Sousedská na plakátech načmáraných sice dost, ale v reálu veliké fiasko. My jsme ovšem rádi, neb jsme si v relativním klídku mohli na svém štamgastském místě přečíst tlač. Sadovští přitom připravili - na 15. až 17. listopadu - decentní revolučně-víkendové specialitky. Sádkův podzimní speciál (odkud je, se nesmí nikdy a nikde říkat) se na stylově překřtil na Vaněk 1988. A je možné okusit sametovou selskou polévku v chlebu, federální guláš (s orestovanou paprikou a paprikovou klobásou, bramborový knedlík s cibulkou), sváteční pečenou vepřovou krknu (plus bramborovou roládku napěchovanou uzeným, listový špenát), studentský řízek (usmažený gothaj v těstíčku, opečené brambory s cibulkou, okurka, hořčice) a obligátní lívance s lesním ovocem a karamelem. Menu je ovšem decentní až příliš. My doporučovali ke každému jídlu fasovat federály, pro neznalé pendreky (cucavé, anýzové, odporné, černé - ty pravé federály přitom byly přece jasně bílé). Štěpánovy pendreky byly v reálu U sadu k zakoupení (za CZK 7) pouze malilinkaté, barevné. Jako fazolové lusky. Radili jsme ukuchtit ještě i červenohrádkový špíz M. Jakeše ala kůl v plotě, studentský nářez z Národní (štiplavá UHO směs s papričkami), vnitřnosti Š. Pánka (podle něhož se po Národní všude povalovaly rozmlácené páteře a vyrvané vnitřnosti. Asi si to, chuděra - v tísni - popletl s bitvou u Stalingradu), mozeček M. Pajerové (ryze veganský pokrm bez mozečku, neb tento zde absentuje) anebo Uhlovy utopence mrtvého studenta (samozřejmě sojové, tedy falešné, stejně jako byl skrznaskrz falešný údajně mrtvý student). Stylový by samozřejmě býval byl pověstný burguňský guláš V. Havla. Značně náročný na přípravu i na ingredience. Anebo alespoň méně pracná dělnická Štěpánská ala ČKD. Návrhy neprošly. P.S. Největší perlu k výročí VLSR vyblil kavárenský Respekt. Jakýsi svérázný cizí spisovatel a prý technolog čehosi na otázku, v čem se ČR i po 30. letech liší od západu, který netrpěl a neúpěl pod tzv. komunismem, odpověděl také toto: „Prase v Česku je zkrátka méně svobodné než prase v Rakousku“ (s. 6, č. 46/2019). Moc hezky a výstižně řečeno. A může za to kdo? Samozřejmě komunisti, Putin, Trump, Zeman a Babiš. Svobodu prasatům! Chrochty, chrocht. 21. 11. skončily na sadovském čepu úspěšné Mutějovice. A ihned startuje prosincová Volba sládků. African Coffee Stout (alc 6,1 %). Černočerný mok, uvařený spolu se Safari Pivovarem Dvůr Králové. S využitím afrického chmelu a fair-trade keňské kávy. Jak slyšíme fair-trade, otevírá se nám kudla v kapse. V drtivé většině jde o prachsprostý podvod a nehorázné citové vydírání, které Africe a samotným Afričanům způsobuje mnohem více škody nežli užitku. Odstrašujícím příkladem budiž globální megapodvod s (na)palmovým olejem. Část výtěžku ze Stoutu má jít na záchranu sympatických a fešáckých nosorožců. Nápoj jest exotický, chuťově připomíná ledovou kávu. Pivo mnohem méně. Doznívání přepáleného jakoby karamelu je předlouhé, intenzivní a nepříliš příjemné. Exotika slaví úspěch především u mamin. Proč ne. Po dlouhé době Volba sládků konečně přináší cosi zajímavého. Leč pít se to moc nedá. Tlumočíme hlasy nikoli ojedinělé - kdyby raději, namísto trapných experimentů, pravidelně dodávali nefiltrovanou Plzeň, čeští pivaři by fakt zajásali. Méně mnohdy znamená více. Ale povídejte to Japoncům. Okolo Mikuláše teče Lobkowiczský čertovský speciál. Chlumecké silné pivo (14º). Načervenalé, lihové, chuťově divné. A o pár dnů pozdějí zavítává, a to na déle, na sadovský čep - namísto Platana - Primátor medový. Nijaký, nevýrazný, chuť medu stopová. Tentokráte se náchodský „specialista na speciály“ nevytáhl. Zbytečné pivo. Vánoční svátky u Sadu ve znamení rozvozů. Brutální masakr, prý nejhorší, co rozvozáci pamatují. Vaří si v Praze dneska ještě někdo doma? Nabízena byla tradice: Vánoční rybí polévka sypaná chlebovými krutony, opečená vinná klobása na grilu (té se sežral snad kilometr) s mastnými šťouchačkami a okurkem, staročeský houbový kuba se slaninovým hřebínkem a smaženou cibulkou, lívance. Hlavními trumfy se stalo husí stehno sous vide upečené do zlatova plus dušené zelí se slaninou a chlupatí knedlíci a samozřejmě smažený kapřík s domácím bramborovým salátem. A úžasná byla česneková pomazánka od RR na jednohubkách pro personál. Pěkně děkujeme a všem sadovským vinšujeme PF 2020. Samozřejmě necháváme zahrát sadovskou hymnu: „Když nemůžeš, přidej víc … Slovo nejde, neexistuje“ aneb, jak praví správní rada panu správci v Postřižinách - „Musíte se víc snažit“.

Bizarnosti a (nejen) pivní prasárny (BPH LI.): Vládní materiál Zdraví 2030 hodlá snížit počet pijanů na polovinu. Hulit se již nesmí vlastně skoro nikde, pojídáním masa prý drancujeme a ničíme planetu a dobroserům strašlivě vadí samozřejmě i chlast. Nechte nás být! Nechte nás - normální lidi - žít! Jezevec dobře pamatuje „strašlivá“ normalizační léta a musí konstatovat, že takto brutálně nikdo nikoho fakt nepřevychovával. Ohledně zdražení piva se kdysi varovně čmáralo po hajzlících: „Gusto, zkus to …!“. Anebo je za tím především snaha nakrmit státní kasu? Zdanění tabáku a alkoholu zase vzroste. Proti tomu by měli normální lidé hlasitě protestovat! „Andreji, nech pivko žít!“. Protestovat by se masově mělo především proti tomu, že o alkoholických nápojích se soustavně a nestydatě lže. Nápoje s obsahem alkoholu jsou součástí naší pitné kultury již tisíce a tisíce let. Ostatně schopnost lidí odbourávat etanol poskytl našim prapředkům konkurenční výhodu v soupeření s jinými druhy opic. V různých dobách a kulturách dokázal právě alkohol spojovat lidi a celá společenství dohromady. P.t. zájemci vizte a promyslete Hockings, K., Dunbar, R. (eds.): Alcohol and Humans: A Long and Social Affair. Oxford: Oxford University Press 2020. 213 s. ISBN 978-0-19-884246-0. Zákazy alkoholu jsou další z mnoha korektně pokrokářských cest, kterak normálního člověka vykořenit, odnárodnit, odcivilizovat. Nestydatě se lže o nadměrné spotřebě čistého lihu u nás. Obvykle se tam totiž započítává i spotřeba milionů turistů a statisíců zahraničních dělníků, často chlastajících extraligu nekvalitních europatoků a dryjáckých samohonek. Naprosto lživé jsou z prstu vycucané údaje o údajných hospodářských ztrátách kvůli alkoholu. Pravdou je přitom pravý opak. Při úplném zákazu alkoholu by stát přišel ročně minimálně o 200 miliard (DPH, daně, odvody). Plus další obrovské škody ze zániku restaurací, hospod, sklípků, palíren atd., včetně souvisejících výrob a služeb (namátkou doprava, sklo, technologie). Nestydatě se lže o vlivu alkoholických nápojů na zdraví, včetně stále fanatičtějšího přehánění a strašení nebezpečím i u mírného pití. Obdobně jako u tabáku. Prý kolik lidí umře ročně na kouření? A oni by snad bez tabáku (a pití) žili věčně? Umřeli by tak jako tak a možná mnozí ještě i dříve. Zjistit se to objektivně totiž samozřejmě nikdy nedá. Přitom na prevenci proti nadměrné, nezodpovědné a nekvalitní spotřebě alkoholu se věnuje daleko, daleko méně prostředků. Hyperliberální pokrokáři neustále cíleně démonizují alkohol a záměrně zcela přehlížejí jeho nezastupitelný význam v našem prostředí a v našem civilizačním okruhu. Alkohol dokáže v rozumné míře plnit důležitou společenskou, a dokonce i pozitivní zdravotní roli. Jenom kolik literatury a obrazů nebo kolik hudby vzniklo právě s přispěním alkoholu, resp. by bez alkoholu ani vůbec nevzniklo. Položme si otázku, kdo šíří nepravdivé informace, a přímo nestydaté lži, zdaleka nejenom o alkoholu? Nejsou to především titíž psychicky nemocní pokrokáři, bytostně přesvědčení o svém vyvolení spasit ostatní i proti jejich vůli – jako jsou pravdoláskařští vyvolávači Havlova ducha, nenávistní uctívači kultu Sv. Grety Posedlé nebo propagátoři indoktrinace už i u nejmenších batolat a malých děcek zvrácenými ideologiemi typu feminismu, genderismu, multi-kulti apod. Nerekrutují se ze stále stejného okruhu lidí? Proč jsou to vlastně pořád titíž a titíž, kteří škodí, otravují a prudí normální chlapíky a normální ženské a chtějí je neustále převychovávat proti jejich vůli? Všechno normální musí ničit. Proč? Umanutí liberální progresivisté jsou totiž ve svém vlastním životě velmi nešťastní a své pocity zmaru, nespokojenosti a zklamání chtějí přenášet i na všechny ostatní. Jejich činy jsou motivovány frustrací a zapšklostí. Pravou radost ze života nikdy nepoznali ani nepoznají, a tak tuto alespoň chtějí kazit a brát i ostatním. Připomeňme, že existuje nádherné - a trefně výstižné - české slovo kazišuk, čímž nemusí být míněna zdaleka pouze a jen sféra sexuální.

Únětice (BPH LVIII. + LXVIII.): V Únětickém pivovaru (www.unetickypivovar.cz) byl v pivovarské stodole 23. 11. obřadně naražen Vánoční speciál. Polotmavá 13º. Dej Bůh štěstí!

Pivní trendy (BPH LX. + LXV.) aneb cool nebo vool (čti vůl)?: OECD publikovala statistiku spotřeby alkoholu ve světě. Po druhém místě vloni jsme se propadli na čtvrté. Přičemž Rusko, vždy náležící k favoritům, bylo diskvalifikováno. Dnes již nelze věřit ničemu.  Kde přitom zůstala naše národní hrdost? My za mlada radostně a hrdinně chlastali proti Belgii (která těžce atakovala naše zlato ve spotřebě pivka na hlavu). Dnešní mladí proti dominující Litvě nechlastají. Oni chlastají virtuálně. Oni vlastně dělají všechno virtuálně. A národní hrdost? Popletení a vykořenění kosmopolité nevědí, co je hrdost, a především, co je to národ.

Pivko s deserty a nový časopis (BPH LXIV.): Zalistujme v č. 83 profipivníku Pivo, Bier & Ale (www.pivobierale.cz). Namísto editorialu několikastránkové důstojné rozloučení s první dámou českého pivovarnictví (Zájemci vizte BPH LXVII.). Prof. Gabriela Basařová zemřela 18. 10. 2019. Čest její památce! Dej Bůh štěstí! Následuje seznámení s českými svatými pivky od Břevnovského Benedicta, popovídání se šéfkou výstavy BrauBeviale, výsledky degustace polských silných piv (Bardzo Mocne!), fotoreportáž z mamutí akce Great American Beer Festival, pozvánka na pivně-adventní výlet do Anglie, rekapitulace dekády s První pivní extraligou (v jejímž hodnocení 1. místo coby historicky nejúspěšnější pivovar bere Litovel), nový seriál o archivování piva, nákuk do Černokosteleckého pivovarského archívu a muzea, gastrorubrika (dneska s nečeskými muffiny, což parketa BPH rozhodně není), předpremiéra sousedské kuchařky z drsného severu Kopec dobrot (vychází na jaře 2020), info o pravých kvasnicích pro NEIPA nebo kvalitních slunečnících rodinné firmy Perfecta etc. A samozřejmě opět nechybí nějaká anketa best of. Tentokráte 50 nejlepších pivovarů desetiletí. Kde zůstaly Všeradice? BPH raději Všeradice nežli Hostomice … Z Prahy v tabulce figuruje pouhopouhý Břevnov. Není to trochu málo? Co třebas Kbely? To takový Slaný má hned dva reprezentanty.

Nealko pivo a „pivo“ (ZN 14.), včetně Bertíkovy nezávislé hitparády (ZN 19.): Nealko musel skoro celý podzim cucat Šedý vlk. Docela si chválí třetinkového Lobkowicze od Sadu. Lepší nežli Birelly. Vše prý velice močopudné. Což však potřebuje.

Pivní snob (ZN 42.): Jako praví snobové hodláme puntičkářsky opravovat hospodský personál ohledně pojmenování piva. Už žádné obligátní desítky a dvanáctky. Sadovský personál novou terminologii samozřejmě ovládá perfektně, ale jinde je to o poznání slabší. O co vlastně běží? Od 1. 12. 2019 jsou povinné změny v označování piv. Nově se piva s danými parametry musí nazývat takto: 1) Nealkoholické pivo (do 0,5 % obj. etanolu), název zůstává stejný jako stávající. 2) Nízkoalkoholické pivo (0,5 - 1,2 % obj. alkoholu), nový název - dříve pivo se sníženým obsahem alkoholu. 3) Stolní pivo (stupňovitost do 6), název zůstává. 4) Výčepní pivo (stupňovitost 7-10), název zůstává. 5) Ležák (stupňovitost 11-12), ale pouze pro piva spodně kvašená - většina sortimentu ležáků. 6) Plné pivo (stupňovitost 11-12), ale pouze pro piva svrchně kvašená – kategorie 5) a 6) se dříve souhrnně nazývaly ležák. 7) Silné pivo (stupňovitost 13 a více), nový název - dříve speciální pivo. Vše opsáno z letáčku Prazdroje. Pomelo-Grep Birell je nyní tudíž míchaným nápojem z nealkoholického piva. Fujtajxl!

Ozvěny Tour 2019 (ZN 55.): 16. 11. po Praze hystericky prudí samozvaná Pravda & Láska, bojující pomocí lži a nenávisti. Nutno utéci. Brzy ráno military burza v Chuchli a rychlý úprk na dramaticky upuštěný Orlík. Kvůli opravám lodní zdviže. Když jsme už tady, což se mrknout na Zvíkov? Do pivovárku Zvíkovský dvůr? Dříve famózního, v posledních letech hrozného. Letos jsme sem při Tour raději nezajížděli. Pár dní předtím kontrolně letmo projíždíme reference na síti. Vesměs hodnocení typu vřele nedoporučujeme, brigádnická obsluha neprofesionální a o hosty se nezajímající, nemravně předražená jídla, malý výběr, poměr cena/výkon silně, silně podprůměrný apod. Www stránky má pivovar nepřehledné (s nedostupnou nabídkou jídel) a je z nich zcela zřetelně cítit, že hlavní je pro majitele hotel. Restaurace je spíše na obtíž. Tudíž očekávání v oblasti záporné nuly. V reálu to až tak zoufalé sice není, nicméně před lety bývala kuchyně o něčem docela, docela jiném. Obsluha přežitelná. I když profesionální šikovností rozhodně nevynikala a dívat se na to, jak zvěrsky cmrndá pivo, opravdu nešlo. Obsluhu školní stupnicí hodnotíme za 3. Pivní list rozsáhlý a rozmanitý. Zlatá labuť 11 % (alc 4,8 %), Svatováclavský ležák 12 % (alc 5,1 %), Zlatá labuť 13 % tmavá (alc 5,4 %), Zvíkovský Rarášek 11 % (alc 4,8 %), Zvíkovský Rarášek 11 % malinový (alc 4,8 %), IPA Zvíkov 15 % (alc 6,7 %), Stout Zvíkov 20 % (alc 10 %) a Královská Zlatá labuť 26 % (12,2 %). Jako aperit a poté digestiv Královská labuť. Dobrá je, leč teplá jako chcanky. A to přitom teče z ledové pípky. Na to jsme tady ale zvyklí. Místní tradice. Novinkou je, že oba malá panáky aperitivní Labutě jsou viditelně pod míru. Kmenová Zlatá labuť překvapivě chutná a nikoli staroušovsky (či platanovsky) kyselá jako při většině posledních návštěv. Vyloženě povedený a pitelný je Svatováclavský ležák. Milé překvapení. Pivka hodnotíme 2 minus (kdyby aperivní Labuť byla naservírovaná ve správném množství a alespoň minimálně nachlazená, udělili bychom dokonce 1 minus). Kolega startuje vývarem. Byl teplý a cosi v něm i plavalo. Takže prý tak za 2. Horší to je s bůčkem. Úplně vždycky si tu poroučíme domácí bůček na prkénku s pecínkem domácího chleba. V letech dřívějších to býval fakt kulinářský zážitek. Celý kus parádně prorostlého bůčku, pěkně vyuzeného, pěkně šťavnatého. Báseň. Lahoda. Pecínky chleba bývaly legendární. Co se nesnědlo u stolu, vozili jsme sebou a dobrý týden se chleba v pohodě dal. Nejdřív šel do háje chléb. Dnes? Rozpečená nedobrá hmota. Hnusně nedobrá. Následně šel do háje bůček. Servíruje se ichtilně nakrájený na malé kousky. Je na to prd, ovšem mnohem, mnohem horší je, že kousky jsou nakrájené dlouho. Velmi, velmi dlouho. Jsou vysušené a oschlé na troud. Ohřáté v mikrovlnce. Takže namísto šťavnatého bůčku drtíte mezi zuby cosi na způsob vysušených kousků masa typu jerky. Škoda. Bonusem jsou kusy feferonek v malém hrníčku. Do Jezevčí porce se ale dostaly pouze štopky. Vlastní papričky chyběly. Soupravu hodnotíme 3 minus. Přehnaně velkorysé hodnocení udělujeme: 1) z pouhé nostalgie, 2) kvůli přijatelné ceně CZK 135. Četné jiné ceny jsou tady totiž zcela nepřiměřené. Třebas jelení řízečky za CZK 430. Přes čáru je i husička z denního meníčka. Mnohokráte ohřívaná, vyhublá čtvrtka za CZK 310. Rezumé: Čekali jsme to horší, a především pivka překvapila příjemně. Nicméně jezdit sem pravidelně nebudeme. Do programu Tour de Putyk 2020 však celodenní výšlap na Zvíkov opět asi cvičně zařadíme.

Liptov VII. (ZN 56.): Na Liptově bylo krásně! Co krásně, přenádherně! Božsky! Což ondyno přesídlit tamo v létě na pár týdnů? S bicyklem? Leč Slavo s Pavlínkou od svatojánské Kadi nás důrazně varují, že o prázdninách se v Jánu odehrává brutální masakr. Přeplněno, žádný klid. Včetně nájezdů opálenců ze spišských osad, kteří netuší, že koupat se v Kadi v šatech či kalhotech nemusí být úplně cool. Možná tuší, ale kašlou na to. Nejlepší zůstává září. Do vi!

Pel-mel ze zrzavého světa (aneb pár pivních drbů a frků, které p.t. čtenářstvu možná unikly): Termín pivní břicho nabyl u jistého Američana zcela nové dimenze. Jeho tělo kvůli extrémně vysokému množství kvasinek ve střevech samovolně vyrábělo alkohol. Tudíž byl neustále ožratý a to, aniž se dotkl láhve. Lékaři tuto vzácnou poruchu označují jako syndrom samopivovaru (ABS - autobrewery syndrom). Blue Moon náleží, obdobně jako Staropramen, mezi čtyři klíčové mezinárodní značky skupiny Molson Coors. V říjnu v ČR startuje distribuce amerického lahvového a sudového piva Blue Moon Belgian White. Servíruje se rituálně s pomerančem. Bílý Belgičan a Modrý měsíc? Dobře mu tak! Pivovar Carlsberg představil první papírovou pivní láhev. Jde o plně recyklovatelný, zatím prototyp z dřevoviny. Chlastejte povinně z papíru. Tím zaručeně zachráníte civilizaci, planetu, galaxii i všehomír. Dej Bůh štěstí! A zachovej, prosíme, lidem poslední zbytky zdravého rozumu ... PF 2020.