ZN 59 + COVID-19

Zrzavé novosti aneb staronové aktualizace a Jezevcovy pivně-kulinářské drby

(No. 59., z 31. máje LP 2020, včetně postapo-rouškového jara)

Pivní moudrost a recept: „Pokud lidé znají pravdu, mohou čelit jakékoli národní krizi. Nejdůležitější je jim dát skutečná fakta. A pivo“ (A. Lincoln). „Podle peří poznáš ptáka, podle pěny výčepáka“ (lidová moudrost). „Dej si piva ještě sklenku, kdo ví, co tě čeká venku“ (lidová zkušenost). Prvním jarní koranatipem jsou cibulové květy s pivkem. Suroviny: 4 velké cibule, 200 ml světlého piva, 1 vejce, 1 stroužek česneku, 100 g hladké mouky, 1 lžička mleté sladké papriky, 1 sáček kypřícího prášku, 150 g zakysané smetany, šťáva z 1 citronu, 1 červená paprika, 1 jarní cibulka, rostlinný olej na smažení, hrubá sůl na posypání. Technologie: Cibule oloupáme a prokrájíme na měsíčky dokola, tak, aby spodní střed cibule zůstal neprokrojený. V míse promísíme pivko, vejce a prolisovaný česnek. V druhé míse smícháme hladkou mouku, mletou papriku a prášek do pečiva. Cibuli namočíme nejprve v míse s pivem a poté v sypké směsi. Obalené cibule smažíme na rozpáleném oleji dozlatova. Smažené cibulové květy posypeme hrubou solí. Podáváme s dipem ze zakysané smetany, citronové šťávy, najemno nakrájené červené papriky a jarní cibulky. Jak připravit šlehaný pivní sýr bratří Brunerů? 300 g pivního sýra ušleháme metličkovým mixérem se 100 ml mléka a 100 ml piva. Spolu se solí, mletým černým pepřem a mletou pálivou paprikou. Natíráme na topinky potřené česnekem a přikusujeme čerstvou cibuli. Dalším návodem jsou kuřecí kozy na pivu s gorgonzolou a grilovanou polentou. Potřebujeme: kuřecí prsa, 60 g sýra gorgonzola dolce, sůl, pepř, olej, 2 dcl světlého piva a polentu. Příprava: Kuřecí prsa podélně rozřízneme na dva menší kousky. Osolíme, opepříme a vložíme do rozehřáté pánve s olejem. Opékáme po každé straně 2 minuty o poté maso vyjmeme. Do pánve nalijeme pivo a vložíme sýr. Lehce provaříme, aby se gorgonzola rozpustila a poté vložíme prohřát opečené maso. Polentu nakrájíme na plátky a v trobě ugrilujeme. Lehká jídla doplňme něčím vydatnějším. Na výpečky na černém pivku a jablkách nachystati sobě nutno: 400 g poctivého vepřového bůčku, 400 g vepřové plece, 500 ml černého piva, 3 jablka, 4 cibule, 6 stroužků česneku, 1 lžičku drceného kmínu, 1 lžičku mleté sladké papriky, sůl a pepř dle chuti. Postupujme následovně: Všechno maso pokrájíme na kostky, osolíme, opepříme, promícháme s kmínem a sladkou paprikou. Cibuli nakrájíme na půlkolečka, česnek rozmačkáme. Obé přidáme k masu a dobře promísíme. Maso vložíme do pekáčku, chvilku  necháme odpočinou (a rozjímat) a pečeme v předehřáté troubě při 170ºC asi 30 minut. Poté maso podlijeme pivem a pečeme dalších 60 minut. Občas promícháme. 20 minut před koncem pečení k masu přidáme na větší kusy, nejlépe půlměsíčky, nakrájená jablka bez jádřinců. V závěru maso odkyryjeme, aby  zčervenalo. Výpečky servírujeme tradičně se špenátem a bramborovým knedlíkem anebo se zelím a knedlíkem houskovým. Výpečky s jablky jsou jemnější a můžeme k nim podávat i nočky nebo bramboráčky. A když nemůžeme ven ani do hospody, tož prubněme hovězí guláš s pivem a vínem. Nachystáme: 1 kg hovězí kližky, 1 kg cibule, 2 stroužky česneku, 4 rajčata, 3 červené papriky, 700 ml červeného vína, 500 ml piva, 2 lžičky kmínu, 2 lžíce rajčatového protlaku, 2 lžíce mleté sladké papriky, sádlo, mletý pepř, sůl, majoránku, kmín. Cibuli oloupáme, nakrájíme a osmažíme na rozpáleném sádle. Přisypeme kmín a osmahneme, zalijeme 100 ml červeného vína. Necháme odvařit, Kližku nakrájíme na kostky, přidáme k cibuli, osolíme, opepříme a orestujeme dotmava. Do základu přidáme protlak, orestujeme, zaprášíme paprikou, znovu orestujeme a podlijeme pivem. Chvíli dusíme, přidáme zbylé víno a nasekaný česnek. Po další chvíli přidáme nakrájené papriky a rajčata, promícháme a dusíme pod pokličkou dvě a půl až tři hodiny. Jako finálovku přihodíme majoránku. V rámci koronakarentény přibalme návod na domácí pivní chléb s kmínem. Ingredience: 500 g hladké mouky, 2 lžíce krupicového cukru, 1 lžíce kypřícího prášku do pečiva, 1 ½ lžičky soli, 1 lžička jedlé sody, 60 g másla, 4 lžičky celého kmínu, 2 vejce, 180 ml podmáslí a 180 ml piva. Postup: Mouku, cukr, prášek, sůl a sodu nasypeme do misky. Do směsi nastrouháme máslo a vmícháme kmín. Přimícháme vejce a podmáslí s většinu pivka. Lžící vymícháme řídší těsto a dle potřeby přilijeme pivo. Přistoupíme ke zpracování těsta. Vyklopíme jej na pomoučněnou plochu a věnujeme se mu trpělivě cca 10 minut v opravdu poctivém zpracování. Následně vytvarujeme oválný bochník takový, aby se vešel do formy cca 13 x 23 cm. Na povrchu bochník párkrát našikmo přejedeme zubatým nožem. Chleba vložíme do troby vyhřáté na 180ºC. Pečeme uprostřed trouby hodinku či hodinku a čtvrt. Dobrou chuť! P.S. (1) Když je už (občas) hezky, a když se třeba griluje či peče i venku, přihoďme návod na Beer Can Chicken. Americká záležitost. Suroviny: kuře bez drobů (cca 1,75 kg), olivový olej, BBQ koření nebo jiné dle libovosti a možností, malá plechovka ležáku (někdo volí cider). Postup: Celého ptáka potřeme olivovým olejem. Pomocí mlýnku na koření zvolené koření rozemeleme a naneseme po celém povrchu. Pěkně vmasírujeme. Plechovku s pivem důkladně omyjeme. Plechovku otevřeme a polovinu obsahu vyžahneme. Do zbylého obsahu přidámě něco koření. Usadíme kuře na plechovku, postavíme na grilovací rošt a pečeme cca hodinku a půl. Kuře má být upečené, když termosonda ukazuje na stehnu i prsou 77ºC. Štavnaté kuře sejmeme z grilu a necháme deset minut odpočinout. Pozor, plechovka bude sakra horká! P.S. (2) Dokud Vám kvalitně slouží chuť a čich, koronáče zaručeně nemáte. Garantuje jedenáct Prymulů z deseti.

Vzpomínky na Plzeň (BPH VIII.): Tzv. plzeň nabízí starononový hostinec v přízemí paláce Akropole. V žižkovské Kubeličce. Otevíral 29. 2. LP 2020. Hostinec nově provozují Tři sestry a jmenuje se to stylově Na Staré Kovárně v Akropoli. Točí též Sváteční ležák Tři sestry. Z Kácova. Moc dlouho nepremávali a přišel koronáč. Koncem dubna cudně vystrkují červený slunečník s logy Tři sestry a Pivo rocku. Zkoušejí prodej přes ulici, ovšem nabízejí vlastně jen géčko. S tím Fanánek nezaboduje. Přímo naproti totiž úřaduje Marijánskej vobraz. Pod heslem a obrázkem na tabulích (od malíře p. Máni): „Pivem v láhvích PET zachraňujem svět. Záchranná stanice zde“. Sestry to maj těžký. A kousek odtud trůní Sad. Hodně jiná liga.

Medvěd, Krakonoš a Štěpán (BPH X.): Pivovarský klub Křižíkova 17° (https://www.pivovarskyklub.com) na 17. března připravil klubovou seanci s Pivovarem Urban z Třebíče a Mamutem z Mikulova. V plánu byl i košt „divokých zvířátek“, tedy Wild Creatures, což jsou spontánně (nebo tak nějak) kvašené kyseláče, jejichž produkci se pivovar Mamut věnuje (vedle produkce klasických spodně kvašených piv). Plán to byl dobrý, nicméně netopýří koronáč mínil jinak. Pan Dočkal pravidelně rozesílal mírně optimistické zdravice v duchu popěvku (a moudrosti): „Kde se pivo vaří, tam se dobře daří. Kde se pivo pije, tam se dobře žije“. S douškou v podobě přání všech pivařů a pivařek - Teď už jen aby se konečně začalo zase vařit a pít … Koncem apríla Pivoklub opět zprovoznil eshop pro domovařiče (https://www.homebrewshop.cz). 27. 4. otevřena prodejna piva a nealka s odpoledním provozem. Formou klasického obchodu s nápoji. Tudíž žádné pokrmy, ani k odnosu s sebou, ani žádné čepované nápoje určené k okamžité konzumaci, nejenom přímo v provozovně, ale ani po blízkém okolí. Nabízí kompletní sortiment lahvového piva a nealko nápojů, rozšířený o vždy dva druhy piva čerstvě stočeného ze sudů do petek. Za zvýhodněné ceny lze získat pivka po lhůtě nebo blízko lhůty minimální trvanlivosti, jakožto další česká piva s plnou zárukou i piva z dovozu. Do vyčerpání zásoba ke každému nákupu malý dárek - starší číslo Pivo, Bier & Ale. Držte se! 11. 5. otevírala pivní zahrada s omezeným provozem kuchyně.  

Dětenice a Český Ráj (BPH XI.) + Rohozec (ZN 19.) + Neumann (ZN 19.) + Mostecký Kahan (ZN 28.) + Malá Skála (ZN 41.): 8. 3. 2020 ignorujeme Army burzu v PVA Letňany. Plné kavárenských debílků, kteří se vrátili z italské lyžovačky. Kdyby lidé seděli doma na pr…, bylo by všem po celém globu lépe. Kavárenská kráva se na sociální síti ještě drze chlubí tím, že po báječné lyžovačce na prázdných italských sjezdovkách zvysoka kašle na Babišovu karanténu, neboť ji někdo takový přece nebude nic nařizovat. Musí dohnat pracovní resty a tímto také prý bojuje za všechny slušné lepšolidi! Jak to říkal MUDr. J. Štrosmajer? Kráva nebeská. Takže raději již ráno výjezd směr Smržovka. První zastávka - Maškovo pekařství. Kolega je notoricky závislý na bílém pečivu. Nákupem a okamžitou konzumací ukájí své těžké puzení i nezvladatelné bažení. Jezevec zakupuje v nedaleké vinotéce dva kyblíky echt vysockého zelí. Bílého. Dalším cílem je Pivovar Rezek Zásada. Je brzy, otevírají až za hodinu. V půl dvanácté. Cílem náhradním jest Pivovar Malá Skála. Otevírá však také ichtilně až těsně před polednem, a navíc nás nabídka meníčka adekvátně nerajcuje. Tudíž pár kilásků nazpět, do Železného Brodu. Omšelý Hotel Veselý omšele inzeruje smaženou krkovičku. Kolega zahajuje bramboračkou. Vařící hustý krém, co lednice dala. Krkny veliké, ovšem brutálně rozbouchané a tenké až téměř průhledné. Kaše domácí, ale hlavně nelidsky horká. Kolegovy frity hodně (pod)průměrné. Teče tzv. plzeň a jedenáctka Budvar. Prý nikoli Pardál. Chemický hnus a humus na kvadrát. Svíravý, s měděnou pardálovsko-gambrinusoidní odpornou pachutí. Dopít fakt nelze. Idylické nedělní koronapoledne za vyliž … (A to jsme netušili, co bude za pár dnů. A že půjde o výjezd na dlouho poslední). Hruboskalský Hotel Štekl (https://www.hotel-stekl.cz) plánoval letos otevírat již 9. 4. Ani koncem května z www stránek ale není jasné, zda (a jak) funguje. Ničemností šteklovští nezklamali ani tentokráte. 31. 5. postáváme před hotelem a nikde ani slovo, zda je otevřeno. Jen přibyla pamětní deska, že tu kdysi pobýval TGM. Tedy v dobách, kdy ještě mívali hosty i otevřeno. Funguje pouze jejich stánek vedle. S rohozeckým. Chemickým. Párek na tácek přežitelný. Tudíž raději tuplovaná projížďka Bohemia Paradise s nákukem nejenom do svijanské pivovarské prodejny, ale taktéž do Jizerek a dokonce i Krkonoš. 

Pivní literatura (BPH XIV.): Jezevec cosi podvědomě tušil. Proto leden a únor věnoval pilné a usilovné četbě postapo. Pod heslem Postapokalyptický nářez aneb kdo nečetl Kotletu, není Čech. Sice to není úplně pivní, leč navýsost aktuální. Tudíž trpěliví p.t. zájemci čtěte, co vzniklo pár týdnů před COVIDem-19: U mnoha lidí bývá leden či únor ve znamení pokusů (v drtivé většině neúspěšných a obvykle i silně kontraproduktivních) o plnění masochistických předsevzetí. Někdo chvílí nedýmá, jiný bolestně nechlastá nebo pár dní žere zrní. Zatímco naši moudří předkové v zimních měsících rozumně konzumovali zabíjačky a tučná jídla, nemoudří a nerozumní lidé dneška především v lednu hystericky atakují tělocvičny a metrosexuální posilovny … Jezevec fóbiemi z předsevzetí dávno již netrpí, a tak namísto ledna suchého či bezmasého mazaně zvolil leden apokalyptický. Přesněji postapo - postapokalyptický. Vlastně i únor. Leden ve znamení Kotlety, únor Vondrušky. Přesto, že sci-fi ani fantasy příběhy moc nemusí a má v této oblasti zásadní mezery a tragické nedostatky. Vlastně nikdy ani žádnou tradiční sci-fi nečetl, resp. nedočetl. Ufony nemusí (a ze série Akta X sledoval zásadně jenom díly bez nich), ani draky, elfy, hobity, mudly či jinou havěť. Vlastně zná jen pár starých komiksů (kdysi dávno třebas v ABC populární seriálová trilogie Příhody malého boha, Příchod bohů a Kruanova dobrodružství. Dobově zaujal také seriál Vzpoura mozků – srov. Buchal, J. (ed.): Velká kniha komiksů I. Praha, BB art 2001. 320 s. ISBN 80-7257-658-5. Ovšem Rychlé Šípy jsou (byli i budou) o něčem docela jiném …). Plus opakovaná shlédnutí Star Wars, včetně krajně nesympaticky pokrokářských posledních dílů. Díl úplně poslední ale klidně oželí. Liberální pošuci zkurvili Bonda, Star Wars a vlastně skoro všechno. Před cca 15 lety však čirou náhodou Jezevec sáhl po titulu Tma (Neff, O.: Tma. Chomutov, Milenium Publishing 1998. 261 s. ISBN 80-86201-04-X) a byl unesen a téměř i nadšen. Zpočátku i posléze krutě realistické líčení české země „den poté“. Místy nádherně a úlevně nekorektní, nicméně i kavárensky uvědomělý pravdoláskař bude orgasticky vzrušen umučením premiéra Klause nebo čipernými skutky uzdraveného prezidenta Havla. V poučné epizodce se tam mihne třebas i politolog Pehe. Nutno ovšem opatřit si druhé přepracované vydání z roku 2003 (Neff, O.: Tma 2.0. Chomutov, Milenium Publishing 2003. 336 s. ISBN 978-80-86201-32-0. Původní titul končí vlastně optimisticky. A přitom lze zkousnout i hodně, hodně potrhlé ufony … Vyčítáno původní knize někdy bývá, že je až přehnaně navázána na 90. léta u nás, a tudíž brzy mnohé zastaralo. Zcela přepracovaná verze 2.0 má být podstatně temnější a hustější. Podle anotace je důvod „prostý. Za posledních pět let se autor naučil nevěřit mocným tohoto světa ani nos mezi očima. Podle toho taky Tma 2.0 vypadá. Je to příběh černější, než sama tma“. Z původní knihy zůstalo fascinující líčení rozvratu. Leč, co nastalo potom, jaký svět vznikal na troskách starého, a jací lidé ho ovládali, má být vize již docela jiná. S ošklivým vyzněním i koncem. Citované vydání Tmy 2.0 (ale i 2. vydání in Albatros 2007 a 3. vydání in Plus 2014) jsou však již dávněji rozebraná). Neff v knize vykresluje svět, ve kterém dojde elektřina a brzy přestávají platit všechna dosavadní pravidla, až dojde k úplnému rozvratu. A dojde k němu bolestně brzy. Postmoderní civilizace je totiž nebezpečně křehká a již po pár dnech či dokonce již i hodinách může civilizační slupka zmizet a propuknout teror a děsivá krutovláda, pokud selže vláda, vedení země, armáda, policie, úřady. Kdo se vzpamatuje první? Normální a slušní lidé to nebudou. Obchody vyrabované, zdroje vody obsazené, zabíjí se třebas i kvůli bicyklu … (Srov. Přichystal, A.: Přežít nebo zemřít: Manuál pro přežití ve zlých časech. Praha. Česká citadela 2019. 264 s. ISBN 978-80-907399-5-6). Neffova katastrofická vize až nečekaně hrůzně nabývá na aktuálnosti v současné době, kdy jsou odstavovány jaderné a uhelné elektrárny a zeleně zmagořené Evropě vnucovány šílené větrníky, slunečníky, měsíčníky a další předražené a zbytečné fofrníky. Tragicky aktuální je v neposlední řadě postava holčičky s Downovým syndromem, která působila natolik démonicky a zároveň byla pohodlně ovladatelná, že z ní nakonec v Neffově knize udělali královnu. Nám dnes cpou Sv. Gretu Posedlou ...  O. Neff k současné šílené době říká: „Prostě, tady se prezidenti, papežové a politici koří evidentně pomatené mladé ženě …“ (https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Pomatena-Greta-Skoncime-katastrofou-Ondrej-Neff-vytahl-20-let-starou-predpoved-Mrazi-z-toho-610845) Učebnicovým příkladem je hysterický výlev klimatických obsesí nejenom klimaticky nemocné Grety na klimasummitu OSN v roce 2019. Greta surrealisticky vystupuje i na 50. Světovém ekonomickém fóru koncem ledna 2020. Kultovním se opět stává její výrok: „Chci, abyste se ocitli v panice, abyste pociťovali strach, který každý den zakouším já“. Což zřetelně připomíná pacienta psychiatrické léčebny, který pokřikuje přes plot na kolemjdoucí, že chce, aby všem drbalo v hlavě stejně jako jemu. Greta přitom opět sklízí pokrytecké ovace. Naštěstí nikoli od všech. Americký prezident apeloval na odmítnutí proroků zkázy a apokalyptických vizí, které šíří. Americký ministr financí Gretě doporučil vystudovat ekonomii a teprve pak všechny poučovat. Mnozí konstatují převelikou, a stále narůstající, oblibu dystopií v současnosti. V duchu glosy S. Žižeka o tom, že „je snazší představit si konec světa, než konec kapitalismu“ i v neposlední řadě narůstajících frustrací a rezignace na řešení skutečných palčivých problémů. Takové úniky do postapokalytického, zlého a krutého světa. Hyperglobalizátorům přitom naprosto vyhovuje rezignace na pochopení doby, otevírající cestu k ještě větší manipulaci. Naši naivní předkové utopicky snili o ideálních společnostech, my se předháníme v dystopickém líčení hrůz, teroru, anarchie a katastrof. Že by již lidstvo bylo tak zdegenerované, a natolik blahobytem unuděné, že podvědomě touží po opravdovém globálním maléru, aby se sebemrskačsky očistilo, a především konečně zase vzpamatovalo?  Zdůrazněme, že dystopie, negativní utopie apod. přitom především úzce souvisí s liberální utopií, ve které musíme dnes z donucení žít. A která je sama o sobě gigantickou dystopií. Zdegenerovaný a hypertrofovaný (hyper)liberalismus může přivodit zkázu nejenom civilizace naší, nýbrž i veškerého lidstva a planety. Jedinou nadějí zůstává důsledné odliberalizování a globální konzervativní přestavba. Tento svět není jen pro kavárenské liberály! Pravda a zdravý rozum zvítězí nad lží a nenávistí ke všemu normálnímu! Po teoretičtějším startu konrčně k samotné sérii Spad (Kotleta, F.: Série Spad - Spad. Praha, Epocha 2016. 320 s. ISBN 978-80-7557-035-2, Poločas rozpadu. Praha, Epocha 2017. 304 s. ISBN 978-80-7557-067-3, Rázová vlna. Praha, Epocha 2017. 304 s. ISBN 978-80-7557-096-3, Řetězová reakce. Praha, Epocha 2018. 304 s. ISB 978-80-7557-167-0. Obsahem (nejen) 1. dílu s názvem Spad je „soudný den s příchutí kanibalismu“. Nesmírně čtivý, návykově poutavý, těžce dojemný, westernový rodokaps. S postapo atmosférou. Leč rozhodně nejde o počtení pro každého. Buď se po pár stránkách neodolatelně zakousnete a musíte to prostě hrnout pořád dál a dál anebo knihu zhnuseně brzy odhodíte jako bezduchý škár a ubohý kýč psaný primitivním jazykem, přeplněný násilím a nekorektními sprosťárnami. Telegrafické věty, neustálý spád a permanentní akce. Kotleta-Kyša umí vtáhnout do děje (Pod uměleckým jménem F. Kotleta se skrývá bruntálský fantasta a převelice pilný spisovatel - novodobý titán české brakové fikce - L. Kyša. Též přezdívaný jesenický Mauglí anebo bruntálský řezník. Podle fiktivního životopisu je o jeho životě známo pouze několik málo útržků, které obyvatelé Bruntálu údajně sdělují pouze za tučné úplatky a zásadně šeptem. Dokonce se spekuluje, že má jít o potomka toho, kdo zničil Sovětský svaz …). Krev, vnitřnosti, chlapská čest, nádherná láska ke zbraním, český a brněnský patriotismus. Klaďasové a odporní záporáci. Žádné intošské kecy, vlastně vůbec žádné kecy, jen beng, beng! Colty Pythony českého J. Wayna & J. J. Ramba & Old Shatterhanda (i T. G. Masaryka - „Jak říkal Tomáš Masaryk; lidský život měříme jednostranně; podle jeho délky, ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak si život prodloužit než na to, jak ho opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že sami a mnoho jiných žijí jen položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti …“ (s. 297 1. dílu)) v jednom - plukovníka Michálka a vrhací nože zabijácké servírky-průzkumnice-pilotky Alice mají posvícení pořád. Průměrně tři zastřelení a podřezaní na stránku. Kniha si na nic nehraje. Braková literatura par excellence. Černočerný humor. Cynický nadhled ala stará dobrá drsná škola Philla Marlowa, těžce mixnutá Casablankou. Bizarní postapokalyptická story, zábava, ovšem i varování. Zahraj to znovu, Same („Zahraj to znovu Same, kvůli tomu pitomci jsem nic neslyšel …“ (s. 7 1. dílu)). aneb, co se v mládí naučíš, v jaderné apokalypse jako když najdeš! Geniální postava Otce Josefa, které lze jen tiše závidět. Působivě a uvěřitelně vykreslená Praha (a nejen Praha), žijící z kšeftování s otroky po jaderných válkách, a ještě horší válce občanské. Husté přestřelky v Praze (škoda převeliká útulné Michálkovy Americké kavárny - Což nebyla žádná liberální kavárna. Nýbrž poctivá hospoda v ruině mrakodrapu bývalé nadnárodní korporace, pravděpodobně někde na kraji bývalého Jižního města. Ve stylu nočního podniku Café Américain z filmové Casablanky, kde se také scházeli nejrůznější týpkové. Leč jsme v době postapokalyptické, takže mnozí v pražském Michálkově podniku připomínají spíše postavy z kultovního pajzlu Mos Eisley Cantina na planetě Tatooine ze Star Wars (Epizoda IV. z roku 1977). Nezapomenutelné jsou hlody z pražské postapo hospody, provozované Michálkem s Alicí a Samem, který zpívá, ale léta nemluví (Promluví až v samotném brněnském superfinále, ale jen na chvíli) - „S tímhle mě Sam neskutečně štval. Navzdory tomu, že dokázal celý večer zpívat jeden prvorepublikový cajdák za druhým, od konce občanské války jinak nepromluvil ani slovo“ (s. 84 1. dílu)) a ještě hustší indiánské putování přes drsnou Planinu (mnohem drsnější nežli ve filmu Drsná planina alias Král Šumavy II.) cestou do mýtického Brna. Kniha nikde nenudí, originálně překvapuje a kultovní repliky typu „Nečekal jsem, že to kdy řeknu, ale jsem rád, že jsme … v Brně“ (s. 248 1. dílu - Čestné dluhy ze starých dob se zkrátka musí mezi veterány platit i v postapo časech, proto se skoro celý první díl se odehrává mezi Prahou a Brdelí, tedy Brnem - „Brno už z dálky vypadalo jako Praha“ (s. 248 1. dílu)) bytostného pragocentristu nefalšovaně potěší. Nejlepší zůstává Michálkova osvědčená taktika, který sice plány vymýšlí, leč nakonec se obvykle přikloní k tomu, že „Prostě je všechny zabijeme“ (Namátkou: „„No nic, jdeme je všechny zabít“, prohlásil jsem a hnal se ke svým pythonům“ (s. 81 1. dílu)).  Za zamyšlení stojí fiktivní scénář, jak to začalo. Tedy třetí světová. Na Ukrajině, s přispěním Polska a Turecka s velmocenskými ambicemi. Původními nepřáteli byli samozřejmě Rusové v koalici s Číňany, ovšem brzy to již bylo všem úplně fuk. Nikdo totiž nevyhrál a ani vyhrát nemohl. A v závěru 1. dílu rozpínavé Japončíky těžící lithium u Brna na kusy rozmašírují Michálkovi Češi (a Moraváci), bok po boku s Rusy (a tanky) knížete Volodi. Leč, kdo zabil guvernéra alias pianistu Sama? A co přesně udělali Němci s genetikou Hany na ostrově Spiekeroog, že je „poškozená“, resp. vyvolená? Což se však nedozvíme ani z dalších dílů. Absentuje především rozluštění zápletky právě kolem Hany – falešné dcery Michálka, který ji kdysi prohrál v kartách. I sympatická postava Crashe, původně mladého pražského četníka, který se vypracovává na brněnského vojevůdce a přivádí přitom Michálkovu dceru-nedceru do jiného stavu, by si zasloužila více prostoru. Schovává si to Kotleta na další pokračování? 1. díl série Spad je nejlepším dílem, je to brak (nicméně brak v tom nejlepším smyslu) přímo až dokonalý. Neotřelý postapo western mocně připomínající střílečku na PC. Báječná i poučná oddychovka a vlastně, proč jen „pouhá“ oddychovka … Kotleta prostě umí, nebere se smrtelně vážně, a hlavně si na nic nehraje. A zachovává si nadhled, a má přitom i přehled. Kvaziintelektuální pseudoumění pro samozvané lepšolidi kaváren to - danke bohu - opravdu není. Něco takového jako Spad by autor anotace chtěl sám napsat, ovšem kdyby to uměl ... Jednička s naprostým přehledem obstojí jako samostatná kniha. Což se o dalších dílech série Spad již říci nedá, snad s výjimkou specifického čtvrtého, který též vypráví uzavřený příběh. 2. díl nese pojmenování Poločas rozpadu. Čte se dobře, také vlastně jedním dechem. Postrádá však sílu, překvapivost i přesvědčivost první knihy. Nudná slátanina to přitom ale není. Přibylo sexu a snad i brutálností a zvrácených nechuťáren, které ale již zdaleka tolik nešokují. Místy působí dokonce až komicky. Jde sice o apokalyptickou sci-fi či přesněji fantasy, nicméně Spad mnohé líčí jakž-takž uvěřitelně. Což nelze tvrdit o zkarikované postavě Žolíka, který se z vcelku přesvědčivě zmagořeného vládce pražských sídlištních krys ze Zóny stává ve 2. dílu bizarně nepřesvědčivým mistrem kultu východních měnitelů. Autorovi anotace Žolík do knihy moc nezapadá. Ovšem ocenění bezesporu zaslouží, že tato jedna z největších zrůd celé série je bývalý parazitní youtuber. A tato úlisná stvůra po zásluze v bolestech chcípá v lesním táboře ukrajinských divoženek náležitě opracovaná katanou kapitánky Nacumi. Tento díl je typicky překlenovací, nezačíná ani nekončí. Působí jako vata, resp. natahování příběhu. A číst jej bez znalosti Spadu cenu nemá. I když akce je ještě více než v dílu prvním, děj ztrácí šťávu i tempo. Michálek a jeho boys, přesněji zde především girls jsou neustále na své misijní cestě. Jako hobiti. Neustálý spád to má, ale přitom pořád vlastně to samé. Hlášky již místy nejsou až tak nenucené a čtenář se v nich, a v dalších klišé, někde skoro až topí. V tomto díle začíná vadit, že hlavní postavy jsou velmi ploché. Je tu Michálek – hrdina od Istanbulu, věčně nasraná Alice („„Nechci se uklidnit, chci někoho zabít“, řekla. Věřil jsem jí to“ (s. 42 2. dílu). „… Alice vařila. Budu muset Japonce vysvětlit, že když vaří Alice, nikdo nikdy neodmítá nášup, ani kdyby šlo o vývar ze starých opasků nebo opékaného potkana, což jsme kdysi už také jedli …“ (s. 105 2. dílu). „To jsou jenom kecy, plukovníku. Zapalují se vám … lejtka, tím to je …“ (s. 107 2. dílu)), píchač Ryan a dějem (i celým světem) zásadně zamíchává samurajka s malýma kozama. Nicméně chovají se pořád k uzoufání stejně a předvídatelně. Labužník černočerného, a těžkotonážně nekorektního, humoru si však své jistě nalezne i zde. Půvabná jsou konstatování, že po jaderných válkách zůstalo na Ukrajině nejméně zamořeno okolí Černobylu. Anebo Michálkův koňský frk o tom, že k výhodám jaderných válek patří, že už nejsou žádní ochránci zvířat. Nesporným oživením je čubčí pohár na krakovském stadionu vyšperkovaném raketou s jadernou hlavicí. A přehlédnuto by rozhodně nemělo zůstat poselství ohledně vztahu k mužům u partyzánek-divokých. Dotažení feminismu ad absurdum. Divoké muže využijí jako oplodňovatele a pak je pozabíjejí. Postapokalyptickou Vlastou je tady starší seržantka Nataša Bogdanovna, vystřídaná silnou Ivanou a posléze terminátorskou Alicí. Bojovnou Šárkou je mladinká Jitřenka s „výrazem dychtivého štěňátka“ („Týjo, poprvé vidím chlapa takhle zblízka a nesmím ho zabít. Jak se jmenujete?“ (s. 269 2. dílu)). Divoženky ovšem bez mužů přehnaně šťastné nejsou a obdobně jako ve filmové Sexmisi i tady se velekněžka-vrchní feministka Nataša mohutně přetvařuje a o samotě Michálkovi ráda řízně zasalutuje. Nelíčené je nadšení z Ryanova i Michálkova penisu u věčně nadržené Jitřenky. Přesná je Michálkova degustace: „Pivo chutnalo asi nejhůř, co jsem v životě pil. Husté bylo tak, že po něm mohla chodit myš, a kyselé, že by se v něm nejspíš daly rozpouštět mrtvoly" (s. 124 2. dílu) (Čechovi Michálkovi patok ve vesnici kdesi na východě bývalého Polska samozřejmě nechutná. Zato Japonka je nadšená - „Řekněte tomu muži, že má výborné pivo“ (s. 124 2. dílu). A právě Japonci dnes vlastní Prazdroj …). Že by narážka na Starobrno? (Brňáci rádi a podivně experimentují. Třebas letos vaří pivo z dešťové vody. Jedná se o produkt brněnské společnosti Asio ve spolupráci s břeclavským pivovarem Frankies. Dílo se jmenuje Zmoklá sova. Jó, žít Brno …). Ovšem v celé sérii je Nové Brno líčeno jako jediná naděje pro celou Evropu i vlastně i pro celý svět, na rozdíl od proradné Prahy. Přitom ani novobrňáci nikterak nestojí o žádnou demokracii ani samosprávu (Michálek se pasuje na vojenského velitele města a „… lidem to vyhovovalo. Snažil jsem se jim vnutit nějakou formu samosprávy, ale pak jsem zjistil, že každý, kdo se rozhodl udělat politickou kariéru a začal agitovat za své zvolení, se stal obětí masivního lynče. Všichni už měli politiky po krk. Chtěli hrdinu z Istanbulu, který jim bude vládnout moudře a spravedlivě. Nejhorší na tom bylo, že hrdinou z Istanbulu jsem byl já“ (s. 30 2. dílu)). Vědí o nich totiž své. Rázová vlna je pojmenování třetího pokračování, které opět nelze doporučit ke čtení bez znalosti předchozích. Autor anotace považuje tento díl za výrazně lepší nežli dvojku. Díly druhý a třetí by přitom klidně šlo spojit. Již ve dvojce se z Japonců stávají spojenci Armády České republiky v uniformách brněnských aktivních záloh se znakem draka a ke konci trojky druhý kamikaze plukovník Isokuru Akijima formálně podepisuje s Michálkem mírovou smlouvu. V trojce se dimenze hlavních hrdinů nečekaně rozšiřují. Závěr je silný, patetický, epický, zkrátka monumentální. A pro někoho i překvapivý. Nepříjemně překvapivý. Svět je sice (na chvíli) zachráněn, ale za jakou cenu? Samurajsky se totiž obětoval ústřední hrdina. „Jsem zasranej zkurvenej vyjebanej hrdina z Istanbulu. Je to moje práce …“ (s. 297 3. dílu). „Bylo 9:14 a já zmáčkl to zatracené červené tlačítko“ (s. 299 3. dílu). Zaujatý čtenář si položí otázku, zda svět za takovou oběť vůbec stál. A bral by to právě naopak. Aby svět byl zničen, leč bratr plukovník David Michálek „samozvaný velitel Armády České republiky a stejně tak samozvaný vládce města Brna“ žil dál. Bez něho to totiž nemá cenu. Nic už nemá cenu. Vyústění je působivě dojemné a náramně připomene smrt Vinnetoua. Který se v předvečer osudné bitvy loučil s bratrem Old Shatterhandem a pochmurně filozofoval o zvonech ze Santa Fé (Ve verzi filmové, v knižní si teskně zamlklý Vinnetou prorocky „naprosto čistě notuje melodii Ave Maria …“ (s. 229 díla May, K.: Vinnetou. II. díl. 5. vydání. Praha. Albatros 1987. 383 s. ISBN nemá), aby posléze ve finále pronesl: „Děkuji ti, Šárli. A tím jsme hotovi. Přišel čas k útoku. Vinnetou ten boj nepřežije …“ (tamtéž s. 257)). Michálek zásadně nefilozofuje, ale když se čtenář na s. 211 (3. dílu) dozvídá, že: „Tu noc jsme se s Nacumi milovali ještě jednou, a to bylo naposledy v životě“ začíná devadesát stránek před koncem tušit. Ale obětovat se zavázala Nacumi, to přece Kotleta nemůže … Telegrafický závěr má sice být optimistický (kdy Nacumi Šinozaki se stává ministryní obrany Japonska a kráčí se synkem Davídkem okolo Michálkovy sochy), leč vyznívá chmurněji, než kdyby to velmistr měnitelských kultistů pod Moskvou všechno fakt odpálil. Smutek přebíjí i vlasteneckou hrdost nad nejsilnějším vojenským uskupením Evropy v podobě Armády České republiky, která žene a kosí nepřátele jako husité. Našim pomáhá kdekdo - polepšené čubky, ukrajinské lesní divoženky, Japonci i starý francouzský legionář (Neboť „ … jak říkal generál Schwarzkopf: Jít do války bez Francouzů je jako jít na lov jelenů bez akordeonu“ (s. 183 3. dílu)). Věčné i vděčné zůstávají Michálkovy hlášky „Takže zpívat ... A střílet a zabíjet. A kdo mi ještě umře, to je debil a nachčiju mu na hrob, jasný?“ (s. 228 3. dílu) či „… já a moji spojenci jsme vám přišli narvat dynamit do prdele a odpálit ho za zpěvu Kde domov můj a Ach synku, synku, protože obě písničky měl rád tatíček Masaryk“ (s. 220 3. dílu.). Anebo „Richard měl vážně štěstí, že časy politické korektnosti se vypařily s první atomovkou“ (s. 253 3. dílu). I kultovní hlášky světa Spadu z dílů předchozích („… při pohledu na Jitřenku by mi odsouhlasil i to, že provádí orální sex radioaktivním jezevčíkům …“ (s. 19 3. dílu). Hlášek nejenom kultovních, nýbrž i poučných jako „Jo, stačí pár atomovek a patriarchát je zpátky“ (s. 39 3. dílu) anebo typu samurajských zásad uvozujících části 3. dílu, resp. japonských přísloví u dílu druhého), včetně bojového hesla Jen pro ten dnešní den („Kdyby věděl, že Jen pro ten dnešní den je stará bojová píseň 3. brigády, takzvané guvernérovy armády, a zároveň nástroj s jehož pomocí se v podobných případech vzájemně koordinujeme, nejspíš by tak sebevědomý nebyl“ (s. 14-15 1. dílu)). Se závěrečným finále v podobě patetické bitvy o Prahu - „Jen pro ten dnešní den, zmrdi! …“ (s. 311 4. dílu). 4. díl Řetězová reakce je svatokrádežným vykrádáním sama sebe. Bez Michálka to prostě není ono a nikdy samozřejmě být ani nemůže. Přečíst i přežít se však přitom čtvrté pokračování, kupodivu, dá. Plukovník nechybí jenom čtenářům, nýbrž bolestně i všem hlavním hrdinům („Chyběl mi, strašně moc mi chyběl plukovník Michálek. Ten starej parchant by … lidi dokázal přesvědčit, dokázal by je motivovat a oni by za ním šli a nebáli se smrti, stejně jako se jí nebál on“ (s. 281 4. dílu). Těžce postapo romantická je vzpomínka Alice na první setkání s Michálkem. Před její první bitvou, kdy on byl ještě poručík. A ona se strachy třásla v zákopech a blila pod sebe. Michálek ji podržel a pochválil, že je moc fajn, že se i neposrala - „Tak to není špatný. Věřte mi, že ti na druhý straně z nás posraný jsou …“ (s. 155 4. dílu)). Vrchní velitelkou Armády České republiky se stává kapitánka Alice Krejčířová, současně vrchní náčelnice ukrajinských divokých, s vytetovanou černou vránou na obličeji. Která příběh vypráví. Celá série je psáno „ich“ formou - tří díly pohledem Michálka, čtvrtý Alice. Hlášky a celé pasáže opět neliberálního nekavárníka upřímně pobaví a tuze potěší (Např. výstižná ilustrace toho, kterak války a kolaps lidi proměňuje (Anebo to v něm bylo vždycky?) - „Tenhle chlap vydělal za mlada hromadu bitcoinů na internetu, kde fušoval do všeho od porna až po weby pro maminky. Na fotkách se nikdy neobjevoval bez své blonďaté manželky, tří dětí a labradora. Taky lifroval hromadu peněz na charitu … vystupoval i v jednom dobročinném klipu, kde v potu tváře sázel s malými černoušky stromy někde v Africe. Hladil je po hlavičkách a mluvil o lepším světě pro všechny. Teď ovládal otrokářskou stezku z Hamburku přes Prahu až do Říma …“ (s. 7 4. dílu)). Nejvíce asi otrocká značka vypalovaná v Praze na krk otrokům - „Typické euro s přidaným symbolem majitele“ (s. 48 4. dílu). Špatné není sluníčko ve znaku sluníčkářských otrokářů v Hamburku. Nakonec se překousnout dá i ústřední hrdinka, která již není věčně nasraná, leč varováními typu „Poslední dobou mám pocit, že mám permanentní krámy, takže nepokoušej mou trpělivost“ (s. 147 4. dílu) pořád nešetří. Drsně glosuje „Potřebovala bych si zapálit, nebo dát loka pálenky, nebo alespoň někoho zabít“ (s. 65 4. dílu) aneb „Hasta la vista, zmrdi“ (s. 57 4. dílu). Nevyhnutelný je souboj mačetami džedájky Alice vs. Abdul Rychlík ala světelné meče Star Wars. V duchu Inglourious Basterds vyrývá Alice na čelo proradného zmrda svůj podpis. Teta Alice se stala nezničitelným terminátorem. Neublíží jí bičování, průstřely, omrzliny ani pobodání a nevyčerpatelnou energii dobíjí sexem. A to převážně lesbickým. Vedle divokých potkává sektu vesmírné lásky (postapokalyptičtí Hare Krišna) a pomocí irské whisky a echt coly parádně rozrajcuje i irskou vůdkyni říčních pirátů na Labi, která nostalgicky teskní po své babičce - člence IRA. Lesbických čuňačinek je tady hafo. Až to nudí. Z knihy vyplývá, že v Evropě je prakticky každá ženská lesba. Zmutovaly následkem jaderné války? Lesbickou orientaci ostatně signalizují i titulní strany posledních tří dílů série. A vlastně snad i té první. Alice nekompromisně ohněm & mečem prosazuje Michálkovu pravdoláskařskou doktrínu (včetně rušení fungujícího otroctví - „Toto pravidlo platí na celém území Evropské unie a je mi úplně u prdele, že žádná Evropská unie už neexistuje a ten zákon jsem vydala já ve zkurveným Brně. Kamkoli stoupne moje noha, tam platí moje zákony …“ (s. 165 4. dílu)), a to nejdříve v Hamburgu, kde uspořádá revoluční mejdan s ohňostrojem. Hamburg osvobozuje s pomocí německých spiklenců a Irů na bojové ponorce třídy Los Angeles vybavené Tomahawky s konvenční hlavicí. Se stejnou artilérii po Labi a Vltavě Alice - spolu s brněnským invazním sborem - konečně dobývá proradnou Prahu. Nakonec se nad Prahou zatřepetá česká vlajka. Trefně je zachycen pražský magistrát coby stvůrné panoptikum lumpů a kariéristů. Kotletovi lze velkoryse odpustit občasné pravdoláskařské mžitky, zastřeně havloidní a nezastřeně masarykovské. Především ovšem hrdě legionářské. Nefalšované tesknění po vojáku Michálkovi přitom rozhodně neznamená, že by Jezevec choval sympatie a vkládal sebemenší naděje do jednoho z kavárenských adeptů na příštího prezidenta. To opravdu, ale opravdu není plk. D. Michálek. Ten kabáty rozhodně nepřevlékal a nesloužil komukoli. I když ani on možná úplně vždy nestál na té správné straně. C'est la vie. P.S. (1) Tehdy ještě sadovská RR přelouskává sérii Spad na jeden zátah, vytváří si těžkou závislost a okamžitě zakupuje další hustou Kotletovinu. Hned koncem februáru je tudíž nutné plán (na chvíli si od sci-fi a postapo fantazií oddychnout) zrevidovat. Odloženo je i psaní příspěvku na jakousi konferenci kdesi v Asii (A ani není jasné, zda sborník někdy vyjde a naskočí tak body ve sciometrickém kafemlýnku. Jiný účel příspěvek nemá). Další klasickou Kotletovinou jsou Lovci (Kotleta, F.: Lovci. Praha, Epocha 2015. 304 s. ISBN 978-80-7425-259-4). První český superhrdinský román. I tady je zřetelná náklonost k Vránám i vránám a krásná láska ke zbraním. Praha LP 2050. Story vypráví lovec – starší inspektor Petr Mlejnek, tak trochu pražský Terminátor. Lovci jsou federální policisté z OBVT (Organizace pro boj s vylepšenými teroristy), též mírně vylepšení implantáty. Vybraní padouši jsou totiž geneticky zmutovaní do podoby superpadouchů Spidera, Krvavé Máří, Dikobraza, Fénixe či Vrhače, Bouchače nebo Centuriona. Genetické manipulace se fušují na Ukrajině a precizně provádějí v Rusku a nejlépe v Českém Brodě. Padouchem největším je česká premiérka (alias Bílá královna), krvežíznivě toužící po postu první české prezidentky - „budiž ji peklo těžké“ (s. 232 cit. publ.). Zápletka něco na způsob Brutální Nikity poloviny 21. století. V Lovcích jsou hrdinové méně charismatičtí a ani tolik nepřirostou k srdci - Michálek (ani Alice K.) to není, leč i tak sci-fi rodokaps nižšího levelu pobaví. Spad připomínal PC střílečku, Lovci komiks. Hlodů je tu dost (i když méně nežli ve Spadu), některé slabší, jiné potěší a pásnou jako pr… na hrnec (Namátkou: „Nikdo nemluví s prodavačem kebabu, každý se totiž bojí, že by mu mohl prozradit, z čeho jej dělá“ (s. 10-11 cit. publ.). „I tak pneumatiky naříkaly a úpěly jako moje bejvalka, když jsem jí schoval flašku s rumem“ (s. 100 cit. publ.). Silně aktuální je Mlejnkova angažovaně-zelená replika, když Krvavá Máří implantovanou katanou odsekne jednu z policejních hlav: „Ta odpadla na zem a zakutálela se ke speciální popelnici na biologický odpad. Alespoň že to třídění odpadu brala holka vážně“ (s. 107 cit. publ.)) a hlavně jsou hezky situovány do pražských reálií. Do kavárny Slavie, na Havlův most spojující sunnitskou čtvrť s čínskou, na Třídu porozumění procházející Žižkovem (kde zuří permanentní pouliční válka na pomezí sunnitské a šíitské čtvrti) anebo do Radotína. Ze kterého se stal díky nevydařenému sociálnímu experimentu Romotín. Zcela ovládaný uprchlíky z východu Slovenska, když magoři z Islámského státu si nedopatřením odpálili atomovku pod vlastním zadkem v Košicích a Mukačevu (A proto holky odtud přivezené do radotínského bordelu „mohly v noci světélkovat …“ (s. 185 cit. publ.)). Opomenuto není Brno, které konečně přestěhovalo nádraží a má i metro! Multi-kulti kyberpunková euroPraha LP 2050 je zde místem mnohem, mnohem děsivějším nežli zbytky postapo Prahy ve Spadu. Kotleta s nadhledem ukazuje, kam vede multi-kulti sebevražedná posedlost a zběsilé míchání ras. A varuje i před biotechnologiemi. K tomu ichtilní zákazy kouření (nehodno euroobčana, na což přitom zvysoka kašlou i poldové), povinné kvóty pro všechna pohlaví, náboženství, etnika i rasy (přísně kontrolované etnickou policií), příděl drog na měsíc, závislosti na holografickém internetovém připojení etc. Mlejnkovi v atentátech ala Stauffenberg pomáhá geniální zběhlý student rabínského řemesla (cudně šukající Mlejnkovu adoptivní arabskou dceru Vránu, a tudíž hustě drsnou a posléze i náležitě vylepšenou), asijští ajťáci s flotilou dronů či radotínský romský vajda (Který zařídí všechno, přičemž disponuje i kanóny ráže 125 mm (spojenecká dodávka do Kazachstánu, která se cestou zatoulala). Když do Radotína Mlejnek přiváží postřeleného rabínského studenta, vajda Stanislav Golčár glosuje: „Mám tu čarodějnici, doktora nebo kněze. Záleží, jak špatně na tom je …“ (s. 227 cit. publ.)). Už dost. Nechť laskavý i nelaskavý p.t. čtenář zalistuje laskavě sám. P.S. (2) Březen a skoroapokalypsa je tu ... Na karanténu doráží od Kosmase další kotletoviny. Kotleta, F.: Příliš dlouhá swingers party. Praha, Epocha 2014. 288 s. ISBN 978-80-7425-233-4, resp. Poslední tango v Havaně. Praha, Epocha 2018. 328 s. ISBN 978-80-7557-133-5). Nás nedostanou! Vivat D. Michálek!

Stará Praha (BPH XIX.) + Žižkov (BPH XX. + XXV. + XXVIII. + LII.) + Praha (nejen) pivní (ZN 28.): Jezevec již léta soustavně varuje, že zdegenerovaný a hypertrofovaný liberalismus (se lživou a pokryteckou korektností, s pomatenými bizarnostmi, protěžováním menšin a úchylností a s zrůdnou neoliberální globalizací bez hranic, včetně volného kočování) může zničit nejenom civilizaci naší, nýbrž i celý svět. Destrukce normality, normálního života normálních chlapíků a normálních ženských, došla tak daleko, že průser byl na spadnutí. Každý opravdu nemůže jezdit či žít, kde se mu právě zamane. Ovšem, že to přijde až tak brzy, netušil nikdo. Stačí pár dnů a všechno je docela jinak. Jaké hovadiny a malichernosti jsme řešili ještě začátkem března … Snad normální lidé prohlédli a konečně přestane plýtvání zdroji na zemské škůdce z politických neziskovek (Ať si liberální tzv. Dobro páchají za své!) i kavárenské komedianty a jiné tzv. lepšolidi z kulturní či občanské fronty. Krize ukázala, co je, a co není, opravdu důležité. V době koronakrize byl Žižkov coby místo k životu relativně dobré. Zmizela otravná hejna kobylek-turistů (Jaká úlevná slast!) a normální lidé se začali i chovat lépe. Jasně se ukázalo, kdo je kdo. Jako tuze fajnoví sousedé se projevili Vietnamci. Milí, pracovití, užiteční, obětaví. Udávat a práskat je ani nenapadlo, neboť něco skutečně užitečného neustále dělali. Roušek i dezinfekce měli pořád dostatek, a tyto dokonce rádi a s úsměvem i rozdávali. Pořád pilně prodávají a mnohdy přitom odmítají dýško. Děkujeme. (P.S. Naši Vietnamci v ulici dokonce věrným zákazníkům jako dárek nabízeli zdarma knihu. Básní. Fousatý Ho Či Min a jeho Deník z vězení (Příbram: Periskop 2011. 83 s. ISBN 978-80-87077-20-7). Hned vedle naopak v jakési vlezle olezlé kavárničce expanti dělají pro druhé VELKÉ H. a k tomu ještě manifestačně vyvěšují prapor EU. V kritické době, kdy EU opět fatálně selhala, bylo normálním lidem z hvězdnaté europrovokace blivno). Na straně druhé parazitní cizácká náplava a drzě zpupní expanti. Namyšlení, prudící, agresivně sobečtí hyperliberálové. U mnohých za krize vyhřezly fízlovací a udavačské sklony, a tudíž státní i městští policisté museli úplně zbytečně přijíždět či přicházet. Policie se přitom chovala příkladně a opravdu pomáhala a chránila. Děkujeme. Stačila domluva, resp. kontrola, že nařízení jsou dodržována. Kosmopolitní euroksindl - píplové odnikud (anywheres) - sem přitáhne nákazu, a ještě práská našince zachraňující své hospody! Dovnitř restaurace opravdu nikdy nechodili žádní hosté, nýbrž pouze zahalený personál-rozvozáci jídel. Anebo personál vracející se ze sklepa po přeražení. Udavačí ovšem záviděli, fotili, natáčeli a práskali a práskali … (Třebas štamgasta s velkým Š. JZ alias E, který si po týdnech dobrovolného a poctivého ukrývání poprvé zakoupil kelímek u okénka a celý zahalený si ho natěšeně odnášel liduprázdnou Pospíšilovou ulicí. Nehezká bonzácká sv… na balkoně domu č.p. xx si léčila komplexy hysterickým telefonátem na tísňovou linku, kde blábolila o vražedných COVID orgiích na škroupáku. Tohle není občanská bdělost pochopitelná či alespoň omluvitelná, nýbrž prašivé udavačství). Kdyby tak všichni cizáci z žižkaperku konečně odtáhli. Navždy. Nás - normální lidi odněkud (somewheres) - fakt neobohacují, právě naopak. A home-office expantů? Tzv. práce v lepším případě společensky hodně, hodně zbytná a v horším (a drtivě obvyklém) přímo škodlivá. Zavřené hranice mají mnoho výhod. Žizkov i v době pokoronavirové by měl v řízené izolaci pokračovat! S globalizací & EU běžte konečně do haj… a spláchněte! Komu nestačilo ani tohle varování, je opravdu ztracený. Při karanténě v žižkovských vnitroblocích vystupovali potulní komedianti, žongléři, kejklíři, akrobaté, útlé zpěvandule i prostorově výrazní dujci na lesní a jiné rohy či rádobyhadí ženy a rádobyprovazochodkyně bez provazů, zato hodně bujné na houpačkách. Nemohou prý být bez obecenstva, takže alespoň takto. Děkujeme za rozptýlení. Snad koronáč světu i lidem otevře oči a věci zase budou tam, kde mají být. Tzv. celebrity přestanout opruzovat a nebudou se již zpupně roztahovat v médiích ani na kobercích festivalů a obdobných bakanálií. Nýbrž budou pokorně žebrat o almužmu třebas ve vnitroblocích a po ulicích. Jako dříve, v normálních časech. AG s MS se debilně pitvoří a svlékají, VK s JM se klaunsky kropí vodou stříkající z nasazeného prasečího rypáku a trapácky kopají do zadků (aby přesvědčili bábu s dědkem), JM převlečený za flašku božkovského rumu, EH s flaškou rumu opravdového, režisér JH falešně vyhrává své sprostoty na flašinetu a úlisný principál JH (páchající ostudu slavnému jménu) v předklonu obchází s prosíkem a kloboukem a škemrá a škemrá … (Mnohem méně sebevědomě, nežli když se dožadoval dotací a grantů). A svět bude zase v pořádku. Zájemci vizte poučné klání o největšího blba doby rouškové na https://www.facebook.com/notes/protiproud/sout%C4%9B%C5%BE-o-nejv%C4%9Bt%C5%A1%C3%ADho-blba-v-dob%C4%9B-rou%C5%A1kov%C3%A9/1506190672895794/. Zabodoval i výrok o ukradené svobodě. Dotyčný komnediant prý od státu nic nechce, jen ho má stát nechat dělat to, co chce on. Kavárenští liberálové rádi přehlížejí, že nežijí na pustém ostrově. Bezpečnost, vzdělání, infrastrukturu, zdravotnictví etc., i nakonec své diváky berou jako samozřejmost. Jako naprostou samozřejmost berou i štědré dotace. Pokud je nedostanou, začnou kvílet o ohrožení kultury a demokracie. Okázale pohrdají naší minulostí, přičemž využívají technologické i ekonomické výdobytky, které vytvořili právě minulé generace. Hlubokou poklonu, nesporné ocenění (včetně adekvátního finančního ohodnocení) a převeliký vděk naopak zaslouží zdravotní sestry, lékaři, lékárníci, záchranáři, hasiči, pečovatelky, pekaři, řezníci, zelináři, prodavači, policisté, řidiči, popeláři, likvidátoři odpadků, uklízečky, zemědělci, stavaři nebo technici či energetici a další opravdu potřební. Nikoli komedianti, youtubeři či sportovní gladiátoři. Komu chyběl swhowbyznys a tzv. celebrity? Povaleči kaváren - do polí a továren!

Pivní toulky Žižkovem (BPH XX. + XXV. + XXVIII. + LII. etc.) aneb co starého (každá změna je k horšímu) doma U sadu: Na žižkaperk, na škroupák, zkrátka domů k Sadu (https://www.usadu.cz) ještě koncem února dorazila březnová volba sládků. Kozel Mistrův karamelový ležák (alc 4,9 %). Prý mistrovské dílo. Dobře mu tak! Prý ujde. Doputoval další rum. Kořeněný. V pěkně ušaté láhvi. Kraken. Dle etikety irský, resp. původem z exotických destinací Trininad a Tobago. Tmavý, až podezřele levný. Sladší (až moc). Připomíná lesní med. Obsahuje směs bylin a koření, včetně hřebíčku a zázvoru. Chutná o drtínek lépe nežli Don Papa, my ovšem raději zůstaneme u svých oblíbených značek destilátů. Chlast je slast! A je vlasteneckou povinností pravidelně vypalovat koronačerva. Aneb, jak pravila Škopková v Slunce, seno etc. - „Místo mozku z piva kostku“. Kolem poloviny marce namísto Raptora chvíli teče Californie. V půli března měla být zbudována tradiční sadovská zahrádka. Namísto toho nastává nejdříve omezení provozu (aneb jak glosovali bardi v Ostravě „Bo, koronáč chodí až od osmi, pičo!“) a brzy na to celorepubliková karanténa. Ovšem žádný total blackout (Nebylo lepší to tehdy prubnout se vším všudy? Po bitvě je však každý generálem. Pana premiéra a vládu známkujeme za 2. A děkujeme všem svatým, včetně K. H. Marxe, že v době opravdové krize stál v čele země někdo, kdo má gule. Ani nedomýšlet, jak by to dopadlo se Sobotkou nebo Nečasem/ovou. Ovšem, kdyby na místě ministra, kterému k věhlasu stačilo nedělat nic a ve správný moment před kamerou nasadit červenou mikunu, byl J. Foldyna …). Sadovská karanténa realizována s okénkem, s příhodným nápisem Klepejte, sestra nevychází pravidelně. Se Sadem se i nouzový stav přežít i vydržet dal. Děkujeme. Venkovní popíjení u okénka mělo příjemný nádech dobrodružství, mírného somráctví a postapokalytického vizuálu. Rádi jsme se každodenně (a to obvykle několikrát) zapojili do akce Podporujte svou hospodu! A když bylo nejhůř, vždycky pomohlo zakousnout sušenou Carolinu Reaper. Pálí natolik, že COVIDa-19 máme fakt u prd… Druhý týden celostátní karantény naražen, danke Bohu, božský Raptor. Sloužil tradičně jako dopolední pivko. Okoštován byl i flaškový jahodový porter od Kocoura s německými etiketami. Před Velikonocemi šenkován zelený 13º Primátor. Slavil úspěch (a nechutnal vůbec špatně) a dorazila nakonec ještě i jeho druhá fůra. Jako repete. Primisima bylo Velikonoční meníčko. Polévka špenátová, jehněčí kostky, králičí úd s bůčkem a jarní nádivkou. A především famozní jehněčí kolínko s mačkaným špenátovým bramborem plus gurmánské cibulky macerované ve víně. Delikatesa. V půli dubna nabízeno stylově něco chřestu (Snobský chřest vypadá, jako že ho už někdo měl a (z)vrátil). Leč, samozřejmě proč ne). Nabízen stylově i piknikový koš pro dva. S chřestovými pokrmy, předkrmy i sladkou teplou tečkou. A vínkem milenců. Na sadovských Sádcích si opakovaně pochutnává samotný p. prezident. Bývalý a doufejme, že i budoucí (Minimálně by to mělo zůstat v rodině a štafetu převzít pan syn). Pan profesor-prezident postává na chodníku (rád poblíž okénka) či posedává v parčíku, s elegantním šátečkem přes obličej. Zakrytí Jezevce s typickou ironií glosuje, že je opravdu velmi, velmi důkladné (fintivý Jezevec nevylézá z nory bez vojenského maskáčového klobouku a univerzálního maskovaného nanonávleku na celou hlavu - vypadá jako drsný bankovní či vlakový lupič z Wild Westu, třabas z gangu Díra ve zdi). Pan profesor-prezident vyjadřuje velikou, opravdu velikou spokojenost se světlým Sádkem, který mu očividně šmakuje. Prý škoda, něco takového nepít. Ochutnává také Sádka englishe pale. Rád zakousne smažený sýr tří druhů, nakládaný hermoš speciál a připije si kořalkou Jelínek. A nikterak se nežinýruje. No, tahle my si na škroupáku žijeme. Kdo z Vás to má? 11. máje postavena upravená zahrádka. Se vzorovými rozestupy i koronazástěnami. Dopoledne ovšem jiné rozestavění lavic nežli odpoledne. Zase ti snaživí udavači a práskači … Na Jiřáku ovšem nikdo žádné rozestupy či zástěny neřeší, ale to je hájenství Kavárny. Tam eurokavárníci nepráskají, ovšem na hospodu o pár set metrů dál kontroly i policii s gustem posilají. Sad je (jako vždycky) příkladně vzorný a vzorový a tudíž tu 11. máje natáčí hned dvě TV. Počasí ovšem příšerné. Chčije, chčije a chčije. A brutální kosa. Kdyby před měsícem někdo Jezevcovi (přes roušku) tvrdil, že první den legálně otevřené hospodské zahrádky tam bude v půl sedmé večer jediný host, nevěřil by. Leč, stalo se. Dny další lidí přibylo. Bohužel i ichtilních cizinců. Koronakrize vedla U sadu k redukci personálu. No comment. Škoda. C'est la vie (Zdravíme RR k Žirafě do Edenu!). 25. máje Jezevec opět usedá na svém štamgastském místě a slaví frťánkem Malibu. Na jak dlouho? Je to po 72 dnech. Z nichž ani jednou samozřejmě nechyběl u okénka. Povinnost zavazuje aneb naší ctí je věrnost. Není umění chlastat, když vám to chutná. To umí každý. Ale když je vám z toho blbě a nechce se (anebo se nesmí), pak to vyžaduje zmobilovat morálně-volní vlastnosti a prokázat pevný charakter.

Párování piv s pokrmy (BPH XXII. + LXIV. a další): Za koronakrize přehnaně nepárujeme a jen bohapustě žereme. Cholesterol, necholesterol. Základ jezevčí stravy = špek Mangalica, rypáčky, ocásky, držťky, krkny, biskupy. K tomu zelí, zelí a zase zelí. Na několikero způsobů. I coby české pivní zelíčko dle M. Tiztlové z PBA. Na čtyři porce: 500 g kysaného zelí, 1 velká cibule, 2 jablka, 150 ml polotmavého či tmavého piva (v originále tmavý Salzberg ze Slánské Továrny), lžíce sádla, hrst rozinek, 1 bobkový list, lžička soli a cukru. Kysané zelí propláchneme v cedníku. Větší kusance pokrájíme. Dáme do hrnce, zalijeme vodou, osolíme, osladíme, přidáme bobkový list a rozinky. Podusíme. Oloupeme jablka, zbavíme jadřinců a pokrájíme na malé kostičky. Přidáme k zelí a dusíme doměkka. Cibuli nasekáme nadrobno a na sádle dozlatova osmahneme. Ve finále přilijeme pivko a zamícháme cibuli do zelíčka. Podáváme jako přílohu k českým pokrmům k pivu. Třebas k uzenému, sekačce, klobáskám. Ovšem k legendární sekačce tismické, z přívěsu (od p. Čímana) na FT Jiřák, je to skoro škoda. Ta je nejlepší samotná s houskou. Číman úřaduje i po koronakrizi. I se sekačkou.

Pivní kuchaření a kapsaicin (BPH XXIV.) + velká kapsaicinová hitparáda (ZN 50.): U sympatických žižkovských Vietnamců zakoupena pomenší Chin-Su chilli omáčkem s cukrem a sladidly od Masan Industrial. Vietnamská omáčka, sice asi těžce chemická, nicméně snad i vcelku přežitelná. Pálí pouze symbolicky, ale je docela jedlá. Prakticky ke všemu. Ale nic extra. V naší kapsaicinové hitparádě - p.t. chillifilové a chillifilky vizte samostatnou rubriku - bere 4 body. Ze znovuobnovených FT Jiřák přinesena malá habanera v květináčku. Pečlivě přesazena, a ještě pečlivěji opečovávána. Uvidíme. Kdo nepěstuje, nesmí k Sadu! Texaská prevence proti koronaviru = názorné poučení: Umyjte si ruce, jako byste krájeli jalapenos pro celou várku nachos a měli jste si hned sundat kontaktní čočky. Ovšem situace je fakt asi vážná, když si roušku prý nasazuje dokonce i samotný Chuck Norris (nicméně Chuck si roušku nasadil jenom proto, aby sám nenakazil COVIDa-19). To DJT si rovnou píchá Savo.

Pražské cyklopivní trasy (BPH XXX.) + Hostivar H¹ (ZN 18.) + Hostivar H² (ZN 51.) +  Spojovna (ZN 51.) + Jince (ZN 24.) + Liboc (ZN 24.) + Prosek (ZN 25.) + Malešice (ZN 28.) + LP (ZN 32.) + Kolčavka (ZN 35.) + Uhříněves (ZN 45.) + Kbely (ZN 55.): Letošní cyklosezóna nastartována brzy - již kolem teplých Velikonoc. S hadrem na hubě kroužíme i kolem Malešického mikropivovárku (https://www.malesickymikropivovar.cz). Omezeně funguje přes ulici. Držíme palce! Všem pivovarským i všem pivnicím, šenkům, výčepům a hospodám. Podporujme české pivo! Stojí za to podporovat, co umíme mejlépe na světě!

Únětice (BPH LVIII. + LXVIII.): V Únětickém pivovaru (www.unetickypivovar.cz) se mělo 16. máje slavit 9. výročí znovuotevření. Přesunuto zatím na neurčito. Přesto tento den naražen výroční speciál od sládka p.  Lumberta. Únětický výroční májový polotmavý ležák 12,9° se sloganem „Pivo, které Vás vrátí do pohody bez roušek“. Dej Bůh štěstí!  

Pivko s deserty a nový časopis (BPH LXIV.): Číslo 86 profipivníku Pivo, Bier & Ale (www.pivobierale.cz) vzniklo ještě před COVIDem. Na krizi tudíž reaguje pouze první a poslední materiál. Editorial uvozený citátem Churchilla: „Když procházíte peklem, nezastavujte se“ připomíná chvályhodnou kampaň PBA Pro pivo? Do pivovaru! na www.dopivovaru.online. S vírou, že česká hospoda přežije všechno. Války, krize, okupace. A snad přežije i zákaz provozování. Nutná je ovšem promyšlená podpora státu především pro řemeslné pivovarnictví. Vedle editorialu p. Borowiece je otištěn dopis z uzavřeného (a děsivého) Bergama. Smutný, leč s nadějí na nový úsvit se sklenkou dobrého piva při setkání v hostinci. Telegraficky z obsahu: info z Českého Pivního Fora 2020, které ukázalo nové trendy (včetně překladu tří klíčových vystoupení); degustace piv ve stylu India Pale Ale z českých pivovarů (zlatou placku bere jablonecký Volt Baterka); popovídání s generálním od Samsona; představení pivovaru Červený vln na Božím Daru; hodně stránek z degustační soutěže Golden Bohemia 2020 + přehledy vítězů; fotoreportáž z protivínské varny; povídání o českých sládcích pod Mont Blankem; úvaha o tom, „Kde se vzala rakovnické sladolahoda“; pozvánka do Pivovarského nuzea U Fleků; testík pro adepty znalců pivní kultury; představení brněnského pivovaru Toman; pro profesionály i domovařiče něco o nových bakteriích pro kyselé pivo; pivní recepty z Evropy (české pivní zelí a pivní lečo výhledově prubneme a zařadíme do rubrik ZB) a stanovisko Českého svazu pivovarů a sladoven - Dopady nouzového stavu na hospody, restaurace a pivovaru (stav k 6. 4. 2020). P.S. PBA fandíme a držíme palce. Ale nová grafická úprava nás rozhodně neuchvátila. Nepovedla se. Přehnaně moc bílé, zoufale monotónní, těžce nepřehledné (zmizelo označení i odlišení rubrik) a k pivu se vůbec nehodící. Některé písmo je vyloženě ošklivé a bodá nepříjemně do očí. Časopis nepůsobí sympaticky, nýbrž odcizeně a studeně. Brr. A je silně nepřehledný. Proboha, proč měnit to, co je osvědčené, povedené i hezké? Inovace pro inovaci. Proč? Aby se parazitní tzv. kreativec nakapsoval? Alespoň označení rubrik s jejich hlavičkami, prosím, zase vraťte. Díky.

MMX (BPH LXXII.) + Třebáň (ZN 16.) + Všeradice (ZN 17.) + Kytín (ZN 51.): Od kunratického stálého spolupracovníka BPH čerpáme info z Pivovaru Kytín (https://www.pivovarkytin.cz). Šedý vlk s JŠ si v půli dubna trampsky vyšlápli z Voznice na Kytín a dál a dál. V pivovaru prý otrávená paní prý otráveně nabízela pouze petky se starým pivem. Agresivní JŠ (jak je jeho (ne)dobrým zvykem - proslul mediálně namátkou třebas při oslavách  poslední prezidentské volby) ztropil hlučnou scénu. Zklidnil se prý až v Řevnici v pivovárku u nádraží. Naše osobní zkušenost je taková, že Pivovar Kytín taktéž doporučit nemůžeme. Především kvůli personálu. A když už tak drbeme, kolegyně léta bydlí právě v Kytíně. Zpočátku byla nadšená a pravidelně tam s širší rodinou chodila a nemálo přitom utrácela. Za pár měsíců však referuje, že never more. Kvůli personálu. Neochota, neprofesionalita, hostů si neváží a asi o ně ani nestojí. Možná, že jsme ke Kytínu nespravedliví a možné, že si naopak zaslouží pochvalu ohledně iniciace akce na pomoc českým minipivovarům za koronakrize. Leč zkušenost osobní i reference známých hovoří takto. Neznáme nikoho, kdo by navštívil kytínský podnik a neměl výhrady.

Železná Ruda (ZN 33.): Loni otravný ledvinový šutřík a tradiční květnová Šumava byla odtroubena. Teď zase netopýří COVID-19. Želoznorudský Engadin se jmenuje Ořovský. Po slavném Ořovském. Uvidíme se ještě někdy? Letošní pobyt totiž přesunut na půli máje 2021.

Ozvěny Tour 2019 (ZN 55.): Tour 2020 musí být! O tom žádná! I kdybychom měli jezdit nejenom s hadrem na hubě, ale třebas v plynových maskách a atombordelu. Nás nedostanou! Jezevčí chatka No. 6 v Horní Lhotě Base Campu Fort Dobronice čeká. I s myšáky a hryzci.  P.S. Chatka No. 6 sice čeká, leč letos se dočkat nemá. Kdosi hlavou vymyslel, že Horní Lhota Base Campu zůstane zavřená. I když tady jsou rozestupy automaticky dodržovány a hustota lidí mnohem menší nežli dole. Fungovat však má pouze mastňácká Dolní Lhota s velkými chatami na louce a bungalovy. Uvidíme. Vypadá to však na nutnost vyhledání náhradní nory.

Liptov VII. (ZN 56.): BPH z přesvědčení fandí přísně střeženým a přiměřeně uzavřeným národním hranicím. S výjimkou bratrského a sesterského Slovenska. Tradiční Liptov v Jánu měl proběhnout netradičně v červnu. Odloženo. Do vi v roce 21! Aj, keď … Rýsuje se tradiční zářijový termín. Zdravíme všechny ke Kadi a držte se! Do vi v září!

Pel-mel ze zrzavého světa (aneb pár pivních drbů a frků, které p.t. čtenářstvu možná unikly): Wat Pa Maha Chedi Kaew (též zvaný Wat Lan Kuad) má být budhistický chrám 640 km od Bangkoku. Jedná se o chrám z milionu pivních láhví. Zelené jsou od Heinekena, hnědé od thajského pivka Guang. V Seville vznikla první plně bezkontaktní hospoda. Nápoj si zákazník předem zaplatí on-line a následně kelímek převezme od robota, který tento i načepoval. Brr. Globální pivo Corona doplácí na spojování s koronavirem. Načas firma zastavila produkci úplně. A nestála zdaleka pouze Corona. Podle prezidenta Českomoravského svazu minipivovarů J. Šuráně koronakrizi nepřežije ze zhruba 500 českých (a moravských) minipivovarů čtvrtina. Vláda musí minipivovary adekvátně podpořit. Kolaps zažívá v USA odvětví řemeslného piva z malých pivovarů. Restrikce okolo šíření koronaviru způsobily obchodu pohromu a v distribučních skladech zůstaly statisíce sudů piva, kterému končí doba spotřeby. Malým pivovarníkům svitla naděje v podobě plánu destilovat zbylé pivko na luxusní whisky. Sudové pivo, zvláště vysoce chmelená IPA, ztrácí kvalitu v řádu týdnů. I poté v něm však zůstává zkvašené obilí, základní stavební kámen whisky. Bezcennou tekutinu je tudíž možné prohnat přes destilační přístroje a vzkřísit ji coby lihovinu vhodnou pro stárnutí v dubových sudech. Dej Bůh štěstí! Na Staromáku bylo za koronakrize vše za lidovku. Pivko za CZK 39, smažák za CZK 115. Pak, že to nejde! Nakonec i Pražáci mohli - po letech - na Václavák či Staromák. Parazité, zloději i dealeři byli paf nebo fuč! Chvála karanténě. Nám turisté ani zlodějské nájmy fakt nechybí. P.S. (1) Původcem a vynálezcem COVID 19 je Jára Cimrman. Covid 19 = Cimrmanův Odzkoušený Virový Destruktor, vzor 1919. Český génius chtěl pomocí virů ukončit I. světovou válku. Po nakažení všech by bojující strany podepsaly kapitulaci a od Járy by za to obdržely uzdravující vakcínu. První pokusný virus Jára posílá na testy do Španělska v roce 1917. Tam jim však v laboratoři utekly myšky a byla z toho Španělská chřipka. Jára virus zdokonaloval a testoval sám na sobě, přičemž se léčil slivovicí. Objev Jára poslal nejmoudřejší armádě, a to čínské (neboť z Číny pocházeli nejmoudřejší mudrci). Virus zakonzervoval a žádal o jeho otevření za 100 let. Vypočítal totiž, že za sto let má začít nová světová válka. V jeho matematickém vzorci ovšem chyběl A. Hitler. Čínská armáda balíček uschovala a po 100 letech ve Wu-Chanu otevřela. Že je to nesmysl? Ne větší nežli to, že se celá planeta nakazila díky tomu, že na tržišti ve Wu-Chanu někdo nešikovně pojídal netopýra …  P.S. (2) Půvabný je Kemelův kreslený vtip v oranžovém Právu 16. 5. 2020 na s. 6. Jeskyňář nahlíží do jeskyně a hlásí do vysílačky: „Jestli je původcem koronaviru netopýr, nebo laboratoř, nevím, ale objevil jsem netopýří laboratoř …“. Ze stropu jeskyně okatě jukají zavěšení netopýři a na zemi trůní stoly se zkumavkami a computery.