ZN 66 + Perron

Zrzavé novosti aneb staronové aktualizace a Jezevcovy pivně-kulinářské drby

(No. 66., baboletní až rozverně podzimní, z 30. září LP 2021)

Pivní moudrost a recept: „Kdyby Václav ochutnal Únětický ležák v září, tak do dnes vesel, zdráv by byl a stále paří“ (únětický slogan na počest svatého Václava, patrona pivovarníků). „Kdo pije pivo, dobře usíná; kdo dobře usíná, nehřeší, a kdo nehřeší, přijde do Božího království. A proto pijeme pivo, co jen se do nás vejde!“ (M. Luther). „Silné pivo je mlékem starců“ (M. Luther). Dneska ukuchtíme pomalu tažené hovězí na černém pivku. Ingredience: 500-700 g hovězího krku, 200 g cibule, 150 g celeru, 150 g mrkve, 100 g sádla, 20 g zázvoru, 40 g cukru, 30 g mandlí, 30 g sušených švestek, 30 g rozinek, sůl, pepř a 150 g černého piva (v originále podle restu Rybník Sobášov značky Litovel Dark). Technologie: Na sádle dozlatova orestujeme mrkev a celer nakrájené na kostičky. Přidáme cibuli a restujeme do tmavé barvy. Přihodíme nasolené pokrájené hovězí a necháme zatáhnout. Přihodíme cukr a strouhaný zázvor a přilijeme pivko. Dusíme pomalu, cca 3,5 hodinky. Poté nasypeme mandle, rozinky a švestky, chvilinku povaříme a dochutíme solí a pepřem. Kterak na pečené kolínko na pivku podle Lindy a Katky (nejenom hereček Rybové & Winterové)? Potřebujeme: 2 vepřová kolena, 1 palici česneku, 3 cibule, 300 ml piva, čerstvě namletý pepř, sůl. Na vejmrdu: 1 křen, 1-2 jablka, pár kapek citronové šťávy, 1 lžičku octa, 1 lžičku krupicového cukru. Postup: Kolena očistíme, zbavíme štětin a ostrým nožem nařízneme kolem kosti. Osolíme, opepříme, potřeme několika drcenými stroužky česneku. Cibuli oloupeme, nakrájíme na proužky a naskládáme do pekáče. Přidáme zbylý česnek, na stroužky položíme kolena, zalijeme pivem. Zakryjeme alobalem anebo dalším pekáčem a ponecháme přes noc marinovat v chladu. Den druhý předehřejeme troubu na 160ºC a maso s marinádou pečeme zakryté dvě hodiny, až se rozvoní a začne odpadávat od kosti. Občas otáčíme a přeléváme výpekem. Těsně před dopečením nastrouháme křen do hlubokého talíře. Jablka oloupeme a dužinu nastrouháme do křenu. Zakápneme citronovou šťávou, aby nehnědlo, promícháme a chuť doladíme octem a cukrem. Přibalme receptík Nova MasterChefa na kuřecí játra na pivku s pivní plackou. Připravíme si: 500 g kuřecích jater očištěných a najemno nakrájených, 1 cibuli nadrobno nakrájenou, 3 stroužky česneku dtto, 5 snítek tymiánu dtto, hrst pažitky dtto, 20 g másla, 250 g hladké mouky, 100 ml vody, 200 ml světlého ležáku, sůl a pepř. Postupujeme následovně: Uděláme těsto z hladké mouky, vody a 100 ml piva. Řádně prohněteme, necháme půlhodinky uležet v lednici. Poté vyválíme tenké placky. Rozehřejeme pánev s máslem a orestujeme cibuli a po chvíli i česnek. Přidáme játra promísená s bylinkami a vše restujeme cca 4 minuty. Následně podlijeme zbytkem piva, ponecháme zredukovat a rychle přesypeme do velké mísy. Placky vkládáme na rozpálenou pánev ihned, jak z ní sundáme játra. Placky vysmažíme dozlatova, naplníme teplými játry a zasypeme šnitlíkem.

Svijany (BPH II.): Akce spáchána 29. 8. čili datumem náleží do minulých ZN. Zpracována však až po uzávěrce. Nedělní nákuk do Českého ráje zahájen ve svijanské prodejně. Nové Svijanoviny došly, neboť jich prý bylo distribuováno nečekaně málo. Kolega se neodbytně neustále dožaduje teplého jídla (s dětinskými výmluvami na cukrovku), tudíž trpně usedáme v pivovarské restauraci. Zázraky opravdu nečekáme a také se žádného opravdu nedočkáváme. Po place se zmítá a plouží hafo brigádníků. Působí jako z chráněné dílny. Po všech stránkách. Kolega se sebezapřením zvládá přiteplalý vývar se dvěma pozoruhodně tuhými pidiknedlíčky, o které ohýbá protivně malou a mělkou lžíci. Gerojsky se pere i s libovými brabci bez chuti s červeným zelím a bramborovými gumáky. Jezevec pouze a jen z povinnosti mrzutě uždibuje též gumovou tlačenku-mozaiku s oschlou cibulí. Talíři nepochopitelně vévodí kopa ichtilního lupení rukolového typu. Horší je to s pivkem. Že se čeká dlouho a není dostatečně vychlazené nás ani nepřekvapuje. Nemilé ovšem je, že obě malá jsou mlíkem. Pouze bílá pěna bez čepice. Nevýrazné nedobré mlíko. Nelze nijak hodnotit. První přitom mělo být novinka. Ležák Šlik s deklarovanými hodnotami 11,2º, alc 4,4 %, IBU 34. Nijaký dojem zanechává naprosto stejný jako druhá údajně Svijanská desítka. Rozdíl zaznamenáváme pouze ve tvaru skla. Sklo pěkné a stylové je. Takže jsme se i letos znovu tvrdili v tom, že chcete-li si dát Svijany, raději ne ve Svijanské pivovarské restauraci. Následuje dlouhý komický výstup v Turnově, kde plán návštěvy nebyl naplněn. Náladu si jedeme spravit ke šteklovskému stánku na Hrubé Skále. Nadšeně nás vítá okatá Lucka. Zase prší. Konečně normální pivo. Dvanáctka Rohozec. Pochvalně registrujeme guláš (údajně vynikající a z kližky, na což i máme zaujatého svědka) a brabce v nabídce stánku. Jsme ovšem otráveně zafutrovaní ze Svijan, čili až někdy příště.

Chýně (BPH III.) + Řeporyje (ZN 51.): 4. 9. Cyklohráček drandí s vlakvedoucím Tomášem a hrajvedoucí Kačí (předtím na hlaváku zdravíme průvodčí Lucku, která Cyklohráček zase ošéfuje až někdy v říjnu). Výlez na Zličíně. V Chýni u Strahovského rybníka dychtivě lapáme zářijové paprsky. Slunce pálí, přitom je chladné. Bez síly. O jedenácté sedíme v Pivovarské krčmě (www.pivovarska-krcma.cz). Obsluhující paní a nečekaného pána v kuchyni vidíme poprvé. Líčíme na námořníka z jelena. Psáno s bramborem vařeným, doneseno s mušličkami. Přežijeme. Omáčka přiměřeně rajská, kousky vajíčka milé, jelen měkký a chutný. Primisima. Na čepu řeporyjské. Desina, dvanda polotmavá a třináctka Ale Tamara. Desina tradičně chýňsky, resp. řeporyjsky nakyslá. Tamara polotmavá, citrusová, vcelku pohodová záležitost.

Budvar (BPH VI.): 5. září Cyklohráčkem, s hrajvedoucí Kačičí, na Cibulku. Sjezdík na Plzeňskou a nekončícím stoupáním na Ladronku. Petřinami a Ořechovkou do Dejvic. Do Orig Budvarky (https://dejvice.pivnice-budvarka.cz). Pár minut před jedenáctou už mají otevřeno. Příjemný pokec se sympatickým a pivně protřelým výčepním. Budvar 33 (alc 4,6 %, IBU 33), chmelený Agnusem, výtečný. Wow! Ve vymazleném skle. Ošetřený, hořký, pitelný. Opičí Ejl tahle Budvarka nedostala. Zatím si prý hosté zvykají na nové světlé výčepní pivko Redix.

Vzpomínky na Plzeň (BPH VIII.): Kdysi dávno, před více jak cca půldruhou dekádou, jsme pravidelně zasedávali (i s Bertíkem) v Bredovském dvoře. Plzeň bývala kousatelná a koleno mívalo kůrčičku excelentní (Ostatně chodil na něj nezřídka i JP z RaJe, ještě předtím, nežli premiéroval). Do Breďáku (https://restauracebredovskydvur.cz) nakukujeme 20. 9. Tzv. plzeň snesitelná (i když namísto avizované hladinky je to trošku mlíko), hotovkové čevabi také. S hořčicí a cibulkou, jak je to správně. Jedinou pidivýhradu máme k šiškám, které byly značně světlé. My raději tmavé, připálené. Obsluha bez nadsázky okamžitá. Chválíme i to, že jídelní listy ponechávají pořád na stolech. Nikdo je hostům nerve z rukou, jak bývá většinou u nás protivným zlozvykem. Breďák má vařit tradiční českou kuchyni (do které ovšem řadí i hambáče a BBQ křídla). Nádherné je, že na stolech leží i klasické papírové účtenky. Pa-rá-da! Pozitivní dojem z krátké návštěvy bolestně kazí, že na dohled Breďáku letmo monitorujeme minimálně pět či šest kebabáren. To v Istanbulu také kolem jedné kebabábarny v centru můžete napočítat patero českých hospod? Ne. Proč asi? Hrdá a především chytrá země si tohle přece hlídá. Ani nedopustí. Nedopustí ani to, aby nemovitosti mohli vlastnit cizáci. Howgh!

Kersko (BPH IX.) + Poděbrady (ZN 35.): 2. 9. konečně náznak návratu snesitelného počasí. Poslední týden srpnový byl hrozný. Nutno využít. Bez debat. Elefantem do Kolína. Tady čeká kolíňák Čahoun a vyjíždíme podél Labe směr Poděbrady. Lužní les fantastický jako vždy. Bistro Na soutoku v poledne zavřené. Snad otevírá až od 2 PM. Nikde nic napsáno. Sousední zahradní hospoda Cidlina čepovala Krušovice a byla příšerná nejenom kvůli tomuto. Nyní (ne)láká na starouše a Bernarda. Příšerná zůstává. Hladový Čahoun se ošívá nad kyselým Bernardem a umělohmotnou parodii na párek v ještě umělohmotnější parodii na pečivo. Další zastávkou jest Poděbradský pivovar. Před vstupem nás zarazí tabule hlásající samoobslužný provoz. Nesouhlasně glosujeme (za použití jadrnějšího výrazu o zadní části těla) a za námi se ozve: „Tak mi přiveďte dva pingly“. Pan majitel. Prý nemůže sehnat obsluhu. Nikdo po kovidu nechce dělat. A prý nechtěl ani před ním. Takže i v létě z pivovarské restaurace udělal samoobslužnou zahrádku s okénkem. Ceny samoobslužnému bufíku přitom neodpovídají. Hotovky dražší nežli i v Praze v hospodách, kde jste normálně obslouženi. A velká sláva to tedy není. Na druhou stranu všechno jde rychleji než s obsluhou, které bývala hrozitánsky pomalá. Čahoun si přehnaně nestěžuje na brabce ani na opečenou klobásu na doražení. Jezevec váha, posléze odevzdaně (a více z nudy nežli chuti a hladu) prubuje grilovanou krknu. Talíř obrovitý, maso maličké. Na talíři se ztrácí. Je přitom docela jedlé. K tomu dva kousky malé bagetky zastříknuté oku nelahodícím žabím hlenem. Plus nevelká hranatá mistička s troškou pidiřezanky rajčat a paprik. A kulatá malá mistička s podivným jogurtem. Dip? Pivka slabší. Šenkován Poděbradský Zdroj. Dříve vařen v Kácově, nyní nevíme (a snad vědět ani nechceme, možná přímo ve Zdroji). Jedenáctka a dvanáctka světlé, tmavá čtrnáctka a speciály dvanáctka Ale a čtrnáctka IPA. Dvanda kyselá, jedenáctka ještě kyselejší. Nic víc. Bez výrazu. Místní piva nám nechutnala a nechutnají. Leč návštěva Poděbradského pivovaru je jednou za rok povinností. Rádi podél Labe projíždíme. Výlet se vydařil. Ještě vydařenější je akce 9. 9. Elefantem do Lysé, s plánem návštěvy výstavy Natura Viva 2021. S premiérovým využitím Cyklověže. V Lysé trůní u nádraží hned dvě krasavice. Obsluha fakt jednoduchá a bezproblémová. Na jedno zmáčknutí je Tátoš uchopen, vyzdvihnut a ustájen. Za 24 hodin se zaplatí symbolická pětikačka. Tleskáme. Jedinou výhradu máme k názvu Bike tower. Jsme v Čechách, takže žádná Bike tower, nýbrž Cyklověž. Fuck angličtina! Na výstavě startujeme vypálením červa u pohublého Dr. Cába v šišáku. Třešnovice 42 % má koule, grády. Píše a krásně hřeje. Monitorujeme Svatohubertský Kácov a moravský Šerák u Cábů. Testujeme jedenáctku ležák z minipivovaru Zlosᴪyn z Losin. Báječně studený, hořký. Fajn splachuje ovárek z kolínka divočáka. Porce za CZK 190 veliká, divočák ovšem značně fádní. Natura Viva se nám letos líbí. Hlavně proto, že je tu méně lidí. Z Lysé přes Litolský most (s kilometrovými kolonami na Lysou díky nehodě na dálnici) na Kersko. V Bistru Kersko šikézní matýsky a božsky vychlazená i ošetřovaná nymburská jedenáctka.

Dětenice a Český Ráj (BPH XI.) + Rohozec (ZN 19.) + Neumann (ZN 19.) + Mostecký Kahan (ZN 28.) + Malá Skála (ZN 41.): 12. 9. ráno podruhé navštívena výstava Natura Viva 2021 v Lysé. Od Dr. Cába tentokráte na vypálení červa hruškovice 42 %. Skvěle namražená. Následuje pachtivé pátrání po houbách mezi Boleslaví a Sobotkou. Několik různých kousků odnášíme, leč žádné žně. Bodne gulášek s rohozeckým u stránku hruboskalského Hotelu Štekl (https://www.hotel-stekl.cz). Guláš dobrý. V okénku stánku s grácií kraluje rošťanda Lucka.

Pivní literatura (BPH XIV.): Níže představená publikace pivní sice není, nicméně k BPH, resp. ZN však dozajista patří. Vztahuje se k letní rubrice Tour de Putyk. Zakoupena byla v trafice poblíž bechyňského Hotelu U draka o tradiční prázdninové jihočeské anabázi. Brandejs, P.: Příběhy bechyňských domů a jejich obyvatel. Bechyně: Pavel Brandejs 2021. 357 s. ISBN nemá. Stavař Pavel Brandejs náleží k spoluzakladatelům Spolku rodáků a přátel Bechyně (https://rodacibechyne.cz). Coby hrdý bechyňský patriot píše a vydává texty o dějinách města. Není profesionálním historikem, nýbrž nadšeným amatérem, který historii rodné Bechyně často nahlíží z hlediska své profese, jak ostatně naznačuje i název představované knihy - příběhy domů. V edici Bechyně, za sponzorského přispění, zpracoval a vydal publikace: Bechyně na starých pohlednicích, Bechyně zmizelá, Bechyně filmová stezka, Bechyně na letním bytě. V létě 2021 se objevují Příběhy bechyňských domů a jejich obyvatel. V titulu Bechyně na starých pohlednicích (Bechyně: Pavel Brandejs 2016. 111 s. ISBN nemá) za pomoci starých pohlednic ze své sbírky autor vypráví o Bechyni konce 19. a první poloviny 20. století. Po textu Bechyně zmizelá (Bechyně: Pavel Brandejs 2017. 74 s. ISBN nemá) následují brožura Bechyně filmová stezka (Bechyně: Pavel Brandejs, resp. Písek: Hemala. 28 s. ISBN nemá) a kniha Bechyně na letním bytě (Bechyně: Pavel Brandejs 2019. 182 s. ISBN nemá). Dodejme: 1) Tématice zmizelé Bechyně je věnován taktéž text Trčková, J.: Obzory ztracených osudů. Historie židovských obyvatel Bechyně. Pelhřimov: Nová tiskárna Pelhřimov 2016. 79 s. ISBN 978-80-7415-139-2. Bechyňská kantorka zde popisuje historii židovských obyvatel Bechyně. 2) Brandejse a jeho práci, evidující lokace, na kterých v městě Bechyně vznikaly záběry řady českých hraných filmů (v čele s komedií Ryba na suchu a TV filmem Zlatí úhoři), televizních seriálů a dokumentů, představuje TV pořad na https://www.ceskatelevize.cz/porady/1096008034-tristatricettri/220562254200006/video/790736. Text Bechyně na letním bytě mapuje „fenomén, který změnil Bechyni“. Tímto fenoménem je vznik řady vil, sloužících od konce 19. století a následně za první republiky jako letní byty a sídla dobře situovaných hostů lázeňského města, hledajících v Bechyni odpočinek a klid. V přehlídce „letních staveb“ figurují rozlišné typy moderní architektury období konce 19. a první třetiny 20. století (secese, kubizmus, funkcionalismus, tyrolský styl, hrázděné lázeňské vily i pseudoslohy). O bechyňských letních sídlech hovoří P. Brandejs v podcastu na https://vltava.rozhlas.cz/na-letni-byt-do-bechyne-jake-jsou-pribehy-mistnich-domu-ktere-mapuje-pavel-8556475. Brandejs dokumentuje, kterak bechyňské lázeňství s okolní přírodou přitáhlo tzv. letňáky, kteří se tu začali usazovat a měnit ospalé městečko v dobově kulturní a živnostenskou „perlu Jižních Čech“. Brandejs je i spoluautorem brožury Po stopách slavných rodáků a osobností města: Naučná stezka z edice Přívětivá Bechyně (Davey I., Brandejs, P., Bechyně: Spolek rodáků a přátel Bechyně 2021. ISBN nemá). Zmíněné publikace obsahují vedle textu četné fotografie (barevné i černobílé), ilustrace, portréty, mapy, faksimile. Brandejs snáší bohatý faktografický i obrazový materiál k dějinám Bechyně. V titulu Příběhy bechyňských domů a jejich obyvatel fotografie nechybí téměř na žádné stránce a reprezentují cca polovinu celé knihy, možná dokonce více než polovinu. Anotovaný titul Příběhy bechyňských domů a jejich obyvatel je bez úvodu i závěru a sestává z devatenácti kapitol. Úsporným jazykem vypráví a především bohatě dokumentuje devatenáct příběhů bechyňských domů. Obsahuje i přepisy drobniček z dobového tisku ilustrující každodenní život v představovaném objektu. Vlastní úvod do jisté míry supluje „Příběh první O Bechyni“. Uvádí do novodobé historie města Bechyně, připomíná jeho založení a vznik kraje - a to na pozadí bechyňského náměstí jako celku. Přichází „Příběh druhý Okresní záložna hospodářská“, který se soustředí na stavební vývoj a historii budovy, včetně přiblížení jejích obyvatel, stojící na severovýchodní straně náměstí. Dnes v přízemí sídlí cukrárna s nezvyklým reklamním nápisem CUKRÁRNA-GELATERIA VEIS. Obdobnou strukturou se vyznačují též kapitoly následné. „Příběh třetí Hospoda U Šašků“ je věnován nárožnímu objektu v horní části náměstí. Příběh nenápadného domu na východní straně náměstí přibližuje „Příběh čtvrtý Dům u Šimáků“ s představením několika generací rodiny Šimáků. V jejím vlastnictví zůstává objekt po celou dobu existence. Na historii domu v horní části náměstí s několik let zavřenou, a smutně chátrající, pivnicí cílí „Příběh pátý Hostinec a řeznictví U Pichlů“. Opomenuty nejsou ani další lokality, v nichž v minulosti fungovala hospoda U Pichlů. Věrně zachycena je téměř dvousetletá anabáze pichlovských hospod a obvykle i řeznictví po bechyňských domech. Šest adres, na kterých zcela jistě visel vývěsní štít „U Pichlů“. Současný penzion s vyhlášenou restaurací U Pichlů sídlí na náměstí dole, v rodném domě skladatele V. Pichla. Portrét jednoho z nejslavnějších (a skoro zapomenutých) bechyňských rodáků je součástí šesté kapitoly („Příběh šestý Zájezdní hostinec Antonína Krause“). Zachyceny jsou proměny historické, válečné i nové období. Po válce tady hospoda i řeznictví skončily, restaurace se do domu vrátila po čtyřicetileté pauze. Penzion a restaurace U Pichlů (dříve vinárna) se chlubí oceněním Hospůdka roku 2010.  Bechyňským lázním je věnován „Příběh sedmý Historie lázní, zvaných Libušiny“, patřící k nejobsáhlejším kapitolám celé knihy. Obsahuje subkapitoly „První zmínky o lázních“, „Nájemci lázní, kdo provozoval lázně a jak lázně fungovaly“, „Třicátá léta“, „Třicátá léta v lázních objektivem Gustava Vaňka“, „Válečná léta“ a „Nová doba“. Prohlídka bechyňských domů pokračuje v Zářečí. „Příběh osmý Dolní lázně v Zářečí“ představuje objekt bývalých panských lázní, později hostince místními zvaným „U Janků“, který hrál hospodu U rozvědčíka ve filmu Zlatí úhoři. Zdokumentovány jsou i sochy a další zajímavosti bývalého Vodního předměstí. „Příběh devátý Dolní mlýn v Zářečí“ seznamuje s historií areálu Dolního mlýna, včetně fotografií z povodní 2002 a 2013 anebo pasáží „Mlýn v hledáčku filmařů, malířů a vydavatelů pohlednic“. Další mlýn poblíž Bechyně stojí na pochmurné říčce Smutná. Mlýn na Prádle blíže přibližuje „Příběh desátý Mlýn na Prádle“. „Příběh jedenáctý Truhlářství Chmel a pivovarská lednice“ líčí historii rohového domu na konci Libušiny ulice, ze kterého je dnešní Hotel U draka, který se stal součástí Lázní Jupiter. Před hotelem tradičně startuje bechyňská koloběžková Grand Prix, propukající vždy koncem července. Letos se jel již 49. ročník. Neobvyklý nárožní objekt je předmětem dvanácté kapitoly, s názvem „Příběh dvanáctý Pštrosova vila“. S představením stavebníka a docenta architektury Z. Pštrosse. Původně letní vila slouží v současnosti jako penzion. Pět mírně nostalgických zastavení na čtenáře dýchne smolná třináctka - „Příběh třináctý Domy, které neměly štěstí“. Připomíná objekty, které definitivně zmizely. Zbourány ustoupily moderní zástavbě. Prvním zastavením je Poprův obchod, druhým Burdův dům (s knihkupectvím E. Kučery), třetím Jägerhaus, čtvrtým prvorepublikový Hotel Čihák a pátým secesní vila Louisa. Proměny ulice a příslušné městské zástavby zachycuje obsáhlý „Příběh čtrnáctý Od Stodolní k Písecké ulici“. S paragrafy „Proměny jedné ulice“, „Mezi Libušinou a Čechovou ulicí“, „Za Čechovou ulicí ke Kerasu“, „Sportu zdar“, „A čím byly stodoly nahrazeny?“, „U Dobiášů“, „Kdo byli otec a syn Dobiášovi ...“, „Bílkova strojírna“, „Stavebník domu Josef Bílek starší“, „Strojírna, výroba a prodej“. Doplnit je možné, že Keras (Keramická akciová společnost) byl založený LP 1922 jako nástupce předválečného Výrobního keramického družstva. Keras více jak sedmdesát let produkoval drobnou keramickou plastiku. S Kerasem je neodmyslitelně spojena i bechyňská Keramická škola. Dnes Střední umělecko průmyslová škola Bechyně. Ke známým absolventům patří K. Kryl, který původně chtěl být hrnčířem. Výrobu keramické plastiky nahradil minipivovar Keras s restaurací (https://www.pivovarkeras.cz). Faru a s ní související kostel sv. Matěje představuje „Příběh patnáctý Budova bývalého děkanství-fara“. Rekapitulována přitom jsou na třiceti stranách dějinná data i významné osobnosti vztahující se k Bechyňské farnosti. „V Bechyni druhé poloviny devatenáctého a první třetiny dvacátého století bývalo okolo patnácti hospod. Na dvoutisícové město to nebylo tak málo ...“ (s. 292 anot. publ.). Bechyně mívávala i dva pivovary. Což P. Brandejs popisuje ve - výše zmíněné – knize Bechyně na letním bytě. Podrobněji historii bechyňského pivovarnictví, které se rozvíjelo ve dvou základních liniích (městské – obecní a později i vrchnostenské), zachycuje encyklopedie Jákl, P.: Encyklopedie pivovarů Čech, Moravy a Slezska. II. díl. Jižní Čechy. Praha: Libri 2010. 791 s. ISBN 978-80-7277-227-8. Heslo Bechyně (tamtéž, s. 11-16) shrnuje historii pivovaru městského (v místě restaurace Protivínka) a postupně dominujícího panského - zámeckého. Některé dávno neexistující oživuje „Příběh šestnáctý Zaniklé hospody“. Připomenuty jsou bývalé hospody U Lendrů, U Simonů, Na Táborce nebo U Ctiborů. Chybět nemůže ani dříve známá hospoda Na růžku, ze které je v současnosti pouhá samoobslužná jídelna otevřená v pracovní dny. S historií seznamuje „Příběh sedmnáctý Restaurace U Podlahů, dnes Na růžku“. Objekty spojené s péči o potřebné a její bechyňskou historii přibližuje „Příběh osmnáctý Jak se Bechyně starala o potřebné“. Zmapován je špitál, řádové sestry, které zde působily, Ústav sv. Josefa či dům u Švestků anebo obecní chudobinec. Poslední kapitola je věnována bechyňským hákům. „O co jde? O střešní krytinu, a ne ledajakou“ (s. 338 anot. publ.). „Příběh devatenáctý Bechyňské háky“ vypráví o specifické krytině ve tvaru ležatého S. Tato se nikde jinde ve Střední Evropě nevyráběla. Také její používání bylo omezeno na Bechyni a nejbližší okolí. Háky totiž nebylo na střeše možné kombinovat s jinými druhy pálené krytiny. Popsána je historie a výroba háků a v úplném závěru je dokumentováno, „Kde ještě v Bechyni najdete na střechách háky“. Publikace končí zdůrazněním krásy a kouzla bechyňských střech. Kniha je čtenářsky přívětivá a vlastně pořád veselá. Vybízí k opětovnému zalistování, leč dá se bez námahy zvládnout i najednou. Z jejích stránek doslova sálá nostalgie starých, dobrých časů. Časů, a to i časů docela nedávných, kdy byl svět ještě (alespoň relativně) v pořádku a destrukce normálnosti a zdravého rozumu neútočily až tak brutálně a dramaticky jako dnes. Práce věrně zachycuje historické proměny města Bechyně a vtahuje do poklidné a ospalé maloměstské atmosféry. Maloměstské v tom nejlepším slova smyslu. Titul může být nejenom vhodným dárkem a půvabným obohacením knihovničky, ale i námětem k návštěvě a na výlet. Brandejsovy publikace o Bechyni je možné doporučit všem zájemcům „odněkud“ (Nikoli tedy kosmopolitním světo- či euroobčanům bez kořenů „odnikud“, resp. „odkudkoliv“ a „odevšad“). Nicméně primárně jsou Brandejsovy knihy orientovány na čtenáře, mající k městu Bechyni hlubší vztah. Jezevec Bechyni zná a pravidelně rád navštěvuje více jak čtvrtstoletí. Hodlá nadále. Bechyně zůstává uklidňující a nejen Šťávova (a Kalouskova).

Stará Praha (BPH XIX.) + Žižkov (BPH XX. + XXV. + XXVIII. + LII.) + Praha (nejen) pivní (ZN 28.): 10. a 11. 9. zuří na Jiřáku tzv. vinobraní. Údajně s atmosférou c.k. monarchie. FJI a Sissi. Možná přijel i sám Radecký. Nevíme. Osobně se kavárenskému obludáriu na Jiřáku vyhýbáme, jak to jenom jde. Od agenta-chodce ale získán letáček rodinného pivovaru Švihov z Němčic, pošta Loket. V nabídce osmice piv z edice holanské kořeny a belgická stezka. S mottem „... ochutnejte naše holandské a belgické speciály vařené u vodní nádrže Želivka a z tamní vody“. K tomu přikusujte vafle, bez kterých prý nelze žít. Jak kdo. Nám se bez vaflí žije docela dobře. Nové chutě mohou mnohé lákat a pivko lidi opravdu spojovat. Proč ale u české Želivky upoceně imitovat holandské a belgické originály? To kolem mlýnů v Holandsku anebo na antwerpské promenádě se také trapně pachtí za českými speciály v trapné honbě za tzv. světovovostí? Mnohem více potěšily rozdávané předměty z akce Dny žižkovského kulturního dědictví 2021, probíhající v září a říjnu. Půvabné je Žižkovské pexeso s postavami Žižkovského betléma. Ujde i pexeso Praha 3 - známá a neznámá místa. Nejpůvabnější je starosvětsky vyhlížející obálka zvící pomenší bonbonierky. Pozdrav ze Žižkova. Namísto sladkého mlsání obsahuje tucet sladce kolorovaných pohlednic se starými fotkami starého Žižkova. Včetně Škroupova náměstí. Hospoda U sadu vidět není. Nádherná nostalgie. Což platí i o sadě pohledniček pomenších ze souboru Vítejte na Žižkově. 20. září pod žižkaperkem happening Hašek Sauer Švejk 100 ke stému výročí vydání knihy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Na Prokopáku inaugurace lavičky pro Jaroslava Haška a Frantu Sauera, s účastí Haškova vnuka Richarda. Žižkov Žižkovákům! My nejsme Praha! P.S. (1) Připomeňme start budějické anabáze Josefa Švejka, který se stal v národním písemnictví asi nejproslulejším konzumentem českého piva: „Dobrý ten muž věřící v nevinnost Švejkovu, dal mu velkomyslně pětku na lístek a na pivo. Švejk pil jedno pivo za druhým a pomalu ale jistě se odřezával od Českých Budějovic ztráceje každou sklenicí piva možnost koupi si vojenský lístek“. P.S. (2) V Kubeličce No. 10 slavnostně, s čestnou stráží, odhalena 21. 9. pamětní deska Jiřího Schamse, známého jako Regi. Legendy legendárního SOGu.

Pivní toulky Žižkovem (BPH XX. + XXV. + XXVIII. + LII. etc.) aneb co starého (každá změna je k horšímu) doma U sadu: Na žižkaperku, na škroupáku, zkrátka doma U sadu (https://www.usadu.cz) se žije. Září ve znamení příprav a realizace sadovského svatebního mejdanu na smíchovském botelu. Pan Martin symbolicky vyplouvá na společnou cestu životem s paní Hankou! Sexy Háňou v nádherných šatech bílých s několikametrovou vlečkou. Martin je nejenom tanečník, ale i manekýn. Všichni jako ze žurnálu. Veliké ovace i gratulace! V samotném finiši prázdnin, těsně po háesku Viper, doráží k Sadu další novota. Bublinkatý cider Kingswood Apple Sect. Jablečný nápoj s příchutí šumivého vína. Nemusíme všechno. Ještě v srpnu začíná také nalévání maďarského či španělského Búúčáku. Lahodné to šťávy z hroznů. Prý je dobrá a na odbyt prý vcelku jde. V září doráží červený burčák moravský skoro pravý. Zářijovou Volbou sládků jest pšeničný Kozel. Přesněji Kozel Mistrův pšeničný. Sadovský kohout na pár dnů okupuje. Nasládlý. Má se údajně hodit ke krevetkám a mořským plodům. V půli septembera se objevuje také zelený Konopný ležák. Lobkowicz z Jihlavy. Nefiltr ležák (alc 5,0 %, IBU 30, EPM 11,7 %), ochucený přírodním bylinným aromatem s výtažkem z konopí. Má přinášet příjemnou hořkost žateckého chmele s delikátní chutí a svěží zelenou barvou. Velikonoční. Zvědavě koštujeme. Barva zelenkavá až zelená. Chuť zvláštní, nakyslá hořkost, přesněji nepříliš příjemná trpkost. Jinak prázdné. Žádný wow efekt se nekoná. Když žižkovské tzv. vinobraní, tož i U sadu. Akce Posvícenské hody/Vinobraní. Na programu: kačení jatýrka na grilu, kačení noha na jablkách a sušených švestkách, kačení kozy sous-vide s pomerančovou omáčkou, jehněčí kostky na česneku, posvícenské koláčky. 22. 9. přichází na čep říjnová Volba sládků. Nefiltr Plzeň. Vypít se dá, leč očekávání (nejen naše) byla větší. Z Breďáku nám obyčejná udělala lépe. A ani jedna zdaleka nemá na Budvar B33.

Pivní kuchaření a kapsaicin (BPH XXIV.) + velká kapsaicinová hitparáda (ZN 50.): Na Natuře Viva v Lysé zakoupena údajně maďarská údajně pálivá paprika. Od šejdířského prodejce nepříliš důvěryhodného. Pálivá průměrně opravdu je a docela chutná i mizí. Takže v naší kapsaicinové hitparádě (p.t. chilifilové a chilifilky vizte odklik menu BPH) bere hodně vysokých 7 bodů. Pouhé 3 bodíky přidělujeme koření s chilli Habanerem od novopackého J. Kosiny. Ochladilo se a tak nadrženě testujeme chilli polévku Habanero Noodles. Přesně se produkt jmenuje Zeleninová polévka s Habanero. Nudle jsou široké a rýžové. První problém. Další problém signalizuje označení Vegan a Bez lepku. Jediný průhledný sáček se žluto-hnědou směskou koření. Podle etikety se solí, bylinami, cibulí, mrkví, ekologicky pěstovaným chilli Habanero etc. Zaléváme dle pokynů nudle a obsah sáčku s kořením vodou a necháváme 3-5 minut nabobtnat. Zaléváme vodou vroucí a snad činíme správně. U vody v návodu na přípravu totiž stojí pouze 300 ml. Jak teplá voda má být nikoli. Nakukujeme do propozic k nejpálivější chilli polévce Carolina Noodles, která zůstává neotevřena. Návod na výrobek Kuřecí nudlová polévka s Karolínou říká, že nudle (již daleko sympatičtější, pšeničné, tenké) a obsah sáčku s kořením máme nasypat do kastrolu, zalít 400 ml vody a vařit 1-2 minuty. Jak dopadl košt Habanero Noodles? Rýžové nudle nám zoufale nechutnají. Plavou v nevábné žlutavé vodě, která sice ostřeji hřeje, ale protivně slaně. Chuť nemá žádnou. Jen slanost a slanost. K tomu smrdí. Zklamání. Nudle s Carolinou vyzkoušíme jindy. Raději zůstaneme dnes u oblíbené orientální instantní nudlové polévky s krevetovou příchutí Mama Orientyl Styl Instant Noodles Shrimo (Tom Yum). Chutná nám, neboť: 1) nějakou chuť má, 2) není slaná, 3) pálí srovnatelně s Habanero Noodles, 4) vyjde cca pětkrát levněji při stejném množství, 5) je běžně k mání u našeho žižkovského Vietnamce. Sice její chuť zvýrazňují éčka a asi ani nebude cool vegan a cool ekologická. Což je nám srdečně ukradené. Zachraňovat planetu nehodláme. Planeta potřebuje zachránit především před aktivisty a zachránci. Howgh! P.S. Na FT Jiřák nešlo odolat keříku Habanero Lemon. Malý stromek ověšený obrovitými papričkami. Riskantně do nory odtransportován na Tátošovi. To bude sklizeň. Chilli zdar!

Pražské cyklopivní trasy (BPH XXX.) + Hostivar H¹ (ZN 18.) + Hostivar H² (ZN 51.) + Spojovna (ZN 51.) + Jince (ZN 24.) + Liboc (ZN 24.) + Prosek (ZN 25.) + Malešice (ZN 28.) + LP (ZN 32.) + Kolčavka (ZN 35.) + Uhříněves (ZN 45.) + Kbely (ZN 55.) + Počerňák (ZN 60.) + Spojovna H³ (ZN 65.): 15. 9. míříme do Milovic. Na masaryčce však zmatky. Cosi vyteklo u Poříčan. Výluky, odklony. Na Milovice a Kolín zpoždění přes hodinu. Na Kralupy cca 40 minut. Kdy se pojede, nikdo neví. Tudíž vlézáme do sympatického vláčku jménem Kristýnka. Spoj do Čakovic. Kristýnka nezlobí a jede přesně. Druhá souprava na téže trati se jmenuje Klárka. Hezké. Z Kristýnky vylézáme ve Kbelích a po chvíli již zastavujeme u Kbelského pivovaru (https://kbelskypivovar.cz). Anglický roastbeef s dipem z pečeného česneku plus americký kořeněný brambor = skvělé. Startujeme 12 Piloty, přelétáváme 10 Dušemi a dolétáváme 10 Sysly. Piloti jsou světlá dvanda, dneska nějak moc do citrusova. Ač ležák, tentokráte spíše do ejlova. Duše jsou příjemný, lehký, výčepní desítkový ejlík. Sysle osvěžující, veselá, excelentní desítková pšenka. Nejlepší, co známe. Ještě teče 11 Pocestných a 14 Jepic. 13 Havranů a 15 Sirén mají dneska na čepu pauzu. Obsluha rychlejší blesku. Vše přineseno v okamžiku. Obsluhující holčiny hbité, milé, pohledné. Pokérované ovšem hodně nepohledně obě. Hlavně copatá blondska. Proč se takhle otřesně hyzdí? Lekli by se i v gulagu.

Únětice (BPH LVIII. + LXVIII.) + Bubeneč (ZN 61.) + Perron (ZN 64.): 14. 9. výkop od metra Veleslavín. Šárkami a Kopaninou bicyklmo na Horoměřice. Po předlouhých letech znovu otestovat horoměřickou jídelnu - občerstvení. Když jsme ještě kdysi v divokých devadesátkách měli bicykly ustájené na Suchdole, stavovali jsme se tam hojně. Bývali jsme nadšeni. Reference z dob nedávných tak nadšené už vesměs nejsou. Nejen proto, že cenově značně přitužili. Prubujeme královské ledvinky s rýží. Přesně za kilo. Spokojenost. S velikou porcí i kvalitou a chutí. Cmrndají Braník, do kterého nejdeme. I další jídla působí chutným dojmem a porce dávají pořád skutečně obří. Jako kdysi. Kolega před pár dny tady byl otřesen a doslova zhnusen starým, mnohokráte ohřívaným cosi, vydávaným sprostě za ovar. Smůla. Nostalgicky projíždíme Nový i Starý Suchdol a nostalgie nás pozvolna opouští. Suchdol není, co býval. Nové baráky, spoustu aut, kolony, zácpy. U Kozích hřbetů se buduje gigantické pohřebiště. Brr. Už nás tak nemrzí, že Suchdoláky už nejsme. Sjezd okolo Zvířátek do Roztok a obhlídka (snad) hotové betonové zahrady nádražního pivovaru Perron. Zavřená brána. Bez otevíračky. Nalézáme torzo pomuchlaného plakátku zvoucího na otevření pivovarské zahrady 10.-12. 9. od 18. S muzikou. Zda akce proběhla, a především kdy zasejc budou mít otevřeno, se nikde nedozvídáme. Místní jazykové drze a zarytě mlčí. Mučit se nám dnes nikoho nechce, takže odjíždíme směr Selc (alias Sedlec) bez informací. Nějaké potupně získáváme až skrze https://www.perron.cz. Perron Garden má ve dny všední otevírat od 14, o víkendech v pravé poledne. Vedle orig piv nabízí BBQ kuchyni. Uvidíme. To únětičtí hezky česky zvou na akce Dny českého piva. Na 25. až 30. září nachystali Svatováclavský speciál světlý ležák 14°. Na počest sv. Václava, patrona pivovarníků. Světlé, nefiltrované, alc 5,5 %. Uvařeno na tři rmuty s použitím novozélandského chmele. K Svatováclavskému pivku v pivovarské restauraci (www.unetickypivovar.cz) mají v plánu servírovat koleno. Možná nám vyjde, stavit se. Vyšlo, ovšem až na druhý pokus. 25. 9. do Únětic šlapeme ze Selce. Jenže přes Roztoky. Právě odbila dvanáctá. Roztocká pivovarská zahrada Perron má bránu dokořán. Nakukujeme. Zdržujeme se déle, nežli bylo zamýšleno. Atmosféra, prostředí a superhořká piva připomínají jabloneckého Volta. Ale místo u přehrady tu sedíte u kolejí, skoro přímo na roztockém vaksálu. Šotouši si mohou na vláčky doslova máknout. Mix Volta s železničním pivovárkem Řevnice. Prostředí laděné do postmoderního eko & bio pro mileniály, nemající hluboko do kapsy. Nechybí pískoviště pro prcky ani opalovací sesle. Personál za dlouhým pultem mladý, nadšený, svěží. Malé podium, muzika z repráků. Ošklivá. Bez rytmu. Tupé feťácké tuc-tuc. Přežijeme. Pivka zatím stále vaří u Muflona v Kunraticích, nicméně přísně podle roztockých receptur. Zahajujeme mokem, na který se vyloženě těšíme. Ležák třikrát chmelený. Perron Cult 12º (12,5 %, IBU 40). Sakra dobrý. Setsakra dobrý. Vymazlený hořký, pitelný, veselý. Líbí se nám i stylové sklo s logem Perron - pivo z Roztok. Co dál nalejeme do hlavy? West Coast IPA s názvem Perron Area 58 (13,3 %, IBU slibných 60). Nádherná hořkost. Síla. Dostáváme hlad. Na Únětice rychle zapomínáme. Roztocká nabídka přitom není moc klasicky hospodská. Hranolky, burgry, sandwiche, pastrami, syrec piri-piri, trhaná rozlišná masa, sladké palačinky z Frankreichu, klobása Perron. Co je hořčice Perron? Volíme české pršuty Chovaneček. Zážitek kulinářský i estetický. Čtyři druhy pršutu (včetně kachního), speciální chleba a kyselá okurka. Všechno výtečné. Proklatě chutné a hodně syté. Splachujeme Cultem. Desertujeme subjektivně nejhořčí položkou. American Amber Ale Perron Redster (13,6 %, IBU poctivých 60). Vskutku hořká zajímavost. Ležák Cult je vyladěný, svrchně kvašená pivka jsou spíše exotikou na jedno ochutnání. Na čepu ještě NEIPA Perron Hazy (15,4 %, IBU 60, ondyno jsme Hazyho koštli Na statku v Úholičkách), Californian Ale Perron Bitter Summer (10,5 %, IBU 50) a pšenice belgického typu Wotvik od hostujícího hostivařského rodinného Vika (11 %, IBU 12). Zajímavá sestava. Na zimu roztočtí připravují stanové zastřešení zahrady. Perron se rozjíždí. Nejsme na Perroně naposledy. 26. 9. raději míříme na Únětice zeshora. Z Petřin Šárkami na Kopaninu a přes sv. Juliánu do Horoměřic. V zahradě únětického pivovaru narváno. Tucty kol a kočárků. Připomíná to menší Oktoberfest. Obludárium. Hbitá obsluha kmitá. Speciál čtrnáctka ujde, leč je mírně docitrusova (asi díky chmelu ze Zélandu). Nefiltr dvanda klasičtější. Víkendová nabídka láká na duo pokrmů z pravé svíčkové. Za hubičku nejsou. Biftek na pepři anebo svíčkové plátky? U plátků nás odpuzuje avizovaná rukola. Vzpomínáme na luxusní totalitní svíčkové řezy Opera s játry. Tady namísto jatýrek sejra Grand Moravia a ichtilní lupení k tomu. Takže Svatováclavské prasečí kolínko. Vykoštěné, upečené na pivním speciálu. Za CZK 175 s bílým zelíčkem a bramborovými šiškami anebo v doprovodu prý čerstvého křenu, hořčice a cibulového chleba. Druhá varianta je překvapivě o desetikačku dražší. Kolínko přineseno v mžiku. Přepychové, chutné, kousek i fajnově prorostlý. Puntičkářsky vytkněme méně sosu a hlavně v mističce nevábný krenex. Čerstvý křen to nepřipomíná ani omylem. Hořčice poněkud mdlá a zbytečná. Cibulový chléb zvláštní, leč podruhé bychom šli do zelí a šišek. Když už rýpeme - v listu stojí vykoštěné s gramáží 300 g. Porce ovšem byla maximálně 200 g. Nicméně, pošmákli jsme si. Jíme a pijeme v letu. Dvounohých oblud přibývá. Honem pryč! Dej Bůh štěstí, pane starý!

Pivko s deserty a nový časopis (BPH LXIV.): Profipivník Pivo, Bier & Ale (www.pivobierale.cz) dospěl k číslu 93. Obvyklý a tradiční editorial chybí. Časopis otevírají dva odstavce a spousta bílého místa (Proč?). M. Titzlová a P. Borowiec konstatují, že na září 2021, kdy se kovidová opatření uvolňují, má být „naplánováno tolik pivních akcí jako ještě nikdy“ (s. 1 odkaz. titul). Akce, festivaly, slavnosti každý víkend v různých městech.  Zalistujme: Upoutávka na Opičí Ejl, vzešlý z družby národního Budvaru a krnovské Nachmelené Opice. První svrchně kvašené z Budvaru. Německý weizen v časech pandemie s degustací německých pšeničných piv. S vítězem Paulaner Hefe-Weissbier Naturtrűb. Za pozornost stojí připomenutí, že v Německu za pandemie platil přísný zákaz čepování piva včetně výdejových okének. Statistiky ukazují, že příslušný prodej poklesl na děsivé jedno procento trhu. Kozlovský obchodní sládek hovoří nejenom o párování piva a jídla. Boří tímto prý zažité mýty. Přičemž klasické vepřové hody pojímá tzv. moderním tvůrčím způsobem, což ilustrují fotografie. Zabíjačkový guláš upravuje do formy teriny a vábí na jeho párování s Kozlí jedenáctkou. Neobvykle upravená paštiku z ledvinek s paprikovým gelem má zase souznít s Birellem. Zabijačkovou polévku s ravioly páruje s Kozlem Řezaným. Některé mýty by se bořit neměly. Terinu zvící obludných amarounů ani ovar v novém kabátě nemusíme (tyto náleží do rubriky Bizarnosti a (nejen) pivní prasárny (BPH LI.)). Kozla už vůbec ne. Za komplexní a vyvážené EuroKozly nepovažujeme. Géčko bychom také nehodnotili coby „výborné výrazné pivo bez dominující výrazné hořkosti“ (s. 19 odkaz. titul). Další článek cílí na náchodské Primátory. Hlavně na letní APu se čtyřmi různými etiketami (Jejichž smysl příliš nechápeme. Má je býti možné volit si podle okamžité nálady. V (hyper)liberálním světě, který se zbláznil dočista má být možná dle nálady volba i pohlaví, takže, proč vlastně ne také etiket). Mottem Primátora zůstává „Otevíráme cestu chuti“. Primátor opravdu speciálem na speciály je. Leč není zrnko pravdy na moudrosti, že méně často znamená více? Opravdu má být cílem pivovaru, mít co nejširší portfolio v náchodském „claimu“? P.S. Zvláštní slůvko. Takové ryze české. Claimy na Klondike ... Vybavuje se nám Vlasta Burian, který pronesl: „Za prvé, nevím, co to je. A za druhé, mne to uráží“. Na pravou a svěží i pivní Ameriku na pražské Letné zve materiál o Fresh & Juicy (obchůdku ve Veletržní). S degustací tuctu ukázek amerického craft pivovarnictví. Plzeňská firma Joe´s Garage Brewery dostavěla další restaurační minipivovar. Na Islandu. Pěkné fotografie. Což platí i o představení „krále sládků z konce světa“ - farmy v americkém Vermontu a o článku o chmelnici v Montaně ke konci čísla. V Brně 1. 10. proběhne workshop Kulturní dějiny piva. Program přednášek je skutečně zajímavý. Škoda toho Brna. Následuje info o otevření Pivovaru Choceň v bývalé lahvárně. Hudebník, překladatel, učitel Vítek Malinovský předkládá první část autobiografického vyprávění Má první světová várka. Zážitky z „lovu zrzků“ v Africe, na Kanárech, od Bajkalu, z mongolské jurty anebo od protinožců z Austrálie a zeleného Zélandu. Nový pohled na zrní nabízí veganský šéfkuchař P. Klíma, jehož kuchařku (Obilovinová kuchařka. Praha: Smart Press 2021. 218 s. ISBN 978-80-88244-23-3) představuje recenze. Včetně pár receptů (ovesné karbanátky s kešu křenovou omáčkou, medová sakrajda, žitná kedlubnová polévka na kari etc.). Plus několik pozvánek na pivní akce (třebas Festival minipivovarů na Pražském hradě 24. a 25. 9. či Černokostelecké vykulení ležáckých sudů 11. září), text o digitální transformaci výroby potravin a nápojů a závěrečný kviz Pivní sommelier na švestkách. Přehlédnout nelze na zadní straně obalu vnadnou a nádherně nekorektní Bernardovu polotmavou pin-up-girl. Chválíme, že jde o snad úplně první číslo PBA bez vyhlášení vítězů soutěží a anket. Všeho moc škodí. I když úplně bez soutěží ani No. 93 není. Osm stránek je věnováno propozicím Golden Bohemia 2021. Užitečný je přehled typických vlastností pivních stylů. Dej Bůh štěstí!

Antoš (BPH LXXI.): Do Slaného, k Antošovi (https://antosovakrcma.cz) zase až v roce 2022. Cyklohráček sice vesele drandí až do konce října. Pro nás teplomilné však cyklosezona končí. P. S. Kolem 25. září (se zpožděním) otevřen po dlouhých letech podchod z hlaváku na Žižkov.

MMX (BPH LXXII.) + Třebáň (ZN 16.) + Všeradice (ZN 17.) + Kytín (ZN 51.) + Řevnice (ZN 60.) + Radotín (ZN 64.): Na 3. 9. pečlivě naplánován rituální výjezd Bekovkou z Dobříše na Klondajk a všeradickou alejí sjezd na Všeradice. Na Všerady. Následně na Třebaň na Elefant. Přes prázdniny jsme Brdy nejezdili, neb vlak na Dobříš nebyl výchozí z hlaváku. Tedy byl, ale pouze o půl šesté ráno a pak až o půl sedmé večer. Na přesuny do Krče dlabeme. Od září to zase (chvíli) frčí z hlaváku. Aj keď ... Špatné rozhodnutí přichází ráno. Zkušenost velí k odjezdu o půl osmé. Později bývá vlak masakrovitě našlapaný kočárky a koly. Cosi ráno dopisujeme a s alibistickými výmluvami na ranní chlad startujeme až na spoj o desáté. Zpočátku vše vyzerá O.K. Jediné kolo je Jezevcovo a jediný kočárek s napohled   sympatickou maminou se dvěma malými princeznami pachtícími se na chatu kamsi do B. Obě malé holčičky oslovuje zásadně v mužském rodě. Když chce menší chvíli pohlídat, říká starší: „Pohlídej bráchu ...“. Zvláštní hra. Anebo to vůbec není hra? Neklid již před vyjetím zasévá nezřetelné nádražní hlášení o náhradní přepravě busy z Berouna. Vydáváme se na průzkum zjistit více ohledně odpoledního návratu k berounskému Elefantu. Paní průvodčí upřesňuje, že autobusy jedou jenom místo rychlíků. Ovšem na Elefanta si prý počkáme. Má jezdit nikoli po půlhodině, nýbrž po hodině. Když přijede. Uvidíme. Modrý vláček na Dobříš tvrdošíjně trucuje. Nerozjíždí se. Náhradní řešení ČD vymýšlí okamžitě. Chválíme. Spoj bude výchozí z Vršovic. K přesunu nutno použít právě odjíždějící Elefant benešovský. Hromadný úprk na jiné nástupiště. Cestující přesun zvládají, nejslabším článkem je omšelý průvodčí. Zprvu rozčileně nerudný, později s nepatrnými náznaky komunikativnosti. Ve Vršovicích čeká náhradní, notně rozhrkaná, žlutá Regionova. Kolo stále jediné, kočárek dtto. Od Kačerova bicyklů přibývá. Přituhuje. Místo zabírají obrovitá elektrokola. Vypadají atraktivně, nicméně s cyklistikou to už společného mnoho nemá. Většinu elektrokol osedlávají staré b... (pardon, dámy v údajně nejlepším věku). Dojmem zkušených kolařek opravdu nepůsobí. O to více mají rypák nahoru. Ofrňují se nad obyčejnými bicykly. K tomu se začínají nudit malé princezničky a prozpěvují si. Zní hezky, ovšem pějí neustále a pořád hlasitěji. Větší se k tomu opakovaně s maminou procpává na WC, do kterého se přitom nedá kvůli kolům téměř prodrat. Soupravou se šíří info o konci dobříšské trati. Za nemalý peníz nedávno opravené. Lakotný kraj nechce cálovat a většina spojů má končit v Čisovicích. Petice rozhořčených občanů nic nezmění. Přitom jde o trať nejenom superklasickou, nýbrž i nemálo vytíženou. Hanba! Atmosféra houstne. Nejagilnější baba otravně dotírá. Pokouší se organizovat ustájení kol a vystupování. Zmatky a neklid. Výstup tudíž uskutečněn již ve stanici Rymaně. Plán B. Nahoru na Skalku a kolem Čunčí huby na Klondajk a Všeradice. S vizí poklidného rozjímání i vyvenčení se s konzumací placaté EUbroskve na Skalce. Marné iluze! Barokní areál obsazen svatbou. Všude se fotografuje, filmuje a natáčí. Lokalita je hluboce romantická a snoubenci vypadají, že jsou dokonce rozdílného pohlaví. Tož, hodně štěstí! Areál obcházíme, nebudeme slávu rušit. Na rozcestí nad Skalkou hluboce zaváháme. Uondanost z předchozích peripetií neodolatelně svádí k další úpravě plánu. Podstatné. Nezabočujeme vlevo, nýbrž napravo na Černolice. Příkrý sjezd do Všenor a skrze Dobřichovice směr Lety. V Pivotelu MMX Lety u Dobřichovic (https://mmxpivo.com) panuje, danke bohu, ospalý popolední klídek. Stálý jídelní list chudičký. Kam zmizela krkna anebo vídeňák? Na potvoru z hotovek právě došly pikantní nudličky, takže nutno polapit rozlítaného ptáčka s rýží (Když ptáčka lapají ...). Ale, jó. I když ptáček má samozřejmě být pěkně zabalený a samozřejmě vždycky se sardelkou. Rýže lepivá, jak rádi nemáme. Maso slečinkovsky mdlé, neptáčkové, i když s náznaky špikování. Potěšila chutná omáčka s kousíčky okurky, vajec a uzené klobásky. Tečou desina a ležák (jako vždycky v MMX nevýrazné a nehořké), MMX pšenka a úplná novinka. Smoked Ale MMX (EPM 12, 2 %, alc 4,9 %, EBC 40, IBU 33). Americká verze Rauchbieru. Polotmavé barvy, opět nepříliš výrazný speciál. Mírně uzené vůně. Se zauzeným ocáskem. Dlouhatánským a přehnaně neobtěžujícím. Docela povedené. Jedno však stačí bohatě. Zvládáme i zpáteční martyrium z Řevnice. Trať na Beroun zůstává prokletá. Což se nepřekvapivě potvrzuje i 10. 9. Na nekonečné a hlavně nekončící stavbě nádraží v Radotíně akrobaticky s bicyklem šplháme a manévrujeme po vysokých lávkách. Toužebně vyhlížíme očekávaně zpožděný spoj zpátky na hlavák. Inkriminované ráno chceme použít spoj na Dobříš. Zase z hlaváku nejede. Takže metrem na Kačerov. Chodník směrem k Labuti rozkopaný. Neprůchodný. Rozkopaný a uzavřený jako značná část Prahy. Doprava kolabuje. Koordinace? Nač? Piráti přece neplánují. A to jsme si mysleli, že nic horšího nežli Krnda nemůže Prahu a Pražáky potkat. Může. Dno nemá dno. Moc hezký je předvolební plakátek na téma hřibů. Jedna fotka hřibu Nagasaki, další fotka hřibu Hirošima. Pod tím primátor, bohužel, nikoli jeho rodného Vidlákova, ale naší Prahy. S nápisem: „Hřiby, které mohou zničit celé město“. Zpátky k výjezdu. Z Kačerova na cyklostezku a pádíme ku Zbraslavi. V Braníku odbočka k nádraží. Máme od RV típek, že po mostu Inteligence (alias mostu Branickém) se dá přejít. Skutečně. Zážitek. Jedna jediná kolej oplocená. Poloohražená úzká lávka pro chůzi a vedle nefalšovaná široká udusaná polní cesta s travinami. Báječně se po ní jede na Tátošovi. Výhled i samota fantastické. Atmosféra. Nelze nevzpomenout na taliánský koprodukční film Přejezd Kassandra. Přechod jest legální, po dlouhém mostě dokonce přímo vede turistická značka. Sice tady teď vůbec nikdo není, nicméně u schodů nahoru i dolů se povalují rozličné předměty. Naznačují, že tyto strategické přístupové cesty vždycky prázdné zřejmě nebývají. A odehrává se tu možná pěkná divočina & prasečina. Přechod není pro sralbotky. Postupně se propracováváme na Zbraslav. Ke Keltovi. U posledního Kelta stále teče Lipan. Lepší nežli letos v Dražíči. Méně kyselý, více veselý a pěkně vychlazený. Jídla přepestrá a jako vždy k uzoufání lákavá. Jsme závisláci, takže krkna z grilu plus mixovaná příloha musí jasně být. Krkovička opět mana božská, brambůrek se smetánkou a zeleninka lahodní. Souprava těžce návyková. Letos jsme u Kelta nepotkali tradiční personál let minulých, který nám seděl více. Bylo veseleji. Kelta ale furt rádi vidíme.

Pel-mel ze zrzavého světa (aneb pár pivních drbů a frků, které p.t. čtenářstvu možná unikly): Podle Českomoravského svazu minipivovarů během pandemie zaniklo pět minipivovarů a dvě desítky omezily provoz. Ovšem zase 35 minipivovarů mělo vzniknout. Loni 29, letos 6. Přičemž šlo o již rozjeté projekty. Minipivovary v roce 2020 zaznamenaly propad ve výrobě 30 %. Koronakrize vedla i k tomu, že se ničilo uvařené pivko. V přízemí zrekonstruovaného obecního domu na adrese Dejvická 4 má vzniknout první pražská restaurace pivovaru Matuška. Trendem se stávají univerzitní piva. Kromě Suchdolského Jeníka a různých Lachoutů z VŠCHT se pro Matfyz Univerzity Karlovy vaří Pěkný číslo. UP ALE má olomoucká Univerzita Palackého. Jihočeská univerzita si ve školním pivovaru dělá Čtyřáka, na brněnském Mendelu zase Mendelbier. Hradečáci vyrukovali s UHK Mechem. UKH proto, že jde o Univerzitu Hradec Králové. Mech proto, že konkurenční Pardubičáci-perníkáři posměšně přezdívají Hradci Mechov. Jako nedůležité cosi, co ze severu obrůstá jako mech jejich Pardubice. My raději Hradec (ale pouze Králové). I když možná nejstarší pivo v Evropě se vařilo právě na Pardubicku. Hořké bylinné. Zjištěno z nálezu bronzového vědra u Kladiny, objeveného LP 2017. Datovaného do 9. století před Kristem. Příběh vědra z Kladiny nekončí. Nalezené zbytky rostlinné směsi inspirovaly chemika a domovařiče L. Kučeru k hokusu-pokusu podle vzorku uvařit pivo. Kyselý výsledek s pomocí tzv. divokých kvasinek připomínal víno či zkvašený mošt a blížil se dnešnímu pivnímu stylu lambik. Dej Bůh štěstí!