Zrzavé novosti 58

Zrzavé novosti aneb staronové aktualizace a Jezevcovy pivně-kulinářské drby

(No. 58., z 29. února LP 2020)

Pivní moudrost a recept: „V pivě život života, v něm se topí strast i trampota, jím se krutá žízeň mile hasí, jím se život pustý krásí, mudrců v něm leží kámen, blaha počátek i Amen“ (F. J.  Rubeš). „Vypij, bo je nalite, nalej, bo je vypite, vypij, bo je nalite …“ (moravské perpetum mobile). „Pivo chutnalo asi nejhůř, co jsem v životě pil. Husté bylo tak, že po něm mohla chodit myš, a kyselé, že by se v něm nejspíš daly rozpouštět mrtvoly" (plk. D. Michálek v postapokalytické westernové sérii Spad aneb kdo nečetl Kotletu, není Čech). Tentokráte kuchtíme třikrát s pivkem & zázvorem (I když v posledním případě je to vlastně bez piva). Prvním tipem je vepřová krkovice po staročesku na zázvoru a pivu. Přichystejme si: 1 kg krkny bez kosti, sůl, čertvě mletý černý pepř, 1 lžičku sušeného zázvoru, 3 snítky tymiánu, 3 lžíce oleje, 250 ml piva, 1 lžíci sádla, 2 cibule, 2 červené cibule, 4 stroužky česneku. Maso osolíme, opepříme, posypeme zázvorem a lístky tymiánu. Přelijeme olejem a pivem a dáme marinovat přes noc do lednice, přičemž po třech hodinách otáčíme. Krknu vyndáme z marinády a v pekáčku opečeme ze všech stran dozlatova. Přidáme cibule pokrájené na čtvrtky a rozmačkané stroužky česneku. Vše přelijeme marinádou a přiklopené pečeme asi hodinu v troubě předehřáté na 160°C. Ke konci pečení podlijeme trouchou vody a dopečeme odkryté při 180°C asi 20 minut. Sežereme s křupavým chlepem a přiměřeně zasypané snítky tymiánu. Podobným receptem jest staročeská vepřová pečeně na zázvoru a pivku. Suroviny: 1 balení vepřové pečeně na kámen (v originále receptu z Alberta), 1 špetka soli, 1 lžíce mletého zázvoru, 2 lžičky drceného kmínu, 2 lžičky celého kmínu, 2 lžíce slunečnicového oleje, 1 lžíce sádla, 6 šalotek, k podlévání 250 ml světlého piva + bramborové noky na přílohu. Jak na věc? Omyté a osušené maso vložíme do nekovové nádoby, osolíme, posypeme zázvorem, kmínem drceným i celým, přelijeme olejem a pivem. Uložíme na chladné místo a ponecháme několik hodin marinovat. Přitom jednou obrátíme. Troubu předehřejeme na 160°C. Maso vyjmeme z marinády a osušíme. V nádobě vhodné do trouby rozpalíme sádlo, z obou stran na něm vepřové plátky opečeme. Vyjmeme, ztlumíme plamen a orestujeme cibuli. Maso vratíme, přelijeme marinádou a hodinu až hodinu a půl pečeme v troubě. Průběžně poléváme výpekem a podle potřeby podléváme pivkem. Hotovou pečeni zalijeme na talíři vypečenou šťávou. Naservírujeme s bramborovými nočky. Tip třetí cílí na pečenou šunka na zázvorovém pivu, která si žádá následující: 1 pražskou šunka v celku, 2 l zázvorového piva, 3 lžíce meruňkové marmelády, 4 kousky badyánu, 2 lžíce medu, 2 lžíce hrubozrné hořčice, 4 rozmarýny, 3 stroužky česneku. Technologický postup: Do hrnce vlijeme 1 l zázvorového piva, přidáme marmeládu, promícháme, Vložíme badyán a šunku, tak aby byla ponořená. Případně dolijeme vodu. Přivedeme k varu a vaříme cca 30 minut. Občas přitom posbíráme pěnu. Vyjmeme maso a koření. Vývar můžeme použít k přípravě přílohové čočky. Do hlubší pánve vlijeme zbylé zázvorové pivo, přidáme med, hořčici, rozmarýn a rozmělněný oloupaný česnek. Vaříme na mírném ohni, za občasného míchání, do zhoustnutí cca půlhodinku. Celý povrch uvařené šunky nařežeme křížem. Vložíme do zapékací mísy, potřeme glazurou z pánve a pečeme 20 minut v troubě předehřáté na 200ºC. Nakrájíme na kousky a sežereme. Trvá-li ctěné p.t. čtenářstvo na příloze, tož prubněme čočku s kořenovou zeleninou. Potřebujeme: 50 g zelené čočky, 80 g mrkve, 80 g petržele, 1 cibuli, 2 lžíce oleje, 8 g másla, sůl, pepř. 1 hrst hladkolisté petrželky a 500 ml zázvorově-pivního vývaru z pečené šunky. Čočku namočíme do studené vody na 30 minut. Oloupanou mrkev a petržel nakrájíme na nudličky, cibuli nadrobno. Rozpalíme pánev, vlijeme olej, přidáme máslo a restujeme na něm mrkev a petržel tři minuty. Přisypeme cibuli, opékáme další dvě minutky a vsypeme scezenou čočku. Podlijeme 500 ml vývaru z šunky a za občasného míchání vaříme 20 minut doměkka a do odpaření tekutiny. Dolíme, dopepříme. Posypeme nasekanou petrželkou a podáváme k šunce. A co je vlastně ono zázvorové pivo? Strejda Google s tetou Wikinou informují, že ginger beer jest osvěžující nápoj, který si s oblibou připravují Britové. Udělají 10-20 % roztok třtinového cukru, do něho vhodí několik kousků jamaiského zázvoru a několik zrnek rohovité zákvasky „ginger beer plant“. Někdy přidají trošku vinné kyseliny a nějaké pěnotvorné přísady. Jakmile kvašení ochabne, stáhne se tekutina do lahví a musí se do dvou dnů vypít. Nalézt lze řadu návodů na zázvorové pivo, namátkou s následujícími ingrediencemi: 5 l horké vody, 2 ks citronu, 500 g jemného cukru krystal, 30 g čerstvého zázvoru a sušené pivní kvasnice. Čerstvý zázvor oloupeme, nožem na plocho jej na prkénku rozdrtíme a vložíme do přiměřené mísy. Zázvor zasypeme cukrem a zalijeme pěti litry vroucí vody. Nakonec přilijeme šťávu z citronů. Sušené pivní kvasnice v hrníčku zalijeme vlažnou vodou. Necháme 3-4 minuty oživit a vlijeme do zázvorové směsi. Základ na zázvorové pivo promícháme a necháme 24 hodin stát. Zázvorové pivo přecedíme do čistých lahví přes plátno a uzavřeme je korkovou zátkou. Nad hladinou musí zůstat nejméně tři centimetry volného prostoru na tvořící se oxid uhličitý. Staroanglické zázvorové pivo podáváme dobře vychlazené ve vysokých sklenicích. Pokud nechcete zázvorové pivo připravovat sami, sáhněte po Fentimans Ginger Beer nebo Caribia Ginger Beer. Přitom však nezapomínejte, že zázvorové pivo je vlastně zázvorová limonáda.

Medvěd, Krakonoš a Štěpán (BPH X.): Pivovarský klub Křižíkova 17° (https://www.pivovarskyklub.com) na lednové klubové seanci 21. 1. 2020 - v souladu se zimní náladou (leč pouze kalendářově) - zavádí do hor a podhůří Krkonoš, neboť hosty jsou pivovary Sněžka (Pec pod Sněžkou) a JungBerg (Hořice). Na večeru 18. února je představena brněnská akvizice jménem Stern, která požaduje Klubové setkání bez účasti jiného pivovaru.

Pivní literatura (BPH XIV.): K titulu Pivní království Belgie: Nejen o pivu očima zahraničního zpravodaje Českého rozhlasu (Nerad, F., Praha: Radioservis 2019. 223 s. ISBN 978-80-88286-07-3) BPH přistupovala zprvu s nedůvěrou. Vyklubala se však z něho vcelku sympatická pivní agitka z Belgie. Lze ji doporučit vlastně (skoro) každému. Co předem vadilo na Pivním královstvím Belgie? Přece již samotný podtitul „… očima … zpravodaje Českého rozhlasu“. K tomu „nejen o pivu …“. Česká televize a Český rozhlas mají být tzv. veřejnoprávními institucemi. V reálu se staly hlásnými troubami pravdoláskařské Kavárny, kdy aktivisticky zaměňují zprávy za své komentáře. Pomineme-li soustavné nabádání ke státnímu převratu a zrušení výsledků řádných demokratických voleb tak jen namátkou připomeňme kysele protáhlé ksichtíky reportérů informujících o drtivém vítezství probrexitových normálních lidí v Británii. A opravdu učebnicová zůstává i jejich živočišná nenávist k americkému presidentovi, který je dnes v tuzemských liberálních médiích hanoben více, nežli byl americký prezident třebas v 50. letech. Objektivitu a nezaujatost se dnes již zmíněné instituce nesnaží ani předstírat. Lidová moudrost připomíná, že pravda začíná tam, kde končí signál ČT. A Český rozhlas? Autorovi anotace bohatě stačilo poslouchat relace z minulé a předminulé prezidentské volby. To nebyli žádní informující zpravodajové, nýbrž fanatičtí aktivisté a zapálení agitátoři, elitářsky pohrdajícími normálními lidmi i normálními názory. Již letmé prolistování - naštěstí - naznačuje, že vcelku sympaticky vyhlížející kniha, stylově vyvedená v belgických barvách, nehodlá (jen) školometsky poučovat, korektně pokrokářsky agitovat ani pravdoláskařsky moralizovat a otravně prudit. Což je dobře. A především naznačuje, že autor knihy má pivo opravdu rád, a že jde o jeho koníčka, ba přímo koně. A celoživotní vášeň. Ve které se přitom i přiměřeně vyzná. Což je ještě lépe. Dodat je možné, že rádcem knihy byl P. Borowiec, vydavatel a šéfredaktor profipivníku Pivo, Bier & Ale. Belgie bývá řazena k rájům milovníků chuťových zážitků, kdy zůstává vyhlášená svou čokoládou, svými hranolky či nepřeberným množstvím omáček. „Pro většinu Čechů je ale určitě její nejpřitažlivější stránkou pivo. Vaří se tam téměř dva tisíce různých piv, jež z Belgie dělají jednu z pivně nejrozmanitějších a nejzajímavějších zemí světa“ (zadní strana obálky anot. publ.). Poutavé pivní putování po celé Belgii, které zavádí i do méně známých míst, fundovaně provádí po tamějších pivních specialitách a má přispívat k rozšíření (nejenom) pivních obzorů českého čtenáře a pijáka piva současně. Obecně nic proti rozšiřování pivních obzorů, svět piva „to opravdu není jen český ležák“ (s. 12 anot. publ.), nicméně je tu jisté ale. BPH je totiž čím dál více alergická na povýšené moralizování a kavárenský despekt tzv. lepšolidí vůči našemu národnímu nápoji, vůči našim českým (a moravským) hospodám, pivnicím, výčepům či šenkům a vůči naší národní hospodské a pivní kultuře. Obecněji je alergická na kavárenský despekt vůči všemu našemu. Samozvaní lepšolidé jsou postiženi oikofobií, kdy mají neodolatelné puzení neustále očerňovat a shazovat všechno, co je naše a v každém konfliktu automaticky stranit druhé straně, cizímu a cizáckému. Když to nejde více, podvraťáčtí pseudointelektuálové záměrně uškodí alespoň havloidním plivancem na čecháčkovské zápecnictví a provincionalismus, údajnou malost a malé ambice, obzory i rozhledy a na nezřízenou konzumaci tuzemských pivařů. Přezíravě hledí na údajně tupé lití piva do hlavy u nekavárenských Čecháčků (a sami po kavárnách a vinotékách „znalecky“ otáčejí číše vína, přičemž ve skutečnosti do sebe soukají patoky z krabičáků). Terčem jejich nenávistných útoků je v neposlední řadě údajná zaprděná ubohost MČČ (= malého českého člověka), který prý umíněně pořád a pořád vyžaduje jenom svou „ubohou“ desítku a dvanáctku ... Připomenout je ovšem nezbytné, že největším kumštem je přitom uvařit právě dobrou českou desítku a dvanáctku, a především ji vařit pokaždé stejně. Také proto je dnes tolik experimentování nejen u minipivovárků. Něco se zkusí a pak se tvrdí, že to tak sládek vlastně chtěl. Proto i taková záplava ejlů – IPA, APA, NEIPA etc. etc. Případně se to nazve nějakým novotvarem, a především se u toho tvářit, jak jsme světoví a „cool“. Poctivé je však přiznat, že výše zmíněné anotovaná kniha činí v míře ještě snesitelné a spíše implicitně.  Publikaci samotnou otevírá mapka Belgie s vybranými městy a pivovary, s důrazem především na trapistické. Nicméně nechybí ani sterilní europivo Stella Artois z Lovaně. Krátký Úvod rekapituluje rozdílnosti pivařského národa belgického a českého. Našinci si mají zakládat na plzeňském ležáku a na „nezřízené konzumaci „zlatavého moku““. Belgie má naopak vynikat „pivní rozmanitostí a chuťovou pestrostí“ (s. 11 anot. publ.). K důvodům pestrosti text řadí „dodnes silně regionální a lokální charakter“ (s. 12 anot. publ.) belgického pivovarnictví. F. Nerad připomíná, co často zaznívá, a to „že jediné, co Belgii drží pohromadě, je král, fotbalová reprezentace přezdívaná Rudí ďáblové – a pivo“ (s. 11 anot. publ.). Pivo má v zemi „složené z frankofonního Valonska, nizozemsky mluvícího Vlámska a multikulturního Bruselu suverénně nejdelší a největší tradici“ (dtto). A belgická pivní kultura byla příkladně zapsána do seznamu UNESCO.  Belgičany pivo spojuje a jsou na něj hrdi. Na rozdíl od řady našinců, resp. přesněji „našinců“, kteří se stydí nejenom za pivo, a především za to, že jsou „našinci“. Knížka, s fotografiemi (včetně belgických pamětihodností, nejen pivních, resp. pivovarských a hospodských) či obrázky pivních etiket téměř na každé straně, sestává z jedenácti kapitol – belgických pivních zastavení. Po třech kapitolách následují vsuvné Pivní přestávky. Závěrem čtenáře přiměřeně poučí Slovník základních pojmů a Kalendář hlavních belgických pivních festivalů. Text je psán čtivě, svižně a místy i vtipně a s nadhledem. Nejedná se přitom o vyčerpávající encyklopedii ani odbornou studii, přinášející nové poznatky. Spíše o poučeného pivního průvodce – s řadou osobních postřehů a příběhů – určeného širší pivní veřejnosti. Hlavně asi osloví laiky, leč i čtenář poučenější může mnohé podnětné v textu lehce nalézt. Vcelku pohodový titul, ve kterém lze zalistovat či se ponořit hlouběji. A i vracet se k němu. Představme obsah podrobněji. Kapitola 1º Trapista není od slova trápit uvádí do unikátní klášterní pivní tradice v duchu motta kapitoly „Bůh proměnil vodu ve víno, tak jak může být pití piva hříchem?“ (nápis u jistého belgického kláštera). Představuje historii i současnost belgických klášterních piv zvaných trapistická. „Trapistickými se smějí nazývat pouze piva vařená v řádech cisterciáků přísné observace“ (s. 17 anot. publ.). Též zvaných trapisté, podle francouzské opatství La Trappe, které bylo v 17. století centrem reformy řádu. Trapisté žijí řeholním způsobem podle ústřední myšlenky „Modli se a pracuj“. Ideu práce mniši dnes naplňují především výrobou sýra a piva. Šest klášterů (z celkových čtrnácti), které smějí používat označení autentický trapistický výrobek je rozeseto právě po Belgii. Achel, Westmalle, Chimay, Rochefort, Westvleteren a Orval. Tedy včetně pivovaru z opatství sv. Sixta, známým jako Westvleteren. Místní quadrupel s číslem 12 na zátce byl v několika anketách vyhlášen nejlepším pivem světa. Kdo však nechce platit horentní sumy za věhlasnou westvleterenskou dvanáctku, „má si prý dát dostupnější tmavě ebenový quadrupel St. Bernardus Abt. 12“ (s. 136 anot. publ.) z pivovaru ve Watou. Obě piva se od sebe nemají poznatelně lišit. Majitel pivovaru St. Bernardus však tvrdí: „My stále používáme původní westvleterenské kvasnice, zatímco Westvleteren už přidává kvasnice z Westmalle. Naše pivo je proto lepší“ (s, 137 anot. publ.). Unikátní zůstává i „nebyznysový“ přístup, který trapistické pivovary spojuje. Mniši obvykle uvaří jenom tolik piva, kolik potřebují vydělat na provoz opatství. Přitom také sami pivko střídmě pijí, kdy již v minulosti pro sebe vařili např. slabší piva z ovsa a pro hosty připravovali kvalitní silná piva z ječmene. Čtenář se dozvídá spoustu zajímavostí, včetně toho, proč bývají trapistické moky tak mocné či informací, kde lze tato piva ochutnat.  S ještě daleko starší tradicí výroby piva, nežli je stovky let trvající produkce klášterních piv, poutavě seznamuje kapitola 2º „Kyseláče“ od Senny. Je věnována spontánně kvašenému pivu zvanému lambic a lambickým pivovarům a nadšeným pivovárkům v okolí Bruselu, s „pivodárným“ klimatem. S největší koncentrací divokých kvasinek v ovzduší. V regionu v údolí řeky Senne. S vlajkovou lodí v podobě bruselského pivovaru Cantillon. „Spontánní kvašení můžete provádět kdekoli na světě, v Praze i Itálii, ale nevznikne z toho lambic. Pouze v oblasti u Bruselu se vyskytuje těch přinejmenším osmdesát čtyři kouzelných bakterií a kvasinek, které dělají lambic lambikem“ (s. 70 anot. publ.). O višních a oslech je pojmenování kapitoly 3º. Pozornost je soustředěna na ovocné varianty spontánně kvašených piv. Višně jsou klíčovou surovinou pro výrobu kyselého višňového piva krieku. Což jsou višně + lambic. A ti osli v názvu kapitoly? Obyvatelé Schaerbeeku, dnes součásti Bruselu, vyšlechtili extra kyselé a tmavé višně, které za pomoci oslů dopravovali na bruselský trh. Schaerbeeku se tak začalo říkat Město oslů. Za čímž byla i jistá závist, neboť schaerbeečtí na oslech s višněmi byli ve středověku osvobozeni od platby za vstup do města. Osel se stále vyskytuje ve znacích např. řady tamějších hospod. Opomenuto nezůstává velmi populární pivo zvané faro, spontánně kvašené a dokvašené kandovaným cukrem nebo karamelem. Hrdí vyznavači fara tvoří v Belgii specifické společenství a mají i svého velmistra řadu piva faro. Pozornost kniha věnuje, včetně samostatné kapitoly, i pivnímu sklu, kdy sklenice na lambicy a gueuzy (Gueuze je směsí různě starých piv lambic, které poté druhotně kvasí v lahvích na šampaňské) mívají silné dno. „Aby vydržely, když se v nich cukr rozmělňoval jako v hmoždíři“ (s. 66 anot. publ.). Když totiž nebylo faro, tak si především ženy toto sami dělávaly vhozením, a následným rozdrcením pomocí drtítek, cukru do sklenice se spontánně kvašeným pivem. Pivní přestávka první nese podtitul Kníže z Pajottenlandu, co nesnáší hygienu. Autor knihy rozmlouvá s italským znalcem jménem L. Dabove. Považovaným za otce renesance italského řemeslného pivovarnictví, jehož největší láskou zůstávají piva belgická. Především ta kyselá z údolí řeky Senny, na kterých oceňuje „příběh“ a lokální charakter. „Náruživost, s jakou je propaguje a bojuje za jejich zachování, mu vynesla … přezdívku Kníže z Pajottenlandu“ (s. 69 anot. publ.). Za „první ligu“ označuje Cantillon a ohledně „míchačů gueuzu“ Tilquin. A proč nesnáší hygienu?  Spontánní kvašení bylo jediným způsobem výroby piva před vynálezem pivovarských kvasnic. Přičemž velkou roli hraje prostředí - „Každá stěna i nástroj v pivovaru mají v sobě „infekci“, která se projeví“ (s. 70 anot. publ.). „A to díky prostředí, kde … lambic vzniká. Na rozdíl od klasických pivovarů je nutné nedodržovat hygienu“ (tamtéž).  Dodejme pro úplnost, že Pajottenland je specifický region ve vlámské provincii Brabantsko (Vlámský Brabant). Do Gentu zavádí kapitola 4º Když pivo není chmelový mok. Věnována je historii bylinných piv gruit, středověkých piv s nádechem bylinného záhonu. Přičemž na začátku novověku přidávání bylin do piva vymizelo. Neexistovaly totiž přesné recepty, a tak se nedařilo vařit piva stejná. Pivovarníci přesedlali na chmel, díky kterému se vaření piva lépe kontrolovalo. V roce 2009 však bylo v Gentu otevřeno „pivní bylinářství“ – minipivovar Gruut, který přichází s novými recepty historických piv. Složení bylin si ponechává v přísném utajení. Moderní gruit z pivovaru Gruut má údajně navíc povzbuzovat sexuální apetit. „Chmel, jak známo zklidňuje. Ve válkách proto dostávali vojáci v první linii spoustu piva, aby byli klidní. Stejně tak mniši pili hodně piva, aby utlumili své libido. Je vědecky prokázané, že chmel libido utlumuje. Zato byliny, které používám já, ty ho posilují“ (s. 85 anot. publ.) – tvrdí sládková a pivovarnice minipivovaru Gruut. Musí se však pít častěji a ve větších dávkách. Věřte, nevěřte. Hřejivá silná vánoční piva bières de Noël a kerstbieren se nacházejí v centru zájmu kapitoly 5º, nazvané Silák pod stromeček. Ve 20. letech 20. století přicházejí některé belgické pivovary s nápadem dát svým zákazníkům před koncem roku něco zvláštního jako poděkování. Takže např. celosvětově rozšířený belgický ležák Stella Artois byl původně vánočním pivem, poprvé uvařeným roku 1926. „Dnes už mu z jeho vánoční historie zbyla jen hvězda (stella) ve jméně a ve znaku téhle populární lovaňské značky“ (s. 90 anot. publ.). Kniha se zaměřuje především na Festival vánočních piv v Essenu. V Belgii přitom různé pivní přehlídky probíhají skoro po celý rok, což dokládá nejen obsáhlá kapitola 6º Belgický Oktoberfest a další pivní svátky, ale také Kalendář hlavních belgických pivních festivalů na konci celé publikace (s pozvánkami i odkazy na každý měsíc, kromě ledna). Kapitola samotná líčí zejména nejen čistě pivní zážitky spojené s Belgickým pivním víkendem počátkem září, konaném na Velkém náměstí „v multikulturním a multinárodním“ euroBruselu. Na rozdíl od mnichovského Oktoberfestu, který se zvrhl v globální cirkusovou megachlastačku, akce belgické bývají komornější a jsou „mnohem víc o setkávání lidí, kteří o pivu něco vědí a mluví o něm“ (s. 105 anot. publ.).  O belgické a české pivní DNA je název poučné Pivní přestávky druhé. Vyplněné povídáním s belgickým pivním odporníkem, porotcem, sommelierem či vydavatelem pivního magazínu L. De Raedemackerem. Do mramoru i zlata by bylo záhodno tesat jeho moudrá slova o tom, že v Belgii se všechno točí kolem piva. „Pokud byste Belgii zbavil piva, lidé by spolu přestali mluvit a společenský život by se stal hrozně nudným. Možná by se úplně zastavil. V Belgii … se pije už po staletí, je to součást našeho života a naší kultury. Je to naše pravá DNA, protože pivo máme v naší krvi“ (s. 125 anot. publ.). A dodává, že pivo spojuje jinak vzájemně nikoli přehnaně přátelské Valony a Vlámy, ale i Brusel. „V Belgii máme takové přísloví, které říká: To, že držíme pohromadě, je vtip, ale pivo nám dává společně sílu“ (s. 126 anot. publ.). Jak již zaznělo úvodem anotace, pivo Belgii a vlastně reálně neexistující Belgičany spojuje. Na rozdíl od Čech a Moravy, kde pivo a pivní kultura rozděluje. Jsme rozštěpeni na liberální kosmopolitní Kavárnu a konzervativní českou Hospodu. I když pokrokářská Kavárna, včetně nátlakových neziskovek & co. zastupuje mnohem méně populace, ovládá mainstreamová média a útočí stále agresivněji na normální život normálních chlapů a normálních ženských. Zůstaňme u piva a konstatujme, že v Belgii by toho, kdo by jim jejich pivo (a jejich pivní kulturu i tradice) chtěl brát, a kdo by jej cíleně dehonestoval, hnali společnými silami … Bažinám deep state a jejich progresivistickým úderkám se však setkávání normálních lidí v českých a moravských hospodách u piva do jejich zrůdných plánů nehodí. Chtějí všem sebrat identitu, včetně již i identity pohlavní. Chtějí nás vykořenit, odnárodnit, naředit cizorodými migranty a přetavit do poslušné otrocké masy (nejenom digitálně) dementních eurolidí. L. De Raedemacker hovoří o tom, že na světě existují „jen čtyři národy se skutečnou kulturou pití piva“ (s. 126 anot. publ.). Jde o Belgii, Británii včetně Irska a: „To samé platí o Němcích a o Češích“ (tamtéž). F. Nerad se opakovaně snaží De Raedemackerovi podsouvat, že česká pivní kultura má být o konzumaci, „zatímco ta belgická více o vychutnávání a radosti z piva“ (s. 127 anot. publ.). Belgičan ovšem s nadhledem, a velmi sympaticky, kontruje tím, že si na nic nehraje a říká: „Mám-li být upřímný, většina lidí v Belgii prostě pije pivo … Neřeší, jestli je to pivo sladké, nebo jestli je víc hořké, nebo víc chmelové. Prostě jim buď chutná, nebo nechutná. Takže i u nás se pivo hlavně pije“ (tamtéž). Opět zlatá (a normální) slova z úst normálního člověka. Nikoli např. hipsterského pozéra (nebo jiného reprezentanta tzv. nové kosmopolitní třídy), pro kterého je bytostně nejdůležitější selfíčko s módním mokem umístěné na sítí, prokazující, že dotyčný je vždy a všude „cool“. „Kůl“ nebo „vůl“? B je správně.  De Raedemacker odmítá i přehnané velebení Belgičanů coby „pivních fajnšmekrů“ a klidně se hlásí k tomu, že jde o „normální pijáky“. „Ano, jsme pijáci se vším, co k tomu patří“ (s. 127 anot. publ.). Oblibu silných piv následně vysvětluje tím, že Belgičané zkrátka mají rádi alkohol – „… pivo s obsahem kolem šesti procent je u nás stále nízkoalkoholické pití“ (s. 130 anot. publ.). Významnou roli přitom sehrál i prohibiční zákon z roku 1919, kdy nebylo v hospodách možné koupit více než dvacetiprocentní alkohol. „Pivovary proto začaly vařit silnější piva, aby to Belgičanům vynahradily“ (tamtéž). De Raedemacker dodává, že Belgičané jsou pivními experty „ne proto, že by se o to cíleně snažili, ale díky tomu, že pijí různé druhy piv. Učí se tím, že pijí. A to je ten rozdíl oproti Čechům a je to i jeden z pokladů belgické pivní kultury“ (s. 127 anot. publ.). Zdůrazňuje přitom regionální rozmanitost, která je pro Belgii typická. Což vysvětluje tím, že v Belgii bylo mnoho malých pivovarníků, „kteří neměli prostředky, aby mohli dovážet pivo do velkých měst“ (dtto). Otevřeli si proto svou hospodu a lidé v regionech dodnes pijí místní pivo (S výjimkou velkých měst typu Bruselu či Gentu). V Belgii je dodnes mnoho podniků, kde se čepuje pouze pivo určitého pivovaru (Což De Raedemacker považuje současně za sílu, ale „i slabost belgické pivní kultury“ (s. 127 anot. publ.). I velcí hráči na globálním pivním trhu provozují v Belgii své lokální značky. Dodejme, že L. De Raedemacker za „nejlepší hospodu na světě“ označuje Oud Arsenaal v Antverpách. „Všichni tam pijí pivo a baví se spolu“ (s. 131 anot. publ.). Belgický chmel a chmelařství si bere na paškál kapitola 7º Belgický Žatec. Kterým má být město Poperinge v oblasti Westhoek. Pěstování chmele je přitom dnes v Belgii spíše tradicí a udržovaným dědictví, než že by mělo větší ekonomický význam. Význam však má chmelová i pivní turistika, podporovaná např. cyklostezkami. Na rozdíl od chmelnic českých „na těch belgických nenajdete žádnou vlastní chmelovou odrůdu, tedy třeba nějakou belgickou obdobu žateckého poloraného červeňáku“ (s. 141 anot. publ.). Kniha představuje i poperingský hommelbier, svrchně kvašené pivo světle bronzové barvy s hustou bílou pěnou, poctivě chmelené, z pivovaru Van Eecke z Watou. Kolem chmelu se točí také kapitola 8º, nazvaná Bílé, nikoli zelené zlato. Čtenáře seznamuje se životem chmelařských farem, které se obvykle vedle pěstování chmele věnují ovšem i jiným činnostem. Spolu s pěstováním dalších plodin či chovem skotu nebo skotu se zdrojem výdělku stávají i chmelové výhonky neboli hopscheuten. Jejich sezona se odehrává na přelomu února a března. Bílé ocásky rašícího chmele se z kořenů běžně odřezávají přímo na chmelnici. A konzumují na způsob chřestu. Vše vrcholí na konci března na festivalu Hopscheuten Happening v Poperinge. Z výhonků se připravují rafinované kulinářské kreace, kdy k místním klasikám patří chmelové výhonky s pošírovaným vejcem a holandskou omáčkou. Falický tvar uříznuté rostlinky evokuje i údajné afrodiziakální účinky. Na chmelařských farmách lze zakoupit také chmelovou čokoládu. Belgickou náruživost k čokoládě (připomeňme slavné echt bruselské pralinky) a samozřejmě i k pivu, včetně jejich logického spojení šířeji mapuje kapitola 9º Někdo to rád hořkosladké. Představuje nejenom např. čokoládové pivko z pivovaru Huyghe (známého moky Delirium s růžovým slonem na etiketě), nýbrž hlavně belgickou specialitu v podobě párování piva a čokolády. Při párování bývá kladen důraz na vyváženost – „To znamená, že čokoláda musí zůstat čokoládou a pivo pivem. Jedno nesmí „zabít“ to druhé a opačně“ (s. 168 anot. publ.). Pivo zde má zůstat pivem svou hořkostí, připomínající hořkost velmi tmavé čokolády. Jiným směrem spojování může být přidávání kakaových bobů do piva, tedy cesta dezertního čokoládového piva atd.  Piva plzeňského typu označuje za nejlepší na světě (dokonce i za lepší, nežli jsou ta belgická) D. De Keukeleire, přezdívaný „belgický král piva“ aneb belgický Gambrinus. „Inspirací pro postavu patrona pivovarníků, mytického krále Gambrina, byl skutečný vladař jednoho z belgických vévodství Jan I. Brabantský“ (s. 175 anot. publ.). Důvody De Keukeleire přibližuje v rozhovoru v rámci Pivní přestávky třetí, nazvané Belgický Gambrinus, co nedá dopustit na českou Plzeň. Má jít především o to, že Češi používají vlastní chmel, zejména žatecký. „To je důvod, proč jsou vaše piva tak výborná a současně zdravá, protože používáte hodně chmele. Žatecký chmel má nižší hořkost. Vaši pivovarníci ho proto musí používat hodně a hodně chmele znamená, že se do piva dostane i spousta látek prospěšných pro zdraví“ (s. 175 anot. publ.). Češi tudíž mají být nejsilnější, a nejlepší, v plzeňských pivech, Belgičané zase v „top fermentovaných pivech s vysokým alkoholem“ (s. 176 anot. publ.). De Keukeleire se zmiňuje také o chmelu a o nových trendech, resp. možném ohrožení žateckého „kvůli agresivitě Američanů a jejich aromatického chmele“ (dtto). Považuje za rozumné a nutné bránit se americké konkurenci a uvažuje i o nových trendech, kdy by např. více chmelu mohlo nahrazovat alkohol. Z belgických pivovarů doporučuje navštívit Rodenbach v Roeselare. Kapitola 10º Symfonie pivního skla oprávněně velebí nedílnou součást belgické pivní kultury, a to přímo posedlost „originálním pivním sklem“ (s. 183 anot. publ.). Belgičané mají být konzervativními pivaři, kteří ve sféře pivního skla jsou doslova puritánští. Na každé ze svých oblíbených piv mívají vlastní sklenice. Z jiné by jim mok nechutnal. Krásná tradice! Ne jako u nás, kdy mnohde nejenže nerespektují nejen adekvátní tvar pivního skla, ale často ani loga a značky. Čepovat např. Platana do sklenic Gambrinusu, a k tomu se „pyšnit“ podtácky a slunečníky s Kozlem, zvláště když jediným pivem na čepu je pořád Platan, je šlamperaj a pivní prasáctví. Co dům dal, a co kde zůstalo … Fujtajxl! Situace se však spíše zlepšuje a mnohé minipivovary dodávají i vlastní, a obvykle vkusné, pivní sklo. P.S. A samozřejmě každý pořádný štamgast má mít sklenici, bucláček či pohárek a korblík přece svůj vlastní.  Text neopomíjí ani jeden z nejikoničtějších pivních pohárů v Belgii - známé „přesýpací hodiny“ na pivo Kwak. Určené původně pro kočí, kteří nesměli kočár opustit. Tak si pohár zavěšovali do držadla na kozlíku. Představeny jsou muzea pivního skla či sklenka na šampaňské pivo Deus, které se sluší otevírat šavlí - sabráží. Poslední kapitola, 11º První pivovod světa, zve do Brugg. Vedle vyhlášené zvonkohry se metropole provincie Západní Flandry pyšní první pivovodem na světě. Netradiční potrubí vybudoval pivovar De Halve Maan. Slavnostně spuštěn byl pivovod 16. 8. 2016. Je dlouhý tři kilometry a propojuje pivovar uprostřed historického centra Brugg se stáčírnou za městem. Cesta pivku trvá čtvrthodiny. Dej Bůh štěstí! Geef God geluk! Donnez de la chance à Dieu! Gib Gott Glück!

Stará Praha (BPH XIX.) + Žižkov (BPH XX. + XXV. + XXVIII. + LII.) + Praha (nejen) pivní (ZN 28.): ZN č. 57 v této rubrice představily titul Čvančara, J., Čvančara, M.: Městská část Praha 3 v proměnách času. Praha: Městská část Praha 3 2019. 364 s. ISBN 978-80-907308-2-3. Určený nejenom žižkovským vlastencům a hrdým patriotům. Jde o výpravnou publikaci, věnovanou dějinám Žižkova (a to především), Vinohrad a Jarova od pravěku po současnost. Autoři v závěru optimisticky vyjadřují víru „v žižkovský patriotismus, v lidi, kteří jsou hrdi na to, že pocházejí z pozoruhodné čtvrti, spojené s nejstarším osídlením a se vším důležitým, co městskou část Praha 3 učinilo samostatnou a svébytnou“ (s. 350 odkaz. publ.). BPH však varovně dodává, že češtinu na postmoderním Žižkově již mnohde prakticky vůbec neuslyšíte. Kdo tedy vlastně má být oním subjektem a nositelem zmíněné hrdosti? Globální netáhla a potulní nomádi, neustále rotující nocležníci ve sdílených bytech nebo kvazimanažeři na pár týdnů? Afrožižkované a muslimové z desítek kebabáren, falafeláren, hummusáren? Pěšáci mafiánských struktur či jejich bossové? Anarcho-teroristické špindíry okupující Kliniku? Mají být hrdými žižkovskými patrioty aktéři chlastacích a rozlučkových zájezdů plenící jako v dobytém městě? Nebo (nejenom) digitálně dementní selfieturisté? Snad velkoměstští cool liberálové, ekofašisté a hysteričtí biopošuci uctívající nenávistný kult sv. Grety Posedlé, hipsterští snobové, kavárenští pozéři, autističtí ajťáci, pirátské smažky & fejsbukové kurvičky ze slevomatů? Tedy příslušníci nastupující kosmopolitní třídy? Digitalizovaní, otevření, liberální, prý disponující kulturním a sociálním kapitálem? V reálu unudění k smrti permanentními zážitky a všudypřítomnými aplikacemi. Jaký pevnější vztah si mohou k Žižkovu vypěstovat? Když nejsou schopni opravdového vztahu k ničemu a k nikomu? Kromě sebe a snad ještě ajfounu, sítí a fetu. Tedy virtuální Žižkováci? Nejsympatičtějšími Žižkováky jsou dnes v řadě ohledů vlastně Vietnamci, provozující mnoho obchodů. Jsou pracovití, pilní, usedlí, rodinní, tišší, vesměs milí, umí (a hlavně chtějí umět) česky. Ovšem jsou velmi pevně semknuti, resp. uzavřeni do svých komunit a s ostatními příliš nekomunikují. Na žižkaperku 21. věku místy dožívá napůl lidový a napůl intelektuální charakter, s prvky každodenní obyčejnosti, nádherné normálnosti, mile pohodlného zápecnictví a uklidňujících provincionálně-sousedských tradic. Již však pouze skomírá a těžce živoří, brutálně válcován kavárenskou snobárnou a globálním kosmopolitním (hyper)liberalismem. Stále zděšenější a stále zoufalejší zbytečky žižkovských starousedlíků jsou nedobrovolně permanentně vystavovány tzv. obohacování ze strany stále narůstajícího počtu expantů a menšin nejrůznějšího ražení. Což dramaticky umocňují nájezdy zdivočelých turistů. Jejich záplava sílí, valí se jako kobylky do historických míst, včetně Žižkova. Masový turismus drtí ducha měst, ze kterých se stává lunapark. Památky přitom slouží jako kašírované kulisy permanentní zábavy v duchu hesla „láska na jedno přespání“. Bez skutečných lidí, bez skutečného života památky smutně ztrácejí svůj vnitřní obsah. Tragickou situaci vyhrocují narůstající krátkodobé pronájmy. V hotelech či penzionech si hlučné a agresivní hosty ještě nějak ohlídají, ale v pronajatých bytech, připomínajících noclehárnu, kde probíhá permanentní mejdan? Opravdu každý může - kdykoli se mu zachce - vidět Prahu nebo Krumlov (anebo Barcelonu či Benátky etc.)? Děsivou masu turistů města už nejsou schopna pojmout. Ničí je to a zničí je to nenávratně. Přitom permanentní chaos, trvalá nenormálnost, karnevalová pestrost a okázalá jinakost za každou cenu, ani sebevražedná totální otevřenost a bezbřehá tolerance vůči tomu, co nás fatálně ohrožuje, i tomu, co je nám bytostně cizí a krajně odporné, pro normální chlapíky a normální ženské obohacující vždy být opravdu nemusí. Je na místě připomínat si slova téměř neznámé druhé sloky naší národní hymny, zřetelně deklarující, že nejenom „země česká domov můj“, ale současně i „mezi Čechy domov můj“. Žižkaperk okupuje neúnosné množství expantů (novotvar od expat jako emigrant či též dočasně usazený zahraniční odborník, expant proto, že nekontrolovaně expandují), kteří se tu na čas usadili. V drtivé většině náleží k „Já“ generacím, uznávajícím pouze sama sebe a pak zase jen sama sebe. Zpovykaně rozmazlení narcisové, bez kořenů, extrémně individualističtí, postmoderně odcizení od přírody i společnosti, kteří kromě sebe veškeré lidstvo pohrdavě nenávidí. Nejedná se o utečence z nutnosti, které lze chápat. A kteří si pomoci i vstřícnosti zaslouží (Připomeňme genocidy křesťanů v Africe či na Blízkém Východě či bílé farmáře, terorizované a decimované na jihu Afriky. Anebo normální chlapi a normální ženské brutálně vytlačované ze svých domovů rozšiřujícími se no-go zónami západoevropských měst). U žižkovských expantů však jde o globální kočovníky zcela dobrovolné. Žádní uprchlíci, nýbrž připrchlíci, neboť pořád někam přicházejí, aby - dle liberálních pokrokářů - domorodce tzv. obohacovali. Věří, že mají samozřejmé právo kočovat a přebývat i žít kdekoli. Jak dlouho se jim zachce a vegetovat všude tak, jak právě sami uznají za vhodné, a především za zábavné. Jsou bytostně přesvědčeni, že mají samozřejmý nárok na úplně všechno, bez povinností, bez všech ohledů i bez jakékoli odpovědnosti. Přitom tzv. právo žít kdekoli ani žádným skutečným právem není a ani s demokracií či svobodou přímo nesouvisí. Normální státy mají pečovat a chránit obyvatele především své, domorodce, a mají mít i možnost rozhodovat o tom, kdo na jejich území vstoupí, a kdo (a samozřejmě i jak), tam bude žít. Pokrokářská úderka nám nalhává, že národnost je prý věcí čistě osobní volby (prý jako pohlaví), a něco jako etnikum snad že ani neexistuje. A má prý být neslušné a nemravné o něm hovořit. Národnost či etnicita však nejsou věcí nálady nebo pouze osobní volby. Národnost existuje objektivně, nezávisle na naší vůli a přání, ať se to zfanatizovaným pokrokářům líbí nebo nelíbí. Je to něco jiného nežli pouhé občanství. Čechem (obdobně jako Němcem nebo Francouzem) se nelze stát pouhým prohlášením či přestěhováním. Lhostejno přitom, zda dočasným nebo trvalým. Žižkoff je rájem kosmopolitních flamendrů a globálních pobudů, ale peklem starousedlíků. Za strachem z cizinců a jinakých má údajně být pouhá neznalost. Prý pouze nemáme dost informací a tyto úžasně jinaké blíže neznáme. Často je ovšem pravdou pravý opak. Čím blíže je známe, tím více si uvědomujeme, jak náš způsob života i nás samotné ohrožují a ničí. Zoufale posledních pár homogenních oáz, včetně sociálního kapitálu i přediva přátelsky sousedských vztahů a podniků klubového charakteru, ze Žižkova rychle a nenávratně mizí. Pročpak se početní expanti bez kořenů usídlili právě na Žižkově? Prý pražský Montmartre … V nezaměnitelné originalitě svérázného žižkaperku nepřehlédnutelnou roli sehrává specifický terén, značně kopcovitý, se strmými uličkami, přitom hustě zastavěný klasickými bloky činžáků. Jde o charakter terénního uspořádání i dřívější výstavby (hlavně díky staviteli a prvnímu žižkovskému starostovi K. Hartigovi), ale i o dříve převážně chudší a dělnické obyvatelstvo. Žižkov býval i specifickým centrem kulturním a duchovním. Ohledně celé Prahy lze jmenovat plusy v podobě ukázkově fungující MHD, kvalitní lékařské péče a relativní bezpečnosti i klidu ve srovnání se západními metropolemi. Nicméně již i cizinci v Praze déle usazení si stěžují na přílišný počet cizáků a turistů. V dnešní Praze je totiž cizinců a všelijakých expantů již tolik, že jejich motivace přizpůsobovat se a integrovat rapidně klesá. Nemají žádný důvod zajímat se o zdejší kulturu ani jazyk. Nic je k tomu nenutí ani nevede. Takže již i naivní hatefree vítači z přesvědčení (ti v žoldu to nepřiznají nikdy) smutně konstatují, že drtivá většina expantů se nesnaží naučit česky. A naše země, naši lidé, náš národ, naše tradice, naše kultura, naše zvyky, ani naše mravy a naše obyčeje, ani náš způsob života je vůbec nezajímají. Často je nezajímají ani elementární pravidla slušnosti či základy osobní i lidské hygieny. Tímto nás mají obohacovat? Není nezbytné znovu převzít kontrolu nad vlastními hranicemi, aby k nám nepřicházeli ti, o které nestojíme? Navýsost aktuální jsou slova legendárního zpravodajce F. Moravce, který se po celý vojenský život řídil heslem: „O hranicích a svobodě se nediskutuje. Ty se musí bránit vždy a všemi prostředky“. A co inspirovat se např. Pekingem, kde v rámci bezpečnosti, byl stanoven limit cizinců, kteří mohou najednou hýřit v nočním baru? Konec konců nenastal zase čas pro Žižkov samostatný? Nestačilo století pod Prahou? My jsme Žižkov! Vivat náš - český - Žižkov 2.0! P.S. P.t. čtenáře jistě napadne, proč se ultrakonzervativní škarohlíd už dávno neodstěhoval pryč? Když je dnešní Žižkov tak nečeský, tak příšerný a tolik nesnesitelný? Nebyl by ostatně první a ani poslední. Tedy odejít či přesněji zbaběle utéct? Řešení to je, lokality s normálními chlapíky a normálními ženskými, i s naším normálním životem, stále ještě existují. Proč mám ale odcházet já? Já jsem tady doma. Je automatickou povinností domorodců se proti své vůli drasticky měnit a brutálně omezovat, a to jenom proto, aby u nás mohli karnevalově vegetovat a parazitovat všichni bytostně jinací? Kteří všechno tradiční a všechno normální fatálně ohrožují, drze pošlapávají, bezohledně likvidují a sprostě ničí? A ještě tomu máme pokrytecky tleskat a jásat, kterak jsme úžasně obohaceni a nevýslovně šťastni? Neměli by se s pokorou přizpůsobovat spíše ti, co se u nás hodlají zastavit na svém globálním kočování? Pro nás totiž slova jako národ, vlast, domov, resp. zachování národní a kulturní identity nejsou starosvětsky nostalgickou přežilostí, ani salonně odsouzeníhodnou „iracionální vlnou xenofobie“, jak nám vtloukají do hlavy liberálně-demokratičtí pokrokáři. Kategorie domov pro vykořeněné kosmopolitní nomády a globální pobudy opravdu důležitá není a ostatně ani nikdy nebyla. Nicméně pro normální chlapíky a normální ženské opodstatnění kategorie domov rozhodně neztratila. Právě naopak, naším domovem totiž není abstraktní „svět“ všeobjímajícího člověčenství. Normální lidé si uvědomují, že opodstatnění neztratila ani kategorie suverenity (kdy jedinou nadějí pro Evropu není federalizace, nýbrž návrat k dobrovolnému spolku suverénních národních států). Pokrokářskému zlu se nesmí pořád alibisticky ustupovat. Normální chlapi a normální ženské se musí konečně začít bránit! Jedinou nadějí je globální konzervativní přestavba, důsledné odliberalizování politiky i celé společnosti a nové národní obrození. Národní obrození 2.0, včetně normalizace 2.0. Resuscitujme normálnost, resuscitujme zdravý rozum a lidskou přirozenost, resuscitujme skutečné hodnoty, resuscitujme přirozené autority! Resuscitujme vlastenectví a jeho nenahraditelný sociální kapitál! Navraťme se ke kořenům, navraťme se k národní i kulturní identitě a integrálnímu patriotismu! Tento svět není pouze pro kavárenské liberály! Pravda a zdravý rozum zvítězí nad pokrokářskou lží a nenávistí ke všemu normálnímu!

Pivní toulky Žižkovem (BPH XX. + XXV. + XXVIII. + LII. etc.) aneb co starého (každá změna je k horšímu) doma U sadu: Na žižkaperku, na škroupáku, zkrátka doma U sadu (https://www.usadu.cz) proběhl tradičně nekonečný Silvestr, včetně nekonečných rozvozů. Před pány rozvozáky i celým personálem se sluší smeknout. Rozvozy s čočkou, šunkou od kosti, kačením údem či jatýrky téhož domácího ptáka. I se silným pivkem Weizen Bock neupřesněného původu. Jeden malý sousek. Později dopátráno, že jde o Primátor Weizen Bock (alc 7 %, 16 %, IBU 17, EBC 20). Za litrový dárkový vzorek děkujeme! Jezevec Nový rok s magickým datem 2020 přivítal 1. 1. po ránu polotmavým silákem stylu Belgian Dark Strong Ale značky Rochefort Trappistes 8 (alc 9,2 %) z pivovaru Brasserie de l'Abbaye Notre-Dame de Saint-Remy Rochefort. Slušná práce trapistických řeholníků. Aj keď obvykle, a raději, mlsává Kasteel Rouge, tedy tmavé pivko Kasteel Bruin s višňovým extraktem. V půli ledna opět Matuškovic neměli Raptora, a tudíž přivezli Apollo Galaxy (13º, alc 5,5 %). Lednovou volbou sládků jest Rubínový ležák Gambrinus (alc 5,2 %). Hodně tmavý, rubínová barva je patrná až proti světlu. Reference oceňují kořeněnou vůni, hořkost a pitelnost. Vůně se nekoná a (ne)chutná kávově, přesněji karamelově. Pitelný ležák to tedy fakt není. Další zbytečnost aneb rychlokvaška z europivovaru. Přehnaně na odbyt nejde.  Na odbyt moc nešel ani nepříliš vydařený medový Primátor, který je konečně 23. 1. na čepu vystřídán něčím jiným. Leč moc jsme si nepomohli. Jde o Lobkowiczskou Masopustní 13º. Ryze polotmavou čili nic pro nás. Z lednové i únorové prodlouženě-víkendové nabídky zaujaly jehněčí kostky na červeném curry, s žampiony a cuketou, s mačkaným slaninovým bramborem. Primisima žra-so. Ono přitom nešlo ani tak o kostky, nýbrž o trhané jehněčí. Koncem ledna proběhly, jako každý rok, tradiční úpravy cen jídel. No, přitužili festovně. Pro socky to není. Hlavně pro movité cizince. Inflace má být 2,8%? To, co kupujeme my, šlo nahoru v průměru spíše o 28 %! Dorazil „cool“ rum Don Papa. Za ovocnou vůní a příjemně nasládlou chutí s tóny vanilky, medu a kandovaného ovoce tohoto filipínského melasového pantáty stojí špičková třtina, tropické klima při zrání a pečlivě vybrané dubové sudy, ve kterých odpočíval až 7 let. Postřehy BPH? Vůně připomíná rozteklé rumové pralinky. Nic extra lákavého. V chuti krapet malin, pomeranče a čokolády. Je zvláštní. Nám více jede Gold of Mauricius. Lehký, oříškový. A nejlepší stejně zůstává guatemalský Zacapa, oprávněně náležící do Síně slávy karibských rumů. Prý ale už nefrčí. Není dostatečně „cool“. Což nám rozhodně nevadí. Naopak. Únorovou volbou sládků je sakra suchý Brut IPA, s vtipným plakátem ve stylu I ty Brute? Silák (alc 7,7 %), fakt drsně suchý, trpký, slámově žlutý a nepříliš pivní. Spíše šampus. Nicméně pochvalu za originalitu zaslouží. Prý nový styl. Docela jsme žhaví na rozverného Matušku s názvem Jitrnice (co svět neviděl). Polotmavý speciál Czech Ale (14,3º, alc 5,8 %, IBU 34, EBC 30) vařený pro období masopustu a zabíjaček. Barvy měděné, vůně i chuti peprně-citrusovo-chmelové, pro jiné zase mandarinkové. Dle referencí. V sadovském reálu těžké zklamání (a není zklamána pouze BPH). Barva spíše bledší, vůně minimální a nikoli citrusová. Možná sice jako mandarinky, ovšem shnilé. Fakticky pivo smrdí. Chuťově? Prapodivný bastard. Czech Ale hrající si na ležák. Tohle se pánům Matuškům nepovedlo. I mistr tesař (si ho jednou utne …). Maximálně tak na úrovni Voleb sládků, což je hodně nízký level. Danke Bohu, 22. 2. se na čep vrací Raptor. Konec nejapného experimentování. 13. až 16. 2. k mání masopustní dobroty. Jitrnice plus jelito na grilu, a lepenicí a vejmrdpu, pomalu pečený vepřový bok v doprovodu halušek s restovaným špekem a jarní cibulkou s marmeládou z červené cibule, medvědí tlapa smažená z vepřové kýty, citrón, okurka, kachní nožka do zlatova a červené zelí a škvarkovo-bramborové placky a vídeňská cibulka, lívance s lesním ovocem a karamelem. A excelentní matesový salát s cibulí a olomouckými syrečky s chilli. Inspirativní, sytý, úžasný. Malá jitrnička přežitelná, leč zoufale volá a úpěnlivě prosí po alespoň minimálním okořenění, minijelítko kroupové a vlastně pouze a jen kroupy. Proboha, proč 99 % jitrnic je dnes nekořeněných? To má být tzv. zdravější, nebo tak zachraňujeme planetu? Zato lepenice parádní a fajn byla vejmprda. K masopustnímu menu šenkován havlobrodský Drsoň 14º. Alc 6,2 %. Prý světlé silné pivo s výraznou ovocně-chmelovou vůní, vyváženou chutí, hustou pěnou a bohatým aroma. Delší doba zrání a divoký kavkazský chmel mají dodávat říz. Okoštovali jsme a vzorek - s poděkováním - nedopili. O vyváženosti nemůže být řeči, aroma minimální a diplomaticky řečeno je neatraktivní. Pěna chybí a z výrazné divoké chuti registrujeme lihově tupou nasládlost. Zatím nejhorší, co jsme pili LP 2020 (I Jitrnice se povedla více). Na Vítězný 25. únor juchá po žižkaperku masopustní průvod, zakončený multi-kulti koronavirovým muchlováním v parku Radost. K tomu U Sadu šenkován další Masopustní ležák. Jezevec upí díky suchému úterku, neb jde druhý den na pravidelný odběr v rámci lékařské kontroly. A chce být chválen.  

Pivní kuchaření a kapsaicin (BPH XXIV.) + velká kapsaicinová hitparáda (ZN 50.): Od milé firmy Chillimarket (https://www.chilimarket.cz) doputoval asijský Sriracha box. S ukázkami omáček přímo z Thajska. Set obsahuje 1 × Hoisin omáčka (200 ml), 1 × Sriracha Mayo (200 ml), 1 × Sriracha Green (200 ml), 1 × Sriracha bez glutamanu (200 ml), 1 × Sriracha Hot/Sweet (200 ml), 2 × instantní nudle Sriracha Yumyum (60 g) a 1 × instantní nudle HWA Ramyun Paldo (120 g). Oranžová Sriracha Mayo je Sriracha tatarka, přesněji majonéza, která vůbec nepálí. Zajímavá, leč v naší kapsaicinové hitparádě - p.t. chillifilové a chillifilky vizte samosatatnou rubriku - jen 5 bodů. Oslněni nejsme ani Sriracha Green, která působí chemicky. Zase jen 5 bodů. Za exotičnost. Hoisin omáčka je čínská barbecue, s pálivostí menší než nula. 4 body. Nudle a zbylé dvě flaštičky Srirachy otevřeme výhledově. Zmiňme i bonusové mandle v pálivé čokoládě (od ChilliMarket). Čerstvě pražené mandličky obalené v decentně pálivé hořké, mléčné a bílé čokoládě. Prý nebe-peklíčko v tlamičce. Za poctivých 6 bodů. Darovány sadovské obsluze. Pálí průměrně. K Chillimarket dodejme, že jejich pálivé klíčenky Keygoes jsou fajn. Fajnová byla i Keygoes mini. Ovšem po pár dnech nošení u klíčů se samovyšroubovala a ztratila. Což se nám již opakovaně stalo i u kovových velkých Keygoes. Škoda. Nosíme tudíž plastovou (s náplní Caroliny Reaper). Zatím drží.

Pivní trendy (BPH LX. + LXV.) aneb cool nebo vool (čti vůl)?: Bakalamédia blijí o tom, že gastronomie v Čechách prý není rozvinuta. Našinci si totiž neučúrávají slastí do kalhot či sukní nad kuchařskými exhibicemi o 38 i více chodech. V gurmánsky vyspělých zemí mají kavárenští snobové šílet dokonce z padesátichodového meníčka. Fakticky soust menších než jednohubky. Samozřejmě za astronomické michelinské ceny. Danke Bohu, že někteří našinci zůstávají normální. Padesát chodů = Ein Kessel Buntes (pestrý kotel) aneb pejsek s kočičkou kuchtili nedobrý dort. Jedna velikánská prasárna, kdy se splácá všechno dohromady a všechno přitom splývá. Až se z toho snobové i snobky „cool“ hustě poser… Normální člověk, když jde do restaurace, objedná si to, co má rád nebo na co má chuť on. A nikoli pošahaný kuchař.

Pivko s deserty a nový časopis (BPH LXIV.): Pivo, Bier & Ale (www.pivobierale.cz) č. 84 doputoval do schránky ještě v roce starém. Přečten však byl až na přelomu roku. Editorial p. Borowiece avizuje příchod desátého roku existence PBA. Již od tohoto čísla má být patrná nová grafická úprava. Ani bychom si nevšimli, což je spíše dobře (Obvykle totiž změny „pro změnu“ bývají spíše k horšímu). P. Borowiec a M. Titzlová vystudovali v Mnichově obor Pivní sommeliérství a získali mezinárodně respektovaný certifikát Diplomovaný pivní sommelier. Gratulujeme. Co vlastní obsah? Info o odborné konferenci České Pivní Forum 2020 (plánované na leden 2020), TOP 50 nejlepších pivních barů 2010-19 dle PBA (plná čtyřicítka z Prahy)‚ představení pivní radosti se značkou Mazák (s možná až příliš širokým sortimentem), rozhovor se sládkovou pivovaru Zubr, degustace bocků z oblasti německých Frank (s nepříliš dobrou zprávou z Bamberka a okolí, neboť ve srovnání s minulou degustací celková úroveň hodnocených piv poklesla), obsáhlá zpráva o pěti medailích pivovarů z ČR na European Beer Star 2019 (všechna první místa v kategorii Bohemian-Style Pale Lager berou   Liberec-Vratislavice, Litovel, Havlíčkův Brod, a stříbro, resp. bronz pro Frýdlant a Svojany v kategorii Bohemian-Style Dark Lager), v rubrice Archivace poučný text Audience v království archivního piva (Aneb vzhůru do Belgie!), lákavé novinky ze slánské Továrny (třeba sváteční hitový králík, podlévaný Russian Imperial Stoutem), pozvánka do Pivovarského muzea Pivovaru Litovel, rozvernější až horrorové tipy na vánoční počtení (s pivem a tekoucí krví), oslavy 30 let Sdružení přátel piva, představení firmy FlavorActiV či něco o profihadicích etc. V rubrice párování text Hodování s Albrechtem, s recepty, tipy i doporučeními. Certifikovaní pivní sommelieři doporučují třebas perník zkombinovat s tmavým ležákem (konkrétně Albrechtem 12% Kateřina z Frýdlantu) anebo tmavou čokoládu či čokoládové a kávové deserty zase zase se silným a sladkým stoutem (Albrecht 17% Morion). Což je cesta souznění, kdy pivko a jídlo kráčejí vedle sebe a vedou se pěkně za ručičku. Jinou cestou je naopak drsný kontrast. Některými recepty se necháme inspirovat. Výhledově. PBA No. 85 otevírá šéfredaktorův editorial poukazující na obrovské mezery v oblasti párování jídfel s pivem v našem pohostinství. Závěry vcelku správné, ovšem svádět všechno jako obvykle na bolševika, který nám údajně pokřivil chutě a naučil tupě si lít pivo do hlavy? Prý dědictví minulosti, že pivo není u nás spojováno s dobrým jídlem (A nemůže za to Putin a jeho agenti Trump, Zeman a Babiš?). Raději pojďme dále. Kalendář akcí Pivní svět 2020, postmoderní plechovky Permonu (Trapně kýčovité a vlezdoprdelovsky pseudoamerické. Proč má, ku…, sokolovské pivo na plechovce sochu Svobody?), nominace na výroční ceny České a moravské pivovarnické akademie 2019 (Obligátní postesk: Existuje vůbec pivovar, který by nikdy nic nevyhrál? Různých cen je hafo. A opět je, jako vždycky, nominován Pivovarský dvůr Zvíkov, který je, minimálně pokud jde o kuchyni, velmi, opravdu velmi silně podprůměrný), povídání o přepestrém portfoliu náchodského Primátora, interesantní info o silných zážitcích díky vikingskému pivku starých časů jménem Sahti s příměsi žita a jalovce, degustace českých vánočních speciálů (zlato bere Vánoční 14 % od Mordýře), kapitoly z historie pivovarnictví (o zrození průmyslových pivovarů v Čechách), seriál o archivaci piva (dnes o stylu gueze),  nejlepší pivní bary na Moravě a ve Slezsku, tipy Pivní Brno očima Pavla Borowiece, pohlednice z expozice pivovarnictví ve Znojmě, kuchařské knihy Y. Ottolenghiho s několika nepivními recepty, info o kurzu diplomovaný pivní sommeliér v českém jazyce za kulantních EUR 2 950, trefné konstatování debility omezování reklam na alkohol a pozvánky do Únětic (na Masopustního bocka 16º a bavorský dunkel Antonínův rubín 15º). Dej Bůh štěstí!

Pivotéka Slavíkova + Korunní (ZN 19.): Vedle pivotéky ve Slavíkovce, na rohu s Ondříškovou, bývávala velká prodejna, resp. vietnamská večerka. Poté zavřeno a šeptalo se i cosi o asijské bance. V půli února zde otevřen plzeňský restaurant Spravovna. Majitele provozujícího vinohradský Kravín etc. Minimalistické moderní zařízení, místa oken výlohy, se sklepním barem. Odcizené, moderně neútulné, drahé (jako všude). Hořejšek funguje pouhých pár dnů. Cedule, že je nutno cosi dodělat. Zapomněli na kolaudaci. Otevřeli částečně na víkend. Start se jim nepovedl a podnik přílišnou důvěru nebudí. P.S. Hospodu v budově Akropole v Kubeličce přebírají Tři sestry. Na Kovárně na žižkaperku? Žižkapek není Braník.

Železná Ruda (ZN 33.): Ruda 2020 bude! Loni účast na tradiční expedici Engadin zhatil Jezevcův ledvinový šutřík. Letos to vypadalo bledě, neb Engadin byl na prodej. Naštěstí prodán a namísto Engadinu funguje Chata Ořovský. Již se těšíme do horského Belvederu.

Ozvěny Tour 2019 (ZN 55.): Tour de Putyk se samozřejmě připravuje na červenec a srpen. Jihočeský spolupracovník BPH hlásí objev v Miličíně. Dlouho zavřený rest U javorů otevřen jako Motobistrocz. S repertoárem oborských piv. Má jít o kámoše p. Nováka. Dobrá zpráva.

Liptov VII. (ZN 56.): Liptov 2020 bude! Překvapivě pravděpodobně již v červnu. Do vi!

Pel-mel ze zrzavého světa (aneb pár pivních drbů a frků, které p.t. čtenářstvu možná unikly): V rámci 8. ročníku charitativní dražby designových lahví Pilsner Urquell byla flaška vydražena za CZK 333 333. A stala se třetím nejdražším pivem vůbec. Střibro drží designová láhev z dražby 2018 s cenou CZK 700 000. Nejdražším pivem zůstává láhev Allsopps Arctic Ale, kterou vezla britská výprava do Arktidy LP 1875. Láhev byla roku 2015 vydražena za CZK 10,3 mega. Nekupte to. Londýnský minipivovar Bohem Brewery začal jako první v britské metropoli vařit pořádný ležák. Přitom trpělivě učí Brity pít pivo s pěnou. Kromě odkazu k fotbalovým klubům se názvy jeho piv vztahují k osobnostem české historie. Pivka se jmenují např. Amos, Otakar, Sparta, Slavie nebo Victoria. Brňáci zase vaří pivo z dešťové vody. Jedná se o výtvor brněnské společnosti Asio ve spolupráci s břeclavským pivovarem Frankies. Produkt se jmenuje Zmoklá sova. Jó, žít Brdelí … Nejvíce piva se absolutně vypije v Číně, kde roční spotřeba činí cca 46 milard litrů. V Číně působí i pobočka Starobělského pivovaru, s vlastním minipivovarem, pod značkou Royal Czech Beer. Dej Bůh štěstí!